Miloslav Kolomazník
„Bratrovražednou válku“, jak někteří naši
předci ještě i na počátku 20. století nazývali nepříliš dlouhý, zato ale krvavý
konflikt mezi Pruskem a Rakouskem, který v roce 1866 tvrdě dopadl na naše
území, nám dodnes připomínají stovky různých pomníků, náhrobních kamenů a železných
křížů.
Dva roky po ukončení bojů byl jeden z nejkrásnějších
pomníků vztyčen na bývalém šibeničním vrchu u Trutnova, na nejvýše položeném
místě tehdejšího bojiště, kde už bezmála 150 let ční jako nepřehlédnutelný
symbol a dominanta tohoto podkrkonošského města. Pomník byl postaven na počest
padlých i přeživších příslušníků rakouského X. armádního sboru, kteří zde
vybojovali jedinou vítěznou bitvu Rakušanů na českém území v této válce. Jeho
hmotnost je odhadována na úctyhodných 50 tun a kromě toho, že je to u nás nejvyšší
a zároveň i největší pomník, věnovaný událostem válečného roku 1866, je to velice
zajímavá technická památka, která slouží také jako netradiční rozhledna.
O výjimečnosti a symbolice sedmnáctimetrového
litinového obelisku svědčí snahy někdejších nadšenců a posléze i říšských úředníků,
kteří se v roce 1905 zasadili o to, aby byly v útrobách pomníku
slavnostně uloženy tělesné ostatky generála Ludwiga von Gablenze, kdysi vrchního
velitele rakouských jednotek bojujících u Trutnova. Tato netradiční hrobka tu
dodnes přitahuje pozornost velkého množství návštěvníků města a jeho blízkého
okolí.
Zrod myšlenky
Myšlenka na vybudování centrálního památníku bitvy u
Trutnova se objevila už záhy po ukončení války. Jejím iniciátorem byl Christoph
Jungkunst - zakladatel a první předseda trutnovského Vojenského vysloužileckého
spolku. V březnu 1867 předstoupil Jungkunst před ostatní členy svého
spolku a pokoušel se je přesvědčit o uvolnění potřebného finančního obnosu ze
spolkové pokladny. Nečekaně však narazil na tvrdý nesouhlas, a proto se rozhodl
pokračovat bez podpory domovského spolku a zorganizoval veřejnou sbírku. Ze
svých vlastních úspor zaplatil stavební dokumentaci, na jejímž podkladě brzy získal
souhlas oprávněných institucí, včetně ministerstva války.
Kdo očekával, že by k uvolnění napětí mezi
Jungkunstem a veteránským spolkem mohl přispět slavnostní ceremoniál k položení
základního kamene, se tvrdě zmýlil, neboť se nikdo ze členů spolku nedostavil. Jungkunst
ve svých snahách nepolevil a s postupujícím časem se mu dařilo získávat významnější
„spojence“, kteří mu pomáhali zejména při shánění nových finančních prostředků.
Velice důležitým partnerem mu byla trutnovská radnice, jejíž představitelé se
kromě částečného financování podíleli také na realizaci jednotlivých etap
výstavby pomníku.
Jako místo pro stavbu byla vybrána parcela na severozápadním ostrohu dominantního vrchu Šibeník,
kterou získal spolek (Spolek pro vybudování pomníku) darem v srpnu 1867.
Před zahájením výstavby bylo nutné strhnout původní kamennou zeď, jež tvořila součást
někdejšího popravčího místa a vybudovat novou pískovcovou opěrnou zeď.
V jejím středu, na základu z červeného pískovce, byl vztyčen sedmnáct
metrů vysoký, uvnitř dutý, litinový jehlan. V přibližně třetině své výšky
byl pomník horizontálně rozdělený několika zdobenými římsami. Nad nejvýše
položenou římsou byl pak ze všech stran ozdoben pozlacenými plastikami různých vojenských
atributů. Vespod téže římsy byly umístěny pamětní desky, jež uváděly, a to vždy
podle plukovní příslušnosti, jmenný seznam všech padlých rakouských důstojníků a
počty usmrcených řadových vojáků. Všechny desky pak byly lemovány zdobenými rámy.
Na úplném vrcholu byl pomník ukončen trojúhelníkovými prosklenými okénky. Monumentalitu
místa měly umocňovat robustní litinové sloupky, vzájemně propojené těžkými ocelovými
řetězy.
Ke slavnostnímu odhalení nového památníku došlo 27.
června 1868 při příležitosti oslav druhého výročí od svedení vítězné bitvy.
Ceremoniálu, pro něž se město Trutnov odělo do slavnostního hávu a téměř na
každém rohu vyhrávala vojenská hudba, se zúčastnila celá řada vzácných hostí,
mezi nimiž nechyběli arcivévodové Albrecht a Rainier, množství vysokých štábních
důstojníků, významní donátoři, zatupci kléru, a ani samotný generál Ludwig von
Gablenz, někdejší velitel X. sboru,
jemuž byla na konci slavnostního proslovu provolána třikrát „sláva“ (nejdříve však
byla podle protokolu provolána rakouskému císaři a po něm arcivévodovi
Albrechtovi – vítězi od italské Custozy ze dne 24. června 1866).
Stavba nového památníku vyšla na celkových 13 005
zlatých a 71 krejcarů. Jako úryvek vystřižený ze současného žurnálu pak působí
informace, že finanční přebytek, který po konečném vyúčtování celé akce zbyl,
se roky marně pokoušel soudní cestou uchvátit tentýž veteránský spolek, který
realizaci památníku hned od počátku bojkotoval.
Až do počátku 20. století se na vzhledu pomníku téměř nic
nezměnilo. Jedinou výjimku pak tvořil rok 1898, kdy byl před pomníkem z darovaných
finančních prostředků instalován ochranný kovový plot s brankou. O rok
později se náročnější stavební úpravy dotkly pouze útrob monumentu. Významný
zásah do celkového uspořádání vnitřního prostoru představovala pracná, ale
užitečná vestavba točitého schodiště. Provozovateli pomníku se tím otevřela
možnost využívat ho jako netradiční rozhlednu a příležitostně pak jako stožár,
na jehož vrcholu se vždy ve výroční den bitvy třepetal císařský černožlutý
prapor.
Místem posledního
odpočinku
Přelomovým, nejen v historii pomníku, ale i samotného
města Trutnova, se ukázal být rok 1905. Ludwig von Gablenz byl v té době už
více než třicet let po smrti, když místo jeho dosavadního odpočinku – zarostlý
a dlouho nepoužívaný curyšský hřbitov, muselo ustoupit plánům na výstavbu
nových obytných domů. Ty rozrůstající se švýcarská metropole nutně potřebovala,
a proto bylo rozhodnuto o definitivní likvidaci starého hřbitova. O generálovy
ostatky tehdy projevila zájem jak trutnovská radnice, tak i místní ostrostřelecký
a veteránský spolek, kteří pro tyto účely nabízely místo nad jiné důstojnější -
útroby obřího litinového pomníku - zasvěcené jeho padlým „kamarádům ve zbrani“.
Trutnovští se svým návrhem uspěli, a tak byl předběžný termín pro uspořádání slavnostního uložení generálových ostatků stanoven
na 28. září 1905.
Předtím než bylo přikročeno k exhumaci, transportu rakve
do severovýchodních Čech a jejímu následnému uložení na trutnovském Šibeníku, bylo
nutné pomník podrobit několika nevyhnutelným stavebním úpravám. Ve spodní části
byla vybudována budoucí Gablenzova hrobka a pro zajištění potřebného přístupu
ke vstupním ocelovým dveřím, jež se nacházely vysoko pod střední částí pomníku,
bylo k pravému boku přistaveno vnější ocelové schodiště, opatřené krátkou
podestou a bohatě zdobeným oboustranným zábradlím. Na podstavu pomníku byla
připevněna zinková deska s informacemi o významných meznících Gablenzova
života; na horní část pomníku pak přibyl zlacený medailon s jeho portrétem.
Exhumace se na curyšském hřbitově konala 19. září 1905. Černá
dubová rakev s kovovou skříňkou uvnitř, v níž spočinuly generálovy ostatky,
pak zvláštním vlakem vyrazila na cestu do Prahy, kde ji převzal jeden
z Gablenzových synů; odtud vlak pokračoval do Trutnova. Na trutnovském
nádraží byl do smutku oděný nákladní vagón na několik dní odstaven. V době od příjezdu, až po
slavnostní snesení rakve z katafalku, se u vagónu střídala čestná stráž, kterou
zajišťovali členové místního ostrostřeleckého spolku. Spolu s generálovými
ostatky byl z Curychu do Trutnova dopraven také Gablenzův mramorový
náhrobní kámen, jež byl původně vytesán do tvaru sraženého kmene stromu. Ten
byl po smutečním ceremoniálu osazen
nedaleko litinového pomníku, kde je k vidění dodnes.
Počátek slavnostního dne 28. září ohlásilo budíčkem
několik vojenských trubačů. Nebe bylo zatažené a z tmavých mraků
k zemi padaly proudy vody. Ani nevlídné počasí, byť se později umoudřilo a
vysvitlo příjemné podzimní sluníčko, však nemohlo odradit neuvěřitelný počet 50
000 přihlížejících lidí, kteří se sjeli za netradiční podívanou a doslova přeplnili
tehdy jen šestnáctitisícové město Trutnov.
V 8 hodin ráno byl vagón s rakví oficiálně
otevřen. Generálovi nejbližší rodinní příslušníci a blízcí přátelé se sem
postupně přicházeli poklonit a pomodlit. Bohatou květinovou výzdobu, jíž dominoval
velký bílý kříž, záhy doplnilo 37 bohatě zdobených pohřebních věnců. Kolem 9
hodiny se čestné vojenské jednotky, členové desítek různých veteránských spolků
(celkem se jejich počet odhaduje na 1100 mužů), vojenská hudba, přímí pozůstalí,
duchovenstvo i ostatní oficiální účastníci smutečního průvodu, začali před
nádražím řadit. Pro generálovu rakev sem byl dopraven vojenský pohřební vůz,
tažený černým čtyřspřežím.
V půl jedenácté zahřměl ze Šibeníku pronikavý výstřel
z hmoždíře, a opakoval se každou následující minutu až do okamžiku, kdy
byla rakev slavnostně uložena v památníku. Bezprostředně po prvním
výstřelu se generálovým ostatkům dostalo křesťanského požehnání a rakev pak byla
za zvuků smutečního chorálu vyzdvižena na pohřební vůz. Příslušníci armády
vzdali ještě poslední hold svému generálovi a hned jakmile připažili, padl dlouho
očekávaný povel a smuteční průvod se vydal na pochod městem.
V těch ulicích Trutnova, kudy měl smuteční průvod
projít, mlčky postávalo tísíce přihlížejících a se zájmem hleděli na nekonečné
procesí smutečních hostí. Bylo jich nakonec tolik, že Ti z nich, kteří průvod
uzavírali, vycházeli od nádraží teprve v okamžiku, kdy se už čelo průvodu
nacházelo před trutnovskou radnicí (asi 700-800m). O pár bloků dál se od průvodu oddělilo několik vybraných
vojenských jednotek, včetně vojenské kapely, aby se přesunuly do míst, odkud měly
později vypochodovat ke slavnostní vojenské přehlídce. Trudnou atmosféru
umocňovalo nepřetržité vyzvánění z nedalekého evangelického kostela. Na jihovýchodním
úpatí Šibeníku, v místě, kde se Rokytnická silnice kříží s několika
lesními cestami, byla rakev z pohřebního vozu snesena a odnesena osmi
veterány války 1866 až k památníku.
Poslední rozloučení odstartoval krátký církevní obřad a
poté přišly na řadu očekávané projevy představitelů, kteří převzali nad celou
akcí patronát. Vedle Gablenzových vojenských činů v celkem 56 bitvách, jichž
se během své vojenské kariéry zúčastnil, z nichž největší důraz byl kladen
právě na tu trutnovskou, zde byly připomenuty také zásluhy iniciátora stavby
památníku, Christopha Jungkunsta, bez něhož by se Gablenz do Trutnova nikdy
natrvalo nevrátil. Po ukončení posledního projevu byla vypálena čestná salva a
následovala státní hymna. Z dominantního návrší se k obyvatelům
Trutnova sneslo burácivé dunění osmi dělových výstřelů, po nichž byla rakev
s ostatky přenesena do krypty a zahalena do černožluté státní vlajky.
Po pietním aktu se většina účastníků odebrala na svah pod
památníkem, odkud mohli z nabízené „ptačí perspektivy“ nerušeně přehlížet poslední
bod smuteční slavnosti - defilé vojenských jednotek. Vycíděné zbraně a
nažehlené uniformy, stejně tak jako pravidelné tvary příslušníků pěchoty,
jezdectva a dělostřelectva, znovu přilákaly do ulic početný dav diváků. Pochodová
kolona se protáhla kolem severního úbočí Šibeníku a zastavila se až před
trutnovskou radnicí, kde byly jednotky rozpuštěny a odveleny do svých provizorních
ubytoven. Gablenzovi blízcí příbuzní, významní patroni a další pozvaní hosté,
se ještě setkali v hotelu Bílý kůň
při hostině na rozloučenou. Tisíce návštěvníků, kteří si nezapomenutelnou událost nenechali ujít, se po
zbytek dne procházelo po bývalém bojišti, nejvíce pak po Gablenzově návrší a
kolem jeho nové hrobky.
Konec dobrý,
všechno dobré
Vyhlášení samostatnosti Československa v říjnu 1918 přestál
Gablenzův památník bez větší újmy. K jedinému vážnějšímu zásahu, který byl
ale vzhledem k likvidaci velkého množství aktuálně nežádoucích památek
vcelku přijatelný, došlo až o několik let později. V souladu se zákonem č.
50 Sb. ze dne 19. března 1923, nařizujícím odstranění památek a nápisů
připomínajících symboly zaniklé monarchie, bylo rozhodnuto o stržení jedné z pamětních
litinových desek, věnované v roce 1908 císaři Františku Josefovi I. Desku nechal
vyrobit a na pomník připevnit veteránský spolek při příležitosti 60. výročí od
nástupu císaře na trůn.
Navzdory nepříznivé době se snadno korodujícímu litinovému
pomníku i nadále dostávalo potřebné pravidelné péče, a to především ze strany
spolku vysloužilých vojáků, kteří také realizovali jedny z úplně
posledních stavebních úprav. V roce 1927 bylo rozhodnuto o vsazení
proskleného okna do podlahy nad kryptou a v roce 1936 byl pak do interiéru
konečně přiveden elektrický proud, díky němuž mohla být nasvícena jak krypta
s rakví, tak i vstupní prostor do pomníku.
Od data ustanovení nového státního zřízení bylo zakázáno
pořádat tradiční vzpomínková setkání, jež se konala vždy v blízkosti
pomníku. Od stejného roku býval pomník zpřístupněn veřejnosti už jen jednou za
pět let a po druhé světové válce se tato perioda ještě protáhla. Do pomníku
začalo zatékat a v nevětraných prostorách se srážela vlhkost. Celá řada
kovových prvků, včetně vnitřního schodiště, začala korodovat a ztrácet své
původní vlastnosti. Pravidelná a pečlivá údržba vzala dávno za své, a když už
měla být nějaká mimořádně provedena, často chyběly odborné znalosti. Nejvíce
postižená místa byla ošetřována jen povrchově, mnohdy jen provizorním nánosem
nové barvy. Špatný technický stav vnějšího pláště pomníku přitahoval čím dál
větší pozornost sběratelů druhotných surovin, kteří z něj postupně odcizili
většinu ozdobných litinových prvků, včetně jednoho z těžkých ocelových řetězů.
Až pád komunistického režimu přinesl nový náhled na
problematiku dlouhodobě zanedbávaných památek. Díky tomu byla ještě v roce 1990
započata celková rekonstrukce již značně poškozeného pomníku. Nejprve bylo
pořízeno několik nových odlitků ozdobných prvků, které z podstavce
uloupili vandalové a doplněn byl také chybějící kus litinového řetězu. Kvůli
obnoveným oslavám a připomínce 125. výročí od ukončení války 1866, bylo
opraveno vnější schodiště, aby mohl být interiér pomníku opět zpřístupněn
veřejnosti. V roce 1993 bylo opraveno vnitřní schodiště a obnovena původně
rozvalená vnější opěrná zeď. O rok později byly z okolí pomníku vykáceny
náletové dřeviny a ze severozápadního úbočí zmizely
vzrostlé stromy, které bránily ve výhledu na pomník. V roce 1997 byly
doplněny zbývající ozdobné prvky a byl obnoven nátěr vnějšího pláště. V roce
2011 pak byla vybudována nová přípojka elektrického vedení a nainstalováno moderní
noční nasvícení památníku. O dva roky později se přikročilo k obnově
vnitřního pláště pomníku, při němž byla odstraněně koroze z litinových
dílů a vytmeleny dilatační spáry. Ani tím však obnovovací práce neskončily a
s krátkými přestávkami pokračovaly až do roku 2005. Poslední stavební
úpravu představovala montáž nové vlajkové žerdi. Po téměř čtrnácti letech byl
pomník dokončen, přičemž veškeré stavební úpravy vyšly na celkem 1,5 mil. Kč.
V roce 2001 byla zrestaurována a vrácena na své
původní místo také výroční litinová deska, původně věnovaná k 60. výročí
panování císaře Františka Josefa I. Ta byla po celou dobu, a to i přes
nesouhlasný postoj prvorepublikových státních úředníků, uskladněna uvnitř
pomníku. Posledním ze zmizelých symbolů někdejší slávy Podunajské monarchie, který však zřejmě nemá šanci se na pomníku kdy
znovu objevit, tak zůstává černožlutý císařský prapor, jež se kdysi hrdě třepetal
na jeho vrcholu.
Kdo byl Ludwig von
Gablenz?
Ludwig Karl Wilhelm, svobodný pán von Gablenz, jak zní
úplné jméno a titul pozdějšího habsburského generála jezdectva, se narodil 19.
července 1814 v duryňské Jeně. Byl příslušníkem staré saské důstojnické
rodiny, proto už ve čtrnácti letech nastoupil vojenskou dráhu u saského vojska.
V Drážďanech, jež dlouhou dobu vojensky spravoval také jeho otec, vystudoval
Rytířskou akademii a později byl povýšen na poručíka královské saské jízdní
gardy. Na jaře 1833 přešel v hodnosti podporučíka do rakouské armády a o
dva roky později obdržel u pěšího pluku č. 18 hodnost nadporučíka. Záliba a
nesporný talent v jízdě na koni ho však předurčovaly ke službě u
jezdectva, kam byl nakonec díky patřičným známostem převelen a jako rytmistr
druhé třídy zaujal v srpnu 1839 post u kyrysnického
pluku č. 6. U téhož pluku obdržel dne 30. května 1845 povýšení do hodnosti
rytmistra první třídy.
V roce 1848, za války proti Piemontu, zastával
funkci pobočníka majitele pluku hraběte von Wallmoden. Západně od Verony se dne
6. května zúčastnil slavné bitvy u Santa Lucie, ve které rakouské vojsko pod
vedením polního maršála Radeckého porazilo dvojnásobně silnější sardinskou
armádu. V Radeckého štábu pak u Vicenzy zařizoval pomocné služby a u
Verony se mu dostalo výjimečného úkolu, neboť byl jako parlamentář odeslán do
sardinského hlavního stanu. Mladý důstojník na zasloužilého veterána
napoleonských válek zřejmě zapůsobil a 1. července byl přímo Radeckým povolán
do generálního štábu, v němž se zúčastnil vrcholné bitvy celé kampaně – u
Custozy ve dnech 23. - 25. července.
Vedle štábní práce přijímal Gablenz také bojové úkoly
přidělované menším jezdeckým oddílům. Např. 14. srpna se dobrovolně přihlásil
do vysoce rizikového podniku a v čele šedesáti jezdců byl vyslán vyhodit
do vzduchu želelezniční trať mezi Milánem a Treviglio. Úkol pod přímou palbou
obránců splnil a na několik dní zpomalil postup nepřátelských jednotek. S dobrovolníky
pod velením pozdějšího sjednotitele Itálie - generála Garribaldiho, se měl tu
čest setkat v bitvě u Marrazone dne 26. srpna, kde se pohyboval jako
důstojník generálního štábu u divize polního maršála Edmunda knížete
Schwarzenberga.
Do hodnosti majora byl Gablenz povýšen dne 19. září a
krátce na to byl převelen na uherské bojiště, kde zaujal pozici
v generálním štábu armádního sboru, jemuž velel generál jízdy hrabě
Schlick. V období od prosince 1848 až do konce června 1849 se Gablenz
zúčastnil více než dvaceti bitev proti uherským povstalcům, získal Rytířský
kříž Řádu Marie Terezie a 11. července 1849 byl povýšen do hodnosti
podplukovníka. 13. prosince následovalo povýšení na plukovníka. 27. února byl
Gablenz přítomen bitvy u Kápolny, za což později obdržel Vojenský záslužný kříž.
V letech 1850-1856 následovalo několik
diplomatických misí. Nejprve u ruského vojenského stanu (ruský spojenecký
kontingent o síle 140 000 vojáků vstoupil na uherské bojiště krátce před úplným
potlačením povstání), na přelomu let 1850-1851 u spojenecké saské armády, o rok
později ve Varšavě a konečně v letech 1854-1856 v Moldávii, kde
působil nejprve jako pozorovatel a později jako velící generál. Hodnost
generálmajora mu byla propůjčena 31. března 1854.
V roce 1857 obdržel Gablenz velení 2. brigády u VII. armádního
sboru, se kterým se v Itálii v roce 1859 zúčastnil nového tažení proti
Piemontu a jeho spojenci – Francii. U Magenty, dne 4. června 1859, byl nucen
dočasně převzít velení nad 1. divizí těžce raněného podmaršálka svobodného pána
von Reischach. V prohrané a rozhodující bitvě této války - u Solferina, dne
24. června 1859, už znovu velel své 2. brigádě. Rakušané zde ztratili téměř
22 000 mužů, s nimi i celé tažení a 11. července uzavřely ve
Villafrance příměří. Rakouský císař se vedle územních ztrát (Lombardie) musel
vyrovnat se ztrátou také více než stovky generálů, které poslal za zpackané
tažení „jedním škrtnutím pera“ do penze.
Dne 15. srpna 1862 byl baron Gablenz (právo užívání tohoto titulu
obdržel 8. března 1858) převelen k V. armádnímu sboru a s platností
od 21. srpna byl povýšen do hodnosti polního podmaršálka. Ve stejném roce se
stal také druhým majitelem 6. hulánského pluku. Úplné samostatnosti ve velení rakouským
silám se dočkal 12. prosince 1863, kdy byl ustanoven velitelem expedičního
rakouského VI. armádního sboru, s nímž měl v rámci spojenecké armády,
tvořené tehdy pruskými, rakouskými a hrstkou saských a hannoverských jednotek
(vrchním velením byl pověřen pruský polní maršál von Wrangel), operovat proti
Dánům v Holštýnsku a Šlesvicku. Válka, která se v roce 1866 stane
jednou z příčin nového ozbrojeného konfliktu mezi Pruskem a Rakouskem, se i
přes nepříznivé zimní komplikace vyvíjela nadmíru dobře a již 12. května bylo podepsáno
příměří, které v listopadu stvrdil mír uzavřený ve Vídni. Dobytá území přešla
pod správu vítězných velmocí, přičemž Rakousko obsadilo Holštýnsko a Prusko
Šlesvicko. Gablenz si v tomto tažení vysloužil celou řadu vysokých
vojenských vyznamenání, mezi nimiž nechyběl ani rakouský Komandérský kříž
Vojenského řádu Marie Terezie nebo pruský řád Pour le Mérite. V září 1865 pak byl
Gablenz jmenován místodržitelem Holštýnska.
Ve třetí dekádě měsíce června 1866 postupně překročily hranice českého
království celkem tři pruské armády a nezadržitelně se draly na jihovýchod,
odkud se v rámci přijatých dispozic měly probojovat k hlavnímu městu Habsburské
monarchie. Tímto válečným aktem vyvrcholily dlouhodobé snahy Pruska o převzetí
vlivu v tzv. Německém spolku, a to na úkor právě Rakouska. Do cesty
každého z nepřátelských pochodových proudů bylo vysláno několik samostatně
operujících armádních sborů, jež byly součástí rakouské tzv. Severní armády pod
velením hrdiny od Solferina - polního zbrojmistra rytíře Ludwiga von Benedek. Prusové
hned od počátku Rakušany převyšovaly morálně, materiálně i takticky, díky čemuž
Rakušané vbrzku utrpěli sérii porážek. Jediná potěšující zpráva přišla od Trutnova,
kde X. armádní sbor, pod Gablenzovým vedením, odrazil dne 27. června pruský I.
armádní sbor generála pěchoty von Bonina a donutil ho, alespoň na čas, vrátit
se zpět do výchozích postavení za hranicemi. Gablenzův sbor za toto vítězství
zaplatil vysokými ztrátami, které si vyžádaly zejména boje o dominantní výšiny
na jih od města. Následujícího dne přišel Gablenz o celou jednu brigádu, která
se díky nenadálému bočnímu útoku ocitla v obklíčení pruských gardových jednotek.
Zbylým jednotkám se však podařilo vyvázat z dotyku nepřítele a ustoupily
k Hradci Králové, kde byla dne 3. července svedena generální bitva, jež
prakticky rozhodla výsledek války v neprospěch habsburské monarchie. Gablenzův
X. sbor a III. sbor arcivévody Arnošta od prvopočátku operovaly na středu
rakouské obranné linie nedaleko říčky Bystřice, kde svou dělostřeleckou palbou
přibyly na několik hodin k zemi valnou část 1. pruské armády prince
Friedricha Karla. Své pozice Gablenz spořádaně vyklidil až v okamžiku, kdy
do centrálního postavení rakouské armády u nedalekého Chlumu pronikly pruské
gardové jednotky a začaly ohrožovat také sousední ves Lípu.
Následujícího dne pověřil Benedek barona Gablenze, aby se pokusil v pruském
hlavním stanu v Hořicích dohodnout podmínky příměří. Zde však neuspěl a
podobně, ne-li hůře, si vedl před pruským králem také 8. července
v Pardubicích. Gablenzův X. sbor (a další čtyři jezdecké divize) pak
obdržel rozkaz, aby se z Čech stáhnul k Vídni, kde se měl zapojit do
obrany hlavního města. Té již nebylo zapotřebí, neboť se pruská válečná
mašinérie zastavila jen pár kilometrů od Dunaje (u Wagramu) a 27. července se
na zámku v Mikulově uvolila podepsat podmínky příměří a schválit předběžnou
mírovou smlouvu, jež byla 23. srpna ratifikována v Praze.
Jestliže si rakouský císař František Josef I. vyřizoval účty
s generalitou za výsledek války 1859, po prohrané válce, jež na Rakousko
uvalila tvrdé sankce a na dlouhá desetiletí poznamenala vývoj ve střední
Evropě, tomu nemohlo být jinak. Celá řada vyšších velitelů byla poslána do
výslužby nebo jim byly nabídnuty podřadné úkoly. Na chvíli se mezi nimi ocitl
také generál Gablenz, ale hned v příštím roce (1867) byl jmenován
generálem jezdectva a zároveň velícím generálem na tzv. Vojenské hranici. O rok
později zastával funkci vojenského velitele Záhřebu. Byla to už ale jeho „labutí
píseň“ a tak 28. listopadu 1871, na nátlak nadřízených, vystoupil z činné
služby.
Dne 28. ledna 1874, během návštěvy svého bratra v Curychu, se
Ludwig von Gablenz rozhodl v hotelovém pokoji pro dobrovolný odchod
z tohoto světa a střelil se revolverem do srdce. Přesný motiv jeho činu je
dodnes nejasný a vede k mnoha spekulacím. Na rozloučenou však zanechal
dopis, v němž stálo: „Jsem smířen s bohem! Život se stal
nesnesitelným. Dva roky se mi vyhýbá spánek, a proto s tím chci skončit.“
Příspěvek byl zpracován převážně
na podkladech publikace „Trutnovská legenda“, kterou vydalo Město Trutnov v roce
2005 při příležitosti stého výročí převozu a uložení ostatků generála Gablenze
na vrchu Šibeníku.
Žádné komentáře:
Okomentovat