úterý 11. listopadu 2014

BEZ SPOJENÍ NENÍ VELENÍ (3. ČÁST)


Michal ŠŤOVÍČEK
 2.3 Trubky (trompette - ve femininu znamená trubku, v maskulinu trubače

„Spojovacím prostředkem“ kavalerie byla trubka. V bitevní sestavě měl plukovník po boku vždy velitelského štábního trubače (brigadier-trompette: existovala i neupřesněná funkce plukovního trubače trompette-major, ale to byl podle všeho náčelník trubačů plukovní hudby), připraveného předávat jeho rozkazy vytroubením ustálených povelů/signálů. Tento signál okamžitě opakovalo všech osm trubačů pluku, seskupených na doslech pod velením adjutanta, což již bylo dostatečně hlasité velení pro celý pluk. Trubka tak přesněji řečeno nenahrazovala ústní rozkaz, nýbrž ho předcházela jako avizo nebo jej bezprostředně následovala jako zesílení.
V této logice měl rovněž  každý velící generál divize i brigády vedle svých pobočníků u sebe neustále i jednoho trubače = jakýsi „telefon“.
Jezdecké pluky měly rovněž své speciální identifikační „refrény“ (ty měly pochopitelně i ostatní zbraně - ženisté, artilérie, atd.).
U pluku byl vždy jeden trubač na kompanii. Do útoku vjížděli trubači za svou eskadronou. Když byli napadeni, byli na tom o něco lépe než bubeníci. Měli standardní jezdeckou šavli svého druhu jezdectva, v boji si tudíž okamžitě přehodili trubku do levé ruky k uzdě a mohli tasit. Když trubač tasit nestihl, jednoduše vzal útočníka po hlavě  svým nástrojem, který nebyl nijak křehký a dokázal ublížit... Typické praporky na trubkách se navlékaly pouze pro přehlídky.
Napoleonské celoarmádní jezdecké trubačské povely/signály („ordonanční troubení“ = sonneries d´ordonnance) byly kodifikovány nařízením z 1 vendémiaire An XIII (23.9.1804) o výcviku a manévrování jezdectva. Obsahovalo 28 povelů/signálů, které dílem převzalo od armády monarchie, dílem je nově složil tehdy známý skladatel David Bühl:

-Generální nástup resp. poplach (la générale) - stejný význam jako u pěchoty
-Sedlat (le boute-selle) 
-Na koně naložit (le boute-charge) - přidat na osedlané koně ostatní jezdeckou přesunovou výstroj a výzbroj
-Do sedel (à cheval)
-Nástup (l´assemblée) - stejný význam jako u pěchoty
-Na pochod (la marche) - stejný význam jako u pěchoty
-Do útoku (la charge)
-Svolání (le ralliement) - podobný význam jako u pěchoty + shromáždit se po ústupu
-Ústup (la retraite)
-Palbu ukončit (cesser le feu) - chybí logický povel Zahájit palbu; oba tyto povely u jezdectva jsou na pohled dost zvláštní, používaly se totiž při výcviku na střelnici.
-Budíček (le réveil)
-Nástup na krmení koní (le repas des chevaux)
-Nástup na hřebelcování koní (le pansage des chevaux)
-Fasování/Rozdílení (les distributions)
-Nástup na výcvik (l´instruction)
-Nástup na rajony (les corvées)
-Výdej stravy (la soupe) - „pro polívku“
-Nástup k rozkazu (le ban) - stejný význam jako u pěchoty
-Odchod z rozkazu (la fermeture du ban)
-Instruktáž (à l´ordre) - stejný význam jako u pěchoty
-Svolání furýrů (à l´ordre pour les fourriers)
-Svolání trubačů (la réunion des trompettes)
-Svolání stráží (rassemblement des gardes)
-Svolání služby/pohotovosti (appel des hommes consignés)
-Průjezd městem (le cavalquet): troubilo se při průjezdu městem do pole = zvalo se jím obyvatelstvo k podívané a k projevům sympatií...  Obdobný signál používala určitě i pěchota, ač není v její ordonanci zmiňován
-Svolání po ústupu (appel après la retraite)
-Zhášení ohňů = večerka (pour faire éteindre les feux), což bylo Napoleonovo oblíbené troubení.
Jeden signál zde není uveden - byl prakticky dvoutónový a krátký, nikde jsem nenašel jeho význam, možná to byl doplňující povel Proveďte - exécution)
A jistě jste postřehli, že nevysvětlitelně chybí povel Sesednout (pied à terre)!
K těmto ordonančním signálům/povelům se mimo dotyčné nařízení přidávaly další, např.:
-K poctě praporu (à l´étendard) - stejný význam jako u pěchoty
-Kapitulace (la chamade) - stejný význam jako u pěchoty
-Svolání nočních stráží (le guet): svolávalo noční stráže v pevnostech.

Jízdní myslivec a jízdné dělostřelec

Dragouni a 1. karabinický

5. husarský

4, kyrysnický
7. kyrysnický (ten je evidentně i na známém obrazu E.Meissoniera „Friedland“)
Kromě nich existovaly ještě četné povely manévrovací-taktické = obrat vpravo/vlevo/vzad, tasit, šavle skrýt, krokem/klusem/tryskem vpřed, zastavit apod. 
Pro ilustraci přikládám i starou nahrávku. Jde sice o jezdecké povely z přelomu 19. a 20. stol., ale jsou to s drobnými změnami v názvech a doplňky stále ty výše uvedené napoleonské (u jezdeckého pluku republikánské gardy platí ostatně 200 let dodnes)!
= po úvodních taktech: Krokem vpřed, Klusem vpřed, Tryskem vpřed, Zastavit, Sesednout, Zahájit palbu, Palbu ukončit, Do sedel, Obrat vzad, Tasit, Šavle skrýt, Obrat vpravo, Obrat vlevo, Pláště obléknout, Do útoku, Svolání pícníků, Nástup, Svolání, Budíček, Apel, K lékařské prohlídce, Fasován/rozdíleníí, Výdej stravy, Svolání trubačů, Svolání důstojníků, Generální nástup, Na pochod, Nástup k rozkazu, Odchod z rozkazu, K poctě praporu, Večerka.
Trubači v drtivé většině neznali noty (to nebylo kritérium pro zařazení k trubačům), učili se tedy pouhým odposlechem a opakováním a k zapamatování melodie používali popěvky, většinou náležitě jadrné - nikoli samoúčelně, nýbrž aby si je lépe pamatovali, snáz než nějaké vznosné lyrické verše...
K zapamatování toho také nebylo málo, takže řešením byla i často tradovaná odpověď starého husara na otázku nováčka, zda zná všechna ordonanční troubení : „Až uslyšíš nějaké troubení, rozhlédni se po ostatních a dělej to, co oni.“
Akustické spojení bylo reformováno r. 1831, kdy byly pro pěchotu zrušeny bubny a zavedena polnice - clairon (od trubky se liší tvarem a melodickým „posazením“ v Es, trubka je pronikavější, v Hes/B):
Trubka a polnice
Bubeníci a trubači byli tak dalšími skutečnými předchůdci spojařů v rámci své jednotky. Ač byli zvláště bubeníci téměř na samém dně vojenské hierarchie, těšili se stejné vážnosti jako jejich spolubojovníci s puškou a vzhledem ke své důležitosti se těšili i některým výhodám - pobírali dvojnásobný žold řadového vojáka (z něhož ovšem museli financovat údržbu a opravy svého bubnu), fasovali dávky jídla a ubytování jako poddůstojníci, před založením Čestné legie dostávali jako vyznamenání čestné paličky nebo trubky.. Tyto čistě vojenské a bojové bubeníky a trubače nelze tedy zaměňovat s bubeníky a trubači vojenské hudby, do níž se často najímali nevojáci resp. dočasní vojáci „na dobu určitou“ a na náklady plukovníka - v boji se tudíž nepoužívali.  


2.4 Děla

Kanon byl rovněž klasickým taktickým spojovacím prostředkem, ovšem již na vyšším stupni velení - střelbou „slepými“ náboji mohl prodloužit dosah bubnování a troubení na několik kilometrů. Tak tomu bylo například v Bouloňském táboře, kde vyhlašoval budíček a večerku. Na taženích pak pokaždé oznamoval začátek bitvy = tři rány v pravidelných intervalech, vypalované baterií gardové artilérie. Dalším příkladem je jedna ze Soultových dispozic před Slavkovem: „Pokud se nepřítel pohne k předním hlídkám, baterie na vyvýšenině u kaple vypálí na poplach čtyři dělové rány... a na toto znamení se Vandammova divize připojí k Legrandově a rozvine se do bitevní sestavy...“
V r. 1809 se jednalo o spojení na zvláště velkou vzdálenost = mezi Landshutem a Eggmühlem, 35 km vzdušnou čarou, podle císařovy směrnice z 22.4.1809 Davoutovi : „Budete-li připraven zaútočit,  vypalte v poledne dělovou salvu 12 ran naráz, další takovou v 1 hodinu a další ve 2 hodiny.“ Stalo se a Davoutovi tak mohly dorazit posily.
Na rozdíl od děl není nikde zmínka o spojení v armádě prostřednictvím rachejtlí, ač možné bylo celkem snadno - viz např. oslava císařových narozenin 16.8.1804 v Bouloňském táboře, kdy bylo naráz vypáleno skoro 50 000 světelných nábojů z pušek a jejich několikavteřinovou záři bylo možno pozorovat až na druhé straně La Manche.  

3. Vzduchoplavba (aérostation)

Zcela nový, pokrokový a efektivní způsob předávání informací tudíž spojení, ovšem zároveň případ, kdy technický pokrok nedokázal držet krok s Napoleonovým způsobem válčení... Napoleon se s ním setkal jen zcela okrajově a o spojovací prostředek šlo vlastně také jen okrajově či přesněji nepřímo, přesto do přehledu způsobů spojení v napoleonské době balony pro úplnost patří. 
Revoluce nabídla armádě upoutaný pozorovací balon plněný vodíkem, notoricky známý z takřka všech vyobrazení bitvy u Fleurus. Předchozí historií balonů ani technikou výroby a provozu se zde nebudu zabývat, tudíž rovnou k věci:
Již 25.10 1793 bylo rozhodnuto, že bude vyroben balon pro Severní armádu a za tímto účelem byly zřízeny výrobní dílny v Meudonu. Hlavním problémem bylo, že vodík se získával tehdy jedinou známou metodou - pouze z kyseliny sírové, jenže veškerá síra se v té době konfiskovala pro výrobu střelného prachu. Bylo tedy nutno vyvinout nový způsob - skupině chemiků včetně Lavoisiera se podařilo vynalézt výrobu vodíku rozkladem vody na rozžhaveném železe.
Poprvé byl ovšem takto vyrobený balon nasazen již v obleženém Maubeuge (2.6.1794) a při dobývání Charleroi (kapitulovalo 25.6.), až poté byl převezen a použit 26.6.1794 u Fleurus.
Ještě předtím - 2.4.1794 (někde se píše 12.4.) zřídil Výbor veřejného blaha první kompanii vojenských vzduchoplavců (aérostiers militaires). Tvořilo ji 26 mužů - specializovaných řemeslníků: tesařů, zedníků, mechaniků... pod velením kapitána, poručíka, podporučíka, hlavního seržanta a 4 nižších poddůstojníků. Kapitánem roty byl jeden ze spolutvůrců balonů, nadšený vzduchoplavec a fyzik Jean Marie Joseph Coutelle (1748 - 1835), který také vystoupal v balonu při jeho výše uvedených i dalších nasazeních. Kompanie byla organizačně přičleněna k dělostřelectvu a oblečena do jeho uniforem. Ještě v červnu = 23.6.1794 byla  zřízena druhá vzduchoplavecká kompanie. Výrobu balonů v Meudonu řídil Coutellův pomocník, fyzik a všeuměl Nicolas-Jacques Conté (1755 - 1805) - mj. vynalezl tužku v dnešní podobě a později v Egyptě dokázal zázraky v logistice. Společně uvedli do provozu celkem 23 balonů ve třech velikostech, většinou o průměru něco přes 10 m, válečnicky pojmenovaných (Odvážný, Herkules, Válečník, Kastor a Pollux apod.), které se dále nasazovaly u Severní a Rýnské armády (obléhání Mohuče atd.).
Coutellův balon při obléhání Mohuče
Nelze říci, že balony byly hlavní příčinou francouzských vítězství, avšak nemalou měrou se na nich podílely, nejen přehledem a hlášeními o rozmístění a pohybech nepřátelských sil, ale měly i nezanedbatelný psychologický účinek. Hned při prvním použití u Maubeuge: „Zpráva podaná po sestupu ženijním důstojníkem, který kapitána doprovázel, byla tak jasná a zevrubná, že nepřítel se zjevně již nemohl ani pohnout, aniž by se to v pevnosti nevědělo (...) s našimi dalekohledy jsme mohli spočítat okenní tabule v oknech pět mil vzdáleného Monsu (...) Morální účinek, který tento zbrusu nový prodstředek vyvolal v rakouském táboře, byl nesmírný; ohromil zejména velitele, kteří si záhy všimli, že jejich vojáci jsou přesvědčeni, že mají co do činění s kouzelníky. Aby tuto víru potřeli a vojsko povzbudili, rozhodli se po poradě, že se neblahé zařízení pokusí sestřelit. Jakmile zjistili, že balon stoupá každý den ze stejného místa, umístili do úvozové cesty dvě čtyřliberky a když se ráno balon majestátně vznesl, první koule prolétla nad pláštěm a dopadla do opevněného tábora; ihned poté se druhá koule otřela o dno koše, v němž stál kapitán, který přivítal obě koule zvoláním Vive la République!  Nás ostatní obě ty rány až tolik nerozveselily, neboť jsme si spočítali, že když dělové koule minuly, nepřítel by mohl použít bombu nebo granát, který by mohl dopadnout do zahrad, v nichž jsme balon drželi, a mohl by zasáhnout personál a poškodit vypouštěcí materiál. Ten nápad nedostal či spíše nedali jsme mu na něj čas, neboť již nazítří povolali z Lille jistého seržanta dělostřelectva, který slíbil, že děla vyřadí z boje přímo na jejich střeleckých stanovištích; což se pravděpodobně doneslo nepříteli, který se již neprojevil a nechal nás již v klidu pozorovat.“ (Selle de Beauchamp, Paměti důstojníka vzduchoplavců). A v relaci o bitvě u Fleurus Coutelle napsal: „Jistě, balon nám bitvu nevyhrál; ovšem musím říci, že Rakušanům značně vadil, neboť se domnívali, že nám neunikne ani jediný jejich krok, a že naší armádě tato dosud neznámá zbraň dodala sebedůvěru a dobrou náladu.“ Hovoří se i o tom, že někteří Rakušané viděli v balonu ďáblův výtvor, v hrůze padali na kolena a modlili se.
Vzápětí po bitvě zřídil Konvent Státní vzduchoplaveckou školu, rovněž se sídlem v Meudonu, a jejím řízením pověřil J.-N. Conté.
V akci bylo samozřejmě nutno zajistit spojení = předávání zpráv z balonu ve výškách 300-500 m na zem. Šlo tedy o spojení jednosměrné, uskutečňované shazováním psaných zpráv o výsledku pozorování, zatížených pytlíkem s pískem, jak píše sám Coutelle v jednom svém memorandu: „V koši jsem měl pytlíky s pískem a vlaječkou, poznámky nebo zprávy jsem do nich vkládal a na domluvené znamení je shazoval dolů.“
Selle de Beauchamp k bitvě u Fleurus dodává: „...spojení se uskutečňovalo pomocí pytlů (sic) zátěže, jejichž shození se avizovalo signálem, neboť jsme jimi byli vybaveni pro různé činnosti. Když se jako zde jednalo o podrobnější zprávy, do pytle byla vložena listina, určená pouze důstojníkovi vzduchoplavců, který ji osobně předával adresátovi, zpravidla generálovi.“
Za tmy balon komunikoval se zemí pomocí soustavy barevných luceren zavěšených z koše. Díky novátorské technologii totiž mohl zůstat naplněný až měsíc, nemusel se tudíž každý den stahovat a mohl tak pozorovat i ohně v nepřátelském ležení.
Vztah revolučních generálů k balonům byl po úspěšných začátcích nakonec nejednoznačný - viděli, že se nehodí k manévrové válce: přeprava byla nesnadná, potřebného materiálu hodně, bylo vždy nutno vybudovat na místě celou malou továrničku, výroba vodíku byla riskantní, naplnění balonu trvalo 6-10 hodin...
Přesto Bonaparte vzal celou Coutellovu vzduchoplaveckou rotu do Egypta (museli ho přesvědčovat). Jedna loď s materiálem se však před Alexandrií potopila, druhá byla zničena u Abukiru. Conté vzápětí po vylodění navrhl rovněž improvizovaný optický telegraf mezi Alexandrií a Abukirem (cca 22 km) na varování před anglickou flotilou, k němuž hodlal využít malých upoutaných balonů. Jeho projekt byl zamítnut nebo se ani nestihl realizovat? což možná k porážce u Abukiru přispělo... Vzduchoplavci tak posléze improvizovali a nakonec třikrát vypustili pouze lehoučké balony bez posádky jako atrakci (mj. při káhirské oslavě výročí bitvy u Rivoli) a k ničemu smysluplnějšímu se nedostali, tudíž byli přeřazeni na vykopávky.
Druhá vzduchoplavecká rota i škola v Meudonu zatím zůstaly v nečinnosti a Direktorium je nakonec dekretem z 28.1.1799 zrušilo, přičemž bylo opatrně nařízeno, že „tento výnos nebude vytištěn.“
 
1 Uniforma vzduchoplavců v Egyptě 1799 - 1801. 
2 Uniforma vzduchoplavců před vyplutím na egyptskou výpravu r. 1798. 
3 Vzduchoplavec v r. 1794
4 Vojín vzduchoplavec v r. 1801. 
5 Důstojník vzduchoplavec v r. 1801 
V pozadí pec na výrobu vodíku - takovou bylo nutno postavit na každém stanovišti, z něhož měl být balon naplněn.
Za bezvětří stačilo k udržení balonu na kratší dobu 40 mužů
Na balonu jsou vidět zmíněné signalizační lucerny na 3 volných lanech (3-7 luceren na jednom laně).
Galantní aerostatiér, Myrbachova ilustrace ke vzpomínkácm vzduchoplavce barona de Selle de Beauchamp
První vzduchoplavecká rota byla pak rozpuštěna ihned při svém návratu z Egypta. Někde se lze dočíst, že vojenské vzduchoplavce zrušil v r. 1799 právě Bonaparte, ale to je blud (i kdyby, tak to mohl učinit až bezprostředně po 18. brumairu, ale to měl jiné starosti). Bonaparte a později císař Napoleon na svých taženích pochopitelně vzhledem ke statičnosti tohoto pozorovacího a spojovacího prostředku jeho využití neobnovil. Balony tentokrát bez posádky byly využity pouze při oslavách korunovace Marie-Louisy a pak také při vítání Ludvíka XVIII. Čímž končí historie napoleonské vzuchoplavby i tento příspěvek.


Žádné komentáře: