TRAGICKÉ TAŽENÍ 1812, NOVINKA NA ČESKÉM KNIŽNÍM TRHU

Jeden čtenář tohoto blogu mě před pár dny upozornil na neobvyklou novinku na našem knižním trhu, na knihu Marie-Pierre Reyové TRAGICKÉ TAŽENÍ 1812 (s podtitulem Napoleonův vpád do Ruska v novém světle). Mám ji v ruce, zčásti jsme knihu přečetl, zčásti v ní listuji a dovoluji si tvrdit, že už k ní mohu cosi říci, byť to nebude úplně jednoduché.

            Předně si nesmírně vážím, že nakladatelství Pavel Dobrovský-BETA tuto moderní práci vydalo, neboť tak rychlá reakce na novinku starou o něco víc než rok (kniha vyšla u Flammarionů v lednu 2012) není v našich podmínkách ani za mák obvyklá. Navíc ji vydalo pečlivě, s atraktivním přebalem, na němž použilo výřez z Lejeunova plátna bitvy u řeky Moskvy/Borodina, a překlad Lubomíra Kotačky také nemá chybu, je skvělý stylisticky i faktograficky, což bývá nejednou, při přepisu francouzských jmen (nebo zde zejména do francouzštiny převedených jmen ruských) kámen úrazu (smekám před použitím českého překladu veršů L’Expiation Victora Huga z pera Hanuše Jelínka; netušil jsem, že tato báseň česky existuje…). Takže ze všech výše uvedených pohledů bych knihu označil na českém trhu jako POČIN.

            Pokud jde o autorku (neboť se jedná o ženu), je profesorkou ruské a sovětské historie na pařížské Sorbonně a má za sebou monografii imperátora Alexandra I., zmíním-li to nejvýznamnější. Píše svižně, velmi poutavým stylem se smyslem pro zkratku, neboť zhustit to podstatné z velice komplikované kampaně 1812 s příčinami i následky na tři sta padesát tiskových stran není nic jednoduchého, a text oživuje celou řadou citací z diplomatických dokumentů, především však z memoárů a korespondence těch, kteří ono tažení zažili nebo vedli Napoleonem i Alexandrem počínaje a prostými vojáky konče (přičemž výňatky z pár stránek deníku ruského vojáka-mužika jsou ojedinělé i jedinečné). Soupis použité literatury a pramenů je úctyhodný, poznámkový aparát důkladný a rejstřík pro orientaci skvělý.

M.-P. Reyová v úvodu píše, že chce čtenáře přimět k novému pohledu v globálnější perspektivě, přesahující specificky vojenské aspekty a zohledňující jak francouzská, tak i ruská hlediska, která by

Původní francouzské vydání

přitom tlumočila pocity vojáků i civilistů, „vystavených tvrdé zkoušce“. Podtrhuje přitom svůj komparatistický přístup, zohledňující pohled jedné i druhé strany, a trochu tak vytváří (doufejme, že mimoděk) dojem, jako kdyby šlo (hlavně použitím ruských materiálů) o něco ojedinělého. Nejde, jednostrannost pohledu už vyloučili mnozí, pokud zmíním příklady posledních let, je tu na podobném konceptu stavěná kniha Adama Zamoyskiho 1812 Napoleon’s Fatal March on Moscow z roku 2005 (kterou Reyová cituje), na spoustě ruských pramenů postavené dvě knihy Alexandera Mikaberidzeho (The Battle of Borodino a The Battle of Berezina, obě z r. 2010), či nejnověji Oleg Sokolov (Le Combat de deux Empires: La Russie d’Alexandre I^er contre la France de Napoléon,1805–1812), s nímž ovšem pracovat nemohla, neboť vyšel až v září 2012.  Se znalostí těchto knih musím říci, že mnoho nové k historii roku 1812 navzdory tomu, co hlásá už francouzský podtitul, Reyová nepřinesla.

            Vyčetl bych autorce i druhou (a poslední) věc. V úvodu píše:

„Podle mého názoru se však pozornost dějepisců [míněna je i současná historiografie] až dosud příliš soustřeďovala na jeho vojenské a strategické aspekty a zabývala se jimi ve značně úzkém pojetí.“

Těžko to platí o některé z výše uvedených novodobých knih, všechny si kladou podstatně hlubší cíle a geopolitické aspekty vůbec nepomíjejí. Reyová jde naopak v nejedné pasáži opačnou cestou, a třebaže se pustila do výsostně vojenské problematiky (čím jiným by polní tažení bylo?), nechává se až příliš svést syrovostí i výmluvností pamětníků. Ve čtivosti je to jen plus, avšak právě ve vojenských otázkách ne Její pasáže o napoleonské či ruské armádě kloužou po povrchu a jádro či základní rozdíly (až na délku služby a podmínky) zcela pomíjejí. Je to škoda, k francouzské armádě měla skvělé věci (Grande Armée Olega Sokolova, např.) a k ruské navíc analýzy mimořádně závažné i objevné (Mikaberidzeho The Russian Officier Corps in the Revolutionary and Napoleonic Wars 1792–1815, abych uvedl příklad za všechny). Nemocí mnoha akademických historiků, kteří do vojenské historie zabrousí jaksi bokem, je, že z nějakého důvodu (asi proto, že je to docela složité) neproniknou do vojenské podstaty, do principů války, strategie či taktiky a podstatu bitvy (tedy dění v ní a smysl) pak nepochopí. Reyová budí dojem, že se to stalo i jí, jinak by nenechala Augusta de Caulaincourta dobýt Velkou redutu (čímž opakuje, podobně jako řada francouzských historiků, jednu ze lží Napoleonových bulletinů), a zmínila by vítězství Sasů. Těch příkladů by bylo víc a zamrzí, že při deklarovaném pohledu obou stran jaksi pominula nefrancouzské části Velké armády, což je markantní zejména u Bereziny, kterou vybojovali z převážné části právě „cizinci“, a že mnoho nové historie navzdory už francouzskému podtitulu nepřinesla.

Obě výtky v předchozích odstavcích nicméně berte jako recenzi historika k odborným aspektům, o nichž toho dost ví. Stále přitom platí, že máte možnost získat velmi dobře napsanou knihu, která se čte jako nejlepší literatura faktu, a že, pokud vás dané období zajímá, byste prohloupili, kdybyste ji nechali stranou!

Marie-Pierre Rey: Tragické tažení 1812. Napoleonův vpád do Ruska v novém světle. (původní titul L’effroyable tragédie: Une nouvelle histoire de la campagne de Russie) 392 str., Pavel Dobrovský-BETA, 2013. Překlad Lubomír Kotačka. ISBN: 978-80-7306-123-4