ERNST MEISSONIER: 1814

MICHAL ŠŤOVÍČEK

Tak letos od ledna do dubna je rozloženo další významné napoleonské 200. výročí = francouzské tažení a pád císařství. Mnoho vojenských teoretiků soudí, že spolu s Itálií 1796-1797 se jednalo o Napoleonovo nejbrilantnější tažení (však také sám Napoleon tehdy prohlásil: "Obul jsem si boty z roku 1796."). Toto výročí by si měly kromě Francie, kde již probíhají četné vzpomínkové akce od lokálních lidových veselic po odborná kolokvia, zevrubněji a sebezpytně připomenout i jiné národy, jejichž vladaři a nejvyšší velitelé tehdy s ohromením konstatovali, že fakticky již poražený Napoleon jim i přes jejich drtivou početní převahu ještě dokáže dát několikrát pěkně na budku...

   Místo abych zde průběh událostí trapně opisoval od jiných (nanejvýš bych mohl přidat dva tucty dosud neznámých/nepříliš známých ilustrací), vzpomněl bych zde výročí 1814 trochu podrobnějším pohledem na nejznámější obraz k tomuto tažení (i když se už v jednom odstavci na tomto blogu objevil) s použitím studie dr. Glikmanové v revui Cahiers de la Méditéranée v rámci tématu Ikonografie válek a válečníků ve výtvarném umění 15.-20. stol. O výtvarnou kritiku půjde jen náznakově, tak se nenechte odradit - ten obraz si podrobnější pohled zaslouží.

   Meissoniera k obrazu pravděpodobně bezprostředně inspirovala pasáž z Thiersových Dějin konzulátu a císařství, které měl neustále po ruce:

   "Nezdolný Napoleonův génius nebyl sražen. Zachoval si ráznost a odhodlání, které osvědčilo jen málo vojevůdců, možná dokonce žádný, neboť ještě nikdy smrtelník neklesl z takových výšin do tak hrozného postavení."

   Meissonier jako mnozí byl prodchnut nostalgií po slávě Prvního císařství a obdivem k Napoleonovi a jakožto jeho bezvýhradný obdivovatel tudíž ani žádnou takovou pobídku nepotřeboval. Thiers ostatně interpretoval Napoleonův pád celkově bez velkých sympatií jako zhoubný důsledek absolutní moci...

   Na výtvarném salonu v r. 1864 vzbudily senzaci a přilákaly nesčetné davy dva Meissonierovy rozměrné obrazy:

zobrazení jednoho vítězství = Napoleon III. v bitvě u Solferina a zobrazení jedné porážky = 1814. Byla to jeho první velká "lidnatá" plátna, až dosud byl znám jen jako žánrový malíř, znázorňující  scénky z každodenního života. O historii dosud nezavadil, výjimkou byl jen obraz inspirovaný událostmi revolučního r. 1848, jichž se sám zúčastnil (jako dělostřelec u oddílu Národní gardy, bránícího pařížskou radnici), a na němž na rozdíl od známého exaltovaného obrazu E. Delacroixe Svoboda vede lid na barikády znázornil tragédii pouličních bojů bez jakékoli idealizace a patosu = Barikáda v ulici Mortellerie:

    Až o 15 let později se tedy Meissonier odhodlal pustit se do tématu, jímž byl už dlouho přímo posedlý - tato posedlost je pro pochopení díla stěžejní. Meissonier byl znám jako fanatik přesnosti a usilovný dříč, který potřeboval poznat prostředí, prožít scénu a seznámit i se s nejmenšími detaily, než se pustil do malování. Podobně jako historikové si napřed shromažďoval hojnou dokumentaci, navíc navštěvoval starožitníky a vetešníky, od nichž si odnášel např. součásti oblečení pro své postavy z dob Ludvíka XIII. nebo Ludvíka XV. Doma si zřídil jakési soukromé muzeum šatstva, včetně různých doplňků a předmětů i celého zbrojního arzenálu. Všechny tyto malebné předměty mu také pomáhaly vnořit se do psychologie postav z minulých dob a do jejich reality.

   Meissonier se tedy v tomto duchu odvážil uchopit napoleonské téma, až když měl také možnost poznat skutečné bojiště. Napoleon III. mu dovolil, aby v r. 1859 táhl s armádou do Itálie, a tato zkušenost změnila Meissoniera z žánrového malíře v malíře bitev a dovolila mu začít se konečně věnovat vysněnému tématu. Začal si skicovat Napoleona a už pomýšlel na celý cyklus věnovaný napoleonským válkám - každý obraz měl být věnován určitému roku a události s ním spojené:

1796 - Meissonier zvolil ráno před bitvou u Castiglione jako začátek epopeje a Napoleonovy slávy

1807 - dosažení vrcholu slávy a zároveň láska vojáků k panovníkovi a veliteli, jemuž důvěřují a pro něhož jsou ochotni zemřít = ovace vojska Napoleonovi

1810 - Erfurt. Meissonier se inspiroval sdělením, že při kongresu ohlašoval příchod každého panovníka herold s výčtem všech jeho titulů, kdežto Napoleona ohlásil pouze pyšně stručným "Císař!" - celá Evropa okamžitě věděla, o koho jde a nic víc nebylo třeba!

1814 - poslední boj

1815 - pád: Napoleon měl sedět na zadní palubě Bellerophonu a vážit rozměr svého pádu, za ním měly postávat anglické stráže.

   Z celého zamýšleného cyklu dokončil Meissonier nakonec pouze dva obrazy: "1807" známý též jako "Friedland", což je veleznámý pohled na eskadrony kyrysníků projíždějících s jásotem kolem císaře, který sedí na koni opodál na vyvýšenině a zdraví je kloboukem, a  právě "1814". Ke Castiglione stačil zrealizovat pouze olejovou skicu, Erfurt a 1815 ani nezačal črtat.

Castiglione - už taky znáte z blogu...

   Další známé Meissonierovy obrazy = "1805" aneb "Kyrysníci před útokem" zobrazující do dáli se táhnoucí řady nehybně stojících kyrysníků čekajících na povel, a "1806" = "Jena" s Napoleonem opět na koni na vyvýšenině před štábem a nehnutě sledujícím bitvu, do tohoto plánovaného cyklu nepatří.

   Načatý cyklus přesto ovlivnil Napoleonovo zasazení do středu výjevu z francouzského tažení. Císař jede v čele zástupu, v typické póze s rukou zastrčenou do redingotu (ve skutečnosti žádný redingot - ten je vypasovaný, nýbrž klasický široký vojenský plášť). Jeho kůň kráčí nejistě, jaksi mezi regulérním krokem a mimochodem (což nám dnes není ani zdaleka zjevné, ovšem v Meissonierově době rozuměl koním kdekdo a poznal to...). Tato nejistá chůze svědčí o únavě zvířete a možná i symbolizuje rozpoložení okolních postav. Meissonier ostatně později přiznal, že tehdy ještě ani pořádně neuměl malovat koně v rychlém pohybu. Kromě toho možná podlehl malířské tradici přidělující Napoleonovi výhradně bílé koně, kdežto ve skutečnosti měl Napoleon ve svých stájích bílých koní jen mizivý počet.

   Pod nohama má nerovnou rozblácenou půdu s rozdupaným špinavým sněhem, rozrytou koly dělostřelectva i kopyty koní. Ke ztěžklé půdě se přidává i nízké šedé nebe a déšť se sněhem (který je vidět pouze při blízkém pohledu resp. velkém zvětšení - snad i na následujících detailech). Válka je zde zobrazena bez jakéhokoli hrdinství či vzruchu bitev, jen jako nesnadný pochod. Celý výjev je tak prosáklý pochmurností a také jistým nádechem neskutečnosti či přízračnosti - pokud bychom se totiž ocitli jako přímí pozorovatelé táhnoucího vojska, určitě bychom nezaslechli takřka žádný zvuk - bahno se sněhem by stoprocentně ztlumilo kroky mužů i koní. Toto ticho spolu s pustou a nevlídnou krajinou už signalizuje osudový pád, ač vojsko ještě pochoduje v naději na vítězství, ovšem již zcela nepravděpodobné. Spisovatel Th. Gautier vyzdvihl "tragickou velikost" obrazu: "Žádná okázalost, žádná teatrální kompozice, žádné obvyklé pomůcky na efekt - čistá a prostá pravda, (...) próza, která se zhuštěností, zřetelností a přesností mění v poezii".

   Meissonier se před zahájením práce usilovně připravoval, shromažďoval studie a memoáry, vyptával se rovněž dosud žijících pamětníků - nejen generálů (maršála Gouviona Saint-Cyr), ale i různých sloužících, štolbů apod., kteří ho mohli poučit o zvycích a zálibách jeho postav. Na základě mozaiky různých nepodstatných faktů a příhod tak mohl vnést do obrazu pravdivé detaily. Dozvěděl se například, že Napoleon si zásadně navlékal jen jednu rukavici, což je poznat na zastrčené ruce, která vybouluje plášť jen mírně. Při návštěvě u maršála Regnaulta de Saint-Jean d’Angely spatřil opotřebovaný jezdecký bičík visící na zdi - byl to jeden z císařových bičíků, jímž si Napoleon v gestu podráždění či netrpělivosti šlehal o botu. Meissonier proto bičík včlenil do obrazu jako znázornění Napoleonovy skryté zlosti a bezmocnosti před invazí, které protiřečí zjevné rozhodností zračící se v obličeji - pohled ještě sní o vítězství, zatímco ponurá krajina již naznačuje neodvratnost porážky.

   Zcela realistické jsou i další předměty na obraze Meissonier si například objednal repliku skutečného postroje císařových koní, obrátil se na tehdejší Muzeum panovníků s žádostí o zapůjčení císařova šedého pláště a když byl odmítnut, nechal si rovněž zhotovit repliku. Když zjistil, že jeho model má příliš dlouhé nohy, oblékl si plášť sám a maloval sám sebe před zrcadlem (možná proto hledí Napoleon úkosem) v sedle, které si půjčil od prince Napoleon-Jeroma. Kritik Ph. Burty tehdy navštívil Meissoniera v jeho ateliéru v Poissy: "Vešel jsem do dosti prostorného ateliéru plného nejrůznějších skic a voskových sošek koní na stolcích. Spatřil jsem Meissoniera sedícího v plném slunečním světle na dřevěné koze imitující koně, v těžkých jezdeckých botách, v uniformě granátníka císařské gardy s bílými kašmírovými kalhotami a vyznamenáními na hrudi, přes niž měl přehozený šedý redingot."

   Meissonier také pro realistické zobrazení krajiny čekal na sníh, což dokončení obrazu o rok zpozdilo. Když sníh konečně napadl, Meissonier nahnal služebnictvo, aby rozdupalo zahradu u domu, a maloval terén z výšky na koni (resp. opět na dřevěné koze?), div mu neomrzly nohy...

   Pokud jde o situování a datování celého výjevu, zůstává naopak zcela neurčité, což je u takového fanatika přesnosti a detailu neobvyklé. Můžeme jen hádat, odkud a kam vojsko táhne či kde je nepřítel, zjevné je pouze to, že armáda ustupuje po porážce a kráčí vstříc další, a že celé tažení směřuje ke strmému pádu ze slávy: předtucha pádu je naznačena i svažitostí terénu, jímž Napoleon v čele proudu vojska  postupuje, a také posunutí zpustošeného terénu do popředí v detailním záběru. Meissonier zkrátka položil důraz na atmosféru, nikoli na akci, jejíž konkretizování je tedy koneckonců nepodstatné. Byl ostatně odpůrcem memorování historie jako pouhé řady faktů a dat. Za zmínku také stojí, že ač se tehdy prosazoval jako malíř bitev, odmítal zobrazovat vlastní krvavé bitevní scény, čímž se vlastně realista vyhýbal realitě...

   Meissonier však výjev "1814" přece jen trochu upřesnil: podle něho mělo jít o ústup po prohrané bitvě u Laonu k Soissons 9.-10.3.1814.

   Napoleon je zde svým způsobem idealizován jako symbol tvrdošíjného odporu celého národa (což ovšem zdaleka neodpovídalo pravdě). Proto se drží zpříma, koně vede, neúnavný, držením připomíná jezdecké sochy. Jeho osamělost v tomto postoji je podtržena odstupem od jeho štábu, na jehož příslušníky naopak dopadá beznaděj a pasivně se poddávají pohybům koní. Tváře identifikovatelných členů suity odrážejí kromě společné únavy a vědomí blížícího se konce režimu individuální úvahy a nejednotné postoje k velikánovi dějin. Nikdo z nich už nevěří v císařovu nepřemožitelnost a následují ho jako jakýsi unavený pohřební průvod, přičemž každý prožívá bezvýchodnou situaci po svém a tím současně symbolizuje i různé postoje Francouzů k událostem, sahající od oddanosti po odevzdanost. Chybí zde jen nějaký symbol opozice, která v civilním sektoru otevřeně vystupovala, ale která se v inkriminovaných týdnech v armádě ještě nevyskytla. Meissonier zároveň promítl do výrazů těchto vybraných postav jejich pozdější osudy, které zde netřeba rozepisovat: všichni zasáhli do událostí r. 1815 a evokují zde tudíž i Waterloo, čímž ještě podtrhují atmosféru konečné porážky:

   V závěsu za Napoleonem jede Ney, drží se v sedle zpříma, hledí vstříc událostem s jistým nadhledem a čelí nepřízni okolností se svou obvyklou odvahou, téměř zvesela. Meissonier se jednou ve vlaku potkal s důstojníkem zdravotní služby, který pod Neyem sloužil u Lipska, a dozvěděl se od něho, že Ney si nikdy nenavlékal rukávy pláště. Čehož využil k oživení postavy. Ney tímto sebejistým držením těla a ležérností oblečení symbolizuje jakousi nekritickou věrnost a určité chvastounství. Pokud ovšem lze věřit výše uvedenému Meissonierovu údaji, kde se výjev odehrává, tj. na ústupu od Laonu k Soissons, není jisto, zda měl Ney takto na obraze figurovat? - u Laonu velel zadnímu voji a ustoupil až půl dne po hlavních silách, logičtěji by měl být u svých jednotek...  Vedle Neye jede Berthier, v postoji a s výrazem o poznání skleslejším, jako obraz věrnosti již trýzněné vědomím bezvýchodné situace. Kromě toho mu bylo už 61 let - jeho šediny jsou také zřetelně vidět, a v lednu 1814 byl raněn úderem kopí do hlavy. Třetí v řadě je Napoleonův pobočník generál hrabě de Flahaut, 29-letý elegán. jehož předpisově zapnutá uniforma a rovně nasazený klobouk kontrastují s Neyovým nedbalým ustrojením. Také se netváří nadšeně, ale přesto zde ztělesňuje rytířskou věrnost (usiloval o nastolení Napoleona II. a pak bojoval až do července 1815). Za Neyem jede zadumaný generál Drouot jako zosobnění vyrovnané skromnosti a neokázalé věrnosti - bojoval ve všech bitvách francouzského tažení, následoval Napoleona na Elbu a velel gardě u Waterloo... Důstojník, který jede za Flahautem, by mohl být další Napoleonův pobočník plukovník Gourgaud, ač ho Meissonier výslovně nezmínil. Pokud by tomu tak bylo, je zde v jeho osobě evokována přímo Svatá Helena jako završení tragického "pádu orla". Generál vedle Drouota, usínající únavou v sedle, již nepředstavuje nikoho konkrétního, nýbrž odraz všeobecného vyčerpání a skleslosti důstojnického sboru.

   Perspektiva porážky tak u Meissoniera ještě vyzdvihuje Napoleonovu postavu - císař zde jako už na několika obrazech před Meissonierem jede v prostém plášti a klobouku, odlišujících se od prýmkovaných uniforem jeho doprovodu, neboť skutečná velikost a výjimečnost člověka nepotřebuje žádných vnějších atributů. A jestliže zde Napoleon je pevný a odhodlaný, zatímco jeho bezprostřední suita (i další velitelé) je ve svých postojích nejednotná, kolísá a ochabuje, tak řadoví vojáci na pravé straně obrazu jsou stejně odhodlaní jako jejich císař. Pochodují ve vyrovnaných řadách s tambory a důstojníky v čele a hledí zjevně přímo před sebe.

    Tato jednolitá řada vojáků, pochodujících se stoickým hrdinstvím po zpustošené a neúrodné zemi, evokující hrůzu invaze, není ve skutečnosti nikterak upozaděna, nýbrž divákova pozornost se na ni přenese vzápětí po shlédnutí Napoleona a štábu. Je totiž Meissonierovi symbolem jednoty národa - dlouhý zástup ztrácející se na obzoru a odmítající podlehnout. Váhající jsou pouze ti, kdož byli donedávna zahrnovaní poctami a bohatstvím, zatímco bezejmenní řadoví vojáci ztělesňují bezvýhradnou a nezištnou věrnost. Tato vize přebírá napoleonskou propagandu, ale zde navíc odráží semknutí takřka celého národa (vedeného navíc velkým mužem) v naléhavé potřebě vzdoru proti invazi.

Abych to zkrátil: Meissonierův obraz má proto pro Francouze bezprostředně a jednoznačně vlastenecký rozměr, který pro nás venkoncem nemá. Tento rozměr vystoupil navíc i později, kdykoli Francii postihly další válečné konflikty, tzn. prohraná válka 1870-1871 a 1. světová válka, které se mimo jiné odehrávaly opět hlavně na území, na němž probíhalo tažení 1814. Odhodlání zračící se v tváři Napoleona vzdorujícího Blücherovi tak nabylo širšího významu a přineslo Napoleonovi novou posmrtnou popularitu, nikoli náhodou. Meissonierovo plátno vyjádřilo ideál obětavosti národa - národní soudržnost a síla se objeví hlavně v okamžiku zhroucení, ve společném fyzickém i morálním utrpení, jak napsal E. Renan: "V památce národa jsou období zármutku cennější než období triumfu, neboť ukládají povinnosti a velí ke společnému odhodlání a úsilí.".