čtvrtek 29. listopadu 2012

MARBOTOVY PAMĚTI ELEKTRONICKY

Listopad, jenž se chýlí ke konci, byl na tomto blogu plný oznámení, a závěr měsíce nebude jiný, i když doufám, že tato zpráva některým z vás pošmourný čas přece jen zpříjemní. Na serveru www.floowie.com, o němž jsem se zmiňoval v souvislosti s elektronickou podobou Parquinova Napoleonova kavaleristy se objevil další přírůstek, který máme vydavatel Leonid Křížek (Elkapress) a já na svědomí, překlad legendárních a v tištěné podobně rozebraných Pamětí Marcellina de Marbota, jinak knihy, s níž jsem se před čtrnácti lety definitivně připoutal k napoleonským válkám. Pokud ji náhodou neznáte (takových vás bude menšina), jde o memoáry napoleonského jezdce, který byl pobočníkem maršálů Augereaua, Lannese a Massény, zažil pod nimi obléhání Janova, bitvy u Slavkova, Jeny, Pruského Jílového, Heilsbergu, Friedlandu, Aspern i Wagramu, držel v náruči umírajícího Lannese, zažil mnohá dobrodružství ve Španělsku i Portugalsku a jako velitel 23. jízdního mysliveckého se zúčastnil tažení do Ruska i kampaní roku 1813 a 1814. Jako velitel husarského pluku byl na krajním pravém křídle i v bitvě u Waterloo.  Můj překlad těchto nejproslulejších memoárů z napoleonských válek doprovázejí i dokumenty, která se týkají Marbotova služebního postupu i akcí.
Pokud po knize zatoužíte do vašeho tabletu, kindlu, chytrého mobili, atd., můžete si ji za pouhých 99,- Kč stáhnout ve formátech PC, MAC, Android či iOS na adrese, kterou dávám jako prolink do nadpisu a pro jistotu přikládám plnou bibliografii i zde:
Marcellin de Marbot: Paměti. Vzpomínky francouzského jezdeckého důstojníka z napoleonských válek. Překlad a komentáře Jiří Kovařík.
http://www.floowie.com/cs/zobrazeni/pameti-marbot-ekniha
Pro ty, jimž už kniha vypadala z hlavy, i pro takové, kterým unikla, přikládám ukázku v podobě dramatické pasáže z bitvy u Preussisch Eylau (Pruského Jílového) v zimě na počátku roku 1807, zde ilustrovanou kresbou Luciena Rousselota, vztahující se právě k této dramatické epizodě.

Poslední boj 14. řadového
(ukázka z knihy)
Našel jsem 14. řadový pluk na vrcholku pahorku zformovaný do karé, protože terénní svahy však byl velmi pozvolné, mohlo nepřátelské jezdectvo útočit na francouzský pluk několikrát. Ten je vždy zuřivě odrazil. Čtverec obklopovaly kruh mrtvých těl koní a ruských dragounů. Vytvářel jistý druh valu, který činil pozici pro jezdectvo skoro nedosažitelnou. I já, přes pomoc našich pěšáků, jsem se přes ten strašlivý a krvavý okop dostal jen obtížně. Konečně jsem byl uvnitř karé! Od smrti plukovníka Savaryho, zabitého při přechodu Ukry, velel čtrnáctému velitel praporu. Když jsem v dešti střel tomu vojákovi předával rozkaz opustit postavení a připojit se k armádnímu sboru, poznamenal, že už hodinu na čtrnáctý střílející ruská artilerie způsobila takové ztráty, že s hrstkou zbylých vojáků bude, pokusí-li se sestoupit do roviny, nevyhnutelně vyhlazen. Že ostatně nemá čas ani tento manévr provést, protože na něj pochoduje kolona ruské infanterie, která už je vzdálena pouhých sto kroků.
            „Nevidím jedinou možnost pluk zachránit,“ řekl velitel praporu, „vraťte se k Císaři, vyřiďte mu od 14. řadového pluku, který věrně vykonal jeho rozkaz, sbohem. A odneste mu orla, kterého nám dal, a kterého už nemáme sil dál bránit; bylo by příliš smutné ještě ve smrti vidět, jak padá do nepřátelských rukou!“ Velitel mi poté orla předal, vojáci, slavné zbytky onoho nezdolného pluku, symbol naposledy pozdravili výkřikem  Ať žije Císař...!, a šli za něj zemřít! Bylo to Tacitovo Caesar, morituri te salutant!, tady ale vykřikli hrdinové!
            Pěchotní orlové jsou dosti těžcí a jejich váhu násobí velká a silná žerď z dubového dřeva, na jejímž vrcholku jsou upevněni. Délka žerdi mi velice překážela a protože pouhá tyč bez orla nemůže být pro nepřítele trofejí, rozhodl jsem se s velitelovým souhlasem žerď zlomit a odvézt jen orla samotného. Avšak ve chvíli, kdy jsem se z výše sedla nakláněl dopředu, abych měl víc síly oddělit orla od žerdi, jedna z mnoha Rusy vypalovaných dělových kulí prolétla zadním rohem mého klobouku jen pár čárek od mé hlavy...! Otřes byl o to strašnější, že klobouk, přidržovaný silným koženým podbradníkem, ráně odolal. Byl jsem jak zabitý, z koně jsem však nespadl. Z nosu, z uší a dokonce i z očí mi tekla krev; navzdory tomu jsem dosud slyšel, viděl a chápal a můj duch si uchoval schopnost myslet, přestože jsem měl všechny končetiny tak ochrnuté, že jsem nedokázal pohnout jediným prstem...!
            Zatím stoupala na vrchol ruská kolona, kterou jsme chvíli předtím spatřili. Byli to granátníci, jejich čáka s kovovými štítky mají tvar mitry. Muži nalití kořalkou a mnohem početnější se vrhli jako fúrie na chabé zbytky nešťastného čtrnáctého, jehož vojáci byli v uplynulých dnech živi jen z brambor a roztálého sněhu. Onoho dne navíc ani neměli k přípravě toho ubohého jídla čas...! Přesto se naši nezdolní Francouzi statečně bránili bodáky, a když bylo karé rozraženo, seskupili se do několika čet a ještě dlouho podstupovali ten nerovný boj,
            Během té strašlivé bitky se mnozí z našich, aby nedostali ránu do zad, přitiskli k bokům mojí klisny, která navzdory svým zvykům tentokrát zůstala bez hnutí. Kdybych se byl mohl hnout, hnal bych ji vpřed pryč z místa řeže. Nedokázal jsem však stisknout kolena, abych jí svoje přání dal najevo...! Moje postavení bylo o to strašnější, že jsem si, jak jsem řekl, zachoval schopnost vidět a myslet... Nejenže se všude kolem mne bojovalo, což mě vydávalo všanc ranám bodáků, ale ruský důstojník s hrozným obličejem se neustále snažil probodnout mě kordem, a protože mu v tom záplava bojujících bránila, ukazoval na mě gesty vojákům okolo sebe. Ti mě považovali za vůdce Francouzů, protože jsem jediný seděl na koni, pálili na mne přes hlavy druhů tak, že mi řada kulek neustále hvízdala těsně u uší. Některá z nich by mě bezpochyby zbavila zbytku života, kdyby mě strašná událost z té vřavy nevyprostila.
Marcellin de Marbot
            Mezi Francouzi, kteří se zády opřeli o levý bok mojí klisny, byl furýr, kterého jsem od vidění z maršálova okolí znal, protože mu překresloval plány. Onen muž, napadený a zraněný mnoha nepřátelskými granátníky, klesl pod Lisettino břicho, chytil se mně za nohu a pokoušel se vstát, když ruský granátník, potácející se opilostí a chtějící jej dodělat ranou do břicha, ztratil rovnováhu a špici svého bodáku vbodl do mého větrem nadmutého pláště. Když Rus viděl, že nepadám, nechal furýra a začal mi zasazovat další nejprve neškodné rány. Jedna z nich mě nakonec zasáhla, probodla mi levou ruku a já cítil s děsivým potěšením, jak mi z ní vytéká teplá krev... Ruský granátník se rozzuřil ještě víc, zasadil mi ještě jednu ránu, rozmachem, který do ní vložil, však zakopl a bodák se zabodl mojí klisně do zadku. V té bolest probudila divoký instinkt, vrhla se na Rusa, jediným kousnutím zubů mu urvala nos, rty, víčka jakož i část kůže z obličeje a proměnila jej na zcela rudou hlavu živé mrtvoly...! Byl to děsivý pohled! Pak Lisetta skočila jako fúrie mezi bojovníky, řičela a kousala, porážela vše, co se jí postavilo do cesty...! Nepřátelský důstojník, který se mě pokoušel tolikrát zasáhnout, ji chtěl chytit za uzdu. Popadla ho za břicho, lehce zvedla, pádila s ním z bitky pod svah, kde mu napřed vykousla střeva, tělo podupala kopyty a jej nechala umírajícího ve sněhu...! Pak vyrazila po cestě, kterou přijela a tryskem se hnala k jílovskému hřbitovu, Díky husarskému sedlu jsem se na koni udržel, číhalo však na mne nové nebezpečí.
            Když jsem dojel do Jílového, znovu začal padat sníh a z těžkých vloček se setmělo. Objevil jsem se proti praporu staré gardy, který nemohl vidět moc dopředu a měl mě za nepřátelského důstojníka, vedoucího útok jezdectva. Okamžitě na mě celý prapor vystřelil...Plášť i sedlo mi proděravěly kulky, já však, ani klisna, jsme zraněni nebyli. Kůň pokračoval v rychlém běhu a projel třemi řadami praporu stejně snadno jako pronikne kulka křovím... Tato poslední námaha však síly Lisetty, která ztratila mnoho krve, protože rána přeťala na zadku hlavní žílu, vyčerpala. Ubohé zvíře v mžiku zesláblo, padlo na bok a já se odkutálel na druhou stranu!
Ležíc na sněhu mezi hromadami mrtvol a umírajících jsem pozvolna bez bolesti a citu ztrácel vědomí. Zdálo se mi, že mě někdo něžně kolébá... Pak jsem omdlel a ani obrovský rámus devadesáti do útoku se nedaleko ode mne a možná i přese mne ženoucích Muratových eskadron, mě neprobudil! Odhaduji, že mdloba trvala čtyři hodiny, a když jsem se probral, uviděl jsem sebe sama ve strašlivé situaci: úplně nahého, měl jsem jen klobouk a pravou botu. Jakýsi voják od trénu mě považoval za mrtvého, podle zvyku mě obral, a když chtěl stáhnout jedinou botu, která ještě zůstávala, opřel se mi nohou o břicho! To, jak se mnou onen člověk škubal, mě bezpochyby přivedlo zpět k životu. Podařilo se mi zvednout horní část těla a vydávit sraženou krev, která mi ucpávala hrdlo. Otřes vyvolaný dělovou kulí způsobil tak velikou podlitinu, že mi zčernal obličej, ramena i hruď. Krev, vytékající z rány na ruce, zbarvila do ruda zbytek těla... Klobouk i vlasy byly plné zkrvaveného sněhu; koulel jsem vytřeštěnýma očima a byl na mne strašlivý pohled. I voják od trénu odvrátil hlavu a utekl s mými věcmi a já na něj nebyl schopen slovo promluvit, tak jsem byl vyčerpaný...! Vrátila se mi však schopnost myslet a já začal přemítat o Bohu a matce...!
            Zapadající slunce vrhlo skrz mraky slabé paprsky; dal jsem mu sbohem, protože jsem věřil, že je to naposled...

pátek 23. listopadu 2012

NAPOLEON V RUSKU 2 (ZKÁZA VELKÉ ARMÁDY): ELEKTRONICKÁ PŘÍLOHA

Vydavatelství AKCENT včera potvrdilo, že do knihkupectví rozvezlo druhý díl mé knihy Napoleon v Rusku s podtitulem Zkáza Velké armády, a já tedy, podobně, jako v případě dílu prvního (Pochod na Moskvu), uvolňuji připravenou barvnou elektronickou přílohu. Ke knize samotné podotýkám, že má stejný formát jako předchozí svazek, přes dvě stovky obrázků, 26 map. Download najdete díky Jakubu Samkovi na www.austerlitz.org
Jak a kde stáhnout?    
Buď přímo prolinkem v nadpisu, nebo touto adresou:

http://www.austerlitz.org/download/1812-Zkaza-priloha.pdf
Pokud si knihu chcete objednat (s 25 % slevou), učiňte tak podle následujících kontaktů:
Akcent, Drahomír Rybníček
Bedřicha Václavka 20
674 01 Třebíč
tel. 568 844 553
e-mail: akcent@vydavatelstviakcent.cz
A pokud vám chybí barevná příloha k 1. svazku, lze to stále dohnat downloadem z
http://www.austerlitz.org/download/1812-PochodnaMoskvu-priloha.pdf 
Ukázka dvou stran z pětadvacetistránkové obrazové přílohy

středa 21. listopadu 2012

DVAKRÁT SLAVKOV

Pravda, dnes bylo v plánu vložit na blog barevnou obrazovou přílohu ke druhému dílu Napoleona v Rusku, který se koncem tohoto týdne skutečně už objeví na knihkupeckých pultech (týdenní zdržení má na svědomí vazárna), nakonec jsem ale usoudil, že dám přednost dvěma aktuálním anotacím a onu přílohu zveřejním (závazně slibuji!!!) v sobotu, či nejpozději v neděli! Jak jsem už psal, listopad se zvrhl v měsíc oznamování něčeho a není tomu dosud konec, nicméně doufám, že tyhle dvě zprávy vám udělají radost.

Předně si nenechte ujít nové číslo časopisu ŽIVÁ HISTORIE, označené jako prosincové, přesně to, jehož titulní stranu přikládám v -jpeg obrázku. Autorský výtisk mi přišel včera poštou, takže by se mělo právě v tyto dny objevit v trafikách, a i když má na obálce v souvislosti s předpokládaným koncem světa upoutávku Záhadní Mayové, uvnitř se skrývají čtyři strany věnované bitvě u Slavkova. Tři z nich jsem sice napsal já, ale důvod, abyste si periodikum koupili, je jinde. Tenhle časopis totiž pokaždé obsahuje nějakou přílohu, zpravidla rozložitelného, takřka plakátového formátu, a tenktokrát se zde objevuje cosi hodně unikátního. Je to barevná mapa ženijního kapitána Calmeta Beauvoisina ve velikosti, odpovídající zhruba formátu A1, vytvořená roku 1805 a představující nejpodrobnější zákres jak terénu, tak i rozložení zejména francouzských sil v průběhu bitvy u Slavkova včetně přesunů, tvarů, rozmístění děl a jejich dostřelu.... Nádherná a poučná věc, hodná zarámování, pokud ovšem oželíte barevné mapy ke kampani roku 1805 z atlasu West Pointu na druhé straně!
Malý výřez z oné mapy se situací kolem Santonu (kde bude 1. prosince 2012 i ukázka bitvy) a Olomoucké silnice...
To druhé upozornění se týká televize, konkrétně stanice ČT 2, které vysílá dokumentární francouzský snímek z cyklu Mýty a fakta historie, pořízený roku 2007. Jmenuje se Bitva u Slavkova, má dva díly a program říká, že jednička bude vysílána (včetně reprízy) 24. 11. ve 20:00, 26.11. v 15:30 a 29.11 v 9:50. Dvojka následuje 1. prosince ve 20:00 s reprízou 3. prosince v 15:40 (a pak možná ještě jednou dopolední, to mi ale program neprozrazuje...). Abych se přiznal, možná jsem tento dokument už viděl ve francouzské verzi, ale jistý si nejsem, v každém případě si ho nahraji jak kvůli sobě, tak i kvůli případným reakcím v komentářích, abych byl v obraze...

Hezký den stejně jako ty další...!

neděle 18. listopadu 2012

SHARPŮV MEČ PRÁVĚ VYŠEL



Další skvělý tip na vánoční čtení dorazil od překladatele a mého přítele Jiřího Beneše v podobě ukázky s nového svazku Sharpe’Series. Tuším, že je to v chronologickém pořadí čtrnáctý příběh série z pera Bernarda Cornwella a Richard Sharpe se svými spolubojovníky od 95th Rifles se v něm ocitá v roce 1812 v pekle bitvy u Salamanky, které Francouzi říkají podle dvou pahorků Arapiles. Svedli ji 22. července 1812 Arthur Wellesley, hrabě Wellington, a maršál Auguste de Marmont, vévoda z Ragusy, s výsledkem, který byl pro francouzskou stranu víc než nepříznivý, neboť Marmontova prohra znamenala obrat v celé Poloostrovní válce. Samotná bitva představovala brilantní ukázku Wellingtonova strategického i taktického rozhledu, nemalou roli v předehře k ní sehráli britští i španělští tajní agenti a francouzský maršál se nechal vlákat do nastražené pasti. Wellington totiž předstíral, že před ním Salamanku vyklízí a dává se na spěšný ústup k portugalské hranici, leč místo toho zaujal se skvělým využitím terénu postavení bokem k předpokládanému Marmontovu postupu. Pokud jde o to další, končí Sharpův meč jedním z nejlepších popisů střetů napoleonských válek, jaký Cornwell vytvořil, bitvou u Garcii Hernández, což byl útok jezdectva Královské německé legie na ustupující francouzský zadní voj. A proč Sharpův meč? Protože tu krom zmíněných bojů jde o francouzský palaš značky Klingenthal v luxusní důstojnické podobě a o jeho vlastníka, důstojníka císařské gardy, s nímž se Richard Sharpe střetává… Knihu vydalo podobně jako všechny ostatní svazky nakladatelství Oldag a prolink na ně máte v nadpisu

Ukázka Sharpova meče v překladu Jiřího Beneše
Slunce stoupalo, rychle vysušovalo pláň a rozpalovalo skaliska tak, že se jich nebylo možné ani dotknout. Obzor zahaloval lehký opar z vlhkosti a nad plochými skalnatými vrcholy obou arapilských kopců se chvěl vzduch. Dělostřelci plivali na hlavně děl a sledovali, jak plivanec zasyčí a v mžiku se vypaří. A to ještě ani nevystřelili. V trávě i obilí se to jen hemžilo hmyzem, nad vlčími máky a chrpami poletovali motýli a z oblohy mizely poslední potrhané mráčky jako pozůstatky včerejší bouře. Kraj se krčil pod pálícím sluncem a zdálo se, že je prázdný. Z hřebenu ani z obou kopců nebylo vidět víc, než viděla jedna setina ze sta tisíce mužů, kteří se ten den shromáždili u Los Arapiles. Byla středa 22. července 1812.
Auguste Marmont dovršil před dvěma dny šestatřicet let. Byl vévoda z Ragusy, ale on sám si mnohem víc cenil toho, že je nejmladším maršálem Francie. Teď však byl ze všeho nejvíc netrpělivý. Ten Angličan, Wellington, porazil všechny francouzské generály, kteří se mu postavili, ale Marmonta neporazil a také neporazí. Auguste Marmont, syn kovolijce, získal nad Angličanem umným manévrováním výhodu a teď už zbývalo jen předstihnout ho a být u portugalských hranic dřív. Přesto se ho nyní, když se chýlilo k polednímu, zmocnila nejistota.
Dojel k zadnímu úpatí Velkého Arapilu, sesedl a pěšky vystoupil na vrchol strmého svahu. Tam si opřel dalekohled o kolo děla a dlouho pozoroval Malý Arapil, vesnici a stavení na jižním konci hřebenu. Také další důstojníci namířili dalekohledy do těch míst a jeden z nich, štábní důstojník, na hřeben ukázal. „Tam, pane. Vidíte?“ zvolal.
Marmont zamžoural, protože mu bleskl do očí odraz od mosazného tubusu, pak dalekohled zamířil do místa, kam ukazoval důstojník, a po chvíli zahlédl v zorném poli muže v dlouhém modrém kabátě a v šedých kalhotách, s nezdobeným kloboukem na hlavě. V první chvíli jen zamručel. Tak tedy Wellington je na hřebenu. „Co tam dělá?“ zeptal se.
„Možná obědvá, pane," řekl štábní důstojník a zasmál se.
Marmont se zamračil. „Takže co? Zůstat, nebo jít dál?“ uvažoval nahlas.
Nikdo mu neodpověděl. Marmont posunul zorné pole doleva a uviděl na Malém Arapilu dvě britská děla. A pak další, možná čtyři, na návrší za vesnicí. To nebylo moc a žádné obavy to v něm nevyvolalo. Narovnal se a zadíval se na západ. „V jakém stavu je terén?“
„Suchý, pane.“
Pláň se táhla lákavě na západ a byla prázdná; velká zlatá cesta, která ho mohla dovést před Wellingtona. Marmont měl sto chutí jít dál, předstihnout britského generála, aby mu mohl zablokovat cestu a dobýt nad ním vítězství, které by oznámilo Francii, Evropě a světu, že Auguste Marmont zničil britskou armádu. Už nyní to vítězství prožíval. Vybere si bojiště, přinutí pěchotu v červených kabátech útočit do nějakého nemožného svahu, jehož vrchol bude lemovat jeho milované dělostřelectvo, a už teď viděl, jak zoufalé útočné řady Britů rozvracejí dělové koule a kartáčové střely. Přesto když nyní stál na Velkém Arapilu, stále cítil zvláštní pochybnost. Viděl červenokabátníky ve vesnici a děla na kopcích, ale je to jen zadní voj, nebo něco víc? „Jde dál, nebo zůstává tady?“
Opět mu nikdo neodpověděl. Maršál Francie, hodností hned druhý po císaři, měl tmavě modrou uniformu lemovanou zlatými listy a také na límci a ramenou se mu blýskalo zlato. Maršál Francie měl privilegia, bohatství a čest, ale to vše si musel vysloužit tím, že dokázal odpovídat na těžké otázky. A jedna z nich teď stála před Marmontem. Jít dál, nebo zůstat?
Bitva u Salamanky/Arapiles pro ty, kteří budou chtít vědět víc
Marmont přecházel po vrcholu Velkého Arapilu a uvažoval. Tlačily ho boty a to ho rozčilovalo. Bylo to k vzteku. Muž, který si bere do pole sto padesát párů bot, by v nich měl najít aspoň jedny, které by mu seděly. Znovu se přiměl myslet na Brity. Opravdu jdou dál? Wellington mu neposkytl příležitost k boji už celý měsíc, tak proč by se k tomu měl odhodlat právě dnes? Ale na druhou stranu, proč by měl dál čekat? Marmont se vrátil k dělu a znovu si opřel dalekohled o kolo. Viděl postavu svého nepřítele v nezdobeném oblečení, jak hovoří s vysokým mužem v zeleném kabátě střeleckých regimentů. Takže střelci. Britská lehká pěchota. Ti, kteří jsou schopni postupovat rychle, dokonce rychleji než Francouzi. Že by Wellington nechal ve vesnici svou lehkou divizi a zbytek armády už je na cestě a pochoduje na západ, aby unikl trestu francouzského Gribeauvalova dělostřelectva? Marmont se snažil uvažovat, co by dělal, kdyby byl na Wellingtonově místě. Zřejmě by se pokusil nějak svého nepřítele oklamat. Přimět ho, aby tady zůstal trčet. Ale jak? Nechal by své nejlepší jednotky ve vesnici a sám tam s nimi zůstal, neboť jestli je přítomen generál, musí si nepřítel myslet, že je tam celá armáda. Marmont stále uvažoval, i když věděl, že jednou se rozhodnout musí. Zatracené boty!
Lepší je dělat něco, než nedělat nic. Obrátil se k štábním důstojníkům a poručil připravit útok na samotnou vesnici. Bylo mu jasné, že je to manévr, kterým vše jen oddálí. Odradí britský zadní voj od
toho, aby se odvážil na volnou pláň, a utvoří krycí clonu, za níž by mohl pokračovat v pochodu na západ. Dobře však věděl, že tohle není rozhodnutí, s nímž stále váhal; velké rozhodnutí, z něhož měl strach. Jeho sluha prostřel na trávu bílý ubrus a připravoval na něj stříbrné příbory, které s maršálem a jeho sto padesáti páry bot všude cestovaly. A Marmont usoudil, že válka musí počkat a teď je na řadě oběd. Zamnul si ruce. „Výborně! Studená kachna!“
Po jižní části strmého svahu sjížděl jezdec a míjel jednotky čekající na rozkazy, které je buď pošlou na západ, nebo jim řeknou, že zůstanou tady. Kůň překlusal přes mělký brod, projel kolem starého mostu pro pěší z velkých plochých kamenů a jezdec ho pak pobídl směrem k tomu zvláštnímu arapilskému kopci, kde se měl zdržovat maršál Marmont. V šavlové tašce nesl dopis. Pobízel koně do svahu, kam až to šlo, pak sesedl, hodil uzdu jednomu z pěšáků a pustil se do posledních desítek metrů strmého svahu pěšky. Doběhl k maršálovi, zasalutoval a podal mu složený zapečetěný papír.
Marmont pohlédl na pečeť a usmál se. Znal ji a věděl, že osobě, která ji používá, lze věřit. Rozlomil ji, rozložil papír a obrátil se na majora Berthona. „Rozkódujte to! Rychle!“
Znovu se podíval na kopec obsazený nepřítelem. Kdyby tak mohl vidět, co je za ním. Ale možná mu to řekne ten dopis…, pokud to není jen nějaká politická záležitost nebo hlášení o Wellingtonově zdraví. Netrpělivě čekal, až Berthon dopis psaný číselnou šifrou rozkóduje. Tvářil se klidně, aby na něm nepoznali nervozitu, a poručil jezdci, který zprávu doručil, nalít víno. Dokonce s ním prohodil pár slov a pak už byl Berthon hotov a podal mu papír s přepsanou zprávou. „Britové dnes potáhnou na západ,“ stálo v ní. „Tady zůstane jedna divize, aby Vás přesvědčila, že Wellington míní bojovat o Salamanku. Zbytek armády bude spěchat v obavě, abyste je nepředstihli.“
Los Arapiles, pohled z jednoho kopce na druhý; v bitvě hrály klíčovou roli...
To už věděl! Zpráva mu pouze potvrdila, co mu říkal instinkt, ale věděl to. A pak jako na stvrzení právě nabité jistoty uviděl chvost prachu, který se vznášel jako lehká šmouha na západě. Táhnou pryč! A on je předstihne! Roztrhal zprávu od La Marquesy na malé kousky, rozhodil je do větru a s úsměvem se obrátil k důstojníkům. „Dostali jsme ho, pánové! Konečně jsme ho dostali!“
Pět mil odtud táhla přes město a dál po římském mostě britská třetí divize, která zůstala na severním břehu Tormesu jako ochrana Salamanky. Byl to nepříjemný pochod. Občané města se jim vysmívali, spílali jim za to, že před Francouzi prchají, a důstojníci a seržanti museli vojáky krotit, aby zachovali klid. Prošli pod malou pevnůstkou na mostě, pak odbočili doleva na cestu a pokračovali na jih, dokud nedošli do vesnice jménem Aldea Tejada. Tady už byli blízko velké pláně, na níž se měla odehrát bitva.
Třetí divizi trvalo víc než dvě hodiny, než prošla kolem. Vojáci byli unavení, skleslí z dalšího ústupu a zahanbení tím, že museli odejít z města. Někteří vlekli únavou nohy, jako by ani neměli sílu je zvednout, a za pochodovou kolonou se zvedal prach. Cesta do Ciudadu Rodriga už vyschla a prach nad ní vířil jako mlžný závoj. A k tomu se ještě přidával na západním obzoru chvost prachu zvířený trénem s bagáží, kterou poslali napřed pro případ, že by musela ustoupit celá armáda. Marmont měl zprávu, viděl prach a zapomněl na příliš těsné boty. Protože cítil vítězství.
Na britské pozici na hřebenu nepanovala žádná euforie. Čekání způsobilo, že Wellingtonovi důstojníci byli podráždění a nedůtkliví. Sharpe si na chvíli lehl, protože předchozí noc toho moc nenaspal, a teď zíral na rozlehlou pláň, nad níž se na ocelově modré obloze vznášeli jestřábi. Bylo už po poledni a nic nenaznačovalo, že by Marmont rozvinul levé křídlo a padl tak do pasti. Sharpe však věděl, že k tomu po poledni musí dojít. Vzbudila ho dělostřelecká palba na útok Francouzů na vesnici. Chvíli pozoroval, jak britské dělové koule rozvracejí řady nepřátelských batalionů a jak britská rojnice vede mezi obilím boj s francouzskými voltižéry. Útok Francouzů byl ještě na okraji vesnice odražen, ale jednoho úspěchu Marmont přece jen dosáhl. Jeho děla na Velkém Arapilu vypudila britská děla z vrcholu Malého Arapilu. Sharpe sledoval, jak dělostřelci za pomoci pěšáků stahují těžká děla po strmém svahu dolů. Takže první kolo pro Francouze.
Francouzský útok nebyl příliš silný. Zpoza Velkého Arapilu vyšlo kolem pěti tisíc mužů a postupovalo směrem k vesnici. Sharpe slyšel z pláně ostřejší práskání Bakerových pušek a věděl, že voltižéři proklínají britské střelce a v obilí umírají. Ale bylo to všechno tak daleko, že se mu to zdálo jako boj vedený cínovými vojáčky, na který se člověk dívá z okna horního poschodí. Modré uniformy postupovaly vpřed, zastavily se a praménky bílého kouře ukazovaly, kde Francouzi vypálili salvy z mušket. Obláčky kouře zase označovaly místa, kde vybuchovaly nad hlavami nepřátel granáty, přičemž zvuk obojího přicházel až vteřiny po tom, co se kouř objevil.
Útok se zastavil těsně před vesnicí. To však nebyla bitva, tohle ještě ne. Pokud by to Francouzi mysleli vážně a opravdu chtěli dobýt těch pár ubohých chýší, šli by do toho ve svých velkých kolonách s blýskavými orly nad hlavami. Vpřed by je hnaly bubny, prostor před nimi by ostřelovalo jejich dělostřelectvo a hluk by v odpoledním horku sílil. Kolony by pak prošly vesnicí a postupovaly by dál do malého údolí, a tam by se potom odehrála skutečná bitva. Sharpe začal znovu klímat.
Vzbudil ho Hogan a nabídl mu oběd: dvě studená kuřecí stehna a zředěné víno. Sharpe jedl ve stínu zdi domu a poslouchal přestřelku jednotek lehké pěchoty, která pořád ještě probíhala. Pláň na západě byla stále prázdná, nic nenasvědčovalo tomu, že by Francouzi skočili na návnadu, a Hogan zasmušile připouštěl, že pokud se během dvou hodin nic nestane, dá zřejmě generál povel k ústupu celé armády. Takže další ztracený den?
Wellington přecházel před farmářským stavením jako tygr v kleci. Už předtím byl jednou ve vesnici, přesvědčil se, že obránci nemají žádné problémy, a teď okusoval studené kuřecí stehno a čekal, až Marmont odkryje karty. Nic jiného se dělat nedalo. Všiml si Sharpa, přivítal ho zpátky mezi živými, ale na žádný větší hovor neměl náladu. Přecházel sem a tam, pozoroval situaci a uvažoval.
Náhle se k němu na vrchol hřebenu přihnal jezdec na zpěněném koni, seskočil ze sedla, zasalutoval a podal generálovi papír. Byl to pobočník generála Leitha a ani nečekal, až si Wellington zprávu přečte. „Na levém křídle se už pohnuli, pane!“ vyhrkl.
„Tak přece!“ zvolal Wellington. „Podejte mi dalekohled. Rychle!“
V jednom místě se na pláni mezi obilím nacházela úžlabina, do níž se nedalo z hřebenu dohlédnout, a Francouzi byli v ní. Generál Leith, daleko na západě, zpozoroval jejich pohyb jako první, ale teď už Francouzi stoupali po cestě do vyšší polohy a do zorného pole Wellingtonova dalekohledu. Ovce se dostávaly na území vlků. Wellington sklapl dalekohled, odhodil kuřecí stehno, které okusoval, a na jeho tváři se objevil triumfální výraz. „Na mou duši, ono to vážně vyjde!“
Okamžitě nasedl na připraveného koně a rozjel se cvalem k západu, až se za ním zvedal chvost zvířeného prachu. Sharpe se dál díval na jihozápad na velkou pláň, která se tak lákavě táhla před Francouzi, a sledoval, jak jejich jednotky vystupují z úžlabiny a jsou teď vidět jako na dlani. Byl to krásný pohled. Batalion za batalionem se přeskupoval do pochodového tvaru a všechny mířily na západ vstříc spalujícímu horku. Útok na vesnici tedy měl pouze za cíl zdržet zadní voj Britů, zatímco levé křídlo Francouzů v přesvědčení, že nepřítel je už na pochodu, se ho teď dychtivě snažilo předstihnout. Nad plání se chvěl horký vzduch, a přesto Francouzi pochodovali po polních cestách mezi bodláky a obilím svižně, plni elánu a ctižádosti, se zbraněmi na zádech a s nadějemi v srdcích. Táhli dál a dál na západ, celý pochodový proud se stále víc natahoval a nikdo z nich netušil, že nepřítel čeká ukrytý pár mil na sever od nich připravený k boji.
Hogan zářil. „Dostali jsme ho!“ zvolal. „Konečně jsme ho dostali, Richarde!“
Bitvy málokdy začínají rychle. Většinou se rozvíjejí jako požár trávy. Hořící ucpávky po výstřelech z mušket nejdřív doutnají, pak je vítr je rozfouká a tak vznikají stovky podobných malých ohýnků. Některé samy zhasnou, jiné se rozhořívají, ale zadupou je boty vojáků. Může se však stát, že se malé ohníčky spojí a vítr plameny rozdmýchá a šíří dál, až se z jisker doutnajících ucpávek vyvine hučící ohnivý živel, který spaluje bezmocné raněné a mrtvé. V Los Arapiles pořád ještě k žádná bitvě nedošlo. Byly tu jiskry, jež se mohly změnit v požár, ale odpoledne ubíhalo a důstojníci, kteří sledovali situaci od stavení na jižním konci velkého hřebenu, cítili, že jejich radostné vzrušení se pomalu mění v nudu. Francouzské baterie stále střílely na vesnici přes hlavy vlastních vojáků usazených v trávě a v obilí, ale síla jejich palby slábla a Britové toho využili k tomu, aby dovlekli svá děla zpátky na Malý Arapil.
Odpoledne doutnalo. Minula třetí hodina, pak čtvrtá a mužům na hřebenu a batalionům za ním zněly zvuky boje jako hřmění vzdálené bouře, která na ně nemá žádný vliv. Francouzské levé křídlo, čtvrtina armády, pochodovalo na západ. Vojáci slyšeli děla za sebou a mysleli si, že je to pouze chabá reakce zadního voje Britů.
Britští dělostřelci z Royal Horse Artillery, kteří vytáhli a vytlačili dvě děla na vrchol Malého Arapilu, obsluhovali svá vzpínající se monstra špinaví a zalití potem. Děla odskakovala na chobotech lafet dozadu, rozbíjela skaliska na druhém arapilském vrchu a po každém výstřelu musela obsluha ustavit železnou pákou chobot lafety zpátky do původní pozice. Pak vytřela hlaveň, monstrum nakrmila, odpálila výstřel a vše se opakovalo. Přitom se dělostřelci v horku dusili kouřem, jenž je štípal do očí. Jedna obsluha vsunula do hlavně sférický garnát. Byla to tajná britská zbraň, kterou vynalezl před osmadvaceti lety poručík Shrapnell, a od té doby se žádné zemi nepodařilo podobný granát zkonstruovat. V tomto případě byl docela malý, protože po strmém svahu se na vrchol nedalo vytáhnout těžší dělo než šestiliberní. V duté
železné kouli Shrapnellova vynálezu bylo kolem prachové nálože nacpáno šedesát kulí do mušket. Délku zápalky dělostřelci odhadli tak, aby granát vybuchl nad Velkým Arapilem. Pak ji nabíječ vrazil do ústí hlavně, odstoupil, seržant, který dělu velel, zkontroloval obsluhu, potom se dotkl žhnoucím doutnákem zápalnice a po několika vteřinách kola zarachotila na skále, chobot se smýkl dozadu, z hlavně vyšlehl kouř a granát svištěl přes pláň.
Velký a Malý Arapil...
Bitva doutnala. Mohla vzplanout každým okamžikem a skutečně se zdálo, že osud, božstvo každého vojáka, jeví o jiskry, jež probleskovaly kolem vesnice Los Arapiles, zájem. Dělostřelecký důstojník na Malém Arapilu sledoval tenkou šedou stopu, kterou za sebou zanechávala zápalka sférického granátu, jehož dráha se skláněla k vzdálenému okraji vrcholu Velkého Arapilu. A přímo nad vrcholem granát vybuchl a pokropil terén pod sebou smrští olověných kulí a střepin roztrženého pouzdra. Většina se neškodně zaryla do země, některé zarachotily na rozpálené skále, ale dvě kule zasáhly se zlovolností osudu Augusta Marmonta do boku a srazily nejmladšího francouzského maršála k zemi. Nezabily ho, ale v každém případě mu pro ten den znemožnily velet armádě, která už v tu chvíli mířila ke své zkáze.

čtvrtek 15. listopadu 2012

VÁLEČNÁ ŠTĚSTĚNA PATRICKA O´BRIANA JEŠTĚ JEDNOU

Od kolegy, který mi v říjnu poskytl zde zveřejněnou ukázku z OʼBrianovy Válečné štěstěny (prolink na ni máte v nadpisu), mi přišla na mail napoleonknihy@volny.cz následující informace, která odpovídá na tehdy nadhozenou otázku, zda a za jakých podmínek kniha v Talpressu vyjde a zda vůbec vyjde. Zde ji máte:

Píšu ohledně O´Briana a jeho Válečné štěstěny coby klubové vydání v Talpressu. Mám vlastně dvě zprávy, špatnou, a super dobrou .) Nejprve ta první – ke konci října se nashromáždilo a uhradilo cca 80 klubových objednávek, což bohužel původní třístovkovou hranici ke klubovému vydání zdaleka nedosahuje. Určitým handicapem bylo, jak dostat informaci o obnoveném vydávání této skvělé námořní série co nejvíce fanouškům a zájemcům (v tomto určitě hodně pomohl i váš blog, za což patří velký dík). Každopádně po přemýšlení, zda vydávání zastavit i v této formě nebo najít nějaký kompromis a pustit se i přes to všechno do pokračování, se nakladatel pan Talaš rozhodl pro variantu druhou. Samotného ho tehdejší pozastavení série dlouho trápilo - i když člověk musí přemýšlet i ekonomicky, to je jasné. Můžu tedy s velkou radostí oznámit, že Válečná štěstěna bude! Všichni v Talpressu chtějí poděkovat všem, kteří věřili klubovce a svými objednávkami a předplatbami se snažili tento obnovený projekt podpořit, a protože taková věc by neměla zůstat bez zpětné odezvy, mám pro ně další dobrou zprávu. Cena „klubovky“ bude oněch avizovaných 379 Kč. Každý předplatitel spolu s knihou obdrží slevový kód na 50 Kč jako poděkování za účast na tomto nezvyklém projektu. Kód bude možné uplatnit formou slevy na nákup zboží v eshopu, ale může být také proplacen v hotovosti či převodem na účet! Pro zbytek malonákladu bude cena jiná - to jim patří, malověrným Ale vážně, radostně pokračujme dále - tyto „klubovky“ budou k dispozici už na konci listopadu (!), aby si jej věrní čtenáři mohli užívat během vánočních svátků. I tímto způsobem by chtěl Talpress poděkovat všem, co projektu věřili a podpořili jej. Takže milovníci O´Brianovské námořní série si můžou šťastně oddechnout a kdo si chce přečíst šesté pokračování ještě letos (a ještě k tomu za nižší cenu), má stále možnost si do 25.11. na stránkách Talpressu tyhle výhody zajistit. A ještě jednou velký dík všem fanouškům …

pondělí 12. listopadu 2012

SLAVKOV-AUSTERLITZ 2012

Následující informaci jsem si dovolil převzít ze serveru www.austerlitz.org, kde se bezpochyby ještě objeví podrobnější program vzpomínkových akcí (proto na něj dávám prolink do nadpisu). Zde máte to, co vás asi zajímá nejvíc, tedy čas, téma, místo a účast bojové ukázky, kterou, jak z převzatého textu zjistíte, budu mít tu čest i potěšení live komentovat.

Hlavní vzpomínková akce věnovaná napoleonské historii ve střední Evropě proběhne ve Slavkově a na slavkovském bojišti ve dnech 30. listopadu – 2. prosince 2012. Hlavními body programu budou sobotní bitevní ukázka pod kopcem Santon (14:00), večerní defilé s přehlídkou a ohňostrojem ve Slavkově u Brna (19:30) a nedělní pietní akt na Mohyle míru (10:30). 
207. výročí bitvy u Slavkova
AUSTERLITZ 2012
30. LISTOPADU - 2. PROSINCE 2012
SLAVKOV, TVAROŽNÁ, PRACE A SLAVKOVSKÉ BOJIŠTĚ
Letošní bitevní ukázka v programu vzpomínkových akcí 207. výročí bitvy u Slavkova proběhne na tradičním místě pod Santonem u obce Tvarožná, 1. prosince 2012 od 14 hodin.
    Zúčastní se jí na 900 „vojáků“ v uniformách armád Francie, Varšavského vévodství, Rakouska, Ruska a Saska, na 60 koní a 15 děl. Účastníci přijedou kromě České republiky také ze Slovenska, Polska, Rakouska, Německa, Francie, Belgie, Itálie, Maďarska, Ruska a Rumunska.
    Průběh bitevní ukázky bude komentovat historik a autor literatury faktu, věnované mj. a především období revolučních a napoleonských válek, Jiří Kovařík. Scénář ukázky je letos inspirován závěrečnou fází rozhodujících bojů na Prateckých výšinách a ústupem koaličních jednotek přes Křenovice a Zbýšov na Slavkov a Hodonín, tedy sekvence bitvy nepříliš známá, protože probíhala souběžně s konečným útokem Soultova sboru do týlu koaličního levého křídla v údolí Zlatého potoka, jde o část bitvy, jejíhož závěru se na francouzské straně účastnily především jednotky pod velením maršála Bernadotta.
    V ukázce se představí na francouzské straně tři bataliony pěchoty v celkové síle cca 350 vojáků, dělostřelectvo bude obsluhovat mj. dva čtyřliberní polní kanóny systému Gribeauval, repliky v měřítku 1:1, jezdectvo bude zastoupeno jednotkami gardových jízdních myslivců a kyrysníků. Na koaliční straně to budou dva bataliony rakouské pěchoty a jeden ruské, početnější dělostřelectvo, a mezi jezdci nastoupí císařští a královští huláni, husaři a kyrysníci a ruští gardoví a bugští kozáci.
    Vstup do hlediště bitevní ukázky bude zdarma. Vstupenky na tribunu lze zakoupit v předprodeji na www.ticketstream.cz