sobota 30. května 2015

HABSBURŠTÍ ORLI




Tentokrát od napoleonských a předcházejících válek odbočím mnohem víc dopředu, až k rokům Velké války, a to odbočka stojí po mém soudu za povšimnutí. Nakladatelství Český cestovatel, o němž jsem tu už v souvislosti s jeho knihami psal vícekrát, vydalo další nesmírně poutavý svazek na téma téměř zapomenuté a neznámé. Autorem je Juraj Červenka, titul zní HABSBURŠTÍ ORLI, podtitul uvádí roky 1914–1918 a jde o první svazek práce o letcích rakousko-uherské armády i o bojích na haličské, srbské a italské frontě. Práce je podložena slušným seznamem literatury a zejména archivních pramenů rakouských, českých, italských i ruských, celou knihu pak provází stovky velmi kvalitních fotografií, třípohledových nákresů letadel i dvě barevné přílohy. Jednotlivé kapitoly nás vedou prvními střety ve vzduchu, kdy se stíhači teprve rodili, nálety bombardovacích letadel i vzducholodí, vzdušnými souboji i specifickými podmínkami alpského válčiště. Je to jeden z nejlepších obrazů toho, co museli letci vydržet a za jakých podmínek ti nejlepší svoje vítězství dosahovali. Spousty citací dokumentů a vzpomínek toto líčení koření a s výjimkou War Story Dereka Robinsona, u nás nepřeloženého románu hraničícího s literaturou faktu, neznám plastičtější ztvárnění leteckých bojů v době zrodu letecké války. Podtrhuje to i prolínání pohledu na obě strany, díky jemuž můžeme číst i o soupeřích, Rusech, Italech i Britech a Američanech, kteří se na italské frontě ocitli. Na jedné straně Arrighi, Brumowski, Hefty (a spousta letců českého původu), atd., na druhé Něstěrov, Kazakov či Baracca…O druhém svazku se zatím nic nepíše, podle skladby ale předpokládám, že půjde k slavným leteckým esům a vrcholu letecké války v letech sedmnáct a osmnáct. Knihu provází, jak už bývá u posledních svazků z Českého cestovatele zvykem, zvukové CD s podtitulem Zvukové a hudební motivy 1. světové války. Krom vrčení motorů a staccata kulometů si můžete pouštět na dvě desítky skladeb, většinou pochodů, od Oh du mein Österreich přes Oberst Hogen Marsch (Radetzky Marsch či Erzherzog Carl Marsch nechybí) až po Flieger Tod… Vskutku lahůdka, a i když si můžete knihu koupit samotnou (prolink na nakladatele je v nadpisu), byl by hřích tyhle nahrávky neslyšet!
            Bravo, Český cestovateli i Juraji Červenko, a Kaiser dreimal hoch!




Juraj Červenka: Habsburští orli I. Rakousko-uherské letectvo, jeho esa a protivníci v letech 1914 – 1918. Český cestovatel 2015. ISBN 978-80-87657-10-2. Cena  379,- bez CD, 479,- s CD.

pátek 22. května 2015

HERMIONE PLUJE DO AMERIKY

Ti, kteří mají facebook, o tomhle bezpochyby vědí, ostatní ale jsou odkázáni jen na letmé zprávičky... L´Hermione, replika francouzské fregaty z roku 1779 (32 děl, z toho 24 dvanáctiliberek, 1160 tun i s děly), která vyplula 11. března 1790 s La Fayettem na palubě na pomoc americkému boji za nezávislost, opakuje její cestu. Ta původní se plavila se čtyřmi dalšími, změřila síly s HMS Iris a byla v bitvě u Louisbourgu. Do Francie se vrátila roku 1782, pak bojovala dva roky pod Suffrenem v Indii a roku 1793 ji nešikovnost navigátora navedla na útesy... Ta dnešní začala vznikat roku 1997 a letos vyplula z Rochefortu v La Fayettově brázdě. Má za sebou k dnešnímu dni něco přes polovinu plavby a první zastávkou za Velkou louží bude Yorktown. Není divu, tady došlo 5. září 1781 v Chesapeake Bay k námořní bitvě s přesvědčivým vítězstvím De Grasseho Francouzů nad Gravesovými a Hoodovými Brity, což mělo za následek kapitulaci Yorktownu, vítězství Washingtona a Rochambeaua, Cornwallisovu porážku a fakticky konec všech britských nadějí... Británie pak uznala USA...Hermione, z nich jsou ostatně všechny fotografie; prolink je v nadpisu...
Vyplutí z Rochefortu
Pevnost Boyard v pozadí
S protiponorkovou fregatou Latouche-Tréville
Latouche-Tréville, za ní Hermione a vzadu Magellanova Nao
Srovnání...
Krása přídě
Čestný doprovod zůstává vzadu
Konečně sami
Přistání v Las Palmas
S plnými plachtami a k boji...
Rychlá jako pták, posal o ní La Fayette

Koupání...
V bitvě u Louisbourgu

Tiens bon le vent et tiens bon la vague...!
 

pátek 15. května 2015

JEMAPPES - BOJIŠTĚ, KTERÉ BY ŽÁDNÝ SOUČASNÍK NEPOZNAL

ONDŘEJ KRÁL
Byl to smolný den. Začalo to hned ráno, kdy jsem zaspal a aniž bych se podíval na předpověď počasí vyrazil jsem na nádraží. Vlak směrem na Bergen měl ale půl hodiny zpoždění a já tak v nečinnosti přešlapoval na Lovaňském prvním nástupišti. Ještě, že jsem si s sebou vzal Jana Jeníka z Bratřic. Jeho paměti se mi teď čtou zcela jinak než poprvé. Jsem přece v místech, kde před více než dvě stě lety pochodoval.
Koukám na nebe, které se mi vůbec nelíbí. Ještě, že je to přímý vlak. Do Jemappes se tak dostanu bez přestupu. Jeníka teď mám spíše na navození atmosféry. On sám se v Rakouském Nizozemí toho podzimu 1792 ještě nenacházel. Byl až součástí posil, které ho měly spasit právě po Francouzském vítězství u jmenované obce. Zabírám se do četby a od okolního světa mě odstřihují i sluchátka. Proto s sebou trochu trhnu, když mi někdo zaklepe na rameno. Usměvavá Belgičanka na mě chrlí něco francouzsky, z čehož pochytím jen "terminus". Běda, stojíme v Monsu (v holandštině je to onen Bergen) a dál už patrně nepojedeme. Vlak má jednoduše už tak velké zpoždění, že je na další trase zrušen a nahrazen následujícím... Nezbývá než čekat na velkolepém staveništi, kterým monské nádraží je. Už prší. Pohlédnu směrem k západu, kde leží mnou žádané bojiště. V mlze se rýsují ostré vrcholky. Vzpomenu si na slova, která napsal již roku 1869 jeden britský důstojník ve své knize esejí o belgických bojištích. Tolik průmyslu...tolik průmyslu, hald, továren a komínů téměř úplně zakrylo slavné bojiště. Mons byl jedním z nejdůležitějších center těžby černého uhlí a tím pádem i průmyslu mladého belgického státu. Však jistě ještě uvidím...
Nastupuji do následujícího vlaku a za pár chvil stanu před nádražím s velkým nápisem Jemappes. Je to městečko, které se na počátku revolučních válek psalo Jemmapes a nebylo prakticky ničím zajímavé. Na severu bažiny, na jihu nevelký táhlý kopec, který v té době rozhodl o tom, že se tu bude bojovat. Dnešní tvář městečka je poměrně neutěšená. Po boomu průmyslové revoluce se tu zastavil čas. Špinavé uličky mezi dělnickými domky stoupají vzhůru a já s nimi. Toto návrší si vybral vévoda Sasko-Těšínský poté, co dorazil posílit nejohroženější úsek obrany Rakouského Nizozemí. Francouzský revoluční generál Dumouriez ho svou ofenzivou poněkud zaskočil. Kdo mohl čekat, že se Francouzi pohnou i s vědomím blížící se zimy? V Monsu ležel polní zbrojmistr hrabě Clerfayt, který však disponoval jen zlomkem francouzské útočné síly. Vrchní velitel ho sice na poslední chvíli posílil, ale i tak dají dohromady jen nějakých 14 000 mužů a 56 děl...  Proti nim se valí čtyřiceti tisícová Dumouriezova Ardenská armáda s úkolem od samotného Dantona: dobýt Brusel a osvobodit tak jeden ze "zotročených národů". Je složená z nepříliš disciplinovaných dobrovolníků, nicméně už jejich počet nutí k obezřetnosti. Proto Rakušané volí defenzivní postavení a vyčkávají útok. Ráno 6. listopadu 1792 k němu dojde.
 Vycházím na temeno bráněného návrší, u jehož hrany stojí francouzský pomník bitvy. Nevím jaké by muselo být počasí abych ho přehlédl. Šestnáctimetrový obelisk, podle galského kohouta na vrcholu, přezdívaný "le Coq" byl odhalen roku 1911 a dominoval okolí. I když je teď obklopen nevzhlednými bytovkami a dále i panelovým sídlištěm, dominuje stále. Úctyhodný pomník, škoda jen té okolní zástavby. Shlížím dolů z kopce. Podle mapy bych ani neřekl, jak je prudký. Není divu, že tudy Francouzi neútočili. Ohledně francouzské sestavy v bitvě panuje celá řada nejasností. Jisté je jen to, že hlavní útok přišel z jihu. Na severu zaútočil pouze menší oddíl, který se zpočátku spokojil s demonstračním postupem přímo proti Jemappes. Právě se tedy nacházím na pravém křídle rakouské sestavy kde velel jedné z brigád budoucí slavný vojevůdce arcivévoda Karel. Protože tu panoval relativní klid, posílila část pravokřídelních jednotek během bitvy rakouský střed. Tam se také postupně protloukám. Nebude to ale jednoduché. Celé návrší totiž v podstatě zaniklo. Je utopeno ve změti vysokých hald, které znesnadňují orientaci.
Na rakouském středu velel Clerfayt, dále nalevo, blíže  Monsu měl střežit operační linii podmaršál Beaulieu. Rakouské jednotky byly boji ostřílené a spolehlivé. To se ovšem nedalo říci o jejich protivnících. Mezi veliteli pestré směsice sansculottů byl i slavný generál Dampierre, dále budoucí francouzský král vévoda z Chartres nebo generál Lamarche, mezi jehož pobočníky byl i budoucí maršál císařství Ney. Dumouriez si s taktikou příliš hlavu nelámal, složitějšího manévru v boji byla ostatně jeho armáda sotva schopna. Hned ráno tak zavelel k čelnímu útoku na rakouské postavení. Ten se však rozpadl do několika bídně koordinovaných a nedůrazných útoků. Zdálo se, že ani revoluční nadšení nepomáhá. Útoky pokračovaly celé ráno, žádný výsledek se však nedostavoval. Dumouriez tedy zastavil již bezzubé ataky a nařídil nový generální útok na poledne. V něm se už
dařilo lépe. Na středu se Vévoda z Chartres probil až nahoru na kopec a pevně se zde zachytil, na pravém křídle došlo ještě k většímu úspěchu. Francouzi pronikli do Jemappes. Situace nebyla ještě zdaleka rozhodnutá, ale vévoda Sasko-Těšínský z opatrnosti nařídil ústup na Mons. Ten proběhl ukázkově. Po pravém křídle ustoupil střed a celé jádro armády kryl Beaulieu, ze kterého se tak stal zadní voj. Dumouriezovi spadlo vítězství doslova do klína! K dokonalosti však mělo daleko. Protivník ve svízelné situaci unikl, navíc naprosto spořádaně. Dumouriez svou početní převahu vůbec nevyužil a ke cti mu nesloužil ani poměr ztrát. Ztratil na 2 000 mužů, kdežto protivník jen 1 200 včetně zajatých.
Zprvu nebylo jasné čeho vlastně Francouzi dosáhli. Rakušané ale postupně ve své Nizozemské državě vyklízeli jedno postavení za druhým. Sbírali síly na protiofenzivu. Dumouriez však dokázal, že i armáda francouzské republiky je schopna se vyrovnat pravidelné armádě. U Valmy, velkolepě to oslavovaném vítězství, republika jen odrazila útok. Nyní však vůbec poprvé vybojovala ofenzivní bitvu. První z mnoha...
Procházím uličkami Flenu a za vytrvalého mžení se postupně dostávám až do Cuesmes, kde leželo nejzažší levé křídlo Rakušanů. Cestou mě napadne, že by asi žádný z tehdejších účastníků bojiště nepoznal. Změnilo se to tu radikálně. Nenapadá mě ani žádné jiné, které by skončilo podobně. Holt pokrok se zastavit nedal. Ani z hradeb Monsu, které byly už v té době v nevalném stavu se nezachovalo zhola nic. Populační růst spojil všechny tehdejší sídla do jedné velké aglomerace, a tak jsem cestou z Jemappes až do Monsu šel jedním velkým městem. V Cuesmes se ještě chci podívat do muzea van Gogha, který zde jako mladík několik let mezi horníky působil jako misionář. Jaké však bylo mé rozčarování, když jsem na místě zjistil, že je Goghův dům kvůli rekonstrukci zavřený, vždyť na internetových stránkách muzea o tom nebyla ani zmínka! K dovršení vší smůly byl jediný podchod vedoucí do Monsu pod rozsáhlým nádražím zaplaven vodou... Ale nebudu si stěžovat, chuť si jistě napravím na jiném bojišti.

neděle 10. května 2015

NAJDETE MĚ NA SVĚTĚ KNIHY

Pokud ovšem chcete... Občas se mě někdo ptá, jestli nebudu někde podepisovat svoje knížky, a já se příznám, že těch příležitostí je hodně málo. Proto budu letos 
na SVĚTĚ KNIHY, 
který se koná v Průmyslovém paláci v Praze-Holešovicích. 
Kdy?
TENTO PÁTEK (15. května) od 13:00 do 16:00 
u
VYDAVATELSTVÍ AKCENT 
NA STÁNKU P508.
Neberte to tak přesně, určitě odběhnu na cigaretu, nebo svlažit hrdlo (u baru je hezky, můžete se tam připojit), zas se ale vrátím, tak se mnou mějte strpení. Za to odpovím i na případné všetečné dotazy a zcela civilně poklábosím, bude-li o čem... Tužku si na autogram nosit nemusíte, knihy z AKCENTu si můžete koupit na stánku, ty jinde vydané u Mladé fronty, tedy třídílnou Historii evropských duelů a šermu, za kterou, já to prozradím, ten den prý s Leonem Křížkem dostaneme Cenu Miroslava Ivanova...
A bližší informace o veletrhu?
Jsou tady: http://sk2015.svetknihy.cz/
Ne moc čerstvé, webmaster nebo pořadatelé zatím mají dost času...
A co ještě říci?
Že se budu těšit...!

úterý 5. května 2015

STŘÍPKY Z KONCE VÁLKY

Právě dnes, 5. května 2015, je to sedmdesát let od pražského květnového povstání 1945 a já se po dlouhém váhání rozhodl zveřejnit následující řádky. Jako drobnou připomínku atmosféry doby a zároveň jako splátku dluhu k těm, kteří už tu nejsou.Možná, i když to není pravděpodobné, se najde mezi čtenáři člověk, který bude moci cosi konkrétního doplnit. Budu mu za to vděčný...




.A. Vrabec v uniformě čsl. dobrovolce z Itálie, snímek z r. 1968
Už dávno a jako kluk jsem četl tenký sešit v tvrdých deskách, popsaný zeleným inkoustem a rukou mojí maminky. Psala o svém otci, kterého obdivovala, byť ne bezvýhradně, neboť měl i svoje stinné stránky, a později je přepsala do dnes už zmizelého památníku, který mu dala k jeho padesátinám v roce 1946. Je to velmi prostá vzpomínka na květnové dny 1945 na Žižkově, k níž mám pochopitelně citový vztah, byť mi na řadu desetiletí vypadla z hlavy a už jsem si myslel, že se záznam dávno ztratil. Berte tento přepis, opatřený mými poznámkami, jako malou splátku dluhu dvěma dávno mrtvým lidem, kteří mě formovali víc než kdokoliv jiný. Škoda, že jsem se neptal víc, dokud byl můj dědeček naživu, a že dokumenty, uniforma, vyznamenání i fotografie z jeho pozůstalosti zmizely u příbuzných do nenávratna; maminka svého otce nepřežila, jinak by to určitě nedovolila…
            Kdo tedy byli dva hlavní aktéři téhle drobnosti?
            Alois Vrabec, narozený roku 1896 ve Volči na Pardubicku, vyučený pánský krejčí, který se dal roku 1915 či 1916 dobrovolně do armády, prodělal výcvik v Kaposzváru a byl převelen na italskou frontu, kde nakonec velel kulometnému družstvu. Do zajetí padl v posledních bojích na Piavě, a protože se mu v zajateckém lágru nelíbilo, přihlásil se dobrovolně do čsl. vojska, které se roku 1918 formovalo. Snad měl hodnost četaře, prodělal boje s rudými Maďary a Slováky u Nových Zámku, byl v Mukačevu i Užhorodě a teprve roku 1919 se usadil v Praze na Žižkově. S mojí babičkou Annou, rozenou Haimingerovou, Vídeňačkou a sirotkem, měl tři děti; jedno zemřelo v kojeneckém věku. Vrátil se jako tzv. dobrovolec, i když o sobě tvrdil, že je legionář, z dávno ztracených fotek a dokladů vím, že se s legionáři na Žižkově stýkal a italskou dobrovoleckou uniformu nosil i za bolševika, když „brášky“ vyprovázel na poslední cestu. Měl ji ostatně se všemi vyznamenáními pečlivě schovanou do konce života.
M. Vrabcová v uniformě Svazu brannosti, cca 1947
            Milada Vrabcová, nar. 15. 4. 1926 v Praze, je druhý aktér a druhá, mladší dcera mého dědečka. V době Pražského povstání jí bylo devatenáct a tuto citovou vzpomínku psala určitě ještě před svými dvacetinami. Proto posuzujte obsah i formu s ohledem na věk, v němž člověk stále ještě dozrává, i když tehdy se asi dozrávalo pod vlivem okolností mnohem rychleji…! Jen podotýkám, že moje maminka obdržela za účast v květnových dnech o rok později medaili s oficiálním názvem Pamětní odznak II. národního odboje i s nezbytným dekretem a k tomu odznak barikádníka Prahy XI., tedy Žižkova. Kdo ono vyznamenání dostával a za co, to si lze snadno na internetu najít.
Vzpomínce na květnové dny předchází tento kratičký záznam, napsaný nejspíš rovněž někdy v létě 1945. Vztahuje se k podzimu 1941.
Všude německá mluva, všude hrůza a strach. Bylo málo těch, kteří se nebáli vzepřít nepříteli.
           Jednoho dne jsme byly poslány z domu. Bylo mi to divné, proč musím jít, tvé přání se mi ale zdálo být rozkazem. Uposlechla jsem, ale stále mi nešlo do hlavy, z jakých důvodů mě posíláš právě jen do biografu. Až po delší době jsem se dozvěděla o tajné vysílačce.
            Bylo to na podzim r. 1941. Šel jsi na Vinohrady pro malý cestovní kufřík, ale věděl jsi, že na ten kufr je trest smrti tobě i celé tvé rodině. A přece jsi riskoval i toto. S odvahou a vše se zdaří. Šel jsi tehdá Krásovou ulicí směrem k domovu. Na rohu stálo gestapo, které pátralo právě jen po tvém zavazadle. Zprvu ti jistě bylo úzko (vím to, nezapírej), ale s písničkou na rtech jsi prošel a nepozorovaně za tebou kráčel štkpt. Morávek. Měl zasáhnout v případě, kdyby ti hrozilo nebezpečí. Tenkrát spíš hrozilo nebezpečí jemu, neboť byl to on, po kterém gestapo pátralo, a zároveň ten, který vysílal zprávy do Anglie.
            Vysílací kufírek u nás zůstal pár dní. Po delší době se stal štkpt. Morávek nezvěstný. Musel prchat před pronásledovateli dnem i nocí. Snad jednoho dne nemohl snésti všechno to pronásledování a strádání. Snad se dostal do rukou Němců, kteří po něm tak lačně toužili.
            Snad jej zradil i vlastní ukazováček, který stále byl připraven na spoušti browningu. Dnes se stále pátrá a štkpt. je stále nezvěstný.
            Jistě jej česká půda přijme ve svou náruč a dá mu alespoň dnes klidu a míru. Zasloužil se o vítězství své vlasti, zasloužil se jako pravý český hrdina, který nehledí na svůj život, ale na životy ostatních, které nezradil.
Díky němu a maminčině i dědečkově vyprávění jsem se prvně dozvěděl už jako kluk a škpt. Václavu Morávkovi, o němž se jinak jako o představiteli buržoasního odboje až do poloviny šedesátých let mlčelo. Pak vyšla Ströbingerova kniha o agentu A54 a v ní i moje maminka objevila, jakou roli Morávek vlastně hrál. V době, kdy svoji malou vzpomínku psala, nemohla nic o posledním ze Tří králů vědět a obecně nebyl asi ani znám jeho konec 21. března 1942 u Prašného mostu, proto
Pamětní medaile 2. odboje
je vše tak mlhavé. Z Husinecké č. 14 na Žižkově se tedy asi pár dní vysílalo a moje babička i její dvě dcery musely ty večery do biografu, což by jim v případě prozrazení asi nebylo nic platné. Dědeček se s ničím nechlubil, jen jsem dávno před tím, než se o tom psalo, věděl, že Morávek šel tehdy s oběma rukama v kapsách, v každé kapse jednu pistoli, a že měl rukavici, aby skryl uříznutý prst z krkolomného útěku po hromosvodu. Kdo o tom mohl vědět, kdo ty dva kontaktoval? Dědeček mluvil o krejčím Machálkovi, Žižkováku a kamarádovi z fronty z 1. války…  Je to pravda? Nepochybuji, že ano, navíc v Morávkově odbojovém životopisu je právě na podzim 1941 docela mezera… Co se zmíněné „Krásovky“ týče, je to ulice zhruba od míst dnešního žižkovského tv. vysílače, která spadá prudce dolů z Vinohrad na Žižkov, protínala tehdejší „Karlovku“ (dn. Seifertovu) a končila právě v Husinecké.
            Vzpomínka devatenáctiletého děvčete na 5. květen 1945 začíná takto:
Sobota pátého května, všemi v tužbách tak očekávaný den, a přece plný zoufalství a utrpení. Byli jsme bláhoví myslíce si, že bude jen oslava, objímání, mír. Zapomněli jsme, že mír nejde vyplakat ani vykřičet, ale že si jej musíme svýma rukama vybojovat.
            Nadešla dvanáctá hodina. V ulicích se vyvěšují naše české prapory, prapory vítězství a svobody. Však poněkud předčasně, a přece v pravou chvíli. Vzápětí nato se ozývá zoufalé volání z rádia o pomoc. Nebyl každý z těch šťastných, kteří se dostali přímo až k Rádiu. Pomoc přijíždí z mnoha stran, však hloupí čeští lidé, s holýma rukama se proti kulometu, dělu a ručním granátům nedá bojovat. Musíte mít zbraň! Tehdy jsi měl jen jedno přání, mít pušku. Vím, byl jsi z toho, taťko, zoufalý, tolik lidí bojovalo, ale pomoci jsi nemohl ty, ani já. Nastal smutný návrat domů, Však nedalo nám to, jdeme znovu do ulic. A přece nám štěstí přálo. Naproti nám na motorce jel německý voják. Třeba jen s browningem v ruce sis pomohl k pušce se šedesáti náboji. Byla jsem ráda, neb tobě se rozsvítily oči, jako když malé dítě dostane vytouženou hračku.
            O další ses nestaral, neboť povinnost tě hnala tam, kde tě bylo potřeba. Musela jsem ustoupit s hanbou v srdci a s otázkou na rtech: „Proč nesmím se tebou…? A proč jsem vůbec děvče?“
            Neodpověděl jsi mi a již jsem tě v dálce viděla, jak jdeš rychlým krokem na pomoc bojujícím a bojem již zesláblým bratřím.
            Dědeček měl dcery dvě, ta starší byla v pokročilém těhotenství, nechal ji proto babičce, a
Odznak žižkovských barikádníků
mladší si raději vzal pod dozor. Málem se to nevyplatilo, Ze vzpomínek vím, že spěchali z Žižkova k Rozhlasu Italskou ulicí, což nebyl zpočátku problém, jenže před křižovatkou s dnešní ulicí Helénskou jsou po pravé straně dva dost přeměněné nevysoké domy v zahradách; tehdy v jedné z nich sídlilo cosi z německých posádek a Italská se v tomto úseku ocitala pod palbou. Asi ne souvislou, jen chvílemi, nebo přesněji ve chvíli, kdy tamtudy dědeček s dcerou spěchal. Měl instinkt vojáka, strhl ji doleva, vzhůru do svahu Riegrových sadů, a lavičky na cestičkách prý přeskočili, aniž věděli jak. Domů se vrátili přes Rajskou zahradu a on vyrazil znovu; toho vojáka nechal bez pušky jet dál… Pak vyrazil sám, jenže k Rozhlasu se nedostal, prostor před tehdejším Pensijním ústavem byl pod palbou z Wilsonova nádraží, nejspíš z věží.
            Až k večeru ses vrátil. Čekala jsem tě již netrpělivě. Vypadla jsi hrozně, kabát zbrocen krví.
            Pamatuješ…? Hájili jste Vinohradskou sokolovnu. Kamarád v jednom okénku, v jednom výklenku s tebou. Vzpomínáš…?
            „Tak jsem ti rozvážel uhlí, slyšel jsem zoufalé volání o pomoc. Nechal jsem vůz s uhlím stát na ulici… Však počkej, slezu dolů a dopovím ti to…“
            Však nedopověděl. Smrt letěla nad okénkem a vybrala si bratra, uhlíře. Měl jsi štěstí, anebo snad byla vyslyšena modlitba má, za tebe, taťko.
            Vinohradská sokolovna je na jižním okraji Riegerových sadů na horní hraně svahu a výhled poskytuje na celou polosféru od kolejiště Wilsonova nádraží přes zástavbu Vinohradské, tehdy Schwerinovy, až k náměstí Jiřího z Poděbrad. Bylo to doslova strategické místo.
            Od té doby smrt rozprostírala svoje perutě častěji a častěji. Střílelo se ze všech oken, a ty jsi pevně stál na svém místě. Nechal jsi mě být a sám šel na Wilsonovo nádraží. Několikrát jsi o vlásek unikl oněm neviditelným perutím. Celé noci jsi bojoval nepřetržitě s nasazením vlastního života. Do deště kulek se ozývalo zoufalé volání rádia. Všemi jazyky jsme volali spojence na pomoc, však pomoc nepřicházela. Co myslíš, taťko, jak asi bylo těm chlapcům, kteří byli za hranicemi a nemohli se vrátit domů, aby pomohli otčině. Volání slyšeli, ale nepomohli. Přes úmluvu se nesmí. Pomozte s i sami, mysleli si spojenci. Však jsme pomáhali. Na barikádě „U Bulhara“ se objevil větší počet tanků. Němci stříleli jak zběsilí. Kamarádi zbaběle utekli a ty sám ještě s jedním jste barikádu uhájili! Tímto
Zničený Hetzer na "Kralovce" nad Bulharem
hrdinstvím jsi zachránil hodně českých životů, možná, že i život můj. Nasadil jsi vlastní bez bázně, v pevném přesvědčení proti nepříteli a zvítězil jsi.
Předávání za války ukrytého praporu (5. 7. 1945)
            Tohle je možná nejzajímavější pasáž, byť spíš naznačuje, než líčí. Barikáda nad křižovatkou „U Bulhara“ byla jedna z nejklíčovějších v celé Praze a přehrazovala Karlovu (dnešní Seifertovu) ulici v prostoru za Pensijním ústavem; z levé strany měla tzv. Plincnerák (dn. stadion Viktorky Žižkov) a vpravo za sebou ústí Husinecké, kde dědeček bydlel. Bulhar ležel mnohem níž, za železničním mostem, pod nímž ulice vytvářela jakýsi malý tunel. Přiložená fotografie ukazuje zničený Jagdpanzer 38 Hetzer ve stoupání právě mezi barikádou a oním železničním přemostěním; vpravo jsou domy, kde bývalo ředitelství Státní dráhy. Netvrdím, že jej zasáhl můj dědeček, jen že je to jeden ze tří Hetzerů, zničených v této oblasti; jeden byl směrem od Bulhara k Wilsonovu a další směrem od Bulhara k Masarykovu nádraží…
            A co ten hlouček Němců klidně se bavících u nádraží; zaprášilo se a nemálo jich uteklo, To, co se zachránili, se chtěli pomstít. Však ani k tomu nedošlo. Za ně se pomstil jiný padouch na bezbranné ženě, která vám, bojovníkům přinesla pár cigaret pro uklidnění nervů.
            „Z cigaret si nezakouřím, ale takhle tabáček!“
Nedala ti ani domluvit.
„Však počkejte, mám doma trochu tabáku, přinesu vám jej…“
Byla zastřelena německou kulkou.
Svoji povinnost jste splnili.  Na poslední cestu jste jí stáli čestnou stráž, když ji přenášeli do auta a na rozloučenou hrdinné ženě „k poctě zbraň.“
Pochod s předaným praporem, záběr z křižovatky U Bulhara (5. 7. 1945)
            Boj ztichl a naši zvítězili. Až snad po čase se ti dostanou tyto řádky do rukou, odpustíš mi mnoho věcí, o kterých jsme se zde nezmínila. Neb je toho mnoho, a toto je jen malá připomínka na ony květnové dny.
            To je vše, tady rukopis končí. Možná něco dopovědí dvě fotografie, které jsme objevil. Na jedné je předávání praporu 5. července 1947, nejspíše legionářského, který kdosi celou válku ukrýval. Snímek je z konce Krásovy či Husinecké ulice, tedy těsně u dědečkova bydliště. Možná to byl on, kdo zástavu schovával; na snímku stojí vpravo čelem k praporu. A pak je tu pochod téhož dne z Karlovy ulice k Bulharu; dědeček jde vlevo vedle praporečníka v čele... 
          Škoda toho nezmíněného, chyba, že jsem se neptal na víc, když pisatelka této drobnoti a její otec žili. Byli jedni z mnoha… Vzpomínám na ně s láskou i obdivem a klaním se jejích památce.