pátek 31. července 2015

PROJEKT AUSTERLITZ - NAPOLEONSKÉ DNY 2015

PROJEKT AUSTERLITZ
CENTRAL EUROPEAN NAPOLEONIC SOCIETY
246. VÝROČÍ NAROZENÍ
NAPOLEONA BONAPARTA
NAPOLEONSKÉ DNY 2015
14. – 16. SRPNA 2015
SLAVKOVSKÉ BOJIŠTĚ
Projekt Austerlitz, Středoevropská napoleonská společnost, Stará pošta pozořická a obec Prace pořádají u příležitosti 246. výročí narození Napoleona Bonaparta na Staré poště pozořické a v obci Prace Napoleonské dny 2015, jež proběhnou ve dnech 14.-16. srpna.
Napoleonské dny 2015 předznamenají 210. výročí tažení roku 1805, jehož připomínka vyvrcholí 4.–6. prosince akcí Austerlitz 2015, osmnáctou velkou zimní vzpomínkovou akcí Projektu Austerlitz, letos s účastí až 2000 vojáků a stovky koní.
V pátek 14. srpna odpoledne a večer postaví účastníci dobový stanový tábor poblíž Staré pošty pozořické, která byla nedávno po reskonstrukci znovu otevřena. Sobota bude věnována táborovému životu a výcviku, v poledne na dvoře Staré pošty proběhne přehlídka francouzských jednotek u příležitosti Svatého Napoleona. Před setměním večer odpochodují jednotky k pomníku majora Frierenbergera a z tamních výšin do přibývající tmy vypálí několik dělostřeleckých salv na připomenutí jeho účinné podpory Bagrationova ústupu; následuje vojensko-civilní oslava císařových narozenin na Staré poště, alternativně oslava 200. výročí jeho odplutí na Svatou Helenu (7. srpna, narozeniny slavil už na HMS Northumberland) pro ty, kdo k jeho osobě nechovají zvláštního obdivu. V neděli dopoledne proběhne u Staré pošty bitevní ukázka, a po ní položení věnce u pomníku v obci Prace se vzpomenutím 210. výročí zahájení tažení roku 1805 (konec srpna).
Akce se zúčastní členové spolků vojenské historie sdružených ve Středoevropské napoleonské společnosti a pozvaní hosté. Ústroj bude podle možností jednotek odpovídat roku 1805.
Tábor bude umístěn nedaleko pomníku padlým koním, který byl odhalen v roce 2012
Program:
Sobota 15. srpna 2015
10:00 – 11:45…. výcvik a manévry, táborový život
12:00……………. přehlídka na dvoře Staré pošty, Svatý Napoleon
15:00 – 17:00… výcvik a manévry, táborový život
20:00……………. odchod jednotek ke Frierenbergerově pomníku, dělostřelecké salvy
Neděle 16. srpna 2015
10:00 – 11:00… bitevní ukázka u Staré pošty
12:00……………. položení věnce v Praci
Změna programu vyhrazena.
Kromě vojensko-historického programu nabídne Stará pošta návštěvníkům svou restauraci i možnost shlédnout nově otevřenou a doplněnou expozici věnovanou bitvě u Slavkova i poštovní historii budovy.

Jako lahůdku můžete ochutnat atmosféru rekonstrukce z počátku zimy 2014 na videu z 209. výročí bitva u Slavkova/Austerlitz, natočené po Projekt Austerlitz. Kliknutím na logo youtube se dostanete na velké rozlišeníe. Bližší informace o akcích, pořádaných Projektem Austerlitz, naleznete na webových stránkách kliknutím na nadpis článku.

neděle 26. července 2015

SHARPOVA POMSTA: UKÁZKA Z KNIHY

Další kniha ze série Bernarda Cornwella o Richardu Sharpovi je na světě. Jmenuje se  SHARPOVA POMSTA , odehrává se v jižní Francii v době Napoleonovy první abdikace, historický děj kulminuje kolem bitvy u Toulouse (viz Napoleonovou prohru, druhý svazek mojí Poloostrovní války) a románově tu půjde o zúčtování majora od 95th Rifles s jeho letitým protivníkem, majorem Ducosem. Knihu vydal OLDAG (prolink je v nadpisu), přeložil ji jako všechny předchozí Jiří Beneš, který mi poskytl i následující úryvek, a vydavatel navíc svazek doplnil o povídku SHARPOVY VÁNOCE, kterou pokládám za nesmírně zdařilou. Nemožné se stává skutkem a z celé mohutné Sharpe´s Serie už zbývají jen dva svazky, Sharpovo Waterloo a Sharpův ďábel...


Major Richard Sharpe se ve všech ohledech připravil na smrt. Svou klisnu jménem Sycorax a krásný francouzský dalekohled odkázal kapitánu Williamu Fredericksonovi, své zbraně seržantu Patricku Harperovi a všechno ostatní měla dostat jeho žena Jane. Rozumí se všechno, kromě uniformy, v níž Sharpe chodil do boje. Ta sestávala z vysokých jezdeckých bot, francouzských jezdeckých kalhot a vybledlého zeleného kabátu pětadevadesátého střeleckého regimentu a Sharpe vyslovil přání, aby ho v téhle uniformě pohřbili.
„Kdyby ty hadry s vámi nešly do hrobu, spálily by se,“ poznamenal Frederickson.
A měl pravdu, protože k ničemu jinému by se nehodily. Jeho boty byly poznamenané množstvím šrámů po ranách noži, bodáky nebo šavlemi, kalhoty měl tak záplatované hrubým hnědým plátnem, že vypadaly spíš, jako by je svlékl a zahodil nějaký venkovan, než jako část uniformy, kterou Sharpe kdysi stáhl z těla zabitého plukovníka Napolenovy císařské gardy, a zelený kabát byl do té míry vybledlý a odrbaný, že by se na něm ani mol slušně neuživil. Přesto to byla uniforma, v níž Sharpe absolvoval všechny boje v posledních letech, a proto si ji nade vše cenil. Možná v ní vypadal jako strašák, ale to, že v těch hadrech, jak řekl Frederickson, chodil do boje, patřilo k jeho pověrčivým zvykům, na nichž téměř s posedlostí lpěl. A to byl také důvod, proč si je v to březnové ráno roku 1814 znovu oblékl, přestože se na míle od něho nenacházel žádný nepřátelský voják.
„Ten kabát si budete muset svléknout,“ upozornil ho Frederickson, který pověrčivost svého přítele chápal.
„Já vím,“ zabručel Sharpe a, jako už poněkolikáté, znovu v mysli probíral každou podrobnost toho, co ho čekalo. A to ráno ho čekalo něco, co se nazývalo „tráva před snídaní“. Znělo to podivně a vcelku neškodně, ale docela dobře to mohlo znamenat smrt.
Oba muži postávali na travnatém útesu nad šedivou hladinou Atlantiku, po níž se od západu valily dlouhé vzduté vlny a tříštily se o skaliska. Severně od útesu se nacházel francouzský přístav St Jean de Luz, přeplněný obchodními a rybářskými loděmi, zatímco na vnějších kotvištích přístavu stála malá flotila královského válečného loďstva, kterou tvořily tři šalupy, dvě fregaty a velká bitevní loď Vengeance
„Kolik je hodin?“ zeptal se Sharpe, když došel zpátky k Fredericksonovi.
Kapitán odklopil víčko hodinek. „Za deset minut půl sedmé.“
Sharpe jen zahučel a znovu se otočil pryč. Úsvit pomalu rozjasňoval šedé mraky, ale moře zůstávalo tak temné, jako by v něm nebyla voda, ale mdle se převalující kapalná břidlice. Nebezpečně blízko skaliskům se na vzdutých vlnách houpala malá rybářská loď. Rybáři vytahovali na palubu vrše s mořskými raky. Sharpa napadlo, že na některém z těch chycených raků si už možná dnes večer bude pochutnávat jeho nepřítel, zatímco on sám bude ležet, chladný jako kámen, šest stop pod francouzskou půdou. Tráva před snídaní.
„K čertu!“ zaklel. „Proč nemůžeme bojovat sečnými zbraněmi?“
„Protože Bampfylde si zvolil pistole.“ Frederickson si právě zapálil viržinko a vítr unášel jeho kouř pryč.
„K čertu!“ zaklel Sharpe znovu a obrátil se zpátky. Byl nervózní a nijak se to před Fredericksonem nesnažil skrývat. Kapitán střelců, jeden z Sharpových nejbližších přátel, po rodičích z poloviny Angličan a z poloviny Němec, dobře věděl, jak nervozita před bojem svírá žaludek. Na španělských bojištích přišel o oko a o většinu zubů a jeho tvář vypadala děsivě, zvlášť když si před bojem sundával klípec z prázdného očního důlku a z úst vyjímal falešné zuby. Jeho muži mu ironicky, ale přesto s náklonností, dali přezdívku Sweet William, jak se v Anglii říká hvozdíku, třebaže na bojišti byl jejich velitel všechno jen ne sweet. Frederickson platil za vojáka, jakých je v armádě málo, a třebaže byl tvrdý a otrlý, dobře věděl, že i statečného muže dokáže strach téměř ochromit.
Také Sharpe to věděl, a přesto ho překvapilo, jaký strach ho v to chladné ráno svíral. Sloužil v britské armádě od chvíle, kdy se jako šestnáctiletý rekrut stal příslušníkem třiatřicátého pěšího regimentu. Od té doby se probíjel přes bráněné průlomy nepřátelských opevnění, stával v palebné linii s mušketou a s nepřítelem, ani ne čtyřicet kroků vzdáleným, si vyměňoval smrt, salvovou palbou odrážel útoky kavalerie, bojoval osamocený boj vojáka lehké roty před bitevní linií a sledoval, jak palba nepřátelských dělostřelců pustoší řady jeho mužů a mění je v krvavé cáry. A všechny tyto věci dělal tak často, že si je ani nedokázal uchovat v paměti. Bojoval ve Flandrech, v Indii, v Portugalsku, ve Španělsku a teď i ve Francii. Vyšel z řadových červenokabátníků a svou odvahou i schopnostmi si vysloužil povýšení až do řad důstojníků Jeho královského Veličenstva. Ukořistil nejcennější nepřátelskou zástavu – císařského orla a byl také sám zajat. Utrpěl četná zranění a zabíjel. Jiní muži trávili svůj život činnostmi užitečnými v mírovém životě a zdokonalovali se v nich, zatímco Richard
Sharpe se stal mistrem válečného řemesla, které mu po skončení války nebude k ničemu. Jen málo mužů bojovalo tak často jako on a ještě míň tak dobře. Avšak teď cítil, že mu mlhavé vzpomínky z těch mnoha bojů nahlodávají sebevědomí. Dobře věděl, že mu štěstí, které ho těmi dlouhými krvavými lety provázelo, nemůže vydržet věčně. Anebo si právě nyní, jasněji než většina vojáků, uvědomil nebezpečí, a proto se ho bál. I muž, který přežil ty nejkrvavější bojové vřavy, může být díky náhlému obratu štěstěny zabit během trávy před snídaní. „Proč se tomu říká tráva před snídaní?“ zeptal se Fredericksona. Kapitán věděl, že Sharpe se ptá jen z nervozity, a nenamáhal se s odpovědí.
„To je směšné pojmenování,“ prohlásila Jane před čtrnácti dny. „Navíc hloupé, hrozně hloupé.“ Tráva před snídaní prostě znamenalo souboj, který se obvykle koná za úsvitu na nějakém travnatém prostranství, kde je dost prostoru pro boj sečnými, bodnými nebo střelnými zbraněmi.
Frederickson znovu vytáhl hodinky a odklopil víčko. „Půl sedmé.“ 
„Je zima,“ poznamenal Sharpe, jako by si toho všiml až teď.
„Za hodinu si dáme vepřovou kotletu s hrachovou kaší,“ odpověděl Frederickson. 
„To si možná dáte vy.“
„Dáme si to oba.“ Frederickson se otočil a pohledem sledoval malý černý kočár, který se objevil u úpatí nízkého kopce. Kočí pobízel koně po cestě vzhůru, pak zahnul ke shluku nízkých borovic a tam s cinkáním postraňků a skřípěním brzd zastavil. Z kočáru vystoupil seržant Harper a vrhl na Sharpa sebejistý úsměv. „Dobré ráno, pane. Trochu chladno, co?“
„Dobré ráno, seržante.“
„Přivezl jsem vám toho chlápka, pane,“ kývl Harper hlavou směrem ke kočáru, v němž zůstal sedět muž v černém oblečení.
„Dobré ráno, doktore,“ pozdravil zdvořile Sharpe.
Doktor, postarší hubený Francouz, neodpověděl. Vedle sebe měl na sedadle položenou černou brašnu, která nepochybně obsahovala skalpely, pilky na kosti, svorky a další chirurgické nástroje. Moc se mu k té ranní nepříjemnosti nechtělo, a Frederickson proto pověřil Harpera, aby doktora vytáhl z postel a přivezl sem. Žádný britský doktor, ať z armády, nebo z válečného loďstva, nebyl ochotný při téhle záležitosti asistovat, neboť mohla kohokoliv ze zainteresovaných přivést před válečný soud.
„Včera večer se opil, pane,“ řekl Harper. Seržant měl stejný vybledlý zelený kabát jako Sharpe a Frederickson.
„Kdo? Doktor?“
„Ne, pane. Kapitán Bampfylde. Zůstal ve městě. Viděl jsem ho na dvoře té velké krčmy.“ Harper se s uštěpačnou radostí zasmál. „Byl nalitej jako Dán, takže podle mě má plný gatě strachu.“
„Podobně jako já,“ zabručel Sharpe. „V noci jsem sotva zavřel oko.“ Stejně jako v noci předtím, protože představa, co by se v to chladné ráno mohlo stát, mu nedovolovala usnout. Ostatně brzy se dozví, jaký osud je mu předurčen, a s blízkostí toho okamžiku jeho strach ještě sílil. Přiznal to Harperovi a nestyděl se za to, protože mohutný Ir byl jeho nejbližší přítel a Sharpe s ním procházel všemi boji od chvíle, kdy se Wellingtonova armáda vylodila v Portugalsku.
„Ale vy jste se včera neopil, pane. Počítám, že Bampfylde se bude třást jako ratlík, na to vemte jed, i když do něj určitě lili syrová vejce s octem.“ Zdálo se, že mohutný Ir, o čtyři palce vyšší než Sharpových šest stop, se na blížící se souboj dívá téměř pobaveně. Nepochyboval, že Sharpe pošle mizernou duši kapitána Bampfylda do věčného zatracení.
A Sharpe zase nepochyboval, že Bampfylde, důstojník válečného námořnictva, kapitán mohutné Vengeance, zakotvené ve vnějším kotvišti přístavu, si takový osud zaslouží. Před pouhými několika týdny vedl Bampfylde expedici na sever s cílem dobýt francouzskou pobřežní pevnost Teste de Buch a Sharpe v této pochybné akci působil jako nejvyšší důstojník pozemního vojska. Pevnost padla rychle a Sharpe pak se svými muži pokračoval dál do vnitrozemí, aby provedl přepad na zásobovací cestě francouzských vojsk. Jenže když se po úspěšném splnění úkolu vrátil do Teste de Buch, zjistil, že dobytá pevnost je opuštěná a Bampfylde nikde. Sharpe tedy zůstal se dvěma rotami střelců a jednotkou mariňáků v pevnosti ponechán na holičkách a později se ocitl v obležení francouzské brigády vedené generálem Calvetem. Z milosti Boží, se štěstím střelců a za pomoci amerického korzára se mu však podařilo své muže zachránit, i když ne všechny. Mnoho jich v pevnosti při zoufalé obraně zemřelo a viníkem jejich smrti byl kapitán Bampfylde. Po návratu z boje proti Calvetovi pak Sharpe, rozhořčený k smrti, vyzval Bampfylda k tomuto souboji. „Kdybychom aspoň mohli bojovat šavlemi,“ povzdechl.
„Šavle nebo pistole, co na tom záleží,“ mávl Harper bezstarostně rukou.
„Hodně,“ zabručel Sharpe. „Hodně na tom záleží.“
„Tak jako tak toho bastarda odsud odnesou.“
„Už má zpoždění,“ poznamenal Frederickson. Kapitán zamával rukama, aby se zahřál, a pak se zeptal Harpera, jestli je rota připravená k pochodu.
Aye, pane.“
„Výborně,“ přikývl Frederickson, protože hned po skončení souboje měl vést svou elitní rotu šedesátého regimentu Royal American Rifle na východ, aby se připojila k armádě. Seržant Harper měl jít s ním, protože stejně jako Sharpe byl od svého bývalého regimentu odvelen. Regiment prince Waleského dostal nového velitele, který jmenoval své majory a také nového hlavního seržanta, takže Sharpe i Harper se ocitli mimo a byli volní.
Harpera se okamžitě ujal Frederickson, po němž stejně dychtivě chňapl brigádní generál Nairn, Skot, který se konečně dočkal vlastní bojové brigády a chtěl Fredericksonovy střelce připojit jako smrticí žihadlo ke své lehké rotě. Nairn samozřejmě stál také o Sharpa, i když ne jako o důstojníka lehké roty, ale jako svého náčelníka štábu.
„Ale já jsem nikdy štábní důstojník nebyl,“ namítl Sharpe.
„Já jsem zase nikdy nevelel brigádě,“ odpověděl Nairn.
„Musím si o tom promluvit s Jane,“ řekl tehdy Sharpe
„Už ho vidím,“ ozval se zvesela Frederickson.
Po cestě z města cválali tři jezdci. Všichni měli modré námořnické pláště a klobouky s rohy vpředu a vzadu. Sharpe se pátravě zadíval za ně, jestli z města nevyjíždějí provosti, aby souboji zabránili a účastníky zatkli. Nějak se stalo, že se souboj nepodařilo udržet v tajnosti, protože polovina důstojníků přítomných v depotu St Jean de Luz Sharpovi popřála hodně štěstí, a když nyní Sharpe žádné provosty neviděl, usoudil, že se rozhodli být k nezákonnosti tohoto souboje hluší a slepí.
Důstojníci válečného námořnictva dojeli na vrchol kopce, a aniž na Sharpa jedinkrát pohlédli, sesedli asi padesát metrů od něj. Jeden z nich držel koně, druhý začal nervózně přecházet a třetí se vydal směrem ke třem střelcům.
Frederickson mu jako Sharpův sekundant vyšel vstříc. „Dobré ráno, poručíku,“ pozdravil ho.
„Dobré ráno, pane,“ odpověděl Bampfyldův sekundant poručík Ford. V pravé ruce nesl dřevěnou skříňku. „Omlouvám se za zpoždění.“
„Jsme rádi, že jste vůbec přijeli.“ Frederickson krátce pohlédl směrem ke kapitánu Bampfyldovi, který stále nervózně přecházel za koňmi. „Je kapitán ochotný omluvit se, poručíku?“ položil Frederickson povinnou otázku a dostal stejně povinnou odpověď. „Samozřejmě že není, pane.“
„To je politováníhodné,“ poznamenal Frederickson, i když v jeho slovech nebylo po lítosti ani zdání, neboť právě jeho rota utrpěla vinou Bampfyldovy zbabělosti v Teste de Buch těžké ztráty. Proto zazněla v jeho hlase v očekávání Bampfyldovy smrti spíš radost. „Můžeme tedy začít,“ řekl, a aniž čekal na odpověď, kývl na Sharpa, zatímco Ford dal stejné znamení Bampfyldovi.
Oba hlavní aktéři se bez jediného slova postavili proti sobě. Bampfylde byl smrtelně bledý, ale zdálo se, že je střízlivý. A zcela jistě se netřásl. Vypadal nasupený hněvem, ale tak by se tvářil každý, koho by obvinili z naprosté zbabělosti.
Ford otevřel dřevěnou skříňku a vytáhl z ní dvě soubojové pistole. Bampfylde, jako ten, kdo byl k souboji vyzván, dostal právo volby zbraně a vybral si francouzské perkusní pistole s dlouhou hlavní. Frederickson je obě potěžkal, prohlédl jejich úderníky, pak vytáhl nabiják jedné z pistolí a zkontroloval, že žádná z hlavní nemá v zadní části drážkování. Shledal, že obě mají hladký vývrt a že jsou na pohled identické.
Francouzský doktor se vyklonil z kočáru a sledoval přípravy. Jeho kočí, zachumlaný v plášti, stál u koní. Harper čekal v povzdálí u zakrslých borovic.
Ford za Fredericksonova pečlivého dohledu obě pistole nabil jemným černým prachem, který sypal do hlavní malou odměrkou. Nervozitou se mu chvěly ruce, a když viděl, že mu trochu prachu odvál vítr, ještě do každé hlavně přidal špetku navíc. Potom prachovou nálož nabijákem upěchoval a připravenou kuli zabalil do kousku naolejované kůže. I když se kule odlévaly pečlivě, nikdy se nepodařilo odlít úplně přesný kalibr a kožený obal tuto nepřesnost upravoval. Ještě větší přesnosti při střelbě se dosahovalo u zbraní s drážkovaným vývrtem hlavní, ale to se při soubojích považovalo za nefér. Ford tedy natloukl do hlavní zabalené kule a ještě poťukal na nabiják mosazným kladívkem, aby měl jistotu, že kule sedí na prachové náloži pevně.
Potom Ford otevřel malou plechovou schránku, jež obsahovala perkusní kapsle. Bylo to malé pouzdro z tenkého měděného plechu naplněné třaskavou látkou, která se vznítí nárazem, takže plní funkci zápalky. Po úderu kohoutu do kapsle třaskavá látka vybuchne, přes piston nasazený na zátravku vyšlehne do nálože v hlavni plamen a tak dojde k výstřelu. Perkusní střelné zbraně byly mnohem spolehlivější než staré s křesadlovým zámkem enormně citlivé na vlhkost, a proto byly drahé. Ford nasadil kapsle na pistony spojené s hlavní a pak opatrně spustil kohouty, aby byly zbraně bezpečné. Teprve potom nabídl obě pažby Fredericksonovi.
Ten se podíval na Sharpa.
„To je jedno,“ pokrčil Sharpe rameny. Bylo to poprvé, co některý z hlavních aktérů souboje po jejich setkání promluvil. Bampfylde se na Sharpa krátce podíval, ale hned zase pohledem uhnul. Byl to mladý muž s hladkou tváří, ne zrovna štíhlý, zatímco Sharpe byl opálený, s kostnatou tváří poznamenanou dlouhou jizvou. Ta dávala jeho výrazu zdání výsměchu, který zmizel pouze tehdy, když se usmál.
Frederickson vybral pravou zbraň. „Prosím kabáty a klobouky, pánové,“ řekl slavnostně.
Přestože Sharpe tenhle rituál čekal, připadlo mu zvláštní a nepříjemné, že nemůže bojovat, jak byl zvyklý. Odhodil tedy čáku na zem a pak svlékl odrbaný zelený kabát střelce, na jehož rukávu měl našitý špinavý plátěný odznak s věnečkem z dubového listí na znamení, že kdysi vedl oddíl zoufalců do ohně palby v průlomu. Předal kabát Fredericksonovi a ten mu naopak podal pistoli. Sharpe si podrážděně odhrnul vlasy, které mu vítr strhl do očí.
Bampfylde ze sebe setřásl námořnický plášť a rozepnul si bílomodrý kabát, pod nímž měl bílou hedvábnou košili zastrčenou pod šerpu, ovinutou kolem opasku bílých kalhot. Říkalo se, že je snazší a mnohem bezpečnější vyjmout z rány po kuli útržky hedvábí, a proto si mnozí důstojníci oblékali do boje hedvábnou košili. Sharpe však měl košili z obyčejného lněného plátna.
Ford vzal Bampfyldův klobouk, plášť i kabát a pak si odkašlal. „Pánové, vykročíte směrem od sebe podle toho, jak budu počítat...,“ musel se odmlčet, polknout a znovu si odkašlat, „a po deseti krocích se otočíte a vystřelíte. Jestliže nebude po první výměně dosaženo satisfakce, můžete trvat na druhé střelbě, případně na další.“
„Jste spokojený se svým postavením?“ zeptal se Frederickson Bampfylda. Ten sebou polekaně trhl a rozhlédl se.
„Ano,“ odpověděl po chvíli.
„A vy, majore?“ obrátil se Frederickson na Sharpa.
„Taky.“ Pažba pistole byla z dubového dřeva řezaného přes léta a samotná pistole se Sharpovi zdála těžká a nevyvážená, i když zřejmě jen proto, že na takovou zbraň nebyl zvyklý. Nebylo pochyb, že obě pistole jsou vyrobené s největší pečlivostí.
„Kdybyste se laskavě otočili, pánové,“ řekl rozechvělým hlasem Ford.
Sharpe se otočil tak, že se díval na moře. V sílícím větru se na šedivé vzduté hladině začaly objevovat bílé brázdy hřebenů vln. Sharpe si uvědomil, že mu vítr vane přímo do tváře, takže při míření nebude muset počítat s korekcí na příčný vítr.
„Můžete zbraně natáhnout,“ řekl Frederickson. Sharpe stáhl kohout dozadu, až ucítil, že zacvakl za ozub. 
„Deset kroků, pánové,“ ohlásil Ford. „Jeden, dva...“
Sharpe vykročil svým normálním krokem. Držel zbraň svěšenou. Žádné známky strachu na Bampfyldovi nepozoroval, zato sám cítil, že se mu svírají útroby a sval v levém stehně se mu chvěje. V ústech měl vyprahlo jako na poušti. Koutkem oka zahlédl Harpera.
„Sedm, osm...“ Ford zesílil hlas, aby ho bylo přes hukot větru a šum moře zřetelně slyšet. Teď už se Sharpe ocitl tak blízko okraje útesu, že uviděl, jak dole francouzský rybář zápolí s dlouhými vesly a snaží se přemoct spodní proudy, které ho vtahovaly ke skalnatému úpatí útesu.
„Devět!“ zvolal Ford a pak po patrné pauze počítání dokončil. „Deset!“  
Sharpe udělal poslední krok a otočil se k větru od moře zády. Bampfylde už zvedal pistoli. Byl hrozně blízko. Sharpovi se zdálo, že není schopen pohnout pravou paží. Hlavou mu bleskla myšlenka na Jane. Věděl, že jeho žena čeká v hrozné úzkosti. Konečně se přiměl ruku zvednout, protože z Bampfyldovy pistole viděl už jen černé ústí hlavně. Mířila mu přímo mezi oči.
Ještě zlomek vteřiny se do toho černého otvoru díval a potom náhle pocítil zvláštní klid, který znal z nesčetných bojů. Bylo to zcela nečekané, přesto tak známé, že se usmál.
A Bampfylde vystřelil.
Z obláčku kouře vyšlehl plamen, ale to už Sharpe zaslechl, že mu kule hvízdla kolem hlavy. Nemohla jeho levé ucho minout o víc než šest palců a Sharpa napadlo, že možná i jeho zbraň nese doprava. Čekal, až se kouř z Bampfyldovy pistole rozptýlí. Stále se usmíval, i když si to neuvědomoval. Jeho sok vystřelil příliš rychle, nepochybně z nervozity, a tím svou první šanci promarnil, takže Sharpe teď měl dostatek času na to, aby pomstil muže, kteří Bampfyldovou vinou zemřeli v pevnosti Teste de Buch.
Vítr kouř po výstřelu odvál a Sharpe uviděl, že Bampfylde k němu stojí natočený bokem. Kapitán válečného námořnictva vtahoval břicho, aby představoval co nejmenší cíl. Sharpe zamířil na bílé hedvábí košile, ale pak posunul mušku o kousíček doleva pro případ, že i jeho pistole nese doprava. Mířil také nízko, neboť věděl, že většina střelných zbraní střílí výš, než střelec míří. Nemohl tím nic pokazit, protože pokud by takhle zbraň byla výjimkou, trefil by Bampfylda do břicha a způsobil mu smrtelné zranění, po němž se umírá pomalu – tak pomalu, jako umírali Sharpovi muži, když je Bampfylde nechal napospas nepříteli.
Pomalu začal tisknout spoušť. Kouř z Bampfyldova výstřelu se už zcela rozplynul a nebyl teď víc než chuchvalec řídké mlhy, který vířil nad okrajem útesu, a vítr ho unášel dál do vnitrozemí.
„Tak už, k čertu, vystřelte!“ vykřikl Bampfylde a Sharpe viděl, že se jeho sok viditelně chvěje.
„Proboha, vystřelte!“ vykřikl Bampfylde znovu a Sharpe věděl, že vyhrál, neboť se mu podařilo udělat z toho povýšence babu třesoucí se strachem. V minulosti ho obvinil ze zbabělosti a nyní sám Bampfylde dokazoval, že to obvinění bylo pravdivé.
„Vystřelte!“ vykřikl Bampfylde v nejvyšší úzkosti.
Sharpe sklonil ústí pistole, aby vyrovnal obvyklou tendenci krátkých palných zbraní nést vzhůru, a stiskl spoušť.
Jenže jeho zbraň vůbec nenesla vzhůru a spíš než doprava nesla lehce doleva, takže místo břicha kule zasáhla Bampfyldův zadek, roztrhla mu kalhoty a prolétla oběma jeho půlkami. Bampfylde vyjekl jako píchnuté prase, padl na kolena a Sharpa zaplavila radost z dobře vykonaného díla. Na kapitánových bílých kalhotách uniformy válečného námořnictva se objevila jasná krev. Doktor nemotorně vyběhl s černou brašnou z kočáru, ale to už u raněného klečel Ford. „Je to jen průstřel svalu, pane,“ zvolal.
„Přerazil mi páteř!“ skučel kapitán.
„Teď si pár týdnů nesedne,“ prohlásil vesele Frederickson.
Ford na něho pohlédl. „Souhlasíte, že cti bylo učiněno zadost, pane?“
Bylo zřejmé, že se Frederickson musí přemáhat, aby se nerozesmál. „Samozřejmě, poručíku. A znamenitým způsobem. Přeju vám příjemný den.“
Doktor se skláněl nad raněným. „Průstřel svalu, nic vážného,“ uklidňoval Bampfylda francouzsky. „Stačí, když se to obváže. Bude to bolet, ale nic vám nehrozí. Měl jste štěstí, člověče.“
Ford to Bampfyldovi přetlumočil, ale kapitán válečného námořnictva ho neposlouchal, protože přes slzy hněvu a hanby zíral na černovlasého majora střelců. Ten mezitím došel až k němu a zůstal nad ním mlčky stát. Pak odhodil kouřící pistoli na zem, otočil se a odcházel. Jedl trávu před snídaní, i když byl zklamán, že se mu toho mizeru nepodařilo zabít. Ale i tak všechny ty mrtvé z Teste de Buch pomstil. Teď musel upevnit křehký mír s Jane, s láskou ji poslat zpátky do Anglie a pak se vrátit na místo, o němž věděl, že je pro něj nejlepší: na bojiště.

neděle 19. července 2015

MARŠÁL BERNADOTTE PAVLA B. ELBLA



Právě v těchto dnech přichází na knižní pulty kniha Pavla B. Elbla MARŠÁL BERNATOTTE, která má podtitul Z bitevního pole na královský trůnPráce o rozporuplném Gaskoňci, kterého vyneslo k maršálské holi příbuzenství s klanem Bonapartů (byť poněkud vzdálené, a bezpochybytu hrála roli i nostalgie císaře Francouzů vůči Desirée Claryové-Bernadottové), jenž získal titul švédského korunního prince díky Napoleonovi, v roce 1813 neváhal obrátiti zbraně proti bývalým druhů a stal se zakladatelem dodnes vládnoucí dynastie, je skvělé téma pro autora, který má za sebou monografie maršála Lannese, generála Bagrationa či knížete Talleyranda... Knihu vydává nakladatelství AKCENT,  prolink pro ty, kteří si ji chtěji objednat se slevou, dávám do nadpisu. A zde je ukázka, kterou mi Pavel B. Elbl pro blog poskytl...
SLOVO AUTORA
Bouřlivé a převratné období revolučních a napoleonských válek, vyneslo na výsluní celou řadu osob, v jejichž řadách můžeme nalézt téměř nepochybné hrdiny bez příslovečné vady na kráse, ale i muže bezpochyby přinejmenším kontroverzní, nicméně neméně úspěšné a pozoruhodné. Za hlavního představitele této druhé skupiny lze označit Jeana-Baptiste-Jules Bernadotta, který se z řad královské a posléze revoluční armády vypracoval až na post generála, vyslance, ministra války, Napoleonova maršála, vévody Ponte-Corvo, švédského korunního prince Karla Johanna, norského krále Karla Johanna III. a nakonec švédského krále Karla XIV. Bernadotte se mimo jiné stal devítistým devátým rytířem řádu Zlatého rouna ve Španělsku, osmadvacátým nositelem švédského Velkého kříže řádu Věže a Meče, pruských řádů Černého orla a Železného kříže, rakouského řádu Marie Terezie, ruského řádu Svatého Jiří a francouzského Velkého orla Čestné legie.
     Stalo-li se Napoleonovo jméno nehynoucí legendou, pak se odvážím tvrdit, že Bernadottovo jméno je označením pro trvalý úspěch. Velký císař stejně jako jeho impérium padl, avšak Bernadotte zůstal „stát“. Jeho osud byť ne tak oslnivý jako ten Napoleonův byl nicméně mnohem stabilnější. Tomuto svéráznému muži nelze upřít téměř až legendární a nepochybnou gaskoňskou prohnanost a obezřetnost, která mu společně se značnou tvrdohlavostí a cílevědomostí navzdory mnoha životním peripetiím umožnila trpělivě sledovat jeho osobní zájem.
     Bernadottovy vojenské schopnosti a činy nelze označit za příliš oslňující, ale to jeho životním osudům neubírá nic na zajímavosti a poutavosti. Žádné historické období není pouze černobílé a Bernadotte byl jedním z mála vojáků francouzské armády, který zároveň s nezpochybnitelnými
Bernadotte jako švédský král
politickými ambicemi, disponoval i neoddiskutovatelnými administrativními a organizačními schopnostmi v této oblasti. Napoleon si to velmi dobře uvědomoval a svému generálovi a posléze maršálovi právě z těchto důvodu příliš nedůvěřoval. Císař mu mimo jiné nedokázal zapomenout opoždění jeho I. sboru v bitvě u Slavkova v roce 1805 a ještě fatálnější selhání o rok později v bitvě u Auerstädtu, kdy podle některých názorů, nechal na holičkách sbor maršála Davouta. Vše vyvrcholilo v roce 1809, kdy v bitvě u Wagramu neopatrně okomentoval Napoleonovy strategické schopnosti a jeho saský sbor obrácený na ústup vyvolal dočasnou krizi na levém křídle celé francouzské armády. Rozezlený Napoleon jej na místě zbavil velení a vyhnal od armády.
     Bernadottovy politické ambice a touhy došly svého překvapivého naplnění, když se v roce 1810 stal korunním princem Švédska. Se svou novou vlastí se identifikoval do té míry, že se v roce 1812 připojil na stranu protifrancouzské koalice a o rok později dokonce vedl jednu z armád proti svým krajanům nejenom v krvavé bitvě u Lipska.
     V důsledku těchto událostí je až do dnešních dnů některými historiky, bonapartisty a francouzskými vlastenci posuzován především z tohoto hlediska a považován mnohými z nich za proradného zrádce své rodné země a císaře Napoleona. Často se však zapomíná, že díky svým schopnostem a ano můžeme říci i určité dávce prohnanosti si na rozdíl od Napoleona svoji korunu udržel až do smrti. Konec konců budeme-li upřímní, politika nikdy nebyla, a pravděpodobně ani nebude kolbištěm pro zářné hrdiny bez bázně a hany. Z tohoto účelového hlediska, podmíněného pohledem relativizujícím mravní normy jsme tak přinuceni konstatovat, že Bernadotte v rámci své kariéry nepochybně uspěl. Ostatně jím založená královská dynastie se má dodnes čile k světu. Touto skutečností se nemůže chlubit ani jeden z bývalých Napoleonových maršálů ani císař sám.
     Bernadotte již v době svého života vzbuzoval rozporuplné pocity sahající od uznání jeho politických schopností až po naprosté zavržení z důvodů jeho problematických morálních postojů. Sám Napoleon vůči němu často choval protichůdné city, jejichž důkazem jsou čtyři následující texty.
     Prvním z nich je císařův dopis prostoupený negativním duchem, sepsaný 11. září 1809 ve vídeňském Schönbrunnu, adresovaný francouzskému ministru policie Josefu Fouchému:
Jedna z maršálových podobizen
     „Domýšlivost tohoto muže je nesmírná. Jeho vlohy jsou průměrné… Vůbec mu nedůvěřuji. Vždyť dopřává sluchu intrikánům, kteří zaplavují toto velké hlavní město. Ve válce je týž: málem jsem kvůli němu prohrál bitvu u Jeny, u Wagramu si počínal nevalně, nedorazil k Jílovému, zatímco tam mohl být, a u Slavkova nevykonal, to co vykonat měl.“
     Druhým svědectvím jsou Napoleonova slova plná odsouzení, pronesená 7. srpna 1816 ve vyhnanství na ostrově Svaté Heleny, která zaznamenal ve svých pamětech Las Cases:
     „Bernadotte byl had, kterého jsme si hřáli na svých prsou: jen co nás opustil, již se nacházel ve středu našich nepřátel a již jsme ho byli nuceni pozorovat a obávat se ho. Později se stal jednou z největších příčin našich neštěstí, to on dal našim nepřátelům klíč k naší politice a k taktice našich vojsk. To on jim ukázal cestu ke svaté půdě! Darmo říkal na svou omluvu, že přijetím švédského trůnu již musel být pouze Švédem: banální omluva, dobrá leda tak pro dav a chátru ctižádostivců. Když si muž bere ženu, nezapře svou matku, natož aby ji musel probodnout hruď a rozervat lůno. Říká se, že toho později trpce litoval, když však již nebyl čas a zlo se naplnilo. Skutečností je, že když se ocitnul mezi námi, doznal, že to veřejné mínění odsoudilo. Cítil se, jako by se ho dotkla smrt. A tak se mu otevřely oči: protože nevíme, ke kterým snům ho v zaslepení mohly dovést domýšlivost a marnivost.“
     Třetí Napoleonova zmínka o Bernadottovi, kterou Las Cases při jiné příležitosti na opuštěném ostrově v jižním Atlantiku vyslechl, se týká důvodů, které bývalého císaře přiměly k tomu, aby manžela své bývalé milenky Desirée učinil maršálem, knížetem z Ponte-Corvo a nakonec švédským králem:
     „Za to, že se Bernadotte stal francouzským maršálem, knížetem z Ponte-Corvo a posléze i králem, vděčí pouze sňatku. Jeho výstřelky v době císařství se mu vždy promíjely s ohledem na tento sňatek.“
     Čtvrtý Napoleonův soud, vynesený v přítomnosti irského lékaře O´Meary 28. ledna 1818 rovněž na ostrově Svaté Heleny zní mnohem smířlivěji:
     „Bernadotte… se vůči mně zachoval jako nevděčník, k tomu, kdo byl původcem jeho povýšení. Ale nemohu říci, že mne zradil. Jistým způsobem se stal Švédem. A nikdy neslíbil, co neměl v úmyslu dodržet. Mohu ho obvinit z nevděku, ale ne ze zrady. Ani Murat, ani on by se proti mně nevyslovili, kdyby nevěřili, že mě musí připravit o trůn. Jejich přáním bylo umenšit moji moc, ale ne mne naprosto zničit.“
     Bývalý francouzský císař pronesl ve svém vyhnanství také jedno „proroctví“, jenž se však nenaplnilo:
     „Bernadotte nemá rozum, je to pravý Gaskoněc, nezůstane tam, kde je. I na něj dojde, aby zmizel.“
     Mezi všemi lidmi, které vyzdvihl napovrch mohutný dějinný proud provázející Napoleonovu osobu, byl Bernadotte nejdůslednějším a nejúspěšnějším. Dokázal svůj osud pevně uchopit do vlastních rukou a realizovat jej tak, že mu mohl konkurovat pouze sám Napoleon. Tímto způsobem si zároveň vystavil své vlastní hodnocení, o jehož kvalitě lze diskutovat, nicméně je nutné ho respektovat.
     Napoleon se stal legendou, kometou, jenž proletěla světem, zaplanula a pohasla. Bernadotte vstoupil do historie jako muž, jenž vyšel z řad nepříliš významné rodiny, vytrvale kráčel za svým snem a díky své píli, vlastnostem, schopnostem, a i mnohokrát diskutované obezřetnosti až lstivosti, usedl na královský trůn a založil dynastii, jejíž potomci vládnou ve Švédsku dodnes. Co je více… nesoudím… ponechávám to na laskavém úsudku každého jednotlivce a životu samotném… 

STARÝ REŽIM A REVOLUCE 1763 - 1794

Vše nasvědčovalo tomu, že 26. leden roku 1763 se v malém středověkém gaskoňském městečku Pau ve francouzské provincii Béarn, současném departementu Pyrénées-Atlantiques stane dnem jako každý jiný. Toto nevelké, ospalé město se rozkládalo bezprostředně na úpatí Pyrenejí a v jeho pozoruhodných obyvatelích se stejně jako v lidech celého Béarnu mísila krev Francouzů, Španělů a dokonce i Maurů. Byli to stateční, pracovití, ale i ostražití lidé zocelení staletími nepřátelských vpádů a konfliktů, stejně jako nesnadným životem v podhůří hor.
Bernadottův rodný dům
     Ráno zmiňovaného dne běžely hospodyně a služky za svými každodenními nákupy, aby se pak se smíchem a klevetěním proplétali živým tržištěm. Muži se jako obvykle zaobírali prací, ať již v zaprášených řemeslných dílnách, drobných krámech, či v případě těch lépe situovaných usedali za úřednické stoly. Nejeden obyvatel Pau se v brzkých ranních hodinách vydal na blízká políčka vinoucí se za hradbami městečka. Nicméně právě nastalo období každoročního karnevalu a slavnostní reje vířící ulicemi byly v plném proudu. Někteří z maskovaných rozjařenců překvapivě vtrhli do domu Henriho Bernadotta, nižšího soudního úředníka senešalství, jehož manželka podle tvrzení současníků „pozoruhodná vysokým intelektem a energickým charakterem“ odpočívala na loži, neboť každým dnem očekávala narození jejich společného potomka. Tento neočekávaný vstup pestrobarevných, povykujících a roztodivnými maskami pokrytých osob ve svém důsledku zapříčinil předčasné narození budoucího švédského krále.   
     Dnes se již nedozvíme, zda Jean-Henri Bernadotte, narozený 14. října 1711 v Pau a zesnulý tamtéž 31. března 1780 s první zprávou o porodních bolestech své ženy Jeanne de Saint-Vincent, narozené 1. dubna 1728 v Pau a rovněž tam zesnulé 8. ledna 1809, prudce odstrčil svůj prokurátorský stůl a spěchal domů, aby vzápětí stanul před svou zpocenou a bolestmi vyčerpanou manželkou, či spíše jak tehdy bylo běžným zvykem nervózně čekal na zprávu od lékaře, nebo porodní báby. Jisté je pouze to, že starým domem se vzápětí rozezněl křik právě narozeného zdravého chlapce. Šťastný otec ihned rozhodl, že jeho syn se bude jmenovat jako on tedy Jean a takto byl i v místním chrámu pokřtěn, jelikož neexistoval jediný rozumný důvod proč tuto veledůležitou záležitost déle odkládat.
     Jelikož stejným jménem jako novorozený chlapec se již honosil jeho starší bratr a pozdější baron a manžel Marie Ann Charlotte de Saint-Paul, narozený v Pau roku 1754 a zesnulý tamtéž 8. srpna 1813, s nímž později jeho slavnější bratr udržoval čilou korespondenci, bylo mu přisouzeno ještě další jméno: Baptiste. Ani to však nebyl konec této rošády jmen, neboť v revoluční době a plně v souladu s jejím duchem si sám Jean-Baptiste později udělil další jméno: Jules, inspirované samotným Juliem Césarem. Leč, nyní se krátce věnujme rodovému původu malého novorozence.
     O jeho rodičích jsme již stručně pojednali a pro upřesnění tedy uveďme, že své „Ano“ si řekli 20. února roku 1754 v průběhu římsko-katolického obřadu v Boëil-Bezing. Čerstvý novomanžel Jean-Henri Bernadotte v Pau zastával úřad zdejšího prokurátora, prakticky nižšího soudního úředníka u parlamentního soudu a tak si mladá rodina rozhodně nevedla špatně, což se projevilo i tím, že paní Jeanne záhy  po svatbě otěhotněla a porodila již zmíněného prvorozeného syna a jmenovce našeho novorozence, kterého  brzy následovala dcera Marie.
     První známé kořeny rodu Bernadottů z otcovy strany sahají až do počátku 17. století, kdy se však jeho příslušníci ještě honosili příjmením de Pouey, z neznámého důvodu změněným na Bernadotte, prý podle jisté rodinné pramáti.
     Jean-Baptistovými prarodiči v otcovské linii byli Jean Bernadotte, narozený 29. září 1683 v Pau, zesnulý 3. října 1760 tamtéž a jeho manželka Marie du Pucheu dite de La Place, narozená 6. února 1686 v Pau, zesnulá tamtéž 5. října 1773. Svůj sňatek uzavřeli 1. května 1707 v Pau. Marie, byla dcerou Jacques du Pucheu did de la Place a jeho manželky Francoise de Labasseur. Prarodiči z mateřské strany byli Jean de Saint-Vincent, narozený roku 1690 v Boëil-Bezing, zesnulý tamtéž 21. května 1762 a jeho žena Marie d´Abbadie de Sireix, narozená v Sireix 25. března 1694 a zesnulá v Boëil-Bezing 16. října 1752. Svátost manželství uzavřeli  30. května 1719 v Assat. Marie d´Abbadie byla dcerou Doumengé Habas d´Arrens a jeho ženy Marie d´Abbadie, laické abatyše v Sireix. Konečně tito posledně jmenovaní byli pravnuky Jeana Bernadotta narozeného 7. listopadu 1649 v Pau, zesnulého tamtéž 14. července 1689 a jeho ženy Marie de la Barrére-Bertandot s kterou se oženil 18. června 1674 v Pau. On pak byl synem Pierre Bernadotta a jeho manželky Margalide Barraquer a vnukem Joandou du Pouey, z otcovské linie, narozeného roku 1590 a jeho ženy Germaine de Bernadotte.
Bernadotte jako mladý důstojník
     Otcovo poměrně slušné společenské a finanční postavení spadající do kategorie drobných úředníků a měšťanů zajistilo jeho synkovi Jean-Baptistovi případný budoucí přístup do salonů místní aristokratické honorace, kde se mohl velmi brzy naučit dobovým společenským mravům, galantnosti a duchaplné konverzaci ve stylu Ancieme regime. Malý kojenec však byl nejprve poslán k chůvě v rodném městě, která již opečovávala dvě další děti, chlapce a dívku. Až do posledních dnů jejího života zůstal Jean-Baptiste s touto dobrou ženou v kontaktu. Také na své soukojence nikdy nezapomněl, a když se stal králem, zabezpečil svoji „nevlastní“ sestru stejně jako svého „nevlastního bratra“, kterého vzal sebou do Švédska a povýšil  do šlechtického stavu.
     Čas dětských her strávil Jean ve stínu starého hradu krále Jindřicha IV., jenž se vypínal na kopci nad městem a je velmi pravděpodobné, že intenzivně inspiroval chlapcovu představivost a fantazii stejně jako samotná osoba slavného panovníka. Obyvatelé Béarnu a zejména pak lidé z Pau vášnivě ctili památku Jindřicha IV., kterého považovali za nejlepšího a „dobrého“ krále což ve svém důsledku vedlo k tomu, že to byl jediný francouzský panovník, jehož tito lidé skutečně oceňovali.
     Přibližně v šesti letech chlapec vstoupil do místní školy, kterou vedli příslušníci benediktinského řádu, proslulého svou vzdělaností. Není nám známo nic podrobnějšího o prvních letech Jean-Baptistova studia, ale nicméně je jisté, že v této době utržil na čele dvě jizvy, které po zbytek života nosil jako památku na „boje“ se svými spolužáky. K jeho oblíbené zábavě náležel pobyt na zdejším poštovním úřadě, neboť dostal svolení k jízdě na koních z jeho stájí. Poštmistr z Pau později s oblibou vzpomínal, jak tento dobrovolný postilión zcela vážně prožíval svoji roli, ve které si navíc vedl skvěle a tak se mu občas podařilo získat i běžné spropitné.
     Dospívající Jean však od raného věku začal celým srdcem toužit po kariéře v řadách královské armády, a když večer uléhal do své postele, honily se mu hlavou nekonečné sny a příběhy jeho budoucího hrdinského života. Leč, otec zůstával vůči jeho prosbám neoblomný a dal mu zcela jasně na srozuměnou, že budoucnost svého syna stejně jako jeho staršího bratra spatřuje ve stejném povolání, kterému se věnuje i on sám, tedy v advokacii.
     „Staň se soudcem, je to dobrá existence!,“ nabádal svého rozmrzelého potomka.
 
Desirée, Bonapartova snoubenka a Bernadottova choť
   
Jean-Baptiste se naoko tomuto rozhodnutí hlavy rodiny podřídil a začal se připravovat na práci soudního prokurátora, ale ve skrytu duše byl rozhodnut při první příležitosti obléknout vojenské sukno. Prozatím však zasedl do lavice školy v rodném městě.
     Vytoužený okamžik pro sedmnáctiletého Jean-Baptista nastal přibližně šest měsíců po otcově skonu 31. března na podzim roku 1780, kdy večer 3. září s vyhlídkou na letitou závislost na matce a bratrovi utekl z rodného domu. Aby předešel případnému odhalení, nechal si potřebné doklady vystavit starostou sousední vesnice. Ten prý byl armádním veteránem, měl tudíž patřičné pochopení, vyměnil si s Jean-Baptistem své šaty a v žertu mu řekl, že ho posílá, aby si vydobyl hodnost francouzského maršála. Pokud tato slova skutečně vyslovil, tak měl pravděpodobně v úmyslu Bernadotta zesměšnit, neboť předpisy tehdejší královské armády neumožňovaly přístup k vysokým hodnostem příslušníkům, kteří nenáleželi k vysoké aristokracii. Jean-Baptiste tak měl svoji vysněnou armádní kariéru zahájit za krajně nepříznivých okolností utečence, který opustil rodný dům, bez přátel, bez peněz a bez jakékoli podpory. Nicméně jednu věc nepostrádal, a tou bylo jeho obrovské odhodlání a přesvědčení o svých výjimečných vlastnostech, jenž v mnohém připomínalo gaskoňského hrdinu ze slavného románu Alexandra Dumase Tři mušketýři d´Artagnana. Bernadotte měl „tmavé vlasy a obočí, hluboko posazené oči a dlouhý špičatý nos.“ Tento popis mladého muže v sobě nese kuriózní analogii právě s d´Artagnanem, kterého Dumas zvěčnil jako „mladého Gaskoňce s otevřeným a inteligentním pohledem, zahnutým, ale jemně modelovaným nosem.“