pondělí 3. února 2014

POSLEDNÍ TAŽENÍ GENERÁLA BONAPARTA (1)



V příspěvcích na blog, které občas dostávám, se objevil další, jehož autorem je Miloslav Kolomazník. Přesněji řečeno je překladatelem a komentátorem věci, kterou jsem sám před časem dost těžce sháněl, pasáže z paměté Louise Marchanda, posledního Napoleonova komorníka, který jej věrně provázel až k jeho posledním chvílím. Díky za tu práci s překladem, je to unikátní a u nás až na pár zasvěcených neznámá věc!!! Zde máte první ze dvou částí.

Poslední tažení generála Bonaparta

Napoleonova smrt ve vzpomínkách komorníka Louise Marchanda

První část
Překlad a komentář: Miloslav Kolomazník



„Le comte Marchand“
od J.-B.Mauzauisse (1824),
v expozici Musée de Malmaison
„V roce 1811 bylo mezi rodinnými příslušníky  Napoleonova osobního služebnictva vybráno dvanáct mládenců, kteří měli, jakožto sluhové a dveřníci, vstoupit do služeb v císařských komnatách.“ Těmito slovy začínají obšírné, velice zajímavé a mimořádně  čtivé paměti muže, kterého francouzský císař Napoleon I., krátce před svou smrtí na Svaté Heleně, povznesl do šlechtického stavu a označil jej za svého blízkého přítele.

    Louis-Joseph-Narcisse Marchand, jak uvádí křestní list, vystavený v Paříži 28. března 1791, byl jedním ze dvou dětí Marie-Marguerity Broquetové, první chůvy nedávno narozeného Římského krále. Byla to právě jeho matka, jež požívala značné důvěry paní de Montesquiou, guvernantky jediného Napoleonova legitimního syna, kdo se nejvíce zasloužil o Marchandovo přijetí do císařských služeb, coby garçon d'appartement, tedy sluhy v domácnosti.

    Netrvalo dlouho a Marchand na sebe svým příjemným vystupováním a svědomitým plněním povinností upozornil. Ve Fontainebleau, o tři roky později, jej nejvyšší dvorský maršálek Bertrand jmenoval Napoleonovým prvním komorníkem, čímž na pozici panovníkova osobního sluhy vystřídal Louise Constanta du Wairy, autora veleznámých a pikantních pamětí z císařova osobního života, který francouzského císaře, podle mnohých z čisté zbabělosti, odmítl následovat do vyhnanství na ostrově Elba. Po prohrané bitvě u Waterloo následoval útěk z Francie a nucená plavba na ostrov Svaté Heleny, kam císaře doprovázela jen skromná francouzská družina.[i] V příštích šesti letech se Marchand stal nepostradatelnou součástí zužujícího se císařského dvora v Longwoodu, za což jej umírající panovník poctil hraběcím titulem, tučnou částkou a učinil jej jedním z vykonavatelů své poslední vůle, dokumentu, o jehož naplnění budou vykonavatelé usilovat desítky let a definitivní tečku za ním učiní až dekret císaře Napoleona III. z roku 1855.

    27. května 1821, osmnáct dní po Napoleonově pohřbu, Marchand z ostrova odplul na palubě HMS Camel. Vědom si císařova přání, aby se po návratu do vlasti ucházel o dceru některého z vyznamenaných důstojníků císařské gardy, se 15. listopadu 1823 oženil se slečnou Mathildou Brayerovou, dcerou generála Michela-Sylvestre Brayera, starého Oudinotova granátníka a pozdějšího generála divize císařské mladé gardy, z jejichž svazku později vzešla dcera Malvina.  

    V roce 1840 se Marchand na Svatou Helenu ještě jednou vrátil, tentokrát již jako člen francouzské expedice, vedené princem de Joinville, jejímž cílem bylo vyzvednutí  Napoleonových ostatků a jejich navrácení zpět do Francie. Po svém návratu se Marchand, podobně jako další členové bývalého Napoleonova doprovodu, ocitl na výsluní veřejného zájmu, i nadále však vedl poklidný život, k němuž mu dopomáhala část získaného dědictví. V roce 1869 vyloučil Napoleon III. jakékoliv pochybnosti ohledně relevantnosti císařova původního odkazu a s definitivní platností Marchandovi potvrdil titul hraběte; nádavkem jej ještě jmenoval Důstojníkem Řádu čestné legie. Zemřel v Trouville, 19. června 1876, šest let po pádu tzv. Druhého císařství.

    Své paměti začal Marchand sepisovat až s odstupem let, v roce 1840, a třebaže obsahují řadu nepřesností, odvedl v nich velký kus práce, jenž, zejména ve vykreslení jednotlivých postav i života v uzavřeném světě Longwoodu, nemá obdoby, a který mj.  poskytl pevnější základy pro pozdější kontroverzní tvrzení, že Napoleon byl na Svaté Heleně zavražděn (otráven). O existenci Marchandova rukopisu se v odborných kruzích vědělo, dlouho se však věřilo, že jej Napoleon III. odkoupil a nechal zničit. Ve čtyřicátých letech minulého století jej od komorníkova vnuka, Edouarda Desmazièrese, získal Jean Bourguignon, kustod uměleckých sbírek na zámku Malmaison, který se později zasloužil o jeho plné zveřejnění, třebaže se kompletního vydání nové dvousvazkové knihy nedožil.

    První svazek, jehož těžiště tvoří vyprávění o životě ve vyhnanství na ostrově Elba a následném letu, ale také nevyhnutelném pádu Orla během Stodenního císařství, byl publikován v roce 1952 a nese označení: „Mémoires de Marchand: premier valet de chambre et exécuteur testamentaire de l'empereur Napoléon, publ. d'après le manuscrit original par Jean Bourguignon. I: L'île d'Elbe. Les Cent-Jours.“ Na druhém svazku, jenž vznikl až s odstupem tří let a poodkrývá mnoho neznámých aspektů Napoleonova vyhnanství na ostrově Svaté Heleně, se po Burguignonově smrti autorsky spolupodílel Commandant Henry Lachouque.

    Doposud jediné anglofonní vydání Marchandových pamětí, pyšnící se bezmála osmi stovkami stran, vyšlo "za velkou louží" v roce 1998 a jmenuje se: „In Napoleon's shadow: the complete memoirs of Louis-Joseph Marchand, valet and friend of the Emperor 1811-1821.“

---


Horace Vernet: Napoleonova apoteóza (1821)
    Jednadvacátého [dubna 1821] se císař cítil slaběji než předcházejícího dne. Hraběti Montholonovi, který mu již několik hodin dělal společnost, poručil vyvětrat místnost a poslat pro doktora [Antommarchiho], a také pro otce Vignaliho. Prvému z nich sdělil, že jej holení vyčerpává a síly jej opouštějí, poté se obrátil k otci Vignalimu a řekl:

    „Víte, co je to „chapelle ardente“, osvětlená kaple?” [katafalk, obklopený zapálenými svícemi]?“

    „Ano, Sire.“

    „Už jste ji někdy zařizoval?“

    „Ještě nikdy, Sire.“

    „Nuže, až budu ve smrtelné agónii, zařídíte mou. Ve vedlejší místnosti postavíte oltář, vystavíte zde Nejsvětější Svátost a budete odříkávat modlitby za umírajícího. Narodil jsem se v katolické víře, chci tedy splnit vše, oč si žádá a zároveň přijmout pomoc, jež poskytuje.“

    Byla to velmi dojemná chvíle. Císař se chystal pokračovat, ve tváři dr. Antommarchiho, který stál u paty postele, však zpozoroval náznak jakéhosi pobavení. Raněn takovým chováním, jeho směrem pronesl:

    „Vaše hloupost mě unavuje, pane! Vaši povrchnost a nedostatek slušného taktu snad mohu přehlížet, avšak Vaši bezcitnost, nikdy! Odejděte!“[ii]

    Poté se vrátil zpět ke knězi:

    „Po mé smrti budu umístěn v pohřební síni. Dokud nespočinu v zemi, budete sloužit mši a neustávat v modlitbách.“

    Císař se poté odmlčel. Byli jsme dosud zmraženi výstupem, jehož jsme se právě stali svědky, když císař prolomil stávající ticho. Hovořil s otcem Vignalim o Korzice, Ponte Nuovu a Rostinu a nabádal jej, aby si tam postavil dům. Liboval si v líčení toho šťastného a poklidného života, které tam na otce čeká a naznačoval, že mu k uskutečnění takových  snů poskytne potřebné prostředky.[iii] Otce Vignaliho císařova vřelá náklonost dojala, poklekl a uchopil jeho, na okraji postele ležící ruku. Přitiskl k ní rty a opět vstal, oči měl zalité slzami. Poté jej císař propustil, a když odešel, řekl:

    „Srdce ubohého Vignaliho se při pohledu na můj stav zalilo žalem; mám rád jeho povahu, to bude tím, že je synem Korziky. A co se toho imbecila [Antommarchiho] týče, těžko si zasluhuje něčího zájmu. Už se snad někdo, někdy a o někoho staral hůře, než on o mě?“

    Mlčel jsem, byl jsem však toho názoru, že by se císař již neměl více zlobit, neboť ani v případě dr. Antommarchiho, neudělá jeho vrozená šlechetnost, jež mu umožňovala tolik odpouštět, výjimku. V tom jsem se nemýlil.

    Císařova rozmluva s otcem Vignalim, třebaže byla první svého druhu, jíž jsem mohl být přítomen, mě nepřekvapovala. Cítil, že se blíží jeho poslední hodina, a proto se stejným klidem, s jakým vyřizoval své pozemské zaležitosti, napravoval coby Křesťan i věci, které mu měly usnadnit odchod na věčnost. Často jsem jej slýchával hovořit o Boží existenci (…).

Carl von Steuben: Napoleonova smrt na Svaté Heleně (1830)

       22. dubna císař souhlasil s podáním sedativ, jež mu navrhl doktor Arnott, který přišel sám.[iv] Císař tvrdil, že má horečku a s rukou na břiše pronesl:

    „Je to tady, doktore, nic už neprojde, pylorus [místo, kde žaludek přechází do dvanáctníku] je zasažen, cítím to.“

    Tu trochu jídla, kterou snědl, vyzvrátil ještě v průběhu večera. Velkomaršálek [Bertrand] s ním zůstal o samotě a tlumočil mu lítost dr. Antommarchiho nad tím, že si o něm císař udržuje takové špatné mínění. Patrně se domníval, že špatný zdravotní stav císaři nedovolí, aby se zabýval takovými záležitostmi.

    “Co mám dělat”, řekl císař, “špatnou duši jistě nemá, ale je to imbecil.”

    Hrabě Montholon s velkomaršálkem nepochybně v noci vystoupili v jeho prospěch, neboť hned druhého dne obdržel [Antommarchiho] příkaz, aby se zúčastnil vizity opět po boku Dr. Arnotta.

    Císař svým podpisem stvrdil veškeré inventáře, které mu byly předloženy, přesto ještě zbývalo vypracovat soupis tabatěrek. Požádal mě, abych přinesl bednu, v níž byly uloženy a v nepřítomnosti hraběte Montoholona mi začal diktovat soupis. Jednu z tabatěrek, ozdobenou velice pěkným medailónkem, odložil stranou pro Lady Hollandovou[v]; obdržel ji od papeže Pia VI. po podpisu Tolentinské dohody [19.II.1797]. Na lístek napsal: “Lady Hollandové, od Napoleona, na důkaz úcty a náklonnosti.” Požádal hraběte Montholona, aby ji Lady Hollandové osobně předal a při té příležitosti jí vyjádřil vděčnost za péči, kterou mu spolu s manželem prokázala. Pak vyjmul jinou, určenou doktoru Arnottovi a přikázal hraběti Montholonovi, aby do ní vložil 12 000 franků ve zlatě. Původně ji měl obdržet kněz, který doprovázel [správce císařského domu] Ciprianiho k místu jeho posledního odpočinku. Zatímco mi císař povídal, že ji měl nechat opatřit symbolem ve tvaru písmene “N”, hrotem svých nůžek jedno takové vyryl.

    “Sire”, povídám, “jakmile vejde ve známost jeho původ, bude mít tato krabička mnohem větší cenu, než kterákoliv jiná, bohatě zdobená rytinami.”

    Po císařově smrti ji dr. Arnottovi věnoval hrabě Montholon.

    Jakmile jsme tento inventář dokončili, císař se mě dotázal na předměty, jež zůstaly u hraběte de Turenne. Odešel jsem do svého pokoje, abych mu příslušný soupis vyhledal a předal. Tyto věci uspořádal tak, jak je patrné v soupisech 1, 2 a 3.[vi] Zároveň mě instruoval, jak mám naložit s jeho vlasy, které mu budou po smrti odstřiženy.[vii]

    “Každý člen mé rodiny obdrží šperk s několika mými vlasy, císařovna náramek, můj syn řetízek k hodinkám.”

    Za dobu trvání jeho vleklé nemoci, byl tento den pro císaře bezesporu jedním z  nejúnavnějších a pro nás jedním z těch nejsmutnějších; projevující se symptomy zvěstovaly jeho blízký konec. Celé dopoledne jsme strávili sepisováním dodatků [poslední vůle]. Třebaže byl velmi unavený, přinutil mě, abych se posadil vedle lůžka a diktoval mi úřední pokyny, určené vykonavatelům jeho testamentu, které jsem měl přepsat. 26. dubna je císař svým pohledem ještě jednou přelétl a podepsal.

    Během diktování jej sužovaly takové dávivé záchvaty, že kvůli nim vždy na několik minut přerušil práci. Nic z toho, (…),  jej však nedokázalo odradit od započaté práce:

    “Jsem vskutku unavený”, pronesl, “zbývá mi však zoufale málo času a musím to dokončit; dejte mi trochu Las Casesova konstantského vína.”

    Dovolil jsem si připomenout komplikace, které mu víno přivodilo před několika dny:

    “Pche”, procedil mezi zuby, “kapka by mi snad neuškodila”, a pokrčil přitom rameny, “nikdo z nich o tom nemá nejmenší potuchy, tato země trpí nedostatkem všeho, na co chcete, abych tady ještě čekal? Nemám v plánu krátit si své dny, a rozhodně si je nemíním prodlužovat. Tu máte”, pronesl a podal mi sklenku s Konstantským, “když do mě proniká, řeže jako plátek žiletky.”

    Trval na osobním uzavření tří beden, jež obsahovaly jeho tabatěrky a některé další předměty, a jejichž obsah mi předtím zdlouhavě diktoval. Ovázal je stuhami, opatřil vlastní pečetí a podal mi od nich klíče, jelikož mě učinil jejich opatrovníkem.

    Netrvalo dlouho a konstantské víno vyvolalo nové zvrácení, ani to mu však nezabránilo v pokračování své činnosti do doby, než se ohlásil velkomaršálek a oba lékaři. Všude po místnosti se povaloval roztrhaný papír a modrými stuhami omotané, zapečetěné bedny.

    “Příliš jsem toho napsal”, adresoval dr. Arnottovi, “jsem unavený a mám stažené břicho.”

    Snědl trochu jídla, pak oba lékaře propustil a pozdržel u sebe hraběte Bertranda. Hraběnka Bertrandová se mě přišla zeptat na jeho zdraví, jelikož jej neviděla již od doby, kdy se mu zle přitížilo; plně mi odkryla muka, jež kvůli tomu prožívá. Zmínil jsem se o tom císaři. Řekl, že jednoho dne, až se bude holit, mohl by ji přijmout.[viii]

    Stejného dne se císař zmínil hraběti Bertrandovi, že si přeje být pohřben na březích Seiny, nebo poblíž Lyonu, na ostrově při soutoku Rhôny a Saôny, a nebo na Korzice, v dómu, v němž jsou pohřbeni jeho předci, neboť i tam spočine na francouzské půdě. 

    „Avšak“, vzápětí dodal, „britská vláda předvídala mou smrt. Do pokynů, týkajících se této události, byly dodatečně vloženy instrukce, aby mé tělo setrvalo na ostrově, takže se obávám, že mě pohřbí ve stínu vrb, pod nimiž jsem odpočíval, když jsem Vás chodil navštěvovat do Hutt´s Gate [sídlo manželů Betrandových], poblíž pramene, kam mi chodí každého dne pro vodu.”

    Císařova slova, pronesená s takovým klidem a rezignací, by jednoho zabolela na duši, neboť dokazovala jistou odevzdanost tomuto prokletému ostrovu. Rovněž hovořil o tom, že obnovil víru ve Francii a že se hodlá zúčastnit nedělní bohoslužby, aby mohl poslední dny svého života prožít v klidu. Otec Vignali byl nucen sloužit mši a odříkat čtyřicetihodinovou modlitbu; v jejím průběhu byl s císařem o samotě. Večer [císař] nestrávil jídlo, které mu bylo podáno v průběhu dne.

    Příroda mu ponechala ještě dostatek sil, aby se pokusil vypořádat své záležitosti. Cítil se nyní dobře a celý 26. duben hodlal využít k jejich dořešení. O den dříve mu dr. Arnott  během čtyřhodinové návštěvy změřil puls, přičemž jej shledal dosti slabým. Poté [císař] svou paži přepustil dr. Antommarchimu, což neučinil několik posledních dnů a každému z nich podal kousek oplatky. Dr. Arnottovi pak ještě nabídl trochu klaretu a se slovy: “Uvidíme se zítra”, nechal oba odejít.

Napoleon na smrtelném loži
    27. dubna se císař holil na lůžku, načež jsem doufal, že by tentokrát už mohl pozvat hraběnku Bertrandovou. Třebaže vypadal nezdravě, potvrzoval, že se cítí být silnější. Měl dobrou náladu, bez přestání klábosil s hrabětem Montholonem a zdál se být spokojený se vším, co se mu včera podařilo vyřídit. Nechal si zavolat dr. Antommarchiho a choval se k němu přátelsky, což mě velmi potěšilo. Zajímal se zejména o to, zda dr. Arnottovi za péči, kterou císaři věnoval, udělá radost částka 12 000 franků, jelikož prý během posledních návštěv v jeho tváři pozoroval jen zármutek.
    “S tím co chci udělat pro Vás, budete rovněž spokojen”, a o chvíli později dodal,      “hodlám Vám odkázat 100 000 franků[ix], a pokud si budete přát, napíši Vaše doporučení císařovně.“

    Doktor vyjádřil císaři své hluboké uznání a odešel.

    V průběhu dne, abychom v nohách obnovili krevní oběh, jsme na císařova chodidla přikládali horké ručníky. Ve čtyři hodiny odpoledne souhlasil s návštěvou lékařů, přičemž  hraběti Montholonovi nařídil, aby za ním přišel v osm hodin; o totéž požádal také  velkomaršálka, než se tento kolem šesté hodiny vzdálil. Císař téměř nic nejedl a po odchodu lékařů se vrátil na své lůžko. V půl deváté se s mojí a Saint-Denisovou pomocí přemístil z postele do křesla. Ze svého stolku odstranil karafy a nařídil mi, abych na jejich původní místo položil krytou lampu, psací potřeby a nějaký papír. Na komodě ležely rozličné zapečetěné balíčky, které jsem mu podal. Vyžádal si přítomnost hraběte Montholona a otce Vignaliho. Zanedlouho dorazil také velkomaršálek; císař mu ukázal balíčky na stole a požádal jej o sepsání prohlášení. Závěť a její dodatky, které již dříve opatřil vlastními podpisy a pečetí, jsme měli doplnit o naše. [Bertrandovo] Prohlášení obsahovalo následující text:



Svatá Helena, 27. duben 1821.

Prohlášení, jímž se potvrzuje existence císařovy poslední vůle a jejích dovětků.



    Dne 27. dubna 1821, v devět hodin večer, z císařova pověření bylo nám, hraběti Bertrandovi, velkomaršálku císaře Napoleona, předloženo několik závětí, jejích dodatků a dalších pokynů, které jsou nyní v péči pana Marchanda. Všech devět samostatných obálek, nebo balíčků, je příbližně stejného tvaru, avšak rozdílné tloušťky. Ke třem z nich, jež jsou v jednom ze svých rohů ohnuty, jsou připojeny červené stuhy. Všechny balíčky jsou opatřeny císařskou pečetí a císařovým podpisem, stejně jako podpisy hraběte Bertranda, hraběte Montholona, pana Marchanda a otce Vignaliho.

    Poté, co nám byly předloženy tři uzamčené mahagonové skříňky, ovinuté zelenou stuhou a opatřené císařskou pečetí, jakož i pečeťmi výše uvedených čtyř lidí, a to hraběte Bertranda, hraběte Montholona, pana Marchanda a otce Vignaliho, přečetli jsme si císařem vlastnoručně napsané poznámky, které jsme přepsali následovně:



    Na obálce, jež nenese žádné číslo, je nadepsáno: Toto je má poslední vůle, psaná mou vlastní rukou. Podepsán: Napoleon.

    Na obálce č. 1 je nadepsáno: Toto je dodatek k mé poslední vůli, psaný výhradně mou vlastní rukou. Podepsán: Napoleon.

    Na obálce č. 2 je nadepsáno: Toto je druhý dodatek k mé poslední vůli, psaný výhradně mou vlastní rukou. Podepsán: Napoleon.

    Na obálce, jež nenese žádné číslo je nadepsáno: Toto je třetí dodatek k mé poslední vůli, psaný výhradně mou vlastní rukou, mnou podepsaný a opatřený pečetí, jež bude  otevřen ihned po odpečetění mé poslední vůle. Podepsán: Napoleon.

    Na obálce č. 5 je nadepsáno: Toto je můj dodatek nebo vyjádření mých posledních přání, jejichž uskutečněním pověřuji mou velmi milovanou ženu, císařovnu Marii-Louisu.  Podepsán: Napoleon.

    Na obálce č. 6 je nadepsáno: Toto je můj dodatek nebo vyjádření mých posledních přání, jejichž uskutečněním pověřuji mého syna Eugèna Napoleona; je psaný výhradně mou rukou. Podepsán: Napoleon.

    Na obálce, jež nenese žádné číslo, je nadepsáno: Toto je seznam pokynů pro vykonavatele mé poslední vůle, Montholona, Bertranda a Marchanda. Sepsal jsem závěť a sedm dodatků, jejichž opatrovníkem je Marchand. Podepsán: Napoleon.



    Na příkaz císaře Napoleona, jsme my, hrabě Bertrand, jeho palácový maršálek, pořídili tento zápis, aby sloužil jako soupis a protokol.

    Zaznamenáno v císařské ložnici v Longwoodu, ve výše uvedeném dni a hodině.



    Podepsán: hrabě Bertrand



    Jakmile bylo toto prohlášení vyhotoveno, císař všem pokynul, aby odešli a ponechal si pouze otce Vignaliho. Brzy na to [Vignali] vyšel; vstoupil jsem do císařovy ložnice a nalezl jej opět v posteli. Podal mi svou závěť, její dodatky a směnku, určenou panu Laffitovi[x] a poučil mě o tom, abych po jeho smrti vše, v přítomnosti hraběte Bertranda a otce Vignaliho, předal hraběti Montholonovi. Uzamkl jsem to do svého cestovního kufru, v němž jsem již uschoval císařovnin náhrdelník a zůstal s císařem, dokud nepřišel hrabě Montholon, což bylo v jedenáct hodin. Císař se na hraběte podíval a pravil:

    „Nuže, můj synu, nebyla by hanba, mít své záležitosti tak dobře vypořádané a nezemřít?“

    „Sire, jedině Vaše Veličenstvo si může dovolit takto hovořit“, odpověděl generál.

    Odešel jsem, abych jej s císařem ponechal o samotě. Téhož večera mi císař ještě uložil, abych jeho rukopis a bednu, s níž naložil v jednom ze svých dodatků, obsahující jeho tzv. rezervu, odnesl do domácnosti hraběte Montholona; zbraně abych odnesl do domu hraběte Bertranda a do mého pokoje cestovní kufr a tři mahagonové skříňky s jeho tabatěrkami. Po rušném dni, v jehož průběhu bylo tolik vykonáno, přišla neklidná noc. Císař se snažil spát, avšak marně.

Horace Vernet: Napoleon na smrtelném loži (1826)
    28. duben začal špatně; síl mu ubývalo přímo před našima očima a nohy měl permanentně studené. Bylo zapotřebí velkého množství horkých ručníků, aby mu do nich vrátily trochu tepla; Saint-Denise, který mi je přinesl, se císař téměř otcovsky doptával:
    „Musíš být z toho mého věčného ponocování velmi unavený, chlapče; jak se dnes daří Noverrazovi? Choroba jej musela velmi zasáhnout.“

    Odpověděli jsme, že se cítí lépe a začíná se zotavovat.

    Oba lékaři, včetně hraběte Bertranda, na císaře minulého dne naléhali, aby se kvůli špatnému odvětrávání obou císařských ložnic přestěhoval. Císař sice odmítal jakékoliv změny, které narušovaly jeho zažité zvyklosti, s jejich návrhem nicméně souhlasil. Dr. Antommarchi se císaři připomněl s jeho původním ujištěním, že se s lůžkem přestěhuje do přijímacího salonku.

    „Souhlasím, ale je vše připravené?“, řekl a pokukoval přitom po mě.

    „Ano, Sire“, zněla má odpověď.

    Malé polní lůžko jsme postavili mezi okna, zástěnu přede dveře a malý stolek k posteli. Již tehdy, když se pokoušel přejít z postele do křesla, byl na tom císař špatně, nyní však, při přesunu do přijímacího salonku, byl na tom o dost hůře. Vstal z postele, vklouzl do županu a pantoflí, a když se napřímil, posteskl si:

    „Jsem to ale chudák, mé nohy mě již dlouho neponesou.“

    Nabídli jsme se, že jej tam přeneseme, ale odmítl to. Do přijímacího salonku se dostal jen s velkými obtížemi, opíraje se přitom o mě a hraběte Montholona; vzápětí se vysoukal na postel. Během chůze se o hraběte ztěžka opřel a pronesl:

    „Můj synu, nemám již žádnou sílu, jsem vyřízený.“
    Jen co se uložil do postele, nohy jsme mu opět zabalili do horkých ručníků. Druhé polní lůžko jsme pak umístili v jednom z rohů příjímacího salonku, ke stěně, přiléhající k nedalekému krbu, a v blízkosti  dveří, které tento salonek propojovali s biliárovým sálem. Na lůžku, jež jsme umístili mezi okny, a čelem ke krbu, císař skonal.


[i] Francouzská družina císaře Napoleona na ostrově Svaté Heleny (1815-1821) – viz Příloha č.1.
[ii] Císařovy antipatie ke svému mladému lékaři, kterého mu na Svatou Helenu poslal jeho nevlastní strýc, kardinál Joseph Fesch (1763-1839), potvrzují i jiní pamětníci. Francesco Antommarchi (1780-1838) měl zkušenosti spíše z oblasti patologie a třebaže byl krajanem z rodné Korsiky, nedokázal císaře, ani jeho okolí, přesvědčit o svých lékařských znalostech. Podle hraběte Montholona, byl údajně velmi nedochvilný, příliš nedbal svých povinností a daleko více než v Longwoodu, trávil čas v jamestownských nevěstincích, což jeho pověsti právě neprospívalo - dále viz Poznámky, bod č.8.
[iii] Napoleon svému slibu dostál již o šest dní dříve, dne 15.IV.1821, kterým je datována stěžejní listina jeho poslední vůle, Testamentu de Napoléon. Odkaz určený otci Vignalimu se nachází v části označené II., pod bodem č.12 a doslova se zde uvádí: “Otci Vignalimu, sto tisíc franků. Je mým přáním, aby si postavil dům poblíž Ponte Nuova, u Rostina.“
[iv] Císař s návštěvami lékaře britského 20. pěšího regimentu, Archibalda Arnotta (1772-1855), souhlasil až k 1.IV.1821. Od tohoto okamžiku vcházel Arnott do císařských komnat v Longwoodu ve společnosti císařova osobního lékaře Antommarchiho.
[v] Elizabeth Vassall-Fox, baronesa Hollandová (1771–1845), manželka whigovského (konzervativního) politika Henriho Vassall-Foxe, třetího barona Hollanda (1773-1840) a velká Napoleonova obdivovatelka. Po císařově vypovězení na ostrov Svaté Heleny, mu manželé Hollandovi posílali zásoby vybraného jídla a stovky knih. Výše uvedená, zdobená tabatěrka se stala předmětem Napoleonova odkazu Lady Hollandové – viz Testament de Napoléon, část II., bod č.2. Dnes je tabatěrka součástí sbírek londýnského British Museum.
[vi] Henri-Amédée Mercure, hrabě de Turenne, markýz d'Aynac (1776-1852), potomek starého a významného šlechtického rodu, pobočník a pozdější komoří císaře Napoleona, francouzský pair, účastník prakticky všech polních tažení v letech 1806-1815. V roce 1814 byl svědkem císařova loučení ve Fontainebleau, během Sta dní bojoval u Ligny a Waterloo. Předměty, o nichž Marchand hovoří, jsou v Testamentu de Napoléon součástí soupisu, označ. (B). Vesměs se jedná o různé druhy chladných zbraní, šperky, stuhy, řády, zdobené ceremoniální oblečení a drobné osobní předměty, které císař odkázal svému synu, choti a ostatním členům rodiny Bonapartů.
[vii] Viz Testament de Napoléon, soupis označ. (a), bod č.2.: Marchand bude opatrovat mé vlasy a nechá z nich vyrobit náramky, s malou zlatou sponou, které budou předány císařovně Marii Louise, mé matce a každému z mých bratří, sester, synovců, neteří, Kardinálu [Feschovi], a jeden větší mému synu.“
[viii] Francouzský císař hraběnku Élisabeth François Bertrandovou (1785-1836), řečenou Fanny, již delší čas přehlížel a ignoroval. Ze zápisků, které o pobytu na Svaté Heleně pořídil její choť, někdejší sborový velitel a nejvyšší císařský dvorský maršálek, divizní generál Henri-Gratien Bertrand (1773-1844), vyplývá, že se ji Napoleon pokusil svést a ona mu jednoduše “dala košem”. O tom, jak moc se tím, jinak ctnostná a oddaná matka čtyř dětí, dotkla císařova ega, svědčí scéna, kterou si hrabě Bertrand poznamenal 9.IV.1821 (on sám zde vystupuje ve 3. osobě jedn.č.), přičemž je důležité upřesnit, že se hraběnka v této době léčila ze závažných zdravotních komplikací, které odstartoval samovolný potrat…:
   “O půl osmé přišel Antommarchi k císaři, který na něj byl velice rozezlený. “Měl tady být v šest ráno! Pořád je jen u paní Bertrandové!” Císař poslal pro dvorního maršálka, který se dostavil v 7 hodin 45 minut. Opakoval mu, co řekl, a dodal, že doktor má zájem jen o děvky. “Ať si je pořád se svými děvkami, ať je šoustá zepředu, zezadu, do úst, a nebo do uší. Ale zbavte mě toho člověka, který je zabedněný, hloupý, domýšlivý a beze cti. Zavolejte Arnotta, aby o mě napříště pečoval. Zařiďte to s Montholonem! Antommarchiho už nechci!”
   Tento výstup se odehrál v přítomnosti Marchanda a Antommarchiho. Napoleon pětkrát či šestkrát opakoval, že je paní Bertrandová děvka a dodal: “Udělal jsem poslední vůli: Antommarchimu odkazuji dvacet franků, aby si koupil provaz a oběsil se na něm…”
   Když Antommarchi odešel, řekl císař dvornímu maršálkovi, že je doktor milencem jeho manželky. K tomu v přítomnosti Marchanda a Aliho [Saint-Denise] dodal, že nečinně přihlíží něčemu, co je potupné pro něj samého i pro paní Bertrandovou, (…), že paní Bertrandová zničila Antommarchiho jako předtím Gourgauda… Dvorní maršálek to vše vyslechl, aniž by cokoliv řekl.”
[ix] V případě tohoto odkazu zůstalo zřejmě jen u záměru, neboť v císařově poslední vůli, ani v dalších známých dodatcích, nefiguruje.
[x] Jacques Laffitte (1767-1844), francouzský bankéř, guvernér Banque de France, prezident Hospodářské komory a pozdější levicový politik. V červenci 1815, krátce před odjezdem z Francie, mu Napoleon svěřil jistinu přibližně šesti milionů franků ve zlatě, se kterými císař naložil ve druhé (označ. II.) části své závěti a ve třetím dodatku.

Žádné komentáře: