neděle 14. května 2017

V CÍSAŘSKÝCH BARVÁCH

Sedmnáctého května by se měla v knihkupectvích začít objevovat kniha s atraktivní kresbou Jaroslava Velce na přebalu. Znám ji z originálu už delší čas a mohu český překlad The Emperor´s Coloured Coat vřele doporučit. Anotace nakladatelství Elka Press si nevymýšlí ani barvitostí děje, ani literárními kvalitami a příběh rakousko-uherského poručíka Prohasky rozhodně stojí za přečtení!



John Biggins
V CÍSAŘSKÝCH BARVÁCH
Již svým prvním románem A Sailor of Austria (Rakouský námořník) se John Biggins zařadil do pantheonu prvotřídních autorů námořní dobrodružné literatury po bok S. C. Forestra a Patricka O’Briana. Také jeho druhý román (V císařských barvách) o příhodách námořního poručíka českého původu Otto Prohasky sklidil bouřlivé pochvaly jako dílo, jež k tradičním námořním dobrodružstvím přidává vnímavost Hlavy 22 Josepha Hellera nebo filmu M*A*S*H Roberta Altmana. Tématem tohoto napínavého románu (děj se chronologicky řadí před příběhy knihy A Sailor of Austria a proto jej vydáváme jako první) je řetězec dobrodružných příhod poručíka Ottokara Prohasky, počínaje rokem 1914. Otto opustí na dva týdny nedovoleně posádku kvůli nepromyšleným pletkám s polskou herečkou, prožívá pestrá až bizarní dobrodružství na vodě i na souši nejen v Evropě, ale i mimo ni a vrátí se po mnoha měsících s divokou historkou o srbských teroristech a jejich plánu na vraždu arcivévody v místě zvaném Sarajevo.
Evropa bezmocně sklouzává do války a Otto s ní, přičemž zaznamenává soumrak této staromódní, byrokracií posedlé říše, jež se kdysi pokoušela sjednotit střední Evropu.
Autor obrací daný literární žánr naruby, a každý, kdo přečte prvních pár stránek, bude stržen jeho vypravěčským uměním – lidštějším i veskrze dramatičtějším než téměř jakákoli jiná běžná vojenská beletrie. Mimo jiného ohromí i dokonalou znalostí reálií Evropy na pokraji světové války a nezakrývanými sympatiemi ke staré monarchii, jejíž vady ovšem nezastírá, ale s laskavým pochopením ironizuje. Kniha nadchne nejenom příznivce naší někdejší podunajské vlasti, ale všechny zájemce o námořní dobrodružnou literaturu. Dobrou zprávou je, že kromě obou zmíněných románů napsal Biggins o poručíku Prohaskovi ještě další dva romány; třetí v pořadí se odehrává také za světové války, čtvrtý odehrává (pro Rakousko-Uhersko) na nejlepším místě – na začátku Ottovy námořní kariéry ještě v době dlouhého míru. Sledujeme zde Ottovy příhody na palubě parní korvety Windischgrätz, během vědecké plavby do jižního Atlantiku.
Pokud román V císařských barvách sklidí očekávaný úspěch, připravíme postupně vydání i dalších dílů této námořní ságy.
JOHN BIGGINS se narodil v roce 1949 v dnešním jižním Londýně a vyrostl na hranicích Walesu. Vzdělání získal na University College ve Swansea a poté strávil čtyři roky v Polsku jako stipendista a učitel, než se začal věnovat kariéře v oboru lékařské elektroniky v Británii, Nizozemsku a Skandinávii. V současné době žije ve Francii.
Technická specifikace:
ISBN: 978-80-87057-30-8
Rozsah: 328 stran
Cena: 349
Expedice: 17. května 2017– bude avizováno

Vydává Leonid Křížek, Nakladatelství Elka Press, Křemencova 1, Praha 1

neděle 7. května 2017

LEDOVÁ BITVA



Jiří Kovařík
Další z archivu mých časopiseckých příspěvků, tentokrát z poměrně ranného středověku...
První zvukový film Sergeje Ejzenštejna z roku 1938 s názvem Alexandr Něvský obletěl doslova svět (v USA měl premiéru o rok později) a byl na svou dobu monumentální. Jeho děj kulminuje tzv. Ledovou bitvou roku 1242, srážkou mezi německými řádovými rytíři a Rusy na zamrzlém Čudském jezeře, kterému se na západě říká jezero Peipus. Jezdci s kříži na štítech tu v závěrečných sekvencích hynou nejen pod zbraněmi vojáků knížete Alexandra, ale i v prolomeném ledu. Ideologický obraz velkého vítězství Rusů nad Němci, stvořený v předvečer 2. světové války, byl tak sugestivní, že překryl skutečnost, která je mnohem méně impozantní, dramatická a velkolepá.

Novgorod v sevření nepřátel
V první polovině 13. století jednotné Rusko neexistovalo, byla zde jen řada knížectví, spojených jazykem, předky a pravoslavnou vírou. Mongolská invaze, která začala roku 1223 vítězstvím na řece Kalce, si během následujících sedmnácti let postupně podrobila Rjazaň, Vladimir, Suzdal i Kyjev a jedno z mála území, kam nedosáhla, tvořil Novgorod (dn. Velký Novgorod), rovněž knížectví i současně největší ruské kupecké a bojarské město. Mongolové pro něj nebyli jedinou hrozbou, ještě větší představovali na severu Švédové i Finové, na západě Dánové a v bezprostřední blízkosti novgorodské hranice pobaltské křižácké státy, přesněji území dvou řádů, Mečových bratří a Bratří německého řádu Panny Marie Jeruzalémské (zkráceně Německý řád či Teutonský řád). Roku 1224 dobyli řádoví rytíři a křižáci pod vedením biskupa Hermanna estonské město Tartu (Dorpat), čímž se hranice západního křesťanstva posunula až k novgorodskému území, na řeku Narvu a dvě jezera na ní, Čudské a Pskovské. Mečoví bratři utrpěli roku 1236 v bitvě u Saule od pohanských Litevců drtivou porážku a ti, co přežili, byly včleněni do Německého řádu, kde představovali nejbojovnější složku, toužící po dalším výboji na východ.

Tři výpravy k Novgorodu
Staré kroniky píší o taženích proti Novgorodu v letech 1239–1242 jako o křížových výpravách, moderní historiografie však tvrdí, že o takto koordinované tažení proti ortodoxnímu Rusku nešlo, byť oněm válkám dal papež požehnání v naději, že pravoslavné schismatiky vrátí do lůna pravého křesťanství. Řehoř IX. si k organizaci výpravy vybral Viléma z Modeny, který oslovil jak dánského krále Valdemara II., tak i Švédy a Německé rytíře. Získal určitou podporu, neboť všichni, ačkoliv měli rozdílné motivy, v jádru toužili po novém území. Situace byla příznivá, neboť invaze Mongolů do Ruska kulminovala (roku 1238 porážkou vladimirsko-suzdalského knížete na řece Siť, o dva roky později pak dobytím Kyjeva) a zdálo se, že Novgorod nebude mít k obraně na dvou frontách dost sil. S koordinací to bylo horší a léta 1240 až 1242 přinesla tři časově i prostorově odlišné vpády, z nichž první zahájili Švédové pod vedením jarla (hraběte) Birgera. Ti se vylodili v létě roku 1240 v ústí Něvy, záhy je ale novgorodský kníže Alexandr Jaroslavič porazil a zahnal (viz bitva na Něvě).
Následující útok, vedený Německými rytíři, Dány a Estonci, směřoval po jižním břehu Finského zálivu a přišel ve chvíli, kdy v Novgorodu zvítězila „proněmecká“ strana, která knížete Alexandra donutila odejít z města do jeho údělné Perejaslavi. Tažení bylo úspěšné, křižáci se zmocnil pevnosti Koporje, z níž se do jara 1241 stal mocný hrad a dílčí odřady dospěly na 30 km od Novgorodu a zdejší kupce vyděsily natolik, že prosili Alexandra, aby se vrátil.
Třetí úder, vedený na podzim 1241 zemským mistrem Německého řádu Andreasem von Felbenem, mířil po jižním okraji Pskovského jezera na Pskov. Křižáci 16. září porazili místní hotovost v bitvě, v níž padlo podle kronik na 800 Pskovských i jejich velitel, vojvoda Gavrilo Gorislavič. Proněmecká strana pak otevřela útočníkům brány města.

Předehra u Pskova
Na přelomu let 1240/1241 hrozil Novgorodu od jihu útok Mongolů, ti se však koncem zimy zastavili. Zčásti za to mohla rasputica, jarní obleva, zčásti trestná výprava chána Bátua proti Kipčakům a Polovcům, která je zavedla do Uher. Pravé křídlo přitom dospělo do Haliče, kde zasadilo křesťanskému vojsku 9. dubna 1241 drtivou porážku u Lehnice. Západní svět měl rázem jiné starosti a výzvy Viléma z Modeny k další křížové výpravě zůstaly bez ohlasu.
Novgorod si neoddechl, hrozil mu útok Teutonů, jimž předchozími úspěchy narostlo sebevědomí, a městská hotovost byla slabá. Proto žádal knížete Alexandra, kterého předtím vypudil, o pomoc, jeho otec Jaroslav Vsevolodovič ale zprvu odmítl. Nakonec však souhlasil a Alexandr, provázený suzdalským knížetem Andrejem, svým bratrem, vyrazil k městu, v němž nejprve zbavil vlivu svoje odpůrce. Pak připravil na počátku jara 1242 protiúder na jihozápad a bez odporu se zmocnil 5. března slabě obsazeného Pskova, načež se vrátil do Novgorodu stejně rychle, jako udeřil. Vzápětí připravil preventivní úder na území řádových rytířů a biskupa Hermanna z Tartu, který rovněž burcoval k dalšímu tažení...
 Porážka Domaše Tverdislaviče
Něvský vyrazil bleskově, než začala obleva, která mění ruskou zem v bezedné bláto. Vedl vojsko sedmi až osmi tisíc mužů podél jižního cípu Pskovského jezera, překročil řeku Velikaja a pokračoval po „německém“ jezerním břehu na severozápad, kde v odplatu za nepřátelské vpády pustošil, co mohl, aby nepřátele zastrašil a odradil. Větší střet s nepřítelem nepředpokládal, v tom se však zmýlil.
„Bratři se rychle připravili na odpor, bylo jich ale málo. (…) Biskup Hermann nezůstal klidně sedět, poručil svým lidem chvátat k vojsku bratří a postavit se Rusům,“ píše Livonská rýmovaná kronika.
Reakce Hermanna z Tartu byla překvapivě rychlá. Proti nájezdu vyrazilo na 800 rytířů a seržantů s tisícovkou Estonců, což bylo až čtyřikrát méně mužů, než měl Alexandr. Přesto se řádoví bratři, možná pod velením Rudolfa von Kassela, stihli položit zálohou za mostem u vsi Mooste (což značí most) jihovýchodně od Tartu, kde vjel do pasti ruský předvoj Domaše Tverdislaviče, tvořený novgorodskou hotovostí.
„A Domaš Tverdislavič a Kerbet propátrávali kraj a Němci a Čudové [Estonci] se s nimi utkali u mostu. A bili se zde a zabili Domaše, bratra starosty, počestného muže, a další s ním a jiné pozajímali a další unikli k oddílům knížete. A kníže obrátil nazpět k jezeru a Němci a Čudové šli za ním,“ tvrdí Novgorodská kronika. 
Po zprávě o Domašově porážce i smrti tedy dal Něvský zatroubit na ústup, neboť netušil, jak velké vojsko biskup Hermann z Tartu sebral. Táhl zpět na východ a chtěl přejít po šíji, která dělí severnější Čudské jezero, v řeči protivníků jezero Peipus, od jižnějšího Pskovského jezera. Voje biskupa Hermanna, které neměly představu o síle nepřátel a zejména o spoustě jízdních lučištníků v knížecím vojsku, se pustily stejným směrem.

Alexandr Něvský (cca1220–1263)
Druhorozený syn perejaslavského knížete Jaroslava Vsevolodoviče, uvedený r. 1225 do knížecího stavu a od r. 1226 spolu s otcem novgorodský kníže. První válečnické zkušenosti získal r. 1234 v Livonsku v boji s řádem Mečových bratří. Sňatkem rozšířil svou moc na sousední Polock. Novgorodská kronika jej popisuje jako muže postavou vyššího než ostatní, s hlasem ryčným jak trubka, moudrým jak biblický Josef, silným jak Samson a statečným jak římský císař Vespasián... Vítězství na Něvě a v Ledové bitvě dokazují, že kronikář nepřeháněl. Vůči mongolské invazi zaujímal kníže politiku koexistence a dohod, neboť náboženská tolerance nájezdníků mu byla bližší než nesmiřitelnost katolíků na západě. Díky Mongolům se ostatně stal r. 1252 velikim kňazem, velkoknížetem, Ruska. Zemřel bohabojně v klášteře, byl uctíván jako světec, r. 1547 došlo k jeho kanonizaci a r. 1721 jej Petr I. prohlásil za ochránce země. Roku 2008 v anketě „Jméno Ruska“ (obdoba „Největšího Čecha“ z roku 2005) porazil Něvský v hlavní kategorii poněkud překvapivě všechny ostatní osobnosti ruských dějin...

Bitva na Něvě
Roku 1240 se Novgorod, z jihu ohrožovaný Mongoly, stal terčem švédského útoku, vedeného finským křižákem hrabětem Karlem Birgerem a biskupem Thomasem z Uppsaly. Švédové, Finové, Norové a hrstka Teutonských rytířů se vylodili v ústí Něvy a pokračovali k soutoku s Ižorou na jižním břehu. Kupci z Novgorodu povolali na pomoc Alexandra Jaroslaviče, s nímž se předtím nepohodli, ten přispěchal překvapivě rychle se svou družinou, nečekaným útokem za svítání 15. července prolomil obranu Švédů, vnikl do nepřátelského tábora a donutil poraženého, na tváři raněného Birgera, aby odplul. „A bylo tu velké pobíjení Švédů,“ říká o boji stroze vítězův středověký životopis. Rusové tu ztratili prý jen dvacet mužů a kníže Alexandr získal přídomek Něvský...

Pozice na Havraní skále
„Němci“ i Rusové šli každý jiným směrem, Alexandr Něvský ustupoval nejspíše kolem dnešního estonského městečka Mehikoorma a chtěl se dostat přes zamrzlou šíji na protější, už tenkrát ruský břeh v severovýchodní výspě s dnešní vesnicí Samolva. Vojsko biskupa Hermanna z Tartu jej pronásledovalo, leč přesnou trasu tohoto ústupu neznalo a táhlo k severovýchodu do chvíle, než přinesli estonští průzkumníci přesnější informaci. V té chvíli se stočilo na východ, přes širší část šíje v jižním cípu jezera Peipus, možná dokonce postupovalo přes ostrov Piirissaar a rovněž na Samolvu. Něvského ovšem informovali jeho zvědové a on místo ústupu na Novgorod zamířil k severu či severozápadu, na jezerní břeh a do míst, kterému Novgorodská kronika říká Voronij Kameň, Havraní skála. Dnes je nelze lokalizovat, i když ruská historiografie stále tvrdí, že šlo o jeden ze zaniklých ostrůvků blízko východního okraje jezera. Havraní skála spíše ležela v zamrzlých pobřežních bažinách těsně u jezerního břehu, které vypadá v zimě jinak než v Ejzenštejnově filmu. Není to hladká ledová plocha, vítr tu na mnoha místech vytváří rozeklané ledové hroty z překrývajících se ker, což tvořilo samo o sobě skvělou přírodní překážku pro rozjezd rytířů a jejich seržantů na koních. Alexandr zaujal obranu možná právě s využitím toho, co větry na ledě vytvořily. Ten dosahuje na přelomu března a dubna stále tloušťky 20 až 50 cm, což je dost, aby udržel jezdce ve zbroji.
Obrana se musela rozvíjet v místech, kde je břeh holý, jinak na obou stranách jezera roste husté, vysoké a těžko prostupné rákosí, a možná za zamrzlými příbřežními bažinami.
Jak bylo ruské vojsko rozmístěno, kroniky jen spoře naznačují a hypoteticky lze vycházet pouze z tradic či zvyklostí válečného umění. To mluví pro obrannou linii a rekonstrukce D. Nicolleho předpokládá, že v centru stála Něvského družina, před sebou ale měla novgorodskou milici, neboť pěchotou se jádro vojska krylo. Obě křídla tvořili jízdní lučištníci, přičemž na pravém křídle (považovaném za prestižnější a ofenzivnější v případě odražení útoku) mohly stát mongolské (nebo turecké kipčacké) oddíly jízdních lučištníků.

Útok biskupa Hermanna
Na tuto sestavu a přes šíji jezera či severně od ní útočilo to, co Hermann z Tartu přiváděl.
„Byla sobota, úsvit, když se dvě vojska střetla, a z toho vzešly hrozná řež, třesk kopí a jejich lámání a rány meči, jak jeli přes zamrzlé jezero a vy byste led nespatřili, jak byl pokryt krví,“ tvrdí Život Alexandra Něvského.
Družina v tomto hagiografickém spise prosí svého knížete, ať ji dovolí položit za něj hlavy, což naznačuje, že úder křižáků šel na střed, kde musela být za novgorodskou pěchotou vidět knížecí zástava.
 „Vojsko Němců a Čudů po něm [jezeře] přešlo a probíjelo si cestu klínem,“ tvrdí Novgorodská kronika, což je cenná informace.
Klín, v ruštině svinja, představoval obvyklou útočnou formaci rytířstva s těmi nejlépe vyzbrojenými, nejzdatnějšími a nejurozenějšími na hrotu.
Livonská rýmovaná kronika říká, že rytířský útok narazil na lučištníky a že první nápor vedli směle „královi muži“, tj. rytířští vazalové dánského krále ze severního Estonska; podle Nicolleho bylo jejich postavení na levém křídle.
„Zástavy bratří zavlály vzápětí vprostřed lučištníků a bylo slyšet meče, drtící přilbice na kusy. Mnozí z obou stran klesli do trávy mrtví,“ pokračuje tento pramen.
To byl úder řádových rytířů, oněch bratří, na střed, kde si klín razil cestu skrz Novgorodské k Alexandrově družině. Vedl jej nejspíš osobně biskup Hermann, jehož milice či hotovost stála za Teutony.
Bitva sama byla podle všeho prudká i krátká a dřív, než se řádová elita probila k Něvskému, došlo na severním křídle k rozhodnutí, neboť tady jízdní lučištníci tvrdě odrazili Dány. Autor Života Alexandra Něvského, pravděpodobně očitý svědek, píše o božím zázraku z nebes, což mu možná připomínalo něco pro západní svět dosud neznámého, déšť šípů, kterým zasypali rytíře Mongolové či Kipčaci. Byla to záplava, kterou nikdo z útočníků nečekal, i když se s ní jiní rytíři bezmocně setkali o rok dříve v bitvě u Lehnice...
V té chvíli se dali Dánové na útěk či ústup a ruské severní křídlo zahájilo obchvat do boku teutonských rytířů, přičemž podobně se podle všeho zachovalo i křídlo jižní. O svírajících se či sevřených kleštích pak Livonská rýmovaná kronika tvrdí:
„Pak bylo vojsko bratří zcela obklíčeno, neboť Rusové měli tolik jednotek, že snadno připadalo šedesát mužů na jednoho každého německého rytíře. (…) Bratři bojovali dobře, přesto byli sráženi na zem“

Propadlý led?
Dánští rytíři na křídle možná jen ustupovali, kdo však prchal, to byla estonská pěchota biskupa z Tartu.
„Němci padli tady a Čudové se dali na útěk. Sedm verst k pobřeží byli pronásledováni a biti na ledě. A bezpočet Čudů padlo...“
Během těch sedmi a půl kilometru pronásledování jich měly padnout spousty, k tomu prý bylo pobito čtyři sta „Němců“ a padesát dalších dovedeno v okovech do Novgorodu.
Livonská rýmovaná kronika tvrdí cosi jiného, podle ní řada estonských pěšáků z milice z Tartu/Dorpatu unikla, načež dodává:
„Dvacet bratří leželo mrtvých a šest jich bylo zajato.“
Biskup Hermann na každý pád unikl a pronásledovat poražené dál než za západní břeh šíje či jezera kníže Alexandr zakázal. Se slávou, která letěla knížectvím, se vítěz vracel do Novgorodu, kde se zdržel jen krátce, neboť spěchal jednat s Mongoly, s nimiž se nakonec dohodl. Smír byl ostatně velice rychle uzavřen i s „Němci“...
O ledu, jenž se propadá před očima zděšeného biskupa pod německými, dánskými a jinými rytíři, i o smrti pod krami, což je nejefektnější část slavného filmu, není v kronikách ani stopy (a biskup z Tartu tu rozhodně nebyl v ornátu s berlou, ale v rytířské zbroji a mečem v pěsti). Možná led někde i pukl a kry se uvolnily, to by však nebyla žádná tragedie, neboť písečné lavice redukují na mnoha místech hloubku jezera na zhruba 30 cm a nebylo kam se propadnout...

Následky
Preventivní úder na území biskupa z Tartu byl úspěch, který dokázal vojenské schopnosti Alexandra Něvského, a novgorodští bojaři dospěli k závěru, že se sami neubrání, že knížete potřebují. On sám vzápětí prokázal talent politika, sázejícího na mírovou koexistenci, a už nikdy „křižácké“ státy nenapadl. Nabídl dohodu, již přivítali zejména řádoví rytíři, byť si svou sílu uchovali. Odevzdali, co v předchozích letech získali (včetně roku 1233 Mečovými bratry dobytého hradu Izborsk západně od Pskova) a výsledkem se stala dvě desetiletí klidu. Bylo to pragmatické rozhodnutí, díky němuž mohl Alexandr obrátit pozornost k Mongolům. Věděl, že vojenské měření sil je nereálné a roku 1246 se na výzvu chána Bátua, s požehnáním biskupa Kyrila, vypravil do srdce Zlaté hordy, poddal se nepřátelům, které nešlo přemoci, platil dobrovolně tribut a roku 1252 za to byl odměněn titulem velkého knížete. Jednomu ze svých synů tak otevřel cestu ke knížecímu stolci v Moskvě.
Biskup Vilém z Modeny na další křížovou výpravu proti Novgorodu rezignoval. Řádoví rytíři, zbavení vlivu Mečových bratří, z nichž velká část v bitvě padla, obrátili svou pozornost k Litvě, kde měli dost práce s několika pohanskými povstáními.
Pokud šlo o ostatní svět, zůstalo vítězství v bitvě na ledě prakticky nepovšimnuto a i Hypatiova kronika z jihu Ruska k rokům 1240 a 1242 poznamenala:
„Nic se nestalo.“
Teprve od 16. století se začal význam bitvy i Něvského osobnosti vyzdvihovat až na místo jedné z nejvýznamnějších událostí a postav historie Ruska...

Literatura:
Nicolle, D.: Lake Peipus 1242. Battle of the Ice. Osprey 2001.
Šerbakov, A.: Ledovoje poboišče. Eksprint 2001.

pátek 28. dubna 2017

ROZHOVOR PRO ČASOPIS TÉMA

V časopise TÉMA, vydávaném nakladatelstvím MAFRA, vyšel v pátek 21. dubna sedmistránkový rozhovor novinářky Blanky Kalenské s mou maličkostí. Vypadal takto:



Pokud na svých obrazovkách písmenka nepřečtete, zde je v přehlednější textové verzi:



Napoleon nesnášel intelektuálky



Jiří Kovařík má dobrodružné povolání. Posuďte sami. Osvobodil anglického krále. Odhalil skutečné osudy románových hrdinů. Doprovázel korzáry na jejich loupeživých taženích. Po boku Napoleona se zúčastnil snad všech jeho slavných (i neslavných) bitev. A za to byl odměněn přízní čtenářů i literárními cenami. I když legendárního Korsičana, který pořádně otáčel kormidlem dějin a o němž píše nejraději, by rozhodně nezaujal. „Napoleona bych nadchnul jen úspěšným útokem na bodáky. Pokud bych to přežil,“ směje se spisovatel a historik.

Spisovatelskou dráhu jste odstartoval knihami o skutečných osudech románových hrdinů. Čtenáři se tak dozvěděli, že legendární postavy, například ze Tří mušketýrů, žily. A i hrabě Monte-Cristo nebyl pouhou vymyšlenou figurou. Jaký z hrdinů vám byl nejsympatičtější?

To byla taková hra pro mne samotného, až po čtyřicítce. Jistěže jsem chtěl, aby mi vyšla kniha. Rukopis putoval nakladatelstvími a vracel se s frázemi „zajímavé, ale našemu profilu neodpovídá“. Až se na mne jednoho dne usmálo štěstí. To první téma o skutečných osudech hrdinů Alexandra Dumase vyplynulo z lásky k jeho knihám. Když jiní četli Vinnetoua, já hltal Tři mušketýry. Z té čtveřice mi byl nejsympatičtější Athos, kromě tajemnosti ztělesnění urozenosti a cti. Kdosi pravil, že Dumas znásilňoval historii, vzešly z toho ale nádherné děti. Až neuvěřitelně mnoho románových postav skutečně žilo, i když jinak. D’Artagnan byl velitelem Královských mušketýrů, padl při dobývání Maastrichtu a Ludvík XIV. o něm pravil: „Sláva i d’Artagnan mají společný hrob.“ V mládí se přátelil se třemi mušketýry, jejichž jména si Dumas zjednodušil na Athos, Porthos a Aramis. Předobrazem Monte-Crista byl Pařížan jménem Picaud. Mstil se podobně jako Dantès, jen se mu to vymklo z rukou a jedna z obětí jej zabila.

Dumas prý vděčil za úspěch návštěvám archivů. Historikové často tvrdí, že práce v nich je nudná. Já si naopak představuji, že jsou plné neobjevených informací, jen na ně narazit. Jaký největší objev jste v nich učinil a co byste chtěl vypátrat?

Když začínáte bádat, není to nuda, máte téma, představu, cíl, ale musíte ji vysedět jak kvočna kuřata. Probírat se krabicemi, mikrofilmy, luštit něčí rukopis je dřina. Na objev narazíte jen náhodou. I když moji přátelé našli ve vídeňském Válečném archivu dosud nikde nepublikované hlášení velitele rakouských sil v bitvě u Slavkova roku 1805. Je tam nejen popis boje, ale i tabulky s údaji o ztrátách po plucích i hodnostech. Poklad o bitvě, o níž by se zdálo, že víme vše. Můj největší objev jsem nevyseděl, přišel mi poštou. Vrtal mi hlavou nálet na Kladno na jaře roku 1944, líčený od 50. let jako podlý imperialistický záměr. Napsal jsem do Smithsonian Institution v USA, odpověď přišla z Pentagonu s kopiemi hlášení 8. letecké armády z kritického dne. Vyplynulo z nich, že to byl odhoz pum poškozeného bombardéru. Dopadly na lidi v lese, pilot to nemohl vědět. Pikantní bylo, že mi obálka z Pentagonu přišla na pracoviště před listopadem 1989 a vznikl z toho poprask. A co bych si přál vybádat? Zda byl tajemný a prominentní vězeň se železnou maskou na obličeji, jehož identita je dodnes záhadou, opravdu dvojčetem Ludvíka XIV. Nebo jestli místo Napoleona zemřel na Svaté Heleně někdo jiný. A teď jsem objevil deník mladého šlechtice, syna vrchního velitele, který bojoval roku 1620 na straně českých stavů. Ukazuje, jak laicky válku končící na Bílé hoře vedli. Nikdo se tím zatím nezabýval a bude to v mé knize.

Jsou zahraniční archivy vstřícné vůči českým badatelům?

Vstřícné jsou a mnohé fondy navíc existují online digitálně. Nejsem akademický historik, zaštítěný institucí, která badatele vyšle a hradí náklady. Každý archiv má své regule, vstup není problém, když víte, co chcete. Vídeňský Válečný archiv je velmi vstřícný, s pařížskou Invalidovnou je to horší a trochu oříšek je Service historique de Défense ve Vincennes, protože jde o armádní instituci. Je to otázka kontaktů, přípravy, to tvoří největší překážku. Kromě peněz, které utratíte za xerox. Jsem stále pohodlnější, pracuji s digitálními archivy, kde jsou poklady vyrážející dech. Memoáry, korespondence, stoleté knihy autorů, kteří psali důkladněji, než to dokážeme my.

Co vás přivedlo na dráhu historika?

Čirá náhoda. Končil jsem průmyslovku a nevěděl, kam dál. Technika nepadala v úvahu, na matematiku jsem byl tupý, tak jsem podal přihlášku na FF UK, obor historie-francouzština. Tehdy neplatily kvóty přijímaných, a nemožné se stalo skutkem, průmyslováka přijali! Na prvním semináři se nás profesor Polišenský zeptal na oblíbenou postavu či událost. Ukázal nám tlusté svazky Bibliografie české historie, ať v nich najdeme, co k tomu kdo napsal. Pak pronesl památnou větu: „Nemusíte vědět, jak a kdy to bylo, ale kde to najít!“ Vštípil mi tak základní pravdu řemesla historika.

V centru vašeho zájmu stojí Napoleon. V závěti odkázal rentu tomu, kdo bude psát o slávě jeho zbraní. Dosáhl byste na odměnu, nebo by byl nespokojen, když kriticky rozebíráte i jeho neúspěšné bitvy? Otázkou je, zda by si přál, aby se o něm i dnes psalo.

Napoleona by určitě zájem těšil. Roky exilu na Svaté Heleně zasvětil vytváření legendy o své osobě. Ale z kritiky by se neradoval a vášnivě by reagoval. Dokazoval by, že se mýlím, svaloval by vinu na jiné a trochu lhal, jako mnohokrát, například o bitvě u Waterloo. Podle něj mu ji prohráli všichni kolem, jen on ne. A tu zmíněnou rentu dostal ze závěti jezdecký důstojník Marcellin de Marbot, takže na mě se, bohužel, už nevztahuje (smích). O slávě Napoleonových zbraní psali mnozí, on se mu však zalíbil nejvíc a Marbotovy memoáry jsou dodnes nejčtivější a nejvydávanější paměti té doby. Byl jsem ale jejich prostřednictvím odměněn, měl jsem čest je přeložit i komentovat.

Kdysi jste zmínil, že by se Napoleonovi zamlouvala Evropská unie. Co by nyní řekl odchodu Velké Británie z EU?

Unie by se mu zamlouvala navzdory nedostatkům a rozporům, zejména v souvislosti s brexitem. Z něj by měl velkou radost, neboť „anglického leoparda“, jak Británii říkal, pokládal za úhlavního nepřítele. Evropu se ostatně snažil sjednotit právě proti Britům, které chtěl ekonomicky izolovat roku 1806 systémem kontinentální blokády exportu i importu.

Předpokládám, že Napoleon by chtěl být v EU šéfem?

Samozřejmě, že by chtěl Evropě šéfovat! Francie by v ní byla hegemonem, dávalo by jí to podle něj právo velkého národa, v myšlenkách i ve vítězstvích. Nešlo by ale o unii sjednocenou politicky i hospodářsky, jen o Evropu spojeneckou. Francie měla být „přirozeným zprostředkovatelem mezi starým a novým řádem věcí“, mezi starým se zbytky feudalismu a novým porevoluční doby. První kroky Napoleon udělal už na počátku císařství, kdy s Francií propojil část Itálie, Belgii, Holandsko, do jisté míry Švýcarsko. A nakonec změnil rozdrobené Německo, onu Svatou říši římskou, v Rýnskou konfederaci, v níž se jmenoval protektorem.

Jaký vztah měl Napoleon k českým zemím? Samozřejmě kromě příjemných vzpomínek na vítězství v bitvě u Slavkova.

Vztah k českým zemím neměl, vnímal je jako součást habsburské monarchie. A dodal bych, že obyvatelé českých zemí neměli vztah k němu. Až obdivuhodně zachovali věrnost císaři Františkovi, bojovali za něj a krváceli.

Kdybyste se v mládí setkal s Napoleonem a on vás zhodnotil zkušeným válečnickým okem, čím byste na něj udělal dojem?

Muselo by to být něco hrdinského. Potrpěl si na bodákové útoky, že bych tedy nějaký vedl a byl mu na očích? Pokud bych ovšem přežil. Věříte na stěhování duší, že jste už někým byla? Já ne, ale před lety se mi dostala do rukou kniha, kterou napsal napoleonský generál de Brack. Byly to zvláštní vzpomínky, psané jako dialog tazatele, kterému Brack odpovídal, co má lehký jezdec dělat v boji i v kasárnách. Taková živě psaná příručka. Hodně slavná, znali ji kavaleristé mnoha zemí. Šel jsem tenkrát se psem po poli, četl si v ní a měl silný pocit, že jsem to už zažil a v minulém životě napsal. Brack byl kudrnatý blonďák s tváří slečinky, v mládí, když jsem měl víc vlasů, jsem se mu podobal. Tedy ano, Napoleon mě dobře znal, povýšil mě a já nosil nádhernou rudou uniformu gardových švališerů-kopiníků.

A co bych měla udělat já, abych se Napoleonovi zalíbila? Asi pomlčet o svém psaní? Napoleonovi se prý líbily ženy zajímající se výhradně o domácnost a výchovu dětí…

Předpokládáte správně, pokud byste ovšem neměla velký dekolt a průzračné mušelínové šaty. Galantním mužem nebyl, určitě by vám řekl něco pohrdavě uštěpačného a otočil by se k vám zády. Nesnášel ženy intelektuálky, kterých tehdy nebylo mnoho. Madame de Staël, slavná intelektuálka, se od něj dočkala jen tvrdého odmrštění. Když se ho totiž zeptala, jaká žena stojí v jeho očích na prvním místě, odpověděl: „Madame, ta, která přivedla na svět nejvíc dětí.“ Ostatně i jeho největší odkaz, Code civil, Občanský zákoník, definuje postavení ženy jako zcela podřízené muži. Ten zákoník platí ve Francii dodnes. Ženy si vybíral pohledné a do značné míry submisivní, ne duchaplné. První choť Josefínu, která měla zpočátku navrch, v manželství zkrotil. Druhou ženu Marii-Louisu si bral jako naivní děvčátko a ani jeho milenka, hraběnka Walewská, nijak intelektuálně nezářila.

V současném světě vládnou sociální sítě. Která z historických postav by si s oblibou dělala selfíčka a kdo by byl mediální hvězdou?

Jak odpovědět a někoho se nedotknout? Selfie je fenomén posledních let, zdá se mi ale, že kromě Japonců se z mobilu na tyčince nebo bez fotí hlavně mladé dívky. Připomíná to romantická plátna dam, zhlížejících se v zrcadle. Chlap by to dělat neměl, takže asi žádná z mých oblíbených postav by si selfie nepořídila. Na to měli malíře, kteří věděli, že musí portrétovaného zkrášlit, což dělají s pomocí photoshopu i dvorní fotografové. Selfie by si možná udělala Josefína, Napoleonova choť, nesměla by se ale smát, na to měla dost špatný chrup. A kdo by byl mediální hvězdou? Napoleon, ten ze sebe dokázal udělat středobod vesmíru. Časy se mění, obliba ne. Takže by těmi hvězdami byly herečky pařížské Opery, švarní důstojníci od kavalerie a občas nějaký ten umělec.

Máte mezi historickými osobnostmi favorita, s nímž byste se rád seznámil?

Těch by bylo! Už se stydím opakovat, že Napoleona, abych věděl, zda byl takový, za jakého jej historikové mají. Ale raději bych viděl klíčové situace, v nichž se ti lidé ocitli. Bylo by i krásné chodit do kaváren a rozprávět se spisovateli, které mám rád. S Alexandrem Dumasem, toho bych se ptal na tisíce věcí. S Prosperem Mériméem, spisovatelem a předchůdcem moderních památkářů. Chtěl bych nakukovat přes ramena velkých mistrů, jak tvoří svá plátna. Třeba Meissonierovi, který na malý prostor vtěsnal úžasnou kompozici Napoleona za ústupu roku 1814, Édouardu Detaillovi, malíři vojáků tak důkladnému, že se k němu slovo detail náramně hodí. A Toulouse-Lautreca na Montmartru bych chtěl vidět, jak maluje holky a pijany, abych si to zpestřil. A nejraději bych se potkal s maršálem Michelem Neyem, kterému dal Napoleon přídomek Nejstatečnější ze statečných. Jsem holt romantik a mám rád vojáčky, co s tím nadělám. I o panu maršálovi jsem napsal monografii a místy jsem ho nešetřil.

Při hodnocení činů vojevůdců čerpáte z memoárů účastníků bojů. Jaké paměti na vás zanechaly největší dojem?

Bude to znít hloupě, ale ty které jsem přeložil. Dokonce vyšly s pyšným záhlavím „Jiří Kovařík uvádí“, ve světě se to tak dělá, ale u nás jde o výjimku. Jedny napsal kapitán jízdních myslivců Parquin, jsou rozmarné, takřka mušketýrské, plné duelů, galantních dobrodružství i bojů, leč velice autentické. Další sepsal granátník Napoleonovy gardy, který byl až do třiceti negramotný a psal s naivitou, která ho proslavila. Teď vyjdou paměti seržanta Bourgogne, vzpomínky na ústup z Ruska roku 1812, nejupřímnější a nejdrsnější zpověď vojáka z napoleonské doby. Dal jsem jim název Válka s ohněm a zimou.

Protikladem memoárů bývají historické divadelní hry. Někdy se tváří tak autenticky, že je lidé začnou za pravdivé považovat. Typickým příkladem je hra Richard III., v níž Shakespeare „nařkl“ panovníka z mnoha zločinů. Ve vaší knize Richard III. - Vrah či oběť? jste anglického krále osvobodil. Jaké lži, které byly na Richarda svedeny, jsou už vyvráceny?

Byla jich neuvěřitelná spousta. Že utopil v sudu svého bratra Clarence, zabil krále Jindřicha V. i Jindřich VI. a měl na svědomí smrt své ženy Anny. Že dal zabít nevinné andělíčky, své synovce Richarda z Yorku a Edvarda VI., jehož korunu si uzurpoval. Že to byl netvor činy i vzhledem, hrbatá stvůra! Půl tisíciletí to tvrdil hlas propagandy, rozšířený historiky Jindřicha VII. k obhajobě nové tudorovské dynastie a jejich nároku na trůn. Přetrvalo to kvůli Shakespearově hře až donedávna, dokud nebyly tyto lži v souvislosti s nálezem Richardovy kostry vyvráceny. „Pravda vítězí,“ říkával Masaryk a jeho syn dodával, že to dá pořádnou fušku.

Proč si Shakespeare na Richarda III. tak zasedl? Hrálo v tom úlohu, že jeho chlebodárkyní byla královna Alžběta, potomek Richardova přemožitele Jindřicha Tudora?

I Shakespeare pracoval s prameny, především z konce Richardovy vlády. Sepsal je královský kancléř Thomas Moore a Richarda velmi znectil. Vycházel ovšem z listin biskupa Mortona, nejzavilejšího nepřítele Richarda. Že by se chtěl velký William zavděčit? Možná. Královna Alžběta byla vnučkou Jindřicha VII., uchvatitele Richardovy koruny. Shakespeare však vytvořil podobenství o tom, kam až může touha po moci zajít. V tomto smyslu budou žít Richard historický i divadelní dál vedle sebe.

Váš záběr je široký, už jste zabrousil do středověku, starého Řecka i Říma. Jen české historii se vyhýbáte.

Nechávám ji jiným, lepším. Zabrousil jsem do ní jen okrajově, poprvé ve svazku tryptichu Rytířské bitvy a osudy. To byly příběhy o velkých bojích rytířského světa a já tam zařadil poslední bitvu Přemysla Otakara II. u Suchých Krut, kde padl. Pak přišel na řadu Jan Lucemburský a jeho smrt u Kresčaku, událost zdánlivě probraná. Jenže nebyla. U francouzského vydání Froissartovy kroniky jsem zjistil, že jsou ty pasáže mnohem delší, než jediný český překlad a že lze vše rekonstruovat mnohem podrobněji. Připadal jsem si jako Miroslav Ivanov, náš největší autor literatury faktu, a bylo to vzrušující.

Právě vám vyšla kniha Války pro víru, kde se věnujete i smrti dalšího českého krále, mladičkého Ludvíka Jagellonského, roku 1526 u Moháče. Jeho účast v prohrané bitvě s Turky i tragický konec utopením v bažině na útěku jsou známé z učebnic. Za strohými fakty bývá i lidský příběh…

Král vyjel do války na Černé perle, nádherném fríském vraníkovi, jenže kůň náhle na okraji Budína padl a zdechl. Nejspíš šlo o důsledek zatížení, na které nebylo ustájené zvíře zvyklé, mnozí si ale uhynutí vykládali jako špatné znamení. Když utopené tělo krále našli, jeho choť Marie Habsburská, která Ludvíka velmi milovala, dostala zpět medailon, který svému muži dala. Nosila jej do konce života. V závěti si přála, aby byl šperk rozbit a zlomky rozdány chudým.

Napoleon ale mezi vašimi knihami dominuje. Zbývá ještě něco, co byste o jeho životě chtěl napsat?

Zbývá, právě ten jeho život. V Čechách vyšla seriózní monografie o Napoleonovi naposledy v roce 1975, a to kniha historika Manfreda. Zní to drze, ale rozhodl jsem se, že to využiji. Mám skvělého nakladatele, kývl mi na projekt a první svazek jsem už odevzdal. Zahrnuje dobu do Napoleonovy korunovace, ten fascinující vzestup z korsického důstojníčka na generála, do čela republiky a na trůn. Na druhý díl se chystám. Asi si tím stavím pomník, i když je to tak velké téma, že se ho až lekám.

Promítla se vaše fascinace Napoleonem i mimo vaši profesi?

Když jsem vešel ve známost, propojila mě s lidmi, kteří oživují vojenskou historii a dělají rekonstrukce bitev. Jedná se o projekt Austerlitz, což je mezinárodní jméno pro Slavkov, největší Napoleonovu bitvu. Nadšenci oblékají dobové uniformy, nacvičují podle předpisů a vše na slavkovském bojišti předvádějí. Stojí je to spoustu času i peněz a o mnoha věcech vědí víc než já. Bylo mi ctí tyto bitevní ukázky komentovat, před několika tisíci diváků je to zážitek. Získal jsem hodně přátel a leccos zažil. Dostal jsem vyznamenání, které mi předal Mark Schneider, Američan, který na podobných akcích v Evropě nejlépe ztělesňuje Napoleona. Vážím si toho. I čestného členství v The International Napoleonic Society, které mi udělil už zesnulý Ben Weider. To byl muž, který zasvětil život zkoumání, zda byl Napoleon otráven.

Napoleonova otrava na Svaté Heleně, to je snad už vyvrácená fáma?

Naopak. Rozborem několika vzorků Napoleonových vlasů, prováděným ve švýcarském CERNu, Ben Weider dokázal, že Napoleon otráven byl, byť tomu pár francouzských akademiků stále nechce věřit.

Co považujete na své práci za nejzajímavější? Mě by nejvíc lákalo cestování proti proudu času…

Možná je to takový imaginární stroj času, můžete tomu říkat i únik do minulosti, samozřejmě s možností návratu. Mnozí si představují, že by chtěli žít v jiné době, žádná však není ideální. Ledaže byste si mohli vybrat roli a postavení. Cestování časoprostorem je jedna stránka věci a trochu se podobá dovolené za hranice všedních dní. Tam taky víte, kam a proč letíte. Zbytek je touha poznávat, pokud se nechcete jen vyhřívat a povalovat. Ať už si zvolím jakékoli období, nevím přesně, do čeho jdu. To dá teprve materiál a závěry, které z toho vzniknou. Navíc píšu hlavně o válkách a dramatických událostech, což jsou věci, které je lepší si jen představovat. Možná mě někdo z kolegů za ta slova zatratí, historik by měl konstatovat, ne si představovat. Znamená to vžít se do pocitů, pohnutek a reakcí jednajících osobností. Samozřejmě na základě dostupných faktů, a to není jednoduché. Zkuste třeba pochopit odvahu, vcítit se do strachu. Stejně těžké je posoudit bitvu a její strategii, ne ji popsat jako článek na wikipedii, což se u spousty autorů děje. K tomu musíte nastudovat hodně věcí, a pak je odvyprávět. Jeden přítel, specialista na ruskou armádu napoleonské doby, mi řekl: „Já ti toho vojáka vyzbrojím a obléknu a ty si ho zabiješ!“ Přesně to dokázalo pár historiků či autorů literatury faktu, od kterých jsem se učil. A tohle mě baví…

Blanka Kalenská
Jiří Kovařík (67). Vystudoval historii a francouzštinu na FF UK. Autor 50 knih z vojenské historie a literatury faktu, např. Waterloo a Napoleon v Rusku, monografie o Richardu III. či Ludvíku XIV. Knihou Války pro víru nyní navazuje na triptych Rytířské bitvy a osudy a připravuje monografii o Napoleonu I. Držitel řady literárních ocenění: Cena Miroslava Ivanova 3x, Cena E. E. Kische, Výroční cena Mladé fronty.