ZRÁDCI A PŘEBĚHLÍCI (5)

JOMINI

Michal Šťovíček 

Antoine-Henri de Jomini se narodil 6.3.1779 v Payerne ve švýcarském kantonu Vaud, v zámožné měšťanské rodině. Již od 12 let toužil po vojenské kariéře, ale štěstí mu nepřálo: nejprve chtěl vstoupit do vojenské školy württemberského vévody v Montbéliard, ale ta se přestěhovala do Stuttgartu. Když mu o něco později chtěla rodina zakoupit důstojnický patent ve Wattevillském pluku ve službách Francie, zabránila jim v tom Revoluce. Česká wikipedie píše, že vstoupil v Paříži do královské švýcarské gardy, což ale žádný francouzský web nezmiňuje! Jomini tedy vstoupil do internátní obchodní školy v Aarau a po jejím absolvování v r. 1795 pracoval krátce v bance Preiswerk v Basileji (právě v tamní knihovně se začal zajímat o vojensko-historické spisy a tomuto svému koníčku záhy úplně propadl) a v r. 1796 ve směnárně v Paříži, kde při finančních spekulacích dost prodělal. Současně bedlivě a nadšeně sledoval a analyzoval si zprávy z tehdejšího italského bojiště. V r. 1798 již byl zpátky doma a tajemníkem ministra války Helvetské republiky, poté přidělencem u hlavního štábu v hodnosti kapitána. Podílel se na reorganizaci ministerstva i švýcarské armády, ale v r. 1801 ze služby vystoupil a vnitropolitický vývoj ve Švýcarsku jej přiměl odjet opět do Francie, kde nastoupil jako úředník do pařížské manufaktury vojenského materiálu. Přitom nepřestával studovat teoretické vojensko-strategické spisy i vojenské operace své doby, které porovnával s válkami Ludvíka XIV. a Fridricha II. V r. 1803 se vrátil do Švýcarska a jako geniální samouk tehdy připravil vydání svého prvního teoretického díla Traité de la grande tactique - Traktát o operačním umění. Nabízel své služby a hlavně své rukopisy na několika místech: doma generálu von der Weid, v Paříži tehdejšímu guvernérovi města Muratovi i ruskému chargé d´affaires Ubrilovi. Všichni jej zdvořile odmítli - doba nepřála četbě a teoriím... Povšiml si jej a při své nevelké vzdělanosti spíše instinktivně správně odhadl až tehdejší francouzský zplnomocněný ministr u Helvetské republiky a budoucí maršál Ney a finančně jeho vydavatelský projekt podpořil. Po skončení své mise jej vzal s sebou do Francie jako svého neoficiálního pobočníka u VI.. sboru v Bouloňském táboře a opět mu finančně přispěl na vydávání dalšího několikasvazkového díla Traité des grandes opérations militaires  - Traktát o významných vojenských operacích, v němž mj. srovnával války Ludvíka XIV. a Fridricha II. s Napoleonovým systémem. Jomini si již tehdy svými názory a spisy rychle získal proslulost a stal se též jakýmsi Neyovým preceptorem.

       V Neyově štábu (ale dosud ve švýcarské uniformě) se zúčastnil bitev u Elchingen a

Michelsbergu v říjnu 1805. Poté byl využit jako kurýr do hlavního stanu, kam dorazil den po bitvě u Slavkova. Spolu s depešemi odevzdal i oba vytištěné svazky svého Traktátu o významných vojenských operacích, s kapitolou o operačních liniích a se srovnáním systémů Fridricha II. a Napoleona. O několik dní později si Napoleon ve volných chvílích v Schönbrunnu nechal z této kapitoly předčítat. Zprvu udiven a vzápětí rozezlen tím, jak kdosi tak bystře odhalil jeho systém a jak to, že Fouchého policie toto dílo nezakázala, chtěl nejprve knihu nechat zabavit. Pak se uklidnil, neboť došel k názoru, že: "Staří generálové v řádách mých protivníků, už nečtou a těchto lekcí nevyužijí, a mladí, kteří čtou a dokáží pochopit, ještě dlouho velet nebudou." Autora nakonec jmenoval řádným pobočníkem-adjutantem maršála Neye, což byl post odpovídající hodnosti plukovníka. V září 1806 však byl Jomini povolán do generálního štábu v hodnosti komandant-adjutanta, neboť v nadcházejícím tažení se jeho znalost pruské armády mohla hodit na nejvyšším stupni velení. Napoleon se tehdy již při prvním vzájemném setkání přesvědčil, co může od svého nového dočasného pobočníka očekávat: když Napoleon dorazil z Paříže do Mohuče a Jomini se dozvěděl o svém novém přidělení k hlavnímu stanu, požádal v Mohuči císaře o svolení vrátit se nakrátko k VI. sboru, aby si tam sbalil zavazadla s tím, že za čtyři dny dostihne císaře v Bambergu. Napoleon se zarazil a zlostně vyštěkl:

    "Kdo vám říká, že jedu do Bambergu?"

    "Mapa Německa, Sire," zněla odpověď Jominiho doprovázená omluvou, že s pomocí pouhých náznaků vydedukoval, že Napoleon hodlá operovat proti Prusům obdobně jako před rokem u Ulmu proti Mackovi nebo v r. 1800 proti Melasovi a současně přehradit cestu ruské armádě, a s jistotou rozpoznal, že k tomu v první etapě nutně musí táhnout na Bamberg...

    "Budiž," uzavřel Napoleon uklidněný tím, že jeho plán tažení nebyl vyzrazen, "buďte za čtyři dny v Bambergu, ale nikdo se nesmí dozvědět, že tam mířím." Krátce předtím ostatně Jomini vypracoval pro Neye memorandum o pravděpodobném průběhu války s Pruskem, jemuž následné události daly plně za pravdu. Jomini tak sloužil v generálním štábu u Jeny, kde prokázal i osobní statečnost, když se v bitvě hnal za Neyem, jehož horlivost zavedla příliš daleko.

    S generálním štábem pak vtáhl do Berlína, kde málem upadl v nemilost, neboť velice pohoršil Napoleona dalším memorandem (ovšem opět prorockým) proti obnovení samostatného Polska, které by podle něho zavleklo Francii do věčných válek. U Eylau se držel poblíž Napoleona i v pověstné horké chvilce u jílovského hřbitova a dostal tam od císaře důležitý a pouze ústní úkol: pokud Ney nedorazí podle očekávání, proniknout v noci k zadnímu voji Grouchyho a řídit případný spořádaný ústup. Po Neyově příchodu toho již nebylo třeba, dokazuje to však důvěru, kterou začal Napoleon skládat v Jominiho schopnosti.

V květnu 1807 dostal Jomini Čestnou legii a po vítězství u Friedlandu a Tylžském míru doprovázel císaře do Berlína a dále do Paříže, přičemž stíhal pracovat na dalších svazcích svého rozsáhlého traktátu.

   Jelikož však nadále zůstával Neyovým pobočníkem a měl tudíž zároveň být s ním ve Slezsku, snažil se své postavení vyjasnit. Možná tak nečinil příliš takticky, každopádně se dostal do konfliktu s Berthierem, který o personálních věcech rozhodoval a Jominimu rozhodně nebyl nakloněn - buď hrály roli povahové protipóly obou, nebo Berthier viděl v Jominim rivala. Proto když Ney v listopadu 1807 žádal pro Jominiho místo náčelníka štábu svého VI. sboru a Napoleon souhlasil, Berthier jej jmenoval pouze zástupcem náčelníka štábu tohoto sboru, přestože jeho dosavadní náčelník štábu a Berthierův protégé generál Dutaillis přestával být pro nemoc schopen výkonu služby (takže Jomini měl jako jeho podřízený vlastně pracovat za něho). Jomini si písemně stěžoval Napoleonovi a ve Fontainebleau došlo k výstupu, z něhož Berthier nevyšel se ctí a Jominimu to pochopitelně neodpustil.

   Jomini tak nakonec místo dostal a odjel za Neyem do Hlohova. Sbor byl vzápětí odvelen do Španělska a tam jak známo se Neyovi nedařilo mimo jiné i proto, že několikrát neuposlechl rad svého náčelníka štábu. Ney nakonec poslal Jominiho za Napoleonem s celkovým raportem o situaci, Jomini císaře zastihl ve Vídni krátce po bitvě u Wagramu a po uzavření míru jej následoval do Paříže, kam mezitím svévolně dorazil i Ney. Když císař maršálovi vyčinil a kategoricky mu rozkázal, aby se ihned vrátil do Španělska. Ney, zatrpklý a rozzlobený na všechny a na všechno, si vyžádal, aby mohl obměnit svůj štáb a přitom i vyměnit jeho náčelníka! Jomini se tak stal obětním beránkem a ač byl v červenci 1808 jmenován baronem, byl odsunut do Berthierova osobního štábu, který ovšem byl víceméně odkladištěm méně schopných a postonávajících důstojníků, kteří se zabývali hlavně papírováním a čekali, až se uvolní nějaké nižší velitelské místo... Jomini zde byl podřízen Berthierovu adjutantovi plukovníkovi Baillymu de Monthion. Marně žádal o velitelské místo v poli u pěchoty pod záminkou, že mu zdraví již nedovoluje neustále jezdit na koni, ale vymohl si pouze zdravotní dovolenou. Odjel do Švýcarska, začal tam pracovat na svém dalším slavném díle Histoire critique et militaire des guerres de la Révolution - Kritické vojenské dějiny revolučních válek, které dokončí v r. 1824 jako 15svazkové dílo se 4 svazky map. Přitom se ovšem začal zabývat i návrhem, který dostal po Tylžském míru od cara Alexandra: nabídku na vstup do ruských služeb na místo carova pobočníka. V nabídce nebylo nic mimořádně nemravného - Rusko a Francie byli přece spojenci, Alexandr se navíc snažil Jominimu vynahradit odmítnutí ruského chargé d´affaires Oubrila z r. 1803, vychválil jeho Traktát o významných operacích a nařídil, aby dílo bylo vydáno v ruštině. Jomini se rozhodl nabídku přijmout a v říjnu 1810 poslal Berthierovi výpověď, formulovanou ovšem velice zdvořile, byť ne bez jisté ironie. Zároveň vzkázal carovi, že nabídku přijme. Kdyby byl Berthier prokázal trochu dobré vůle, uvolnil Jominiho ze svého osobního štábu a zařídil jeho převelení k pěchotě, mohla se záležitost urovnat k oboustranné spokojenosti, avšak nestalo se tak.

   Jomini ještě neměl v ruce ani propuštění z francouzských služeb ani ruské jmenování, když se o jeho krocích dozvěděl Napoleon (od francouzského chargé d´affaires ve Švýcarsku) a kategoricky mu přikázal, aby se vrátil do služby na své dosavadní místo. Jomini váhal, ale v Paříži se od ministra Clarka dozvěděl, že se buď vrátí do Berthierova štábu v hodnosti brigádního generála, nebo ho zavřou do Vincennes, takže se podrobil a tudíž se zúčastnil i ruského tažení, s nímž pochopitelně nesouhlasil. Příčilo se mu rovněž bojovat proti vladaři, který k němu byl tak vstřícný, takže si na tažení vymohl, že zůstane v zázemí, zprvu jako guvernér Vilniusu, později Smolenska. Do bojů se aktivně zapojil až v době, kdy Velká armáda neuspořádaně ustupovala k hranicím. Prozíravě měl zpracován přehled všech komunikací ve své zóně a mohl tak doporučit kratší a snazší ústupovou cestu přes Veselovo a Zembin k Moloděčnu, místo směru na Minsk, jímž hodlal táhnout Napoleon a který už přeťal Čičagov. Objevil také přechod přes Berezinu u Studjanky, což umožnilo armádě uniknout Wittgensteinovi. Na Berezině byl pověřen, aby spolu s Eblém zajistil přemostění řeky, čehož se navzdory těžkému zápalu plic zhostil. Eblé jej pak vážně nemocného údajně zanechal na levém břehu, malicherně dotčen tím, že mu byl přidělen k ruce někdo, kdo není ženista. Jomini se dostal přes řeku s posledními zpanikařenými uprchlíky, přičemž se málem utopil - zachránil ho jistý bádenský poddůstojník, který pod ním kdysi sloužil. Když jej převezli opět k Berthierovu štábu, položili ho v jedné vesnické chalupě na pec, aby uschl - přišel o všechna zavazadla (a tím i o všechny rukopisy) a žádné náhradní oblečení neměl. Třásl se v horečce a byl tak zubožený, že ho znovu ponechali osudu a objevil ho náhodou až maršál Victor, ustupující se zadním vojem, a nechal ho naložit do svého vozu. Ten však záhy přepadli kozáci a Jomini vděčil za život jen svému kožichu, který při sušení na peci ztvrdl jako brnění a kozácké píky ho neprorazily... Podařilo se mu dostat k jedné dělostřelecké baterii zadního voje, na jejíž lafetě a muničním voze absolvoval další etapu ústupu, z Ošmjan do Vilniusu jel ve voze generála Barbanègra a dostal se přes Kovno a Gdańsk až do Štetína. Tam jej zastihl Napoleonův rozkaz k okamžitému návratu do Paříže, aby se po císařově boku podílel na reorganizaci armády. Jomini však dorazil do Paříže natolik zubožený, že po tři měsíce nebyl schopen se žádného úkolu ujmout, a zřejmě tak promeškal jedinečnou příležitost, jak v praxi uplatnit své teorie.

Jominiho pomník v rodném Payerne

    K armádě se připojil ještě jako rekonvalescent až v Sasku v den bitvy u Lützenu a byl znovu jmenován Neyovým náčelníkem štábu. Dostavil se k Neyovi do Lipska krátce před bitvou u Budyšína. Když Ney v důsledku zbloudilých depeší a nedorozumění obdržel rozkaz táhnout se svými třemi sbory k Berlínu, Jomini tento odstředivý pochod, odporující všem Napoleonovým zásadám, naprosto nechápal a když se mu nepodařilo přimět Neye, aby rozkaz  nesplnil a zůstal stát, odmítl sám uposlechnout a vydat příslušné směrnice. Ney se tedy rozhodl pro kompromis - pohnul se směrem k Berlínu jen o málo a když zachytil nepřátelskou depeši s informací, že Barclay de Tolly táhne k Budyšínu, vyrazil na vlastní odpovědnost tamtéž a mohl tak včasným zásahem rozhodnout o vítězství (teprve na tomto pochodu k němu dorazily předchozí císařovy rozkazy, povolávající ho k Budyšínu, čímž se opět potvrdila správnost Jominiho názorů). Když Neyovi blahopřáli jakožto hrdinovi dne, šlechetně a veřejně vyzdvihl Jominiho hlavní zásluhu na svém včasném příchodu. Ihned také navrhl Jominiho na mimořádnou odměnu a povýšení na divizního generála. Jomini se tedy po mnoha letech všemožných trampot mohl těšil na vytoužené uznání a spravedlivé ocenění svých zásluh a kvalit, ale to neznal Berthiera: místo kýženého povýšení dostal z generálního štábu rozkaz k nástupu do kasárenského vězení, kterýžto trest měl být též uveden v armádním rozkaze, neboť neodevzdal rutinní čtrnáctidenní situační výkazy o stavu sboru, k nimž si nejspíš ve všeobecném zmatku nestihl včas zajistit všechny potřebné podklady. Nejlepší náčelník štábu své doby se zde

Jomini byl jednou z nemnoha osobností napoleonské doby, které se nechaly vyfotografovat...

zachoval jako malicherný, omezený a zapšklý puntičkář (slušně řečeno...).

    Rozhořčen a do hloubi duše uražen takovým bezohledným zacházením se Jomini s konečnou platností rozhodl opustit armádu své adoptivní vlasti, v níž se setkával už jen s ponižováním. Přitom nezamířil do rodného Švýcarska, což by mu následně nikdo příliš nezazlíval. Jomini však jako voják do morku kostí a nadšený pro válečné umění nemohl zůstat nečinně v ústraní poklidného a neutrálního Švýcarska, když se všude kolem válčilo. Jelikož nezapomínal ani na lákavou Alexandrovu nabídku, kterou car laskavě stále držel v platnosti, rozhodl se ji přijmout. Využil tehdy panujícího pläswitzkého příměří a rozjel se do ruského hlavního stanu, kde byl přijat s velkými poctami, ihned povýšen na generálporučíka (česká wikipedie tedy opět mylně uvádí jako dosaženou hodnost pouze brigádní generál) a jmenován carovým pobočníkem.

  Ani v nejmenším nevyzradil spojencům Napoleonovy plány tažení, jak jej později pomlouvači obviňovali a prezentovali jako sprostého zrádce. Vůbec je totiž neznal, navíc odmítl předat spojencům i sebemenší informace o organizaci francouzské armády. Při své loyalitě ostatně před odjezdem z Neyova štábu dal maršálovi cenné rady ohledně zabezpečení armády v případě obnovení nepřátelství, dokonce sám na odjezdu vydal patřičné direktivy za tímto účelem.

   Jomini nebyl zatížen žádnými politickými ohledy a válečné umění jako navýsost kosmopolitní obor mu bylo nad jakýkoli patriotismus, začal tedy plnit své nové povinnosti stejně poctivě, jako je vykonával na každém předchozím místě.

  Spojencům udílel cenné rady, a i když jich nedbali nebo se podle nich nedokázali správně či včas řídit, přece přispěl ke spojeneckým úspěchům mj. u Chlumce a u Lipska. Ani tehdy se však nedočkal vděku a uznání. Střetával se se závistí, ješitností, osobními zájmy a intrikami v nesourodém okolí spojeneckých  panovníků, které se ostatně válečnictvím příliš nezabývalo, a současně se při své neústupnosti v otázkách strategie nechával unášet k tvrdým a leckdy neuváženým výrokům, jimiž kritizoval i poměrně schopné a zasloužilé kolegy včetně Radeckého.  Například plán ústupu až za Cheb zkritizoval před celým spojeneckým štábem slovy:

   "Než válčit takhle, to je lepší jít si lehnout."

    Nebylo divu, že vznešení panovníci záhy poněkud ochladli vůči tomuto cizímu generálovi a navíc zcela nedávnému nepříteli...

   Po bitvě u Lipska hodlal zůstat ve Výmaru, ale nakonec provázel Alexandra do Frankfurtu, aby blíže sledoval, co se stane s rodným Švýcarskem. Nedokázal sice zabránit zákeřné rakouské invazi do Švýcarska, odporující ruským záměrům, přispěl však k udržení jeho nezávislosti. Nebyl ani stoupencem invaze do Francie a radil, aby spojenci Francii jakožto protiváze Anglie a Německa ponechali mj. Antverpy a porýnskou linii. Francouzského tažení r. 1814 a 1815 se zúčastnil jen pasivně - několika radami, pro něž si k němu chodili spojenečtí generálové ve chvílích naprosté bezradnosti. Zúčastnil se i Vídeňského kongresu a při procesu s maršálem Neyem intervenoval za jeho záchranu.

    Z Jominiho dalšího života zmíním již jen jeho jmenování vojenským preceptorem velkoknížete Nikolaje/Mikuláše (1822), jmenování ruským vrchním velitelem (1826), účast v rusko-turecké válce 1828-1829 jako pobočník cara Mikuláše, iniciativu při založení petrohradské Vojenské akademie, účast na několika válečných poradách v průběhu krymské války, po odchodu z aktivního života cesty do Francie za rodinou (Paříž, Bretaň, Touraine - manželka byla Pařížanka, jeho dvě dcery byly provdány ve Francii, další dcera a dva synové žili v Rusku), do lázní Evian a do Švýcarska (1858-1859), v němž byl přijat s vrcholnými poctami. Na sklonku života se usadil v Passy u Paříže, kde 22.3.1869 ve svých 90 letech (soužen mnoha fyzickými neduhy, ale při plné duševní svěžesti) zemřel.

    Nelze pominout Jominiho impozantně rozsáhlé teoretické dílo, jehož obsah a výklad by byl nad rámec příspěvku, pro názornost tedy alespoň výpis toho zásadního:

-Traktát o operačním umění aneb zpráva o Sedmileté válce (3 svazky)

-Traktát o významných vojenských operacích, obsahující kritické dějiny tažení Fridricha II., porovnaných s taženími císaře Napoleona (8 svazků)

-Kritické vojenské dějiny válek Fridricha II., porovnaných s moderním systémem (3 svazky) ---Kritické vojenské dějiny válek Revoluce (15 svazků)

-Politický a vojenský život Napoleonův, vylíčený jím samým (4 svazky) 

-Analytický přehled hlavních válečných kombinací a jejich vztak k politice států 

-Nástin válečného umění aneb nový analytický přehled hlavních strategických a operačních kombinací a vojenské politiky (2 svazky) 

-Politický a vojenský nástin tažení roku 1815 jako dodatek a opravy k Politickému a vojenskému životu Napoleonovu.

    Jomini dále napsal četná monotématická memoranda, např. o dílčích otázkách vojenského systému Ruska, poznámky o válkách 1812, 1813, 1814, o válce na Pyrenejském poloostrově atd.

   Jominiho teorie se dnes vesměs pokládají za stále živé a platné - vychází z nich zejména vojenská věda USA, přičemž jeho styl je srozumitelnější a čtivější než Clausewitzův (což český čtenář těžko posoudí: Clausewitz u nás vyšel = nejnověji asi O válce, Academia, Praha 2008, žádného českého vydání Jominiho jsem se však nedopátral). Jominiho díla jsou proto ve světě stále vydávána - leckdy s poněkud překvapivými obálkami:

  Představu o aktuálnosti Jominiho zásad si lze učinit třeba z jeho následujících myšlenek:

   "Vždy jsem si myslel, že nové vynálezy v oboru moderních zbraní budou ovlivňovat pouze taktiku, a že zásady strategie zůstávají neměnné."

    "Neboť generál, který prodělal tucet tažení, musí vědět, že válka je velké drama, v němž působí více či méně silně tisíce morálních i fyzických pohnutek, které nelze zredukovat na matematické výpočty. Musím však také bez vytáček přiznat, že dvacetiletá zkušenost pouze upevnila moje následující přesvědčení:

-existuje nemnoho základních zásad války, od nichž se nelze odchýlit bez rizika a jejichž uplatnění bylo naopak téměř vždy korunováno úspěchem;

-pravidel uplatnění v praxi, odvozovaných z těchto zásad, rovněž není mnoho... mohou obecně sloužit veliteli armády jako vodítko při plnění jeho nesnadných a komplikovaných snah při provádění významných operací uprostřed hřmotu a vřavy bojů."

    "Žel, boj mezi Koránem a Biblí způsobí ještě mnoho trampot a přesvědčivě vyvrátí názory omezenců snících o věčném míru."

    "Válečné umění se dělí na pět čistě vojenských oborů: strategie, operační umění, logistika, technika a taktika; existuje však podstatná část této vědy, která byla dosud nemístně opomíjena, to jest politika války."

Jominiho hrob na pařížském hřbitově Montmartre