neděle 14. května 2017

V CÍSAŘSKÝCH BARVÁCH

Sedmnáctého května by se měla v knihkupectvích začít objevovat kniha s atraktivní kresbou Jaroslava Velce na přebalu. Znám ji z originálu už delší čas a mohu český překlad The Emperor´s Coloured Coat vřele doporučit. Anotace nakladatelství Elka Press si nevymýšlí ani barvitostí děje, ani literárními kvalitami a příběh rakousko-uherského poručíka Prohasky rozhodně stojí za přečtení!



John Biggins
V CÍSAŘSKÝCH BARVÁCH
Již svým prvním románem A Sailor of Austria (Rakouský námořník) se John Biggins zařadil do pantheonu prvotřídních autorů námořní dobrodružné literatury po bok S. C. Forestra a Patricka O’Briana. Také jeho druhý román (V císařských barvách) o příhodách námořního poručíka českého původu Otto Prohasky sklidil bouřlivé pochvaly jako dílo, jež k tradičním námořním dobrodružstvím přidává vnímavost Hlavy 22 Josepha Hellera nebo filmu M*A*S*H Roberta Altmana. Tématem tohoto napínavého románu (děj se chronologicky řadí před příběhy knihy A Sailor of Austria a proto jej vydáváme jako první) je řetězec dobrodružných příhod poručíka Ottokara Prohasky, počínaje rokem 1914. Otto opustí na dva týdny nedovoleně posádku kvůli nepromyšleným pletkám s polskou herečkou, prožívá pestrá až bizarní dobrodružství na vodě i na souši nejen v Evropě, ale i mimo ni a vrátí se po mnoha měsících s divokou historkou o srbských teroristech a jejich plánu na vraždu arcivévody v místě zvaném Sarajevo.
Evropa bezmocně sklouzává do války a Otto s ní, přičemž zaznamenává soumrak této staromódní, byrokracií posedlé říše, jež se kdysi pokoušela sjednotit střední Evropu.
Autor obrací daný literární žánr naruby, a každý, kdo přečte prvních pár stránek, bude stržen jeho vypravěčským uměním – lidštějším i veskrze dramatičtějším než téměř jakákoli jiná běžná vojenská beletrie. Mimo jiného ohromí i dokonalou znalostí reálií Evropy na pokraji světové války a nezakrývanými sympatiemi ke staré monarchii, jejíž vady ovšem nezastírá, ale s laskavým pochopením ironizuje. Kniha nadchne nejenom příznivce naší někdejší podunajské vlasti, ale všechny zájemce o námořní dobrodružnou literaturu. Dobrou zprávou je, že kromě obou zmíněných románů napsal Biggins o poručíku Prohaskovi ještě další dva romány; třetí v pořadí se odehrává také za světové války, čtvrtý odehrává (pro Rakousko-Uhersko) na nejlepším místě – na začátku Ottovy námořní kariéry ještě v době dlouhého míru. Sledujeme zde Ottovy příhody na palubě parní korvety Windischgrätz, během vědecké plavby do jižního Atlantiku.
Pokud román V císařských barvách sklidí očekávaný úspěch, připravíme postupně vydání i dalších dílů této námořní ságy.
JOHN BIGGINS se narodil v roce 1949 v dnešním jižním Londýně a vyrostl na hranicích Walesu. Vzdělání získal na University College ve Swansea a poté strávil čtyři roky v Polsku jako stipendista a učitel, než se začal věnovat kariéře v oboru lékařské elektroniky v Británii, Nizozemsku a Skandinávii. V současné době žije ve Francii.
Technická specifikace:
ISBN: 978-80-87057-30-8
Rozsah: 328 stran
Cena: 349
Expedice: 17. května 2017– bude avizováno

Vydává Leonid Křížek, Nakladatelství Elka Press, Křemencova 1, Praha 1

neděle 7. května 2017

LEDOVÁ BITVA



Jiří Kovařík
Další z archivu mých časopiseckých příspěvků, tentokrát z poměrně ranného středověku...
První zvukový film Sergeje Ejzenštejna z roku 1938 s názvem Alexandr Něvský obletěl doslova svět (v USA měl premiéru o rok později) a byl na svou dobu monumentální. Jeho děj kulminuje tzv. Ledovou bitvou roku 1242, srážkou mezi německými řádovými rytíři a Rusy na zamrzlém Čudském jezeře, kterému se na západě říká jezero Peipus. Jezdci s kříži na štítech tu v závěrečných sekvencích hynou nejen pod zbraněmi vojáků knížete Alexandra, ale i v prolomeném ledu. Ideologický obraz velkého vítězství Rusů nad Němci, stvořený v předvečer 2. světové války, byl tak sugestivní, že překryl skutečnost, která je mnohem méně impozantní, dramatická a velkolepá.

Novgorod v sevření nepřátel
V první polovině 13. století jednotné Rusko neexistovalo, byla zde jen řada knížectví, spojených jazykem, předky a pravoslavnou vírou. Mongolská invaze, která začala roku 1223 vítězstvím na řece Kalce, si během následujících sedmnácti let postupně podrobila Rjazaň, Vladimir, Suzdal i Kyjev a jedno z mála území, kam nedosáhla, tvořil Novgorod (dn. Velký Novgorod), rovněž knížectví i současně největší ruské kupecké a bojarské město. Mongolové pro něj nebyli jedinou hrozbou, ještě větší představovali na severu Švédové i Finové, na západě Dánové a v bezprostřední blízkosti novgorodské hranice pobaltské křižácké státy, přesněji území dvou řádů, Mečových bratří a Bratří německého řádu Panny Marie Jeruzalémské (zkráceně Německý řád či Teutonský řád). Roku 1224 dobyli řádoví rytíři a křižáci pod vedením biskupa Hermanna estonské město Tartu (Dorpat), čímž se hranice západního křesťanstva posunula až k novgorodskému území, na řeku Narvu a dvě jezera na ní, Čudské a Pskovské. Mečoví bratři utrpěli roku 1236 v bitvě u Saule od pohanských Litevců drtivou porážku a ti, co přežili, byly včleněni do Německého řádu, kde představovali nejbojovnější složku, toužící po dalším výboji na východ.

Tři výpravy k Novgorodu
Staré kroniky píší o taženích proti Novgorodu v letech 1239–1242 jako o křížových výpravách, moderní historiografie však tvrdí, že o takto koordinované tažení proti ortodoxnímu Rusku nešlo, byť oněm válkám dal papež požehnání v naději, že pravoslavné schismatiky vrátí do lůna pravého křesťanství. Řehoř IX. si k organizaci výpravy vybral Viléma z Modeny, který oslovil jak dánského krále Valdemara II., tak i Švédy a Německé rytíře. Získal určitou podporu, neboť všichni, ačkoliv měli rozdílné motivy, v jádru toužili po novém území. Situace byla příznivá, neboť invaze Mongolů do Ruska kulminovala (roku 1238 porážkou vladimirsko-suzdalského knížete na řece Siť, o dva roky později pak dobytím Kyjeva) a zdálo se, že Novgorod nebude mít k obraně na dvou frontách dost sil. S koordinací to bylo horší a léta 1240 až 1242 přinesla tři časově i prostorově odlišné vpády, z nichž první zahájili Švédové pod vedením jarla (hraběte) Birgera. Ti se vylodili v létě roku 1240 v ústí Něvy, záhy je ale novgorodský kníže Alexandr Jaroslavič porazil a zahnal (viz bitva na Něvě).
Následující útok, vedený Německými rytíři, Dány a Estonci, směřoval po jižním břehu Finského zálivu a přišel ve chvíli, kdy v Novgorodu zvítězila „proněmecká“ strana, která knížete Alexandra donutila odejít z města do jeho údělné Perejaslavi. Tažení bylo úspěšné, křižáci se zmocnil pevnosti Koporje, z níž se do jara 1241 stal mocný hrad a dílčí odřady dospěly na 30 km od Novgorodu a zdejší kupce vyděsily natolik, že prosili Alexandra, aby se vrátil.
Třetí úder, vedený na podzim 1241 zemským mistrem Německého řádu Andreasem von Felbenem, mířil po jižním okraji Pskovského jezera na Pskov. Křižáci 16. září porazili místní hotovost v bitvě, v níž padlo podle kronik na 800 Pskovských i jejich velitel, vojvoda Gavrilo Gorislavič. Proněmecká strana pak otevřela útočníkům brány města.

Předehra u Pskova
Na přelomu let 1240/1241 hrozil Novgorodu od jihu útok Mongolů, ti se však koncem zimy zastavili. Zčásti za to mohla rasputica, jarní obleva, zčásti trestná výprava chána Bátua proti Kipčakům a Polovcům, která je zavedla do Uher. Pravé křídlo přitom dospělo do Haliče, kde zasadilo křesťanskému vojsku 9. dubna 1241 drtivou porážku u Lehnice. Západní svět měl rázem jiné starosti a výzvy Viléma z Modeny k další křížové výpravě zůstaly bez ohlasu.
Novgorod si neoddechl, hrozil mu útok Teutonů, jimž předchozími úspěchy narostlo sebevědomí, a městská hotovost byla slabá. Proto žádal knížete Alexandra, kterého předtím vypudil, o pomoc, jeho otec Jaroslav Vsevolodovič ale zprvu odmítl. Nakonec však souhlasil a Alexandr, provázený suzdalským knížetem Andrejem, svým bratrem, vyrazil k městu, v němž nejprve zbavil vlivu svoje odpůrce. Pak připravil na počátku jara 1242 protiúder na jihozápad a bez odporu se zmocnil 5. března slabě obsazeného Pskova, načež se vrátil do Novgorodu stejně rychle, jako udeřil. Vzápětí připravil preventivní úder na území řádových rytířů a biskupa Hermanna z Tartu, který rovněž burcoval k dalšímu tažení...
 Porážka Domaše Tverdislaviče
Něvský vyrazil bleskově, než začala obleva, která mění ruskou zem v bezedné bláto. Vedl vojsko sedmi až osmi tisíc mužů podél jižního cípu Pskovského jezera, překročil řeku Velikaja a pokračoval po „německém“ jezerním břehu na severozápad, kde v odplatu za nepřátelské vpády pustošil, co mohl, aby nepřátele zastrašil a odradil. Větší střet s nepřítelem nepředpokládal, v tom se však zmýlil.
„Bratři se rychle připravili na odpor, bylo jich ale málo. (…) Biskup Hermann nezůstal klidně sedět, poručil svým lidem chvátat k vojsku bratří a postavit se Rusům,“ píše Livonská rýmovaná kronika.
Reakce Hermanna z Tartu byla překvapivě rychlá. Proti nájezdu vyrazilo na 800 rytířů a seržantů s tisícovkou Estonců, což bylo až čtyřikrát méně mužů, než měl Alexandr. Přesto se řádoví bratři, možná pod velením Rudolfa von Kassela, stihli položit zálohou za mostem u vsi Mooste (což značí most) jihovýchodně od Tartu, kde vjel do pasti ruský předvoj Domaše Tverdislaviče, tvořený novgorodskou hotovostí.
„A Domaš Tverdislavič a Kerbet propátrávali kraj a Němci a Čudové [Estonci] se s nimi utkali u mostu. A bili se zde a zabili Domaše, bratra starosty, počestného muže, a další s ním a jiné pozajímali a další unikli k oddílům knížete. A kníže obrátil nazpět k jezeru a Němci a Čudové šli za ním,“ tvrdí Novgorodská kronika. 
Po zprávě o Domašově porážce i smrti tedy dal Něvský zatroubit na ústup, neboť netušil, jak velké vojsko biskup Hermann z Tartu sebral. Táhl zpět na východ a chtěl přejít po šíji, která dělí severnější Čudské jezero, v řeči protivníků jezero Peipus, od jižnějšího Pskovského jezera. Voje biskupa Hermanna, které neměly představu o síle nepřátel a zejména o spoustě jízdních lučištníků v knížecím vojsku, se pustily stejným směrem.

Alexandr Něvský (cca1220–1263)
Druhorozený syn perejaslavského knížete Jaroslava Vsevolodoviče, uvedený r. 1225 do knížecího stavu a od r. 1226 spolu s otcem novgorodský kníže. První válečnické zkušenosti získal r. 1234 v Livonsku v boji s řádem Mečových bratří. Sňatkem rozšířil svou moc na sousední Polock. Novgorodská kronika jej popisuje jako muže postavou vyššího než ostatní, s hlasem ryčným jak trubka, moudrým jak biblický Josef, silným jak Samson a statečným jak římský císař Vespasián... Vítězství na Něvě a v Ledové bitvě dokazují, že kronikář nepřeháněl. Vůči mongolské invazi zaujímal kníže politiku koexistence a dohod, neboť náboženská tolerance nájezdníků mu byla bližší než nesmiřitelnost katolíků na západě. Díky Mongolům se ostatně stal r. 1252 velikim kňazem, velkoknížetem, Ruska. Zemřel bohabojně v klášteře, byl uctíván jako světec, r. 1547 došlo k jeho kanonizaci a r. 1721 jej Petr I. prohlásil za ochránce země. Roku 2008 v anketě „Jméno Ruska“ (obdoba „Největšího Čecha“ z roku 2005) porazil Něvský v hlavní kategorii poněkud překvapivě všechny ostatní osobnosti ruských dějin...

Bitva na Něvě
Roku 1240 se Novgorod, z jihu ohrožovaný Mongoly, stal terčem švédského útoku, vedeného finským křižákem hrabětem Karlem Birgerem a biskupem Thomasem z Uppsaly. Švédové, Finové, Norové a hrstka Teutonských rytířů se vylodili v ústí Něvy a pokračovali k soutoku s Ižorou na jižním břehu. Kupci z Novgorodu povolali na pomoc Alexandra Jaroslaviče, s nímž se předtím nepohodli, ten přispěchal překvapivě rychle se svou družinou, nečekaným útokem za svítání 15. července prolomil obranu Švédů, vnikl do nepřátelského tábora a donutil poraženého, na tváři raněného Birgera, aby odplul. „A bylo tu velké pobíjení Švédů,“ říká o boji stroze vítězův středověký životopis. Rusové tu ztratili prý jen dvacet mužů a kníže Alexandr získal přídomek Něvský...

Pozice na Havraní skále
„Němci“ i Rusové šli každý jiným směrem, Alexandr Něvský ustupoval nejspíše kolem dnešního estonského městečka Mehikoorma a chtěl se dostat přes zamrzlou šíji na protější, už tenkrát ruský břeh v severovýchodní výspě s dnešní vesnicí Samolva. Vojsko biskupa Hermanna z Tartu jej pronásledovalo, leč přesnou trasu tohoto ústupu neznalo a táhlo k severovýchodu do chvíle, než přinesli estonští průzkumníci přesnější informaci. V té chvíli se stočilo na východ, přes širší část šíje v jižním cípu jezera Peipus, možná dokonce postupovalo přes ostrov Piirissaar a rovněž na Samolvu. Něvského ovšem informovali jeho zvědové a on místo ústupu na Novgorod zamířil k severu či severozápadu, na jezerní břeh a do míst, kterému Novgorodská kronika říká Voronij Kameň, Havraní skála. Dnes je nelze lokalizovat, i když ruská historiografie stále tvrdí, že šlo o jeden ze zaniklých ostrůvků blízko východního okraje jezera. Havraní skála spíše ležela v zamrzlých pobřežních bažinách těsně u jezerního břehu, které vypadá v zimě jinak než v Ejzenštejnově filmu. Není to hladká ledová plocha, vítr tu na mnoha místech vytváří rozeklané ledové hroty z překrývajících se ker, což tvořilo samo o sobě skvělou přírodní překážku pro rozjezd rytířů a jejich seržantů na koních. Alexandr zaujal obranu možná právě s využitím toho, co větry na ledě vytvořily. Ten dosahuje na přelomu března a dubna stále tloušťky 20 až 50 cm, což je dost, aby udržel jezdce ve zbroji.
Obrana se musela rozvíjet v místech, kde je břeh holý, jinak na obou stranách jezera roste husté, vysoké a těžko prostupné rákosí, a možná za zamrzlými příbřežními bažinami.
Jak bylo ruské vojsko rozmístěno, kroniky jen spoře naznačují a hypoteticky lze vycházet pouze z tradic či zvyklostí válečného umění. To mluví pro obrannou linii a rekonstrukce D. Nicolleho předpokládá, že v centru stála Něvského družina, před sebou ale měla novgorodskou milici, neboť pěchotou se jádro vojska krylo. Obě křídla tvořili jízdní lučištníci, přičemž na pravém křídle (považovaném za prestižnější a ofenzivnější v případě odražení útoku) mohly stát mongolské (nebo turecké kipčacké) oddíly jízdních lučištníků.

Útok biskupa Hermanna
Na tuto sestavu a přes šíji jezera či severně od ní útočilo to, co Hermann z Tartu přiváděl.
„Byla sobota, úsvit, když se dvě vojska střetla, a z toho vzešly hrozná řež, třesk kopí a jejich lámání a rány meči, jak jeli přes zamrzlé jezero a vy byste led nespatřili, jak byl pokryt krví,“ tvrdí Život Alexandra Něvského.
Družina v tomto hagiografickém spise prosí svého knížete, ať ji dovolí položit za něj hlavy, což naznačuje, že úder křižáků šel na střed, kde musela být za novgorodskou pěchotou vidět knížecí zástava.
 „Vojsko Němců a Čudů po něm [jezeře] přešlo a probíjelo si cestu klínem,“ tvrdí Novgorodská kronika, což je cenná informace.
Klín, v ruštině svinja, představoval obvyklou útočnou formaci rytířstva s těmi nejlépe vyzbrojenými, nejzdatnějšími a nejurozenějšími na hrotu.
Livonská rýmovaná kronika říká, že rytířský útok narazil na lučištníky a že první nápor vedli směle „královi muži“, tj. rytířští vazalové dánského krále ze severního Estonska; podle Nicolleho bylo jejich postavení na levém křídle.
„Zástavy bratří zavlály vzápětí vprostřed lučištníků a bylo slyšet meče, drtící přilbice na kusy. Mnozí z obou stran klesli do trávy mrtví,“ pokračuje tento pramen.
To byl úder řádových rytířů, oněch bratří, na střed, kde si klín razil cestu skrz Novgorodské k Alexandrově družině. Vedl jej nejspíš osobně biskup Hermann, jehož milice či hotovost stála za Teutony.
Bitva sama byla podle všeho prudká i krátká a dřív, než se řádová elita probila k Něvskému, došlo na severním křídle k rozhodnutí, neboť tady jízdní lučištníci tvrdě odrazili Dány. Autor Života Alexandra Něvského, pravděpodobně očitý svědek, píše o božím zázraku z nebes, což mu možná připomínalo něco pro západní svět dosud neznámého, déšť šípů, kterým zasypali rytíře Mongolové či Kipčaci. Byla to záplava, kterou nikdo z útočníků nečekal, i když se s ní jiní rytíři bezmocně setkali o rok dříve v bitvě u Lehnice...
V té chvíli se dali Dánové na útěk či ústup a ruské severní křídlo zahájilo obchvat do boku teutonských rytířů, přičemž podobně se podle všeho zachovalo i křídlo jižní. O svírajících se či sevřených kleštích pak Livonská rýmovaná kronika tvrdí:
„Pak bylo vojsko bratří zcela obklíčeno, neboť Rusové měli tolik jednotek, že snadno připadalo šedesát mužů na jednoho každého německého rytíře. (…) Bratři bojovali dobře, přesto byli sráženi na zem“

Propadlý led?
Dánští rytíři na křídle možná jen ustupovali, kdo však prchal, to byla estonská pěchota biskupa z Tartu.
„Němci padli tady a Čudové se dali na útěk. Sedm verst k pobřeží byli pronásledováni a biti na ledě. A bezpočet Čudů padlo...“
Během těch sedmi a půl kilometru pronásledování jich měly padnout spousty, k tomu prý bylo pobito čtyři sta „Němců“ a padesát dalších dovedeno v okovech do Novgorodu.
Livonská rýmovaná kronika tvrdí cosi jiného, podle ní řada estonských pěšáků z milice z Tartu/Dorpatu unikla, načež dodává:
„Dvacet bratří leželo mrtvých a šest jich bylo zajato.“
Biskup Hermann na každý pád unikl a pronásledovat poražené dál než za západní břeh šíje či jezera kníže Alexandr zakázal. Se slávou, která letěla knížectvím, se vítěz vracel do Novgorodu, kde se zdržel jen krátce, neboť spěchal jednat s Mongoly, s nimiž se nakonec dohodl. Smír byl ostatně velice rychle uzavřen i s „Němci“...
O ledu, jenž se propadá před očima zděšeného biskupa pod německými, dánskými a jinými rytíři, i o smrti pod krami, což je nejefektnější část slavného filmu, není v kronikách ani stopy (a biskup z Tartu tu rozhodně nebyl v ornátu s berlou, ale v rytířské zbroji a mečem v pěsti). Možná led někde i pukl a kry se uvolnily, to by však nebyla žádná tragedie, neboť písečné lavice redukují na mnoha místech hloubku jezera na zhruba 30 cm a nebylo kam se propadnout...

Následky
Preventivní úder na území biskupa z Tartu byl úspěch, který dokázal vojenské schopnosti Alexandra Něvského, a novgorodští bojaři dospěli k závěru, že se sami neubrání, že knížete potřebují. On sám vzápětí prokázal talent politika, sázejícího na mírovou koexistenci, a už nikdy „křižácké“ státy nenapadl. Nabídl dohodu, již přivítali zejména řádoví rytíři, byť si svou sílu uchovali. Odevzdali, co v předchozích letech získali (včetně roku 1233 Mečovými bratry dobytého hradu Izborsk západně od Pskova) a výsledkem se stala dvě desetiletí klidu. Bylo to pragmatické rozhodnutí, díky němuž mohl Alexandr obrátit pozornost k Mongolům. Věděl, že vojenské měření sil je nereálné a roku 1246 se na výzvu chána Bátua, s požehnáním biskupa Kyrila, vypravil do srdce Zlaté hordy, poddal se nepřátelům, které nešlo přemoci, platil dobrovolně tribut a roku 1252 za to byl odměněn titulem velkého knížete. Jednomu ze svých synů tak otevřel cestu ke knížecímu stolci v Moskvě.
Biskup Vilém z Modeny na další křížovou výpravu proti Novgorodu rezignoval. Řádoví rytíři, zbavení vlivu Mečových bratří, z nichž velká část v bitvě padla, obrátili svou pozornost k Litvě, kde měli dost práce s několika pohanskými povstáními.
Pokud šlo o ostatní svět, zůstalo vítězství v bitvě na ledě prakticky nepovšimnuto a i Hypatiova kronika z jihu Ruska k rokům 1240 a 1242 poznamenala:
„Nic se nestalo.“
Teprve od 16. století se začal význam bitvy i Něvského osobnosti vyzdvihovat až na místo jedné z nejvýznamnějších událostí a postav historie Ruska...

Literatura:
Nicolle, D.: Lake Peipus 1242. Battle of the Ice. Osprey 2001.
Šerbakov, A.: Ledovoje poboišče. Eksprint 2001.