Vojenská
písnička
Vojáku,
tys můj kamarád
jdeš
sem mnou bok po boku:
císař
pán něco poručí,
a
žádné děvče v náručí.
Vojáku,
tys můj kamarád
jdeš
sem mnou bok po boku.
Vojáku,
tys můj kamarád:
až
meč ti sklouzne z rukou,
můj
podchytne tě těžký štít
a chci
ti jako bratr být.
Vojáku,
tys můj kamarád
až
meč vyklouzne ti z rukou.
Vojáku,
tys můj kamarád
až
zbělejí nám kosti.
Jde
žlutá pára z měsíce,
z
bambusu vříská opice.
Vojáku,
tys můj kamarád
až
zbělejí nám kosti.
Š'-ťing
Na
hrob válečníkův
Zpod sněhu
ven se dere prvosenka.
Nad
jeho hrobem dětský pláč jen mží.
Nás,
od žití jež dělí stěna tenká,
východ
ni západ slunce nevzruší.
A
přece stále potok loukou pádí,
vždy
znovu jeseň tykve vyzlatí
a
stále nově luna ženy svádí,
vždy
bude cvrček v trávě crkati.
Bylo
jich mnoho, pevně koně vedli.
Tisíce
bitev sláva -- prachu mrak.
Co z
hrdinství? -- Jen pahorek ssedlý;
na
něm jak oheň kvete rudý mák.
Konfucius
Válka
v poušti Gobi
Krev
pije chtivě písek pouště Gobi,
krev
kane s hvězd a země jeden sten;
lehátko
vůdcovo dnes děvče neozdobí,
vůz
jeho se srpy už čeká zapřažen.
A
všechny země do plamenů vzplály.
Posli
se ženou se nocí úprkem.
Jde
vražda -- v praporce se místo roucha halí --
smršť
písku žlutá víří bojištěm.
Knížete
Lulana, hle, hlava v písku leží.
Chánové
mnozí klesli, nevstali.
Ve
vojáků vous jinovatka sněží,
o
lidský mozek rvou se šakali.
Vítězství
letí -- stříbrný roj ptáků --
po
štafetách až v palác k císaři.
Vojáci
táhnou domů, štěstí v zraku;
u
cesty klečí ženy -- sochy bez tváří.
Li Po
Po
bitvě
Hovím
si v sedle svého nepřítele.
Hnědáku,
k domovu teď jedem jeden skok!
Vzduch
odpočívá od kopí si třesku,
jen
bludný šíp jak komár zabzučí.
Jde
bílým pískem luny chladný krok.
V
pevnosti vzaté občas zabručí
tlumený
buben, opojený gong.
Štíhlé
údy
v
hedvábí lesku --
zřím
děvčata tančit.
Ryb
mnoho dneska mřelo v rybníce.
Můj
zlatý meč je v pochvě temně rudý
a
jako huspenina lepí se.
Li Po
Vítěz
se psem a černou korouhví
Vítězství!
Smím si v černý vlas je vplésti,
ač
tvrdá rána chlípí v prsou kdes.
Korouhev
černou v křečí ztvrdlé pěsti
jdu
bojištěm. Je večer. Já a pes.
Pes
štěkal, kde na nepřítele pad;
je
kolem mrtvol jako plev.
--
Žer těla jejich, máš-li hlad,
a
chlemtej krev!
Psův
zrak dí: Bratře, krev a krev!
A
skáče, líže moji horkou ránu.
Tak
jdeme spolu příštímu vstříc ránu,
já a
můj pes a černá korouhev.
Tu Fu
Nástup
Koně
supí, káry řvou,
vojáci
táhnou se šípy a luky.
V
oblaku prašném přes mosty čety jdou, pluky;
otcové,
matky, ženy a děti s nimi jdou,
za
šat je chytají, údy jim hladí pro pocel krátký:
žen
smutek stoupá mlhou a padá deštěm zpátky.
Dí
lidé: odkud? kam? proč? Co z vás udělali?
Vojáci
klnou: vpřed... a na pochod... a vpřed...
Nám
bylo patnáct let, když na sever nás hnali --
teď
rozkaz na západ... vpřed... na pochod a vpřed...
Když
povolali nás, tu černá rouška kryla
mladou
nám hlavu, dneska pobělila,
my
vrátili se -- v novou válku jdem.
Nenasytný
císařův je hlad po vládě světa.
Před
ním jako dým se tratí tisíců dech lidí.
Marně
ořou naše ženy -- bodlák v polích zkvétá --
marně
ořou, jenom trní jednou na nich sklidí.
Válka
žhne jak oheň žravý, žere muže, chlapce,
život
lidský neplatí dnes víc než psa či vrabce.
Před
stářím, kdo dneska ještě v úctě se tu sklání?
Běd
mám ještě víc, ó bratři, malovati?
Ani
zima nepřeruší divoký běh zbraní;
rodiče?
- Ti na to ještě daně platí...
Kéž
až naše ženy budou
čekat
těžkou chvíli,
kéž
by jenom chlapce nerodily!
Dceru
v lože sousedu dáš jako prázdnou číši,
syn
však shnije nepochován, nezahrabán v poli...
Císaři,
zdas v Kukunóru ve snu břeh zřel holý,
kde
to z kupek lidských kostí vlhkým chladem čiší,
tam,
kde křičí noví mrví
starým
mrtvým ve sny?
Tmou
táhnou oblaka, dští studeně -- a hoře
z
tisíců úžlabin se řine se skal v moře.
Tu Fu
Verbíř
ze Šichao
Klesalo
slunce. Chtěl jsem právě spát.
Šel
sivý mužík prašnou silnicí;
na
vršku zdi sed, pusté vesnici
verbířskou
píseň začal notovat.
Jde
stará žena, v kupku slitý žal,
dí --
slova duní, kamení jak řada
když
do bezedné studny temně padá:
--
Tři syny měla jsem -- tři císař vzal.
Psal
včera nejstarší -- eh, nadarmo!
Psal:
žiju. Žije? -- Válečná když doba?
Ti
druzí v poli zůstali mi oba,
šli,
černí voli, černé pod jarmo.
A ty
chceš muže? Tady? Blázníš snad?
Zde
jen mé vnouče v stínu matky stojí.
Hlad
mají oba. Pro nahotu svoji
z
polního kvítí pletou sobě šat.
Co
chceš tu, muži? Mne snad bys ty rád?
Hrst
starých kostí -- půjdu, je-li třeba,
vojákům
tvým já budu péci chleba
a ve
stanu s tvým vůdcem budu spát. --
Křik
její nářkem sovím táh se v dál,
bolesti
vlny do vsi pusté bily;
když
ráno vstal jsem, den už smál se bílý
a
sivý mužík na zdi skřehotal.
Tu Fu
Vychrtlý
kůň
Ve
Východním předměstí
na
hromadě písku,
na
hromadě smetí
leží
vychrtlý kůň,
kostra
a kůže.
Zvedám
mu hlavu --
marně
se vzpíná
a
klesá na bok.
A
přec kdysi klusal,
přec
kdysi cválal,
na
stehně s cejchem;
vypálen
cejch má:
náčelník
šestého stupně.
Armády
táhly tři kolem něho,
z tří
armád ho nikdo nepolitoval.
Vyschlou
má kůži,
odín
je strupy,
odín
je červy:
padají
s něho jak vločky na zem.
Zbyl
tu jak vyschlá
větévka
v sněhu.
A
ještě loni
jak
vlna bouře
s
pánem svým v sedle
hřměl
na nepřítele.
Teď
opuštěn, sklíčen
duch
je jen koně,
který
kdys hnal se
poli
a luky.
Jednou
jen, jednou
doskočil
špatně
přes
balvan s pánem,
zakop
a smek se.
Jak
spatří muže,
zdá
se, že chce se mu
vyržát
svou křivdu:
že ho
tu nechali
pod
chladným nebem,
za
druhy že má
jen
divoké husy.
Navečer
nikdo
ho
nevezme k sobě
do
teplé stáje.
Navečer
vrány přilétnou jenom
klovat
mu strupy,
boláky
prasklé.
Kdo z
vás se, lidé,
smiluje
nad ním
a dá
mu nažrat,
aby
se zase na jaře jednou
popást
moh v chrupké,
vysoké
trávě?
Tu Fu
Voják
teskní v pevnůstce Dlouhé zdi
Pod
Zdí tu sprchává podzim
na
naše hlavy
a
stárnoucí kraj.
Kotoučem
slunce
divoké
husy
prchají
na západ.
(Já
kdybych moh!)
Dokola
slyšíš jen barbarů
hovor
a roh.
Do
věčné mlhy, visící
na
horských štítů tisíci,
poklesá
slunce.
Zapadlé
městečko zívá,
jde
spát. --
Pohár
kalného vína
přede
mnou, za mnou
na
tisíc mil
domov.
(Lašťovka
rychlá má křídla!)
Tibetské
píšťaly z dáli.
Jíní.
Nedá mi spát
tesknice
zlá.
Našemu
rotnému zbělely vlasy
a
nespí jak já.
Fan
Čung-jen
Písnička
sesazeného generála
Po
stvolech bambusu
květy
se pnou
a
plní ulice.
U
chýše doškové
řiďounký
plot
cedí
svit měsíce.
V
skleněné číšce
selské
je víno
a na
bílé misce
bobů
a švestek pár.
Přestaň
se trápit,
odemkni
srdce, hej!
Po
celý život
si
zachovej,
člověče,
úsměvnou tvář!
V
kruhu ač tří tisíc mil
nikdo
tě nezná dohromady --
přec
jednou přijde
generálská
pečeť od armády.
Neznámý
Nářek gardy
Generále!
Pro císaře moc a slávu jsme se bili!
Jako voda řekou tekly naše síly.
Nadarmo jsme krev svou vycedili!
Generále!
Generále!
Císařovi orli – jsme teď jeho supy!
Mor je u nás doma – děti hladem úpí –
v cizí zemi hnijí naše trupy…
Generále!
Generále!
Tvoje, tvoje je to vina!
Hlad nám zkurvil ženy – bratry kryje hlína.
Která matka má dnes ještě syna?
Generále!
Pro císaře moc a slávu jsme se bili!
Jako voda řekou tekly naše síly.
Nadarmo jsme krev svou vycedili!
Generále!
Generále!
Císařovi orli – jsme teď jeho supy!
Mor je u nás doma – děti hladem úpí –
v cizí zemi hnijí naše trupy…
Generále!
Generále!
Tvoje, tvoje je to vina!
Hlad nám zkurvil ženy – bratry kryje hlína.
Která matka má dnes ještě syna?
Generále!
Žádné komentáře:
Okomentovat