neděle 31. března 2013

PAMĚTI KAPITÁNA COIGNETA BUDOU!!!



Narodil jsem se roku 1776, 16. srpna, v Druyes-les-Belles-Fontaines v departementu Yonne, otci, který měl možnost své děti vychovat bez nedostatku.
            Můj otec měl tři ženy. První mu zanechala dvě dcery, po druhé mu zůstaly čtyři děti (jedna dcera a tři chlapci). Nejmladšímu bylo šest, mojí sestře sedm, mně osm a mému nejstaršímu bratrovi devět, když nás potkalo to neštěstí, že jsme přišli o milovanou matku. Otec se oženil potřetí; vzal si služku, která mu dala sedm dětí.
Pokusím se o portrét svého otce. Byl milý, střídmý, zálibu měl jen v lovu, rybolovu, soudních řízeních a krom toho to byl kohout, pokud šlo o všechny dívky i ženy jakéhokoliv společenského postavení. Krom třech žen, které měl, mu připisovali osmadvacet kluků a čtyři holky, což dělá dohromady třicet dva. Myslím, že to stačí.
Já pocházím, jak jsem už řekl, z druhé ženy; ta třetí byla naše služka. Bylo jí osmnáct, říkalo se jí Kráska a do dvou týdnů zjistila, že je těhotná, čímž se stala v domě paní. Jistě si domyslíte, že tahle macecha získala hlavní slovo.
Představte si nebohé malé sirotky, co dostávají ve dne v noci bití! Držela nás pěkně pod krkem, aby z nás něco vyždímala. Takový život nám nastal dva měsíce poté, co se s ní otec oženil. A stejně to šlo dál,“ těmito odstavci začínají pozoruhodné paměti muže, jehož État de service říká, že sloužil v armádě revoluce a císařství 16 let, 2 měsíce a 4 dny.
            Jeho první bitvou bylo italské Montebello 9. června 1800 a hned o pět dní později bojoval
u Marenga. Byl přijat co konzulární a poté do císařské gardy, do pluku gardových pěších granátníků, viděl Napoleonovo posvěcení, byl u Ulmu, vstoupil roku 1805 do Vídně, bojoval u Slavkova, o rok později v pruské kampani zažil Jenu, v Polsku roku 1807 Pruské Jílové, Helisberg, Friedland i mír v Tylži, ve Španělskou prošel Somosierrou i dobytím Madridu, roku 1809 bojoval u Teugn-Hausenu, Abendsbergu, Eggmühlu, Eslingu i Wagramu, táhl roku 1812 do Ruska, dokázal se vrátit zpět, viděl roku 1813 Lützen, Budyšín, Drážďany, Lipsko i Hanau, pokud jde o nejproslulejší bitvy, a kampaň roku 1814 prožil od Saint-Dizier či Brienne až po abdikací císaře ve Fontainebleau. Přidal se k němu roku 1815 znovu, vytrval s ním až k Waterloo, a vojenskou kariéru uzavřel soubojem s jedním z těch, co Napoleona špinili…
Jean-Roch Coignet začínal jako prostý voják 1. batalionu dobrovolníku kraje Seine-et-Marne, do konzulské gardy byl přijat v březnu 1803, k výročí Marenga se stal roku 1807 kaprálem a teprve teď se musel naučit číst i psát… Před ruským tažením 1812 povýšil na poručíka, v září 1813 se stal kapitánem, přiděleným k hlavnímu štábu, a u Waterloo byl vrchním nadvozným císařské gardy. Po Napoleonově pádu byl poslán do výslužby, jako mnoho jiných měl existenční potíže, které vyřešil sňatkem s dobře situovanou vdovou z Auxerre, a svoje paměti psal na naléhání zákazníků obchodu své choti, zejména obchodních cestujících, jimž prodával opisy po pěti francích… Zemřel devětaosmdesátiletý roku 1865, jeho sešity (neúplné a špatně dešifrované, neboť rukopis je strašlivě nečitelný a mnohdy fonetický) vyšly prvně roku 1883 a vzbudily senzaci hlavně tím, že představovaly skvělý pramen o životě obyčejných vojáků i nižších důstojníků Grande Armée; podobných bylo do té doby vydáno jen velmi málo. Dodnes jsou to jedny z nejvydávanějších a nejproslulejší pamětí na napoleonské války.
Proč tohle píšu, když mnozí z vás postavu kapitána Jeana-Rocha Coigneta znají?
Protože to, co si mnozí z vás velmi přáli a po čem jsem toužil i já, bude!!!
Ještě před měsícem jsem tu zveřejnil (prolink na to máte v nadpisu) ukázku svého starého překladu výňatků z těchto memoárů, publikovaných v V. svazku Napoleonových tažení (Ať žije císař!) s povzdechem, že Coigneta u nás celého nikdo nejspíš nevydá.
Netušil jsem, jak moc se pletu!!!
Minulé pondělí jsme se dohodli, přítel a vydavatel Leonid Křížek, majitel nakladatelství ElkaPress a provozovatel stránek www.militaria.cz (který už vydal Marbota, Parquina, pro Mladou frontu navíc inicioval překlad pamětí kavaleristky Durové, atd…), a já, a podepsali smlouvu na překlad Coignetových Cahiers, Sešitů… Budu spěchat a přesunu některé plány tak, abych překlad i s komentáři a poznámkami odevzdal do konce tohoto léta, a Leonid Křížek (bravo, Leone!!!) se zas bude velice snažit, aby kniha stihla vyjít ještě do letošních Vánoc! Což se možná projeví tím, že budu na tento blog přispívat během jara i léta méně, neboť pět stovek tiskových stran na překlad není časově zrovna málo!
Doufám, že je to pro vás dobrá zpráva, a určitě budu informovat, jak věci pokračují, eventuelně kde si lze knihu zajistit, až nastane čas.
Zatím přeji krásné Velikonoce, byť vypadají jako Vánoce.
A sami vidíte, že tento příspěvek vkládám 31. března, abyste nepátrali, jestli to není hloupý aprílový žert.
Není!!!

středa 27. března 2013

EUGÈNE LELIEPVRE SE LETOS DOŽÍVÁ 105 LET...




E. Leliepvre v 60.-70. letech 20. stol...
 MICHAL ŠŤOVÍČEK
..a proč by mě to mělo zajímat? zeptáte se nejspíš. Trochu snad přece: samotného mě překvapilo, když jsem hledal na webu autora jednoho obrázku ve svém PC archivu a zcela náhodně tak objevil dalšího současného, a podle mě poměrně zajímavého umělce zabývajícího se převážně - nikoli však výhradně - uniformologií.

...a o 40 let později (kvalitnější foto na webu není)
Jako u většiny malířů nejsou nakonec rozhodující životopisné údaje a data, také za E. Leliepvra promlouvá dostatečně samo jeho dílo. Jelikož i francouzská wikipedie jej zmiňuje pouze necelými dvěma řádky, nebyl jeho život nejspíš nikterak bohatý na převratné události.
Leliepvre se narodil v r. 1908 a k vojenské historii a uniformologii jej údajně přivedlo, když jako malý hošík viděl (nejspíš na samém počátku 1. svět. války) útok francouzského jezdectva v dlážděných ulicích Lille...
V r. 1951 byl ještě poměrně mladý jmenován Oficiálním malířem armády, jímž je dodnes, v r. 1998 tj. až ke stoletým narozeninám dostal Čestnou legii. Víc fakt či dat o jeho životě na webu není... Jen podle tiskových zpráv a reportáží o jeho narozeninách byl snad ještě loni umělecky činný, byť již s podstatně menší intenzitou...
Před prezentací Leliepvrovy tvorby dovolte několik slov o výše zmíněné a pro nás jistě exotické instituci oficiálních malířů armády, kterou jsme u nás nikdy neměli(?), nemáme a dojista mít nebudeme. Vztah společnosti či národa a jeho umělců k vlastní armádě a k národním vojenským tradicím bývá zkrátka různý...


Nárameníkový návlek Oficiálního malíře armády (pozemního vojska)válečného námořnictva
Dnešní francouzští oficiální malíři armády resp. pozemního vojska (peintres officiels de l'Armée - POA) jsou přímými dědici "malířů bitev" (peintres aux batailles) francouzské absolutistické monarchie, jejichž posláním zejména v 17. století bylo jednak zanechávat svědectví o vítězných bojích, jednak šířit slávu vítězných francouzských zbraní a vojevůdců, přičemž jako určitý "vedlejšák" zastávali do jisté míry i úlohu topografů při hlavním štábu. V této tradici pokračovali i pozdější umělci, pochopitelně zejména za Napoleona a ještě na přelomu 19. a 20. stol. např. Ernest Meissonier nebo Alphonse de Neuville. Dnes tito francouzští "armádní malíři" rovněž zastávají významné místo ve vojenské ikonografii a koneckonců i v dějinách francouzského umění.
Malíři bitev  za monarchie ani později nebyli nijak institucionalizováni, zatímco první oficiální malíři námořnictva (peintres officiels de la Marine - POM) byli jmenováni již r. 1830, první oficiální malíři letectva r. 1920 (dnes letectva a kosmu - peintres officiels de l´Air et de l´Espace - POAE).
První moderní a již zcela oficiální armádní skupina ("armádní umělecký soubor"...) malířů, rytců a sochařů všech tří druhů vojsk (země, moře, vzduch) byla vytvořena v r. 1931. Současný statut všech armádních malířů pak byl upraven výnosem r. 1981, podle něhož u každého druhu vojsk začali působit úředně schválení malíři, které vybírá komise složená z již schválených malířů, kulturních činitelů, zástupců příslušného druhu vojsk a ministerstva obrany, jíž předsedá generální inspektor druhu vojsk, a které poté jmenuje ministr obrany na dobu 3 let. Kritériem výběru a jmenování je pochopitelně dosavadní umělecká tvorba zaměřená tématicky na armádu resp. příslušný druh vojsk. Pokud byl některý malíř takto schválen u pozemních sil nejméně 3x, u námořnictva a letectva nejméně 4x za sebou, může si zažádat o "definitivu" a stát se tak doživotně Oficiálním malířem armády/námořnictva/letectva. Titul "malíř" přitom nadále zůstává používán jednotně pro všechny umělce, ač se pod ním skrývají i tvůrci v dalších samostatných výtvarných oborech = sochaři, grafikové, fotografové. Počet schválených malířů každého druhu vojsk je omezen na 20 současně, počet oficiálních malířů druhu vojsk není omezen.
Titul Oficiální malíř armády/námořnictva/letectva je výhradně čestný a nezakládá nárok na jakékoli finanční požitky. Tito oficiální malíři sice nejsou příslušníky ozbrojených sil a nemají propůjčenou žádnou vojenskou hodnost, avšak v situacích, kdy je nutno řídit se společenským či vojenským protokolem, je schválený malíř pro tento účel postaven na úroveň kapitánovi a oficiální malíř majorovi. Všichni tito umělci mají zároveň určité výhody a výsady oproti běžným civilistům, které jim umožňují poznávat zblízka vojenské reálie:
-mohou se bezprostředně jako diváci/pozorovatelé zúčastňovat každodenního mírového vojenského života, ale i cvičení nebo i "ostrých" akcí a misí včetně zahraničních,
- smí nastupovat na vozidla a plavidla ozbrojených sil, resp. pohybovat se po pozemních zařízeních vzdušných sil (zřejmě i nastupovat do některých typů vrtulníků a letadel?),
- ač neslouží v ozbrojených silách a nemají žádnou hodnost, smí nosit uniformu "svého" druhu vojsk (služební i společenskou) s nárameníky se specifickým označením OFICIÁLNÍ MALÍŘ:

Podklady pro figuríny kolekce Jeana Montagne - Císařova polní kuchyně
 - svá díla mohou podepisovat s příslušnou značkou za jménem: u armády zkříženými šavličkami, u námořnictva kotvičkou, u letectva křidélkem s hvězdou),
- stávají se automaticky členy Odboru dějin armády (Service historique des Armées - ekvivalent našeho Vojenského historického ústavu).
Armáda si tyto své oficiální umělce neuzurpuje = mohou se souběžně a zcela svobodně věnovat i jiným tématickým oblastem dle vlastní volby. Všichni tito oficiální malíři mají pouze morální povinnost věnovat každoročně několik děl vojenské tématice (lhostejno, zda současné nebo historické) tak, aby ji prezentovali v příznivém světle, tj. zejména vlastenecky, a aby přispěli k dobrému jménu francouzské armády a "svého" druhu vojsk. Jsou zároveň povinni vystavit alespoň jedno své dílo na prestižní výstavě oficiálních armádních malířů, která se koná každé dva roky v pařížské Invalidovně pod záštitou ministra obrany, a na níž se udělují resortní ceny za konkrétní díla - cena ministra obrany, cena za každý druh vojsk, cena vojenského muzea, cena revue Svět umění aj. Od 90. let 20. století se všichni tito umělci snaží vyzdvihovat též francouzskou vojenskou účast na mírových, bezpečnostních apod. misích.
Nyní zpět k E. Leliepvrovi, jehož značně rozsáhlé dílo lze shrnout do několika tématických bloků, zahrnujících jak rozměrná akční plátna, tak drobné statické kresby. Jeho uniformologické planše a ilustrace ve stylu L. a F. Funckenových (či dokonce E. Detaille?) slouží i jako podklady pro výrobce figurin (i velkých: má jich na kontě více než 300, v měřítku až 1:5) a cínových vojáčků (např. rozměrné diorama v pařížském Námořním muzeu). V letech 1960-1990 tak spolupracoval mj. i se společností Historex - lídrem v oboru plastových figurin, pro niž připravoval podklady k figurínám nebo jejich součástem:
1. Uniformologie tvoří nejdůležitější a nejrozsáhlejší část jeho díla. Maluje téměř vše od středověku až po první světovou válku, z toho hlavně období absolutistické monarchie a napoleonských válek. Těžištěm jeho uniformologické tvorby je samozřejmě armáda francouzská, ale zobrazoval např. i uniformy války Severu proti Jihu. Vyniká především jako mezinárodně uznávaný znalec uniforem francouzské monarchie 17. a 18. století, a to všech druhů zbraní, od řadové pěchoty po námořnictvo. V tomto "oboru" spolupracuje i s Ospreyem: 
 Z nesčetných planší těžko vybírat:










Zcela speciální část a samostatná kapitola Leliepvrovy uniformologické tvorby z období monarchie je od r. 1959 věnována francouzským vojskům z války o Kanadu 1755-1760. Tyto francouzské uniformy z Nového světa shrnul do knihy Les Lys sous les érables (Lilie pod javory) a za tuto oblast tvorby se mu v r. 2008 dostalo nejvyššího stupně severoamerického "resortního" vyznamenání, The Star to distinguished service award of the Military Historians Company (samotnou Distinguished service award dostal již v r. 1974).
Obrázky myslím nepotřebují komentáře...

Samostatná  kompanie v Kanadě 1755
 Napoleonské války jdou co do objemu Leliepvrova díla v závěsu hned za monarchií. Zde malíř kromě planší vytvořil i několik větších až velkých akčních pláten - recenzí a komentářů zde rovněž netřeba:

Útok 2. husarského

Slavkovské slunce - "Ať si petrohradské dámy popláčou!..."
Dělostřelectvo pod palbou
 Možná vás bude ještě zajímat, že francouzská odborná veřejnost a novináři nazývají Leliepvra občas i jezdeckým malířem nebo malířem krásek, neboť jeho tvorba má širší záběr, který se již tématicky vymyká tomuto blogu, ale snad následující dodatek přijmete jako rozptýlení:
    Přezdívku jezdecký malíř si Leliepvre vysloužil nejen pro dokonalé zobrazování koní jezdectva, ale i pro svůj další tématický okruh tvorby = lov resp. štvanice. Po dobu cca 40 let byl spolupracovníkem časopisu Le Chasseur français = Francouzský lovec a současně 23 let nepřetržitě spoluvytvářel kalendář firmy Manufrance - předního francouzského výrobce loveckých pušek.
   V letech 1940-1960 se Leliepvre věnoval i dalšímu tématu blízkému každému vojákovi - ženám. Vytvářel např. fiktivní portréty smyšlených krasavic a celkem 150 těchto idolů prezentoval v knize L´Elégance nue (Nezastřený půvab). Někomu se mohou zdát poněkud kýčovité a prvoplánově vyzývavé, ale svědčí o dobovém vkusu a také o tom, že oficiální malíř armády dokázal řemeslně dokonale zobrazit i eleganci navýsost civilní.... 

Nakonec ještě malý odskok zpátky k uniformám: kromě kalendářů a knih se Leliepvrovo dílo celkem vkusně objevilo třeba i na sadě bridžových hracích karet:
A jelikož malíř dosud tvoří, tento příspěvek má otevřený konec...


P.S.: Za tento příspěvek Michalu Šťovíčkovi nesmírně děkuji minimálně ze dvou důvodů: sám jsem netušil, že se armádní umělec dožívá takového věku a rámovaná reprodukce jeho planche s uniformami Mousquetaires du Roy visí na zdi hned vedle mého PC...