neděle 24. března 2013

ŽENY VE VÁLKÁCH REVOLUCE A CÍSAŘSTVÍ (ŽENY VE VÁLCE 2)

Před časem mi dostalo do rukou dílo  Edmonda  de la Barre Duparcq, vydané ve Francii roku 1873 pod titulem  Histoire militaire des Femmes, tedy Vojenské dějiny žen. Nalezl jsem v něm mnoho neznámého a zlomek zde už použil v medailonku Terezy Figueur, ženy-dragounky v revolučních a napoleonských válkách; prolink na něj máte v nadpisu. Kniha sama je sice četbou co do stylu vlasteneckou a poněkud archaickou, informace v ní obsažené mi ale připadají natolik zajímavé, že jsem se rozhodl s nepatrnými komentáři postupně přeložit dvě obsáhlé pasáže, pojednávající o ženách ve vojscích revoluce a v armádách napoleonských. Snad vás tím nezklamu...

Boj sester Fernigových s Rakušany

Ženy v revolučních válkách
Ženy lze počínaje rokem 1781 spatřit mezi těmi, kdo se zapisovali do národních vojenských škol; seznam, datovaný k 1. červenci 1787 jich zachycuje 29 ze 129 a mezi nimi dokonce figurují dvě urozené slečny, sl. de Talaru a sl. Dumasová,. Je známo, že úkolem těchto škol, kterých existovalo vícero, bylo vzdělávat zdarma děti venkovanů, formovat je tak, aby z nich byli dobří vojáci, nebo dobří pěstitelé, a nasazovat je během studia na stavbu silnic, aby se tak omezily roboty, v té době už příliš nákladné.
            V roce 1789 se projevily zájem žen o vojenské věci a záliba v nich ještě víc a mnohé z nich se chopily při zřízení národních gard pušek a vstoupily do ní.
V té době, krom jiných, žila námořnice, která odešla do výslužby v sedmnácti letech jako námořník na poloviční služné, neboť se na královských korábech účastnila slavných námořních kampaní pánů d’Estainga a de Grasse. Jmenovala se Adélaïde Elisé. Utekla z domu rodičů v jedenácti letech, aby se vyhnula macešinu týrání, dorazila z města Serre (v Gapençoisku)[1] do Marseille a po několika dnech žebroty vyměnila dívčí šaty u jednoho vetešníka za mizerný oděv chlapecký. Dala se pak najmout jako podplavčík na řadovou loď Glorieux.[2] Svých povinností se tu zhostila skvěle, bojovala zmužile, zraněna byla střelnou ranou třikrát, jedna z nich jí zlámala ruku a dvě další zasáhly nohu. Nic ji nezdolalo, dokázala skrývat svoje pohlaví a skryla ho i posléze v Anglii, kam se vbrzku dostala jako zajatkyně. Když přišel mír, vrátila se do Francie a nechala se tu poznat jako žena.
Po této zmínce přejděme k hrdinkám zrozeným revolucí, což je zajímavé téma, které se čtenářům zalíbí.
Romantizující litografie sester Fernigových
Myšlenky, které vyšly z toho velkého otřesu a situací až do krajnosti vytvářených onou krizí, daly Francouzům do rukou zbraně; vypukly velké boje a v oněch zápasech, které zahrnuly více než dvacetileté období včetně kampaní prvního císařství, se za dvanáct let republikánské vlády objevila řada ženských postav. Je to snadno pochopitelné: krom vlasteneckého a vojenského nadšení, tehdy velmi módního, i snahy obyvatel ohrožené hranice po nezávislosti, je jasné, že mnohé ženy následovaly svého manžela, snoubence či milence, kterého zákony povolaly do zbraně. Chtěly je povzbudit svou přítomností, aby dostáli povinnosti, a přispět k zachování jejich životů i cti. Takové byly sestry Fernigovy a mnoho jiných, jejichž válečnické činy uvedeme.
Ty prvně jmenované si oblékly mužské šaty, ozbrojily se loveckými puškami a pochodovaly proti Rakušanům s národní gardou z Mortange (u Valenciennes), aby doprovodily otce, který velel měšťanské jednotce. Onen otec vykonával ve zmíněném místě funkci soudního zapisovatele v Mortagne a zabýval se i literaturou, původem ale byl z Alsaska, z urozené rodiny,[3] a v letech 1755 až 1762 se pod maršálem de Richelieu účastnil tažení do Hannoverska. Jeho obě dcery byly obdařeny krásou; první Félicité bylo šestnáct a druhé jménem Théophile pouhých třináct. Jejich přítomnost a obětavost plnily národní gardy nadšením, s nímž odrazily několik nočních útoků. Po nich přijel generál Beurnonville, provedl přehlídku jednotky a oběma hrdinkám poblahopřál k umění „pobíjet muže“. Lze je nalézt u Valmy jako oficiální pobočníky du Mourize,[4] které se podílely na jeho úspěchu. Ta mladší zajala u Jemmapes obrovitého uherského jízdního myslivce a velícímu generálovi jej triumfálně přivedla, což vzbudilo posměšky na zajatcovu adresu a prohloubilo k úspěšné válečnici obdiv. Téhož dne se druhá z nich připoutala k vévodovi z Chartres (pozdějšímu Ludvíku-Filipovi)[5] a útočila po jeho boku s uzdou mezi zuby a s pistolemi v pěstích. Konvent jí za odměnu věnoval koně, dekretem vyhlásil, že se zasloužila o vlast, a nařídil na státní náklady obnovu jejího domu, spáleného nepřítelem.[6] Ježto pochvaly rychle zmizí a nedělají slávu, tu tvoří jen skutky, pokračovaly obě sestry v bojích a čelily nebezpečí, aby příkladem povzbudily jednotky; bylo pod nimi zabito několik koní.[7] Félicité jednoho dne dokonce zachránila francouzského dobrovolníka, kterého si pak vzal.[8] Dne 5. dubna 1793 obě v ohrožení systémem revolučního teroru a proto, že nechtěly opustit du Mourieze, s ním obě emigrovaly; tento čin se špatně snášel s jejich předchozí bravurou a politickým cítěním. Théophile v jednom dopise prozradila, že du Mouriezovy postoje nesdílí, z jejich volby si ale může každý udělat závěr a nelze si stěžovat na nevděk vlasti, když ji jednou opustíme.[9]
Dodejme upřesnění, které poskytuje jiné dílo na obdobné téma, kniha dvojice autorů Tranchant a Ladimir s názvem Les Femmes miliaires de la France, vydaná roku 1866 u Cournola v Paříži.  Podle něj byl Félicité v roce 1792 šestnáct a Théophile ne třináct, ale osmnáct, což se zdá logičtější. Obě si při otcově odchodu k revolučnímu vojsku oblékly uniformu svého bratra, který byl důstojníkem pluku Auxerrois, a zmiňované noční útoky, či jejich odrážení, proběhly u Mortange, které Rakušané zčásti vypálili. U Jemmapes se účastnily útoku na ves Quarégnon a muž, zajatý Théophile, měl být důstojníkem. Dne 13. listopadu 1792 se účastnily bojů u Anderlechtu před Bruselem a ocitly se v obklíčení, ze kterého se prostřílely, načež pomohly belgickému dobrovolníkovi-důstojníkovi, který se potýkal s dragouny knížete Koburga. Onen dekret Národního konventu byl datován k 19. listopadu 1792. Sestry pak bojovaly 18. března 1793 u Neerwinden; právě tam měly přijít o několik pod nimi zabitých koní.
Claudine Rouget a Gorton Marchandová měly šťastnější osud. Obě dvě bojovaly v armádách republiky; první dostala v prosinci 1793 penzi 500 franků, druhá v červenci 1795 gratifikaci 400 franků. Ta druhá se vyznamenala při obléhání Maestrichtu, přiřčením odměn ale chtěl Konvent učinit přítrž nepořádkům, které by mohly z přítomnosti žen ve vojenských jednotkách vyplynout. Obě tudíž dostaly rozkaz vrátit se do svých domovů. Co se slečny Quatresous týče, odměna jí byla přiřčena 22. dubna 1794 a od dvou předešlých se liší. Sestávala z penze 300 franků a příslibu, že bude zvýšena v den její svatby. Toto ustanovení svědčí o prokázaných službách a její dobré pověsti. Nezapomeňme v této souvislosti i na ženu jménem Pochelatová, které bojovala v letech 1792 a 1793 jako dělostřelec v Ardennské legii. Stejně jako ty předchozí, jejichž současnic byla, obdržela i ona od Konventu ocenění a penzi. Netušíme, jestli se znovu chopila zbraní a pokračovala po obdržení oné penze (červen 1793) ve vojenské službě a podmínky jí k tomu rozhodně nevytvořili.[10]
Obležení Lyonu republikány roku 1793 nám ukazuje mezi obránci starobylého města jednu ženu, Marii Adriam, která v převleku za muže plnila nejméně dva měsíce roli kanonýrka. Po vítězství Konventu se jí jeden soudce ptal, jak si vůbec troufla čelit nástrahám války a proč pozvedla proti vlasti zbraň. „Ne, bojovala jsem, abych vlast zbavila utlačovatelů,“ odpověděla. Byla gilotinována a zemřela odhodlaně.
Roku 1794 jsme dobyli Menin, ale ztratili Landrecies. Obyvatelé toho druhého města se odvážně snažili, aby jejich město nepřítel neobsadil, a jejich ženy jim sekundovali s energií, které složil hold Carnot, když prohlásil, že ony samy by zachránily město, kdyby nebyla posádka tak měkká.
Sestry Fernigovy, olej Gustava Houseze
            Ve vztahu k vendéeským válečnicím máme prohlášení paní de la Rochejacquelein, která byla očitým svědkem vnitrozemských bojů, vedených ve Vendée. Jejich počet zůstal omezený, neboť toto svědectví jich uvádí nanejvýše deset. Budeme-li číst pasáž z jejích pamětí, která se tohoto tématu týká, nabudeme hned dojmu, že jedni takovou ženu můžeme považovat za národní hrdinku, neboť se účastnila vylíčených válek, když v sedle následovala svého muže, p. de Lescure, byla jeho pobočníkem a vynaložila dvojnásob odvahy, morální i fyzické (…).
„Vendéeští generálové se bránili, aby šla jakákoliv žena s armádou. Přesto byla po útoku na Thouars nalezena mezi mrtvými jedna žena. Nedlouho předtím se mi svěřila a prosila, ať panu de Lescure nic neříkám. Vím, že se jmenovala Jeanne Robin a byla z Courlay. Psala jsem vikáři farnosti. Odepsal mi, že se jedná o velmi počestné děvče, nikdy ji ale nedokázal přesvědčit, že nemá chodit do boje. Noc před bojem u Thouars vyhledala p. de Lescure a řekla mu: ,Generále, jsem dívka. Paní de Lescure to ví a také ví, že proti mně nelze nic mít. Zítra bude bitva; dejte mi pár střevíců. Až uvidíte, jak se dokážu bít, určitě mě nazpět nepošlete.ʽ  Vskutku pak bojovala ustavičně před očima pane de Lescure a zavolala na něj: ,Generále, mně nepředběhnete, budu modrým pořád blíž, než vy.ʽ Zranili ji na ruce a to ji jen rozpálilo; ukázala mu ránu a řekla: ,Nic to není.ʽ Nakonec ji zabili v mele, do níž se zuřivě vrhla. (…) V ostatních divizích bylo pár žen, které bojovaly v přestrojení. Mám dvě sestry, čtrnáct a patnáct let, obě odvážné. Ve vojsku pana de Bonchamps  se stala jedna dívka jezdcem, aby pomstila otcovu smrt; vyznamenala se ve všech vendéeských válkách pod jménem Angevin.[11] Je to jediná venkovanka, která bojovala a dosud žije. Jednoho dne jsem viděla přijít do Choletu mladé, silné a honě pohledné děvče, které mělo za pasem dvě pistole i šavli; provázely ji dvě ženy vyzbrojené píkami. K svému otci přivedla špióna. Vyptávali se jí a ona odpovídala, že je z farnosti Tout-le-Monde a že tam ženy drží hlídky, když jsou muži ve vojsku. Skládali jí poklony a ten trochu marciální vzhled jí dělal ještě krásnější.“[12]
pokračování příště




[1] Okraj Savojska a Piemontu v podhůří Alp.
[2] Le Glorieuux, 74 děl, postavená 1756.
[3] Pravděpodobně otec hraběte de Fernig, podplukovníka 1792, pak brigádního generála.
[4] Dumourieze.
[5] Míněn pozdější (od roku 1830) poslední francouzský král (z dynastie Bourbon-Orléans).
[6] Dívka pak nicméně emigrovala a dekret byl zrušen.
[7] Věc, která se citovala a dostávala do služebních spisů jako důkaz statečnosti.
[8] Mělo jít o Belgičana jménem Vandermallen.
[9]  Dívky byly v Holandsku uvězněny; starší si pak vzala belgického důstojníka a druhá zemřela roku 1818 v Bruselu (až po své sestře, která žila od roku 1816 u ní). De Fernig měl ale ještě třetí dceru Aimée, která se provdala za komandanta Guilleminota, později Napoleonova divizionáře. Korespondence Théophile de Fernig vyšla tiskem roku 1873 a plyne z ní, že nešlo o vlastizrádkyni; jsou to upřímné listy a nejspíše šlo o svár mezi vlasteneckým nadšením, odporem k teroru či strachem z něho, a obdivem k Dumouriezovi.
[10] Claudine Rougetová se účastnila dvou kampaní. O Goton Marchandové uvádějí Les femmes militaires de France, že se narodila roku 1776 v Tours a jako osmnáctiletá absolvovala dvě m¨kampaně v Armádě Sambry a Meusy pod Kléberem. U Maestrichtu bojovala roku 1794 a oněch 400 livrů dostala, aby si mohla koupit ženské oblečení a vrátit se k rodině. Co se slečny Quatresous týče, jde zjevně o vojenskou přezdívku, přeložitelnou zhruba jako Čtyřkrejcarka.          
[11] Anjouanka, žena z kraje Anjou.
[12] K tomuto tématu (o němž pojednává jedna obšírná kapitola Histoire militaire des femmes) viz kapitolu Bojovnice v knize M. Šťovíčka Vendéeské války.

Žádné komentáře: