čtvrtek 21. prosince 2017

NAPOLEON , 2. díl (CÍSAŘ FRANCOUZŮ) -příští rok

Další kniha na příští rok. Včera jsem dodělal korektury. Konec jara, začátek léta, odhaduji... 600 tiskových stran, 47 map a přes 200 obrázků. Na ukázku úvod a obsah...



Pětatřicetiletý císař
Pokud je pravdou, že výjimečná doba plodí výjimečné lidi, představuje muž, který se narodil 15. srpna 1769 v Ajacciu na teprve rok francouzské Korsice, nejvýstižnější příklad. Kdo by tušil, že čtvrté dítě Carla Marii di Buonaparte, vlivného, leč na francouzské poměry chudého a bezvýznamného šlechtice vyroste tak rychle do takových výšin! V deseti letech vstoupil hoch, pokřtěný jako Napoleone, do vojenské školy v Brienne, v patnácti byl přijat na pařížskou École militaire, královskou vojenskou školu, rok poté nastoupil v hodnosti 2. poručíka k dělostřeleckému pluku la Fère a ve dvaadvaceti, v revolučním roce 1791, složil jako poručík 4. dělostřeleckého pluku občanskou přísahu věrnosti národu, zákonu a králi. Za svou vlast považoval Korsiku, ne Francii, chtěl jí sloužit a Francouzem se stal teprve poté, co byl z ostrova separatistickými nacionalisty generála Paoliho vyhnán. Při obléhání Toulonu, který povstal v bouřích a zmatcích Francouzské revoluce proti pařížským jakobínům, dostal jako pětadvacetiletý funkci velitele dělostřelectva a podíl na dobytí přístavního města mu vynesl hodnost brigádního generála i funkci dělostřeleckého náčelníka Italské armády. Z ní byl zhruba po roce, po Robespierrově pádu, odvolán a zařazen do topografického oddělení kanceláře Výboru veřejného blaha. V době, kdy thermidoriánskému Konventu hrozil roajalistický převrat, se stal jako šestadvacetiletý jedním z velitelů obrany Paříže. Účinně potlačil povstání 5. října 1795 (13. vendémiaru roku IV), byl za to povýšen do hodnosti divizního generála, jmenován velitelem Vnitřní armády a nedlouho poté dostal vytoužené velení Italské armády. Těsně před odjezdem se oženil s Josefínou de Beauharnais a během cesty k vojsku si pofrancouzštil jméno na Napoleon Bonaparte.
            V tzv. 1. italském tažení realizoval sedmadvacetiletý generál Bonaparte svůj plán ofenzívy proti rakousko-sardinským armádám. Během měsíce svedl vítězné bitvy u Montenotte, Millesima, Dega, Ceva a Mondovi, dobyl Piemont a zaútočil na Vídní ovládanou Lombardii. V bitvách u Lodi, Castiglione, Arcole a Rivoli odrazil několik rakouských ofenzív a roku 1797 zahájil vlastní, načež uzavřel v Campoformiu vítězný mír, který z něho učinil nejpopulárnějšího muže ve Francii.
            Roku 1798 prosadil devětadvacetiletý Bonaparte plán na výpravu do Egypta, za nímž se skrývala snaha o ovládnutí Středomoří a přístupů k britským koloniím. Během plavby obsadila Bonapartova Armée d’Orient Maltu, 30. června se vylodila u Alexandrie, za pochodu proti proudu Nilu porazila vojsko egyptských mamlúků, obsadila Káhiru a získala kontrolu nad Horním Egyptem, admirál Nelson však už 1. srpna zničil v bitvě u Aboukiru francouzskou eskadru a Bonaparta od mateřské země odřízl. Tureckému nebezpečí čelil generál tažením do Sýrie, které skončilo neúspěšným obléháním Saint-Jean-d’Acre a ústupem. Následovala turecká ofenzíva, již Bonaparte zastavil v pozemní bitvě u Aboukiru, ani toto vítězství však bezvýchodnou situaci nevyřešilo. Pod dojmem zpráv o narůstající politické krizi ve Francii generál vojsko opustil, odplul bez rozkazu do vlasti a v Paříži svrhl v převratu 9. listopadu 1799 (18. brumairu roku VIII) Direktorium, místo nějž vytvořil vládu tří konzulů, a poté se jako První konzul soustředil na vítězné ukončení války s druhou protifrancouzskou koalicí. Bylo mu málo přes třicet…
            V květnu 1800 přešel První konzul Bonaparte Alpy, vpadl do severní Itálie a 14. června porazil u Marenga tzv. Lombardskou armádu generála Melase. V prosinci zvítězil generál Moreau u bavorského Hohenlinden nad tzv. Německou armádou arcivévody Jana a 9. února 1801 byl v Lunéville podepsán s poraženou habsburskou monarchií mír. V březnu 1802 se mu podařilo uzavřít v Amiensu mír s Velkou Británií, byť vydržel jen krátce. Během konzulátu završil a ukotvil majetkové revoluční změny, dal Francii nové zákony včetně monumentálního a dodnes platného Code civil, prostřednictvím Konkordátu narovnal vztahy s katolickou církví a ukončil občanskou válku v zemi. Dne 2. srpna 1802 se stal jako třiatřicetiletý doživotním konzulem a o dva roky později byl z rozhodnutí Senátu jmenován císařem Francouzů. Jako Napoleon I. si pak vložil 2. prosince 1804 před očima papeže Pia VII. v katedrále Nôtre-Dame na hlavu císařskou korunu. Bylo mu pětatřicet a stanul v čele nejsilnější velmoci na evropské pevnině.
            „Quel roman ma vie! Jakým románem je můj život!“ řekl na jeho sklonku.
            Ty nejbarvitější a nejdramatičtější kapitoly se na konci roku 1804 teprve chystal psát…


OBSAH:
Pětatřicetiletý císař
I. SLAVKOVSKÉ SLUNCE
Občan císař
Třetí protifrancouzská koalice
Armáda pobřeží oceánu
Rakouský vpád
Ulm
Vídeň
Hra na kočku a myš
Austerlitz
II. JEDNA VÁLKA ZA DRUHOU
Krátký čas míru
Válka s Pruskem
Jena a Auerstädt
Kontinentální blokáda
Pochod proti Rusům
Gołymin a Pułtusk
Preussisch Eylau
Heilsberg
Friedland
Tylže
III. NA VRCHOLU MOCI
Zpráva o stavu císařství
Nové pořádky
Dělení Evropy
Sesazená dynastie
Erfurt
Tažení do Španělska
Pět bitev v pěti dnech
Porážka u Esslingu
Wagram
IV. VELKÉ CÍSAŘSTVÍ
Schönbrunnský mír
Zajatý papež
Ruské námluvy
Rozvod
Sňatek
Čas velkých změn
Krize císařství
Nový řád věcí
V. KATASTROFA V RUSKU
Cesta k válce
Hlouběji do Ruska
Borodino
Moskva
Ústup
Krasnyj a Berezina
Útěk
VI. KONEC IMPÉRIA
Ohrožená dynastie
Lützen
Budyšín
Příměří
Kdo s koho?
Jedno vítězství a řada proher
Bitva u Lipska
Hanau
VII. BITVA O FRANCII
Vpád za Rýn
Prohra u La Rothière
Mezi Schwarzenbergem a Blücherem
Zákon počtu
Pád Paříže
Abdikace
VIII. STO DNÍ
Let Orla
Znovu do války!
Quatre-Bras a Ligny
Rozdělení sil
Waterloo
IX. SVATÁ HELENA
Zajatec
Longwood
Osamělost
Smrt
Odkaz
BIBLIOGRAFIE


Žádné komentáře: