středa 17. července 2013

SASKÉ TAŽENÍ KAPITÁNA BARRÈSE

Díl první: květen–srpen 1813
Překlad a komentář: Miloslav Kolomazník

Maurice Barrès publikoval paměti
svého děda krátce před svou smrtí
 v roce 1923
Jean-Baptiste Auguste Barrès, původně příslušník císařské gardy, později důstojník řadové lehké pěchoty, patří k té generaci mladých Francouzů, kteří do Napoleonovy armády vstoupili krátce před proslulým „slavkovským“ tažením. Narodil se 25. července 1784 do vlivné rodiny, jejíž kořeny v malém městečku Blesle (Haute-Loire), ležícím ve vnitrozemí jedné z nejchudších a nejřídčeji zalidněných oblastí Francie – v kraji Auvergne, sahají až do 15. století. Pro kariéru v armádě, během níž se na francouzském trůnu vystřídali celkem čtyři panovníci, ho přesvědčil jeho starší bratr, v oné době vysoký oblastní úředník. Barrès měl velké šance uspět přímo při náboru do konzulární gardy a jelikož se mu v mládí dostalo patřičného vzdělání, blížil se požadovanému věku alespoň dvaceti let, splňoval stanovený výškový limit (5 stop a  palce = asi 168 cm) a disponoval částkou 200 franků pro zápisné, obdržel 18. května 1804, téhož dne, kdy se první konzul Napoleon Bonaparte nechal prohlásit francouzským císařem, povolávací rozkaz do nově formovaného lehkého batalionu gardových pěších myslivců v Rueil. Zhruba ve stejné době si Barrès začíná vést soukromý deník, jehož prostřednictvím nechává nahlédnout do mnoha aspektů vojenského i osobního života napoleonského vojáka. Resumé všech jeho zážitků by samo o sobě vydalo na několikastránkový elaborát, proto zde jen uveďme, že 2. prosince 1804 se mu podařilo protlačit do přelidněné katedrály Notre-Dame, kde na vlastní oči sledoval korunovaci francouzského císaře Napoleona a jeho chotě. O rok později se v předvečer bitvy u Slavkova nacházel v centru legendárních „Jiříkovických ohňů“ a po drtivé porážce prusko-saské armády u Jeny vstoupil triumfálně do Berlína i Varšavy. V bitvě u Pruského Jílového pomáhal snášet raněné kamarády-gardisty, které v jejich záložním postavení decimovala vražedná ruská palba; ze zálohy rovněž sledoval těžké boje u Heilsbergu a Friedlandu. Během zakončení tylžského mírového ceremoniálu slavnostně defiloval před ruským carem Alexandrem. Po svém návratu do Paříže byl se zpětnou platností povýšen do hodnosti podporučíka a po třech a půl letech strávených u císařské gardy, byl převelen k 16. pluku lehké pěchoty. Od prosince 1809 sloužil na francouzskými vojáky nenáviděném Pyrenejském poloostrově, odkud si na jaře 1811 přivezl závažné onemocnění a v rekonvalescenci se nacházel i v době, kdy si Grande Armée razila cestu k Moskvě. Na saskou půdu vstoupil v dubnu 1813 jako velitel roty voltižerů u 25. prozatimního pluku (VI. armádní sbor) a v krvavých bojích si vysloužil Řád čestné legie. Při ústupu Francouzů za Rýn se zapojil do obrany mohučské pevnosti, v níž se francouzská posádka držela až do 4. května 1814; u Waterloo nebyl. I přes počáteční represe „staronového“ královského režimu setrval v armádě a do výslužby odešel až o dvě desítky let později 6. června 1835. Život dožil v lotrinském Charmes (Vosges), u své oblíbené Mosely, na jejichž březích se oddával rybolovu a přepisování desítek zašpiněných a potrhaných diářů ze svých tažení Evropou. Zemřel v roce 1849. Z jeho manželství s dcerou jiného veterána napoleonských válek, které uzavřel až v pokročilém věku 44 let, vzešel otec pozdějšího francouzského romanopisce, novináře a pravicového politika Maurice Barrèse (1862-1923). Ten zápisky svého děda doplnil o vlastní prolog a pod názvem Souvenirs d'un officier de la Grande armée, neboli Paměti důstojníka Velké armády, je vydal krátce před svou smrtí v roce 1923. Barrèsova svědectví si v poutavosti ani v popisovaných detailech nezadají se vzpomínkami významnějších současníků a právěm dodnes zůstávají v popředí zájmu odborné i laické čtenářské obce. Znalcům anglického jazyka doporučuji publikaci, jež pod názvem Chasseur Barres vyšla v roce 2006.
---
    „5. březen 1813 – večer jsem odjel do Paříže. Velitel batalionu mě tam poslal pro šavle, opasky, popruhy, bubny, polnice a různé součásti důstojnických uniforem. Plnění svěřených úkolů, které se mi s velkou dávkou štěstí podařilo vykonat do posledního detailu, mě na čtyři dny plně zaměstnalo. Ráno 10. března jsem všechny požadované předměty poslal do Saint-Denis, kde se zdržoval náš batalion a vyvolal tak všeobecnou spokojenost. Na 9. března mě důstojníci pověřili uspořádáním velké hostiny. Objednal jsem ji u Grignona, v hostinci na ulici Neuve-des-Petits-Champ a penězi jsem nešetřil, aby většina z nich mohla říct, že to byla ta nejlepší hostina, jaké se kdy zúčastnili. Bylo to skoro tak radostné, jako kdybychom se chystali na cestu jen pro naše vlastní potěšení a nikoliv jako součást hrozného polního tažení, jenž, s přihlédnutím k počtu bojovníků, kteří se měli octnout na frontě, mělo být velmi vražedné. I přes množství svěřených úkolů jsem si našel čas a pořídil si vlastní podobiznu.

    „29. duben – dnes odpoledne, poprvé v průběhu tohoto tažení, jsme v našem polním ležení zaslechli palbu děl. Zvuk kakonády, jež byla zjevně dosti daleko, přiměla jednoho mladého vojáka ze šestého, že popadl svou mušketu, jako kdyby se ji chystal jít čistit, a když odcházel od stojanu, pronesl směrem ke svým kamarádům: „Peklo! Už je tu ten ohavný zvuk. Nebudu to dlouho poslouchat!“, pak se skryl za křovím a vystřelil si mozek z hlavy.“ […]

    „1. květen – při příchodu do tábora jsme viděli vůz, směřující klusem do Weissenfelsu. Převážel tělo vévody z Istrie (maršála Bessiérese), který byl zasažen střelou na protilehlém návrší. Císař v něm ztratil věrného přítele a zkušeného a odvážného druha ve zbrani. Smrt tohoto zasloužilého maršála mě velice zarmoutila, neboť jsem mu byl dlouhou dobu podřízen; byl to okouzlující a galantní muž.“
Leopold Beyer (1789-1877) – Výjevy z války 1813
   „2. květen – Lützen. Vyrazili jsme už brzy ráno a šli po silnici k Lipsku [Leipzig]. Jakmile jsme dosáhli vyvýšeného terénu na okraji lützenské planiny, divize se nalevo od silnice seřadila do kolony. Na horizontu před námi jsme pozorovali kouř nepřátelských zbraní. Jejich kratší a silnější dozvuk svědčil o tom, že se k nám přibližovaly. Během této doby se k nám dotáhly zbylé dvě divize[1] našeho armádního sboru a zformovaly se do kolon; dělostřelectvo bylo připraveno spustit palbu. Bylo odtud vidět, jak celá císařská garda urychleně postupuje po hlavní silnici na Lützen. Konečně jsme se pohnuli vpřed; naše divize byla úplně vpravo. Šli jsme podél cesty v uzavřené pochodové sestavě a mířili přímo k vesnici [Gostau nebo Kölzen] napravo od Starsiedelu[2]. Nalevo od nás jsme minuli monument postavený na památku slavného Gustava Adolfa, který zde byl zabit v roce 1632[3]. Před Starsiedelem nás uvítalo nepřátelské dělostřelectvo a strášně nás pomlátilo. Ohrožováni nepřátelským jezdectvem jsme se zformovali do čtverce; v tomto postavení jsme byli vystaveni ustavičným útokům, které jsme ale vždy úspěšně odrazili. Na samém začátku boje odnesl projektil plukovníku Henrionovi[4] levou epoletu a donutil ho se vzdálit. Velitel Fabre převzal velení pluku a sám byl nahrazen kapitánem. Za méně než půl hodiny přišla řada na mě, pátého kapitána v batalionu, abych se ujal jeho velení. Po třech a půl hodinách tuhých bojů, ztrátě poloviny důstojníků a mužstva, znehodnocení děl a vyhození zbylých beden střeliva do vzduchu, jsme spořádaným pochodem, jako bychom byli na přehlídce, ustoupili za vesnici Starsiedel. Major Fabre byl obdivuhodný v tom, kolik chladnokrevnosti a kolik duchapřítomnosti tento nevzdělaný muž během ústupového manévru prokázal! Byl nám dopřán krátký oddech. Zjistil jsem, že jsem o 43 mužů a jednoho důstojníka, poraněného na hlavě, kratší. Také jsem utržil dvě zranění, byla ale tak nepatrná, že o nějakém ošetřování mimo bitevní pole nemohla být ani řeč. Jedno ze zranění mi způsobila hlava podporučíka, jež mě udeřila do obličeje. Ještě dlouho poté jsem byl pokryt vlastní krví a mozkem tohoto hezkého mladého hocha, který teprve před dvěma měsíci opustil École Militaire a ještě včera nám vyprávěl: “Ve třiceti letech budu plukovník, nebo mrtev.” Donucen troubit k ústupu jsem už už bitvu považoval za dávno ztracenou, ale jeden nezařazený major, který s minimálně stovkou mužů dorazil teprve včera ze Španělska, mě ujistil, že naopak bitva bude brzy vyhrána, neboť IV. sbor (hrabě Bertrand) vyrazil na naší pravé straně do týlu nepřátelského levého křídla a V. sbor (hrabě Lauriston) vyrazil úplně nalevo do týlu nepřátelského pravého křídla[5]. Po půlhodinovém odpočinku naše divize znovu postupovala kupředu, přičemž míjela území, které jsme tak dlouho bránili a pokryly našimi mrtvými. Objevili jsme jednoho z našich pobočníků, jak se ukrývá v hluboké brázdě, neboť mu kartáčová střela rozdrtila nohu. Kulky a dělostřelecké koule obou armád mu přelétaly nad hlavou po dobu více než půl hodiny. Poté, kdy jsme zastavili několik útoků jezdectva a vydrželi přívaly kartáčů, z nichž jeden usmrtil nebo zranil všechny naše bubeníky a trubače, přepůlil majorovu šavli vedví a zranil jeho koně, nepřítel ustoupil, aniž by byl pronásledován, jelikož jsme neměli kavalerii, která by se mu držela v patách. Zformováni do čtverce a připraveni odrazit nepřítele, který se znovu během noci mohl kdykoliv objevit, jsme nocovali přímo na bojišti. A to se také skutečně stalo, nikoliv ale nám. Naši mladí rekruti zareagovali velmi dobře; žádný z nich neopustil své postavení. Dokonce někteří z těch, kteří byli nemocní a my je ponechali vzadu za námi, se vrátili na svá místa. Jeden z našich trubačů, šestnáctiletý chlapec, byl jedním z nich. Stehno mu ustřelila koule, načež zemřel vzadu za svou rotou. Pokud se i přes utržená zranění byli ještě schopny pohybovat, přicházeli tyto ubohé děti za mnou a žádali mě o povolení opustit jednotku a nechat si obvázat svá zranění […]. Má jednotka byla v naprostém nepořádku; ztratila polovinu svých seržantů a kaprálů; mnoho mušket bylo poničeno kartáčovými střelami; vybavení jako kotlíky, nádobí na vaření, závěsné řemeny, atd., bylo nadobro ztraceno.“

    „3. květen – v ležení před Pegau… Armáda vyrazila dopoledne. Všichni byli  připraveni napadnout nepřítele, pokud by nás očekával na Elsteře; na nikoho jsme ale nenarazili. Byl jsem v předvoji našeho armádního sboru. Při průchodu Pegau jsem obdržel rozkaz zastavit, zaujmout postavení na výšinách a jakmile zde budu vystřídán, opět se stáhnout. Zatímco jsem byl na výše uvedené pozici, eskadrona bádenských dragounů[6] se vydala na rekognoskaci terénu před námi a za nimi přijela rovněž přední hlídka, která nás měla vystřídat. Seržanta od šestaosmdesátého [86. pluk řadové pěchoty] jsem upozornil na to, že během svého návratu do tábora, by se před ním mohlo objevit několik cizích jezdců a  aby si ověřil jejich totožnost a zároveň si dal velký pozor a nezaměnil je za nepřítele. Byl jsem akorát na zpáteční cestě ke svému batalionu, když jsem za zády zaslechl palbu z mušket. To bádenské dragouny považovali za Rusy. Předsunutá hlídka pod dojmem napadení ustoupila. Napříč ležením divize se šířil poplach; vojáci se chápali zbraní. Okamžitě jsem vzkázal, že jde o nedorozumění, ale jednotky již byly nastoupeny. O čtvrt hodiny později byl opět všude klid. Jeden z jezdců byl zraněn. Onen seržant byl později degradován a potrestán.“
Neogotický litinový pomník věnovaný švédskému králi Gustavu Adolfovi II.
    „4. květen – v ležení poblíž Borny, saském městysu čtyři francouzské míle [podle mapových podkladů činí vzdálenost 16 km] od Altenburgu. Byl jsem odvelen k zadnímu voji divize. Generál mi doporučil, abych si udržoval odstup alespoň jednu míly, postupoval ve vší opatrnosti a ve vhodném rozestavení, jelikož jsem měl přejít širokou pláň, na níž mi hrozil útok kozáků, kteří se mohli ukrývat v lese po mé pravici. Vskutku několik kozáků jsem záhlédl, nebyli ale v takovém počtu, aby nás napadli. V noci mi velitel přikázal, abych sepsal několik návrhů na povýšení a vyznamenání Řádem čestné legie, a rovněž denní rozkaz pro jmenování do hodností seržanta a kaprála. Můj seržant-major byl učiněn pobočníkem. Povýšení tohoto seržanta zmiňuji proto, neboť se později stal důležitou postavou ve světě financí. V roce 1814, stále coby pobočník, požádal o vyřazení z armády. Z bankovního úředníka se vypracoval až na hlavního pokladníka námořnictva, jehož jmenování v roce 1824 stvrdil svým podpisem král Karel X. a královská rodina. Kdyby by byl povýšen na důstojníka, byl by v armádě zřejmě býval setrval, ale i kdyby měl sebevětší stěstí, pravděpodobně nikdy by se to nevyrovnalo tomu, čeho dosáhl. Jmenoval se Marbeau a stále ještě je ve službách vlády.“

    „18. květen – dopis od náčelníka štábu Velké armády, knížete neuchâtelského a wagramského [maršál Berthier], mě informoval o tom, že jsem byl výnosem ze dne 17. května, jakožto 35 505 v pořadí, jmenován Rytířem Řádu čestné legie. Žádná jiná odměna mi ještě nikdy neudělala takovou radost. Náš major byl jmenován Důstojníkem legie, zatímco kapitán granátníků a dva nebo tři další, seržanti, kaprálové a vojáci, byli jmenováni Legionáři. Ti z kapitánů, kterým nebylo vynamenání uděleno, si na majora velmi stěžovali. Bylo to ale velmi nespravedlivé, neboť major žádal poctu pro všechny z nich.

    „20. květen – veškeré přípravy na generální bitvu byly dokončeny k večeru 19. května a my byli upozorněni, že by k ní mohlo dojít následujícího rána. Byl před námi důležitý den. Kolem desáté hodiny jsme vyrazili vpřed a vynutili si přechod přes Sprévu; město Budyšín [Bautzen] jsme měli přímo proti sobě, na vzdálenějším břehu. Cesta přes řeku nebyla možná, neboť nám chyběl dostatek mostů. Ty byly vybudovány pomocí bárek a jakmile byly lávky pochůzné, rychle jsme je přešli. Jakmile byla všechna postavení  dobyta, ponechali jsme město za zády. Bitva byla v sedm hodin večer vyhrána. Jednotlivé sbory zaujaly taková postavení, aby mohly přestát noc ve čtvercových formacích, protože panovaly obavy, že by nás mohlo překvapit jezdectvo. Ještě před přechodem Sprévy po mě velitel naší divize - generál Compans, požadoval vyčlenit čtrnách mužů, seržanta a kaprála. Osobně je odvedl až k patě městské hradby a ukázal na průlom, skrz který se měli pokusit proniknout. Přikázal jim tam vylézt, shodit zábrany, a poté zaútočit na bránu, kterou měli z druhé strany otevřít. Jako první se do průlomu vysoukal seržant, byl však zabit. Kaprál ho ihned zastoupil a podal ruku zbylým mužům, aby jim pomohl přelézt. Vypálili salvu, ztratili dva nebo tři muže, dosáhli brány, otevřeli ji a vpustili dovnitř vojáky od XI. sboru [maršál MacDonald], kteří doposud čekali u paty hradeb, neschopni je pro nedostatek žebříků ztéct. Moji muži se ke mně vrátili ihned, jakmile bylo město obsazeno. O chvíli později se u mé jednotky objevil generál Compans a sdělil mi: „Kapitáne, z tohoto statečného kaprála uděláte seržanta, a kterýkoliv z oněch mužů má to nejlepší doporučení stát se kaprálem, neboť všichni, jeden jako druhý, si zaslouží být odměněni. Pokud by seržanta nezabili, učinil bych ho důstojníkem. S konečnou platností, tohoto kaprála doporučíte k vyznamenání a stejně tak jednoho z mužů, kterého sám vyberete.“ To všechno mi sdělil důvěrně. Byl jsem od batalionu poněkud stranou, neboť jsem byl odvelen k ochraně dělostřelecké baterie. […]
    V průběhu večera mi můj sluha přinesl kousek chleba a klobásu, láhev likéru a otep slámy, které zakoupil v Budyšíně. Podělil jsem se se svými dvěma důstojníky. Pak jsem  svůj otep slámy rozprostřel za hromadou zbraní mé roty, z níž jsem vždy jeden šik nechal stát, zatímco zbylé dva polehávaly. Takto se střídaly každou hodinu, což bylo vděčně přijato, protože jsme padali hladem i únavou.
Willevalde: Gebhard Leberecht Blücher a kozáci v Budyšíně 1813 (1885)
    „21. květen – před úsvitem jsme stáli ve zbrani a později jsme postupovali k úpatí kopců na opačné straně potoka, u něhož jsme zastavili předešlého dne. Nevěděli jsme, co se bude dít dál a jen jsme očekávali rozkaz k pronásledování nepřítele. Jenže detonace stovek děl a prudká palba pušek, jež se ozývaly po celé délce fronty, nás v tu ránu přesvědčily o tom, že události předešlého dne nebyly víc než jen předehrou ke krvavému dramatu, které před našima očima mělo sehrát na 350 000 aktérů. Sotva přijel císař, vystoupali jsme na kopec před námi a bez jakéhokoliv odporu jsme sestoupili na protilehlou pláň, na níž bylo vidět ruskou armádu, krytou redutami a valy, jimiž se ježila celá linie. Tato opevněná fronta se na levém nepřátelském křídle táhla od úbočí českých hor až k pahorkatině zcela napravo, kolmé k bitevní linii. Náš armádní sbor se nacházel na středu, neboť právě zde bylo nutné opevněnou nepřátelskou linii adekvátně ohrožovat, abychom tím vzbudili dojem, že se jí chystáme zmocnit, a zatímco takto budeme poutat veškerou pozornost, na obou křídlech umožníme armádním sborům se stočit a rozbít linii bez nutnosti přímého útoku. Za tímto účelem se z více než stovky děl vytvořila baterie, která nepřetržitě pálila od devíti hodin ráno až do čtyř odpoledne. Ve čtvercové formaci jsme stáli na plošině za bateriemi a schytávali veškeré střely jim určené. Prorážely v našich řadách otvory, tloukly do nás; nepřetržitá masa střel, jež k nám přilétala zpoza těch ďábelských válů, nás strašlivě mrzačila. Slabé spršky deště, které na okamžik zastřely vzduch, nám několikrát poskytly trochu oddechu a my se mohli přikrčit; byly ale příliš krátké. Nakonec, kolem páté odpoledne, přišel rozkaz ztéct bodákovým útokem ty hrůzu nahánějící reduty, jejichž palbu se nepodařilo zcela umlčet. Začali jsme vytvářet útočné kolony, když kanonáda náhle utichla; nepřítel před námi vyklízel pole a spořádaně se stahoval. Hodinu nebo dvě jsme na něj tvrdě dotírali, nakonec jsme ale zastavili, vyčerpaní a umírající hlady, avšak pyšní na náš triumf. Domnívám se, že v životě vojáka není krásnějších momentů, než večera na konci dne, v jehož průběhu jednotka vybojovala velké vítězství. Třebaže radost poněkud kalila lítost nad ztrátou tolika dobrých a chrabrých kamarádů, v nadšení a opojení se to neodrazilo. Shromáždili jsme se kolem generála Jouberta[7], abychom si vzájemně poblahopřáli k výsledku tohoto hrozivého dne. Dokola putovala láhev rumu a my připíjeli na císařovo zdraví. Shromáždili jsme se do kruhu a vesele rozmlouvali, když v tom přiletěla dělová koule, líně se odrazila, ale i tak měla dost energie, aby rozpůlila muže na dvě části, pokud by ho zasáhla. Hbitě jsme se jí vyhnuli a nikdo nebyl zasažen. Během těchto dvou dnů jsem měl 21 mužů zabitých nebo zraněných. Zranění byla strašná.“
Statek na západním okraji Markersdorfu, v němž zemřel generál Duroc.
    „22. květen – pochodovali jsme na pozice, abychom se zapojili do bitvy u Reichenbachu, jež se rozhořela odpoledne; do boje jsme však nezasáhli. Během střetu s nepřátelským zadním vojem byli jednou a toutéž dělostřeleckou koulí zabiti palácový maršálek Duroc - vévodal z Frioulu a generál Kirgener[8] od gardových ženistů. V noci, za táborového osvětlení, jsme major Fabre a já sepisovali návrhy na neobsazené posty a na vyznamenání. Nezapomněl jsem ani na seržanta, který si tak skvěle počínal během útoku na Budyšín, ani na muže, jehož jsem z dvanácti přeživších vybral jako nejzasloužilejšího.“

    „26. květen – nepřítel se nám palbou snažil znemožnit přechod přes řeku Katzbach [Kaczawa] poblíž Wüdschüsu [Wildschutz, dnes Wilczyce]. Spolu s ostrostřelci jsme je měli vyhnat z levého břehu a nadále se za nimi držet. Po dosti ostré přestřelce, během níž jsem ztratil tři muže, ustoupili. Měl jsem v úmyslu je pronásledovat i za řekou, a proto jsem se za nimi držel „zuby nehty“, jenže jsem se ocitl před značně velkým tokem, který jsem nebyl schopen překročit. Jelikož se blížila noc, maršál [Marmont] nepokládal za rozumné podnikat další bojové akce. Přikázal mi utábořit se o kousek níže po proudu, kde se měla také nacházet cesta. Tam jsem zjistil, že překážka, která mě přiměla zastavit, byl uměle vytvořený mlýnský náhon, jenž poháněl nedaleký vodní mlýn.

    „28. květen – ráno jsem obdržel maršálovy bezprostřední rozkazy a postavil se do čela pochodové kolony. Po dvou hodinách pochodu maršál nařídil vyjít z údolí, jímž jsme právě procházeli, pak odbočit doleva a spořádaně přejít pláň před Jauerem [Jawor]. Zde jsme odrazili  několik jezdeckých útoků a zakrátko se ocitli pod městkými hradbami. Při průchodu městem jsem narazil na poměrně velké tělo, které jsem zvedl a všude s sebou nosil s pocitem, že by to mohlo být něco dobrého k snědku. Ve skutečnosti to byla obrovská krůta, ta největší, jakou jsem kdy viděl. Oškubanou, vykuchanou, zabalenou do šátku a vloženou do jezdeckého chlebníku, jsem ji ukázal kamarádům, kteří byli toho názoru, že bychom si z ní následujícího dne měli připravit pohoštění, jelikož nám bylo oficiálně oznámeno, že setrváme na této pozici.
Leopold Beyer – Výjevy z války 1813
    „29. květen – ti z důstojníků, kteří o vaření něco věděli, se pustili do příprav hostiny, naplánované předešlé noci; surovin i kulinářských nápadů jsme měli dostatek. Onoho dne jsme učinili něco, co se nám nepodařilo už od doby, kdy jsme překročili Rýn
[Rhein] – totiž připravili jsme si velmi dobré jídlo a spláchli ho skvělým moravským vínem. Náročná příprava a radost z jídla, jakož i ze vzájemné společnosti a poklidného vysedávání, nám umožnily strávit několik příjemných hodin, tolik vzácných v dobách války.“

    „30. květen – zůstávali jsme v Eisendorfu [Jarostów], vesničce poblíž Neumarcktu [Neumarkt, dnes Środa Śląska] a čekali na podpis příměří v Plessvitz [Pläswitz, dnes Pielaszkowice][9].

    „6. červen - zahájili jsme ústup do pozic, ve kterých se Grande Armée měla na příštích padesát dnů uložit k odpočinku. Jednou večer, v ležení před Neudorfem [patrně Nowa Wieś Legnicka], okradl jednoho ze svých kamarádů voltižér, kterého jsem předtím navrhl na vyznamenání. Podezření se potvrdilo, neboť byl prohledán a ukradené předměty u něj nalezeny. Rozhořčení vojáci ho popadli, zbyli a poslali ke mně deputaci se žádostí, aby byl vyhoštěn z jednotky. Odebral jsem se k odpočinku do poněkud odstrčeného domku, což jen napomohlo tomu, že spravedlnost byla vykonána bez mého vědomí a takovýmto způsobem. Byl bych se tomuto trestu vzepřel, zvláště pokud by se ukázalo, že byly odcizeny předměty zanedbatelné hodnoty, leč bezpráví bylo již vykonáno a nyní tedy bylo  na mě, abych si udržel pořádek ve své jednotce. Celou věc jsem nahlásil majorovi. Shodli jsme se na tom, že pokud nešťastník obdrží jmenování Legionářem, jeho diplom bude s patřičným zdůvodněním vrácen.

    „7. červen – před odchodem z Neudorfu mi generál Joubert přikázal, abych se svou rotou prohledal všechny vesnice ve vzdálenosti jedné francouzské míle, nebo více, nalevo od naší kolony, v nich zabavil jakýkoliv dobytek, který objevíme a dopravil ho do Gnadenbergu [Godnów], kde jsem měl v osm hodin večer podat hlášení.

    „8. červen –  zpět ke své divizi jsem se vrátil až v průběhu noci, tedy dávno poté, kdy se uložila do svých bivaků. Zrekvíroval jsem na čtyři sta krav nebo býčků, tři tisíce ovcí a několik koz, koní atd. Generál Joubert byl s výsledkem této výpravy spokojen; rovněž generál Compans mi přišel pogratulovat a přikázal mi mé čtyřnohé „zajatce“ odvést do armádního skladu. Kdybych chtěl, mohl jsem na celé záležitosti velice zbohatnout, poděkování však bylo vše, co jsem z celé výpravy vytěžil. Bohatí statkáři mi nabízeli zlato, pokud jim ponechám alespoň polovinu z toho, co jsem jim hodlal zabavit. Musel jsem ale splnit důvěrný bojový úkol, a tak jsem ho vykonával svědomitě. Nicméně, pokud byly krávy odevedeny chudým lidem a oni mě o ně přišli s naléhavostí žádat, vrátil jsem jim je. V hospodářském přístavku jednoho velmi pěkného venkovského sídla se jakýsi lehce zraněný italský generál[10], který u toho byl přítomen, chtěl postavit proti mé rekvizici. „Jsem k tomu svolný, generále, ale vystavte mi příslušné písemné rozkazy.“ Toho už se neodvážil.“

    „10. červen – má rota byla pohodlně ubytována v prostorném statku na samotě. Začali jsme pociťovat velkou potřebu odpočinku. Celá armáda byla značně oslabena denními boji, pochody, nemocemi, sebepoškozováním i vynalézavostí nepřítele brát zajatce, stejně jako způsoby, jimiž se vojáci do zajetí snažili dostat. Byla naléhavá  potřeba oblečení a bot; vše potřebovalo opravit a z velké části obnovit. Hned příští den jsem nechal zřídit krejčovskou a ševcovskou správkárnu. Někdo se musel postarat o ošetřování kožních onemocnění, zbavování nešťastných mladých vojáků sžíravého obtížného hmyzu, ošetřování lehkých chorob a odesílání těch mužů, kteří byli vážněji postiženi, do lazaretu v Bunzlau [Bolesłaviec]. Bylo nutné věnovat pozornost také otázkám výzbroje, výstroje a tisícovce jiných drobností, jež souvisely s chodem jednotky. Vrátil se podporučík, který byl zraněn u Lützenu; nyní jsem měl k sobě tři důstojníky. Všichni čtyři jsme spali v malé místnosti na slámě, bylo to ale lepší než nejlepší polní tábor, neboť jsme měli střechu nad hlavou. Pod širým nebem jsem strávil čtyřicet čtyři nocí.“

    „15. červen – major obdržel osm jmenování do hodnosti Rytíře Řádu čestné legie. Dvě byla určena pro moji rotu. Nominace pro voltižéra, který byl z jednotky vyhoštěn, byla mezi nimi. Ještě téhož dne jsme ji vrátili veliteli brigády a doplnili ji o podrobné hlášení.“

    „17. červen – mimořádným výnosem, datovaným v Drážďanech, byla tato nominace anulována. O tomto návrhu, jmenování i jeho zneplatnění, neměl nebohý voják, o něhož v batalionu nejevil zájem žádný z důstojníků, ani tušení. Pár dní po našem příchodu do vesnice Ober-Thomaswald [Ober-Thomaswaldau, dnes Tomaszów Górny] onemocněl můj mladší příbuzný, jenž se mnou odešel z domova a v této válce prokázal velkou dávku odvahy a odhodlanosti. Nějakou dobu jsem se o něj staral. Když se ale jeho stav zhoršil, poslal jsem ho do lazaretu v Bunzlau, kde následně zemřel. Jeho smrt mě velice zasáhla a mučila výčitkami, proč jsem ho s sebou jenom bral. Během příměří si maršál nechal nastoupit všechny zmrzačené vojáky; jejich počet byl velmi vysoký. Bylo to vskutku skličující. Jen v našem batalionu se jich nalézalo více než dvacet; přes 15 000 pak v celé armádě. Byli odveleni do týlu k práci na opevnění, řízení potahů atd. Když armádní šéfchirurg Larrey ujišťoval císaře, že se nic z toho nezakládá na pravdě, vědomě ho klamal.[11] V armádě nebyl jediný důstojník, který by neznal pravý stav věci, neboť se to dělo, tak říkajíc, před jejich zraky. Toto odsouzeníhodné sebepoškozování se objevovalo už dlouho, hromadně praktikovat se ale začalo až v tomto hrozném tažení. Byla to jakási predzvěst našich budoucích pohrom.

    „18. červenec – příměří, jež mělo být ukončeno k 20. červenci, bylo prodlouženo do 15. srpna. Císařův svátek [Saint-Napoléon] se obvykle slavil 15. srpna, byl ale o pět dní urychlen a ustanoven již na 10. srpna. […] Na všech velitelstvích a ubytovnách vojsk probíhaly ohromné přípravy.“
Zámek v dolnoslezských Pielaskowicích (barevná litografie kolem 1860)
    „10. srpen – celý sbor se shromáždil na široké pláni, aby vykonal přehlídku před svým velitelem. Vévoda z Ragusy, oděný do uniformy, pláště a kloubouku á la Jindřich IV. a třímaje přitom v ruce maršálskou hůl, projel před čelní řadou každého útvaru. Po prohlídce následovaly velké manévry a hlavní přehlídka. Sbor se skládal ze tří divizí (Compans, Bonet[12], Friederichs) a byl pozoruhodně krásný a plný nadšení. Jeho síla  čítala 27 000 mužů a 82 dělových hlavní. Po přehlídce se všichni důstojníci z naší divize dostavili do Gnadenbergu, aby se tam zůčastnili velké hostiny, kterou v pěkném protestantském chrámu uspořádal náš divizní velitel. Na obrovských železných trnožích nám byly předloženy tři jelení pečeně. […] V průběhu večera jsme se odebrali na velitelství, kde jsme hráli nejrůznější hry. Po tomto pěkném dni mělo přijít mnoho ošklivých.

    „18. srpen – obnovené nepřátelství. V ležení poblíž Gnadenbergu. Jsme otočeni směrem k Čechám, abychom kryli náš ohrožený pravý bok, neboť se Rakušané právě  přidali na stranu Koalice. Tato válka „tchána se zeťem“ armádu velmi překvapila a rozhořčila. S novým nepřítelem na krku, nepočítaje do toho zbylé, s nimiž jsme již měli to potěšení, se daly tušit nové události, jejichž konec se pro mnohé z nás nacházel v nedohlednu. Předešlé úspěchy však prohlubovaly naši důvěru v císařovo nadání. O výsledku této války jsme neměli sebemenší pochyby.“

    „26. srpen – v ležení, dvě francouzské míle od Drážďan [Dresden]. Prudký přívalový dešť padal celý den. Cesta byla přeplněná jednotkami, směřujícími rovněž k Drážďanům. Hlasitá kanonáda, přicházející z téhož směru, ustavičné průjezdy pobočníků a ordonancí, vzrušení patrné ve všech tvářích, to vše bylo předzvěstí významné události. Ležení bylo neutěšené, nepohodlné, celkem vzato, ubohé.“

    „27. srpen – vyrazili jsme ještě před rozedněním, avšak silnice byla tak přeplněná pěšáky, jezdectvem a děly, že jsme ještě během poledne byli uvězněni v ulicích Drážďan a nemohli vyrazit na pláň. Déšť byl stejně prudký jako včera. Detonace obrovského dělostřelectva nás ohlušovala. Konečně jsme dorazili na bitevní pole a dostali se hned do bojové linie, jenže to už se vítězství přiklánělo k našim orlům. Vše, co se ještě dalo udělat, se omezovalo na využítí tohoto brilantního úspěchu. Nepřítele jsme krátce pronásledovali; na to, abychom mohli postupovat rychleji a způsobit mu více ztrát, však byla půda příliš nasáklá; noc se snesla právě ve chlíi, kdy se naše divize pouštěla do boje. Utábořili jsme se v bahně, na bitevním poli.“
Pomník generala Moreaua na drážďanském předměstí Räcknitz
    „28. srpen – od svítání pronásledujeme nepřítele. Několikrát jsme ho dostihli, aniž by došlo k vážnějšímu střetu; nejevil zájem se nám postavit. Na nejvzdálenějších výšinách,  obklopujících Drážďany, mě generál pověřil prohledáním vesnice, kterou jsme v údolí [říčky Weisseritz] u obce Plauen minuli vpravo a v níž mu bylo nahlášeno množství Rakušanů. Podporován myslivci, kteří tvořili zálohu, jsem tam se svou rotou zamířil. Po vcelku bezvýznamné přestřelce jsem na jedné z výšin získal více než 550 válečných zajatců, kteří se radši vzdali, než aby se bránili. Podle toho, co říkali, byl bych jich mohl zajmout dalších 3-4 000 a k tomu ještě velkou část děl a zavazadel, kdybych pokračoval dál údolím. Obdržel jsem ale rozkaz k návratu, neboť se náš armádní sbor posouval více vlevo, kde ruský zadní voj tvrdošíjně bránil těžko přístupný pas. Jeho resistence ustávala až s denním světlem. Utábořili jsme se na vzdálenější straně hlubokého lesa, poblíž malého městečka Dippoldiswalde. Všeobecně platilo, že Rakušané kladli jen malý odpor, zatímco Rusové byli mnohem urputnější než kdykoliv předtím. Rakouská armáda utrpěla v bitvě u Drážďan velkou porážku, avšak ostatní spojenci z ní vyvázli jen s drobnými šrámy. Měl jsem pouhé dva zraněné. Ráno jsme se dozvěděli o smrti generála Moreaua, jenž byl zabit ve službách ruské armády.[13] Byl to trest Boží.“

   „30. srpen – boje u Cínovce [Zinnwald]. Názvem místa si nejsem moc jist, ale vyčetl jsem ho na své mapě, kterou jsem měl u sebe […]. Tato bitva byla pro moji rotu velice čestná, jelikož, a jak doznává i generál Joubert, v něm vykonala více než zbytek pěchoty v naší divizi. Bylo by jistě velmi zajímavé zaznamenat její průběh, jenže by to vyžadovalo příliš dlouhá popisování. Po získání pozice jsme nepřítele uvedli do zmatku a vrhli ho do lesa u Löplitz [? – zřejmě Teplitz, Teplice] a v něm se utábořili. Měl jsem osm mrtvých a zraněných. Nějaký kozák proti mně vedl výpad kopím, ale naštěstí mě jen škrábl na pravém rameni. O osm dní později byla má rota za své příkladné chování v tomto boji dvakrát vyznamenána. Uprostřed neproniknutelných českých lesů, jejichž divoké a hluboké rokle vzbuzovaly respekt, jsme strávili dva dny.

   „31. srpen – téměř za úsvitu nás Rusové překvapili. Napadli nás s takovou zuřivostí, jaká se neslučovala s jejich chováním v předchozích dnech. Z počátku se nám dařilo a zatlačili je až za jejich výchozí postavení, téměř na dohled od Teplic. Na oplátku nás pak zase oni obrátili na ústup, avšak navzdory jejich obrovskému usilí, se nám podařilo uchytit v našem původním postavení. Kromě několika rezerv, které měly podporovat  příliš vyčerpané jednotky, podstupovala celá naše divize pěší boj. Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsem se stáhl z boje, abych mohl nechat vyčistit naše zbraně; byly tak zanesené, že už by kulka nezapadla do hlavně. Vrátil jsem se zpět na linii a setrval v ní až do noci. Rozložili jsme tábor na stejném místě jako o den dříve […]. Batalion musel oželit několik padlých a zraněných důstojníků a téměř třetinu mužstva; mé řady prořídly o jednoho důstojníka a dvacet pět mužů. Uprostřed noci jsme obdrželi rozkaz zapálit veliké ohně (dřeva bylo dostatek) a v tichosti, bez bubnů a polnic, ustoupit po stejné cestě, po níž jsme šli v předešlých dnech. Pochodovat po takových cestách, kde nikdo nemohl nic vidět, bylo velmi nebezpečné a zdlouhavé. Před úsvitem jsme dorazili do dějiště bojů ze 30. srpna. Zastavili jsme, abychom zde uspořádali své řady a krátce si oddechli, neboť jsme odpočinek velice potřebovali. Tehdy jsme se poprvé doslechli o I. armádním sboru generála Vandamma, který byl nedaleko od nás, u Chlumce [Kulm], 30. srpna naprosto zničen. Byli jsme od sebe izolováni tak hroznými roklemi a tak hustými lesy, že jsme mu nemohli přijít na pomoc. To vše nyní vysvětluje náš ústup i zuřivost bitvy, která mu o den dříve předcházela.“


Poznámky:


[1] VI. armádní sbor maršála Auguste-Frédéric-Louise Viesseho de Marmont (1774-1852) tvořila 20. divize generála Jean-Dominiqua Companse (1772-1843), 21. divize Jean-Pierre-Françoise hraběte Boneta (1768-1857) a 22. divize Jean-Parfaita Friederichse (1773-1813). Vlivem všeobecného nedostatku vycvičených koní a jezdců tvořily sborové jezdectvo, jemuž velel divizní generál Louis-Chrétien Carrière de Beaumont (1771-1813), pouhé dvě eskadrony švališerů-kopiníků ze 7. pluku.
[2] Starsiedel, jehož ztráta by znamenala vážné ohrožení pravého křídla obranné linie Francouzů, do té doby bránila 10. divize generála Jean-Baptista Girarda (1775-1815), která předešlého dne postupovala na chvostu III. armádního sboru maršála Michela Neye (1769-1815). Ve vesnici, v níž se rozhodla přenocovat, ji s podporou početné jízdní artilerie napadlo rusko-pruské jezdectvo. Jakmile ke Starsiedelu dorazily první dvě Marmontovy divize, Girard ves spořádaně opustil a spěchal podpořit zbylé divize Neyova sboru, jež operovaly na velmi exponovaném úseku u zemědělské osady Kaja. 
[3] Autorovo líčení budí dojem, že se památník švédského krále Gustava II. Adolfa (1594-1632) nachází na dohled od komunikace Rippach-Starsiedel, podél níž Marmontovy divize postupovaly k levému okraji bitevního pole. Ve skutečnosti se uvedený pomník nachází asi 6 kilometrů odtud, na místě na severovýchodním okraji města Lützen, na němž se předpokládá, že tento vladař v průběhu jedné z nejslavnějších bitev Třicetileté války padl smrtelně zraněn z koně. Na jaře roku 1813 toto významné místo připomínal toliko jen trojúhelníkový skandinávský bludný (granitový) kámen, který sem byl dopraven a instalován krátce pro Gustavově smrti. Deset metrů vysoký, neogotický, litinový pomník s baldachýnem a křížem na svém vrcholu, jak ho známe dnes, byl na témže místě odhalen až v listopadu 1837. Jeho autorem je Karl Friedrich Schinkel (1781-1841), uznávaný německý architekt a stavitel, který se podepsal pod návrhy mnoha obdivovaných pomníků s napoleonskou tématikou.
[4] Christophe Henrion (1772-1850); brigádní generál od 21. prosince 1813, baron císařství od 24. ledna 1814. Vážně zraněn byl rovněž v bitvě u Drážďan, a také u Waterloo, kde mu bylo svěřeno  velení 4. pluku pěších myslivců staré gardy. 
[5] Levou čelist těchto pomyslných kleští tvořil XI. armádní sbor maršála Etienne-Jacques-Joseph-Alexandra MacDonalda (1765-1840), podporovaný 1. jezdeckým sborem generála Marie-Victor-Nicolase de Fay markýze Latour-Maubourga (1768-1850). V. armádní sbor generála Jacques-Alexandre-Bernarda Law hraběte Lauristona (1768-1828) mezitím vstoupil na předměstí Lipska, kde se střetl s ustupujícím sborem pruského generála Friedricha Emila Kleista (1762-1823).
[6] Bádenští dragouni, spolu s 10. husarským plukem, tvořili 23. lehkou jezdeckou brigádu generála Françoise Garniera de Laboissière (1781-1813). Jakožto součást jezdectva, začleněného do III. armádního sboru, podléhala tato jednotka generálu kavalerie a druhému vévodovi z Valmy François-Etiennovi Kellermannovi (1770-1835).
[7] Joseph-Antoine-René vikomt de Joubert (1772-1843); baron císařství od 15. srpna 1809, brigádní generál od 6. srpna 1811. V Compansově 20. divizi zastával post velitele 2. pěší brigády o síle přibližně 3 500 mužů. V roce 1796 byl pobočníkem svému slavnějšímu jmenovci a vrchnímu veliteli Italské armády, generálu Barthelémy-Catherinovi Joubertovi (*1769), který padl 15. srpna 1799 v bitvě u Novi.
[8] François-Joseph Kirgener, baron de Planta (*1766); brigádní generál od 21. října 1800, baron císařství od 5. října 1808, divizní generál od 13. března 1813. Podle výpovědí několika přítomných svědků, se osudová nepřátelská střela odrazila nejprve od stromu, kolem něhož právě projížděl samotný Napoleon, poté prošla tělem nešťastného velitele ženijního vojska, na místě ho usmrtila a následně se otřela o břicho palácového velkomaršálka Gérard-Christopha Michela du Roc (*1772), přičemž mu rovněž způsobila smrtelné zranění. Vévodovy vyhřezlé, potrhané vnitřnosti byly nad síly tehdejších armádních operatérů, načež osobní přítel francouzského císaře po několika hodinách zemřel. Smutnou událost dnes v Markersdorfu připomíná jednoduchý kamenný kvádr o velikosti podstavy přibližně  2x2 m, který nese jména obou zabitých francouzských generálů.
[9] Podpisu tzv. pläswitzké dohody předcházel 36 hodinový klid zbraní, na němž se obě bojující strany domluvily již 1. června 1813. O tři dny později se pověření zástupci sešli na neutrální půdě – na zámečku v dolnoslezské obci Pläswitz (Pielaszkowice). Francouzského císaře zastupoval vévoda z Vicenzy generál Armand Augustin Louis markýz de Caulaincourt (1773-1827), ruského cara generálporučík Pavel Andrejevič Šuvalov (1776-1823) a pruského krále generál Friedrich Emil Kleist (1762-1823). Příměří, jež oběma stranám poskytlo čas pro nutný odpočinek, posílení a konsolidaci sil, mělo původně trvat jen do 20. července, později ale bylo prodlouženo až do 10. srpna 1813. V obou případech se diplomaté shodli na šestidenní lhůtě pro vypovězení nepřátelství. Podle 4. článku dohody se vojska, která se aktuálně nacházela v území nikoho, měla do 12. června 1813 stáhnout za dohodnuté demarkační linie.
[10] V tomto případě se mohlo jednat o důstojníka, který přežil strastiplný ústup Grande Armée z Ruska a na zmíněném venkovském sídle se ze svých zranění dlouhodobě léčil. Odtud zřejmě pramenila jeho snaha ochránit majetek svého hostitele před zrekvírováním vlastní (spřátelenou) armádou.
[11] Podle jedné z četných monografií, věnovaných uznávanému vojenskému lékaři Dominique-Jeanu Larreyovi (1766-1842), byl francouzský císař velmi znepokojen a pobouřen hlášeními o nezvykle vysokém počtu vojáků s identickými poraněními paží a rukou. Pod nejtvrdšími tresty nechal tyto provinilce shromáždit u Budyšína  (jejich počet údajně dosáhl čísla 2 632 mužů) a Larreye následně požádal, aby zranění způsobená nepřítelem oddělil od těch, která si vojáci mohli způsobit svépomocí. Vrchní chirurg takovou selekci nepovažoval za možnou, načež císař ustanovil vyšetřovací komisi a se slovy: “Jdětě pane, splňte svoji povinnost a učiňte pro mě formální poznatky!”, Larreye postavil do jejího čela. Intenzivní vyšetřování šestice armádních chirurgů, na jejichž objektivitu a nestrannost navíc dohlížel brigádní generál Etienne Radet (1762-1825), člen hlavního štábu, velitel četnictva a vrchní armádní profous v jedné osobě, si vyžádalo mnoho dní. Pro četné pochybovače byl závěr nepříjemně překvapivý. Nejen, že se mezi podezřelými vojáky nepotvrdil jakýkoliv úmysl k sebepoškozování, ale bylo také zjištěno, že mnohá z kontroverzních poranění pramenila zejména z nedostatečného výcviku mladých rekrutů a z nezvykle husté  nepřátelské kartáčové palby, která u Lützenu i Bautzenu vojákům lámala a trhala prsty. Tato zranění byla tudíž dodatečně kvalifikována jako utržená v boji nebo nechtěně způsobená druhy ve zbrani. Císař byl s výsledky šetření patřičně spokojen a ještě téže noci nechal Larreyovi doručit vlastní, diamanty vykládanou podobiznu a rentu ve výši 3 000 franků. V závěti, sepsané jen pár dní před jeho smrtí na ostrově Sv. Heleny, císař na Larreye ještě naposledy vzpomněl a kromě daru ve výši 100 000 franků mu následujícími slovy učinil nesmrtelnou poklonu: Je to nejčestnější člověk, jakého jsem znal.“
[12] Georges Six a jeho Dictionnaire biographique des généraux et amiraux français de la Révolution et de l´Empire (1792-1814)“ uvádí, že generála Boneta nahradil na postu velitele 21. divize již 1. července 1813 generál Joseph Lagrange (1763-1836). Podle téhož zdroje byl Bonet přeložen ke XIV. sboru maršála Laurenta Gouviona Sait-Cyra (1764-1830), s nímž padl po listopadové kapitulaci Drážďan do zajetí.
[13] Jean Victor Moreau (*1763) podlehl následkům těžkého zranění až o několik dní později. Po zásahu dělovou koulí, která mu na Räcknitzhöhe přerazila obě nohy, zemřel v noci z 1. na 2. září 1813 v severočeských Lounech (Laun).  

Miloslav Kolomazník 06/2013

Žádné komentáře: