čtvrtek 30. dubna 2015

MARŠÁL NEY V TYROLSKU 1805 OBRAZEM I SLOVEM

Nedávno jsem narazil na pár svrchovaně zajímavých a unikátních obrázků, které se týkají jedné epizody kampaně roku 1805, a nechával si je stranou. Teď mě napadlo použít k ilustraci dějů v nich obsažených pasáž ze své knihy Slavkov 1805; snad mi to odpustí ti, kteří ji znají. Vlastně jde o jeden jediný obraz, olej, zachycující dobývání tyrolské soutěsky a pevnosti Scharnitz maršálem Neyem v listopadu 1805; toto naivistické anonymní a dobové plátno se nachází v Deutschen Historischen Museum Berlin a snímky byly publikovány na http://www.uniformen.napoleon-online.de. Když jsem Slavkov 1805 psal, neměl jsem o obraze potuchy, jinak bych ho mezi ikonografii zařadil...
Boje u Scharnitz 4. 11. 1805, celkový pohled
 Neyův útok na Scharnitz a Leutasch
(4. listopad 1805)

Šestý armádní sbor maršála Michela Neye zůstal po Mackově ulmské kapitulaci ve městě v souladu s podmínkami, které říkaly, že tu nějaký čas setrvá. Podmaršálek si ve své bláhové hlavě namlouval, jak tím Napoleonovy síly pro další fázi tažení oslabil, císař Francouzů ale Dupontovu divizi z VI. sboru vyňal a v Ulmu zůstala sotva třetina.
„Šestý sbor strávil v Ulmu šest dní v souladu s kapitulačním aktem. Tento pobyt, na tehdejší časy neobvykle dlouhý, nás zbavil únavy a my se připravili na to, co mělo následovat,“ vzpomínal Fézensac
Dne 26. října začal Neyův ztenčený sbor Ulm opouštět s novým úkolem a týž pamětník jej shrnul následovně:
„Nuže, maršál Ney byl pověřen podmaněním Tyrol. Šestý sbor se skládal jen ze dvou divizí, z druhé (generála Loisona) a třetí (generála Malhera), neboť Dupontova divize dostala jiné zařazení; nevím ani, proč byla v té době Loisonova divize redukována jen na svoji druhou brigádu (69. a 76. pluk). Se započtením pěti set koní od 3. husarského a 10. mysliveckého i s děly činil celkový počet něco k devíti tisícům mužů. Císař musel mít v odvahu maršála Neye hodně důvěry, když svěřil onu operaci tak slabým silám.“
Pak dodal, proti komu a čemu měl VI. sbor v tabulkové síle kolem 10 000 pěšáků a 600 jezdců s pár stovkami artileristů operovat:
„Pětadvacet tisíc Rakušanů obsadilo Tyrolsko, milice v to nepočítám, ačkoliv v tom kraji umí válčit celý národ; obyvatelé tu byli oddáni Rakousku a obávali se, že budou přičleněni k Bavorsku, k čemuž posléze vskutku došlo. Veleli jim arcivévoda Jan, generál Jellačić a kníže de Rohan. Vniknout do Tyrol se dalo jen cestou buď přes Füssen, nebo přes Scharnitz, případně přes Kufstein. Maršál si vybral Scharnitz, bod ležící mezi oběma dalšími, odkud vede přímá cesta na Innsbruck.“
Vlastně tak shrnul velkou část postupu, k němuž je přece jen nutno říci něco víc.
Císař nenechal vše na dvou Neyových divizích, neboť k operacím proti uskupení arcivévody Jana Rakouského a eventuálně i podmaršálků Jellačiće a Hillera vyčlenil celkem tři armádní sbory, byť měly postupovat každý z jiného směru a jinudy, což v pásu alpských velehor i soutěsek znamenalo, že je každý z nich fakticky odkázán sám na sebe. Strategicky měly tyto síly krýt jádru Velké armády za postupu k Vídni celý pravý bok a vázat rakouská uskupení v Tyrolsku, což současně omezovalo manévrovací prostor armády arcivévody Karla v severní Itálii, která tak nemohla ustupovat na Vídeň přes Korutany a Štýrsko.
Útok na pevnost Scharnitz
Vpravo od Neye postupoval na Vorarlbersko a k západní hranici Tyrolska VII. armádní sbor maršála Augereaua, vlevo přes Salcburk a k východní hranici Tyrolska šla bavorská divize generálporučíka Deroye (přidaná v době ulmské operace k Bernadottovu I. armádnímu sboru a zakrátko zas odloučená) a k postupu na jih, směrem ke Štýrskému Hradci (Graz), vyčlenil císař dodatečně ještě II. armádní sbor generála Marmonta.
Rakouské síly v Tyrolích dávaly na 30 000 vojáků, chránících nejexponovanější soutěsky, což znamenalo, že šlo o síly rozptýlené v linii, měřící vzdušnou čarou na 300 kilometrů. Hlavní cesty tak střežily za polními či stálými opevněními skupiny v síle několika batalionů a arcivévoda Jan, další z bratří císaře Františka, který musel mít v živé paměti to, jak jej generál Moreau v prosinci 1800 porazil u Hohenlinden, je mohl zkoncentrovat teprve ve chvíli, kdy by věděl, kudy na něj Francouzi jdou. Rozhodování mu usnadnil rozkaz staršího bratra, arcivévody Karla, který říkal, že Jan musí chránit východnější spojovací cestu mezi dědičnými zeměmi a Itálií ve směru Salcburk–Spittal–Villach.
Po pádu Ulmu bylo jasné, že Francouzi zahájí postup do Tyrol od Mnichova k Innsbrucku, tyrolské metropoli, kde horské silnice od Garmisch-Partenkirchenu přehrazovaly pevnosti, západnější Leutasch a východnější Scharnitz. Tou druhou trasou teče Isara, tou první Leutascher Ache, který se před Mittenwaldem do Isary vtéká.
Pak se ovšem ukázalo, že nebezpečí hrozí i z prostoru, který měl Jan podle Karlovy dispozice chránit přednostně, tedy od severovýchodu, z prostoru mezi Innsbuckem a Salcburkem. Do něj postupovala zmíněná bavorská divize generálporučíka Erasma von Deroye, která došla 2. listopadu k průsmyku
Boj pěchoty u Scharnitz
Strub, leč dál se nedostala a obránci ji donutili, aby se nazítří vrátila zpět.
Maršál Ney prošel ve stejné době Garmisch-Partenkirchenem a 3. listopadu měl soutěsky Scharnitz i Leutasch na dosah. Obě představovaly tvrdý oříšek, přičemž pevnost Scharnitz byla tím větším. Chránily je cihlové bastionové valy Porta Claudia, zbudované už v závěru Třicetileté války 1618–1648 a uzavírající nezalesněný prostor nejužšího místa údolí. Byly dvacet stop vysoké, předpolí kryl z Isary napájený vodní příkop a zeď zpevňovaly dva půlbastiony po stranách s jednou demi-lune uprostřed.
„Pevnost, která nese toto jméno, vyhlíží jako poloviční koruna vtesaná do skal...,“ tvrdil Fézensac, který se útoku na Scharnitz zúčastnil.
Onen fort měl od konce října obsazen podplukovník Robert, svobodný pán von Swinburne, který velel batalionu IR8 (Erzherzog Ludwig) v síle 558 mužů, hrstce jezdců Stabsdragoner a 47 dělostřelcům se šesti děly. Nedlouho před bojem dostal posily z Innsbrucku, jeden batalion IR3 (Erzherzog Karl), šest děl a tyrolské miliční jednotky včetně skvělých ostrostřelců, čímž jeho síly stouply na téměř 1700 mužů a 12 děl.
Francouzská kolona, detail z dolní části obrazu
Ney vyslal ke Swinburnemu už dopoledne 3. listopadu trubače s jedním plukovníkem, jehož prostřednictvím požadoval kapitulaci, k čemuž přidal podle svého osvědčeného receptu výzvu, že pokud posádka do tří hodin nesloží zbraně, bude s ní nakládat podle vojenských zákonů co nejpřísněji. Oberstleutenant von Swinburne odpověděl hrdě a dokonalou francouzštinou:
„Měl jsem tu čest přijmout, pane maršále, prostřednictvím štábního důstojníka, vaši výzvu, abych vám vydal pevnost, jíž velím. Jsem pevně rozhodnut, stejně jako jednotky, jimž velím, bránit postavení mně svěřené tak, jak se na chrabré vojáky sluší, v čemž se mnou, jak doufám, souhlasíte.“
Ještě téhož dne pak poslal arcivévodovi Janovi depeši, v níž napsal:
„Doufám, že tuto pevnost uhájím sám i proti nejprudšímu nepřátelskému útoku...“
Ney měl po vyražení z Mnichova dvě divize, které vypadaly skladbou následovně:
Divize gen. Loisona:
Brigáda Villatte: 6. lehký (2 bat.), 39. řadový (2 bat.)
Brigáda Roguet: 69. řadový (2 bat.), 72. řadový (2 bat.), 3. husarský
Divize gen. Malhera:
Brigáda Marcognet: 25. lehký (3 bat.), 27. řadový (2 bat.)
Brigáda Labassée: 50. řadový (2 bat.), 59. řadový (2. bat.)
Když ovšem nařídil 4. listopadu od Mittenwaldu útok jak na Scharnitz, tak na Leutasch, vypadala skladba poněkud jinak a brigády i pluky se, neznámo proč, promíchaly
Dobová litografie údolí a šancí Scharnitz
Na Scharnitz se měly vrhnout Roguetova a Marcognetova brigáda s částí brigády Villatteho, tedy většina sboru, šance v průsmyku Leutasch dostala na starosti Labassého brigáda. První pevnost chtěl maršál dobýt čelně přesně tak, jak o tom teoretizoval v taktických dispozicích pro svůj sbor, které sepsal v ležení u Boulogne-sur-Mer v pasáží nazvané O útoku na valy či souvislé linie jednou čí vícero divizemi. Stálo tam:
„Divize o čtyřech plucích či osmi batalionech, pověřená hlavním útokem, se rozvine mimo dostřel děl na valech a jejím úkolem je dobytí prudkým náporem. (…) Po ukončení náležité přípravy se vydá s pomocí tří dělových výstřelů signál a jednotky vypochodují na nepřátele útočným krokem...“
Podle těchto instrukcí měl před kolonami postupovat řetěz tiraillérů 8. batalionu a dál se ukládalo:
„Muži budou mimo pušek vybaveni sekyrami; sotva dojdou na dostřel z pušky, vrchnou se rychlým během do příkopů u valů, rozsekají palisády, vytrhají hatě a gabiony a vytvoří průlom.“
Ponechme stranou rozepsané úkoly pro jeden každý batalion, úkoly pro lehká děla i podpůrné jezdectvo, na což vše maršál pamatoval, a řekněme jen, že nyní měl divizní generál Malher uplatnit teorii u Scharnitz v praxi. Pokud šlo o Labassého brigádu, ta se chystala proti Fort Leutasch a měla mít víc štěstí.
Čelní útok na Scharnitz začal 4. listopadu kolem jedné odpolední a Marcognet postupoval k západnější straně šance, zatímco šel Roguet k východní, přičemž oba narazili jak na palbu zastřílených děl z opevnění, tak i na střelbu z prudkých strání, v nichž se rozvinuli ostrostřelci jedné kompanie od batalionu pluku Erzherzog Karl i skvělí tyrolští střelci s karabinami s drážkovanými hlavněmi, které dostřelily dál než francouzské fusil s hlavněmi hladkými. Přesto postupovali srdnatě, v souladu s instrukcemi a Fézensac líčil, jak Marcognet nařídil tamborovi, ať jde vedle něho a na klacku drží nabodnutou zelnou hlávku; kdyby ho zabili, měl ji sundat. Pak se divizní generál obrátil k 25. lehkému a hromovým hlasem zvolal:
„Dokud budete tu hlávku vidět, říkejte si: tam je Pierre Marcognet. Až ji neuvidíte, převezme velení váš plukovník!“
Postup francouzské pěchoty a artilerie soutěskou k pevnoosti Scharnitz
Neyova teorie nicméně neprokazovala životaschopnost. Francouzi útočili třikrát se sedmi- až osminásobnou převahou sil, pokaždé ale byli odraženi zpět a kolem 17:15 se začali stahovat zpět na Mittenwald. Swinburne ztratil v obraně stovku mužů (mrtvých i raněných dohromady), ztráty útočníků činily podle odhadu rakouských relací (jež bývají v tomto ohledu velmi spolehlivé) 800–1800 mužů! Ústup byl pravděpodobně proveden na přímý Neyův rozkaz a na základě zpráv od Labassého, který tou dobou (a naštěstí pro maršála) nejspíš hlásil úspěšný postup směrem na Leutasch.
Šance Leutasch hájilo na 600 mužů od IR47 (Kinsky) a zhruba 240 mužů milic, vše pod velením majora von Krauseho, což by k obraně valů nejspíš stačilo, jenže prudkými horskými svahy na západní straně vedla horská stezka zvaná Alpl. Klikatila se pod vrcholy Wettersteinu a šlo z ní sestoupit po Kontrebandsteig, Pašerácké stezce, do vsi Burgraben, ležící už v týlu pevnosti. Von Krause její důležitost podcenil, na Alpl vyslal jen 24 mužů pod velením jednoho důstojníka a jako zálohu jim dal pouhých 14 milicionářů s kaprálem.
Divizní generál Loison a brigádní generál Labassée se nehnali do šturmu bezhlavě, vyptali se místních na terén a získali dva probavorsky orientované muže, lesníka Cölestina Wurmera a revírního Johanna Trysbergera, kteří se jim nabídli za průvodce, přičemž je na stezku nasměrovali.
„Devětašedesátý se drápal na výšiny takřka nedostupné navzdory kulkám a kamenům, vrhaným tyrolskými myslivci. Vojáci se zachytávali klečí, kořenů i bajonetů vetknutých do puklin ve skalách a nakonec dospěli na vrchol, kde vztyčili plukovního orla,“ líčil výstup Fézensac.
Rakouské hlídky na vrcholu stezky postřehly stoupající Francouze včas, necelá čtyřicítka mužů zaujala obranu a byla odhodlána vydržet až do příchodu posil, jenže major von Krause jim žádné neposlal. Sebral sice dvě kompanie a jedno dělo, avšak vzhůru po Pašerácké stezce nevyrazil a zaujal obranu dole. Dokonce prý zvolal:
„Sám nejlépe vím, co dělat, kompanie zůstanou, kde jsou, a nikdo neopustí svoje místo.“
V nevýhodném postavení vyčkal, až Francouzi sestoupí dolů, načež zahájil ústup do vsi Leutasch, jímž se od týlu pevnosti vzdaloval a nechával jej nekrytý.
Hauptmann Horn, který velení pevnosti převzal, si počínal smysluplněji a mnohem odvážněji, mnoho
už ale nezmohl. S tyrolskými milicemi mohl už jen krýt hrstku obránců stezky Alpl i ty pěšáky IR47, které boj či terén od majora Krauseho odtrhly. Pak se vrátil k valům, které nešlo proti náporu přesily z týlu uhájit. Přesto se bránil, první Loisonovu výzvu ke kapitulaci odmítl a zbraně složil až v bezvýchodné situaci za čestných podmínek volného odchodu teprve poté, co mu Francouzi objasnili, že na von Krauseho už spoléhat nemůže.
Obchvat Leutasche, který stál Francouze 10 mrtvých a 6 raněných (na rakouské straně padlo 12 vojáků, jeden důstojník a 9 tyrolských milicionářů), rozhodl i o osudu Fort Scharnitz. Von Swinburne dostal o von Krauseho hloupé porážce zprávu v deset večer a hned pochopil, že i jeho pozici nyní obejdou z týlu, proto nařídil ústup k jihu, na Zirl, kde chtěl zaujmout novou obranu, jenže Loison už stihl obsadit Seefeld, v němž se spojovaly silnice od Leutasche i Scharnitz, a statečnému rakouskému podplukovníkovi nezbylo než 5. listopadu ráno před Seefeldem (zhruba 7 km vzdušnou čarou na jih od valů Scharnitz) kapitulovat. Obdiv Michela Neye si nicméně vysloužil, neboť maršál mu vzdal hold a jemu i jeho důstojníkům povolil, aby si nechali kordy. Roberta, barona von Swinburneho,
Porta Claudia-Zbytky pevnosti Scharnitz v r. 2004
ostatně odměnil i císař František, který mu dal za obranu Scharnitz v dubnu 1806 rytířský kříž Maria-Theresien Orden. V této souvislosti snad stojí za zmínku, že roku 1809 si Swinburne vysloužil u Aspern hodnost generálmajora a do výslužby odešel v hodnosti podmaršálka.
„Maršál Ney pospíchal, aby dorazil do Innsbrucku, kde našel množství děl, šestnáct tisíc pušek a velké zásoby prachu,“ poznamenal Fézensac.

Obsazení Innsbrucku znamenalo další triumf, neboť Ney se tu zmocnil arzenálu s 10 000 novými puškami, výstrojních skladů a zásob střelného prachu odhadovaných na milion liber. Krom toho tu 76. pluk z Roguetovy brigády nalezl dva prapory, o něž přišel roku 1799 v kampani v Grisonsku, což maršál to neopomenul hlásit císaři, který získání zástav vyzdvihl v 25. bulletinu patetickými větami:
„Když jim maršál Ney s veškerou pompou prapory vracel, prýštily z očí všech starých vojáků slzy. Mladí odvedenci byli hrdí, že přispěli k získání symbolů, o něž ti staří vinou nástrah války přišli. Císař poručil, aby se podle této dojemné scény namaloval obraz.“
Plátno, uložené dnes ve Versailles, namaloval Charles Meynier a nese název Maršál Ney předává vojákům 76. řadového pluku 7. listopadu 1805 nalezené prapory.
Dne 15. listopadu vstoupil Neyův předvoj do Brixenu, kam za ním dorazil list maršála Berthiera,
Maršál Ney vrací prapor 76. řadovému (Meynier)
napsaný již následujícího dne v Schönbrunnu. Začínal takto:
„Císař mě, pane maršále, pověřil, abych vám vyjádřil jeho spokojenost s aktivitou a talentem, které jste do obsazení Tyrol vložil.“
Konec pak obsahoval kompliment:
„Buďte, pane maršále, ujištěn, že se raduji, když vám mohu tlumočit, jak velice je císař spokojen s významnými službami, které mu prokazujete.“ 
Zbýval už závěr kampaně v Tyrolsku, které rakouské jednotky vyklízely, a Fézensacovy paměti shrnuly tyto operace následovně:
„Po dobytí pevnosti Scharnitz a okupaci Innsbrucku, hlavního města Tyrol, byl nepřítel vržen levým křídlem na Vorarlbersko a pravým na italské Tyroly. Arcivévoda Jan na další sbory nečekal a spěchal po druhém z uvedených směrů a připojil se k arcivévodovi Karlovi, veliteli Italské armády, který zahajoval ústup přes Laibach [dnešní Lublaň] na Uhry. Maršál Ney manévroval v Tyrolích, aby zabránil generálu Jellačićovi a knížeti Rohanovi v úniku stejnou cestou, přičemž se je snažil zahnat nalevo, do Vorarlberska, kde pak tyto síly narazily na sbor maršála Augereaua, postupující podél břehů Kostnického [Bodamského] jezera. Generál Malher se dal silnicí z Trenta na Brixen a poté se pustil na Merano v údolí Adiže. Padesátý regiment dorazil až do Landecku na řece Inn. Generál Jellačić před nimi ustupoval, a ježto maršál Augereau postupoval v téže době usilovnými pochody přes Landau na Bregenz, nezbylo Jellačićovi než se uchýlit do chráněného ležení Feldkirch. Byl tu sevřen a 16. listopadu kapituloval se šesti stovkami mužů.“

pátek 24. dubna 2015

PAMÁTNÉ OKAMŽIKY NĚMECKÝCH OSVOBOZOVACÍCH VÁLEK 1806-1815 VE VZPOMÍNKÁCH A KORESPONDENCI SOUČASNÍKŮ


Šestá část: Bod obratu
Autoři překladů: Jan Binder, Miloslav Kolomazník, Jiří Kovařík
Poplach [pruské] zeměbranecké jízdní hlídky (Kresba: Ludwig Putz)
Jean-Baptiste-Antoine Marcellin de Marbot – plukovník, t.č.velitel 23. regimentu jízdních myslivců:
    „Císař opustil Paříž a 25. dubna byl u Naumburgu v Sasku v čele 170 000 mužů, z nichž pouze třetinu tvořili Francouzi. Část vojsk, vyslaných nedávno do Německa, dosud na bojiště nedorazila. Zbylé dvě třetiny Napoleonovy armády tvořily kontingenty Rýnského spolku a většina z nich za něj neměla chuť bojovat. Generál Wittgenstein, jemuž naše katastrofa u Bereziny dodala jistou proslulost, třebaže nám více škody způsobily okolnosti než jeho manévry, velel spojeným ruským a pruským vojskům o síle 300 000 mužů a tyto síly se objevily 28. dubna v okolí Lipska [Leipzig] před Napoleonovou armádou.“ (jk)

    Jean-Nicolas-Auguste Noël –t.č.generální inspektor dělostřeleckého trénu Labské armády Eugèna de Beauharnaise, jedné ze dvou francouzských armád, které se po přechodu Sály spojily a vytvořily základ Grande Armée pro jarní fázi saského tažení 1813:
    „29. dubna maršál Ney, jenž tvořil císařův předvoj, přešel Sálu a dostal se do kontaktu s nepřátelskými předsunutými jednotkami. Pěchotu Mohučské armády tvořili mladí rekruti, kteří nikdy nebyli v ohni, byli mezi nimi však skvělí vojáci a ti je vedli dobře. Celá armáda úzkostlivě vyčkávala na výsledek tohoto střetnutí. Nepřátelská kavalerie, třebaže měla být velmi početná, byla obzvláště opatrná.Neyova pěchota se zformovala do karé a spořádaně odolávala několika postupným jezdeckým útokům; útokům, které musí vyděsit každého nováčka, (…). Naši vojáci pak vytvořili kolony a převzali iniciativu; energicky a odhodlaně napadli nepřítele a přiměli jej k útěku. Téhož dne se obě naše armády spojily a s cílem pochodu na Lipsko společně překročily Sálu.“(mk)

    Louis-Constant Wairy –t.č.osobní sluha (komorník) císaře Napoleona:
    „1. května byl císař v Lützenu. (…) Téhož dne, kolem šesté hodiny večer, usmrtila dělová koule maršála Bessièrese, vévodu z Istrie. Bylo to právě v okamžiku, kdy zahalen do dlouhého pláštědorazil na vrchol jakési vyvýšeniny a zrovna nařídil pohřbít brigadýra z jeho doprovodu, kterého jedna z koulí smetla jen pár kroků od něho. (…)
Císaře zpráva o maršálově smrti hluboce zasáhla. Několik chvil byl zticha, svěsil hlavu a zíral do země. ‚Nakonec,‘ řekl,‚zemřel smrtí Turennovou; záviděníhodný osud.‘ Pak si rukou promnul oči a pokračoval v cestě.
    Maršálovo tělo bylo nabalzamováno a dopraveno do Paříže; císař paní vévodkyni z Istrienapsal následující dopis:

‚Má sestřenko,
Váš muž zemřel na poli cti! Ztráta, jež Vás a Vaše děti stihla, je nepochybně velká; má je však o to větší. Vévoda z Istrie, aniž by trpěl, zemřel tou nejkrásnější smrtí. Zanechal po sobě neposkvrněnou pověst, to nejlepší dědictví, jaké svým dětem mohl odkázat. Ujišťuji Vás, že jim budu ochráncem. Náklonnost, jíž jsem k jejich otci choval, bude jejich dalším dědictvím. Nalezněte, prosím, v těchto úvahách útěchu ke zmírnění Vašeho smutku a nikdy nepřestávejte pochybovat o mém citu vůči Vám.
   Tento dopis nemá jiného účelu, modlím se v Boha, má sestřenko, aby nad Vámi držel svou
ochrannou ruku.
NAPOLEON‘(mk)

Woldemar Hermann von Löwenstern –podplukovník, t.č. pobočník generála Wittgensteina:
    „Údolí [kolem potoku Rippachu, protékajícímstejnojmennou vsí] se v mžiku hemžilo nepřáteli, [naše] děla prozatím mlčela.Tu se [k nám] přiřítil vždy živelný generál [Sergej Nikolajevič] Lanskoj a dotazoval se, proč děla mlčí? V tom jsem ukázal do terénu před námi, na protilehlou vyvýšeninu, po níž vzhůru stoupal francouzský generál, doprovázený jedním pobočníkem. V pobočníkově uniformě jsem rozpoznal francouzského jízdního granátníka a vzápětí jsem již na velitele [jízdních] dělostřelců řval: ‘Zamířit a pal!’ Náměru se ujal sám Gorskij, vyšel výstřel, a pak jsme sledovali, jak se nepřátelský generál zhroutil; od zajatců jsme se později dozvěděli, že jím byl maršál Bessières, vévoda z Istrie a naše palba jej usmrtila. (…) Maršálova smrt vnesla do nepřátelských řad zděšení a váhavost. Jejich útok ztratil svou razanci a zbytek dne proběhl bez vážnějších potyček.“ (mk)
2. květen 1813 - Fyzilírský batalion pruského 1. gardového pěšího pluku
při útoku na Großgörschen.(Kresba: Prof. Carl Röchling)

    Sir Robert Thomas Wilson – t.č. britský vojenský pozorovatel u ruské armády a autor níže uvedeného memoranda k bitvě u Großgörschenu/Lützenu:
    „Hrabě Wittgenstein se rozhodl napadnout nepřítele, u Lipska opustil malý Kleistův sbor a pokračoval k Weissenfelsu, jenže k večeru 1. května byl po prudkém ostřelování donucen ustoupit a ponechat nepříteli Lützen a Geru [???].
    Dvě malé vesnice, nesoucí jméno Gross a Klein Görschen, jež od sebe oddělovalo několik set yardů širokého otevřeného prostranství, a skrze něž vedla hlavní silnice, se rozkládaly před Eyersdorffem [Eisdorf, ve skutečnosti se však jednalo o zemědělskou osadu Kaja]. Obě byly plné stromů a napravo [nalevo]od nich byla vesnice Rahna.
    Mezi Eyersdorffem [Kajou] a zalesněnými okraji zmíněných vesnic protékal potok a bylo zde asi čtyři sta yardů dlouhé přírodní glacis, v jehož dominantním postavení, na vrcholu, byl Eyersdorff [Kaja] situován. Této výhody dokázal nepřítel znamenitě využít. Napravo od obou Görschenů a Eyersdorffu [Kaje] byla planina, nalevo se dotýkala lesnaté krajiny, jež vpředu přecházela do volného prostranství.
    Hrabě Wittgenstein navrhoval nepřítele, který oba Görscheny ovládal, odříznout. Útok byl zahájen v deset hodin dopoledne, selhal však nanedostatečné koordinaci s útoky jezdectva, aniž by nepříteli znemožnil ustoupit do Eyersdorffu [Kaje].
    Nepřítel byl sice z první vesnice vytlačen, záhy ji všal znovu obsadil, což na obou stranách odstartovalo těžké dělostřelecké ostřelování.Ani to však spojence neodradilo, rozmístilina pláni svou kavalerii a drželi ji zde pod palbou nepřátelských mušket. Nepřítel sám ukázal jen velmi málo vlastních jednotek, dokonce se zdálo, že lákalkavalerii k nerovnému boji, kterýmnakonec nepohrdla, (…), ale také nijak nevyužila.
    Kolem poledne byl nepřítel, při ztrátě několika jeho děl, zahnán do Eyersdorffu [Kaje], který spojenci vzali rovněž útokem, ale byli zde odraženi. Po nadměrném úsilí a obrovském krveprolití při dobývání glacis byli spojenci donuceni ustoupit a opustit i oba Görscheny. Panika zde byla značná, zavrávoraly dokonce i ruské zálohy. Jakmile se však Rusové přeskupili a vrhli do nového útoku, Görscheny byly znovu dobyty. Další útoky již byly opět vedeny na Eysendorff [Kaju], všechny však selhaly. K útoku na tak silnou pozici postrádaly dostatečný plán a řád.
    Palba děl byla v této době na obou stranách velmi zuřivá, a aniž by jakkoliv polevila, pokračovala až do setmění. Kolem čtvrté hodiny se větší část 30 000 armády, jíž nepřítel původně poslal k Lipsku, vrátila a o svém příchodu obě bojující strany, přítele i nepřítele, informovala sílící palbou artilerie.
    Kolem sedmé hodiny vyrazil nepřítel v několika kolonách opět z Eyersdoffu [Kaje]. Ruské bataliony napravo a několik pruských záložních batalionů, které byly vrženy zpět do Görschenů, však prokázaly velkouodolnost a neohroženost a útok odrazily. Krátce před setměním se nepřítel znovu odhodlal obsadit Görscheny a po malých částech se pomalu vkrádal do porostu na okrajích vesnic, odkud vytrvale ostřeloval pozice. (…)
    V noci, po bezmála dvanácti hodinách, palba utichla. Výsledkem této bitvy bylzisk sotva dvou verst území, dále šestnácti děl, několika stovek zajatců a značné vojenské reputace; ruské ztráty však nebyly menší než 5 000 mužů, Prusové měli 15 000 mužů vyřazených z boje. Všechny přítomné spojenecké jednotky, jež dosahovaly počtu 70 000 mužů, bez výjimky zasáhly do boje a k večeru již nebyly k dispozici žádné zálohy. Sbory generálů Kleista, t.č. u Lipska, a Miloradoviče, t.č. na pochodu ze Zeitzu do Pegau, se k armádě připojily až příštího rána.
     Rusové téměř spotřebovali veškerou svou zásobu munice, pruské pěchotě zase chyběl dostatek zkušených důstojníků; do boje byla nasazována natolik nedbale, že brzy všude zavládl nepořádek a pole zaplavili vystrašení zbloudilci. Žádný z vojáků nemohl podat větší důkaz odvahy, ochoty a připravenosti, jejich největší slabinou však byla absence přímého velení.
Nepřátelští vojáci, z nichž většina byli ještě holobrádci, měli mnohem zkušenější velitele, díky čemuž byli mnohem lépe chráněni. Bylo evidentní, že Buonaparte o mále zkušenosti svých jednotek přemýšlel.(…)
Car, pruský král i všichni pruští princové byli často pod těžkou palbou. Jejich pozorovací stanoviště se nacházelo na kótě, mající své místo v mapách, odkud mohli přehlédnout celé bojiště.
R.W.“ (mk)

    Louis-Victor-Léon hrabě de Rochechouart–t.č. pobočník ruského cara Alexandra I.:
    „Ruský car a pruský král, doprovázeni svými štáby, dorazili do Pegau ve čtyři hodiny ráno. Nový vrchní velitel ruské armády, hrabě Wittgenstein, je zde již očekával. Generál Wittgenstein si během polního tažení 1812 vysloužil vysokou vojenskou reputaci, (…), 2. května, nicméně, projevil závažný nedostatek předvídavosti,a to tím, že celé pruské armádě, pěchotě, jezdectvu i artilerii, umožnil, aby cestou na bojiště zkřížila cestu ruské armádě. Tento jednoduchý manévr mohl snadno provést již předešlého večera, na místo toho však paralyzoval veškeré úsilí a pozdržel začátek bitvy o celé tři hodiny. Další chybou bylo, že své rezervy - dvacetitisícový sbor generála Miloradoviče, ponechal ve značné vzdálenosti od bojiště, díky čemuž nemohl nijak zasáhnout do bitvy, neboť na bojiště dorazil až v průběhu noci, kdy byl již zahájen ústup. (…)
    Kdyby byl útok zahájen již v šest hodin ráno, na místo jedenácté hodiny dopoledne, neměl by princ Eugène, italský vicekrál, čas přijít oslabeným Francouzům na pomoc. (mk)

    Pavel Puščin – t.č. kapitán Semjonovského gardového pluku osobní stráže Jeho Veličenstva ruského cara:
„V noci ze soboty na neděli nás v jednu hodinu ráno vzbudilo víření bubnů a celá armáda, ruské i pruské jednotky, naráz vyrazila. Jelikož polní maršál kníže Kutuzov onemocněl a zůstal v našem týlu [Kutuzov zemřel již 28. dubna, armáda o tom ale ještě nebyla oficiálně informována.], velení nad spojenými ruskými a pruskými armádami převzal generál kavalerie hrabě Wittgenstein. V postupu nám však bránily četné pruské kolony, proto náš sbor dorazil do místa původního určení až v neděli v deset hodin dopoledne. Ve tři hodiny odpoledne jsme náš pochod obnovili a vyrazili směrem na Lützen, kde již od časného rána zuřila bitva.“ (mk)
2. květen 1813–1. západopruský pěší pluk (později granátnický pluk č. 6 „Graf Kleist
von Nollendorf“) v bitvě u Großgörschen (Kresba: Prof. Richard Knötel)
Gerhard von Scharnhorst– ministr války, t.č.náčelník štábu Blücherova 1. pruského sborua výňatek z jeho vůbec prvního hlášení o bitvě u Großgörschen:
„Nepřítel stál zády k Lipsku, my byli zády k Naumburgu a Weissenfelsu.Ve značné vzdálenosti od křídel obou armád se nacházely řeky Elstera a Luppe (jedno z ramen Elstery, spojující Lipsko se Sálou). Napravo před námi byla vesnice [Großgörschen], kterou ovládal nepřítel. Útok na tuto vesnici, který odstartoval bitvu, podniklo pravé křídlo Blücherova sboru; jeho levé křídlo se brzy pustilo do jiné vesnice [Starsiedel], před níž nepřítel rozmístil mnoho dělostřeleckých baterií. Postavili jsme proti němu právě tolik naší artilerie; krytí zajišťovalo záložní jezdectvo, jelikož to pro naši pěchotu bylo příliš daleko. Jak přicházelyostatní sbory, bitva se postupně rozhořela po celé délce linie, jež se táhla až za vesnici úplně vlevo. Nevím, jak daleko to mohlo být. Vesnici, kterou jsme dobyli na pravém křídle Blücherova sboru, jsme měli v držení několik hodin, pak ale nepřítel dostal velkou posilu, obešel nás a vzal si vesnici zpět; dokázal ji však udržet jen asi hodinu a půl.“(mk)

Desydery Adam Chlapowski – kapitán a někdejší Napoleonova ordonance, t.č. velitel jedné z eskadron 1. pluku gardových švališerů-kopiníků:
    „2. května jsme pokračovali v postupu na Lipsko. Sbory, jimž velel princ Eugène [de Beauharnais], šly před gardou. Jednotky maršála Neye, které pochodovaly napravo od nás, obsadily vesnici Kaju; týl chránil sbor generála Bertranda –[kdysi] císařova pobočníka. Všechny divize postupovaly ve stažených kolonách, neboť jsme disponovali toliko 200 jezdci u prince Eugèna, 1 600 jezdci jízdní gardy a 600 jezdci 10. husarského pluku, náležícího ke sboru generála Bertranda.
    Kolem desáté hodiny jsme od Kaje zaznamenalidunění těžkých děl a salvy pěchotních zbraní. Celá ruská a pruská armádaneočekávaně napadla Neyův sbor, který se skládal výhradně z mladých rekrutů. Ti nebyli schopni odolávat útokům,ani přívalům těžkého dělostřelectva, a Kaju vyklidili.(…) To byl kritický moment. Císař, který se pohyboval na špici své jízdní gardy, odeslal rozkazy princi Eugènovi, aby se stočil, rozvinul v pravém úhlu ke směru svého původního postupu a vyrazil za zvukem zbraní. Sám pak obrátil svého koně a přikázal jezdectvu, aby jej následovalo. Pěchota (všechno to byli příslušníci mladé gardy) a artilerie měly ihned postupovat za nimi. Celá armáda v síle 120 000 mužů, jež v kolonách pochodovala k Lipsku, kde císař [původně] předpokládal nepřítele, se během pouhé půl hodiny jednoduchým manévrem čelně stočila. Jediná garda,aby dosáhla ohroženého prostoru u vesnice Kaja, kterou nepřítel mezitím obsadil, musela udělat čelem vzad a vracet se ve svých stopách.“ (mk)

Jacques-Étienne-Joseph-Alexander Macdonald, vévoda z Tarenta–maršál Francie, velitel XI.armádního sboru, s nímž podléhal italskému vicekráli, Eugènu de Beauharnaisovi:
„Pochodovali jsme na Lützen a Lipsko. Byl jsem v postavení někde mezi těmito dvěma body; spojenci byli před námi, na levém břehu Elstery. Jméno řeky, jež se mi za několik měsíců stala osudnou, se mi vrylo do paměti. Císař věřil, že se všechny nepřátelské jednotky shromáždily v Lipsku, a proto tím směrem poslal generála Lauristona, který velel levému křídlu, a který mě vyhledal a vydal mi rozkazy, abych jej v případě nutnosti podpořil; ve stejném okamžiku však obdržel zprávu, že spojenci na nás vyrazili od Pegau.Císař tomu nemohl uvěřit. Byl pevně přesvědčen o tom, že jejich hlavní síly jsou v Lipsku. Maršál Ney, který byl s ním, jej v tom utvrzoval a prohlašoval, že na Elsteře [jeho zvědové] nezpozorovali nic neobvyklého.
    Nicméně, byla zahájena palba a byla vedena proti nejzazšímu místu,kde se aktuálně nacházel maršálův sbor; rostla na síle a rychle se blížila; císař propustil maršála a krátce poté jej sám následoval. Neberouce ohledy na varování, jež spěšně přicházela, císař ponechal Lauristona jeho obtížím u Lipska a mě v postavení, odkud jsem ho měl buď podporovat, nebo krýt; sotva však [císař] dosáhl centrálního postavení, změnil mé původní dispozice a nařídil mi postupovat přímo k Elsteře. Ještě jsem ani nevyrazil a už přišel druhý rozkaz, který mi říkal, abych se stočil více vpravo; jenže jak nepřítel dělal pokroky, třetí rozkaz mě již posílal přímo za zvukem jeho zbraní.“ (mk)

„Ať žije císař!“ (Kresba: Denis Auguste Marie Raffet)
Ernst Otto Innocenz svobodný pán von Odeleben – saský vojenský přidělenec k Napoleonovu štábu:
„Císař se nezadržitelně hnal k místu útoku naproti Kaje; mezi touto vesnicí a Lützenem míjel proudy zraněných, kteří šli proti němu. Jeho zjev vojáky nadchl. Ačkoliv větší část Neyova sboru tvořili velice mladí rekruti, pro které to tehdy byla úplně první bojová zkušenost, jen málokterý z raněnýchse nepřidal se svým ‚Vive l´Empereur‘. Dokonce i takoví mrzáci, kterým zbývalo sotva pár hodin života, mu vzdávali tento hold; a nešlo jen o jednoho, ale přinejmenším o padesátku takových polomrtvých nadšenců, které jsem slyšel provolávat císaři slávu.“(mk)
2. květen 1813– Pruský princ Wilhelm [v bojích] u Großgörschen.
(Kresba: Prof. Richard Knötel)
Henrik Steffens – důstojník dánského původu,t.č.zastávající funkci ve štábu generála Blüchera:
„Jel jsem spolu s Gneisenauem a důstojníky, kteří obklopovali Blüchera. Nepřítel stál na okraji vesnice. Naše strana zaútočila svým jezdectvem a já se náhle ocitl uprostřed spršky kulek. Podprincem Wilhelmem byl zabit kůň. Útok selhal. Nemám žádné vysvětlení pro to, jak jsem se do toho dostal, a jak se mi z toho všeho podařilo vyváznout. V mé paměti zůstaly jen tyto dvě vzpomínky, které si dodnes jasně vybavuji: první z nich bylo vzrušení způsobené nepřátelskými kartáčovými střelami. (…) Druhá vzpomínka patří princi Wilhelmovi [bratru pruského krále], který na mě velmi zapůsobil. Tehdy mu bylo kolem třiceti let. Hezký člověk s neohroženým výrazem, který k jeho královskému původu patřil; sedlal nádherného koně, kterého dokonale ovládal. Tehdy v tom dešti střel se usmíval a působil vyrovnaně, a já měl pocit, že koukám na nějaký přelud. Gneisenau se zdál být ve svém živlu.“ (mk)

Auguste-Frédéric-Louis Marmont de Viesse, vévoda z Ragusy – francouzský maršál, t.č. velitel VI. armádního sboru, s nímž byl po téměř celý den „přikován“ ke vsi Starsiedelu, nacházející se na levém okraji bitevního pole:
    „Do Starsiedelu jsem přišel v bitevním uspořádání právě v okamžiku, kdy nepřítel překvapil 3. sbor a už už se jej chystal obklíčit a zničit. Měl jsem právě tolik času, abych jej částečně přikryl a ochránil tak jeho pravý bok, zatímco se sám chápal svých zbraní. K bitvě došlo vzápětí; napadly nás obrovské masy vojáků, ohromné množství kavalerie a značná síla dělostřelectva. Zatímco 3. sbor sváděl úporné boje muže proti muži v Kaje, Napoleon k tomuto místu spěchal. Sil, kterým jsem musel čelit, neustále přibývalo, proto jsem k němu poslal pro posily; odpověděl, že bitva probíhá v Kaje a nikoliv ve Starsiedelu, a měl pravdu. To, že bitva nebyla ztracena již v jejím počátku, jsem sice zabránil, byl to však střed, kde byla vybojována.“ (mk)

Jean-Baptiste Auguste Barrès – t.č. velitel voltižerské roty 25. provizorního pluku Compansovy divize VI. armádního sboru maršála Marmonta:
    „Vyrazili jsme už brzy ráno a šli po silnici k Lipsku.Když jsme dosáhli vyvýšeného terénu na[levém] okraji lützenské planiny, vlevo od silnice naše divize vytvořila kolonu. Na horizontu před námi jsme pozorovali dým nepřátelských zbraní.Kratší a silnější dozvuk svědčil o tom, že se k nám blížily. Během krátké doby se k nám dotáhly naše zbylé dvě divizea rovněž vytvořily kolony (…). Bylo odtud vidět, jak se celá císařská garda urychleně vrací po hlavní silnici na Lützen. Konečně jsme se pohnuli vpřed; naše divize postupovala úplně vpravo. (…) Před Starsiedelem nás uvítalo nepřátelské dělostřelectvo a strášně nás pomlátilo.Ohrožováni nepřátelským jezdectvem jsme vytvořili karé a v tomto postavení jsme čelili neustálým útokům, které jsme ale vždy úspěšně odrazili.(…) Po třech a půl hodinách lítých bojů, ztrátě poloviny důstojníků a mužstva, po zatlučení děl a vyhození zbylých beden střeliva do vzduchu, jsme spořádaně, jakoby přehlídkovým pochodem, ustoupili za Starsiedel.(…) Zde nám byl dopřán krátký odpočinek.Má rota přišla o 43 mužů a jednoho důstojníka s poraněním hlavy. Já sám jsem utržil dvě zranění, nebyla však nijak vážná, a tak o nějakém ošetřování v týlu nemohla být ani řeč. Jedno z nich mi způsobila hlava podporučíka, která mě udeřila do obličeje. Ještě dlouho potom mě pokrývala krev a mozek toho hezkého mladého hocha, který teprve před dvěma měsíci opustil École Militaire, a přitom ještě včera se před námi chvástal:‘Ve třiceti letech budu buď plukovník, nebo na pravdě Boží.’(mk)
2. květen 1813–Boje v ulicích Kaje, kritický moment [bitvy]. (Kresba: Ernst Zimmer)
Ludwig Adolf FriedrichWolzogen – podplukovník, t.č. křídelní pobočník ruského cara Alexandra I.:
„Když se ukázalo, že nepřítel obsadil vesnice Großgörschen, Kleingörschen, Rahna a Kaja, zaútočila na první jmenovanou vesnici brigáda plukovníka [Karla von] Klüxe z Blücherova sboru s takovou prudkostí, že dobyla ji a po ní i vesnici Kleingörschen. Krátce nato však byla z obou vesnic vyhnána, načež se do útoku postavila druhá Blücherova brigáda pod velením generála [Hanse Ernsta Karla] von Ziethena. Tu však potkal stejný osud, a tak musely do boje zasáhnout i pruské gardy, podléhající velení generála [Friedricha Erharda] von Rödera, které v Blücherově sboru tvořily záložní brigádu.Nakonec byl do boje o vesnice poslán také Yorckův sbor; po jejich opětovném dobytí však následoval nový ústup.
Panovníci se nacházeli na pahorku[dnes známém jako „Monarchenhügel“], asi čtvrt míle od Großgörschenu, odkud mohli dobře a bez jakéhokoliv rizika přehlédnout bojiště. Ruský car Alexander, který od bitvy u Slavkova nestál tváří v tvář nepříteli, tehdy navíc musel uprchnout, dělal vše pro to, aby mohl projevit svou udatnost.Zcela neočekávaně a bez jakýchkoliv starostí se vydával do té nejprudší palby, čímž pravidelně zaměstnával Wittgensteina, který tak měl vždy plno starostí, aby jej odtud šťastně vyvedl. Mezitím nebyl ve velení nikdo, nebo naopak všichni: car, d´Auvray [Wittgensteinův náčelník štábu], Diebitch, Blücher, Scharnhorst (oba byli později zraněni), ba i carovi generální pobočníci – nejméně ze všech ale Wittgenstein, který vůbec netušil, kde se jeho brigády a pluky nacházejí.“(mk)

   Gerhard von Scharnhorst:
„Novým útokem jsme vesnici [Großgörschen] opět dobyli, pronikli jsme za ni a obsadili i dvě další [Kleingörschen a Rahna], čímž jsme se nepříteli přiblížili k oběma jeho bokům. Zde se rozhořel úporný boj, do něhož se postupně zapojila většina Blücherovy pěchoty a část dalšího sboru. Obě strany stály jen kousek od sebe. Chvíli se zdálo, že se vítězství přiklání na jednu, chvíli zase na druhou stranu; bez jakékoliv ztráty území jsme se udrželi. Někdy mezi šestou a sedmou hodinou jsem byl zraněn do nohy, načež jsem musel bojiště opustit.“(mk)

Johann Hans Gustav Heinrich von Hüser – pruský generál a dlouholetý učitel v berlínské kadetní škole, t.č. pobočník generála Scharnhorsta:
„Blücher se většinou  zcela poklidnězdržoval na těch nejvíce exponovanýchmístech a vytrvale přitom pokuřoval svou dýmku. Jakmile však dokouřil, natáhl se dozadu a zavolal: ‚Schmidte!,‘ načež mu jeho ordonance, husarský důstojník, okamžitě podal jinou, čerstvě naládovanou, takže starý pán mohl dál spokojeně pokuřovat.
V jednu chvíli jsme se nacházeli v blízkosti ruské dělostřelecké baterie; jeden z granátů se těsně před námi zaryl do země.
‚Vaše excelence! Granát!,‘ ječeli všichni.
‚Ále,jen toho ďábla nechte!,‘ odvětil klidně a upřeně na něj zíral,dokud nevybuchl. Pak vyrazil na jiné místo.
    Scharnhorst toho dne hořel nadšením jako nikdy předtím. Budil dojem, že mu nic nemůže uniknout. Vydával rozkazy, všelicos Blücherovi pozorně ukazoval a organizoval jednotky. Gneisenau, plný života a vzrušení, se v jednu chvíli nacházel v této, vzápětí zase v jiné části bojiště.“ (mk)

2. květen 1813–Napoleon v bitvě u Großgörschen.
(Kresba: Ulpiano Fernández-Checa y Saiz)
Ernst Otto Innocenz svobodný pán von Odeleben:
„Císař se původně zdržoval jen u své gardy, pak se ale zjevoval v čele každé nově příchozí jednotky. Jen málokdy si v den bitvy nechal ujít příležitost nějakým lichotivým skutkem zapůsobit na city svých vojáků a roznítit tak v nich potřebné nadšení a náklonost. (…) Před krátkým časem zbavil velitele jednoho z batalionů pro chyby, jichž se dopustil, velení. Dobře však věděl, že je tento jinak statečný chlapík u svých mužů oblíben, vyjel proto před tento batalion a po krátkém proslovu jim jejich velitele vrátil. Jásot těchto vojáků se nesl široko daleko, aby krátce na to vytvořili hrot kolony, která vyrazila k útoku na návrší před Starsiedelem. Jásot ostatních pluků zanikl v dunění děl. V okolí Kaje se bojovalo nepřetržitě až do šesté hodiny. Obě strany se rvaly s obdivuhodnou vytrvalostí; zejména stateční Prusové Francouzům hodně zatápěli. Mnoho z koulí a granátů, kterými jejich u [Groß] Görschenu a Rahny rozmístěné baterie ostřelovaly císařskou gardu, se zastavilo až těsně před císařem. Kulky mu hvízdaly kolem hlavy, navíc těsně v jeho blízkosti přišel jeden z příslušníků jeho doprovodu, inspektor pošt, o svou nohu.Palba se neustále přibližovala a skutečné potíže na sebe nenechaly dlouho čekat, to když Kaja, klíčové postavení, zakolísala. V momentě, kdy už se vše zdálo být úplně ztracené, a všichni již očekávali, že přišel okamžik pro nasazení záloh staré gardy, se do čela jedné z divizí mladé gardy postavil císařův pobočník a jeden z jeho nejodvážnějších generálů, [Georges Mouton]hrabě de Lobau, aby toto postavení získal zpět. Jakmile v tomto uspěl, císař se obrátil na jiného ze svých pobočníků, generála dělostřelectva [Antoina] Drouota a řekl mu:
‚Allez rassembler une batterie de soixante pièces de canons.‘ [Jděte a shromážděte baterii šedesáti děl.]
V krátkosti mu pak popsal od jakých sborů je má vzít a do jakého postavení je má dopravit. K něčemu tak zásadnímu, co v mžiku změnilo průběh celé bitvy, potřeboval pouhých deset slov, jeho podřízení je však již dávno ovládali a rozuměli jim. Tato baterie, jejímž výchozím postavením byla vyvýšenina vedle Starsiedelu, se za nepřetržité palby posouvala vždy o kousek vpřed a císař za ní postupoval na čele útočných kolon. V tomto momentu ze sebe vydával vše, co z něj činilo velkého válečníka: přejížděl z jednoho místa k druhému, vybízel k postupu a snažil se využít sebemenší výhody, jakou mu terén nabízel, a stejně tak té nejprudší dělostřelecké palby, jež nepřítele omračovala a nedávala mu šanci se zastavit a nadechnout k odporu. Jeho útočné kolony překračovaly mrtvá těla, která zde zůstávala po předešlých nepřátelských útocích, (…). Šedesát až osmdesát kanónů nepřetržitě pálilo v jejich středu. Großgörschen se ocitl v plamenech a následně byl dobyt. Samotná prusko-ruská armáda se držela pevně a do příchodu úplné tmy vytrvale bránila každé místo, které dávalo šanci na obranu. Císař si k sobě zavolal jednoho polského generála, který se nacházel v jeho suitě a řekl mu:
‘Aller á Krakowie et dites que j´ai gagné une bataille.’[Jeďte do Krakova a řekněte tam, že jsem vyhrál bitvu.]
Byly vidět záblesky od výstřelů těžkých děl, nebylo ale možné určit, odkud přicházejí; horizont na třech místech ozařovaly hořící vesnice…”(mk)

Desydery Adam Chlapowski:
    „Když jsme dorazili [ke Kaje], nalezli jsme celý [Neyův] sbor v rozkladu, beze zbraní a roztroušený po polích. (…) Před vesnicí nás přivítala palba z děl i z pušek. Císař nám rozkázal, abychom zbytkům Neyových vojáků zabránili procházet skrze naše pozice. (…) Jakmile dorazilo naše dělostřelectvo, císař okamžitě vydal pokyn, aby se na našem levém křídle rozmístily dvě baterie; za námi se začaly formovat dvě kolony mladé gardy. Nepřítel již obsadil všechny domy, ven z vesnice ale nevycházel.Nalevo odtud se rovnaly černé zástupy kavalerie. Byla tak blízko, že jsme v její první řadě dokázali rozeznat kyrysníky a za nimi černé husary. Mezi jednotlivými výstřely bylo dokonce slyšet, jak jejich důstojníci vydávají hlasité povely. Za nimi bylo značně živo. Bylo zřejmé, že se připravují k útoku a pokusí se obejít náš pravý bok. Chystali jsme se je náležitě uvítat, utonuli však v dlouhých přípravách a promeškali ten nejlepší moment.(…)
Na naší straně linie mezitím přibylo mnoho nových praporů. Císař nařídil nasměrovat veškerou palbu děl na vesnici. Náš pluk se rozestoupil. Mé dvě eskadrony odstoupily doprava, [Jan Paweł] Jerzmanowski zase doleva. Císař vytáhl svůj meč, postavil se mezi obě kolony mladé gardy a mezerou vyrazil směrem ke Kaje.
    Mladá garda ztekla vesnici bez jediného výstřelu a vytlačila nepřítele bajonety. Nepřátelská palba z okolních zahrad již notně slábla, a přeci se jejich kavalerie za celou tu dobu ani nepohnula. Vše se během chvíle otočilo a naše situace se z obranné změnila na útočnou. Na našem vzdáleném pravém boku se objevily Marmontovy jednotky. Pohled na ně byl zřejmě to, co té mase nepřátelské kavalerie zabránilo v útoku. Jsem si tím jistý, že obchvatný útok na naše pravé křídlo by jim bezpochyby dával větší šanci na úspěch. Jen kdyby to zkusili. Místo toho ale vkládali veškeré své úsilí do obrany vesnic Rahna, Kaja a Görschen, což jim nakonec přivodilo zkázu.
Krátce nato pro nás císař poslal a my projížděli skrze vesnici, přeplněnou mrtvými a raněnými. Na některých místech se těla válela jedno přes druhé. Zahlédli jsme tam mrtvého pruského granátníka, obrovitého chlapa, a vedle něj, jakoby si leželi v náruči, drobného francouzského mládence. Generál [Charles] Lefebvre-Desnouettes, který byl vpředu, se na nezvyklý pár zahleděl,a pak pronesl, že by to klidně mohl být otec se synem.“(mk)

Jean-Baptiste Auguste Barrès:
    “Po půlhodinovém odpočinku jsme šli zase dopředu a procházeli územím, o něž jsme tak dlouho bojovali a pokryli mrtvými. Cestou jsme objevili jednoho z našich pobočníků, kterak se ukrývá v hluboké brázdě, neboť mu kartáčová střela rozdrtila nohu. Kulky a dělostřelecké koule obou armád mu létaly nad hlavou více než půl hodiny. Poté, kdy jsme odrazili několik útoků jezdectva a přestáli přívaly kartáčů, z nichž jeden usmrtil nebo zranil všechny naše bubeníky a trubače, přepůlil majorovu šavli vedví a zranil jeho koně, se nepřítel, aniž by byl jakkoliv pronásledován, jelikož jsme neměli kavalerii, která by se mu držela v patách, stáhl.” (mk)

    Pavel Puščin:
„Po příchodu na bojiště byl náš sbor zařazen do záloh a zaujal postavení za středem rusko-pruské armády. Tvořili jsme docela dlouhou linii. V této době jsme byli pány vesnic Großgörschen, Kleingörschen a Rahna. Vítězství se zdálo být na dosah; car, pruský král i hrabě Wittgenstein nám k tomu přišli pogratulovat, jen co však přešli naše zástupy, začali nás zasahovat nepřátelské dělové koule. Na první pohled bylo jasné, že se francouzské baterie, navzdory našemu úspěchu, pohnuly a přiblížily. Měli jsme vytvořit kolony a po batalionech vyrazit vpřed. Brzy jsme narazili na velký počet prchajících Prusů, kteří nás mlčky míjeli. Zastavili jsme nedaleko vesnice, kde jsme zůstali vydáni na pospas strašné palbě nepřátelských baterií. Francouzi viditelně obnovili útok a dobyli všechny vesnice, z nichž jsme je předtím vyhnali. To vše se událo kolem šesté hodiny odpoledne. Náš sbor udržel své postavení až do noci. Vesnici, ležící přímo před námi, bychom mohli jednoduše dobýt nazpět, neměli jsme k tomu ale žádné rozkazy, a proto jsme svou činnost omezili toliko jen na pozorování nepřítele.
Někdy v této době se udála příhoda, která nás pobavila. Nepřátelská palba již s příchodem tmy ustávala, když v tom se k nám zdánlivě odnikud přiřítil velmi statečný pruský důstojník se třemi děly od jízdní artilerie. Děla okamžitě zaujala pozici a jejich důstojník, k němuž mezitím přistoupil velitel naší [gardové] brigády, baron [Gregorij Vladimirovič] Rosen, přiložil ruku ke své čapce a řekl: ‚Mit erlauben - s Vaším dovolením.‘Pak, aniž by čekal na odpověď, vydal povel: ‚Erste Kanone, feuern - první dělo, pal‘, a tři houfnice začaly s pozoruhodnou rychlostí pálit. Francouzi odpověděli nějakými třiceti kusy, což nás přimělo, abychom pruského dělostřelce i s jeho kanóny, s nimiž se mohl jen stěží s nepřítelem měřit, poslali k čertu. Baron Rosen se snažil předejít zbytečným ztrátám a nařídil ustoupit vzad; oddíl pruské kavalerie, který stál doposud za námi, postoupil dopředu a kryl náš ústup. Pruský dělostřelecký důstojník, který vše způsobil, zařval povel k ústupu a zmizel i se všemi děly tak rychle, jak rychle se s nimi objevil.“ (mk)

Jacques-Étienne-Joseph-Alexander Macdonald, vévoda z Tarenta:
„Přidali jsme do kroku a dorazili akorát včas, jelikož nepřátelská kavalerie již pronikala mezi mě a maršála Neye, který ztratil velkou část terénu.Než si nepřítel uvědomil moji přítomnost, měl jsem čas zamířit třicet dělových hlavní; mé kartáče jej donutily rychle obrátit a tryskem ustoupit.
Pokračovali jsme v postupu do jejich pravého boku a tlačili je do postavení, krytého malým, uměle zbudovaným kanálem [Floßgraben], používaným k plavení dřeva. Po přechodu – nikoliv beze ztrát – malé prohlubně, jsme obsadili výšiny; před námi se rozprostírala planina, na níž bylo velmi riskantní vcházet bez [podpory]jezdectva.
Palba, vedená po celé délce linie náhle umlkla a soustředila se [výlučně]do našeho prostoru; nepřítel vyslal do útoku své jezdecké zálohy, které se skládaly z ruských a pruských gard. Třikrát se pokusily prolomit naše čtverhrany, leč marně; ve všech případech jsme je zahnali se ztrátami. Po jejich posledním pokusu se nacházely již v takovém zmatku, který vytvořilohromnou příležitost pro naši kavalerii, kdybychom ovšem nějakou měli. Naše levé křídlo disponovalo jen několika eskadronami [1. jezdeckého sboru], jimž velel markýz de Latour-Mauborg, který si nepřál nic jiného, než aby směl zaútočit. Naléhavě jsem jej žádal, aby tak učinil, vicekrál [de Beauharnais], jehož rozkazům přímo podléhal, to však odmítl. Nechtěl toto malé těleso statečných mužů, kteří byli naší jedinou zálohou, riskovat. Bitvu, jíž se podruhé v historii začalo říkat u Lützenu, tak vyhrála pěchota a dělostřelectvo.” (mk)
2. květen 1813 – Podvečer v Großgörschen. Zraněný generál Scharnhorst.
 (Kresba: Prof. Carl Röchling)


    Gerhard von Scharnhorst– píšící v noci z 2. na 3. května z Pegau své dceři:
„Má drahá Jůlinko, Wilhelm [provorozený syn], August [druhorozený syn], Fabian [Alexander Fabian hrabě zu Dohna-Schlobitten, bratr Scharnhorstova zetě, manžela adresátky] a já, jsme všichni v pořádku. Fabian a já máme zranění, avšak nijak vážná; já na noze, Fabian v rameni. Před chvílí mi byla vyňata kulka, přičemž se mi dostalo ujištění, že se do několika týdnů zcela uzdravím.
    Wilhelm byl naposledy spatřen někde na levém křídle; předtím byl u mě na pravém křídle a počínal si tam velmi statečně. August stál celou dobu při mně, na pravém křídle, kam jsme soustředili hlavní nápor. Byl mým pobočníkem a oba jsme ze sebe v té nejvyšší nouzi vydali to nejlepší. Věřím,že od okamžiku, kdy jsem byl mezi šestou a sedmou hodinou zraněn, a kdy se nám podařilo dobýt tři vesnice [Großgörschen, Kleingörschen, Rahna] a dostat se tak nepříteli do boku, se již více nestalo. Jak se vše vyvíjelo dál, nevím; jediné, co jsem ještě viděl, bylo, že rovněž i naše levé křídlo postoupilo do příhodného postavení.
Byl to smutný den. Wittgensteinovo špatné vedení armády, absence jakéhokoliv nápadu v našich vlastních postaveních, nejednotné velení v průběhu bojů: co více se dalo čekat?
    Můj starý Blücher je statečný muž a na placu vždy oplývá dobrou náladou, o řízení armády ale nic neví, a proto jsem dělal vše za něj. Měl jedno škrábnutí. O něco dříve zabila přímo pode mnou dělová koule mého hnědého Angličana a taktéž kůň, kterého jsem sedlal poté, byl zraněn; další z kulek proděravěla méčáko. A přeci jsem šťastný, neboť jsme v bitvě zvítězili; kdyby tomu však mělo být naopak, přál bych si padnout. K něčemu takovému jsem byl odhodlán již před bitvou.
    Lékař, který mi dnes z nohy vyjmul kulku, mě ujistil, že bych se mohl do čtyř týdnů uzdravit, jelikož nedošlo k žádným nenapravitelným poškozením. Noha je oteklá, a pokud ji nebudu příliš zatěžovat, budu chodit.
    Tak se má celá věc; pokud začneWittgenstein operovat jinak, dočkáme se [brzy] rozhodujícího vítězství. Tvůj vždy milující otec.
Scharnhorst“ (mk)

Ludwig von Reiche – major,t.č. velitel stejnojmenného mysliveckého batalionu „von Reiche“, který v Berlíně poskládal převážně z dobrovolníků (zajatců), pocházejících ze zemí „Rýnského spolku“:
„Až bolestný byl nezájem příliš důsledného vrchního velitele. Dílčí útoky postrádaly téměř vždy jednotu a ne všude byly vedeny, nebo obnovovány s patřičným důrazem, díky čemuž naše jednotky, které si přirozeně nikdy nenechaly ujít tu příležitost postavit se do první linie, neobyčejně trpěly. Sám král byl často svědkem jejich udatnosti. Povzbuzováni jeho osobní přítomností [na bojišti], postupovaly proti silnějšímu nepříteli vždy radostně a s neutuchající odvahou.
Ve svém hněvu jsem hledal generála Scharnhorsta a brzy jej našel. Byl sám a netečně jezdil sem a tam. Když jsem mu řekl, zda by se nemohl vrátit, že má důvěru panovníků a mohl by tak celou záležitost převzít, odpověděl:
‘Drahý příteli, bitva je již od samého počátku prohrána!’
Krátce nato byl zraněn a musel být odnesen. Prohlášení, které jsem z úst tohoto muže osobně vyslechl, bylo velmi skličující.”(mk)

    Louis-Victor-Léon hrabě de Rochechouart:
    „Hlášení, jež k nám přicházela ze všech stran, hovořila pouze o pruských ztrátách, ty ruské byly poměrně bezvýznamné. Bojové operace bylo možné s využitím záloh příštího dne opět obnovit. Pruský král, zdrcen ztrátami, jež utrpěla jeho královská garda, však na velké poradě, konané pod otevřeným nebem, dosáhl toho, že bylo rozhodnuto ustoupit za Labe, zaujmout zde pevné postavení a vyčkat příchodu početných posil, které již byly na cestě. Zprávy hovořily o tom, že Francouzi utrpěli značné ztráty a do našich rukou padlo jedenáct děl a mnoho zajatců. Bylo nemožné přesvědčit pruského krále, aby změnil názor; ještě během téže noci byl zahájen ústup.“ (mk)

Ludwig Adolf FriedrichWolzogen:
„Spojenci se na tak řečeném „Monarchenhügelu“ nyní radili o tom, co se bude dít dál a zda by měli v bitvě pokračovat i následujícího rána. Car Alexander o to velmi stál; když ale velitel ruského dělostřelectva generál [Alexej Petrovič] Jermolov oznámil, že již nemá žádnou munici, velice tím cara rozezlil, ten přesto uznal, že již nezbývá nic jiného, než zahájit ústup. Na to konto obdrželo těžké dělostřelectvo a zálohy rozkaz, aby okamžitě ustoupily k Drážďanům; armáda měla strávit noc na bojišti.
    Ve stejném okamžiku, kdy padlo toto rozhodnutí, jsem náhle zaslechl jakéhosi starého pruského generála s ovázanou rukou, jak se proti tomu ohradil:
‚Cože! Tovšechna ta krev měla být prolita zbytečně!,“ zvolal.
‚Již nikdy více nehodlám couvat, ale Francouze ještě této noci rozsekat, to aby se zastyděli všichni ti, kteří slovo „ústup“ dokázali vůbec vyslovit.‘
Díky tmě jsem muže, který svá slova vyslovil natolik hlasitě, že je mohli dobře slyšet i panovníci, nepoznal, a tak jsem se doptával, kdo to byl, načež se mi dostalo odpovědi: ‚Blücher!‘To vše zde zmiňuji proto, abych podal důkaz o tom, jakou vitalitou tento právě sedmdesátiletý stařec hýřil; od dvou hodin, kdy vyrazil z Röthy, až doteď – do deváté hodiny večer – strávil, většinou v koňském sedle, v tom největším ohni; kromě toho byl kolem poledne zraněn do ruky. Na devatenácti hodinovou únavu nebral ohledy a naplánoval ještě jeden útok kavalerie, který také prostřednictvím plukovníka [Florenze Ludwiga von Bockuma, známého jako] von Dollfse z pruského záložního jezdectva uskutečnil, leč žádný velký úspěch nepřinesl. Pro hlubokou tmu a osudový úvoz, pro něž se celé těleso jezdectva rozpadlo, byl jeho předčasný návrat nevyhnutelný. Napoleonův hlavní stan, který se rozložil za zde již několikrát uvedenými vesnicemi, byl rozehnán; francouzská armáda obdržela rozkaz, aby nadále pokračovala v ústupu, a tedy vyklidila bojiště.“(mk)
Obránci orlice. (Kresba: Raymond Desvarreux-Larpenteur)


Desydery Adam Chlapowski:
    „Za soumraku vydal císař všem jednotkám rozkaz k zastavení postupu; měly i nadále zůstat v bojové pohotovosti. Než se úplně setmělo, mohli jsme zahlédnout nepřátelské jezdectvo; stálo na místě, zatímco pěchota pokračovala v ústupu.
    S příchodem noci přestalo dělostřelectvo pálit. Přijel ke mně generál Lefebvre-Desnouettes a přikázal mi, abych jels jednou z mých eskadron za ním. Naše pěchota se zastavila asi tisíc kroků od nepřítele. Vyjeli jsme před ní a pokračovali vpřed. Napravo, proti horizontu, jsmepak zpozorovali něco, co připomínalo řadu vojáků. Generál zastavil eskadronu a spolu s poručíkem Leskim mě poslal, abychom se jeli podívat blíž. Když jsme urazili dalších 200 nebo 250 stop, vše bylo náhle zřetelnější, dokonce jsme zaslechli i rachtání jejich postrojů. Otočili jsme se a pomalu se vraceli zpět. Odchýlili jsme se mírně doleva a narazili na osamělého jezdce, stojícího před svým koněm. Přijel jsem k němu blíž a poznal jeho pruskou přilbu, mohla však být i ruská; obě si byly dost podobné. Uchopil jsem jeho uzdu a on, podle všeho poněkud opilý, vykřikl německy: ‚Wer da?,‘čímž mi prozradil svou příslušnost. Nařídil jsem mu, aby nasedl na koně. Leski jel na jedné straně, já na druhé, a takto jsme ho dovedli až k naší linii. Vůbec neměl strach, dokolečka mi jen vysvětloval, proč opustil své řady a sesedl z koně. Vykřikl jsem na něj, aby už držel hubu a navzdory své opilosti se zdálo, že pochopil, co od něj žádám. Když jsme dorazili před generála Lefebvra, jenž stál se svým pobočníkem asi deset nebo patnáct stop před eskadronou, dotázal jsem se kyrysníka, k jakému že patří pluku:
‚Braniborský kyrysnický,‘odpověděl.
‚Kde je Váš pluk?‘
‚Opustil jsem ho asi 100 stop odtud.‘
    Jakmile jsem generálovi přeložil, co vězeň právě řekl, ten vytáhl svůj meč a hlasitě zvolal:
‚Ha! Ha! Chtějí nás překvapit! Musíme na ně udeřit jako první! Za tmy nebudou mít šanci!‘
    Mezitím, a aniž bychom to sami zpozorovali, dorazil k naší eskadroně císař a okamžitě se vložil do našeho rozhovoru:
‚Lefebvre! Jsi stále stejný blázen [jako u španělského Benaventa v prosinci 1808]. Eskadrona zůstane stát na svém místě.‘
A pak mě vyzval, abych pokračoval ve výslechu. Kyrysník si konečně uvědomil, že jsme jeho nepřátelé,a buď ztratil nervy, nebo z nějjiž vyprchal alkohol, prostě na nás vyštěkl, že se francouzský tábor chystá napadnout dvacet pluků jezdectva. Císař nám nařídil, abychom se stáhli, načež jsme projeli linií pěchoty, jež i nadále zůstávala v bdělosti. Zakrátko již všude koloval rozkaz, aby byl z každé divize vyčleněnjeden batalion, který měl postoupit o sto kroků blíže k nepříteli, vytvořit zde karé a v tomto postavení setrvat až do rána.
    Někdy kolem půlnoci jsme uslyšeli dusot nepřátelské kavalerie. Jeden z našich čtverců na pravém konci linie zahájil palbu.Zaznamenali jsme vysoký stupeň nepřátelské aktivity i proti našemu středu, jenže čtverec, mající za úkol krýt tuto část linie, ani jednou nevypálil. Naše koně byli natolik vystrašeni palbou čtverce napravo, že jsme se v naší řadě museli přeskupit. Útok jezdectva za tmy nemůže být nikdy účinný; sebemenší pěchotní útvar jej pak zvládne zastavit a donutit jezdce neuspořádaně ustoupit, jak se to přihodilo tomuto rusko-pruskému útoku. Podobným způsobem je možnéútočit jen krátce před rozbřeskem, aby se dalo dokonale využít momentu překvapení a zmatku v řadách nepřítele.(…)
    Ve dvě hodiny ráno jsme se s císařem vrátili do Lützenu a rozbili tábor na tomtéž místě, jako o předešlé noci.(mk)

Louis-François Lejeune – brigádní generál, počínaje 4. květnem 1813 náčelník štábu XII. armádního sboru maršála Oudinota:
    „Kolem desáté hodiny byl všude klid, nicméně, nahodilé dělové výstřely, které značily, že nepřítel ještě zcela neustoupil, nás i nadále udržovaly v napětí.
Podvědomě jsme cítili, že by toto ticho mohlo být předzvěstí nějakého nepříjemného překvapení; generál Compans proto opustil čtverhran své divize, plížil se plání a naslouchal do dálky, co se kde děje. Téměř po hodině klidu získal dojem, že právě zaslechl dupot kavalerie. Upřel tím směrem sluch a zřetelně rozeznal onen specifický rachotící zvuk, jaký vydává velké množství koní. Generála nenechalo nic na pochybách, že se jedná o nečekaný útok kavalerie a pospíchal, aby se co nejdříve dostal ke své divizi. Dlouho předtím, než mohl dosáhnout vlastní formace, zaslechl povely nepřátelských důstojníků, načež koně přešli z klusu do cvalu. Utíkal, jak nejrychleji dokázal, jeho naděje na únik však byla mizivá, a proto na plný hlas zařval:
    ‚Compansova divize! Compansova divize! Do zbraně! Do zbraně! Připravit na střet s nepřátelským jezdectvem!‘
Pak se svěřil Bohu a praštil sebou do vyjeté brázdy. Všude kolem něj bylo mnoho mrtvých, jejichž úděl, jak předpokládal, měl sám brzy okusit.
Vojáci,zaslechnuvší volání svého velitele, se okamžitě chopili zbraní a se vztyčenými bajonety se připravovali na náraz. Generál naslouchal zvukům oceli a v mučivém napětí vyčkával na další vývoj událostí.Dupot koní otřásal půdou všude kolem. Celý útok se přes něj přehnal rychlostí blesku a mířil na semknutá, uzavřená karé mariňáků [císař na pozemní válčiště povolal nejen námořní pěšáky, ale i lodníky a dělostřelce z palub válečných lodí, jež vesměs nečinně trčely v přístavech], kteří jej přivítali vražednou palbou. Koně, kteří se rázem ocitli uprostřed záblesků a třeskotu palby, se stavěli na zadní a točili dokola. Celá masa jezdectva byla rázem ve zmatku. Místo toho, aby naplnila očekávání velitele útoku a rozrazila vše, co před ní stálo, odcválala tak rychle, jak rychle sem přicválala.
Compansova situace byla v těchto okamžicích vskutku nezáviděníhodná. Na jedné straně mu hrozilo, že bude zasažen vlastními kulkami, na straně druhé, že by mohl být rozdupán nepřátelskou kavalerií; sama Prozřetelnost jej však zřejmě odměnila za jeho oddanost, (…). Generál nebyl nijak zraněn. Otřesený a s nánosy zeminy a prachu se vrátil ke své divizi, která(…) jej radostně přivítala. Zbytek noci proběhl poklidně; nepřítel zjistil, že se máme stále na pozoru, a proto jsme si mohli dopřát trochu odpočinku.“ (mk)

Pavel Puščin:
„Půlnoc nás zastihla uprostřed dalších zmatků. Při hledání vhodného místa, kde by si odpočinula, přišla pruská kavalerie, k naší velké smůle, o několik koní, neboť zamířila tryskem přímo na nás. Pro samou tmu jsme se domnívali, že se jedná o útok nepřátelského jezdectva, rychle jsme vytvořili karé a vypálili salvu. Kyrysníci, kteří přepadli přes své koně, nám ihned vysvětlili, co se přihodilo, i tak ale trvalo dlouho, než se nám podařilo obnovit pořádek. (mk)

Henrik Steffens:
    „Navzdory našemu ústupu jsme celou záležitost považovali za úspěch, jelikož se naše jednotky statečně postavily Napoleonovi a celou armádou prostupoval duch té nejvyšší možné statečnosti. Spokojen s naším postavením a smířen sám se sebou, jsem usnul.“ (mk)
Francouzi opravují v Drážďanech stržený most přes řeku Labe. Podle dobové rytiny.



    August Friedrich Christian Vilmar - rodák z hesenského (kasselského) Solzu, pozdější literát a učitel teologie:
„Jednoho pěkného a jasného nedělního rána přišel jeden myslivec ze sousedství (…) se zprávou, že na jednom blízkém návrší zaslechl vzdálené burácení děl.Bylo to 2. května a tehdy slyšel palbu děl bitvy u Großgörschen.Radost, jíž jsem cítil, se mnou cloumala po zbytek dne. Byl jsem si jist, že bitva pro nás musí skončit vítězně. Příštího dne už vesnicí procházely hromady uprchlíků, vždy mezi deseti až dvaceti muži – Bádenců a Würtemberčanů - podle nichž bitvu pro Francouze prohráli a armáda se nacházela na útěku. Radost nám vydržela do příštího pondělí, kdy se na starostově úřadu, na škole, na domu starostova zástupce a kdo ví kde ještě, objevily velké německé a francouzské plakáty, hlásající zvučnou rétorikou dokonalé vítězství císaře Napoleona nad spojenými armádami Rusů a Prusů. Vzápětí dorazil příkaz, nařizující sloužit na počest tohoto vítězství Te Deum.“ (mk)

    Jean-Nicolas-Auguste Noël:
    „Naše vítězství nám bylo tvrdohlavě odpíráno. Obzvláště Prusům, třebaže na konci dne ve spěchu z bojiště ustoupili, jejich nadutost nedovolovala přiznat porážku a Německem se rozletěly zprávy o jejich vítězství. Jejich tak řečené vítězství jim nezabránilo ani v rychlém přechodu Labe a stejně tak i jejich ruským spojencům. Nedostatek kavalerie nám naneštěstí bránil je účinně pronásledovat a změnit tak jejich ústup v úprk.
    Francouzi vstoupili do Drážďan, to vše k hrůze zdejších obyvatel, kteří [předtím] nadšeně vítali oba [spojenecké] panovníky – cara Alexandra a pruského krále. Napoleon se je pokoušel uklidnit řečmi o odpuštění. Saského krále, svého spojence, povolal [z Prahy] zpět do hlavního města této země. Grande Armée pronásledovala nepřátele dál za Labe. Ti však měli dostatek času se shromáždit, získat posily a pevně se usadit u Budyšína [Bautzen] v Horní Lužici [Oberlausitz], za zdvojenou linií obrany.”(mk)

Jean-Roch Coignet – t.č.poručík a nadvozný hlavního štábu Grande Armée:
    „Osmého května vstoupila armáda na poledne do Drážďan a já dostal rozkaz dojet se svými žandarmy k mostu, abych tu dohlížel na přepravu všech povozů hlavního štábu i markytánských vozů, které k tomuto tělesu patřily. Bylo zvláštní vidět leckteré důstojníky i vrchní seržanty na koních a já nechával všechny ty pány sesedat. Tak jsem získával sedlané koně a spolu s nimi i povozy tažené voly. Dělostřelectvu jsem dodal na 200 koní; když si z nich vybrali, šel zbytek k jezdectvu. Voly jsem posílal do velkého vozového parku. Páni Židé mi za ně nabízeli zlato, já je ale odháněl ranami šavlí naplocho a křičel na ně: ‚Víc si odtud neodneseš!‘(jk)

Louis-Joseph Vionnet – plukovník císařské mladé gardy, t.č. velitel 2. regimentu  gardových tiraillérů:
„8. května císař vstoupil do města. Nepřítel stále ještě držel Nové Město na pravém břehu Labe. Jeho Veličenstvo se ubytovalo v královském paláci, který se nacházel nedaleko kamenného mostu přes Labe, a který Rusové odpálili.Nepřítel zřídil na opačné straně řeky několik baterií, které k nám nepřestávaly posílat koule, granáty a kartáče. Několikadenní ostřelování si vyžádalo oběti a poničilo velkou část města.“ (mk)

Marie-Henri Beyle – světové proslulý autor dnes již klasických děl krásné literatury, píšící pod pseudonymem Stendhal, t.č. příslušník císařské intendantury:
    „Když jsme v půl třetí vyjeli z Drážďan, setkal jsem se tváří v tvář s králem [Friedrichem Augustem I.]. Příjemná krajina podél Labe, potom lesy na písčinách a nakonec vpravo od silnice nejkrásnější kopce, jaké jsem viděl.
    Osmnáctého večer přijíždíme ve čtvrt na jedenáct do polního tábora. Protože se mi protiví stýkat se se sprostými lidmi, zůstávám raději tiše v maršálově kolesce a všemožné se snažím, abych se dostal k večeři a do tepla. Povečeřím tedy kousek chleba a kapku vína. Je čtvrt na pět, spal jsem velice pěkně na lůžku, jež jsem si dal připravit, (…). Zjišťuji, že za naším táborem je okouzlující krajina, zasluhující štětce Clauda Lorraina, (…).
    Devatenáctého odjíždíme v jedenáct hodin a obdivujeme přitom kouzelné vrchy vpravo od silnice, (…). Hověl jsem si pohodlně zbaven všech starostí v pěkné kolesce a cestoval jsem si uprostřed všech těch složitých pohybů stočtyřicetitisícové armády, dotírající na jinou armádu o sto šedesáti tisících mužích, provázenou v zadním voji kozáky. (…)
    Projíždíme Bischofswerdou, městečkem do základů vypáleným. (…) Komíny, vyčnívající nad zdmi domů, mi připomínají Moskvu. Nacházíme tu již doklady o přičinlivosti obyvatel: ti nebožáci narovnali cihly tak, aby vyplnili dveře a okna svých domů, úplně zničených ohněm. Neshledávám v téhle práci žádný užitek, ale vzbuzuje ve mně soucit; tato podívaná působila stejným dojmem na starého poddůstojníka jízdy četnictva v našem strážním průvodu, který po dlouhém mlčení ze sebe vypravil: ‚Škoda toho městečka!‘
    Dne 19. května jsme v sedm hodin přijeli do tábora před Budyšínem. Od dvou hodin jsem slyšel nalevo vytrvalou palbu; byla to patrně divize generála Bertranda, poněkud překvapená nepřítelem. (…)
Dvacátého ve dvě hodiny ráno planý poplach. V jedenáct hodin projevujeme značnou odvahu, když jdeme třikrát až k našim jízdním hlídkám, přičemž z pevnosti, která byla v jedné třetině dostřelu děl, vytrvale pálili a mohli nás skosit. Jdeme až k nevelkému pahorku pokrytému žulovými balvany; napravo vidíme úplně zblízka naše hlídky a po čtvrthodinové rozmluvě s naší stráží se zase vracíme, když pozorujeme velký pohyb jízdy, vlevo za námi přijíždí Jeho Veličenstvo a stráže se chystají k ústupu. Je ráno, předsunuté hlídky obou stran se dohovořily. Vracíme se; všechno se připravovalo k bitvě: oddíly táhly v řadách nalevo za císařem a jeho družinou, jiné směřovaly vpravo k zalesněným návrším. Dalo mi nepředstavitelnou námahu přimět ty přízemní duše, aby šly přihlížet bitvě. Vidíme dokonale Budyšín z výšiny, která se zvedá nad městem. Pozorujeme krásně od samého poledne do tří hodin všechno, co lze z takové bitvy vidět, to jest nic. Požitek tkví v tom, že člověk je trochu dojat, neboť si je vědom, že se tam odehrává cosi nesporně strašlivého. K tomuto dojmu také hodně přispívá velebné dunění děl. Je v naprostém souladu s celkovou atmosférou. Kdyby dělo vydávalo pronikavý zvuk píšťaly, asi by mě to tak nedojímalo. Dobře cítím, že zvuk píšťaly by zněl hrozivě, ale nikdy tak krásně jako dunění děl.(…) Přihlížející pánové Minaudant a Le Payn vidí mnohé dík své obraznosti. Vyprávějí o všech pohybech, jež právě vykonal čtverhran, který změnil postavení, tvar atd. Nechám je mluvit. Čtvrtý příchozí, jemuž poctivě vykládají o svém čtverhranu, se jich otáže, jestli to snad není spíše živý plot. Zřetelně je vidět jedině oblaky při výstřelech z děl; je slyšet palbu, více nebo méně podporovanou střelbou z pušek.“ (původní překlad Jana Bindera z roku 1976)

Následující část: Hra o čas

Předchozí část naleznete prolinkem v nadpisu