pátek 26. srpna 2016

TELEVIZNÍ SERIÁL "NAPOLEON" (FRANCIE 2002, REŽ. Y. SIMONEAU ) NA ČT2

Včera, tj ve čvrtek, nás ČT2 pozvala už na druhou část čtyřdílného hraného seriálu NAPOLEON z roku 2002 (prolink je v nadpise). Už jednou se vysílal a já se tehdy neudržel. Napsal jsem dosti obšírnou recenzi, již lze dodnes najít na serveru www.austerlitz.org. Teď jsem ji stáhl, trochu pokrátil a dal na svůj blog. Sice uznávám, že je dobré, když se něco o Napoleonovi dozvědí ti, kteří mají jen matnou představu, nicméně jsem stále přesvědčen, že věci se mají dělat pořádně i ve filmu a televizi, ne jako kočkopes, u nějž po vzoru Járy Cimrmana čekáte, zda další část bude stejně slabá jako ta právě odvysílaná...

Všechny čtyři díly mají k historické věrnosti velmi daleko. Jsou natočeny ve stylu televizních romancí o císařovně Sissi, či manželkách dynastie Kennedyů, které se na obrazovkách objevují už dlouho a jejichž počet neustále roste. „Napoleon“ se tak zvrhává v melodram, v němž jde ponejvíce o Bonapartův citově milostný život (či spíše pletky mnohoúhelníku Josefína, její milenci, císařovy milenky Denuellová a Walewská, Marie-Louisa, atd.) a neustálý boj s intrikami zloduchů Talleyranda nebo Fouchého. To vše se mění v jednotvárné klišé, podle nějž nás zpravidla do děje a do složitostí na maximum zjednodušené vojensko-politické situace zasvěcují dialogy Napoleona s některou z představitelek ženských rolí. Zbytek pak objasní monology před mužskou částí osazenstva, většinou před vrchním štolbou Caulaincourtem, Joachimem Muratem, Talleyrandem a Fouchém. Tažení kamkoliv supluje zpravidla jednotvárná statická mapa, po níž projede šipka, která se zastaví na místě bitvy, jíž scénárista pokládal za rozhodující. Mapa se občas prolne s kratičkým záběrem pochodujících vojáků, bitvu pak představují velice úsporné záběry, z nichž je laickému (a mnohdy i zasvěcenému) divákovi jasné maximálně to, že na sebe útočí dvě hrstky v odlišných uniformách. Leč buďme, pokud jde o některé scény a pasáže, konkrétní.

V prvním díle je dominantní bitvou Arcole. Útok přes pověstný most poněkud připomíná závěr filmu „Manželé z roku II.“, v němž byla obdobná scéna lepší… Arcolský most vede z lesa do lesa, do Bonapartovy náruče na něm klesne Muiron (Guillaume Depardieu) a je po útoku… V egyptském tažení se neválčí, jen postupuje husím pochodem po písečných dunách za generálem na velbloudu ke Gíze, kde Bonaparte pětadvacítce statistů v modrých uniformách sdělí, že toto jsou pyramidy staré čtyřicet století a dívají se na ně… Pak následuje maličký mor v Jaffě (žádné drsné scény jako cholera v „Husaru na střeše“) a vzápětí už je Bonaparte zpět ve Francii, kde začne (poté, co odpustí Josefíně, že jej podváděla) chystat převrat 18. brumairu. Převrat sám má nádech jarmarečního dramatu, v němž Bonaparte hraje roli Caesara a jakýsi senátor, jenž vytáhne zpod tógy dýku a chce Bonaparta probodnout, úlohu Bruta! Lucien Bonaparte (Yves Jacques) mu dýku vyrve, ukáže zbraň i krev na Bonapartově oděvu Muratovým granátníkům, kteří pak vpadnou s bodáky do jednacího sálu. Ve skutečnosti šlo spíše o dobře sehranou komedii. Dýku nikdo netasil, krev na Bonapartově tváři pocházela z akné, kterou si navýsost nervózní generál rozdrásal, a Lucien si celý pokus o atentát před Oranžérií vymyslel, aby dodal ozbrojenému zásahu punc oprávněnosti! Co na tom!

Rázem je v seriálu z generála v modrém fraku a s dlouhými vlasy konzul v červeném fraku s krátkými vlasy. Přechod Alp a bitva u Marenga se nekonají, jeden z aktérů se o tom jen zmíní, načež následuje melodramaticky ztvárněná historka se spiknutím a pekelným strojem. Přichází odveta (zorganizovaná zloduchy Talleyrandem a Fouchém), únos prince d´Enghien zpoza francouzských hranic a jeho poprava v příkopu Vincennes.

Druhý díl zahrnul období podstatně kratší, čas od Bonapartovy přeměny v císaře Napoleona po závěr polského tažení roku 1807. Korunovace v Notre-Dame ještě jakžtakž ujede, přípravy Pobřežní oceánské armády na invazi do Anglie se však ztenčí na Napoleonovu vyjížďku v doprovodu Joachima Murata (Claudio Amendola) po pobřeží, kde pod útesem minipeloton francouzských pěšáků popravuje anglické špióny. Následuje loučení s Josefínou a šipka jede přes půl Evropy od Boulogne do Ulmu, zastaví se však až u Slavkova. Na pár vteřin ji vystřídají pochodující Francouzi, prostřídaní kratičkým závěrem jezdců v bílém, podle přileb snad Kavalergardského pluku.

Celý geniální plán slavkovské bitvy vysvětlí Napoleon za pár vteřin všudypřítomnému Muratovi, který supluje většinu ostatních maršálů. Pak vyjde zpoza mraků slunce. Zdá se být vlahý podzim, ne začátek prosince 1805. Slunce odhalí změť čehosi pochodujícího dole v úvoze, císař si opře dalekohled Caulaincourtovi (Heino Ferch) o rameno a my spolu s ním sledujeme bitvu Tří císařů. Francouzi se ženou do velmi příkrého kopce, proti nim vyrazí Rusové (identifikovatelní podle praporů a čák typu kiver, která nosili až o sedm let později…). Císař velí „Soulte, teď ty!“ „Lannesi…!“ Chudák Lannes aby se roztrhl, je vedle Napoleona a musí pádit až k Santonu…?

Kutuzov ani císařové Alexandr a František se na obrazovce neobjeví, následuje kratičká krajina po bitvě a prosluněné nádvoří slavkovského zámku, kde se odevzdávají dobyté trofeje. Scéna, která se tu odehraje, je k popukání. V podloubí slavkovského zámku přistupuje k císaři kulhavý ďábel Talleyrand a dohazuje (s předstihem pěti let) Napoleonovi mladičkou arcivévodkyni Marii-Louisu. Dokonce mu ukáže její portrét na hrnečku, který pohotově vyloví z kapsy, a přemlouvá k rozvodu s Josefínou! Napoleon Josefínu ale miluje a udeří před Talleyrandovým zděšeným zrakem hrnečkem o dlažbu…

Po návratu do Paříže shrne vrchní štolba Caulaincourt (rovněž všudypřítomný) Napoleonovi v jízdárně pruskou problematiku, zejména to, že pruská královna Louisa je válečný štváč v kalhotách, který chce vést pruské pluky osobně na Paříž. Šipka nás dovede z Francie k Jeně, je krásný slunečný den (ve skutečnosti nebylo pro mlhu po většinu dopoledne vidět na deset kroků), na kopci stojí Napoleon, dole pod kopcem jede otevřený kočár a v něm nějaká žena, asi ona pruská královna, na protější stráni se šikují vojáci v trojrohých kloboucích. Opět následuje francouzský útok z kopce, kočár na poslední chvíli ujíždí, Prusové prchají do kopce protisvahu, žene je něco pěchoty a pár kyrysníků s husary či jízdními myslivci, což je celá bitva u Jeny. Vzápětí už vytáhne Napoleon do bývalého Polska.

V Paříži se zatím tvrdě intrikuje. Fouché zjistil, že milenka porodila císaři děcko a Talleyrand jej pošle, aby to Napoleonovi vyřídil. Je to skvělá zpráva, císař může mít děti, Josefína ne! Geniální intrika!!! Tu zprávu se Napoleon dozví na zastávce před Varšavou, kde se mu polámal kočár. Je léto, nádherný slunný den, kolem se pasou ovečky. Že jel Napoleon do Varšavy v prosinci, že mrzlo a lilo, že kočár zapadl do bláta a císař z něj přesedal rovnou na kůň, aby neuvízl po kolena v bahně? Bože, ti historikové toho namluví…

Ponechme stranou milostnou pasáž s Marií Walewskou (Alexandra Maria Lara), z jejíhož lože vyrazíme za svítání rovnou na Rusy k Jílovému. Kolem rozstříleného kostelíku leží trochu sněhu, leč obloha je jasná a nehrozí žádná vánice, která by oslepila Augereauův sbor. Asi proto tu žádný Augereau není a Rusové se rovnou derou ke hřbitovu. Quelle audace! Císař posílá Murata, který dává povel jezdectvu. Je to veselý útok, určitě jej nacvičovala Selská jízda! Kolikrát jsem odprosil v duchu Bondarčuka, jehož Slavkovu a Borodinu jsem nemohl ve „Vojně a míru“ přijít na jméno… A vzpomínal na úvodní scénu z poslední verze „Plukovníka Chaberta“ s Gérardem Depardieuem, kde byl kyrysnický útok, až šel po zádech mráz!

Opět následuje zmatek, padají ruští i francouzští jezdci, garda postupuje vpřed v koloně, kterou moc nenacvičovala, císaře trápí hlavně starost, kde se toulá maršál Ney. Třikrát se na to ptá, asi proto, aby i slabomyslný divák pochopil, že je to důležité! Pak se Ney (Alain Doutey) objeví na dohled od Napoleona, na koni a s prsty u maršálského klobouku císaře pozdraví. Podle světla to stihl na oběd. Že byl daleko vlevo, kde honil Lestocqovy Prusy, kteří se mu ztratili, že dorazil někdy pozdě večer a sotva se objevil, už ho Rusové zahnali nazpět? Hloupost! Že tam byl nějaký Davout, bez něhož by byl Napoleon bit jak žito? Taky hloupost!

Bitva skončila, Napoleon projíždí bojiště pokryté padlými, provází jej Talleyrand na koni, panu ministrovi je nevolno a tiskne si na ústa krajkový kapesníček. Stejně špatně od žaludku je z práce scénáristy i tomu, kdo o bitvě u Preussisch Eylau/ Pruského Jílového něco málo ví.

Druhý díl naštěstí končí a začíná třetí, který zahrnuje období od Tylže po návrat z ruského tažení, tj. od léta 1807 do konce roku 1812. Němen s prámem uprostřed připomíná rybník ve Stromovce, ruský imperátor Alexandr (Toby Stephens), proslulý charmeur, vypadá jako poněkud klackovitý postpubescent. 

Události ve Španělsku, které nedlouho po Tylži následovaly, divákovi vysvětlí selanka mezi Napoleonem a Josefínou někde na hranicích u Bayonne, v níž se citové scény jak z Harlekýnek mísí s politickými úvahami. Že je Španělsko prohnilé, v tom nás utvrdí Napoleonův oběd s degenerovaným králem Karlem a ještě degenerovanějším infantem Ferdinandem Asturským. O španělské guerille se dozvíme ze scény, v níž zuřiví venkované povraždí pár modrých pěšáků. Murat za to vjede do vesnice a rozseká, co mu přijde pod ruku. O Dos de Mayo, madridském povstání 2. května, nás opět informuje všudypřítomný Caulaincourt. Letmo se dozvíme o jmenování Josefa Bonaparta španělským králem a poté o jeho útěku z Madridu. V Erfurtu se na Napoleona rozhněvá ruský imperátor a císař vyráží do Španěl; scéna bojiště, plného zmrzačených Francouzů, má asi dokreslit, že za Pyrenejemi nešlo vše podle francouzských představ. Je to „ilustrativní doprovod“, který v nejmenším nesouvisí s Burgosem, Somosierrou, Zaragozou, Madridem ani „honem na Angličany“ směrem na La Coruňu.

Mimo Španělsko zatím zbrojí vídeňský dvůr (jejž nevidíme) a intrikuje, Karolina Bonapartová-Muratová (Marie Bäumer), která by chtěla dostat chotě na trůn, pokud by Napoleon ve Španělsku zahynul. Murat běsní, že nedostal španělský trůn, ale jen neapolský (přičemž se pohybuje soustavně v Paříži), císař se však rychle vrátí, obviní ze všeho Josefínu, kterou probudí, načež ji odprosí a chystá se na tažení do Německa…
Šipkou po mapě opět projedeme Evropou za Vídeň, kde následuje cosi, čemu jsem nemohl nějakou dobu vůbec uvěřit. Představte si bitvu ve stylu „boj o lesní paseku“. Asi padesátka chlapů, půl v modrém, půl v bílém, postupuje z jednoho konce na druhý, mezi nimi přejíždějí na koni Napoleon a Lannes (Sebastian Koch), občas někdo přeběhne po lávce přes říčku širokou jako Botič, jeden zlý rakouský granátník si vezme na mušku císaře a trefí jej do nohy, granát pak srazí Napoleona z koně, to snad, aby i tupec pochopil, že se bitva nedaří. Ustupuje se (nebo postupuje?) po pontonech přes vodní tok zvící Berounky v době sucha, k nimž náhle připlouvá (za zděšeného řevu a Napoleonova nevěřícného výrazu) hořící plovoucí mlýn, který vypadá jak planoucí ledoborec Krasin a udělá tutéž práci. Pak najednou Napoleon vidí ležícího Lannese, baron Larrey mu bude amputovat nohu, opět dojemný dialog, a po něm scéna jak Lannes umírá Napoleonovi v náruči (v Marbotově, scénárista byl tentokrát puntičkář). Prohraná bitva se jmenuje (nemýlím se, natolik německy umím) nikoliv Aspern, či Essling, ale WAGRAM!!! Ano, čtete dobře!

Zanedlouho se Napoleon rozvádí s Josefínou a bere si Marii-Louisu (Mavie Hörbiger). Scénárista se nám snaží vnutit představu, že k sňatku s rakouskou arcivévodkyní došlo proto, aby císař napravil nepovedený výsledek onoho filmového kočkopsa jménem Aspern-Wagram.
Asi nejpravdivější je scéna narození budoucího krále Římského a Orlíka; o porodu se dozvíme víc než o celé válce. Dr. Corvisart (Sylvain Corthay) sice ve skutečnosti Marii-Louisu nerodil, ale byl u toho a novorozence, který vypadal jako mrtvý, skutečně k životu přivedl. Alespoň že tak…

Po sladkobolné scéně v Malmaisonu, kde se ptá Napoleon excísařovny Josefíny na to, zdali má válčit s Ruskem (od čehož ona jej zrazuje a s přehledem Carla von Clausewitz vysvětluje, proč tam nemá táhnout) následuje tažení do Ruska, které je vrcholem nehoráznosti. Šipka nás opět dovede až před Moskvu (Borodino tu není), z Poklonné hory si ji prohlédneme a divíme se, jak je liduprázdná. Vjedeme na koni do patra paláce v Kremlu, necháme si vedle carské postele postavit své polní lůžko, na němž nás v noci vzbudí (další všudypřítomný) mameluk Roustam Raza (Jacky Nercessian). Ten rozhrne závěs a my vidíme, že je Moskva v jednom plameni! Hop, Napoleon je ve vteřině zpět v Paříži a přemýšlí, zdali mu Rakousko pomůže napravit porážku v Rusku! Zděšeně zíráte, že takto končí 3. díl!

Ústup z Ruska dožene začátek 4. dílu. V nočních můrách, které se vloudí do prachových peřin císařské postele v Tuileriích, Napoleon vidí hrůzy kozáckých útoků a ruské zimy. Než dojde k záběrům, které by se alespoň trochu podobaly Bondarčukově „Vojně a míru“, nebo pasáži ze „Soupeřů“ Ridley Scotta, vzbudí utrápeného hlavního hrdinu Marie-Louisa.

Po dramaturgické stránce by mohl být závěrečný díl nejméně hrozný z celé čtveřice; dějově je poměrně sevřený (zahrnuje období od jara 1813 do Napoleonovy smrti) a na laického diváka, který zapomněl to málo, co mu vlili do hlavy ve školních škamnech, působí nejdramatičtěji. Ano, jsou tu scény, s nimiž bych hluboce nesouhlasil. V kampani 1814 odmítá jedna francouzská selka dát Napoleonovi trochu mléka, a když se jeho inkognito prozradí, chce jej probodnout vidlemi; ve válkách padli její dva synové. Je to hodně netypická situace, neznám podobnou reálnou historiku, leč budiž, scénárista chtěl asi ilustrovat vyčerpanost Francie a obrovské oběti, které v napoleonských válkách přinesla. Nechci znovu rozvádět, že bitvy vypadají jak boj o lesní paseku a terén je u všech stejný. Nezlobil bych se ani na detaily, jakými je nepředpisové vytváření karé staré gardy kolem Napoleona u Waterloo (britské je naopak docela povedené, i když nedosahuje kvalit karé ruského v skvělém polském „Panu Tadeášovi“). Minimalizoval bych výtky, odpustil bych mnoho, netrápil bych se nad náznakovým bojem o statek (asi Haye-Sainte), ani nad směšným útokem jezdectva, i tak se ale v posledním dílu objevily věci, nad nimiž zůstává rozum stát. Zde je jejich neúplný výčet:

-vyslanec Metternich vyhlásí Napoleonovi jménem rakouského císaře válku hned na jaře 1813 a na nějaký Pražský kongres nečeká…
-Lützen, Budyšín a další bitvy jarní fáze tažení nejsou ani zmíněny, válečný rok 1813 naznačuje pouze scéna boje na řece (říčce), v níž jsou kromě Francouzů vidět rakouští granátníci a rakouské i ruské prapory. Z výbuchu dřevěného mostu, po němž Francouzi přecházejí, lze soudit, že řeka má být Elstera a boj představuje závěrečnou fázi bitvy u Lipska.
-k abdikaci na jaře 1814 přemluví (bez velké námahy) Napoleona vrchní štolba Caulaincourt, k žádné bouřlivé scéně mezi maršály a císařem tudíž nedojde…
-v období 1. restaurace (tj. v době, kdy, kdy je Napoleon v exilu na Elbě a Francii vládně Ludvík XVIII.) se Talleyrand neustále pohybuje kolem krále v Paříži; ve skutečnosti byl na Vídeňském kongresu.
-při Napoleonově triumfálním návratu z Elby se uplatnilo klišé, kritizované už v Bondarčukově „Waterloo“ před třiceti lety: v soutěsce Laffrey zastoupí cestu Napoleonovi jako první rovnou maršál Ney.
-do Tuilerií, z nichž Napoleon opět vládne, přijde neapolského trůnu zbavený maršál Murat a nabízí Napoleonovi svoje služby. Ve skutečnosti zůstal z císařova rozkazu na jihu Francie; Napoleon jej odmítl jako zrádce a nevděčníka vůbec spatřit.
-maršál Ney, ve skutečnosti zhruba stejně starý jako Napoleon a nazrzlý, je ztělesněn jako šedovlasý a značně starý; kdyby měl knír, mohl by hrát bez problémů o téměř třicet let staršího sedmdesátníka Blüchera.
-generál Cambronne (Serge Dupire) neklesne ve čtverci s legendárním (byť sporným) vzdorovitým výkřikem, vrhne se na bodák s gardou proti Britům…

Po Waterloo vám už zbývá jen dotrpět čtvrthodinku na cestě Paříž – ostrov Aix – ostrov Svaté Heleny, absolvovat monolog, v němž císař před anglickou dívenkou shrnuje své dílo, úděl i odkaz, nechat jej tiše skonat a potěšit se pohledem na červený mramor v kapli Invalidovny. Je dokonáno, přičemž velkého muže tentokrát nezahubil arzén, ale francouzská televize.

Bídné zboží za osmdesát milionů eur! Zbytečné hvězdy v hlavních rolích, neboť scénář nedává k hereckému výkonu sebemenší prostor! Spolu s Poeovým Havranem by mělo být nad tímto paskvilem zvoláno: Never more! Hlavně ať se mi nikdo nepokouší přesvědčovat, že i nepovedený kýč má svůj klad, že probudí v širší veřejnosti o Napoleona zájem! Stejně tak by mohl tvrdit, že „Esmeralda“ vzbudila zájem o jihoamerickou literaturu…

P.S.: Korunu seriálu nasadil ve verzi, kterou jsem poprvé viděl, německý překlad (alespoň doufám, že to ve francouzském originálu není a v českém nebude!!!). Na počátku bitvy u Waterloo, poté, co šipka projede mapou z Paříže až k této belgické lokalitě, se objeví přes první záběr budoucího bojiště veliké datum „18. April 1815“. Takže Němci, Rakušané a všichni, kdo ZDF sledovali (nebo si dokonce koupili po každém dílu inzerované DVD), teď vědí, že k bitvě u Waterloo nedošlo 18. června, ale o dva měsíce dřív, 18. dubna! To bude práce, tolik knih a učebnic přepsat…

čtvrtek 18. srpna 2016

MICHAL ŠŤOVÍČEK O SVÉ CHYSTANÉ KNIZE O KOALIČNÍCH VÁLKÁCH 1792–1802

Michal Šťovíček
Francie proti Evropě
Války revoluční Francie 1792–1802
Tak takhle se jmenuje nová kniha autora VÁLEK VE VENDÉEE, která by se  měla do Vánoc objevit na pultech knihkupectví v edici Polozapomenuté války v nakladatelství Epocha. Požádal jsem autora o pootevření pokličky na hrnečku rukopisu a zde jsou jeho řádky, v nichž najdete krom radosti i nejeden povzdech nad tím, jak by kniha mohla vypadat, kdyby... I tak mu držím palce, velice se na tu věc těším a určitě zde dám vědět, až bude vydání s obrázkem Keitha Rocca na přebalu přede dveřmi. 



Můj elaborát je u nás od r. 1883 prvním pokusem o celistvé zpracování období francouzských revolučních válek v jakési vademecum, které by umožnilo získat souhrnný přehled o jejich průběhu.
Upoutávku nakladatele si lze přečíst na http://www.epocha.cz/edicniplan.php?rubrika=0. Zde doplním, že v jednom jediném svazku s bohužel předem nadiktovaným maximálním rozsahem (který jsem beztak překročil a tak čekám, zda/co s tím redaktor udělá) nebylo možno podat patřičný nadhled a zároveň podrobný přehled o deseti letech válčení, obdobně jako lze jen v jedné nevelké knize těžko postihnout všestranně a podrobně např. války napoleonské nebo 2. světovou válku v celé jejich šíři a hloubce. Protože kromě vybraných let a válčišť, o nichž podrobně pojednávají díla J. Kovaříka, se jedná o války u nás v detailu dosud nepříliš známé, zvolil jsem nakonec poněkud užší zorný úhel se zaměřením spíše na fakta a čísla, a snažil se postihnout nejen hlavní události a válčiště, ale proporcionálně zabrousit i do těch okrajových. To vše má částečně jeden nemilý důsledek: v příručce nezbylo místo především na beletrii – žádné epické líčení bitev a hrdinských činů, takřka žádné pitoreskní příhody nebo výroky. Z téhož důvodu se nedostalo ani na nesčetné věcné „mikroskopické“ detaily: uniformologii, „zbraňologii“, ordres de bataille apod., na druhé straně ani na rozmáchlé teoretizování. Je mi to velice líto, neboť vím, že toto vše by do pořádné knihy o jakékoli válce patřilo, ale to by bylo J. Jsem si plně vědom, že kovaní znalci z výše uvedených i jiných důvodů mému pokusu leccos vytknou, moje ctižádost však nesahala až do těchto výšin. Nezbývá mi než doufat, že na vymezeném prostoru jsem vše podal bez křiklavých opomenutí či deformací, a že téma i zvolená koncepce tak přinesou většině ostatních, „mírně až středně pokročilých“ čtenářů přece jen něco nového... Když jste se takto dozvěděli, co v knize nebude, tak zde obsah pro představu, co v knize bude - komu se pak zachce, bude si tu snad moci přečíst ukázku těsně předtím, než půjde kniha do tisku, což se očekává v druhé polovině října:
Jedna z ilustrací ke knize
zapotřebí sepsat určitě dva takové svazky, což bylo nad síly moje i vydavatele. Pokusil jsem se přece jen alespoň místy o elementární plastičnost, aby do tisku nešla jen čísla, data a jména. Byla to fuška
Jedna z ilustrací ke knize

Část I.
Rok 1792: převrat ve vojenských dějinách Evropy

Cesta k válce
Armády znepřátelených monarchií
Vlast je v nebezpečí!
Podivná bitva u Valmy
Na Rýně a za Rýnem: boj o levý břeh
Belgicko-nizozemská fronta: první úspěšná ofenzíva
Alpská fronta a Itálie: anexe Savojska a Nice
Válka na moři: flotily vyplouvají

Část II.
Rok 1793:  proti všem

První koalice
Armáda v letech I a II: k armádě nového typu
Proti vnitřnímu nepříteli: vzpoury na západě a na jihu
Na Rýně a za Rýnem: úspěšná obrana Alsaska
Belgicko-nizozemská fronta: zastavená koaliční ofenzíva                                           
Alpská fronta a Itálie: Piemontsko-sardinské království se nevzdává 
Válka v Pyrenejích: španělský nástup
Válka na moři: chabý pokus o dobytí Sardinie

Část III.
Rok 1794: odvrácená katastrofa

Situace na začátku roku
Proti vnitřnímu nepříteli: teror ve Vendée
Na Rýně a za Rýnem: relativní klid
Belgicko-nizozemská fronta: dobytí Belgie a vpád do Holandska
Alpská fronta a Itálie: omezená ofenzíva v Piemontu
Válka v Pyrenejích: osvobození Roussillonu a vpád do Španělska
Válka na moři: britský Slavný 1. červen a Korsika

Část IV.
Rok 1795: daří se i nedaří

Situace na začátku roku
Proti vnitřnímu nepříteli: Bretaň, Vendée, Paříž
Na Rýně a za Rýnem: válka bez Pruska
Belgicko-nizozemská fronta: dobytí Holandska
Alpská fronta a Itálie: promarněná šance na mír
Válka v Pyrenejích: nerozhodný výsledek
Válka na moři: zimní křižování

Část V.
Roky 1796-1797: vítězství, které nikdo nečekal

Výchozí situace
Armáda v roce IV: druhý amalgám
Na Rýně a za Rýnem: dvě ofenzívy se špatným koncem
Alpská fronta a Itálie: italské tažení generála Bonaparta
Válka na moři: irská výprava, Anglie proti francouzským spojencům

Část VI.
Roky 1798-1799: znovu na pokraji katastrofy

Druhá koalice
Armáda v roce VI: Jourdan-Delbrelův zákon
Proti vnitřnímu nepříteli: znovu Bretaň a Vendée
Egyptské dobrodružství: orientální sen a skutečnost
Na Rýně a za Rýnem: neúspěšná ofenzíva, úspěšná defenzíva
Belgicko-nizozemská fronta: anglo-ruská expedice
Alpská fronta a Itálie: poslední vítězné tažení A. V. Suvorova
Válka na moři: skoroválka se Spojenými státy, druhá irská výprava, Korfu

Část VII.
Roky 1800-1802: od války k míru

Výchozí situace
Armáda v roce VIII: s novým vrchním velitelem
Proti vnitřnímu nepříteli: Saint-Domingue
Egyptské dobrodružství: konec francouzského Egypta
Na Rýně a za Rýnem: rozhodnutí na hlavní frontě
Alpská fronta a Itálie: italské tažení Prvního konzula
Válka na moři: Malta, Kodaň, Algeciras
Mírová jednání: války končí

Přílohy:
I. Rozložení bojů v čase a prostoru
II. Chronologie bitev
III. Přehled revolučních armád.
Jedna z ilustrací ke knize
Jedna z ilustrací ke knize

čtvrtek 11. srpna 2016

PÁD ŘÍŠE ŘÍMSKÉ (ŘÍMSKÉ VÁLKY V)

Zpráva z nakladatelství AKCENT říká, že se po 15. srpnu začne distribuovat PÁD ŘÍŠE ŘÍMSKÉ, poslední svazek mojí pentalogie ŘÍMSKÉ VÁLKY. Pokud jste netrpěliví, nebo nechcete běhat po knihkupectvích, můžete si knihu objednat přímo u vydavatele s nakladatelskou slevou, která vám uhradí poštovné, na http://www.vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php (prolink je i v nadpisu). Co se obsahu knihy týče, je zde:


OBSAH:

I. ČAS DOBYVATELŮ
Voják Agricola
Válka s Chatty a Kaledonci
Bitva pod Mons Graupius
Domitianus versus Decebalus
Traianův sloup
Zhola zbytečné tažení
Generál, který toužil po míru
Povstání Simeona bar Kochby
Arrian kontra Alanové, aneb taktika z roku 135
Vojáci Hadrianovy doby
Legie a pomocné sbory
II. VĚK ŽELEZA A RZI
Lucius Verus a válka s Parthy
Marcus Aurelius a válka v srdci impéria
Božský déšť na Dunaji
Zápas o trůn a poslední výprava
Jeden císař za druhým
Severus versus Niger
Bitva u Lugduna
Severovo východní tažení
Znovu Británie
Caracallův přepad Parthie
Bitva u Nisibidy
Macrinova prohra a tažení Alexandra Severa
Vzestup a pád Maximina Thráka
Vojenská anarchie
Armáda impéria a Gallienovy reformy
III. KDO ZACHRÁNÍ IMPÉRIUM?
Rozpad a sjednocení
Dědictví po Aurelianovi
Války Diocletianova dominátu
Bitva na Milvijském mostě
Constantinus versus Licinius
Bratrovraždy a bitva u Mursy
Bitva u Argentorata
Obrana Amidy
Smrt císaře Iuliana
IV. ADRIANOPOLE
Armáda v době soumraku
Neklid v rozděleném impériu
Příval na dunajské hranici
Fritigernova vzpoura
Bitva mezi vrbami
Valící se spoušť
Osudná bitva
Kdo zastaví pohromu?
Bitva na řece Frigidus
Stilicho versus Alarich
Zkáza Říma
PŘÍLOHA: CHRONOLOGIE VYBRANÝCH BITEV
BIBLIOGRAFIE

čtvrtek 4. srpna 2016

BOJE NAPOLEONSKÉ ARMÁDY NA LIBERECKU V SRPNU A ZÁŘÍ 1813

Kníže Poniatowski a Napoleon před bitvou u Lipska (Suchodolski)
Přátelé Míla Kolomazník a Karel Řezníček, autoři mnoha příspěvků na tomto blogu, mě před časem požádali, zda bych do jimi připravované studie (vyjde v jednom severočeském muzejním sborníku a ještě není hotová) o operacích francouzské armády v severních Čechách na přelomu srpna a září roku 1813, nepřeložil jeden střípek do mozaiky, úryvek z pamětního spisu s níže uvedeným názvem, který se týká operací na Liberecku a Frýdlantsku. Rád jsem jim vyhověl, byl to i pro mne zajímavý překlad, a Míla Kolomazník pak upravil některé české místopisné názvy, v nichž jsem se mýlil, nebo je nedohledal. Je to hodně poutavá četba, dávající nahlédnout do "malé války", nebezpečné, úporné, krvavé, marné, bez velkých nadějí na slávu, medaile a velké bitvy... Se souhlasem svých přátel překlad zveřejňuji.




Pamětní spis o operacích avantgardy Osmého sboru Velké armády, tvořeného polskými jednotkami, v roce 1813, od očitého svědka
(Mémoire sur les opérations de lavant-garde du huitième corps de la grande-armée formé de troupes polonais en 1813, par témoin oculaire. Separát 42. čísla Journal des sciences militaires z března 1829, St.-Denis, Paris, str 11–24)
 Polské jednotky tvořící 8. sbor Velké armády, jejichž síla čítala 10 000 mužů jak pěších, tak i jízdních, s padesáti děly, vše pod velením knížete Poniatowského, vrchního velitele polské armády, se shromáždily 15. srpna v Žitavě a vytvořily řetěz spojovacích hlídek podél české hranice od Ostritz po Wigort, až navázaly dotek s prvními hlídkami maršála vévody z Tarenta, jehož hlavní stan byl v Löwenbergu. Sedmnáctého se sbor přesunul k Žitavě a zaujal postavením Ekartsberg.
            Je známo, že v době, kdy došlo znovu k obnovení nepřátelství, byly nepřátelské síly rozděleny na tři hlavní armády, z nichž jedna kryla Berlín, druhá se soustředila ve Slezsku a třetí pod označením Velké armády byla shromážděna v Čechách.
            Císař Napoleon se rozhodl zahájit kampaň útokem na Slezskou armádu, načež pojal záměr zmocnit se soutěsek, vedoucích do Čech, aby mohl nechat projít svoje jednotky horským pásem, který tuto zemi dělí od Lužice; chtěl těmito přesuny přesvědčit nepřítele, jehož hlavní síly se soustředily u Budyně za Chebem, že má v plánu vyrazit z Lužice na Prahu.
Onen přesun sledoval dvojí cíl, chtěl utajením pochodu na Slezsko přimět nepřítele ke změně pozic a současně mu zabránit, aby poskytl napadené armádě pomoc.
V důsledku tohoto plánu vydal císař rozkaz generálu Lefebvre-Desnouettesovi, aby s jezdectvem a jednou pěší divizí obsadil město Rumburk a zmocnil se průsmyku Georgenthal (Jiřetín pod Jedlovou), a zároveň rozkázal knížeti Poniatowskému, aby obsadil Friedland (Frýdlant).
Tento rozkaz přišel 17. ráno a kníže Poniatowski pověřil výpravou generála Jeana-Népomucena Uminského. Ve dvě ráno vyrazilo kupředu 500 mužů pěchoty pod velením šéfa batalionu Rybinskiho, 120 kyrysníků, pluk krakusů o síle 800 mužů a dva kusy děl lehkého dělostřelectva, což se předtím seskupilo v Hirschfelde. Po doražení do Reichenau (Bogatynia, Bogatyně) usoudil, že bude při pochodu třeba opatrnosti, proto nechal za sebou obě děla a se zbytkem postupoval přes Kunnersdorf (Kunratice) na Friedland. Musel projít rozlehlým lesem v členitém terénu a neměl potuchy ani o síle, ani o postavení nepřítele.
Složení polského sboru z uvedené knihy
Protivník, který se nacházel ve Friedlandu v síle 300 pěších myslivců a 200 husarů, vyrazil při první zprávě o našem vpádu proti nám. Když jsme vyšli z lesa, spatřili jsme planinu obsazenou tirailléry, kteří s námi chtěli o daný terén zápolit. Za sebou měli do linie rozvinuté jezdce, kteří je kryli. Generál nechal rozvinout krakusy a vedl s nimi útok na tirailléry, zatímco kyrysníci vyrazili cvalem proti husarům. Infanterie, vycházející z lesa, se zformovala do kolony a kráčela kupředu. Nepřítel byl odražen za Friedland se ztrátou 30 mužů zabitých, raněných a zajatých. Předvoj měl 9 mužů zabitých a 8 raněných. Noc neumožnila nepřítele pronásledovat a my zaujali postavení vpravo od Friedlandu, obsazeného pěchotou. Přední stráže byly zřízeny na silnici z Reichenbergu (Liberec). Artilerie se k nám připojila v noci.
V té drobné šarvátce se obzvláště vyznamenal šéf eskadrony regimentu krakusů Ploszczynski, když tuto jednotku vedl proti nepříteli poprvé.
Od zajatců jsme se dozvěděli, že patří ke sboru generálporučíka Bubny v síle 8000 mužů, který právě převzal generál Neuperg (Neipperg).
Osmnáctého (bylo to o den později), v den, kdy se kníže Poniatowski po dosti prudkém boji zmocnil průsmyku a města Gabel (Jablonné v Podještědí), hlásil generálovi průzkum, vyslaný na Seidenberg (Zawidów, Habartice), že je toto místo obsazeno nepřítelem, který průzkumníky odrazil se ztrátou tří raněných. Ve stejné době jsme se dozvěděli, že byl nepřítel v Ditterschbachu (Dětřichov) posílen batalionem pěších myslivců, třemi kusy děl, dvěma eskadronami husarů, a že obsadil několika lehkými jednotkami Neustaedel (Neustadtl, Nové Město pod Smrkem) a Raspenau (Raspenava). Z toho důvodu uznal generál za vhodné změnit postavení předvoje vysunutím čela před Friedland tak, aby se dala pozorovat silnice na Neustaedel. Přední stráže zůstaly na silnici od Reichenbergu, aby tyto přesuny kryly.
Téhož dne a poté, co se generál marně snažil všemi dostupnými prostředky získat informace o pohybech České armády, mu přálo štěstí a on zachytil korespondenci, v níž se oznamovalo, že se nepřátelské armády seskupily, že rakouský sbor hraběte Kleinau (FML Klenau) je v Marschau (Maršov?), pruský sbor generála Kleista v Rautnitz (Raudnitz, Roudnice nad Labem) a ruský sbor pod velením generála Wittgensteina v Boudyn (Budin, Budyně nad Ohří), že hlavní stan knížete Schwarzenberga byl mezi Jungfer-Teinitz (Panenský Týnec), Laun (Louny) a Wrany (Vraný) a že se k němu z Prahy odebrali tři monarchové.
Generál pokládal tyto informace za svrchovaně důležité a poslal je po svém pobočníkovi rovnou císaři, který se nacházel v Žitavě.
Dvacátého, po zvláštním a přímém císařově rozkaze, aby se zmocnil Reichenbergu, zaútočil generál na Pittersbach (Dittersbach, Dětřichov) a na nepřítele v síle 800 pěších myslivců, 500 husarů a tří kusů děl, z čehož byla jedna houfnice. Bylo nám zřejmé, že cílem nepřítele není ono místo udržet, a on zahájil po reichenbašské silnici ústup, přičemž hájil terén a zaujímal bitevní uspořádání, kdekoliv mu to krajina umožnila. Naše kavalerie, podporovaná pěchotou a děly, se na něj vrhala a pokaždé jej donutila se ztrátami ustoupit. Před vsí Einsiedel (Mníšek) se zdálo, že ji bude nepřítel držet. Zahájil kanonádu, naše dělostřelectvo pod velením poručíka Wierzbickiho, skvělého důstojníka, mu ale dokázalo jedno dělo zneškodnit a on měl co dělat, aby je zachránil.
Po rozkazu k útoku byl generál Uminski hned upozorněn, že kolona pod velením generála Bruna, velitele jezdectva 2. sboru, postupuje současně přes Kratzau (Chrastava) na Reichenberg. Proto chtěl tento generál odvést pozornost nepřítele a vyslal dvě kompanie krakusů, aby se navzdory horám po voltižérsku na svých drobných koních dostaly nepříteli do pravého boku, čímž by v něm vzbudily obavy, že bude od Reichenbergu odříznut, což by jeho ústup urychlilo. On nám následkem toho město vydal a stáhl se až k Liebenau (Hodkovice nad  Mohelkou). Ten boj stál nepřítele 33 zabitých mužů, z toho 3 důstojníky, 50 až 60 raněných a 40 zajatých. Naše ztráty činily 31 mužů zabitých, z toho jednoho důstojníka, a 27 raněných, z toho 2 důstojníky.
Generál Bruno, který měl rozkaz upravit pochod tak, aby nepřítele odříznul od Reichenbergu, postupoval s nepochopitelnou a neomluvitelnou loudavostí a dorazil tam až o půlnoci, což způsobilo, že nepřítel unikl jinak nevyhnutelnému zničení; stačilo, kdyby v osm hodin Reichenberg obsadil, bylo to jediné místo, kudy mohl nepřítel ustupovat. Generál Uminski se k jeho pomalosti vyjádřil a dostal od něj jedinou odpověď, totiž to, že slyšel děla a soudil, že musí postupovat opatrně a nezřetelně.
Jednadvacátého měla avantgarda obsazené, podobně jako včera, město a postavení, ovládající silnici z Friedlandu, zatímco se generál Bruno se dvěma korsickými bataliony, 400 vestfálskými husary a 3 kusy děl postavil vpravo od nás na silnici od Kratzau. Odpoledne odvolal hlídky naší pěchoty, jež dostaly spolu s artilerií rozkaz připojit se k 8. sboru, který byl v dané chvíli určen k pochodu na Drážďany. Toho, stejně jako i následujícího dne, probíhalo vše na jedné i druhé straně klidně, bez jediné rány z pušky, noc z 22. na 23. ale měla přinést dosud neslýchanou událost, kterou poté řada jiných napodobila; tuhle událost musí posoudit až historie, která ji zaznamená se všemi jmény a se stejným pohrdáním i opovržením, jež cítí muž jakékoliv národnosti, pro kterého není čest prázdným slovem, jemuž není cizí odvaha a obojí pokládá za hlavní podstatu vojenských ctností. Takový člověk se nikdy nezpronevěří posvátným zásadám, nepřidá ke svému jménu znamení hanby a nikdy otčinu nezradí. Čas rytířů bez bázně a hany ale pominul a všechny prostředky se dnes zdají být dobré.
Kapitán krakusů Celinski, který byl ve službě, nenašel při ranní obhlídce 23. ve 4 ráno naše pravé křídlo, ani přední hlídky, ani stráže a pádil do stanu generála Uminského, aby mu vše hlásil. Generál okamžitě vsedl na koně, vyslal hlídky směrem na Liebenau, osobně se vypravil ke generálu Brunovi, který klidně ve svém příbytku odpočíval a netušil, co se stalo. Poté, co mu Uminski vše vylíčil, poslal svého pobočníka do tábora, aby u plukovníka Hammersteina, velitele oné jednotky, vše o oné události zjistil. Jaké však to bylo překvapení, když se pobočník vrátil a hlásil, že v táboře není ani stopy po husarech, kteří tam předtím byli, a že plukovník Hammerstein přešel s celým svým plukem k nepříteli.
Generál Uminski ani na chvíli nezapochyboval, že se jednotka právě dopustila nejčernější zrady a že může k jejímu dovršení prozradit nepříteli, jaké máme síly i postavení, že mu může sloužit jako průvodce, proto generálu Brunovi poradil, aby se na nějakou chvíli stáhl na Kratzau a vrátil se až navečer, čímž připraví nepřítele o výhody, jaké by mu mohla ona zrada poskytnout. Francouzský generál to uznal a v 7 ráno jsme provedli ústup na Kratzau, aniž nás někdo zneklidňoval. Odtud poslal generál Bruno přímé hlášení císaři.
Generál Uminski
Poté, co si jednotky odpočinuly, jsme se dali ve 3 odpoledne znovu na pochod na Reichenberg, hlavní bod, z něhož mohl nepřítel ohrožovat naše komunikace a usnadnit svoje spojení se Slezskou armádou.
Předpoklady generála Uminského se potvrdily až příliš, neboť nepřítel dorazil dvě hodiny po našem odchodu do Reichenbergu, kde jej naše rychlé zmizení překvapilo. Viděl, že se ve svých plánech přepočítal, a vyslal hlídky, na něž my narazili hned po vyražení z Kratzau jednu francouzskou míli (lieue) odtud. Naše jezdectvo jej srazilo zpět a pronásledovalo. Před městem Reichenberg se 4 kompanie myslivců se 400 husary tvářily, že se chtějí s námi o město bít, po prudké palbě z pušek a pár výstřelech z děl z naší strany je ale tirailléři z našeho jezdectva a od pěchoty z předměstí vytlačili a pobrali jim něco zajatců. K deváté večerní a za noci se Rakušané párkrát pokusili města opět zmocnit; bojovalo se zuřivě, před předměstím na silnici od Liebenau se dokonce odehrálo i pár bodákových útoků, všechny jejich útoky ale byly neplodné a ztroskotaly na bravuře našich korsických tiraillérů, povzbuzovaných skvělou odvahou jejich šéfa batalionu, hraběte Tiburce Sébastianiho. Zůstali jsme pány města, které oni vyklidili po ztrátě 1 důstojníka a 47 mužů mrtvých; naše ztráta činila 7 mužů zabitých, avšak 53 raněných, z toho 8 krakusů. Zbytek noci jsme strávili ve zbrani, leč nikdo nás nezneklidňoval.
Mezi zajatci z onoho dne byl jeden starý uherský husar, kterého nešlo utěšit. Nenaříkal nad svým stavem, ani nad ranami kopím, jež utržil, ale nad pomyšlením, že jej zajali lidé, kteří, jak říkal, ani vzhledem, ani koňmi nevypadali jako kavalerie. Mluvil o našich krakusech.
Ráno 24. srpna dostal generál Bruno rozkaz, aby se připojil k armádnímu sboru, pochodujícímu na Drážďany. Náš předvoj o síle pouhého pluku krakusů a eskadrony kyrysníků ustoupil na Kratzau, kde měl čekat na 4 kusy děl a 500 mužů pěchoty, vše poslané knížetem Poniatowským, což dorazilo v 6 večer. Noc byla klidná.
Ráno 25. usoudil generál Uminski, odhodlaný vrátit se do Reichenbergu, že musí provést přesun takovým způsobem, aby si zajistil silnici z Reichenbergu na Friedland, aby se jí nezmocnil nepřítel a aby jej kombinovaným přesunem zmátl. Následkem toho vyčlenil čtyři stovky mužů pod velením majora Rzuchowskiho s rozkazem dosáhnout hlavní silnice a pochodovat po ní na Reichenberg, zatím co on, generál, bude se zbylými silami postupovat přímo na řečené město. Rakušané, kteří neměli jistotu, co vskutku zamýšlíme, a netušili, kolik sil máme, začali nahlížet na Reichenberg už jen jako na jednu z pozic, a ustoupili na ves Rochlitz (Röchlitz, Rochlice), která leží na cestě k Liebenau a již měli s dvanácti sty muži obsazenou. My zaujali naše předešlé pozice obkročmo na silnici z Friedlandu a z Kratzau, odkud jsme sledovali pohyby, kterými měl uherským regimentem a pár eskadronami husarů rovněž obsazen Christdorf (Christophsgrund, Kryštofovo Údolí, ale spíše Christianstadt, Kristiánov – dnes liberecká městská část; ve zprávách o pohybech Rakušanů figurují dost často obě místa), zatímco se zbytkem sil, odhadem kolem pěti tisíc mužů, měl obsazen Nîmes (Niemes, Mimoň) proti Gabelu. Byly to všechny nepřátelské síly, které se nacházely na pravém břehu Labe.
Krakusové (Chelminski)
Dne 26. nechal kníže Poniatowski postavit hlídku o sedmdesáti mužích od Viselského pluku v Kratzau, aby tak vytvořil spojnici mezi Žitavou, Gabelem a Reichenbergem; hlídka se zabarikádovala v jednom domě v cihelně. Téhož dne na ni zaútočily dvě kompanie Chorvatů s eskadronou husarů. Předsunutá postavení byla dobyta a nepřítel útočil na zabarikádované postavení, byl ale odražen se značnými ztrátami na mužích zabitých i raněných, a stáhl se na Christdorf. My želeli krom devatenácti mužů i raněných z předsunuté pozice také jednoho poručíka a šesti zabitých mužů. (Pakliže se jedná o jednu a tu samou událost, zprávy z opačného tábora hovoří o 300 příslušnících Napoleonovy armády, kteří se měli opevnit v jednom ze statků v Dolní Chrastavě. Vše se mělo udát až 29. srpna a do zajetí měla padnout celá posádka, konkrétně 4 důstojníci a 300 příslušníků mužstva. Ztráty na rakouské straně nejsou zmíněny.)
Po první zprávě o onom tam generál vyslal pomoc, a když vytušil, že nepřítel plánuje kombinovaný útok, přešel se zbylými jednotkami za Neissu (Nisu) na dohled od silnice na Friedland a Kratzau. Den jsme strávili překopáváním trochy země, abychom kryli naše děla, a zpevňováním postavení našich křídelních hlídek s pomocí několika záseků. Počasí bylo po celý den odporné, déšť se lil v provazech a podstatně zvedal hladinu Neissy, kterou učinil nepřekročitelnou podobně, jako se to mělo ve stejné době s Katzbachem a Boberem.
V noci z 26. na 27. dostal generál rozkaz vyrazit na Kratzau, zároveň ale obdržel zprávu, že nepřítel bude podle všeho takovému postupu bránit. Vzhledem k mimořádné tmě a vzedmutým vodám to byl nesmírně těžký přesun. Ani průvodci, z nich se jeden při pokusech najít most utopil, nám k ničemu nebyli. Přesto jsme, byť s námahou, pochod za úsvitu dokončili a v šest ráno dorazili ke Kratzau, aniž nás někdo zneklidňoval. Zaujali jsme postavení podél Neissy a obsadili Kratzau jako předsunuté postavení. Weisskirchen (Bílý Kostel nad Nisou) a most přes Neissu byly střeženy silným odřadem, zatímco major Rzuchowski se třemi stovkami mužů obsadil Einsiedel, aby odtud pozoroval cesty na Friedland i Reichenberg. Ježto se Neissa, tekoucí před námi, nedala z důvodu nepřestávajícího deště překročit, hlídky se na ulicích k mostu v Kratzau zabarikádovaly a všechny mosty až k Einsiedelu byly krom kamenného ve Schwaramu (Svárov) námi obsazeny; byli jsme čelně těmito opatřeními kryti. Naše hlídky a průzkum se navíc neustále pohybovaly po silnici na Reichenberg. Krom toho byly na cestě k Reichenbergu soustavně jak silné patroly, tak průzkum.
Celý den 28. uběhl klidně, zůstali jsme v našich pozicích; nepřátel měl obsazen Reichenberg a Christdorf. Dne 9. (asi chyba tisku, asi má být 29.) dostal nepřítel zjevně zprávy o bitvě u Katzbachu a postupu Slezské armády, a ježto cítil nutnost navázat s ní spojení, vyslal odřad 400 husarů na Friedland, který vedli místní obyvatelé nám neznámými stezkami, čímž se stalo, že znenadání napadl naše předsunuté strážní postavení před Einsiedelem, zčásti je dobyl a muže rozprášil.
Polská pěchota 8. pluku (Chelminski)
Hlídka 30 krakusů a 20 pěšáků, vyslaná k podpoře oné stráže, byla napadena a pokusila se ustoupit, v důsledku přesily ale byla odříznuta od Einsiedelu a ztratila dvě třetiny stavu jak na zabitých, tak na zajatých. Pak se útok snesl na majora Rzuchowskiho, umístěného v Einsiedelu, a tento chrabrý důstojník nejenže pokusy nepřítele odrazil a zabil osm husarů, ale pronásledoval ostatní až k Reichenbergu. Zatímco se toto dělo na friedlandské silnici, dozvěděl se generál od hlídek, že nepřítel potupuje i po silnici z Reichenbergu na Kratzau. Vskutku, nedlouho nato se objevilo pár kompanií pěších myslivců a jedna husarská eskadrona, aby zřídily v Markersdorfu (nejspíš se bude jednat o Machendorf, Machnín) most přes Neissu. Generál sem ihned vyrazil osobně se třemi kompaniemi infanterie, která se ukryla v křovinách a všechny pokusy nepřítele dobře vedenou palbou zmařila.
Ze zpráv, které generál dostal z hlavního stanu, se dozvěděl o císařově vítězství u Drážďan, současně ale i o porážce jeho vojevůdců u Grossbern (!) a Katzbachu. Téhož den nám naše k Friedlandu a dále vysunuté hlídky hlásily, že se avantgarda Slezské armády v síle 8000 koní nachází v Lauban (Lubań). Tyto incidenty generála vedly k tomu, aby znásobil bdělost a soustředil pozornost směrem na Friedland a Neustaedel; proto tím směrem často vyrážely odřady.
Dne 30. nedokázal generál získat žádné informace o nepřátelských postaveních, netušil, zda je protivník stále v Christdorfu, a musel zvažovat, zda něco nehrozí jeho levému křídlu, kudy se lze přiblížit a pak vést kombinovaný postup spolu se Slezskou armádou, jejíž jádro bylo na Queisse (Kwisa). Chtěl o tom mít jasné zprávy a žádal na šéfu batalionu Rybinském jednoho zkušeného poddůstojníka, který byl se šesti muži vyslán do Christdorfu, aby odtud přivedl stůj co stůj zajatce, od něhož by se dalo něco nového zjistit. Volba padla na seržanta Zarzyckiho od 16. pěšího. Generál mu objasnil, o jak důležitou misi jde, zorientoval jej v terénu i v postupu trasou stejně lesnatou jako hornatou a kladl mu na srdce, ať se úspěšně poslání zhostí. On dorazil za temné noci tiše a velmi opatrně do velkého lesa před Christdorfem, když tu náhle ucítil, že jej kdosi bodl bajonetem, nevykřikl ale, což by bylo v tom strastiplném rozpoložení přirozené, myslel jen na úspěch mise, popadl protivníka a vojáci jej zneškodnili. Pak vytáhli bajonet z hrudi svého velitele a odnášeli jej spolu s uherským kaprálem, který mu tu ránu způsobil. Všechna péče, s níž se toho hrdinu snažili zachránit, vyšla vniveč; zemřel na tu ránu a byl šťastnen, že se zhostil poslání tak čestně.
Polská pěchota 2. pluku (Chelminski)
Doufám, že zmínkou o tom hrdinném činu udělám radost čtenáři, který tak rád obdivuje odvážné činy; bude s nadšením číst o mimořádném odhodlání, já však chci krom toho uchovat památku na všechny, kteří si svými skutky zasluhují vzpomínku a jejichž jména upadla do zapomnění.
Dne 31. jsme se dozvěděli, že jsou ruské odřady v Bellmansdorfu (Radzimów) a Piemeru (?).
Neúspěchy francouzské armády, završené porážkou generála Vandamma, zcela změnily císařovy plány a dispozice, v jejichž důsledku opustil 8. sbor Žitavu, aby vyrazil na Rumburk. Generál Uminski dostal rozkaz pochodovat na Žitavu za úsvitu a měl vytvořit sborový předvoj (v tomto smyslu zadní voj). Po obdržení onoho rozkazu byly v tichosti a s největší opatrností staženy všechny hlídky, strhly se mosty v Kratzau a Weisskirchenu a my pochodovali na Krottau (Grottau, Hrádek nad Nisou), kde se k nám připojil jeden batalion Viselského pluku, který byl umístěný v Pankratz (Jítrava), který pak posílil zadní voj. Major Rzuchowski dostal rozkaz postupovat rovnou na Reichenau, aby kryl bok, a odtud se přesunout za soumraku na Žitavu.
Jakmile se začalo stmívat, opustil generál s jednotkami Krottau a pochodoval na Žitavu, kde čekala posila 400 mužů pěchoty se třemi kusy lehkých děl, s nimiž síla našeho zadního voje stoupla na 2700 mužů s 6 dělovými hlavněmi.
Generál věděl, že sbor generála Langerona už je v Lauban a jeho předvojové jednotky v Ostritz, dozvěděl se, že v Herrnhut a Neusaltze byly spatřeny silné odřady jezdectva, a poté, co vyslal odřady ke krytí našeho pravého boku, nechal ze Žitavy evakuovat vše, co tam zbývalo. Pak se dal k půlnoci na pochod k Rumburku, kam dospěl za rozbřesku a kde se přidal ke sboru. Krakusové byli rozvinuti na silnici na trase Neusalza, Herrnhut a Žitava a jeden batalion na cestě z Georgenthalu (Jiřetín pod Jedlovou).
Dne 3. září byla na Neusaltzu vyslána patrola pod velením poručíka Malinowského; trestuhodnou nedbalostí onoho důstojníka, který vstoupil do vsi Giesdorf, byl tento odřad zničen 60 kozáky sboru generála Sackena, jejichž předvoj byl mezi Rodowitz (Rodewitz) a Niteen na hlavní drážďanské silnici. Toho dne byly všechny přední stráže v dotyku s protivníky; nepřátelská Slezská armáda obsadila Lebau (Löbau) a Herrnhut a přední stráže měla ve Waldorfu (Walddorf) a Eybau (Eibau). Téhož dne obsadil generál Neupperg Žitavu. 8. sbor a 4. jezdecký sbor se stáhly na Schlukenau (Šluknov). Generál Uminski, jehož zadní voj byl posílen Viselským plukem, zůstal v Rumburku, který opustil až 4. (září) ráno, aby odpochodoval na Schlukenau. Sotva tam dospěl, byl napaden dvěma odřady, které přišly po silnici z Neusalzy a Rumburku. Nepřítel byl odražen, několikrát se ale vrátil a zneklidňoval nás. (…) Císař nocoval 5. v Hochkirchu. 8. sbor dostal v důsledku toho rozkaz vyrazit na Loebau po hlavní silnici ze Žitavy na Drážďany, aby kryl pravý bok armády, která byla v Goerlitz. Za úsvitu se dal na pochod. Generál Uminski, který měl jen hrstku kavalerie, jedem batalion a dvě děla, vyrazil v 9 ráno směrem na Georgswalde (Jiříkov), Ebersbach a Kottmansdorf (Kottmarnsdorf), aby kryl levý bok 8. sboru a prováděl průzkum. Sotva jsme město opustili, už vtrhl do Schlukenau odřad asi 600 koní, dragounů, kozáků a ruských husarů a držel se na sto kroků od našeho zadního voje; pár dělových ran jej donutilo sjet z cesty a my pochodovali, aniž nás někdo obtěžoval.