neděle 29. září 2013

ZRÁDCI A PŘEBĚHLÍCI (4)



HRDINA, KTERÝ SELHAL
Michal Šťovíček

Generál Jean Victor Moreau (F.P.S.Gérard)
Jean Victor Marie Moreau se narodil 14.2.1763 v Morlaix (Bretaň, departement Finistère). Jeho otec Gabriel-Louis Moreau de Lizoreux byl soudcem a královským radou - v r. 1794 byl gilotinován v Brestu, neboť ukrýval odbojné kněze a pomáhal emigrantům. Moreauova matka Catherine Chapperon de L'Isle byla vnučkou pověstného morlaiského korzára Pierra Bernarda de Basseville. Rodina byla spřízněna i se slavným matematikem, fyzikem a filosofem 18. stol. Pierrem Louisem Moreau de Maupertuis.
    Jean Victor chtěl být již od mládí vojákem, ale otec ho donutil ke studiu práv v Rennes, kde mladík studoval celých 7 let a v r. 1788 se aktivně zúčastnil předrevolučních nepokojů v Bretani, při nichž si vydobyl jisté renomé a vedoucí postavení mezi vzbouřenými studenty. Když se ve městech začaly vytvářet kompanie národních gard, byl zvolen kapitánem dělostřelecké kompanie Národní gardy v Rennes  Začátkem 1790 předsedal konferenci bretaňské a anjouské mládeže, zakončené slavnostní přísahou na obranu Revoluce a občanských a lidských práv. O něco později složil advokátské zkoušky, leč o právničinu už ani nezavadil.
   Kompletní výpis Moreauových tažení a bitev se sem nevejde, takže dále jen velmi stručný a nepříliš soudržný výběr:
    Začátkem jeho vojenské kariéry bylo zvolení podplukovníkem 1. batalionu dobrovolníků z Ille-et-Vilaine v září 1791 a vzápětí odchod s ním na východní hranice, k Dumouriezově Severní armádě. Vynikl mj. u Neerwinden a pak pod Souhamovým velením při obraně Dunkerque proti Angličanům. Válečné úspěchy i důsledně republikánské postoje mu koncem roku 1793 vynesly povýšení na brigádního generála - ve stejné době jako Bonapartovi dobytí Toulonu. Na popud Carnota, který byl znám svým dobrým odhadem velitelských kvalit, byl již v dubnu 1794 povýšen na divizního generála a obdržel velení pravého křídla ve Flandrech, kde dobyl Coutrai a Menin a podílel se na vítězství u Mouscronu. Proslulost si natrvalo získal již vítězstvím (společně se Souhamem) nad anglo-rakouskými vojsky u Tourcoing 18.5.1794, jímž donutil spojence k ústupu z hraniční linie od Escaut k moři. Poté byl podřízen Pichegruovi při dobývání Holandska a v březnu 1795 po něm převzal velení Severní armády. Jeho hlavním úkolem však byl pouze dohled nad tím, jak nově vytvořená Batavská republika plní dohodu s Francouzskou republikou, aniž by zasahoval do jejích vnitřních záležitostí.

    V dubnu 1795 převzal velení Rýnsko-Moselské armády, s níž překročil Rýn a vtáhl do Německa, kde zprvu vítězil (Mohuč, Kehl, Heydenheim), posléze však byl donucen k ústupu, jímž se proslavil a který byl a dodnes je považován za vzorný tím spíše, že na tomto ústupu přivedl i 5000 zajatců (je znám pozdější Bonapartův bonmot: "Moreau je jako buben, o něm také slyšíme, až když je bit."). V prosinci 1795 byl jmenován vrchním velitelem spojených armád Rýnsko-Moselské a Sambro-Maaské a v květnu 1796 velitelem Rýnské armády, s níž v červenci téhož roku opět překročil Rýn, v červenci porazil arcivévodu Karla u Ettlingen a pronikl až k Mnichovu, ale po Jourdanově porážce u  Würtzburgu v září musel i on ustoupit.
    Poté znovu překročil Rýn a opět vítězně táhl Německem (vítězství u Biberachu a Schliengenu v říjnu 1796), zastavilo jej však příměří v Leobenu na Bonapartově italské frontě.
   V téže době padla Moreauovi do rukou velezrádná korespondence jeho bývalého spolubojovníka a velitele Pichegrua s princem de Condé. Ač byl přesvědčený republikán a vlastenec, o této korespondenci informoval Direktorium až se značným zpožděním, když si mezitím vše zjistilo samo, a svými výpověďmi se pak ještě snažil Pichegrua obhajovat. Sám se ovšem tímto svým jednáním stal podezřelým ze spoluúčasti na Pichegruově zradě a přišel o reputaci jak v armádě tak u veřejnosti. Byl sesazen, rok strávil v nečinnosti a pouze Bonapartova nepřítomnost v Itálii a vítězný postup Suvorova v r. 1799 v Itálii donutily Direktorium, aby znovu svěřilo Moreauovi velitelský post a postavilo jej do čela Italské armády. V dubnu 1799 jej Suvorov porazil u Cassana, Moreau sice poté zvítězil u San-Giuliana (červen 1799), avšak nedůraznou součinností s Macdonaldem přispěl k jeho porážce u Trebbie. Poté zůstal k ruce svému nástupci Joubertovi, po jehož smrti v prohrané bitvě u Novi (srpen 1799) vyvedl armádu z boje a předal ji Championnetovi. 
   V době Bonapartova návratu z Egypta již byl diskreditovaný a všemi zavrhovaný Moreau vrcholně nespokojen s vládou Direktoria, proto 18. brumairu podpořil Bonaparta, i když nebyl do chystaného převratu zasvěcen - poprvé se setkal s Bonapartem až na recepci začátkem listopadu 1799 = pouhých několik dní před převratem, a Bonaparte mu o plánované akci nic neřekl. Moreau však tušil, že se cosi chystá: setkal se totiž v říjnu se Sieyèsem, který se již tehdy pídil po "vhodném meči" jako záštitě zvažované palácové revoluce, Moreau mu však z opatrnosti či z nedostatku odvahy doporučil, aby se obrátil na Bonaparta, právě se vrátivšího z Egypta. Sám se pak dal Bonapartovi k dispozici a byl jím pověřen, aby v den převratu zadržel dva z direktorů v Lucemburském paláci. Měl k tomu pod sebou 400 mužů 96. půlbrigády, kteří mu však odmítli poslušnost s tím, že nechtějí poslouchat někoho, kdo není vlastenec, a Bonaparte musel rychle osobně přijet a pronést k nim řeč, aby je
ukáznil. Po převratu dostal Moreau velení Rýnské armádě.Zahájil německé tažení vítězstvím u Engen v květnu 1800, jeho podřízený Lecourbe téhož dne porazil Rakušany u Stockachu a sám Moreau opět zvítězil o dva dny později u Moëskirchu. Oba generálové poté společně znovu zvítězili u Hochstadtu a vynutili si přechod přes Dunaj. Následovalo několikaměsíční příměří po bitvě u Marenga, po němž Rakušané zahájili protiofenzívu s cílem zahnat Francouze zpět za Rýn. Záměr jim však Moreau překazil 3.12.1800 u Hohenlinden, kde dosáhl rozhodujícího strategického vítězství (obšírně viz J.Kovařík Bitva u Marenga) a měl Vídeň na dosah ruky. Šlo o poslední bitvu válek Francouzské revoluce. Díky ní mohl být uzavřen vítězný Lunévillský mír a Moreau se mohl vrátit do Francie, kde se opět těšil nesmírné popularitě, téměř tak velké jako byla popularita Bonapartova, což tento nesl značně nelibě.


Pomník bitvy u Hohenlinden z r. 1998

   Krátce po bitvě u Marenga se Moreau oženil s Eugénií Hulotovou d´Osery, kreolkou z Martiniku, z okruhu známých Josefíny de Beauharnais a kamarádkou Hortensie de Beauharnais z výchovného ústavu paní Campanové. Záhy upadl zcela do područí tandemu své choti a zejména své ctižádostivé tchyně, které byly horlivými royalistkami a na Bonaparta i na Josefínu nepokrytě nevražily (traduje se např., že když bylo při vyhlášení konkordátu v kostele připraveno křeslo pro manželku Prvního konzula, které střežila stráž, "stará Hulotová" vojáka odstrčila a usadila do křesla dcerušku, což právě přicházející Bonaparte právem pokládal za těžkou urážku a přičetl to Moreauovi k tíži). Pod jejich vlivem začal Moreau na Bonaparta žárlit a otevřeně kritizovat jeho vojevůdcovské schopnosti: 
    "Od Bonaparta se můžeme učit organizování, ale co se týče šachových partií (tj. manévrování), já jsem lepší."
   Veškerá sláva však Moreaua neuchránila od zlovolných pomluv, spíše k nim ještě přispívala. Účty z doby jeho vrchního velení, tchynina koupě zámku i rozmařilý život, který v něm generál vedl - to vše skýtalo četné příležitosti ke zrádným narážkám, které možná šířil i Bonaparte, který se jinak navenek snažil s Moreauem vycházet v dobrém, i když v něm viděl nebezpečného rivala a v září 1801 jej přeřadil "do zálohy". Moreau se stáhl do soukromí na své panství Grosbois u středofrancouzské obce Boissy-Saint-Léger (později zde bude zámeckým pánem Berthier). Nepodnikl přitom nic proti slovním útokům ani proti rostoucím neshodám s Bonapartem a antagonismu vůči jeho režimu.     Manželka i dominantní tchyně otevíraly dveře různým nespokojencům a odpůrcům Konzulátu a Moreau se pod jejich vlivem začal ostentativně vyhýbat Tuileriím, ze svých republikánských pozic otevřeně vystupoval proti konkordátu, tropil si posměch z Čestné legie (když se dozvěděl, že řád mají dostávat i civilisté za mimořádné zásluhy, prohlásil: "Tak to budu žádat o hodnost komandéra řádu pro svého kuchaře, neboť on má mimořádné zásluhy o moji kuchyni.") a netajil se ani s osobními antipatiemi vůči Prvnímu konzulovi, takže i přímo k němu se začali hlásit oponenti Konzulátu nejen z řad republikánů (Bernadotte), ale i agenti a sympatizanti royalistů (Pichegru).
   Proto když bylo začátkem r. 1804 odhaleno Cadoudalovo royalistické spiknutí, ocitl se mezi zatčenými a souzenými i republikán Moreau. Dodnes panují rozpory ohledně toho, zda o spiknutí věděl nebo se ho dokonce zúčastnil, či zda stál zcela mimo a jeho proces byl zmanipulován na Bonapartův příkaz. Moreau každopádně jakoukoli spoluvinu popřel a až později v dopise Bonapartovi uznal, že byl ve svých stycích poněkud "neopatrný". Pichegru byl mezitím nalezen mrtev, důkazy ani závažné výpovědi proti Moreauovi neexistovaly, veřejné mínění se navíc za  něho vehementně postavilo, takže verdikt soudu zněl "nevinen".  Bonaparte se ovšem chtěl Moreaua zbavit, nařídil tedy revizi procesu, při níž Moreau "vyfasoval" dva roky vězení, což se nelíbilo nikomu včetně právě zvoleného císaře, který zlostně křičel: "Oni mi ho odsoudili jako nějakého zlodějíčka kapesníků!",  změnil trest ve vyhnanství a nechal Moreaua v červenci 1804 vyloučit z armády. Moreau tedy odjel i se ženou a dvěma dětmi do Spojených států via Španělsko a jelikož jeho sláva a renomé dosáhly až za oceán, ve Filadelfii ho již v přístavu uvítaly nadšené davy na čele s deputací poslanců a senátorů. Na uvítací projevy odpovídal jen němými úklonami, neboť ještě neuměl ani slovo anglicky. Přijal jej a pozval na večeři i státní tajemník a budoucí americký prezident James Monroe. Proti těmto i dalším veřejným poctám protestoval tehdejší francouzský vyslanec ve Spojených státech generál Turreau, ale z vládních míst mu bylo sděleno, že v decentralizovaném státě každé město, kraj i federální stát mohou vzdávat čest a úctu libovolnému cizímu občanovi podle vlastní volby. 
   Moreau se usadil v Morrisville ve státě New Jersey, hospodařil na statku (kromě jiného se věnoval i chovu své oblíbené psí rasy - německé dogy), na přání své ženy zakoupil i honosný dům v New Yorku (na Warren Street) a žil poklidně až do doby, kdy se dozvěděl o zkáze Velké armády v Rusku. 
   Tehdy se patrně na manželčino podněcování, ale i po několika návštěvách ruského vyslance ve Spojených státech, který mu nabídl post carova rádce, odhodlal vrátit do Evropy. Ruskou nabídku sice nejprve odmítl, ale posléze přijal, když jej k návratu nabádal hlavně jeho bývalý spolužák a stále přítel Bernadotte s tím, že je nutno zachránit Francii před nadcházející zkázou (Moreaua vybízela k návratu např. i paní de Staël). Moreau se tedy rozhodl a v naději, že se vrátí do Francie a bude moci znovu dosadit republikánský režim, se vydal zpět do Evropy - vylodil se v červnu 1813 ve švédském Göteborgu, s Bernadottem se sešel o měsíc později ve Stralsundu a v srpnu jej Bernadotte v Praze uvedl k carovi a k Františkovi I., kteří jej přivítali velmi přátelsky. Polichocený Moreau se začal skutečně podílet na vypracování plánů tažení a radit spojencům, jak vést válku, až jej car Alexandr, který si ho oblíbil, podle všeho hodlal navrhnout na místo vrchního velitele spojeneckých armád. Skupina císařských poradců byla velmi různorodá, Moreau se mezi nimi necítil dobře. Francouzský emigrant v carově štábu de Rochechouart líčí výstup před osudovou bitvou u Drážďan: 
    "Moreau celý nesvůj vytušil past a napsal manželce: ´Ocitl jsem se ve vosím hnízdě.´ 26. srpna se držel po carově boku a řekl mu: ´Tak co dělají, proč nepostupují? Jak vidím, Napoleon tu není, máme co do činění jen s jedním jeho sborem.´ Car s ním přejel ke Schwarzenbergovi, který Moreauovi vysvětlil, že čeká na posilu von Klenaua a že nechce zničit Drážďany. ´Takže jen proto?´opáčil Moreau. ´Ovšem když válčíme, Jasnosti, není to proto, abychom nepřítele šetřili, nýbrž musíme se snažit způsobit mu co největší škodu. Proč jsme tedy k tomuto městu táhli? Měli jste si vybrat jiné místo pro bitvu!´ Poté rozhořčen netečností rakouského generála rovněž mrštil kloboukem o zem... ´Ech, sakrblé, teď už se nedivím, že jste sedmnáct let neustále biti!´ Car jej odvedl stranou a snažil se jej uklidnit, načež Moreau mu s poukazem na Schwarzenberga řekl: ´Sire, ten člověk nám všechno prohraje!´" 
    V bitvě u Drážďan, k níž takto neradil, se Moreau držel uprostřed spojeneckého štábu, když mu francouzská dělová koule rozdrtila pravé koleno, prolétla koněm a přerazila generálovi i levou holeň.


    Po okamžité amputaci obou nohou (při níž si Moreau vykouřil doutník) převezli generála do Loun (120 km na nosítkách!), kde Moreau o 6 dní později, 2.9.1813 zemřel, pravděpodobně na gangrénu. Alexandr nechal Moreauovo tělo nabalzamovat, převézt do Petrohradu a pohřbít v kryptě tamního katolického kostela sv. Kateřiny na Něvském prospektu. V r. 1947 zdevastoval tento kostel požár a krypta je od té doby nepřístupná - zazděná. Pouze pamětní deska u dřívějšího vchodu do krypty v ruštině a francouzštině informuje o místě Moreauova posledního odpočinku. Generálovo srdce je pohřbeno v hrobě jeho vdovy na hřbitově Chartreuse v Bordeaux.







Na místě, kde byl Moreau smrtelně raněn, stojí pomník (již z r. 1814 = jeden z nejstarších pomníků napoleonských válek, restaurován r. 2002 po vandalském poničení). Pod ním jsou pohřbeny generálovy amputované nohy. A pro odlehčení drobnost pro milovníky zvířat: do Evropy si Moreau přivezl a na tažení s sebou vodil i svého psa Apollona, obří německou dogu ze svého zmíněného chovu, který byl zanechán u Drážďan a není známo, co se s ním stalo - viz odlišné verze v pamětech gen. Marbota a kpt. Parquina. 
    Moreau obdržel v r. 1813 hodnost ruského polního maršála a francouzská wikipedie i některé další weby a blogy uvádějí, že také Ludvík XVIII. jej jmenoval posmrtně francouzským maršálem. Žádného odpovídajícího výnosu jsem se však nedopátral (někde se ještě dodává, že král poslal generálově vdově maršálskou hůl) a Moreau mezi francouzskými maršály v současnosti uváděn není, viz stěžejní biografický Dictionnaire des maréchaux de France - Slovník francouzských maršálů z r. 1988, který v úvodu o historii instituce maršálství uvádí k této otázce: 
   "Před koncem r. 1814 se začalo rýsovat to, co se mnohem později stane posmrtným jmenováním maršálem. Vdova po generálovi Moreauovi obdržela nařízením z 18.10.1814, v němž je titulována jako manželka maršála - maréchale, penzi, která by jí příslušela, kdyby byl její manžel zemřel jako maršál. Královský patent, jímž byl již 8.10.1814 nobilitován generálův bratr, také zmiňuje generála jako maršála." Moreauova vlastní rodina byla v r. 1819 rovněž nobilitována a její potomci dodnes žijí jako Moreau de Lizoreux. 
    Napoleon na Svaté Heleně se Moreauem poměrně často zabýval, jak vypovídají pasáže z memoárů a vzpomínek z vyhnanství: 
   "Ve svém hlavním stanu jen polehával na kanapi nebo se procházel s dýmkou v ústech; moc nečetl. To já jsem ho přiměl, aby se oženil (...) Moreauovo chování vůči Pichegruovi mu u veřejnosti značně uškodilo." (podle O´Meary)
    Roku 1800 Bonaparte nabízel Moreauovi ruku Hortensie de Beauharnais, generál však odmítl s tím, že se ještě ženit nehodlá a vzápětí se oženil, čímž Bonaparta poprvé naštval... 
   "Císařovna Josefína oženila Moreaua se slečnou Hulotovou, kreolkou z Ile de France (Mauritius).  Tato slečinka měla ctižádostivou matku, která svou dceru zcela ovládala a záhy ovládla i svého zetě a úplně mu změnila povahu. Už nebyl jako dřív, začal intrikovat, v jeho domě se scházeli všichni zlovolníci; nejenže se přidal k opozici, ale kul pikle proti obnově náboženství a proti konkordátu; zesměšňoval Čestnou legii. První konzul nad tím zpočátku zavíral oči, ale nakonec prohlásil: ´Myji si nad ním ruce, ať si sám rozbije nos o sloupoví Tuilerií.´ Toto Moreauovo chování se neslučovalo s jeho náturou: byl Bretonec, nesnášel Angličany, ošklivil si šuany, hnusil si šlechtu: byl to člověk neschopný většího duševního úsilí, byl od přírody loyální a veselá kopa, nebyl stvořen pro to, aby zastával vedoucí úlohu; kdyby se byl oženil s jinou, mohl se stát maršálem a vévodou, mohl táhnout s Velkou armádou a dobýt si další slávu, a bylo-li mu souzeno padnout, byl by padl pruskou, ruskou nebo rakouskou koulí, nikoli francouzskou." (Napoleon na Sv.Heleně) 
   "Nebylo nad něho pro velení divizi nebo některému z mých armádních sborů, ale dobrý vrchní velitel musí mít jiné vlastnosti než měl on." (Napoleon na Sv.Heleně)


Smrt generála Moreaua (A. Couder)

    "Moreau sám o sobě byl velký dobrák, jehož by bylo snadné vést: to vysvětluje jeho nevhodné chování. Z paláce (tj. z Tuilerií) vycházel pln nadšení a vracel se do něho pln žluči a hořkosti, to proto, že se mezitím setkal se svou ženou a tchyní." (podle Las Casese) 
   "Moreau nebyl od přírody v jádru špatný, byl veselá kopa, ale neměl pevný charakter, ve všem podléhal své ženě i další kreolce, své tchyni." (podle O´Meary)  
   "U soudu zachránila Moreaua odhodlanost spiklenců, čest, jíž se oháněli, a důsledné zapírání na radu advokáta. Když byl tázán, zda spolky a spiklenecké schůzky, z nichž je obviňován, odpovídají skutečnosti, odpověděl, že ne, ale vítěz od Hohenlinden neuměl lhát: náhle celý zčervenal a nikoho z přihlížejících neoklamal, přesto byl zproštěn viny." (podle Las Casese) 
   "V říjnu 1813, když se francouzské armádní sbory stahovaly k Drážďanům, byl zajat kurýr České armády, jedoucí do Anglie, a byly mu zabaveny všechny Moreauovy papíry. Jeho pobočník a rodák generál Rapatel je posílal paní Moreauové; ona velice horovala pro Bourbony, ve všech svých dopisech manželovi vyčítala jeho odtažitost vůči Bourbonům, ležérnost, revolucionářské předsudky, lhostejnost, a radila mu, jak se má prosadit u ruského a rakouského dvora. Moreau pokaždé odpovídal: ´Jste do svých Bourbonů celá zblázněná, kromě toho znáte mé názory, snažím se jim pomáhat, ale ujišťuji vás, že v hloubi duše pokládám jejich věc za ztracenou jednou provždy.´ Císař nejprve hodlal tuto korespondenci zveřejnit, ale zabránil mu v tom ohled na věty o Moreauově smrti v jednom z bulletinů; zdálo se mu, že tyto slitovné věty bude vhodnější nezpochybňovat, a že by nebylo vhodné rušit jeho posmrtný klid zveřejněním skrytých citů, spontánně svěřovaných manželce v důvěrné korespondenci. Moreau prokázal služby a zapsal se světlým písmem do dějin revolučních válek. Jeho politické názory byly vždy umírněné a Napoleon několikrát projevil lítost nad jeho žalostným koncem." (podle Montholona)
   Historik a životopisec významných francouzských válečníků let 1789-1850 Ch. Mullié hodnotil Moreauovo vojenské umění velice kriticky a vytkl mu četné chyby (jako Napoleonův stoupenec byl však mnohdy zaujatý), dnes je Moreau vesměs považován za schopného vojevůdce a takřka nevinnou oběť Napoleonovy závisti a zášti, ovšem pro jeho aktivní napomáhání protifrancouzským spojencům nenachází omluvu nikdo....