ONDŘEJ KRÁL
Byl to smolný den. Začalo to hned ráno, kdy jsem
zaspal a aniž bych se podíval na předpověď počasí vyrazil jsem na nádraží. Vlak
směrem na Bergen měl ale půl hodiny zpoždění a já tak v nečinnosti přešlapoval
na Lovaňském prvním nástupišti. Ještě, že jsem si s sebou vzal Jana Jeníka z
Bratřic. Jeho paměti se mi teď čtou zcela jinak než poprvé. Jsem přece v
místech, kde před více než dvě stě lety pochodoval.
Koukám na nebe, které se mi vůbec nelíbí. Ještě, že
je to přímý vlak. Do Jemappes se tak dostanu bez přestupu. Jeníka teď mám spíše
na navození atmosféry. On sám se v Rakouském Nizozemí toho podzimu 1792 ještě
nenacházel. Byl až součástí posil, které ho měly spasit právě po Francouzském
vítězství u jmenované obce. Zabírám se do četby a od okolního světa mě
odstřihují i sluchátka. Proto s sebou trochu trhnu, když mi někdo zaklepe na
rameno. Usměvavá Belgičanka na mě chrlí něco francouzsky, z čehož pochytím jen
"terminus". Běda, stojíme v Monsu (v holandštině je to onen Bergen) a
dál už patrně nepojedeme. Vlak má jednoduše už tak velké zpoždění, že je na
další trase zrušen a nahrazen následujícím... Nezbývá než čekat na velkolepém
staveništi, kterým monské nádraží je. Už prší. Pohlédnu směrem k západu, kde
leží mnou žádané bojiště. V mlze se rýsují ostré vrcholky. Vzpomenu si na
slova, která napsal již roku 1869 jeden britský důstojník ve své knize esejí o
belgických bojištích. Tolik průmyslu...tolik průmyslu, hald, továren a komínů
téměř úplně zakrylo slavné bojiště. Mons byl jedním z nejdůležitějších center těžby
černého uhlí a tím pádem i průmyslu mladého belgického státu. Však jistě ještě
uvidím...
Nastupuji do následujícího vlaku a za pár chvil
stanu před nádražím s velkým nápisem Jemappes. Je to městečko, které se na
počátku revolučních válek psalo Jemmapes a nebylo prakticky ničím zajímavé. Na
severu bažiny, na jihu nevelký táhlý kopec, který v té době rozhodl o tom, že
se tu bude bojovat. Dnešní tvář městečka je poměrně neutěšená. Po boomu
průmyslové revoluce se tu zastavil čas. Špinavé uličky mezi dělnickými domky
stoupají vzhůru a já s nimi. Toto návrší si vybral vévoda Sasko-Těšínský poté,
co dorazil posílit nejohroženější úsek obrany Rakouského Nizozemí. Francouzský
revoluční generál Dumouriez ho svou ofenzivou poněkud zaskočil. Kdo mohl čekat,
že se Francouzi pohnou i s vědomím blížící se zimy? V Monsu ležel polní
zbrojmistr hrabě Clerfayt, který však disponoval jen zlomkem francouzské útočné
síly. Vrchní velitel ho sice na poslední chvíli posílil, ale i tak dají
dohromady jen nějakých 14 000 mužů a 56 děl...
Proti nim se valí čtyřiceti tisícová Dumouriezova Ardenská armáda s
úkolem od samotného Dantona: dobýt Brusel a osvobodit tak jeden ze "zotročených
národů". Je složená z nepříliš disciplinovaných dobrovolníků, nicméně už
jejich počet nutí k obezřetnosti. Proto Rakušané volí defenzivní postavení a
vyčkávají útok. Ráno 6. listopadu 1792 k němu dojde.
Vycházím na temeno bráněného návrší, u jehož hrany
stojí francouzský pomník bitvy. Nevím jaké by muselo být počasí abych ho
přehlédl. Šestnáctimetrový obelisk, podle galského kohouta na vrcholu,
přezdívaný "le Coq" byl odhalen roku 1911 a dominoval okolí. I když
je teď obklopen nevzhlednými bytovkami a dále i panelovým sídlištěm, dominuje
stále. Úctyhodný pomník, škoda jen té okolní zástavby. Shlížím dolů z kopce. Podle
mapy bych ani neřekl, jak je prudký. Není divu, že tudy Francouzi neútočili.
Ohledně francouzské sestavy v bitvě panuje celá řada nejasností. Jisté je jen
to, že hlavní útok přišel z jihu. Na severu zaútočil pouze menší oddíl, který se
zpočátku spokojil s demonstračním postupem přímo proti Jemappes. Právě se tedy
nacházím na pravém křídle rakouské sestavy kde velel jedné z brigád budoucí
slavný vojevůdce arcivévoda Karel. Protože tu panoval relativní klid, posílila
část pravokřídelních jednotek během bitvy rakouský střed. Tam se také postupně
protloukám. Nebude to ale jednoduché. Celé návrší totiž v podstatě zaniklo. Je
utopeno ve změti vysokých hald, které znesnadňují orientaci.
Na rakouském středu velel Clerfayt, dále nalevo,
blíže Monsu měl střežit operační linii
podmaršál Beaulieu. Rakouské jednotky byly boji ostřílené a spolehlivé. To se
ovšem nedalo říci o jejich protivnících. Mezi veliteli pestré směsice
sansculottů byl i slavný generál Dampierre, dále budoucí francouzský král
vévoda z Chartres nebo generál Lamarche, mezi jehož pobočníky byl i budoucí
maršál císařství Ney. Dumouriez si s taktikou příliš hlavu nelámal, složitějšího
manévru v boji byla ostatně jeho armáda sotva schopna. Hned ráno tak zavelel k
čelnímu útoku na rakouské postavení. Ten se však rozpadl do několika bídně
koordinovaných a nedůrazných útoků. Zdálo se, že ani revoluční nadšení
nepomáhá. Útoky pokračovaly celé ráno, žádný výsledek se však nedostavoval.
Dumouriez tedy zastavil již bezzubé ataky a nařídil nový generální útok na
poledne. V něm se už
dařilo lépe. Na středu se Vévoda z Chartres probil až
nahoru na kopec a pevně se zde zachytil, na pravém křídle došlo ještě k většímu
úspěchu. Francouzi pronikli do Jemappes. Situace nebyla ještě zdaleka
rozhodnutá, ale vévoda Sasko-Těšínský z opatrnosti nařídil ústup na Mons. Ten
proběhl ukázkově. Po pravém křídle ustoupil střed a celé jádro armády kryl
Beaulieu, ze kterého se tak stal zadní voj. Dumouriezovi spadlo vítězství
doslova do klína! K dokonalosti však mělo daleko. Protivník ve svízelné situaci
unikl, navíc naprosto spořádaně. Dumouriez svou početní převahu vůbec nevyužil
a ke cti mu nesloužil ani poměr ztrát. Ztratil na 2 000 mužů, kdežto protivník
jen 1 200 včetně zajatých.
Zprvu nebylo jasné čeho vlastně Francouzi dosáhli. Rakušané
ale postupně ve své Nizozemské državě vyklízeli jedno postavení za druhým.
Sbírali síly na protiofenzivu. Dumouriez však dokázal, že i armáda francouzské
republiky je schopna se vyrovnat pravidelné armádě. U Valmy, velkolepě to
oslavovaném vítězství, republika jen odrazila útok. Nyní však vůbec poprvé
vybojovala ofenzivní bitvu. První z mnoha...
Procházím uličkami Flenu a za vytrvalého mžení se
postupně dostávám až do Cuesmes, kde leželo nejzažší levé křídlo Rakušanů. Cestou
mě napadne, že by asi žádný z tehdejších účastníků bojiště nepoznal. Změnilo se
to tu radikálně. Nenapadá mě ani žádné jiné, které by skončilo podobně. Holt
pokrok se zastavit nedal. Ani z hradeb Monsu, které byly už v té době v
nevalném stavu se nezachovalo zhola nic. Populační růst spojil všechny tehdejší
sídla do jedné velké aglomerace, a tak jsem cestou z Jemappes až do Monsu šel
jedním velkým městem. V Cuesmes se ještě chci podívat do muzea van Gogha, který
zde jako mladík několik let mezi horníky působil jako misionář. Jaké však bylo
mé rozčarování, když jsem na místě zjistil, že je Goghův dům kvůli rekonstrukci
zavřený, vždyť na internetových stránkách muzea o tom nebyla ani zmínka! K
dovršení vší smůly byl jediný podchod vedoucí do Monsu pod rozsáhlým nádražím
zaplaven vodou... Ale nebudu si stěžovat, chuť si jistě napravím na jiném
bojišti.
Žádné komentáře:
Okomentovat