neděle 8. července 2012

ČERNÝ ĎÁBEL

Michal Šťovíček
Olivier Pichat: Generál Alexandre Dumas
Přezdívku Der Schwarze Teufel získal už od Rakušanů ojedinělý zjev mezi Napoleonovými generály a pod tímto názvem = Le Diable noir také vyšla v r. 2008 ve Francii jeho biografie. Nemám se tedy proč omlouvat nikomu, kdo by mě chtěl popřípadě vinit z politické nekorektnosti titulku příspěvku o historicky prvním francouzském generálovi afro-karibského původu...

Thomas Alexandre Davy de la Pailleterie, později běžně zvaný Alexandre Dumas, se narodil 25. 3. 1762 v Jérémie na ostrově Saint-Domingue (dnes Haiti) jako čtvrté a nemanželské dítě normandského šlechtice a plantážníka markýze Alexandra Antoina Davyho de la Pailleterie a jeho africké ortrokyně Marie-Césetty Dumasové.
          O takového otce asi nebylo co stát: někdy v r. 1774 prodal syna do otroctví s právem zpětné koupě, vrátil se do Francie a odtud syna asi po třech letech nakonec zpětně koupil, vzal ho k sobě a poskytl mu řádnou výchovu mladého šlechtice. Jelikož se mezitím se svou někdejší otrokyní oženil, stal se malý Alexandre takto legitimním šlechticem, neboť podle tehdejších zákonů dodatečné sezdání rodičů předchozí nemanželské děti legitimizovalo, přičemž původ otce dítěte převažoval nad původem matky. Chlapcovo schválené usídlení na území kontinentální Francie současně smazalo jeho předchozí otroctví v koloniích.
          V  Paříži se mladý Alexandr spřátelil s tehdejší rovněž „barevnou“ celebritou, narozenou jako otrok - rytířem Josephem Bolognem de Saint-George, proslulým šermířem a hudebním skladatelem, a začal se učit truhlářem, Vynikal atletickou, asi 1,85 m vysokou postavou s typicky černošskou fyziognomií a nesmírnou silou.
Madame Dumas
           S otcem se posléze kvůli jeho druhému sňatku rozešel ve zlém a pod jménem své matky = Alexandr Dumas vstoupil v r. 1786 do pluku Královniných dragounů jako prostý dragoun. Tehdy se také spřátelil s několika budoucími Napoleonovými generály, např. Espagnem (ten mu byl později svědkem na svatbě) a Beaumontem.
           V létě 1789 byl jeho oddíl odvelen do Villers-Cotterêts  (80 km severovýchodně od Paříže), kde se Alexandre seznámil s Marie-Louisou Labouretovou, dcerou hostinského, u něhož byl ubytován, a v zimě 1792 se s ní oženil - až poté, co splnil podmínku svého nastávajícího tchána, že nejprve dosáhne hodnosti brigadýra.
Následovala závratná kariéra, vybojovaná zprvu u Severní armády (2. 9. 1792 poručík), poté u dobrovolnické americké jezdecké legie (15. 9. 1792 podplukovník) a znovu u Severní armády (30. 7. 1793 brigádní generál). Vykonával hrdinské činy, těšil se přitom přízni tehdejšího ministra války Bouchotta a za obranu Pont-à-Marcq na spojnici armádních křídel byl již 3. 9. 1793 jmenován divizním generálem.
Dumas oplýval skutečně nadlidskou silou, o tom se zachovalo dosti svědectví. Generálův slavný syn, spisovatel Alexandre Dumas st. se narodil až v r. 1802, otcovy silácké kousky znal tedy vesměs pouze z druhé ruky. Ve svých pamětech přitom věnuje otci přes 200 stran a popisuje tedy hlavně to, co se časem dozvěděl, například:
„V době svatby měl obvod lýtka stejný jako moje matka obvod pasu.
Jeho fyzická síla byla v celé armádě příslovečná. V jízdárně se několikrát bavil tím, že když projížděl pod nějakým trámem, zavěsil se na něj rukama a svého koně zvedl ze země mezi stisknutýma nohama. Vzpomínám si, jak jsem jej jako dítě viděl, že si na skrčenou nohu posadil dva muže, dva další si pověsil na záda a takto po jedné noze přeskákal pokoj. Viděl jsem ho, jak v záchvatu bolesti uchopil do obou rukou průměrně silný klacek a točením jej překroutil vedví. Také si vzpomínám, jak jsme jednoho dne vyjeli ze zámečku Fossés, kde jsme bydleli, a otec zapomněl klíč od závory; sestoupil z vozu, uchopil závoru, začal jí bušit do patníku, do něhož byla zasazena, a druhým nebo třetím nárazem jej rozlomil.  
            Doktor Ferus, který pod mým otcem sloužil, mi často vyprávěl, jak byl odvelen jako pomocný chirurg k Alpské armádě. Onoho večera, kdy nastoupil, sledoval u táborového ohně jakéhosi vojáka, který se předváděl siláckými kousky a mezi jiným vsunul prst do hlavně pušky a takto ji pouhým prstem bez pomoci paže zvedl. K přihlížejícím přistoupil muž zavinutý v plášti, sledoval spolu s nimi vojákův výkon, načež se usmál a odhodil plášť.
           ´To je dobré´, řekl. ´Přineste mi čtyři pušky.´ Poznali svého velícího generála a poslechli. Vsunul čtyři prsty do čtyř hlavní a zvedl je všechny stejně snadno, jako předtím onen voják tu jednu. ´Tak´, prohlásil a pomalu pokládal pušky na zem, ´když se někdo snaží o silácké kousky, musí to dělat takhle.´
... tatík Moulin mi při jednom průjezdu Avignonem vyprávěl, že když sloužil pod mým otcem v Itálii, byl vydán denní rozkaz, že žádný voják nesmí vyjít ven bez šavle pod trestem dvou dnů kasárníka. Důvodem byly časté přepady a vraždy vojáků, k nimž docházelo. 
Méně lichotivý generálův portrét
           Otec jednou projížděl po městě na koni a potkal Moulina, který byl v té době pohledným a statným pětadvacetiletým junákem. Bohužel tento statný pětadvacetiletý junák neměl po boku šavli. Když mého otce zpozoroval, dal se do běhu a snažil se ukrýt v boční uličce, ale otec ho spatřil a poznal, proč zdrhá, pobídl koně do cvalu, dohonil ho a s výkřikem: ´Ty darebáku, ty se chceš nechat zabít!´ ho chytil jednou rukou za límec, zvedl ho ze země a aniž zpomalil či zrychlil v jízdě, nesl ho takto v ruce jako nese krahujec v drápech skřivánka, až cestou narazil na strážnici, kde ho hodil vojákům se slovy:           
           ´Toho mizeru na dva dny zavřít!´ Tatík Moulin si ty dva dny odseděl, ale  mnohem silnější dojem v něm po letech zanechalo těch krátkých deset minut letu vzduchem.“
Kdo hádá, že podle takových siláckých kousků později slavný spisovatel dotvářel Porthose, hádá správně.
Koncem r. 1793 se generál Dumas rozešel s přítelem a spolubojovníkem de Saint-George kvůli jeho podloudnému obchodu s koňmi. Postupně velel Západopyrenejské armádě (velice krátce) a Alpské armádě, s níž mimo jiné dobyl z chodu opevněný průsmyk Malý sv. Bernard a Mont Cenis a pobral Rakušanům a Piemonťanům značný počet děl a zajatců. Opět podle pamětí generálova syna:
„Bylo podniknuto již několik neúspěšných pokusů, při jednom z těchto pokusů v únoru přišel o život generál Sarret. Ujela mu noha, zřítil se do propasti  a jeho tělo pohřbil sníh. Proto můj otec vybavil sebe i své muže protiskluznými hroty.
Na Mont Cenis bylo možno útočit jen ze tří stran, čtvrtou zaštítila sama příroda natolik, že ji Piemonťané zabezpečili navíc jen jednou řadou palisád. K této straně bylo možno se dostat jen výstupem ze samého dna propasti.
Otec nařídil klamné útoky ze tří stran a večer 19. floréalu (8. května) vyrazil se třemi sty mužů. Musel obejít horu, zlézt nepřístupnou skálu a svým útokem měl dát současně znamení ke všeobecnému útoku.
Před výstupem ukázal otec svým mužům na skálu, kterou měli zdolat, a řekl jim: ´Kdokoli spadne, musí si už v pádu uvědomit, že je mrtvý a nic ho nezachrání. Je proto zbytečné křičet, křikem si nepomůže a jen vyvolá poplach a ohrozí úspěch celé akce.´
Tři muži se pak během výstupu zřítili, bylo slyšet, jak se jejich těla odrážejí od skalisek, ale žádný výkřik, ani nářek, ani vzdech.
Dorazili na planinu. I když byla temná noc, z pevnosti by mohli zahlédnout na bílém sněhu tmavou řadu modrých uniforem. Na to však bylo pamatováno, každý muž si ovinul tornu bavlněnou košilí a nasadil bavlněný čepec. Otec používal tento převlek, když v noci vyrážel na lov kamzíků.  Došli tak zcela nepozorováni až k patě palisády. Vojáci ji začali zlézat, ale můj otec přišel na jednodušší a nehlučnější způsob: díky své herkulovské síle uchopil jednoho po druhém za kalhoty a za límec a přeházel je všechny přes palisádu. Hluboký sníh ztlumil samotný dopad i hluk.
Piemonťané zaskočení ve spánku a nechápající, jak se mezi nimi mohli tak náhle objevit francouzští vojáci, téměř nekladli odpor.“
V září 1794 byl Dumas postaven do čela Západní armády ve Vendée, kde již po měsíci znechucen situací a krveprolitím složil velení, byl poslán na „zdravotní dovolenou“ a kvůli svým otevřeným protestům proti tamním masakrům byl málem postaven před soud. Pak byl povolán do Paříže, aby potlačil propukající royalistické povstání, ale cestou uvízl kvůli zlomené nápravě svého cestovního kočáru, takže místo něho velel 13. vendémiairu Bonaparte.... Podle jiných se však Dumas schválně opozdil, aby nemusel prolévat krev Francouzů. Byl totiž záhy znám svou humánností, přezdívali mu Pan Lidumil - šetřil civilní obyvatelstvo, bránil zbytečným násilnostem, například v jakémsi alpském městě nechal zničit gilotinu, která byla podle jeho názoru používána až příliš často, atd.
Dumas poté přešel nakrátko k Sambro-Maaské armádě a pak znovu k Alpské. Nakonec byl odvelen k Italské armádě místo původně určeného Despinoye, postupně velel Kilmainovu jezdectvu, jedné Kilmainově divizi, zúčastnil se obléhání Mantovy, kde odrazil jeden Wurmserův výpad, bojoval u Favorite, velel Massénovu jezdectvu, pak přešel k Joubertovi do Tyrol. Při chvále a rozdílení odměn za Mantovu však byl opomenut - přičítal to Berthierovi, s nímž se nesnášel od chvíle, co se s ním v Itálii ostře nepohodl kvůli tomu, že jej Berthier jakožto staršího v hodnosti přeskočil ve služebním postupu (bylo to shodou okolností v době, kdy Dumasovi zemřela malá dcerka, což asi při hádce ovlivnilo generálovo rozpoložení). Dumas se tedy domníval, že Berthier se schválně opomněl Bonapartovi o jeho zásluhách zmínit, ale není vyloučeno, že „na něj zapomněl“ sám Bonaparte...
V březnu 1797 se Dumas zmocnil mostu přes Adiži u Clausen a zablokoval tak rakouskému generálovi Laudonovi ústupovou cestu k Brixenu. S pomocí generála Belliarda dobyl Bolzano a svůj nejznámější hrdinský čin vykonal, když sám zadržel protiútok Rakušanů na clausenský most, dokud nedorazily posily. O tom podrobněji níže...  Bonaparte jej poté vznosně nazval tyrolským Horatiem Coclesem, podle legendárního římského hrdiny, který údajně sám ubránil most přes Tiberu proti etruské armádě.
Dumas se dále zúčastnil útoku na innsbrucký průsmyk a hnal odtud nepřítele 15 mil až do Sterzingu. Tehdy si od Rakušanů vysloužil onu přezdívku Černý ďábel.
Po uzavření míru v Campo-Formiu byl kratičce guvernérem Trevisa, které odmítal plenit, čímž Bonaparta pohoršil. Pak se jen otočil ve Francii a za necelý rok už plul s výpravou do Egypta. Bojoval u Chebreiss a u pyramid a vojensky zlikvidoval káhirskou vzpouru. V Káhiře se ubytoval v domě jakéhosi místního boháče a zabavené zařízení a cennosti v hodnotě dvou milionů odevzdal Bonapartovi s žádostí, aby se postaral o jeho rodinu, kdyby padl. V té době si však již začal od Bonaparta zachovávat odstup.
Dumasovo jméno se kupodivu v materiálech o egyptské výpravě téměř neobjevuje, přestože například právě on velel jezdectvu u pyramid (Murat v oné bitvě velel pouze jezdecké brigádě v divizi generála Duguy), za dobytí Alexandrie dostal od Bonaparta čestnou šavli a zachránil situaci v Káhiře. Otevřeně však nesouhlasil se zničením káhirské Velké mešity a s popravami zajatců. Patřil vůbec k nespokojeným velitelům a Bonapartovým kritikům na tažení a definitivně se s Bonapartem názorově rozešel po masakru v Jaffě.
Při jedné dosti pohnuté debatě v lednu 1799 si na něm pod záminkou nepevného zdraví vymohl souhlas s opuštěním Egypta a odplul. Cestou koncem března jej bouře zahnala do Tarentu, kde ho neapolská vláda zajala a jako válečného zajatce uvěznila v Brindisi a v Messině. Věznitelé s ním zacházeli vysloveně špatně (údajně se ho i pokusili otrávit), takže když jej po dvou letech osvobodilo vítězství u Marenga, vracel se v dubnu 1801 do Francie s podlomeným zdravím - se zmrzačenou pravou nohou, ohluchlý na pravé ucho, s ochrnutou pravou půlkou obličeje, téměř osleplý na pravé oko a s žaludečními vředy. Pro Bonaparta, který mu ostatně neodpustil odjezd z Egypta, se rázem stal bezcenným a neschopným další služby.
Dumas se usadil ve Villers-Cotterêts a své odsunutí do zapomnění těžce nesl. Mimo jiné napsal Bonapartovi:
„Generále Konzule... Postupná otrava, jíž jsem se stal obětí v Neapoli, mi natolik poškodila zdraví, že v šestatřiceti letech trpím neduhy, které by mne jinak potkaly leda v pokročilejším věku... Trápím se ještě jinak... a přiznávám, že toto mé trápení je větší než všechna, na něž jsem si dosud stěžoval. Ministr války mne zpravil, že jsem byl zanesen mezi generály mimo službu. Jakže! ve svém věku a se svou reputací jsem byl takto vyřazen! Jsem ve své hodnosti nejstarším a jsem mimo službu! Hleďte, generále konzule, dovolávám se vašeho soucitu...“
Bonapartem nepohnul. „O tom člověku už mi nemluvte!“ odbyl prý Dumasovy přátele, kteří se za generála přimlouvali.
Přesto První konzul údajně ještě uvažoval, že jej pošle na Saint-Domingue, aby tam zvládl povstání otroků. Někteří v tom spatřují vrchol Bonapartova machiavelismu a hanebnosti - poslat bývalého otroka bojovat proti „svým“! Co když tam ale Bonaparte chtěl naopak přirozeně a šikovně poslat někoho, kdo zná tamní poměry a mentalitu? Dumas každopádně toto poslání odmítl a tím si uzavřel všechny další cesty. Všechny jeho prosby o opětné zařazení do služby již byly marné.
V r. 1802 Dumas dokonce nevinně doplatil na snahy Toussainta Louvertura o autonomii Saint-Domingue. Naštvaný Bonaparte jej bez jakýchkoli ohledů nespravedlivě zahrnul do odvetných rasových proskripcí - vyloučení „barevných“ důstojníků z armády, zákaz pobytu černochů a míšenců na území kontinentální Francie. Nechal jej sice žít ve Francii, ale odebral mu hodnost a poslal ho definitivně do výslužby bez nároku na penzi. Podle jiných mu přece jen přiznal malou penzi 4 000 franků ročně. Každopádně mu však nenechal vyplatit dlužný plat a právoplatné odškodné za zajetí - celkem 33 500 franků.
Někteří autoři vyslovují názor, že Bonaparte se takto sprostě zachoval, neboť na Dumase žárlil - nelíbilo se mu, že ho převyšuje a zastiňuje zjevem i hrdinskými činy. To by ale Bonaparte takhle musel žárlit i na spoustu dalších urostlých a udatných podřízených. Dumas podle všeho nebyl žádný strategický mozek, spíše bijec do přední linie typu Murata nebo Neye, a na takové Bonaparte nežárlil.
           Generál Dumas zemřel 26. 2. 1806 na následky válečných útrap a vězení a podle doktora Corvisarta, od něhož se nechal v r. 1805 při své poslední návštěvě Paříže vyšetřit, i na rakovinu žaludku.
„… a císař odmítl mého otce přijmout. Ten tedy vzal zavděk svými přáteli Brunem (generál Brune byl spisovatelovým kmotrem, i když se při křtu nechal zastoupit) a Muratem, kteří byli právě jmenováni maršály. Shledal, že Brune se nezměnil, ale Murat je zcela odtažitý. Při společném obědě hodlal otec požádat Brunea a Murata, aby sekdyžtak  postarali o mou matku - nastávající vdovu a o mě - nastávajícího sirotka, neboť s jeho smrtí zanikne i jeho důchod a my se ocitneme bez prostředků. Oba mu slíbili, že v případě potřeby učiní vše, co budou moci. Otec objal Brunea a stiskl ruku Muratovi, a druhého dne opustil Paříž.”
Podle některých svědectví propadal generál po zprávách o bitvě u Slavkova záchvatům lítosti, melancholie a nostalgie: například 25. 12. 1805 si prý nechal osedlat koně a hnal se lesem v imaginárním jezdeckém útoku...
Přál si tedy být na slavkovském bojišti alespoň pohřben, což mu samozřejmě odepřeli. Po generálově smrti Napoleon nijak nezaopatřil ani generálovu vdovu a ani se o něm nezmínil v pamětech ze Sv. Heleny. Dumasovo jméno sice figuruje na Vítězném oblouku, ale přestože asi šedesátkrát nasadil v boji život, nikdy nedostal Čestnou legii - jako jediný francouzský generál! Proto autor Dumasovy biografie Cl. Ribbe zorganizoval v r. 2011 e-petici pro udělení řádu Čestné legie gen. Dumasovi in memoriam a zaslal v této věci otevřený dopis prezidentovi Sarkozymu. Stanovy řádu sice nedovolují posmrtné udělení, avšak Ribbe se odvolává na prezidentovu všemocnost podle čl. 3 řádových stanov: „Prezident republiky je velmistrem řádu. Jako takový rozhoduje v poslední instanci o všech otázkách týkajících se řádu.“ Rozhodnutí nepadlo.
V r. 1913 postavili generálovi sochu v Paříži na tehdejším náměstí Place Malesherbes - za 2. svět. války ji zabavili a roztavili Němci. V r. 2009 byla na poctu gen. Dumasovi na tomtéž náměstí - nyní Place du général Catroux odhalena rozměrná plastika znázorňující rozlomené otrocké okovy. Jinak byly generálovi k 200letému výročí úmrtí odhaleny dvě pamětní desky - na domě ve Villers-Cotterêts, v němž zemřel, a v průsmyku Malý sv. Bernard.
Spisovatel A. Dumas reprodukuje ve svých pamětech také líčení zmíněného heroického boje 23. 3. 1797 u clausenského mostu - vyprávění tehdejšího generálova pobočníka, poručíka a budoucího generála Dermoncourta: 
Armáda se na osmačtyřicet hodin zastavila v Bolzanu, což byla v tomto tažení, připomínajícím spíše běh o závod než válku, dlouhá zastávka. Generál Delmas zůstal v Bolzanu a pozoroval Laudonův sbor a cestu na Innsbruck. Zbytek armády na čele s generálem Dumasem vypochodoval nazítří k Brixenu a snažil se dostihnout armádu generála Kerpena, postupující tím směrem.   
Boj na clausenském mostě v časopise z 19. století, kde je boj bez koní
Naše cesta vedla podél vodního toku - něco mezi potokem a bystřinou, který pramení v Černých horách a posílen o vody Riente se pod Bolzanem vlévá do Adiže. Cesta vedla chvíli po pravém břehu, pak tok překračovala, pokračovala po levém břehu a za několik mil opět vodu překročila. Rakušané ustupovali tak rychle, že ani nevyhodili mosty. Hnali jsme se za nimi a už jsme přestávali doufat, že je doženeme, když nám průzkum oznámil, že vytvořili barikádu z vozů na clausenském mostě a tentokrát se nám zřejmě postaví do cesty. Generál ihned vyjel vpřed s asi padesáti dragouny obhlédnout pozice, já jsem ho následoval. Když jsme dorazili ke clausenskému mostu, spatřili jsme, že je skutečně zabarikádován a pěchota i jezdectvo nás čekají. Mysleli jsme, že generál počká na posily, ale ani ho to nenapadlo.
„No tak, řekl, pětadvacet mužů sesedne a ten most mi vyklidí!“ Pětadvacet dragounů předalo své koně do opatrování spolubojovníkům a v palbě rakouské pěchoty se vrhlo k mostu. Jejich úkol věru nebyl snadný: jednak vozy byly těžké, jednak kulky kolem pršely jako krupobití.
„No tak, lenochu,“ řekl mi generál, „ty těm statečným hochům nepomůžeš?“
Sesedl jsem a šel se zapřáhnout do vozů, ale jelikož generálovi se příliš pomalé odklízení nelíbilo, také sesedl a jal se nám pomáhat. Při své herkulovské síle ve chvilce vykonal víc práce než my v pětadvaceti. Říkám-li pětadvaceti, je to moc, rakouské kulky trefovaly a vyřadily nám z boje už pět či šest mužů, když nám naštěstí přiběhlo na pomoc asi šedesát pěšáků. Rozvinuli se po obou stranách mostu a spustili vydatnou palbu, která Rakušany vyvedla z míry tak, že přestali mířit přesně. Nakonec jsme vozy shodili do vody, což bylo o to snazší, že most neměl žádné zábradlí.
Asi za hodinu jsme uslyšeli palbu a podle ní usoudili, že naši zápolí s Rakušany. Generál mě poslal zjistit, oč jde.
Za deset minut jsem byl zpátky.
...Dumas mohl most bránit i takto
„Tak co,“ zeptal se generál, „co se tam děje?“
„Generále, nepřítel se drží, ale jen tak, řekl mi jeden voják, který umí německy, aby nás nechal přejít clausenský most, a za ním si to prý s námi vyřídí.“
„Že prý vyřídí?“ řekl generál. „No, to ještě uvidíme. Kupředu, dragouni!“
A na čele padesáti nebo šedesáti mužů jsme opět vyrazili na nepřítele.
Dorazili jsme k vyhlášenému mostu, po němž mohli projit vedle sebe jen taktak tři koně, a nebylo tam žádné zábradlí.
Jelikož jsem generálovi řekl, že nepřítel vzdoruje jen tak, aby nás vylákal za most, generál most přeběhl v přesvědčení, že Rakušané se na nás neodváží znovu zaútočit. Vběhli jsme tak do hlavní ulice za našimi tirailléry a asi tuctem dragounů, které jim generál poslal na pomoc. Byli jsme právě uprostřed ulice, když jsme spatřili, jak naše pěšáky i dragouny žene zpět jezdecká eskadrona. Ti neustupovali, ale přímo utíkali. Strach je nakažlivý, padl i na dragouny kolem nás a ti následovali své druhy, s námi zůstal pouze tucet z nich.
           S těmito dvanácti muži jsme zadrželi nepřátelský útok a s potížemi se vrátili na dohled mostu, ale tam i naši poslední dragouni vzali nohy na ramena a hledali spásu za mostem.
Těžko říct, jak jsme se generál a já vrátili k mostu. Viděl jsem, jak generál zvedá šavli jako rolník cep a pokaždé, když šavle dopadla, jeden muž se svalil. Brzy jsem se však musel začít starat sám o sebe a ztratil jsem generála ze zorného pole. Hnali se po mně tři rakouští jezdci a chtěli mě dostat živého či mrtvého. Jednoho jsem bodl, druhému jsem rozsekl čelo, ale třetí  mi zasadil ránu šavlí do ramenního kloubu a přinutil mě couvnout tak prudce, že můj měkkohubý kůň se vzepjal a shodil mě do příkopu. To přišlo vhod mému Rakušanovi, který na mě dál dorážel šavlí a byl by mě nakonec na ni napíchl, kdyby se mi bylo nepodařilo vytáhnout levicí sedlovou pistoli. Vypálil jsem nazdařbůh, nevím, zasáhl-li jsem jezdce či koně, ale kůň se otočil na zadních a hnal se cvalem pryč a asi po pětadvaceti krocích svého jezdce shodil.
Když už jsem nemusel bránit svou kůži, hledal jsem očima generála: stál před clausenským mostem a vzdoroval celé eskadroně. Protože most byl úzký, mohli na něj útočit jen dva nebo tři současně a on srazil šavlí každého, kdo se mu ocitl v dosahu.
Žasnul jsem: příběh Horatia Coclese jsem vždy pokládal za bajku, a nyní jsem viděl něco podobného na vlastní oči.
Nakonec jsem se vyprostil zpod koně, vydrápal se z příkopu a začal jsem zplna hrdla křičet:     
„Dragouni, na pomoc generálovi!“
           Sám jsem mu pomoci nemohl, pravou ruku jsem měl téměř odseknutou. Naštěstí druhý generálův pobočník jménem Lambert právě dorazil s čerstvou posilou. Dozvěděl se od prchajících, co se děje, shromáždil je a vrhl se s nimi na pomoc generálovi právě včas. Ten mezitím zabil sedm či osm mužů a ještě jednou tolik jich  zranil, ale už mu docházely síly. Utržil tři rány, jednu do paže, jednu do stehna a jednu do hlavy. Tato však proťala železné dýnko klobouku a jen lehce nařízla kůži. Kromě toho mu sedm kulek proděravělo plášť. Jeho kůň padl a svým tělem naštěstí přehradil mostovku, což možná generála zachránilo, neboť Rakušané se vrhli na jeho sedlový vak a brašny, takže stihl odchytit blízkého bezprizorního koně a znovu se vrhnout do boje. Díky Lambertově posile mohl znovu útočit a hnal nepřátelské jezdectvo tak důkladně, že se po celý zbytek tažení už neobjevilo.“
Generál Dumas je pohřben na hřbitově ve Villers-Cotterêts vedle manželky, vnučky Jeannine a jejího muže, známého historika Ernesta d´Hauterive. Ostatky jeho slavného syna byly odtud v r. 2002 převezeny do Pantheonu. Jeho vnuk, spisovatel Alexandre Dumas mladší je pohřben v Paříži na hřbitově Montmartre (asi sto metrů od své Dámy s kaméliemi - Marie Duplessisové).

Žádné komentáře: