středa 15. listopadu 2017

NEJSLAVNĚJŠÍ OBRAZ BITVY U SLAVKOVA


Před časem jsem pro časopis ŽIVÁ HISTORIE připravil krátký článek a rozbor toho, kdo i co je namalováno na obrovském plátně BATAILLE D´AUSTERLITZ, tedy Bitva u Slavkova. Blížící se výročí (2. prosince 1805) je příležitostí, abych se k obrazu i analýze postav (uváděné nejednou mylně) vrátil.

Monumentální plátno Bataille dAusterlitz (Bitva u Slavkova) o rozměrech 510 x 958 cm namaloval baron François Gérard (1770–1837) roku 1810, pět let po události, na přímou objednávku císaře Napoleona I. Nezachytil na něm konkrétní historickou scénu, jeho úkolem bylo vytvořit apoteózu největšího Napoleonova vítězství, shodou okolností dosaženého 2. prosince 1805, v den prvního výročí císařovy korunovace.
            Bitva u Slavkova-Austerlitz ukončila tzv. německé tažení i válku s 3. protifrancouzskou koalicí, vyvolanou ruským imperátorem Alexandrem I., k němuž se na pevnině přidal císař Svaté říše římské František II. Po rakouské porážce u německého Ulmu, dílčích ruských porážkách a po obsazení Vídně se operace přesunuly do prostoru východně od Brna, kde se střetlo přibližně 73 000 Francouzů s 86 000 Rusů a Rakušanů. Bitva kulminovala na severní straně Prateckého kopce, v Starých Vinohradů, útokem ruské imperátorské gardy, který zastavila císařská garda francouzská. Část jednotek gardového jezdectva vedl generál Jean Rapp, který pak přijel císaři hlásit završení vítězství. Právě tento moment ztvárnil Gérard, nejnadanější z žáků J.-L. Davida, a zasadil do kompozice podle císařových přání řadu postav. Slávu triumfu ozařuje legendární Soleil dAusterlitz, Slavkovské slunce a pod ním je vidět zamrzlou hladinu Zatčanského a Měnínského rybníka, přes něž poražení z velké části ustupovali. Král Ludvík Filip nechal plátno umístit do Gallerie des Batailles, Bitevní galerie, vzniklé roku 1837 na zámku Versailles, kde je dodnes.
            Obraz charakterizoval jeden z nejslavnějších memoáristů napoleonských válek, Marcellin de Marbot, ve svých Pamětech (česky ElkaPress 1999) tímto odstavcem:

„Malíř Gérard si vzal jako námět (…) okamžik, kdy generál Rapp přijíždí zraněný a pokrytý nepřátelskou i vlastní krví z boje, ukazuje císaři právě ukořistěné prapory, jakož i zajatého knížete Repnina. Byl jsem u této impozantní scény (…). Všechny tváře jsou zde portréty, dokonce i hlava statečného jízdního myslivce, který bez stonu, přestože mu tělem projela kule, měl odvahu dojet až k císaři a padl mrtev ve chvíli, kdy mu ukazoval sotva ukořistěný prapor...! Napoleon chtěl zvěčnit památku onoho myslivce a nařídil malíři zakomponovat jej do obrazu. Na plátně lze rovněž spatřit mameluka, majícího v jedné ruce nepřátelský prapor a druhou držícího uzdu svého umírajícího koně. Tento muž jménem Mustafa byl v gardě znám odvahou i krutostí, za útoku začal pronásledovat velkoknížete Konstantina, který se před ním spasil jen ranou z pistole. Ta těžce zranila mamelukova koně. Mustafa, zklamaný, že nemůže císaři odevzdat než jedinou standartu, pronesl, ve chvíli, když ji předávala, ve svém žargonu: ,Ach! kdyby já chytit kníže Konstantin, já uříznout hlava a já přinést císaři...!‘ Pohoršený Napoleon mu odvětil: ,Koukej zmlknout, ty zatracený divochu!‘…“



 POSTAVY NA OBRAZE:
1: Napoleon I. v uniformě plukovníka gardových jízdních myslivců a na bělouši Cyrus, přejmenovaném pak na Austerlitz (Slavkov)
2: Brig. gen. Jean Rapp, přivážející císaři na Starých Vinohradech ukořistěné prapory a nejvýznačnějšího zajatce
3: Plk. kníže Nikolaj I. Repnin-Volkonskij, velitel části Tělesného-gardového kavalergardského pluku, zajatý na Starých Vinhradech
4: Mameluk (orientální příslušník císařské gardy) Mustafa, který prý chtěl zajatci uříznut hlavu
5: Maršál Louis-Alexandre Berthier, náčelník štábu Velké armády, hlavní organizátor vítězství
6: Div. gen. Gérard Duroc, velkomaršálek císařského dvora, jeden ze dvou mužů, kteří směli Napoleonovi tykat
7: Maršál Jean-Baptiste Bessières, velitel jezdectva císařské gardy
8: Div gen. Andoche Junot, Napoleonův starý druh, který přichvátal zpoza Pyrenejí těsně před bitvou, aby o ni nepřišel
9: Císařův osobní mameluk Roustam Raza
10: Zajatí ruští důstojníci
11: Pěší granátníci císařské gardy
12: Jízdní myslivec císařské gardy
13: Gardový jízdní granátník
14: Jeden z mameluků císařské gardy
15: Ukořistěné ruské prapory

pátek 10. listopadu 2017

BITVA TŘÍ CÍSAŘŮ (SLAVKOV 2. PROSINCE 1805)



 S blížícím se výročím bitvy u Slavkova a přípravou akcí s tím souvisejících se objevují zejména na regionálně turistických webech historické informace s tak zarážejícím množstvím chyb, neznalostí a omylů, že mě to přimělo vydolovat jeden starší a svrchovaně stručný článek. Chápu, že autoři oněch odstavců nemají čas přečíst můj SLAVKOV 1805, či SLUNCE NAD SLAVKOVEM Dušana Uhlíře, o knihách zahraničních ani nemluvě, proto jim nabízím bez nároků na honorář celý můj text, nebo kteroukoliv pasáž. Dostatečnou odměnou mně a mnoha zasvěceným bude, když přestanou šířit omyly z neznalosti a nepochopení vojenskohistorických faktů a souvislostí...
Bataille d´Austerlitz (Gérard)
  Jedna z nejslavnějších bitev v historii lidstva, ve světě známá jako Austerlitz, ukončila nejoslnivější tažení Napoleona I., císaře Francouzů, a byla i darem k prvnímu výročí jeho korunovace, k níž došlo přesně o rok předtím. Porážka dalších dvou císařů, rakouského Františka I. (a současně tedy i českého krále) a ruského Alexandra I., se stala i triumfální tečkou za válkou 3. protifrancouzské koalice, tvořené, pokud jde o ty nejsilnější, Velkou Británií, habsburským císařstvím a Ruskem.

Válka s třetí koalicí
K onomu střetu se schylovalo od roku 1803 a příčin bylo nesmírně mnoho. Na počátku stála nová válka s Velkou Británií, která hledala na kontinentě spojence, oleje do ohně přilily rozpínavost Francie v Itálii i německých oblastech či přeměna republiky v císařství, podle nejnovějších bádání ale hrála prim osobní nenávist Alexandra I. imperátora vší Rusi, a snaha Ruska proniknout do Evropy. Rusko uzavřelo spojenectví s Británií a 9. srpna 1805 přesvědčilo s nasazením všech prostředků habsburskou říši, aby obranné spojenectví změnila na útočné. Dne 8. září pak jedna rakouská armáda vpochodovala do Bavorska, země Napoleonova spojence, a další byly připraveny v Itálii i v Tyrolsku.
Kapitulace Ulmu (Berthon-výřez)
 Bleskové tažení
Pro Napoleona začala válka dřív, než čekal, 24. září však obrátil vojska, soustředěná na břehu La Manche k invazi do Anglie. Pod novým jménem Grande Armée, Velká armáda, vyrazily její části přes Francii, v prvních říjnových dnech přešly Rýn a obchvatem, vedeným sedmi armádními sbory, pronikly na Dunaji do boku Rakušanů. Podmaršálek Mack, jejich faktický velitel, se nechal po střetech u Wertingen, Haslachu, Günzburgu a Elchingenu zahnat do pevnosti Ulm, kde 20. října kapituloval, přes Moravu už ale došla do Rakous Podolská armáda, první z ruských armád, a stanula blízko rakousko-bavorské hranice na řece Inn. Císař Francouzů k ní vyrazil a Rusové generála pěchoty Kutuzova (cca 35 000) i zbytky Rakušanů se dali 29. října ústup po proudu Dunaje. Během něj došlo k několika střetům zadního voje s předním, pak ale Kutuzov přešel na severní dunajský břeh, 11. listopadu zle pošramotil sbor maršála Mortiera u Dürnsteinu, a táhl na Moravu vstříc další ruské armádě gen. Buxhöwdena. Napoleon, který vstoupil 13. listopadu do Vídně, pochodoval za ním a po dalším střetu u Schöngrabernu (16. listopadu) dorazil 19. listopadu do Brna. Rusové s Rakušany ustoupili k Olomouci, kam už došel Buxhöwden s druhým ruským uskupením, k němuž se připojili jak imperátor Alexandr, tak i císař František s rakouskými zálohami.
Napoleon v Augšpurku (Gautherot)
 Napoleon předstírá slabost
Začínala zima, Napoleon byl daleko od Paříže a hrozilo, že válku proti němu zahájí i Prusko, jehož armáda jej mohla od Francie odtrhnout. Potřeboval přimět protivníky co nejrychleji k rozhodující bitvě, proto východně od Brna, na císařské silnici k Olomouci a nedaleko od Slavkova zastavil, jako by se spojenců bál. Když z Olomouce vyrazili a přiblížili se k Vyškovu, dokonce z výhodné pozice na Prateckém návrší ustoupil a zaujal obrannou pozice blíž k Brnu, za údolím Zlatého potoka od vsi Telnice na jihu po Tvarožnou nad císařskou silnicí. Měl tu jen část Velké armády, sbory maršálů Lannese a Soulta spolu s tzv. záložním jezdectvem maršála Murata, a spojenci uvěřili, že je příliš slabý. Vsadili na strategickou možnost obchvatu jeho pravého křídla s tím, že jej odtrhnou od silnice na Vídeň a tím i od spojení s posilami. Vyrazili pěti kolonami kupředu, minuli Slavkov a 1. prosince se rozvinuli po celé délce Francouzi vyklizeného Prateckého návrší.
Napoleon kalkuloval na hranici hazardu a počítal, že stihne včas přivolat od Vídně sbor maršála Davouta a od Jihlavy sbor maršála Bernadotta, čím vytvoří uskupení, schopné nepřítele porazit.
Napoleonův hlavní stan v blízkosti Žuráně (Lejeune)
Jiříkovické ohně
Na východní straně, na Prateckém návrší a u silnice na Olomouc, stanulo 85 000 spojenců (z toho cca 16 000 Rakušanů), na západě se táhla od homole kopce u Tvarožné, kterou si Francouzi přejmenovali na Santon, až po Telnici s Měnínským a Zatčanským rybníkem linie 72 000 Napoleonových mužů. Císař, který už přivolal posily od Davouta a Bernadotta, provedl pozdě večer 1. prosince průzkum směrem k Telnici, a když se vracel, přivítali jej vlastní vojáci u Jiříkovic pochodněmi i nadšením pokřikem Vive lʼEmpereur! Ať žije císař, volali a celé rozsvícená část, která vypadala z pohledu spojenců jak sváteční iluminace, pak dostala jméno Jiříkovické ohně.
Jiříkovické ohně (Bacler d´Albe)
 Slavkovské slunce
Napoleon se záměrně rozvinul tak, aby měl slabé pravé křídlo, na které chtěl spojence nalákat s tím, že tuto část na poslední chvíli posílí Davoutovy divize, pochodující od Vídně. Až by sem nepřítel soustředil pozornost, chtěl udeřit na pravé křídlo. Pokud šlo o Rakušany i Rusy, jednali, jak si jejich protivník přál, opustili plán na obchvat severem a pěti kolonami začali ránou 2. prosince sestupovat z Prateckého kopce do údolí Zlatého potoka, přičemž jejich hlavní nápor mířil do prostoru vsí Telnice a Sokolnice. Tady chtěli Francouze odříznout od Vídně a před Brnem rozdrtit.
Přesně v 7:30 vyšlo 2. prosince v mírně zasněžené krajině, kde se teplota pohybovala těsně nad nulou, legendární slavkovské slunce, ozářilo Napoleonovi vyklizené výšiny, spojencům ale zakrylo Francouze v údolí Zlatého potoka mlhou.
Legrandova divize u Telnice měla udržet na pravém křídle obranu stůj co stůj a další dvě divize Soultova sboru dostaly zanedlouho rozkaz vyrazit přes vesnici Prace na vrcholy vyklizených výšin. Byl to manévr, který pak dostal jméno Lví skok

1805 (Meissonier)
Lví skok
Napoleon se chtěl Lvím skokem dostat do boku spojenecké sestavy a spolu s postupem Lannesova sboru z levého křídla dokončit obchvat do jejich týlu, který by vrcholil sevřením a rozdrcením v prostoru mezi rybníky, Telnicí a Sokolnicemi, jenže ze záměru vyšla jen část. Prudké boje mezi Lannesem a Bagrationovým předvojem, podpořeným ruskou imperátorskou gardou, obchvat ze severu neumožnily a navíc vzplanuly v rovině u silnice prudké boje jezdectev obou stran. Vzhůru na Pratecký kopec útočily jen Saint-Hilairova divize, následovaná vlevo divizí Vandammovou, a obě narazily na odpor, který tu císař Francouzů nečekal. Do údolí Zlatého potoka totiž sešly jen tři spojenecké kolony, útočící nyní na čáře Telnice–Sokolnice, a ta čtvrtá zůstala nahoře. Generál pěchoty Kutuzov ji tam navzdory dispozicím i přání svého imperátora zdržel, jako kdyby Napoleonův záměr vytušil. Generálporučík Langeron, velitel 2. spojenecké kolony, navíc pochopil, že něco není pořádku, a vrátil se s Kamenského divizí z údolí Zlatého potoka vzhůru.
Na výšinách se rozhořel urputný boj kdo s koho, zásah Vandammovy divize, postupující vlevo od Saint-Hilaira, ale nakonec situaci stabilizoval. Rusové ustupovali z odvráceného svahu směrem k rybníkům a rakouská část ke Starým vinohradům, kde Rottermundova brigáda v obraně téměř vykrvácela.
Situace v 7:00 ráno
Davout u Telnice
Na slabé francouzské pravé křídlo u Telnice se zatím drala kombinovaná kolona generálů Kienmayera a Dochturova, mezi Telnicí a Sokolnicemi útočila část Langeronovy kolony a slabě hájené Sokolnice dobývala kolona generála Przybyszevského, leč v nejkritičtější chvíli dorazil na scénu s Friantovou divizí a dragounským plukem maršál Davout. Přišel usilovným pochodem, takřka bez oddechu od Vídně, a jeho nástup rusko-rakouský postup na Zlatém potoce zastavil.
Císař, který měl dosud hlavní stan na kopci Žuráň (kde je dnes památník) u jižního okraje olomoucké silnice, už věděl, že na scénu přicházejí další jednotky, Bernadottův sbor, který vyplní mezeru mezi Soultem a Lannesem. Dostal hlášení o tom, že Lví skok začíná dosahovat cíle, a přesunul se s císařskou gardou, elitním pěším i jezdeckým uskupením, na Pratecký kopec.

Situace v 11:00
Garda proti gardě
Z opačné strany svahů, od východu, se ovšem na výšiny přesunovala i garda imperátora Alexandra pod velení jeho bratra, careviče Konstantina Pavloviče, a měla šanci situaci zvrátit ve prospěch spojenců. Vzhůru jel prestižní Kavalergardský pluk, za ním stoupaly dva elitní ruské pěší pluky, Preobraženský a Semenovský. Těžcí jezdci ruského regimentu Chevalier- Garde udeřili na část 4. řadového pluku tak nečekaně, že se nestihl přeskupit do obranného čtverhranu a přišel na Starých vinohradech o zástavu, prapor zakončený zlatavou napoleonskou orlicí. Napoleon kritickou situaci zaznamenala a poslal proti carské gardě svou jízdní gardu pod velením maršála Bessièrese, po níž následovali jezdci jeho osobní ochrany, gardoví jízdní myslivci a exotičtí mameluci, vedení plukovníkem Rappem.
Útok byl strašlivý (…) všechno se promíchalo, bojovali jsme tělo na tělo. Nakonec (…) Rusové ujeli a stáhli se. Alexandr a rakouský císař se stali svědky té porážky; stáli na vyvýšenině nedaleko od bojiště, viděli tu gardu, co jim měla zajistit vítězství, rozsekanou hrstkou statečných na kusy..,“ napsal pak Jean Rapp.
Scénu, kdy jel k císaři se zprávou o vítězství a přivážel i zajatého knížete Repnina, zvěčnil malíř Gérard na monumentálním plátně, které je nejproslulejší apoteózou celé bitvy.
Útok mameluků na Starých vinohradech (Myrbach)
 Legenda o rybnících
Bitva byla vyhrána, poražené jednotky ustupovaly ze svahů na východ, plačící ruský imperátor i císař František opustili bojiště, na severu se stahoval před Lannesem s Muratem Bagration, u Sokolnic se vzdala obklíčená Przybyszevského kolona, v pasti ale uvázly Kienmayerovy a Dochturovoy jednotky, stahující se od Telnice i s částí Langeronových sil. Daly se na ústup po hrázi mezi Měnínským a Zatčanským rybníkem i po slabém ledě, Rakušané spořádaně, pod Rusy, u nichž se projevil zmatek, ale led praskal. Napoleon pak do bulletinu o bitvě napsal, že tu utonuly tisíce nepřátel, čímž vznikla legenda, přežívající dodnes, i když rakouské zprávy o výlovu a prohledávání obou vodních ploch říkají, že tu byli nalezeni jen dva utopenci.

Závěr bitvy od kaple sv. Antonína (Espercieux)
Situace v 16:00
Vojáci, jsme s vámi spokojen
Nad francouzskou linií se v pozdním odpoledni neslo bubnování, ohlašující vítězství, které znamenalo i triumfální konce války s 3. protifrancouzskou koalicí, neboť císař František požádal obratem o příměří, které bylo stvrzeno schůzkou s Napoleonem u Spáleného mlýna dva dny po bitvě. Následoval prešpurský mír, pro habsburskou říši velmi tvrdý, válka s Ruskem ale skončila až v létě 1807 mírem v Tylži.
„Vojáci, jsem s vámi spokojen! Ve slavkovském dni jste dostáli všemu, co jsem od vás očekával; své orly jste pokryli nesmrtelnou slávou..,“ psal Napoleon v bulletinu o vítězství a dodal:
,Vám postačí říci: ,Byl jsem v bitvě u Slavkova,‛ aby odpověděli: ,To je hrdina!.“
Francouzské ztráty činily zhruba 1400 mrtvých a na 7300 raněných, Rakušané měli 600 padlých a 1200 raněných. Je velmi těžké říci, o kolik přišli Rusové, a udávaných 16 000 mrtvých i raněných se zdá až neuvěřitelných.
Setkání Napoleona I. s Františkem I. u Spáleného mlýna (Gros)

Připomínky bitvy
Dvakrát do roka, nejprve při výročí Napoleonových narozenin (15. 8. 1769) a poté ve výročí bitvy, se na bojišti odehrávají rekonstrukce, připomínající bitvu 2. prosince 1805. Tu historicky nejpropracovanější a pokud jde o pohyby jednotek nejdokonalejší organizuje je Central European Napoleonic Society s Projektem Austerlitz (www.austerlitz.org). Podle dobových předpisů a na základě skutečných událostí se zde střetávají jednotky re-enactementu, milovníků vojenské historie, v uniformách všech tří zúčastněných armád.
Vítězové s ukořistěnými prapory před Senátem v Paříži 1. 1. 1806
 Mohyla míru
První mírový památník v Evropě v nejvyšším bodě Prateckého kopce vznikl v letech 1910–1912 z iniciativy brněnského kněze a učitele Aloise Slováka podle návrhu a projektu architekta Josefa Fanty. Secesní monument ve tvaru 26 m vysokého komolého jehlanu, zakončený glóbem a křížem v sobě skrývá kapli s ossariem, kde jsou symbolicky uloženy ostatky padlých. Připomínky slavkovské bitvy končívají zde uctěním památky všech, kteří zde položili životy.
Socha Austrie na Mohyle míru, pomník i našim předkům

neděle 5. listopadu 2017

MARŠÁL DAVOUT: CHYSTANÁ MONOGRAFIE MICHALA ŠŤOVÍČKA

Čtenáři a příznivci napoleonských válek už nějaký čas volají po české monografii maršála Davouta, vévody z Auerstädtu a knížete z Eckmühlu, bezesporu nejnadanějšího z Napoleonových vojevůdců, muže, kterému ze přezdívalo Železný maršál a jenž bojoval s nepřáteli Francie až do posledního dne. Napsání takové knihy se ujal Michal Šťovíček, autor VENDÉESKÝCH VÁLEK a FRANCIE PROTI EVROPĚ. Přesněji už ji má z velké části napsanou, pár kapitol (které vyhlížejí skvěle) jsem četl a nyní mi poslal svoje preview spolu s obsahem. Zde je...:
Na obzoru co nevidět objeví období vánočních dárků. Já pro nikoho žádný dárek nemám, ale mohu nějaký symbolický „dárek“ slíbit – ohromně se mi líbí jedno zahraniční přísloví: Dosť je sľúbiť, na čo ešte i dať. Odhodlal jsem se totiž k napsání dalšího neumělého, leč poctivě zamýšleného dílka, ač zájem nedokážu odhadnout. Vánoce s tím ovšem v žádném případě nestihnu a „dárek“ když tak bude nutno si zakoupit za své, ale podle mnou zachycených náznaků by snad přece jen alespoň někteří přátelé stavu vojenského a příznivci napoleonského vojenství takovou knihu byli ochotni zařadit do své sbírky napoleonské literatury i za těchto okolností: bude to biografie maršála Davouta.  

Z pověrčivosti své plány nerad zveřejňuji předem, neboť takové pak obvykle nevyšly, ale tady jsem se odhodlal výjimečně je zde avizovat s předstihem proto, že nakladatelství Akcent na přímluvu pana Jiřího Kovaříka (bylo mi ctí, Michale. pozn. J.K.) již souhlasilo, že se knihy ujme. Také zde záměr ventiluji proto, že se tím vedle smlouvy budu cítit silněji vázán jako veřejným slibem, a tím více bičován ke psaní, do něhož se mi vlivem okolností mnohdy zoufale nechce nebo s nímž si nezřídka nevím rady.  

Myšlenkou na tuto knihu jsem se zabýval a odvahu k ní sbíral několik let, neboť tento pro mě lákavý cíl pokládám za zvláště obtížný. Na rozdíl od témat, která jsem zvolil v minulosti, nejde až tak o pole neorané: stačilo by vyhledat, shromáždit a opsat vše, co o Davoutovi porůznu napsal Jiří Kovařík, a kniha by byla skoro hotová – a sakra dobrá!, byť asi útlejší, než ji zamýšlím já... Takže v první řadě hledám cestu, jak se při vší úctě takovému plagiátorství vyhnout i za cenu možných odlišností či neúplností. Proto se nemusíte obávat, že zbytečně píšu jakési další vojenské dějiny napoleonské doby - o dějích, do nichž Davout nezasáhl, se nedočtete ani slovo. Náhradou zamýšlím přidat něco z Davoutovy dosud nepříliš zmiňované činnosti vojensko-politicko-správní, ze zákulisí a ze soukromí, čili brutálně řečeno i trochu toho bulváru. Ve výsledku se tedy čistému epickému válčení budou věnovat necelé dvě třetiny knihy. Rovněž se snažím nepoužívat stejný obrazový doprovod jako J. Kovařík, takže i mapy, portréty atd. k již známým událostem a osobnostem budou pokud možno jiné.

Pokud tedy dovedu svůj záměr do zdárného konce (rád bych odevzdal rukopis na samém začátku příštího roku), všechny eventuální zájemce žádám, aby mi laskavě drželi palce, ať se pověra nenaplní a ať se mi dílo, s nímž se tímto vnucuji, podaří dokončit a vydat – a to takové, aby se na mě následně neškaredili, že utráceli za takový brak... Mojí největší zásluhou snad bude opět o něco obohacená syntéza, v níž bude mít čtenář před očima Davouta u nás poprvé shrnutého v celku a zároveň o něco úplněji a podrobněji než dosud, a to spíše popisně a ilustrativně, bez rozsáhlých kritických úvah a hodnocení, k nimž se necítím povolán. Rýsuje se to na nějakých 500 stran (bude záležet na formátu) s nejméně 150 obrázky. Pro první představu zde již přidávám obsah, a pokud vše vyjde, budu takto laskavým prostřednictvím J. Kovaříka informovat i o dalším vývoji.

 



NA BOJIŠTÍCH REPUBLIKY
Králův voják
Za Volnost–Rovnost–Bratrství
Bonapartův generál
SLAVKOVSKÉ SLUNCE
Tábor v Bruggách
Od La Manche do Vídně
Z Vídně do Telnice
Carův trik
AUERSTEDT
Před bitvou
Vítězství náleží tvrdošíjným
Kauza Bernadotte
Po bitvě
VÝCHODOPRUSKÉ TAŽENÍ
Bláto a bída
Poloviční vítězství
Místodržící ve Varšavsku
PROTI RAKOUSKU
Prolog: Řezno
První dějství: Teugn–Hausen
Druhé dějství: Eggmühl
Mezihra: před Vídní
Finále: Wagram
Epilog: místodržící v severním Německu
KDYŽ MARŠÁL NEVÁLČÍ
Manžel a otec
Zámecký pán
Očima bližních
RUSKEM TAM A ZPĚT
Od Němenu ke Smolensku
Borodinské fleše
Strastiplná cesta k Berezině
OBRÁNCE HAMBURKU
Znovu do boje
Dobytí Hamburku
Na vedlejším směru
Navzdory všemu a všem
Obžaloba a obhajoba
STO DNÍ V PAŘÍŽI
Přípravy na Waterloo
Ministrovo dilema
Poslední velení
PORTRÉT VÁLEČNÍKA
Stratég a taktik
Povinnost nade vše
Mezi „zlatými límci“
Císařův maršál a maršálův císař
POSLEDNÍCH OSM LET A STOPY ŽIVOTA
Konec válečníka
Davoutové po Davoutovi
Pomníky a memorabilia