pondělí 24. února 2014

ERNST MEISSONIER: 1814


MICHAL ŠŤOVÍČEK
Tak letos od ledna do dubna je rozloženo další významné napoleonské 200. výročí = francouzské tažení a pád císařství. Mnoho vojenských teoretiků soudí, že spolu s Itálií 1796-1797 se jednalo o Napoleonovo nejbrilantnější tažení (však také sám Napoleon tehdy prohlásil: "Obul jsem si boty z roku 1796."). Toto výročí by si měly kromě Francie, kde již probíhají četné vzpomínkové akce od lokálních lidových veselic po odborná kolokvia, zevrubněji a sebezpytně připomenout i jiné národy, jejichž vladaři a nejvyšší velitelé tehdy s ohromením konstatovali, že fakticky již poražený Napoleon jim i přes jejich drtivou početní převahu ještě dokáže dát několikrát pěkně na budku...
   Místo abych zde průběh událostí trapně opisoval od jiných (nanejvýš bych mohl přidat dva tucty dosud neznámých/nepříliš známých ilustrací), vzpomněl bych zde výročí 1814 trochu podrobnějším pohledem na nejznámější obraz k tomuto tažení (i když se už v jednom odstavci na tomto blogu objevil) s použitím studie dr. Glikmanové v revui Cahiers de la Méditéranée v rámci tématu Ikonografie válek a válečníků ve výtvarném umění 15.-20. stol. O výtvarnou kritiku půjde jen náznakově, tak se nenechte odradit - ten obraz si podrobnější pohled zaslouží.
   Meissoniera k obrazu pravděpodobně bezprostředně inspirovala pasáž z Thiersových Dějin konzulátu a císařství, které měl neustále po ruce:
   "Nezdolný Napoleonův génius nebyl sražen. Zachoval si ráznost a odhodlání, které osvědčilo jen málo vojevůdců, možná dokonce žádný, neboť ještě nikdy smrtelník neklesl z takových výšin do tak hrozného postavení."
   Meissonier jako mnozí byl prodchnut nostalgií po slávě Prvního císařství a obdivem k Napoleonovi a jakožto jeho bezvýhradný obdivovatel tudíž ani žádnou takovou pobídku nepotřeboval. Thiers ostatně interpretoval Napoleonův pád celkově bez velkých sympatií jako zhoubný důsledek absolutní moci...
   Na výtvarném salonu v r. 1864 vzbudily senzaci a přilákaly nesčetné davy dva Meissonierovy rozměrné obrazy:
zobrazení jednoho vítězství = Napoleon III. v bitvě u Solferina a zobrazení jedné porážky = 1814. Byla to jeho první velká "lidnatá" plátna, až dosud byl znám jen jako žánrový malíř, znázorňující  scénky z každodenního života. O historii dosud nezavadil, výjimkou byl jen obraz inspirovaný událostmi revolučního r. 1848, jichž se sám zúčastnil (jako dělostřelec u oddílu Národní gardy, bránícího pařížskou radnici), a na němž na rozdíl od známého exaltovaného obrazu E. Delacroixe Svoboda vede lid na barikády znázornil tragédii pouličních bojů bez jakékoli idealizace a patosu = Barikáda v ulici Mortellerie:
    Až o 15 let později se tedy Meissonier odhodlal pustit se do tématu, jímž byl už dlouho přímo posedlý - tato posedlost je pro pochopení díla stěžejní. Meissonier byl znám jako fanatik přesnosti a usilovný dříč, který potřeboval poznat prostředí, prožít scénu a seznámit i se s nejmenšími detaily, než se pustil do malování. Podobně jako historikové si napřed shromažďoval hojnou dokumentaci, navíc navštěvoval starožitníky a vetešníky, od nichž si odnášel např. součásti oblečení pro své postavy z dob Ludvíka XIII. nebo Ludvíka XV. Doma si zřídil jakési soukromé muzeum šatstva, včetně různých doplňků a předmětů i celého zbrojního arzenálu. Všechny tyto malebné předměty mu také pomáhaly vnořit se do psychologie postav z minulých dob a do jejich reality.
   Meissonier se tedy v tomto duchu odvážil uchopit napoleonské téma, až když měl také možnost poznat skutečné bojiště. Napoleon III. mu dovolil, aby v r. 1859 táhl s armádou do Itálie, a tato zkušenost změnila Meissoniera z žánrového malíře v malíře bitev a dovolila mu začít se konečně věnovat vysněnému tématu. Začal si skicovat Napoleona a už pomýšlel na celý cyklus věnovaný napoleonským válkám - každý obraz měl být věnován určitému roku a události s ním spojené:
1796 - Meissonier zvolil ráno před bitvou u Castiglione jako začátek epopeje a Napoleonovy slávy
1807 - dosažení vrcholu slávy a zároveň láska vojáků k panovníkovi a veliteli, jemuž důvěřují a pro něhož jsou ochotni zemřít = ovace vojska Napoleonovi
1810 - Erfurt. Meissonier se inspiroval sdělením, že při kongresu ohlašoval příchod každého panovníka herold s výčtem všech jeho titulů, kdežto Napoleona ohlásil pouze pyšně stručným "Císař!" - celá Evropa okamžitě věděla, o koho jde a nic víc nebylo třeba!
1814 - poslední boj
1815 - pád: Napoleon měl sedět na zadní palubě Bellerophonu a vážit rozměr svého pádu, za ním měly postávat anglické stráže.
   Z celého zamýšleného cyklu dokončil Meissonier nakonec pouze dva obrazy: "1807" známý též jako "Friedland", což je veleznámý pohled na eskadrony kyrysníků projíždějících s jásotem kolem císaře, který sedí na koni opodál na vyvýšenině a zdraví je kloboukem, a  právě "1814". Ke Castiglione stačil zrealizovat pouze olejovou skicu, Erfurt a 1815 ani nezačal črtat.
Castiglione - už taky znáte z blogu...


   Další známé Meissonierovy obrazy = "1805" aneb "Kyrysníci před útokem" zobrazující do dáli se táhnoucí řady nehybně stojících kyrysníků čekajících na povel, a "1806" = "Jena" s Napoleonem opět na koni na vyvýšenině před štábem a nehnutě sledujícím bitvu, do tohoto plánovaného cyklu nepatří.
   Načatý cyklus přesto ovlivnil Napoleonovo zasazení do středu výjevu z francouzského tažení. Císař jede v čele zástupu, v typické póze s rukou zastrčenou do redingotu (ve skutečnosti žádný redingot - ten je vypasovaný, nýbrž klasický široký vojenský plášť). Jeho kůň kráčí nejistě, jaksi mezi regulérním krokem a mimochodem (což nám dnes není ani zdaleka zjevné, ovšem v Meissonierově době rozuměl koním kdekdo a poznal to...). Tato nejistá chůze svědčí o únavě zvířete a možná i symbolizuje rozpoložení okolních postav. Meissonier ostatně později přiznal, že tehdy ještě ani pořádně neuměl malovat koně v rychlém pohybu. Kromě toho možná podlehl malířské tradici přidělující Napoleonovi výhradně bílé koně, kdežto ve skutečnosti měl Napoleon ve svých stájích bílých koní jen mizivý počet.
   Pod nohama má nerovnou rozblácenou půdu s rozdupaným špinavým sněhem, rozrytou koly dělostřelectva i kopyty koní. Ke ztěžklé půdě se přidává i nízké šedé nebe a déšť se sněhem (který je vidět pouze při blízkém pohledu resp. velkém zvětšení - snad i na následujících detailech). Válka je zde zobrazena bez jakéhokoli hrdinství či vzruchu bitev, jen jako nesnadný pochod. Celý výjev je tak prosáklý pochmurností a také jistým nádechem neskutečnosti či přízračnosti - pokud bychom se totiž ocitli jako přímí pozorovatelé táhnoucího vojska, určitě bychom nezaslechli takřka žádný zvuk - bahno se sněhem by stoprocentně ztlumilo kroky mužů i koní. Toto ticho spolu s pustou a nevlídnou krajinou už signalizuje osudový pád, ač vojsko ještě pochoduje v naději na vítězství, ovšem již zcela nepravděpodobné. Spisovatel Th. Gautier vyzdvihl "tragickou velikost" obrazu: "Žádná okázalost, žádná teatrální kompozice, žádné obvyklé pomůcky na efekt - čistá a prostá pravda, (...) próza, která se zhuštěností, zřetelností a přesností mění v poezii".
   Meissonier se před zahájením práce usilovně připravoval, shromažďoval studie a memoáry, vyptával se rovněž dosud žijících pamětníků - nejen generálů (maršála Gouviona Saint-Cyr), ale i různých sloužících, štolbů apod., kteří ho mohli poučit o zvycích a zálibách jeho postav. Na základě mozaiky různých nepodstatných faktů a příhod tak mohl vnést do obrazu pravdivé detaily. Dozvěděl se například, že Napoleon si zásadně navlékal jen jednu rukavici, což je poznat na zastrčené ruce, která vybouluje plášť jen mírně. Při návštěvě u maršála Regnaulta de Saint-Jean d’Angely spatřil opotřebovaný jezdecký bičík visící na zdi - byl to jeden z císařových bičíků, jímž si Napoleon v gestu podráždění či netrpělivosti šlehal o botu. Meissonier proto bičík včlenil do obrazu jako znázornění Napoleonovy skryté zlosti a bezmocnosti před invazí, které protiřečí zjevné rozhodností zračící se v obličeji - pohled ještě sní o vítězství, zatímco ponurá krajina již naznačuje neodvratnost porážky.
   Zcela realistické jsou i další předměty na obraze Meissonier si například objednal repliku skutečného postroje císařových koní, obrátil se na tehdejší Muzeum panovníků s žádostí o zapůjčení císařova šedého pláště a když byl odmítnut, nechal si rovněž zhotovit repliku. Když zjistil, že jeho model má příliš dlouhé nohy, oblékl si plášť sám a maloval sám sebe před zrcadlem (možná proto hledí Napoleon úkosem) v sedle, které si půjčil od prince Napoleon-Jeroma. Kritik Ph. Burty tehdy navštívil Meissoniera v jeho ateliéru v Poissy: "Vešel jsem do dosti prostorného ateliéru plného nejrůznějších skic a voskových sošek koní na stolcích. Spatřil jsem Meissoniera sedícího v plném slunečním světle na dřevěné koze imitující koně, v těžkých jezdeckých botách, v uniformě granátníka císařské gardy s bílými kašmírovými kalhotami a vyznamenáními na hrudi, přes niž měl přehozený šedý redingot."
   Meissonier také pro realistické zobrazení krajiny čekal na sníh, což dokončení obrazu o rok zpozdilo. Když sníh konečně napadl, Meissonier nahnal služebnictvo, aby rozdupalo zahradu u domu, a maloval terén z výšky na koni (resp. opět na dřevěné koze?), div mu neomrzly nohy...
   Pokud jde o situování a datování celého výjevu, zůstává naopak zcela neurčité, což je u takového fanatika přesnosti a detailu neobvyklé. Můžeme jen hádat, odkud a kam vojsko táhne či kde je nepřítel, zjevné je pouze to, že armáda ustupuje po porážce a kráčí vstříc další, a že celé tažení směřuje ke strmému pádu ze slávy: předtucha pádu je naznačena i svažitostí terénu, jímž Napoleon v čele proudu vojska  postupuje, a také posunutí zpustošeného terénu do popředí v detailním záběru. Meissonier zkrátka položil důraz na atmosféru, nikoli na akci, jejíž konkretizování je tedy koneckonců nepodstatné. Byl ostatně odpůrcem memorování historie jako pouhé řady faktů a dat. Za zmínku také stojí, že ač se tehdy prosazoval jako malíř bitev, odmítal zobrazovat vlastní krvavé bitevní scény, čímž se vlastně realista vyhýbal realitě...
   Meissonier však výjev "1814" přece jen trochu upřesnil: podle něho mělo jít o ústup po prohrané bitvě u Laonu k Soissons 9.-10.3.1814.
   Napoleon je zde svým způsobem idealizován jako symbol tvrdošíjného odporu celého národa (což ovšem zdaleka neodpovídalo pravdě). Proto se drží zpříma, koně vede, neúnavný, držením připomíná jezdecké sochy. Jeho osamělost v tomto postoji je podtržena odstupem od jeho štábu, na jehož příslušníky naopak dopadá beznaděj a pasivně se poddávají pohybům koní. Tváře identifikovatelných členů suity odrážejí kromě společné únavy a vědomí blížícího se konce režimu individuální úvahy a nejednotné postoje k velikánovi dějin. Nikdo z nich už nevěří v císařovu nepřemožitelnost a následují ho jako jakýsi unavený pohřební průvod, přičemž každý prožívá bezvýchodnou situaci po svém a tím současně symbolizuje i různé postoje Francouzů k událostem, sahající od oddanosti po odevzdanost. Chybí zde jen nějaký symbol opozice, která v civilním sektoru otevřeně vystupovala, ale která se v inkriminovaných týdnech v armádě ještě nevyskytla. Meissonier zároveň promítl do výrazů těchto vybraných postav jejich pozdější osudy, které zde netřeba rozepisovat: všichni zasáhli do událostí r. 1815 a evokují zde tudíž i Waterloo, čímž ještě podtrhují atmosféru konečné porážky:
   V závěsu za Napoleonem jede Ney, drží se v sedle zpříma, hledí vstříc událostem s jistým nadhledem a čelí nepřízni okolností se svou obvyklou odvahou, téměř zvesela. Meissonier se jednou ve vlaku potkal s důstojníkem zdravotní služby, který pod Neyem sloužil u Lipska, a dozvěděl se od něho, že Ney si nikdy nenavlékal rukávy pláště. Čehož využil k oživení postavy. Ney tímto sebejistým držením těla a ležérností oblečení symbolizuje jakousi nekritickou věrnost a určité chvastounství. Pokud ovšem lze věřit výše uvedenému Meissonierovu údaji, kde se výjev odehrává, tj. na ústupu od Laonu k Soissons, není jisto, zda měl Ney takto na obraze figurovat? - u Laonu velel zadnímu voji a ustoupil až půl dne po hlavních silách, logičtěji by měl být u svých jednotek...  Vedle Neye jede Berthier, v postoji a s výrazem o poznání skleslejším, jako obraz věrnosti již trýzněné vědomím bezvýchodné situace. Kromě toho mu bylo už 61 let - jeho šediny jsou také zřetelně vidět, a v lednu 1814 byl raněn úderem kopí do hlavy. Třetí v řadě je Napoleonův pobočník generál hrabě de Flahaut, 29-letý elegán. jehož předpisově zapnutá uniforma a rovně nasazený klobouk kontrastují s Neyovým nedbalým ustrojením. Také se netváří nadšeně, ale přesto zde ztělesňuje rytířskou věrnost (usiloval o nastolení Napoleona II. a pak bojoval až do července 1815). Za Neyem jede zadumaný generál Drouot jako zosobnění vyrovnané skromnosti a neokázalé věrnosti - bojoval ve všech bitvách francouzského tažení, následoval Napoleona na Elbu a velel gardě u Waterloo... Důstojník, který jede za Flahautem, by mohl být další Napoleonův pobočník plukovník Gourgaud, ač ho Meissonier výslovně nezmínil. Pokud by tomu tak bylo, je zde v jeho osobě evokována přímo Svatá Helena jako završení tragického "pádu orla". Generál vedle Drouota, usínající únavou v sedle, již nepředstavuje nikoho konkrétního, nýbrž odraz všeobecného vyčerpání a skleslosti důstojnického sboru.
   Perspektiva porážky tak u Meissoniera ještě vyzdvihuje Napoleonovu postavu - císař zde jako už na několika obrazech před Meissonierem jede v prostém plášti a klobouku, odlišujících se od prýmkovaných uniforem jeho doprovodu, neboť skutečná velikost a výjimečnost člověka nepotřebuje žádných vnějších atributů. A jestliže zde Napoleon je pevný a odhodlaný, zatímco jeho bezprostřední suita (i další velitelé) je ve svých postojích nejednotná, kolísá a ochabuje, tak řadoví vojáci na pravé straně obrazu jsou stejně odhodlaní jako jejich císař. Pochodují ve vyrovnaných řadách s tambory a důstojníky v čele a hledí zjevně přímo před sebe.
    Tato jednolitá řada vojáků, pochodujících se stoickým hrdinstvím po zpustošené a neúrodné zemi, evokující hrůzu invaze, není ve skutečnosti nikterak upozaděna, nýbrž divákova pozornost se na ni přenese vzápětí po shlédnutí Napoleona a štábu. Je totiž Meissonierovi symbolem jednoty národa - dlouhý zástup ztrácející se na obzoru a odmítající podlehnout. Váhající jsou pouze ti, kdož byli donedávna zahrnovaní poctami a bohatstvím, zatímco bezejmenní řadoví vojáci ztělesňují bezvýhradnou a nezištnou věrnost. Tato vize přebírá napoleonskou propagandu, ale zde navíc odráží semknutí takřka celého národa (vedeného navíc velkým mužem) v naléhavé potřebě vzdoru proti invazi.
Abych to zkrátil: Meissonierův obraz má proto pro Francouze bezprostředně a jednoznačně vlastenecký rozměr, který pro nás venkoncem nemá. Tento rozměr vystoupil navíc i později, kdykoli Francii postihly další válečné konflikty, tzn. prohraná válka 1870-1871 a 1. světová válka, které se mimo jiné odehrávaly opět hlavně na území, na němž probíhalo tažení 1814. Odhodlání zračící se v tváři Napoleona vzdorujícího Blücherovi tak nabylo širšího významu a přineslo Napoleonovi novou posmrtnou popularitu, nikoli náhodou. Meissonierovo plátno vyjádřilo ideál obětavosti národa - národní soudržnost a síla se objeví hlavně v okamžiku zhroucení, ve společném fyzickém i morálním utrpení, jak napsal E. Renan: "V památce národa jsou období zármutku cennější než období triumfu, neboť ukládají povinnosti a velí ke společnému odhodlání a úsilí.".

pátek 21. února 2014

HISTORICKÉ VÁLKY

Vydavatelství Extra publishing, který vydává mj. Živou historii, Válku, Kauzy, atd. dal v těchto dnech na trh nový titul HISTORICKÉ VÁLKY, což je zajímavý počin. Jak vypadá titulní strana, to vidíte na obrázku, co je v obsadu na dalším, a co se chystá, na třetím snímku. Bude to dvouměsíčník a já po prolistování i pročtení prvního čísla, které jsem (jako skromný přispěvatel) včera dostal, s potěšením konstatuji, že mě obsah hodně zaujal. Aniž bych tím odsouval nebo podceňoval jiné příspěvky, články o husarech a o životních osudech jednoho mušketýra v Třicetileté válce 1618-1648 mě velmi zaujal!!!
První číslo...

Obsah prvního čísla
A ochutnávka, co příště...
P.S.: Když už jiné chválím, musím sebe pohanět. Murphyho zákon zapůsobil a v mém článku o francouzské infanterii si prosím u batalionního karé z roku 1808 odmažte mnou špatně namalované dva pelotony fyzilírů (modré), jinak se těch celkem šesti pelotonů nedopočítáte, přesněji vám budou přebývat... Sorry, very sorry... :-( 

pátek 14. února 2014

POSLEDNÍ TAŽENÍ GENERÁLA BONAPARTA (2)

Napoleonova smrt ve vzpomínkách komorníka Louise Marchanda
Druhá a závěrečná část
Překlad a komentář: Miloslav Kolomazník


    V noci z 28. na 29. dubna císař nemohl spát; svou nespavost přisuzoval změně pokojů. Když jsem ve tři hodiny ráno vstoupil do jeho komnaty, zastihl jsem jej ve společnosti hraběte Montholona, zapisujícího císařův diktát. Chystal jsem se odejít, ale požádal mě, abych tam zůstal:
    „Montholone, můj synu, jděte a odpočiňte si, potřebujete to. Budu v tom pokračovat s Marchandem.“
    Hrabě mi přepustil své místo a císař mě vybídl, abych nový dokument opatřil nadpisem Druhý sen. Půl druhé hodiny mi pak diktoval zdlouhavé úvahy, týkající se organizace národní gardy při obraně francouzského teritoria, jehož svrchovanost a blaho mu leželo vždy na srdci. Když skončil, požádal mě, abych vše úhledně přepsal a připojil to k dokumentu [Prvnímu snu], který přede mnou nadiktoval hraběti Montholonovi, jenž doposud setrvával v místnosti. Poté mi řekl:
    „Včera jsem byl velmi sláb, dnes mám však tolik energie, že bych si mohl vyjet na  koni.“
    S nadcházejícím úsvitem jsem otevřel okenice. Císař se během noci přestěhoval na druhé lůžko, a protože jej přímý sluneční svit obtěžoval, chtěl se nyní vrátit, což, navzdory mé a Saint-Denisově pomoci, provedl jen s velkými obtížemi. Příroda mu již  odmítla vydat čerstvých sil a oba výše uvedené dokumenty byly jeho labutí písní. Je velmi politováníhodné, že byly ztraceny.
    Hrabě Montholon se vrátil kolem jedenácté hodiny. Císař si stěžoval na menší slabost, navzdory tomu však hodlal přidat ke své závěti ještě osmý dodatek. Síla jej ale opustila již po několika řádcích.
    „Ubohý Napoleon“, pronesl, a protože již nedokázal sedět vzpřímeně, opřel si hlavu o polštář. Nedokončený dodatek formuloval takto:

    S nemocným tělem, avšak zdravé mysli, píši vlastnoručně tento osmý dodatek k mé poslední vůli:
1.    Vykonavateli své poslední vůle jmenuji pány Bertranda, Montholona a Marchanda, a Las Casese, nebo jeho syna, pokladníkem.
2.    Marii-Louisu prosím, aby do svých služeb přijala Antommarchiho a vyplatila mu penzi 6 000 franků, které jsem mu zanechal.

     Císař se po chvilkové indispozici opět cítil lépe a doporučil hraběti Montholonovi:
    „Můj synu, běžte se nadýchat trochy čerstvého vzduchu, potřebujete to.“
    Ještě předtím než generál odešel, vzal si mě stranou a podal mi dva koncepty dopisů, jejichž sestavením jej císař pověřil: první z nich byl určen panu Laffittovi a druhý panu de La Bouillerie[1]. Aby je mohl císaři co nejdříve předložit k podpisum, požádal mě o jejich přepis. Měl obavy z toho, že by již zítra mohlo být pozdě, kdyby se mu to nepodařilo ještě dnes. Císař usnul. Ponechal jsem u něj Saint-Denise a odebral se do knihovny, kde jsem opisoval následující dopisy:

Pane Laffitte,
    v době, kdy jsem opouštěl Paříž, jsem u Vás složil částku, blížící se šesti milionům, proti které jsem od Vás obdržel kopii stvrzenky. Pověřuji hraběte Montholona tím, aby Vám po mé smrti předložil kvitanci, na jejíž podkladě mu předáte výše uvedený obnos, včetně pětiprocentního úroku, běžícího od 1. července 1815; po odečtení plateb[2], které jste provedl v souladu s mými příkazy. Přeji si, aby vyrovnání mého účtu bylo uskutečněno ve vzájemné shodě mezi Vámi, hrabětem Montholonem, hrabětem Bertrandem a panem Marchandem, a jakmile bude dokončeno, zbavuji Vás k uvedené částce, zcela a úplně, Vašich povinností.
    Rovněž jsem Vám svěřil kazetu, obsahující mé medaile, snažně Vás prosím, abyste tyto předal hraběti Montholonovi.
    Jelikož tento dopis nemá jiného určení, modlím se k Bohu, aby nad Vámi, pane Laffitte, držel svou ochrannou ruku.

V Longwoodu, na ostrově Svaté Heleny, 25. dubna 1821

    Zde je druhý z nich:

Barone de La Bouillerie, správče mého osobního majetku,
    tímto Vás žádám, abyste po mé smrti hraběti Montholonovi, kterého jsem pověřil vykonáním své poslední vůle, zpřístupnil účetní evidenci a svěřený obnos. 
    Jelikož tento dopis nemá jiného určení, modlím se k Bohu, aby nad Vámi, barone de La Bouillerie, držel svou ochrannou ruku.

V Longwoodu, 25. dubna 1821

Stříbrný pohár, z něhož Napoleon pil krátce před svou smrtí,
ze souboru „svatohelenských“ předmětů v opatrovnictví otce Vignaliho
     V průběhu přepisování mě překvapilo označení „Monsieur“, jímž mě v jednom z dopisů tituloval hrabě Montholon, třebaže byl obeznámen s tím, že mě císař prostřednictvím své závěti poctil titulem hraběte; tehdy mě o tom osobně informoval. (…) Když se hrabě vrátil, oba přepsané dopisy jsem mu beze slova vrátil. Přestože byl 29. duben, ponechal jsem na dopisech původní datum. (…)
    Odpoledne se v maršálkově doprovodu dostavili oba lékaři. Císař s nimi hovořil o své nespavosti a tvrdil, že nad ní vyzrál tím, že s každým z nás několik hodin pracoval.      
    „Cítil jsem se tak silný“, řekl a pohlížel přitom na dr. Arnotta, „proč již nejsem? Jsem vyčerpaný.“
    Doktor, jemuž generál Bertrand musel tlumočit veškerá slova, namítl, že je to důsledek přepracování, které si vybrala předchozí čtyřhodinová činnost. Císař toho večera mnoho hovořil, měl jsem však zdání, že semtam poněkud namáhavě vyslovoval. Mezi osmou a devátou hodinou se už znovu zaobíral otázkami, spojenemými s uspořádáním své poslední vůle. Třebaže již byla tma, v níž jsme s dr. Antommarchim stáli u jeho lůžka, požádal mě, abych obstaral kus papíru, na který by se dalo psát. Uvažoval jsem o tom, že není zcela při smyslech, načež jsem mu odpověděl, že jsem s sebou žádný nepřinesl. Jenže netrvalo dlouho a znovu se mě dotázal, zda u sebe nějaký nemám. Má odpověď nyní zněla, že mám a popadl jsem hrací kartu a tužku, které byly právě po ruce. Nadiktoval mi následující řádky, které jsem na tuto kartu zachytil takto:

    Svému synu odkazuji můj dům a jeho přilehlé budovy v Ajacciu, dva domy se zahradami, poblíž Salines, všechny mé statky na území Ajaccia, které mu mohou vynášet důchod 50 000 liber.

    „Svému synu odkazuji…“, v tomto bodě diktát přerušil a řekl: „Jsem velmi unavený, budeme pokračovat zítra.“
    Jeho paměť i život se mu den ode dne krátily. O císařově majetku na Korzice jsem již v minulosti slyšel, nikdy však, pokud vím, nedosahoval udávané hodnoty. Od onoho večera až do 5. května, dne, kdy tento génius odešel ze světa, císař často blouznil.

    Následujícího dne, 30. dubna, se diskutovalo o použití obkladu v žaludeční krajině, jelikož kauterizace, kterou jsem císaři každodenně převazoval od doby, kdy přestal vycházet ze svého pokoje, již nemokvala a maso mělo nachový nádech. Dr. Antommarchi si svou postel přestěhoval do knihovny, aby mohl o svého slavného pacienta více pečovat. Během dne jej císař instruoval, aby, až nadejde jeho čas, provedl důkladné vyšetření jeho žaludku a ochránil tak jeho syna před nemocí, která jej a otce, přivedla do hrobu.[3] Hrabě Montholon se notnou část dne pokoušel císaře rozptýlit svými hovory, nakonec se vzdálil, jakmile přišli hrabě Bertrand a osobní lékaři. Císař byl uzavřený do sebe, málomluvný a konverzování mu nečinilo obvyklé potěšení. Oba vzdělaní pánové odešli a nechali císaře s velkomaršálkem o samotě. Oči měl zavřené, jakmile je však otevřel, spočinul pohledem přímo na hraběti Bertrandovi a prohodil k němu několik slov, mezi nimi:
    „… Bertrande, jste smutný, co se děje?“
   Velkomaršálek reagoval jedním z těch pohledů, který prozrazoval, jak mnoho je jeho  srdce dojato a zarmouceno. Odebral jsem se pryč, abych mu umožnil s císařem hovořit o soukromých záležitostech; císař se tehdy zajímal o zprávy, které se týkaly hraběnky. Tato dáma doposud zůstávala [na ostrově], aniž by měla možnost Jeho Veličenstvo vídat: hovořil jsem s ní o tom, a proto vím, jak velmi jí to trápilo. Velkomaršálek tím také velmi trpěl; nepochybně o tom císaře zpravil, neboť když vyšel ven, vítězoslavně mi sdělil, že mu císař přikázal, aby k němu svou ženu a děti přivedl.
    Večer se [císař] doslechl, že byl Pierron ve městě [Jamestown]. Nechal jej přivolat a dotazoval se, jestli opatřil nějaké dobré pomeranče a zda pocházejí z Kapského Města nebo z Ria de Janeiro. Rovněž jej zajímalo, jestli se mezi lidmi o jeho nemoci hovoří, načež Pierron reagoval tím, že byl vůbec první, kdo se o tom v obchodech, do nichž zašel, zmínil.
    “Jakže”, podivil se, “lidé ve městě nevědí, že jsem nemocen? [Guvernér] Hudson Lowe a [hlavní zdravotní důstojník] Baxter[4] to obyvatelům tají?”
    O několik minut později mu povolil odejít, přičemž ještě dodal:
    „To je v pořádku, potěšil jste mě, byl bych rád, abyste byl i po mé smrti šťastný.“
    Během dne se císařův zrak často upíral na malovaný obrázek Římského krále [Orlíka]. V noci měl škytavku.

    Prvního května, v jedenáct hodin dopoledne, se u císařova lůžka objevila hraběnka Bertrandová. Jen co ji nechal usednout a doptal se na její zdraví, konstatoval:
    „Nuže, madam, také jste byla nemocná.[5] Nyní je Vám již dobře. Vaše nemoc se dala léčit, má nikoliv, a proto nyní umírám. Jak se daří Vašim detěm? Měla byste mi přivést ukázat [druhorozenou] Hortense.“
    „Sire“, odpověděla hraběnka, „daří se jim dobře. Vaše Veličenstvo je zahrnulo tolikerou laskavostí, že z toho, že Vás nyní nemohou vídat, pociťují velký smutek.  Přicházeli jsme sem všichni každičkého dne, ptát se na zdraví Vašeho Veličenstva.“
    „Vím to, Marchand mě informoval. Děkuji Vám.“
    Císař s ní hovořil ještě několik minut a pak ji požádal, aby jej opět navštívila. Hraběnka již nechtěla císaře více unavovat, a tak odešla. Své dojetí nijak neskrývala, oči jí zaplavovaly slzy. Doprovodil jsem ji ven do zahrady, kde mi řekla:
    „Císař se od té doby, kdy jsem jej viděla naposledy, tolik změnil! Pohled na jeho vyzáblý zjev a neudržovanou tvář mě zraňuje; byl tak krutý, když mě odmítal přijmout. Jsem za jeho přátelství velmi ráda, byla bych však šťastnější, kdyby přijal moji péči.“
    Od té doby hraběnka přicházela každý den a trávila u císařova lůžka vždy alespoň pár chvil; nepřestával k ní být laskavý. Císaři v průběhu posledních dvou dnů docházela řeč; oba lékaři, Arnott i Antommarchi, nyní spali v knihovně. Hrabě Montholon a hrabě Bertrand se v císařově ložnici střídali.
Jean-Baptiste Mauzaisse: Napoleon na smrtelném loži (1821)
    Druhý květnový den byl klidnější. Císař si často prohlížel portrét svého syna, přijímal střídavou péči svých generálů a hojně podřimoval. S hrabětem Bertrandem jsme o něho pečovali až do půlnoci, poté nás vystřídal hrabě Montholon a Saint-Denis; bez jakéhokoliv svlékání jsem se skácel na matraci v jídelně. Císař na svou slabost nebral žádné ohledy a při sebemenší potřebě se pokoušel vstávat z postele. Naštěstí měl pokaždé nablízku hraběte Montholona a Saint-Denise. Jakmile se pokusil postavit, nohy se mu pod tíhou vlastního těla okamžitě podlomily a císař by býval upadl, kdyby jej oba včas nepodepřeli. Jen co se vrátil do postele, náhle jej přepadla taková slabost, že si už všichni mysleli, že je s ním amen. Dr. Antommarchi okamžitě přispěchal a přivedl jej zpátky k životu.
   
    Manželé Bertrandovi strávili v Longwoodu celý 3. květen, a dokonce zde i večeřeli. Císař si nežádal ničeho, pouze cukrovou vodu a trochu vína. Pokaždé, když jsem mu něco nabízel, spokojeně se na mě podíval a řekl:
    „To je milé, to je velmi milé.“
    [Hořčičný] Obklad, který jsme mu přiložili na hrudník, neměl kýžený účinek; kauterizace byla úplně suchá a nevyžadovala již žádné obvazy.
    Téhož dne projevil guvernér [Hudson Lowe] přání, aby se mezi pány doktory  Antommarchim s Arnottem, a [hlavním zdravotním důstojníkem na Svaté Heleně]  Shorttem s [palubním lékařem z HMS Vigo] Mitchellem[6], uskutečnilo lékařské konzilium. Velkomaršálek o tom informoval císaře, a protože vše tlumočil jako přání dr. Arnotta, císař mu odpověděl, že na tom nespatřuje nic špatného. Tito pánové se sešli v přijímacím sále a v přítomnosti hraběte Bertranda a hraběte Montholona se radili. Velkomaršálek později přišel, aby o závěrech tohoto konzilia podal hlášení: císaři měl být podán zklidňující a ulevující lektvar a menší, proležená část jeho zad měla být promasírována roztokem z kolínské a čisté vody.
    „To je fajn“, pronesl směrem k velkomaršálkovi, „uvidíme“, a jen co hrabě odešel, podíval se na mě, udělal několik obličejů a pravil: „Jaký ohromující vědecký závěr! Co je to za konzilium! Potřít záda kolínskou vodou! Dobrá tedy! Ale co se toho ostatního týče, nechci to!“
    Když se Noverraz dozvěděl, v jakém se císař nachází stavu, a že by mohl zemřít, aniž by jej předtím ještě spatřil, vstal z nemocenského lůžka, na němž strávil celý uplynulý měsíc. Pobledlý a oslabený nemocí, přivrávoral k císařově lůžku, jenž, jakmile si jej všiml, pronesl:
    „Hodně jste se změnil, můj chlapče, je Vám již lépe?“
    „Ano, Sire.“
    „Mám radost z toho, že jste již mimo nebezpečí. Neunavujte se zbytečným postáváním a jděte si raději odpočinout.“
    Pohled na císařův stav Noverraze rozrušil, a protože byl stále velmi sláb, ve vedlejší místnosti, kam sotva došel, omdlel. Když se probral, posteskl si:
    „Nedokážu Vám přesně popsat, co jsem při pohledu na císaře pociťoval, měl jsem však zdání, jakoby mě k sobě přitahoval a přitom mi našeptával, abych jej následoval.“
    Výjev, jehož součástí se právě stal, jím hluboce pohnul; vydatný pláč musel ulevit jeho srdci.
    Mohlo být kolem druhé hodiny odpoledne, když se do místnosti, v níž jsem byl jen já a císař, tiše vkradl Saint-Denis, aby mi vyřídil zprávu, že si se mnou přeje hovořit otec Vignali. Šel jsem tedy za ním.
    „Císař“, povídá otec Vignali, „mě prostřednictvím hraběte Montholona požádal, abych jej navštívil. Potřebuji s ním být ale v soukromí.“
    Kněz měl na sobě civilní šaty a pod pláštěm držel cosi, co se přede mnou snažil skrýt. Nemusel jsem se namáhat žádným zjišťováním, bylo mi jasné, že dorazil, aby splnil své duchovní povinnosti. Při pomyšlení na to, že je nyní vše ztraceno, se mi srdce stáhlo bolestí. Ponechal jsem otce Vignaliho s císařem o samotě a postavil se přede dveřmi, aby je uvnitř nikdo nerušil. Když ke mně přistoupil velkomaršálek a zajímal se o to, co císař dělá, řekl jsem mu, že si otec Vignali přál, aby byl uveden k císaři, a protože požadoval, aby s ním mohl zůstat o samotě, že si tedy myslím, že císaři právě uděluje poslední pomazání, při němž císař nechce být nikým a ničím rušen.
    „Jdu za Montholonem“, řekl hrabě, „vzkážte mi, jakmile Vignali vyjde ven.“
    Asi za půl hodiny se kněz objevil a pravil:
    „Císař právě obdržel poslední pomazání, stav jeho žaludku bohužel jinou svátost nedovoluje.“
    Vrátil jsem se do císařské komnaty a nalezl jej se zavřenými očními víčky a rukama, rozpřaženýma podél okraje lůžka. Poklekl jsem a přitiskl rty na jeho ruku; oční víčka se ani nepohnula. Saint-Denis předtím provedl to samé a ani v tomto případě se císařovy oči neotevřely. Zůstal jsem v místnosti sám. Stál jsem před císařovým lůžkem a nechal slzy volně ztékat po tváři, vzlykání jsem v sobě potlačoval. Saint-Denis mě přišel informovat, že se dostavil dr. Arnott; odešel jsem, abych jej pozdravil. Všiml si mého žalu, jež pramenil z císařovy bezvýchodné situace a srdečně mi potřásl rukou. Přikradl jsem se k císařovu loži a tiše ohlásil lékařův přichod. Mé srdce bylo rozerváno na drobné kousky, přesto jsem se snažil ukázat co nejklidnější tvář. Okamžitě jsem poodstoupil, abych umožnil volný průchod slzám, které mi tekly pro muže, jenž si naši oddanost a smutek do posledního zasloužil. Krátce poté se dostavil Velkomaršálek. Císař mě požádal, abych dr. Arnottovi podal něco k pití a sám s ním diskutoval o závěrech lékařského konzilia, jehož přínos shledával značně zanedbatelným. Když tito pánové odešli, zůstal jsem s ním o samotě; o posledním pomazání, jehož se mu právě dostalo, se přede mnou ani slůvkem nezmínil.
    Byl jsem vyzván, abych na základě doporučení lékařského konzilia císaři podal trochu kalomelu [neboli chloridu rtuťného - projímadla]. Velkomaršálku i hraběti Montholonovi, kteří kvůli tomu za mnou přišli, jsem sdělil, že mi císař jasně nařídil, že si nepřeje, aby mu byl bez jeho svolení podáván jakýkoliv nápoj nebo lék, a zároveň jsem jim doporučil, aby si vzpomněli na císařův hněv, kterým za podobných okolností počastoval dr. Antommarchiho.
    „Ano, to nepochybně“, pronesl velkomaršálek se svou obvyklou vlídností, „avšak toto je poslední možnost, kterou máme, jinak bude císař ztracen, a my si nepřestaneme vyčítat, že jsme neučinili vše, co je v našich lidských silách, abychom jej zachránili.“
    Povzbuzen těmito slovy, jsem prášek rozpustil ve vodě s trochou cukru, a když mě císař požádal o něco k pití, podal jsem mu to jako cukrovou vodu. Otevřel ústa a s obtížemi polykal, dokonce se to snažil vyplivnout, avšak marně. Poté se na mne obrátil a vyčítavým, ale přesto laskavým tónem, který lze jen těžko popsat, mi řekl:
    „I Vy mě podvádíte?“
    Způsob, jakým se na mě podíval, skrýval mnoho bolesti. Velkomaršálek, který u toho byl, tím byl velmi dojat a s maximální šetrností pronesl:
    „Kolik jen přátelství se ukrývá v takové výčitce!“
    V tom měl pravdu. Ze slibu, který jsem císaři dal [začátkem dubna] a vzápětí porušil, (…) jsem byl na padrť. Císař byl zajisté velmi nemocný, byl si však dobře vědom toho, o čem mluví; kdyby slova, která mi určil, měla být jeho poslední, byl bych z toho vskutku nešťastný. Tolik mě to rmoutilo, že jsem měl obavy, aby o mé služby ještě vůbec stál. Asi o půl hodiny později mě požádal o nápoj a načervenalou cukrovou vodu, kterou jsem mu nabídl, s důverou přijal.
    „To je dobré, to je tak dobré“, pronesl poté, co ji vypil. (…)
    Císařova chodidla byla permanentně zabalena do horkých ručníků a hrabě Bertrand s hrabětem Montholonem na to celou noc dohlíželi. Maršálkova žena se na císaře přišla na moment podívat, nakonec strávila celý den v knihovně, kde jí byla podávána i večeře. Několik sloužících, kteří do císařských komnat neměli přístup, se nás venku úzkostlivě doptávalo na nejnovějí zprávy.
Generál Bertrand, plačící u Napoleonova těla - von Steubenova skica
      Čtvrtého květnového dne císař odmítal jakoukoliv nabízenou pomoc a přijímal jen nápoje, které mu viditelně prospívaly, mezi nimi vodu, víno s cukrem, a nebo cukrovou vodu s příměsí květů pomerančovníku. Pokaždé, když jsem mu dával napít, reagoval těmito slovy:
    „To je velmi laskavé, můj chlapče.“
    Čím dál častěji se dávil, a tak vše, co pozřel, ihned vyzvracel. Pokusil se vstát z postele. Dr. Antommarchi se mu v tom snažil zabránit, císař jej ale odstrčil. Byl tím evidentně vyveden z míry a dožadoval se toho, aby všichni opustili místnost. Během dne měl opět škytavku, která zmizela až k večeru. Hrabě Montholon mu čas od času nabídl něco k pití. Kolem desáté hodiny večer se zdálo, že (…) usnul. Zůstával jsem poblíž lůžka a pozoroval každý jeho pohyb; oba lekáři, hrabě Montholon a velkomaršálek, spolu tiše hovořili u krbu. Císař se náhle začal dávit. Okamžitě jsem vytáhl moskytiéru a podal mu stříbrné umývadlo, do něhož vyzvracel načernalou tekutinu. Hlava mu poté opět klesla na polštář. Ke škytavce se přidalo blouznění; vypravil ze sebe mnoho nesrozumytelných slov, z nichž bylo možné rozeznat jen:
    „Francie,… můj syn,… armáda…“
    Podle toho lze s jistotou usuzovat, komu patřila jeho poslední starost a poslední myšlenky. Byla to vůbec poslední slova, která jsme od něj slyšeli. (…), [horké] obklady spodních končetin již nepomáhaly.
    Ve čtyři hodiny ráno se císař zklidnil. Byl to ten druh klidu, jaký jde ruku v ruce se statečností a odevzdaností. Jeho oči byly nehybné a ústa protažená. Pár kapek cukrové vody, kterou mu podal hrabě Montholon, posílilo jeho puls. Vzdech, jenž opustil jeho vznešenou hruď, v nás probudil planou naději. To jeho duše opouštěla smrtelnou schránku, aby mohla odejít na věčnost.
    V šest hodin jsme otevřeli okenice; velkomaršálek informoval hraběnku Bertrandovou o císařově stavu. Přispěchala v sedm hodin, posadila se do křesla, postaveného u paty lože a strávila v něm celý den. Francouzské služebnictvo, jehož povinnosti a zařazení mu neumožňovaly vstupovat do císařských komnat, se dostavilo v osm hodin a obklopilo nás kolem lůžka. Dusili v sobě všudypřítomnou bolest; duši jim omračovalo smrtelné ticho. Také Noverraz, třebaže byl sám nemocný a slabý, chtěl být u toho, až císař naposledy vydechne. Všechny naše pohledy mířily přímo na hlavu toho vznešeného člověka a pokud snad někdy uhnuly, pak to bylo jen proto, aby se podívaly do očí doktora Antommarchiho, zda se v nich ještě nenachází nějaká naděje. Bylo to však marné, nemilosrdná smrt již obcházela kolem. Císař již nedokázal pít. Hrabě Montholon tlumil jeho žízeň cukrovou vodou a navlhčeným tampónem smáčel jeho nehybné rty; vše přebytečné vysušoval jemně tkaným kapesníčkem.
    V 17:50 se slunce ztratilo v záblesku světla a pak zazněl dělový výstřel, ohlašující [britské posádce] konec služby. Ve stejném okamžiku se velký muž, který svým géniem opanoval svět, rozhodl pokrýt nehynoucí slávou. Neklid dr. Antommarchiho vzrostl; ruka, jež kdysi vedla [armádu] k vítězstvím a jejíž puls právě měřil, byla ledově chladná. Dr. Arnott se díval na hodinky a měřil frekvenci nádechů. Patnáct vteřin, třicet, pak uplynula celá minuta. Pořád jsme ještě doufali, bylo to ale zbytečné.

    Císař právě zemřel!
   
    Náhle otevřel oči; dr. Antommarchi, který stál nejblíže, neboť se ještě pokoušel nahmatat puls na krku, je okamžitě zatlačil. Jeho rty byly bezbarvé, ústa nepatrně stažená; za těchto okolností měl jeho obličej klidný a vyrovnaný výraz. Jemný [Antommarchiho] otisk na krku byl čím dál více zřetelný. V ten samý okamžik z nás vytryskly hlasitý pláč a nářky. Velkomaršálek přistoupil k lůžku, poklekl a políbil císaři ruku. Všichni přítomní, včetně hraběte Montholona, rovnež poklekli a se stejnou posvátností líbali ruku [muže], který pro ně vykonal tolik dobrého, a jehož smrt právě proměnila v led.
Hraběnka Bertrandová nechala poslat pro své děti, aby i ony mohli políbit ruku, která je uplynulých šest let zahrnovala množstvím pohlazení. Jejich mladá srdce však nemohla ustát nápor tolika emocí; nejstarší z nich [13letý Napoléon] omdlel, načež byli z tohoto žalem prosyceného místa odvedeny. Madam Saint-Denisová [rozená Hallová] chtěla v budoucnu přinést své sotva roční holčičce štěstí a rovněž projevila přání, aby i ona mohla přitisknout rty k císařově ruce. Vzal jsem ji do náruče, poklekl a přiblížil císařovu ruku  k její pusince tak, aby v ní nevyvolala přílišný strach.
[Britský styčný důstojník v Longwoodu] Kapitán [William] Crokat, doprovázený dr. Arnottem, který jej mezitím vyšel ven informovat, vstoupil dovnitř, aby ověřil čas císařova úmrtí. Jeho chůze prozrazovala vnitřní nepokoj; odešel ve vší zdvořilosti, přičemž ale dával najevo svou nechuť k plnění takového úkolu. Krátce poté se objevili dva britští lékaři [Shortt a Mitchell] a zdvořile k mrtvému přistoupili. Přišli, aby ověřili zprávu, kterou dr. Arnott poslal Siru Hudsonu Lowemu.

    Tak odešel císař Napoleon.[7] (…) Obklopen přáteli a několika věrnými, oddanými služebníky, avšak vypovězen příliš daleko od objektů své lásky, po nichž člověk, stojící nad hrobem, touží ze všeho nejvíce: po matce, manželce, synovi.
Napoleonova smrt, převedená filmovými tvůrci na stříbrné plátno

Poznámky:


[1] François-Marie-Pierre Roullet de La Bouillerie (1764-1833), nejvyšší pokladník, správce civilní listy císaře Napoleona i krále Ludvíka XVIII., baron císařství od roku 1810, francouzský pair s dědičným titulem hraběte od roku 1827.[
[2] Podle všeho se jednalo o vyplacení doplatků služného pro vojáky, kteří během Sta dní vstoupili do císařské armády.
[3] Rakovině žaludku, rodové nemoci Buonapartů, podlehl již Napoleonův dědeček Giuseppe Maria (†1763) a jeho syn, Napoleonův otec, Carlo Maria (†1785). Zhoubná, nevyléčitelná choroba byla  příčinou smrti rovněž mladšího bratra Luciena (†1840), a také všech sester, Elisy (†1820), Pauliny (†1825) a Karoliny (†1839).
[4] Alexander Baxter (1777-1841), pamětník bojů ve Španělsku a na severoamerickém kontinentu, připlul na Svatou Helenu na palubě HMS Phaeton 14.IV.1816, stejně jako budoucí guvernér ostrova, generálporučík ad interim, Sir Hudson Lowe (1769-1844), s nímž se seznámil v roce 1808  na italském ostrově Capri. Marchand, resp. Napoleon, se zde mýlí, Baxter totiž “Skálu”, jak mnozí sopečný ostrov v jižním Atlantiku nazývali, opustil již v průběhu roku 1819.
[5] Závažnějšímu onemocnění se na Svaté Heleně nevyhnul téměř nikdo z císařova doprovodu a lépe na tom nebyli ani jeho “žalářníci”. Úplavice a závažná onemocnění jater si v řadách Britů, stejně jako mezi obyvateli ostrova, pravidelně vybírala nejvyšší daň. Z císařovy družiny zemřel (†26.II.1818) na “údajnou” úplavici pouze správce císařského domu Franceschi Cipriani. Napoleonův pobočník, brigádní generál Garpard Gourgaud (1783-1852), jenž se v únoru 1816 ocitl rovněž na pokraji smrti, si do svého deníku posteskl: “…Svatá Helena je vskutku zdraví škodlivá.”
[6] Dr. Thomas Shortt (1788-1843) a dr. Charles Mitchell (1783-1856) nebyli uvedeného dne k císaři uvedeni. Oba se později zúčastnili posmrtného ohledání a pitvy, kterou provedl a písemně zdokumentoval dr. Antommarchi.
[7] Trudnou atmosféru místnosti, v níž francouzský císař skonal, zachytil na svém obraze  “Napoleonova smrt na Svaté Heleně” německý (württemberský) malíř Carl von Steuben (1788-1856). Napoleonovu prořídlou družinu na něm vykreslil následovně: u hlavy císařova lože stojí dr. Antommarchi, u paty lože sedí hraběnka Bertrandová, obklopena dvěma ze svých čtyř dětí. Třetí z dětí zvědavě vykukuje zpoza postele, nalevo od prvního komorníka Marchanda, třímajícího v ruce bílý šátek. Nejstarší z dětí manželů Bertrandových, Napoléon, se opírá o křeslo, na němž sedí jeho otec, generál Bertrand. Hrabě Montholon, vpravo, má pravou ruku vztaženu směrem k zemřelému (umírajícímu) a vede živou diskuzi se dvěma britskými důstojníky, dr. Arnottem a kapitánem Crokatem. Podle Marchanda, byli v místnosti přítomni také druhý komorník Saint-Denis s chotí Mary, myslivec Noverraz s chotí Joséphine, Bertrandův sluha Bouges, pikér Archambault, majordomus Pierron, stolník Coursot a kuchař Chandelier.
 
Napoleonova smrt na Svaté Heleně - jiná verze von Steubenova známého obrazu
Příloha č.1:

 Prameny a literatura:
    Amelunxen, Clemens: Napoleonův klan, Brána-Knižní klub, Praha 1998  
    Barthe, M.: Testament et Codicilles de Napoléon, str. 124-162, In: Réfutation de la Relation du Capitaine Maitland, Commandant le Béllerophon, touchant l´Embarquement de Napoléon a son Bord, Paris 1827
    Description of the Vignali collection of relics of Napoleon, brought from Saint-Helena by Napoleon´s chaplain Abbe Ange Paul Vignali, The Rosenbach company, Philadelphia 1924
    Fréméaux, Paul: Poslední Dnové císařovi na ostrově Svaté Heleny, vydavatel není znám
    Chaplyn, Arnold: A St. Helena Who´s Who, or a directory of the island during the captivity of Napoleon, Arthur L. Humphreys, London 1919
    Chardigny, Louis: Člověk jménem Napoleon, Domino, Ostrava 2011
    Kauffmann, Jean-Paul: Černý pokoj v Longwoodu, Mladá fronta, Praha 2003
    Kolomazník, Miloslav: Testament de Napoléon, příspěvek publikovaný na www.napoleon-knihy.blogspot.com, II.-2012 
    Kovařík, Jiří: Napoleon a ženy, Akcent, Třebíč 2010
    Týž: Vražda císaře Napoleona?, str. 266-286, In: Sňatky se smrtí, Příběhy z francouzských dějin, Moba, Brno 2008
    Marchand, Louis-Joseph: In Napoleon´s shadow, Proctor Jones publishing company, San Francisco 1998
    Martineau, Gilbert: Napoleon´s St. Helena, John Murray, London-New York 1968
    Stokoe, John: With Napoleon at St. Helena, John Lane, London-New York 1902
    Testament de Napoléon, Germain Mathiot Libraire, Paris 1830
    Vance, Thomas J.: The Children of Longwood: Napoleon’s Young Friends at St. Helena, příspěvek publikovaný na www.napoleon-series.org, X.-2001
    Watson, G.L. de St. M: A Polish exile with Napoleon, embodying the letters of Captain Piontkowski to General Sir Robert Wilson and many documents from the Lowe papers, the Colonial office records, the Wilson manuscripts, the Capel Lofft correspondence, and the French and Genevese archives hitherto unpublished, Harper and Brothers, London-New York 1912
    Weider, Ben; Hapgood, David: Napoleon byl zavražděn, Papyrus-Jeva-Knižní klub, 1995
    Wintr, Stanislav: Napoleon Bonaparte a jeho soupeři, Libri, Praha 2007

Internetové stránky:
domainesdefranceasaintehelene.blogspot.de
napoleon-knihy.blogspot.com
www.lautresaintehelene.com
www.napoleon-series.org

Prolink na první pokračování naleznete v nadpisu příspěvku