úterý 29. května 2012

MOHL A CHTĚL NAPOLEON UTÉCI ZE SVATÉ HELENY? (2)

Pokračování příspěvku shrnujícího obsah studie Emilia Ocampa s titulem Rescuing Napoleon from St. Helena, která vyšla ve sborníku Napoleonic Scholarship 4/November 2011. Prolink na první část je v nadpisu.


Napoleonovy představy
Napoleon věřil, že pokud by se jeho bratr Josef do dobývání říše v Jižní Americe pustil, mohl by získat určitou podporu Velké Británie, neboť Španělsko odmítalo poskytnout britským obchodníkům ve svých koloniích jakékoliv výhody. Kdyby jim je Josef Bonaparte hned poté, co by se stal "králem Mexika", nabídl, "národ obchodníků" (tak se o Britech vyjádřil sám excísař) by dal určitě přednost zisku před politikou. Britské poměry císař ze svého exilu sledoval a kritizoval, i když v mnohém nic nepochopil. Před doktorem O´Mearou se v roce 1817 vyjádřil, že Liverpool i Castlereagh udělali velkou chybu, když jej připravili o trůn; kdyby s ním uzavřeli mír, poskytli by jim takové obchodní výsady, jaké by Bourboni nikdy nabídnout nemohli. Podobné věty zněly přinejmenším fantaskně, uvážíme-li od roku 1806 provozovaný systém kontinentální blokády a to, že Napoleon považoval už od dob, kdy byl jen generálem, "anglického leoparda" za svého prvořadého a nejúhlavnějšího nepřítele. Stejně iluzorně zněla představa, že po dobytí Mexika a dalších krajin nabídne Josef Británii výhody a na tomto základě s ní bude jednat o bratrově propuštění na svobodu. Podobné úvahy byl jen od reality odtržené představy, neboť vlády všech velmocí se nesmírně bály revolučního výbuchu a Napoleonův útěk by podle nich takový výbuch vyvolal, ať už by excísař přistál kdekoliv.

Kdyby byl Napoleon osvobozen aneb politický dopad
Čtyři roky po Napoleonově pádu se situace v Evropě změnila a strach z Napoleona či bonapartismu vůbec signatáře Svaté aliance či Vídeňského kongresu neopouštěl.
   Rakušany, reprezentované Metternichem, stále víc trápilo revoluční hnutí v Itálii, přičemž za vším viděli bonapartistické myšlenky, ne-li přímo Bonapartovu ruku.
   V důsledku doslova reakční politiky Ferdinanda VII. Španělského se stal Napoleon populární i v zemi, která proti němu vedla řadu let národně osvobozeneckou válku. V Jižní Americe byla situace stále výbušnější  a španělský velvyslanec v USA Luis de Onis od února 1816 varoval (aniž znal myšlenky zajatce ze Svaté Heleny), že Napoleonův útěk sem by vyvolal doslova explozi. Vévoda de Richelieu, francouzský ministerský předseda, upozorňoval, že Napoleonův únik by znamenal ve Francii občanskou válku. Sám se obával, že bonapartisté v USA něco podobného připravují (dokonce psal o třech expedicích, jež mají být z Jižní Ameriky či USA vypraveny), a svému britskému protějšku psal, že se ona skála v oceánu nesmí spustit ani na okamžik z očí.
    Britská vláda připouštěla, že Bonapartův únik by měl ty nejhorší, doslova osudové následky co se uspořádání Evropy i šíření revolučních myšlenek týče. Lord Bathurst guvernéra Hudsona Lowa nabádal k nejvyšší bdělosti, neboť "Buonaparte má k dispozici peníze i dostatek příznivců, s nimiž je bezpochyby ve spojení", a upozorňoval jej na krizi, která už vyústila ve svržení neapolské vlády. V jiných relacích uváděl příklady, před nimiž se musí mít Lowe na Svaté Heleně na pozoru, a psal mu i o šesti tisících louisdorů, vynaložených Napoleonovými příznivci na konstrukci ponorného člunu...  Obavy z revoluce, bonapartistů a Napoleonova útěku sílily, dokladem toho byla ostatně konference v Opavě (něm. Troppau) v říjnu 1820 a možnost útěky kamkoliv pokládaly mocnosti za rozbušku k událostem nedozírných následků.
Admirál Cockburn

Opatření admirála Cockburna
Tato část Ocampovy studie zahrnuje zčásti věci českým zájemcům o problematiku poměrně známé. Shrnuje, že v době, kdy byl na ostrově admirál Cockburn, měl excísař vyměřen perimetr volného pohybu v blízkosti Longwoodu a o vyjížďky jinam byl nucen žádat. Longwood nesměl nikdo navštívit ani opustit mezi setměním a rozbřeskem, návštěvy povoloval buď admirál, nebo dokonce lord Liverpool, připlouvající lodě a zvláštní zprávy se ohlašovaly dělovými výstřely, byl tu zřízen optický telegraf a na nejbližší ostrov Ascension (700 mil SZ od Santa Heleny), využívaný ve válce roku 1812 americkými korzáry, poslal admirál odřad námořní pěchoty, aby si tu nikdo nemohl zřídit základnu pro eventuelní únos. Tito muži měli ostrov bránit před kýmkoliv, a to, že pěšáky na Ascensionu přivítala při vylodění zpráva či nápis, provolávající slávu a dlouhý život císaři Napoleonovy, Brity jen utvrdilo, že Svaté Heleně hrozí permanentní nebezpečí.

Obavy sira Hudsona Lowa
Když byl Hudson Lowe jmenován guvernérem ostrova a odplouval, dostal informaci o jakémsi britském důstojníkovi v posádce, nakaženém "jakobínskými myšlenkami" jakož i upozornění, že silné větry mohou snadno přivát od jihoamerických břehů nějakou loď. Roku 1816 zachytil Lowe Las Casesův dopis Lucienu Bonapartovi, v němž tento muž odpovídal na dotaz, jaké by byly podmínky k útěku z ostrova. Lékař a zapisovatel excísařových myšlenek, autor proslulého Memorialu, psal, že útěk je prakticky nemožný a Napoleon by se ze zajatce ostrova stal zajatcem oceánu. Ujišťoval Luciena, že kdyby císař na útěk pomýšlel, mohl jej uskutečnit už po druhé abdikaci z Rochefortu, kde měl lodě připravené doplout do delty Mississipi či k ústí Ohia. Guvernéra četba listu neuklidnila, raději Jamestown zaplnil vyhláškami, že Parlament pokládá jakoukoliv pomoc zajatci při úniku za hrdelní trest, a měl k tomu důvod. Zachytil dopis z Londýna, určený generálu Bertrandovi a podepsaný šifrou "L. Meu", v němž pisatel rozebíral podmínky i možnosti Napoleonova přistání v USA! Nebyl to jediný zneklidňující dokument, o další se postaral sám lord Bathurst, který počátkem června siru Hudsonovi psal:
   "Máme zprávy, že posádka proslulého piráta známého jako True Blooded Yankee je v Bahíi. Je to navýsost podnikavý a odhodlaný bukanýr. (...) Kapitán jménem Sonntag je nejspíš Němec. (...) Všichni tito dobrodruzi mají plno plánů a touhy uskutečnit Buonapartův útěk a zdá se, že jim je nakloněn i americký konzul v Bahíi..."
    Bathurst se obával, že najmou jeden či dva škunery, přeplují na ostrov Tristan da Cunha a odtud budou pokračovat k severu, ke Svaté Heleně.
    Nutno říci, že cosi podobného zmínila ve svých dopisech i Fanny Bertrandová, která byla se svým mužem v Napoleonově miniaturní suitě.
    Bathurst Lowovi nařídil, aby 1200 námořních mil na jih vzdálený ostrov obsadil, a pokud jej Američané předběhnout, měl ještě víc vystupňovat bdělost! Další příkazy mu nařizovaly, aby uvedl ostrov do obranyschopného stavu a spojil se s britským konzulem v Rio de Janeiru, zdali nemá nějaké zprávy o amerických pirátech či jiných desperátech podezřelých z plánů ohledně Napoleona.
   Těžko se po všech těchto souvislostech diviti, že si Hudson Lowe počínal k svému zajatci způsobem, který pak tolik současníků i spisovatelů odsoudilo!
Hudson Lowe

Krutý žalářník?
Sir Hudson své vládě odpovídal, že pokládá Svatou Helenu za stejně nedobytnou jako Gibraltar či Maltu (již ovšem generál Bonaparte dobyl), že však tu není žádná pevnost (jedna ale na vrcholku nad Jamestownem přece jen byla...), ba ani opevnění, jen přírodní překážky, oceán a větry, kvůli nimž by každý útočník musel na konci své plavby vyčkávat a byl by nejspíš i odhalen. Navrhoval znesnadnit přístupnost Jamestownu  plovoucími bateriemi a propátral svěřené území, kde objevil 23 slabých míst, tedy těch, na nichž by se šlo vylodit. Vytipoval si z nich pět nejkritičtějších zátok a na první místo si dal Prosperous Bay, vzhledem k potřebné cestě k Longwoodu či od něj nejvýhodnější, kde jedinou obranu představoval náročný, srázný výstup vzhůru. Pod tlakem odpovědnosti, důležitosti a direktiv z Londýna se z něho stával do značné míry paranoik, přičemž netušil, že v téže době nabídl americký kapitán hraběti Montholonovi (který o tom má ve svých denících zápis z 14. srpna 1816), že Napoleona z ostrova za milion dolarů dostane. Montholon i generál Gourgaud se domnívali, že plán má šanci na úspěch, excísař ale odmítl z důvodů, rozebraných v předchozích odstavcích...
   Příkladů je v Ocampově studii ještě o něco víc, žádný z nich ale  nedokládá nějaký přesněji definovaný či propracovaný záměr.

Proč k tomu nedošlo?
Lowe nakonec disponoval 500 důstojníky, 2300 vojáky a 500 děly, rozmístěnými podle jeho dispozic, optickým telegrafem stavěným tak, aby dostal co nejrychleji zprávy o čemkoliv, co se k ostrovu blíží, tři fregaty, dvě malé řadové lodě a  šest brig, což neustále patrolovalo kolem ostrova. Studie po tomto výčtu končí trochu rozpačitě načrtnutím šesti bodů, kvůli nimž se nic z plánů neuskutečnilo:
1.: Napoleon sám odmítl plány, které mu jeho sympatizanti nabídli.
2.: Roli sehrála neschopnost a nedostatek vůdčích schopností Josefa Bonaparta.
3.: Logistické překážky a komplikace.
4.: Změny politické situace na obou březích Atlantiku (přičemž z autorova rozkladu vyplývá spíš opak, tedy to, že změny úspěšnému vylodění nahrávaly).
5.: Obavy ze zrady.
6.: Zapojení příliš mnoha mocností do sledování všeho, co by císařův útěk naznačovalo.
   Nejsou to žádné překvapující objevy, takové se ani nedaly očekávat a nikdy k nijakým nejspíš nedojde, rozhodně ale podávají mnohem plastičtější obraz o souvislostech osudů zajatce ze Svaté Heleny v letech 1815 až 1821, tedy o tom, co ve většině jeho životopisů nenajdeme a z čeho objevíme v legendárním Memorialu jen drobnosti...
Francouzská Perrotova mapa Svaté Heleny z roku 1815

pátek 25. května 2012

NAOMI NOVIK: VÍTĚZSTVÍ ORLŮ (ANEB TÉMÉRAIRE POPÁTÉ)

Přebal český...
Tahle informace, myslím, potěší minimálně pár čtenářů blogu, kteří na ni netrpělivě čekají odkudkoliv a v komentářích se mě ptali, zda netuším, kdy a jak se anotovaná kniha objeví .
    "Nad Velkou Británií se stahují mračna: Bonapartovy armády  překročily La Manche a vítězně postupují anglickou půdou. Hlavním císařovým cílem je obsadit Londýn. Drak Témeraire byl naneštěstí vyloučen z vojenských služeb a co se jeho kapitána, Willa Laurence, týče, ten byl za velezradu odsouzen k trestu smrti. Vláda je od sebe odtrhla, avšak Laurence i Témeraire se snaží najít navzdory soustavné hrozbě francouzské armády vprostřed dunění děl jeden druhého. Pokud se jim to podaří, budou se snad moci připojit k britským hnízdům odporu a vrhnou se ohněm i mečem na císaře Francouzů, za krále, zem i vlastní svobodu," tak jeden francouzský web shrnuje obsah v pořadí už pátého dílu knižní fantasy série Američanky Naomi Novik se souhrným názvem (podle jména draka) Témeraire.
    Pro ty, kteří překvapeně zírají a netuší, oč jde, přikládám do nadpisu prolink na můj článek o této sérii, kde zjisti, jaké svazky předcházejí, i to, že se jedná o velmi zdařilou fantasy a fikci, odehrávající se z velké části v napoleonských válkách, byť jsou trochu jiné, Tady totiž je krom pěchoty, kavalerie, artilerie a loďstva i letectvo v podobě draků a v některých dílech se bojuje ve vzduchu způsobem, který si nezadá s Battle of Britain z Druhé světové. Naši nakladatelé jsou na anotace a nalákání čtenářů dosti skoupí a říkají o obsahu jen málo, přičemž prozrazují konec, což činí dosti klopýtavě a nepříliš přitažlivě takto:
   "Temeraire a jeho kapitán Laurence byli v závěru čtvrté části ságy rozděleni. Než se znovu sejdou, Napoleon podnikne invazi na britské ostrovy a tentokrát se mu s pomocí draků podaří vylodit se na anglické půdě. Noviková líčí dramatický průběh války, která vrcholí mohutnou bitvou,v níž nad Napoleonem zvítězí flotila admirála Nelsona. Laurence je za své zásluhy zproštěn trestu smrti, je však vypovězen do Austrálie, kam ho krom věrného Temeraira doprovází také dračice Iskierka."
    Odradit se tím nenechte, celá série je rozmarně zábavná, dobře zkomponovaná a já osobně se na tento díl velmi těším, byť jsem před časem louskal originál...
   Naomi Novik: Vítězství orlů. Téméraire 5. Překlad Gizela Kubrichtová, vydal Argo-Triton, ISBN  978-80-7387-572, inzerovaná cena 298,- Kč.
...anglický a francouzský.

středa 23. května 2012

KAREL MARIA TOMAN A JEHO ILUSTRACE

(*27. 2. 1931, Studená - †2. 10. 2000, Praha)
I když jsem na tomto blogu o Karlu Maria Tomanovi, výtvarníkovi, grafikovi a ilustrátorovi, už psal (na příspěvek, který patřil řadu měsíců k nejnavštěvovanějším, se dostanete prolinkem v nadpisu), stále cítím cosi jako dluh vůči vzácnému člověku, jehož jsem měl tu čest i radost znát a který mě dal velice mnoho co se impulzů i nasměrování k vojensko-historické a zejména napoleonské tematice týče. Mrzí mě, že na internetu najdete jen pár článků, které sice vypočítávají část díla, jež po sobě nechal, avšak představu na konkrétních příkladech si uděláte jen částečnou. To vše dohromady je důvodem, proč jsem sáhnul do svojí knihovny a vybral pár příkladů, které doplňuji (s podkazy, pochopitelně) pasážemi z toho, co záslužně sepsali jiní...
    "Celý život strávil vysedáváním nad stovkami kreseb císařských a kdovíjakých vojáků a vydobyl si renomé jednoho z našich největších znalců historického vojenství zejména v oblasti výtvarného uchopení uniforem a zbraní...," říká článek na http://www.komiks.cz/clanek.php?id=538, k němuž se ještě vrátím. 
Ilustrace ke Gárdonyiho Egerským hvězdám
    Nejúplnější životopis je na  http://www.magic-exlibris.webgarden.cz/dalsi-autori-o-z/toman-karel.html a mj. se v něm píše:
    "Toman vyrůstal ve Vranětíně, kde jeho otec byl velitelem četnické stanice a kde malý Karel prožil období před Mnichovem a následnou okupací Československa. Jinošská léta prožil v Telči a Jihlavě, kde také Maturoval na tamějším gymnáziu. V roce 1949 se dal zapsat na Akademii výtvarných umění v Praze. Svá studia začal u profesora V. Sychry, posléze pokračoval v grafické speciálce profesora Pukla. Roku 1953 získal za cyklus dřevorytů Caprichos cenu akademie a právo na dva čestné roky studia. AVU absolvoval v roce 1954. Během studia se seznámil v atelieru profesora Pukla s mladší spolužačkou Emilií Matoškovou, která se na sklonku roku 1954 stala jeho manželkou. O dva roky později se stal člene SČGU Hollar.
Při tvorbě volné grafiky se Toman zpočátku věnoval dřevorytu, později barevné litografii, která se stala jeho nejoblíbenější grafickou technikou, v níž kreslil scénky z italské Commedia dell'arte, kolombín a harlekýnů, vojáčků a panenek. Plasticky vybarvené litografie jsou vytvářeny v duchu ilustrací ke starým kramářským písním, vystřihovánek, omalovánek či lidových perníkových vojáčků. Již jako chlapec si Toman vymýšlel svět, v němž žili skřítkové, podivní tvorové, víly a hejkalové - postavy, které pak přenášel do hrdinských příběhů a pohádek a dramatizoval na svém loutkovém divadle. Karel Toman se stal brzo vyhledávaným ilustrátorem. Jeho barevné tempery, akvarely a perokresby respektují dobu a místa, kde se děj knihy odehrává. Díky Tomanově znalosti vojenské historie, uniforem a zbraní, která byla 
Ilustrace k Markytánce z Jiráskových Vojenských povídek
skutečně ohromující, jsou postavy jeho ilustrací - ať již jde o mušketýry Ludvíka XIII., vojáky napoleonských armád či rytíře křižáckých výprav - skutečné a realistické. Studium historie a militarií bylo Tomanovi z počátku zálibou, postupem doby se však z něj stal v této oblasti skutečný odborník, o čemž svědčí jeho kniha Vojenské stejnokroje nebo série vojáků armád tří císařů pro muzeum ve Slavkově. Toman se nevyhýbal detailům výzbroje a výstroje, jeho schopnost namalovat vojáky a zdůraznit jejich akce byla násobena dovedností malovat a kreslit figury koní, vzpínajících se, cválajících či klusajících. Druhým tématem, které kresebně rád ztvárňoval, byly bytosti z pohádek a stvoření vyrostlá z jeho fantazie, ze snů, které si po celý život zaznamenával. Tato stvoření pocházela z hlubin moře a země a často varovala před důsledky nezvládnutých možností vědy a techniky. Jeho ilustrační tvorba je rozsáhlá. Vedle klasické literatury a pohádek (Flos, Jirásek, Shakespeare, Sienkiewicz, Stevenson, A. Tolstoj, Voltaire) ilustroval knihy odborné a historické. Toman byl i literárně činný. Kromě již citované knihy publikoval mnoho článků o výzbroji a výstroji vojenských útvarů, které vycházely v různých časopisech. Z jeho známkové tvorby lze připomenout známky z roku 1976 určené k propagaci Světové výstavy Praga 1978 - historické poštovní stejnokroje. Samostatnou kapitolou Tomanovy umělecké činnosti jsou jeho papíroví vojáčci - vystřihovánky. Proto je Toman uváděn jako významný český tvůrce v knize E. Ryana „Papíroví vojáci", což je jedinečné dílo zachycující vývoj světové tvorby v této oblasti umění.
Umírající bojovníci z bitvy u Ústí
    Tvorbě exlibris a novoročenek se Toman věnoval jen okrajově, nejvíce exlibris (10) si udělal pro vlastní potřebu, poněvadž si je vlepoval do knih ve vlastní velké knihovně, dalších 20 - 30 věnoval svým přátelům a členům rodiny. Na jeho exlibris jsou opět vojáčci, granátníci, rejtaři, výjimečně pohádkové bytosti. Většinu exlibris tvoří pérovky, ostatní jsou litografie, několik je vícebarevných. Karel Toman se pilně účastnil členských výstav a společenských akcí Hollaru, přehlídek výtvarného umění, tématických výstav (Koně, Původní grafika v nové české knize, Figurativní kresba aj.). V zahraničí měl několik samostatných výstav (Kostnice 1982, Paříž 1986, Este v Itálii a další) a účastnil se řady výstav kolektivních."
    A místo stučné věty o Mistrově smrti ocitujme emotivnější závěr článku v prvním z uvedených odkazů:
    "Tomanův konec byl tragický i šťastný, trochu romantický, každopádně předčasný. Celý život snil o návštěvě místa tisíce kilometrů vzdáleného – o pevnosti Krak des Chevaliers, velkolepé fortifikaci dokončené 1157, největším a nejzachovalejším hradu z období křižáckých válek. Návštěvou jižní Sýrie v září a říjnu 2000 si svůj sen splnil a dal si tak dárek ke svým blížícím se sedmdesátinám, kterých se však již nedočkal. Zemřel necelých 24 hodin po návštěvě hradu, při vystupování z letadla na ruzyňském letišti."
Francouzský kyrysník z průvodce řady Le Petit Futé
  Stanislava Zábrodská zveřejnila na adrese http://www.citarny.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1017:toman-karel&catid=29:ilustratori-cesko&Itemid=4206 obsádlou, byť jak sama píše, neúplnou bibliografii Tomanovadíla, která začíná roku 1959 ilustracemi k historickému románu Gézy Gárdonyiho Egerské hvězdy, což je kniha, v níž jsem jako kluk hltal příběh Istvána Dóbóa, 
Francouzská pěchota z prvního vydání Bitvy tří císařů
statečného obránce pevnosti Eger proti Turkům. V témže roce ilustroval další věc, k níž jsme se dostal mnohem později, již ale mám doma pečlivě zařazenou a bez které se neobejde nikdo z těch, kteří se nějak zabývají Třicetiletou válkou, Grimmelshausenova  Simpliciusa Simplicissima. Následují nejen historické 
Rakouští kyrysníci z La bataille d´Austerlitz (Le Petit Futé)
romány jako Petr První A. Tolstého, ale kupodivu i knihy dobrodružné (Flosovy Lovci orchidejí, Šajnerův Zpívající digger...), ba i sci-fi (Součkovy Blázni z Hepteridy). Z osmdesátých let (min. století) jsou jeho ilustrace Sienkiewiczova Pouští a pralesem, další moje oblíbená, Stevensonova Ostrova pokladů
Dvě ilustrace pro Černý den na Bílé hoře  Dušana Uhlíře

pochopitelně Jiráskovy Vojenské povídky, které doprovodil pérovkami v záhlavích jednotlivých povídek. Velmi zvláštní a krásnou věcí, kterou jsem viděl i v originálech v jeho žižkovském ateliéru, jsou ilustrace Hulpachových Příběhů ze Shakespeara. Bibliografie uvádí i první vydání Bitvy tří císařů Dušana Uhlíře (tuším, že z roku 1995, ve druhém, o deset let mladším, už jsou kresby Karla Zemana), pro které byly použity Tomanovy barevné ilustrace vojáků a uniforem francouzských, rakouských i ruských, známé už roky předtím z pohlednicové série a poté znovu použité ve francouzském průvodci řady Le Petit Futé s názvem La bataille d´Austerlitz (Bitva u Slavkova). Výběrový soupis ilustrátorského díla byl napsán v roce 2008 a scházejí v něm poslední dvě velké věci, barevné ilustrace k Černému dni na Bílé hoře Dušana Uhlíře a k velkolepé knize Leonida Křížka a kol. Pod císařským praporem, což byly kresby ukončené doslova před smrtí.
Dvě strany ilustrací z knihy Pod císařským praporem
     Co ovšem v této bibliografii schází a co si, alespoň my, dříve narození, pamatujeme velmi výrazně, jsou ilustrace pro časopisy našich mladých let, Pionýra, Sedmičku, Ohníček, ABC, Junáka, atd... Tady stojí za citování odstavec z článku na komiksovém serveru, v němž vzpomínka takřka osobní říká:
    "Adolf Born ve své knize pamětí vzpomíná, že Toman patřil „do zástupu umělců, kteří sedávali za svého mládí po různých redakcích, kde v předpokojích čekali s deskami naplněnými svými pracemi, které jim měly otevřít dveře do světa profesionálních ilustrátorů knih a časopisů“. Což o to, s knihami to šlo poměrně rychle, ale časopisy roztály až za Pražského jara.
Tomanův Kapitán Korkorán
    Karel Toman zaklepal na dveře z popela povstalého Junáka a byl přijat. Zadní stránku tehdy zásobil s Družinou čápů Marko Čermák, a redakce chtěla „vážnější“ dílo také dovnitř časopisu. Nakonec stihl Toman jen dva – vlastním textem i kresbami doprovodil Kapitána Korkorána Alfreda Assollanta a Quentina Durwarda z pera Waltera Scotta. Jde sice o „krumovskou“, tedy debublinovanou variantu komiksu, nicméně o její pamětihodnosti není sporu.
Grafika pro radost vlastní i jiných...
    Než totiž hodíte kamenem, musíte vstřebat fakt, že dílo bylo ve své – vizuálně a mediálně daleko chudší době – nesmírně populární. Černobílá pérovka asi opravdu nesplňuje všechny nároky komiksu, jenže tehdejším školákům to ani za mák nevadilo a podle Quentina pilovali šermířské figury...
   Styl je nápadně podobný Krumovi, jen suverenita kresby je možná o něco tlumenější. O to více přesnosti a pečlivosti, která malíři zůstala i poté, co jej vlny normalizace vrhly zpět na ostrov ilustračního umění."
    Pokud byste si chtěli celý kreslený seriál Statečný kapitán Korkorán prohlédnout, naleznete ho na adrese http://daildeca.cz/tomanjun.html
    Na jiném místě téhož článku se pak říká cosi velkého a vznešeného:
    "Sám velký Zdeněk Burian totiž kdysi na dotaz, zda bude mít mezi českými umělci svého nástupce, odpověděl: ,Nepochybuji o tom. Mám-li uvést několik jmen, nesmí mezi nimi chybět Karel Toman´...“
   S čím lze jen souhlasit...
  

sobota 19. května 2012

MOHL A CHTĚL NAPOLEON UTÉCI ZE SVATÉ HELENY? (1)

Koncem minulého roku mi z Kanady přišel sborník Napoleonic Scholarship 4/November 2011, který vydává The International Napoleonic Society, a ve zhruba 160 stranách většího formátu mě z řady příspěvků upoutala studie Emilia Ocampa s titulem Rescuing Napoleon from St. Helena, tedy Napoleonova záchrana ze Svaté Heleny. Už delší čas se chystám vytvořit z něho jisté obsáhlejší resumé, až do této chvíle mi v tom ale bránily nedostatek času a lenost. Studie má nicméně k tématům tohoto blogu (míním reportáž i cesty na Svatou Helenu, jakož i připomenutí hraného snímku Monsieur N., česky jen Napoleon) velmi blízko a věcí, které by shrnuly autory historické fikce hodně oblíbené téma z pohledu dějin i skutečných možností, neexistuje mnoho…

Sledovaný jako vulkán
Ocampo začíná svůj obsáhlý rozbor citací londýnských novin The Examiner z července 1818, které říkají:
„Napoleonův sebemenší pohyb je sledován jako chování vulkánu.“
Krom toho, že se v oné větě zajatci na ostrově neříká Bonaparte, jak bylo u Britů obvyklé, je  pozoruhodné, že i po třech letech poutal sesazený francouzský panovník pozornost nejen čtenářů, ale také oficiálních míst, pravidelně, průběžně a detailně informovaných vskutku o každém hnutí jeho i celého miniaturního dvora. Vůbec se tak nepotvrdila slova, která o něm i ostrově napsal Castlereaghovi lord Liverpool 15. července 1815, kdy se o umístění zajatce, který spadl Británii sám do klína, teprve jednalo a uvažovalo:
„V takovém místě a v takové vzdálenosti by byla každá intrika nemožná, a bude-li odsunut tak daleko od Evropy, velmi rychle se na něj zapomene.“
HMS Bellerophon s Napoleonem připlouvá do Anglie
Britský Prime Minister se mýlil, nezapomnělo se a císař tak stále představoval potenciální nebezpečí. Ostrov pět tisíc námořních mil od Evropy, tisíc dvě stě od Afriky a tisíc osm set od brazilských břehů sice Napoleona izoloval a Royal Navy kontrolovala oceán i plavební trasy, jenže není vězení, z něhož nelze uniknout, a možnost zopakování toho, k čemu došlo na jaře 1815 na Elbě, představovala noční můru nejen pro osoby bezprostředně na zajatce dohlížející.
Komu by možný Napoleonův únik ze Svaté Heleny zkomplikoval život?
Jako narušitel míru obecně byl Napoleon stále nebezpečný pro Brity, jako uzurpátor trůn znamenal hrozbu pro francouzské Bourbony, jenže tyto dvě země nebyly jediné. Obávali se jej i Bourboni španělští, neboť jim patřily rozlehlé kolonie v Jižní Americe, plné nejen nepokojů a nespokojenosti s madridskou nadvládou, ale i bonapartistů, z velké části bývalých císařových vojáků, z nichž mnozí nalezli útočiště buď v portugalské Brazílii, nebo na jihu USA, odkud to bylo na španělské území víc než blízko. Jižní Amerika (kde byla napoleonská legenda populární) představovala prostor, kam by se uprchlík s největší pravděpodobností uchýlil, a tato vize netěšila ani USA, neboť by jim mohla zkomplikovat situaci v jejich zájmovém prostoru.
Bezpečnostní opatření ohledně ostrova byla velká, krom vlastního dozoru a omezení excísařova pohybu se jednalo především o dohodu britské vlády s East India Company, jíž ostrov fakticky patřil; z dohody vyplynulo, že u břehů Svaté Heleny směji zakotvit jen lodě Royal Navy a Východoindické společnosti.

Utéci, nebo být unesen?
HMS Bellerophon s Napoleonem v Plymouthu (Girardet)
Politiky začaly strašit zprávy o plánech bonapartistů na Napoleonovo vysvobození už ve chvíli, kdy císař k ostrovu doplul, či dokonce v době, kdy k ní plul, neboť to byla plavba dlouhá a délku si vynucovala roční doba, kdy musely plachetní lodě plout velkou oklikou až k brazilským břehům a teprve odtud s jihovýchodním větrem pokračovat k cíli. Admirál Cockburn nechtěl brazilskými vodami plout, pohybovalo se tu příliš mnoho pirátů (o těch se zmiňuje i deník Albine Montholonové), z nichž jeden se v oficiálních dokumentech objevuje jako True Blooded Yankee, Američan, který od roku 1815 vyplouval z Buenos Aires pod vlajkou brazilské revoluční vlády. Proto se HMS Northumberland pustila nejprve podél afrického západního břehu k jihu, i když narážela na bezvětří, a teprve pak změnila kurs k západu…
Ocampo, autor studie, kterou se zabýváme, neprobírá hned možnosti úniku, plány a možné přípravy. Dřív než k nim dospěje, upozorňuje na jednu velmi důležitou věc, na Napoleonův pohled. Kdyby se chtěl císař zajetí jen vyhnout, mohl to udělat hned na počátku, po své druhé abdikaci, kdy měl reálnou možnost proniknout  na jedné ze dvou francouzských fregat britskou blokádou před Rochefortem a ostrovem Aix (posádka té druhé byla připravena obětovat se, aby únik plavidla s Napoleonem umožnila a Brity v čele s HMS Bellerophon zdržela). Na tom nic nemění ani klamná císařova naděje a mylný předpoklad, že mu „britský lid“ poskytne důstojný azyl soukromníka přímo na britských ostrovech. Odmítl tehdy prchat a zcela zavrhl i jiné dopravní možnosti do USA počínaje plavbou inkognito na obchodní lodi, na korzárském plavidle či dokonce na ponorném člunu Roberta Fultona a zdá se, že hlavní roli zde hrála jeho důstojnost. Nebyl ochoten se skrývat jako zločinec, natož utíkat ukrytý v podpalubí, nebo dokonce v bedně či v plavidle, které samo o sobě bednu připomínalo. Nešlo o fyzický odpor ale o nebezpečí, že v případě dopadení, při němž mohl být i usmrcen, sám sebe poníží a v očích veřejnosti se zesměšní v duchu svého vlastního výroku:
Přeprava Napoleona z HMS Bellerophon na HMS Northumberland
„Od dokonalosti ke směšnosti je jen krok.“
Stejný způsob myšlení na Svaté Heleně jen zesílil. Kategoricky odmítal cokoliv, při čem by se musel převléknout, zamaskovat, nebo dokonce někde skrčit.
„Pokud by opustil Svatou Helenu,“ tvrdil ve svých Denících např. George Fox, „pak jen s kloboukem na hlavě a s mečem po boku.“
Z tohoto pohledu byl pro Napoleona velký rozdíl mezi dvěma způsoby. Odmítal ten první, při němž by k ostrovu někdo připlul, jeho vyprostil a naložil jako ukradený kus něčeho. To by byl nedůstojný útěk. Svolil by, pokud by někdo k ostrovu doplul, vojensky si britskou posádku podrobil, jeho osvobodil a on by pak ostrov opustil se vší slávou, s hlavou i vlajkou vztyčenou!
Ideální by ovšem bylo, kdyby mocnosti či britská vláda uznaly svůj omyl i nespravedlivost rozsudku a Napoleona samy zbavily pout. Podle Gourgaudova deníku císař o podobné možnosti uvažoval, avšak nejspíš jen do konce roku 1815.  Mohlo k tomu dojít, pokud by Evropu zachvátila jakobínská revoluce jako reakce na zrození Svaté aliance, nebo kdyby princezna Charlotta usedla po Jiřím III. (zemřel až r. 1820) na anglický trůn, což by ale znamenalo, že by přeskočila prince-regenta (pozdějšího Jiřího IV.), svého otce…

Možnost invaze na Svatou Helenu
Přicházel vůbec v úvahu útok na ostrov vprostřed oceánu, který je v podstatě skálou v moři, má jediný přístav a míst v zátokách, kde lze spustit kotvu, je tu doslova pár, vyžadují velkou odvahu, vysokou míru rizika a příznivé počasí i roční doby možnosti silně redukují? Admirál Cockburn soudil, že něco podobného nelze, jenže sama historie ostrova sama vyváděla z omylu. Roku 1673 ho Portugalcům vzali Holanďané z Východoindické společnosti, kteří přistáli (podle dnešních názvů lokalit) na konci Lemon´s Valley, odkud byli odraženi, leč vylodili se na Bennet´s Point, vyškrábali se do Swanley Valley a odtud se vrhli na Jamestown. O rok později jim ostrov sebrala expedice sira Roberta Mindena, jehož muži přistáli v Prosperous Bay, což je pouhou míli od Longwood Valley, kam britská vláda nakonec Napoleona umístila! Plukovník Wilks, který tohle věděl, Cokburna varoval a dodal, že našel nejméně čtrnáct míst, kde by se někdo mohl vylodit. Hudson Lowe, proslulý císařův věznitel, šel ještě hlouběji a tvrdil, že takových míst je třiadvacet!
Příklad invaze: Cochranův útok na Valdivii
Zneklidňujícím dojmem působila myšlenka, že pokud by měl Napoleon spojení s někým na vzdálených kontinentech, kdo by invazi realizoval, dokázal by sestavit účinný plán vylodění a obsazení Svaté Heleny. Nebylo by to po stránce logistických a taktických úvah poprvé, měl přece zkušenosti z obsazením Malty či Capri a příkladů ve vojenské historii si musel najít bezpočet. Vyjížďky umožňovaly jemu a ještě víc jeho věrným rekognoskaci terénu… Pokud jde o ostrov samotný, roku 1804 se osobně zabýval možností jeho obsazení a využití jako základny pro útoky na lodě britské Východoindické společnosti, plující z Indie a zastavující zde, aby nabraly čerstvou vodu i něco zásob. V dopisech ministru námořnictva Decrèsovi (mj. z 29. září 1804) tehdy uvažoval o vyslání eskadry čtyř fregat, dvou brig a transportních lodí s 1600 vojáky a podobné schéma zopakoval u Capri. Jednotky generála Lamarqua (1800 mužů) tento ostrov roku 1808 úspěšně, s využitím monetu překvapení, napadly a dobyly, i když jej hájilo 2300 vojáků. Hudson Lowe to věděl ze všech nejlépe, neboť byl tehdy na Capri velitelem a právě jeho Lamarque porazil!

Otazník nad hlavou invaze
Kde ovšem vzít po roce 1815 potřebné množství odhodlaných mužů i plavidel? Připusťme, že jako u mnoha věcí jsou lidé otázkou peněz a odvážných generálů i kapitánů bylo ve Francii i obou Amerikách bezpočet. Komu by ale mohl excísař svěřit realizaci, tj. doladění podrobností expedice, její přípravu i průběh?
Decatur a jeho útok na tripolský dělový člun
Hierarchicky byl z bonapartistů nejvýše španělský exkrál a Napoleonův bratr Josef, pobývající v USA. Ten mohl vše financovat a začít, dokonce i nakoupit lodě, naprosto ale postrádal vlastnosti potřebné k vlastní přípravě i provedení. Kdo by mohl velet námořní stránce věci? Obecně se uvažuje, že by šlo jednat s černou ovcí britského válečného námořnictva, nesmírně schopným lordem Thomasem Cochranem, který to, co umí, dokázal roku 1818 a v dalších letech v čele chilského námořnictva v boji za chilskou nezávislost, zejména pak roku 1820 při dobytí opevněné Valdivie… Byl tu i komodor Stephen Decatur, americký národní hrdina, který se proslavil útokem na Tripolis (1805) i na palubách fregat USS Constitution, USS United States či v útoku na Alžír roku 1815. Pokud šlo o velitele výsadku, přicházel by v úvahu především generál Bertrand Clauzel, rovněž žijící jako emigrant v USA a voják (krom jiného) od Salamanky či Burgosu.

Jihoamerická vize
Kam by (v případě úspěchy invaze) mohl Napoleon zamířit? Evropa v atmosféře po Waterloo a závěrech Vídeňského kongresu nepadala v úvahu. Spojené státy nebyly pro něco takového dobrou zemí, neboť z Gentské dohody a politiky Madisonovy vlády vyplývalo, že této zemi záleží na dobrých vztazích s Velkou Británií.
Napoleon na HMS Northumberland
            Ideální kontinent představovala Jižní Amerika, doslova zralá k tomu, aby ji někdo vzbouřil proti španělské koloniální vládě a vedl k samostatnosti. Půda tu byla ideologicky připravená, neboť Napoleon od roku 1808, kdy obsadil Španělsko, jihoamerickým rebelům přál a pokusil se je i podporovat. V době své první bezpodmínečné abdikace ostatně považoval tento kontinent za jediné místo na světě, kde by se mohla dynastie Bonapartů uchytit a získat trvale trůn. Mohl plout do Mexika (přímo, nebo přes USA), a pokud by jej Mexičané nepodpořili, pokračovat do venezuelského Caracasu, nebo do argentinského Buenos Aires. Fleury de Chaboulon, jeho sekretář, sice zdvořile namítl, že všechny tyto země mají své vůdce a nebudou ochotny akceptovat cizince, to však Napoleon odbyl mávnutím ruky (a autoři historické fikce pak mohou uvažovat, zda by se zde stal vůdcem, nebo by jej čekal osud podobný roli i konci Maxmiliána I. Mexického). Po Waterloo byly ovšem všechny vzpoury v Jižní Americe až na Buenos Aires potlačeny, což z tohoto přístavu činilo v případě úniku ze Svaté Heleny ideální cíl. Uplyne ostatně jen málo času a Buenos Aires se stane doslova rájem spousty veteránů Velké armády, poslaných do exilu, nebo nucených z Francie utéci.

Šlo v Americe založit nové císařství?
Toto je další otázka, kterou Ocampo rozvedl.
Podle Napoleona bezpochyby, o čemž svědčí věta, zaznamenaná Montholonem 18. ledna 1816 jako reakce na zprávu, že Josef Bonaparte je v bezpečí v USA:
„Kdybych byl na jeho místě, vybudoval bych z celé Jižní Ameriky velkou říši.“
Slovo empire, říše, lze přitom přeložit i jako císařství.
Napoleon na HMS Northumberland, skica účastníka plavby
Ferdinanda VII. Španělského, kterého držel léta v zajetí, pokládal Napoleon za bigotního zbabělce a ukrutníka, proti němuž není těžké jeho koloniální poddané vzbouřit. Pět tisíc vojáků a pár schopných generálů podle něj stačilo, aby španělskou nadvládu svrhli a strhli s sebou i jihoamerické vlastence. Ti by jej přivítali jako osvoboditele. Excísař dokonce uvažoval, že by se podobné úlohy mohl chopit bratr Josef z titulu exkrále španělského, a pamatoval si plán, který mu roku 1812 předložil plukovník Aaron Burr. Ten navrhoval obsadit španělský přístav Pensacola v Západní Floridě, který by sloužil jako východiště k útoku na Veracruz, což byla brána do Mexika jakož i do Jižní Ameriky vůbec. Pokud by útočníci zbavili místní včetně úředníků a správního aparátu španělského jha, tvrdil Burr, byli by vítáni jako osvoboditelé! Dalším krokem by bylo obsazení pevnosti Portobello na Panamské šijí, což by přeťalo spojení mezi Mexikem a Peru. Poté by napoleonští generálové vyplulo doslova po stopách Franciska Pizzara, k Peru, odkud by šlo pokračovat do Chille. Prodej dobyté Floridy Spojeným státům (podobně jako prodej Louisiany předtím) za zhruba dva miliony dolarů by zajistil finance na všechno další (a Napoleon něco podobného presidentu Madisonovi roku 1811 skutečně nabídl, leč v důsledku osudového tažení do Ruska a pádu francouzského panství ve Španělsku se jednání nikdy neukončila). Pokud by neměly USA o Floridu zájem, mohl by Josef Bonaparte uzavřít stejný obchod s Brity.
Kdo by výpravu k dobytí Jižní Ameriky vedl? Josef ne, to by dobře nedopadlo, měl ale kolem sebe dost schopných. Byli tu Grouchy, Lallemand, Vandamme, Lefebvre-Desnoëttes. Josef měl však navzdory nedostatku ambicí, což mohl být kámen úrazu, vlastnosti, které se mohly na onom kontinentě líbit, choval se liberálně, měl rád život, nebyl despota. Dokázal zároveň převést za oceán značnou sumu, již Napoleon odhadoval na 20 milionů franků.
Tady už nešlo o vize a chiméry, na počátku roku 1817 rozkládal Napoleon na biliárovém stole mapy Jižní Ameriky a Gourgaudovi řekl:
„V Buenos Aires bychom byli šťastní!“
Před generálem Bertrandem mluvil o tom, že by jihoamerický lid uchránil před pohromami dlouhé občanské války, která tu jinak za čas vypukne.
Uvažoval, že Josef by v USA mohl shromáždit 15 000 francouzských veteránů, a dodal, že i třetina by stačila! Jen čas na výcvik vesničanů by byl třeba.
Předpokládal, že vznik císařství v Jižní Americe by ovlivnil i změnu politického klimatu v Evropě a Las Casesovi tvrdil, že by si chtěl v novém kontinentně zřídit nový domov.
„Chtěl bych ten sen uskutečnit. Přinesl by mi novou slávu,“ řekl mu.
To jasně říkalo, že už zapomněl na myšlenku, která jej do britského zajetí po Waterloo a druhé abdikaci přivedla. Nemínil utéci jen proto, aby žil někde inkognito, jako soukromník. Touha vládnout ho neopustila...
Dokončení příště

středa 16. května 2012

KNĚŽNA DE MONTPENSIER ANEB FILM DŮSTOJNÝ PŘEDLOHY

Už nějaký čas přemítám, zda sem zařadit informaci o filmu, který mě po mnoha stránkách zaujal, i když z něho v současnosti budou mít radost jen ti, kdo jsou schopni zachytit mluvenou francouzštinu. Jde o poměrně nedávnou novinku, prezentovanou v Cannes roku 2010 a promítanou pod titulem Princesse de Montpensier, v překladu správně Kněžna de Montpensier (tedy nikoliv Princezna de Montpensier). Natočil jej Bernard Tavernier, před mnoha lety režisér filmu Ať začne slavnost, o kterém jsem zde rovněž v souvislosti s promítáním v ČT psal, a hlavní roli obsadil velmi pohlednou, atraktivní Melanií Thierry. Dílo režiséra i filmy herečky a dalších aktérů, pokud vás budou tyto informace zajímat, si snadno najdete na internetu a já se raději vrhnu na to, co mi připadalo mnohem zajímavější.
   Předně jde o zfilmování literární předlohy, která pochází až z druhé poloviny 17. století a patří ke zlatému fondu francouzské klasiky, neboť stejnojmennou novelu napsala Marie-Madeleine Pioche de La Vergne, hraběnka de La Fayette (1653-1693), žena literárně velmi nadaná, blízká přítelkyně Henrietty Anglické, první manželky Filipa Orléanského, což byl bratr Ludvíka XIV. Jejím dílem ostatně je i velmi poutavý životopis Madame (jak zněl dvorský titulu Henrietty Anglické, vévodkyně Orléanské, jinak postavy dobře známé čtenářů Tří mušketýrů po deseti letech) a mimo jiné také román, který ji proslavil nejvíce, Princesse de Clèves (Kněžna de Clèves), u nás hodně populární  dík stejnojmennému filmu s Jeanem Maraisem a Marinou Vlady v hlavních rolích (1661).
Jeden z mnoha bojů náboženských válek ve Francii
   Princezna de Montpensier mě trochu zmátla, odehrává se totiž v době kulminujících náboženských válek ve Francii, za vlády Karla IX., před i po Bartolomějské noci, a podobné jméno v dané souvislosti i v historii náleží Kateřině de Guise, vévodkyni de Montpensier, sestře Henriho de Guise, hlavy katolíků. Madame de La Fayette však nepsala o ní, ale o smyšlené postavě (byť i ona měla své vzory v lidech, jež znala), kterou zasadila mezi postavy zčásti skutečné. Vytvořila příběh o lásce a odříkání, zápasu mezi touhou i věrností, drama žárlivosti i nenávistí, román o ženě v kruté době, provdané, jak si otec přál, a doslova sevřené čtyřmi muži. Jsou to vévoda Henri de Guise, po otci řečený Zjizvený, budoucí vůdce katolické Ligy (Gaspard Ulliel), kterého kněžna miluje, kníže de Montpensier (Grégoire Lerince-Ringuet), milující, leč nemilovaný a žárlící choť, stárnoucí hrabě de Chabannes, válkou zhnusený voják, vzdělanec a přeběhlík od hugenotů, který Montpensiera naučil válečnému řemeslku, jeho ženu má vzdělat a zamiluje se do ní (Lambert Wilson), a nakonec vévoda z Anjou (Raphaël Personnaz), budoucí král Jindřich III.
Kněžna v sevření mezi Guisem a Anjouem, doslova i obrazně
    Nenechte se zmást některými komentáři na webu ČSFD, kde se píše o nudném a dlouhém filmu, já osobně jej tak nevnímal, neboť právě v jednoduchosti dějové linie spočívá hodně citů, svárů i celkové atmosféry. Tavernierovi se navíc podařilo natočit film, jakých je v posledních mnoha letech velmi málo, fresku zachycením doby, kostýmně, interiéry i akcemi hodně autentickou počínaje drsnými válečnými scénami přes lovy i zábavy na rodiných sídlech či v královském paláci v Louvru až k Bartolomějské noci (mnohem lepší a emotivnější než v Královně Margot). Doslova mě nadchla postava Henriho d´Anjou, podle mne odpovídající vzhledu i povaze budoucího velkého a tragického krále Francie (pasáž, kdy se chystá na polský trůn a učí se polské slovo "slaneček", je kouzelná...), naopak Henri de Guise, když už jsme u detaïlu, by neměl mít dlouhé vlasy, které přijdou do módy až o půl století později... Ti, co se danému období nebo historickému šermu věnují víc, najdou, myslím, mnoho scén, které je nenechají chladnými, a pokud se snímek dostane k nám na nosičích či do Tv, ani ženské duše nezůstanou nedotčené... Podle mne se povedla věc výjimečná, velmi dobré a přitom uctivé ztvárnění staré předlohy, které je holdem klasice i autorce novely a svědčí o hlubokém zaujetí, umu i obdivu tvůrců. Zpracovali námět naprosto nekomerční, aniž mu podbízením ublížili, a práci, kterou museli dělat s obrovským zaujetím i láskou, odvedli skvělou!
    Kdybyste si chtěli film stáhnout, je v originále dostupný zde:
http://megafr.com/la-princesse-de-montpensier-megaupload
    České titulky (u nichž netuším, zda budou synchronizací k této verzi sedět, neboť patřily k verzi na serveru uložto.cz, z něhož je už film ale smazán) pak najdete tady:
http://www.titulky.com/La-princesse-de-Montpensier-181438.htm
   Ještě dodám, že ti, kdo by si chtěli novelu madame de La Fayette přečíst, ji najdou ve francouzštině zde:
http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/btv1b86000595/f5.image.r=princesse+de+montpensier.langEN
    a v anglickém překladu tady:
http://www.gutenberg.org/files/2365/2365-h/2365-h.htm
    Zde máte oficiální trailer z youtube (zvětšit kliknutím na logo youtube, nebo kliknout na prolink v nadpisu článku):

neděle 13. května 2012

BONAPARTOVI SYNOVÉ A DALŠÍ ROMÁNY RICHARDA HOWARDA

Dvě nepříliš silné a do češtiny přeložené knížky Richarda Howarda mám už od roku 1999, kdy je vydalo nakladatelství Alpress-Klokan. Jde o na sebe navazující díly s lákavými názvy Bonapartovi synové a Bonapartovi Dobyvatelé, na záložce přebalu s nikdy nedodrženým příslibem dalších svazků a s poznámkou, že Richard Howard je pseudonym jednoho z nejprodávanějších britských autorů beletrie. Obávám se, že i to byla od nakladatelů mystifikace, neboť všemocný internet o něm mlčí a uvádí pouze stejnojmenného amerického básníka, který nemá s uvedenými romány nic společného.
            Předpokládám, že mnozí z vás, a bude to většina, uvedené dvě knihy znáte. Pro ty, co nikoliv, i takové, kteří už zapomněli, poznamenávám, že hlavním hrdinou je ex-aristokrat Alain Lausard, vytažený roku 1795 z vězení v pařížské Conciergerie spolu s dalšími několika muži, kteří se ocitli za mřížemi s poměrně různých důvodů, aby nahonem posílili nepříliš velké jednotky Paula Barrase (a potažmo i Napoleone Buonaparta), které musí ubránit vládu před tzv. vendémiairovým převratem. To je jejich cena za svobodu, tím se stanou vojáky a jako dragouni táhnou s novým velitelem Italské armády, který si pofrancouzštil jméno na Napoleon Bonaparte, proti Sardiňanům a Rakušanům do severní Itálie. Děj Bonapartových synů kulminuje v bitvě u Arcole a následující díl, v češtině Bonapartovi Dobyvatelé (i když se anglicky jmenuje Bonapartes´s Invaders a Bonaparte´s Conquerors je až svazek třetí, u nás nepřeložený…) tyto dragouny, seskupené pod velením seržanta Lausarda, zavádí do Egypta, do bitvy na Nilu (u pyramid) a Chobraikitu/Shubra Kitu.
Alpress byl v r. 1999 zjevně průkopníkem přebírání knižních přebalů
            Pokud děj něčím vyniká, pak je to znalost prostředí, dobového kontextu, událostí, dobových vojenských memoárů a do značné míry i předpisů (byť ne bez omylů), pokud v něčem pokulhává, pak se jedná o statičnost hrdinů i jejich vývoje. Na rozdíl od jiných románových sérií z doby koaličních válek (a Cornwellův Richard Sharpe tvoří dobrý protipól) je totiž Lausard stále jen seržantem, i když jde z tažení do tažení, z bitvy do bitvy a v každém svazku se něčím vyznamená. I charaktery jeho druhů a podřízených současně (bývalý učitel Bonet, zloděj koní a miláček žen Giresse, násilník Delacor, padělatel Roussard, ruský emigrant Rostov a posléze mameluk Karim) jsou dosti ploché, nevýrazné, jako kdyby šlo jen o figury, které umožní rozvíjet dialogy. Naprosto jim chybí šťavnatost partnerů/protihráčů, jakou má v Sharpově případě vrchní seržant Patrik Harper, nebo dokonce démonický protivník stylu Obadiaha Hakeswilla. Vlastně (a při vší úctě, neboť se mi ty knížky poměrně líbily) představuje největší zpestření toulavý pes Erebus, který se k dragounům přidá v Bavorsku roku 1805 (což je až čtvrtý svazek se jménem Bonaparte´s Warriors, jenž končí Slavkovem). Je to spíš freska, jakoby převedená do dějového a 3D formátu z monumentálního plátna, které popisuje někdy až příliš hrůzy války, aniž to hlavní hrdiny nějak poznamenává. Lausard projíždí válkami skoro jako turista, bez zájmu, motivace, bez sebemenší touhy po povýšení, jen se vzpomínkou na rodinu, kterou mu podle všeho vzal revoluční teror, přičemž svůj aristokratický původ stále tají, což bylo už za Bonapartova konzulátu naprosto zbytečné… Navíc tu, neboť stále jde o romanticky pojatou románovou sérii, chybí ženský element, protože dragounský seržant je tak trochu misantrop, který se i letmým láskám na pochodu vyhýbá.
            Teď jsem možná spustil příval kritiky až příliš velký a nezasloužený, neboť ty knížky, jak už jsem podotkl, se mi líbily a mnoho podobných věcí u nás nevyšlo, leč právě zmíněné nedostatky jsou nejspíš důvodem, že jsme se dalších svazků v našem jazyce mateřském nedočkali. Nevím, zda série i v Británii skončila šestým svazkem (1807 u Pruského Jílového) z vůle autora, či z rozhodnutí nakladatelů, nedalo mi to však a za doslova pár liber jsem z londýnského antikvariátu získal ty zbylé. Jsa někdy před usnutím ponořen do svazku pátého (Bonaparte´s Avengers), objevuji, že je tu pár pozoruhodných pasáží, o těch však se rozepíšu až za čas, někdy příště. Ani tak to není Sharpe´s Serie (čtyřiadvacet svazků včetně povídek), které se už na českém trh objevila zásluhou Oldagu víc než polovina, nebo dosud českými nakladateli neobjevená (a tuším třináctisvazková) série Flashman od George MacDonald Frasera, postavená na příbězích viktoriánského vojáka. To jsou dvě věci na špičce žánru historické fikce s vojenskou tematikou, na niž nemůže dosáhnout každý, takže zatím vše uzavřu jen konstatováním, že pokud na dva Howardovy svazky v antikvariátu narazíte, rozhodně stojí za to do nich pár korun investovat.     

středa 9. května 2012

VOJENSKÉ HISTORICKÉ PRAPORY JANA JUNY

Jsou činnosti, u nichž nechápu, jak je človek dokáže a že je vůbec svede dělat s takovou precizností pro krásu i užitek. Že se jedné podobné věci věnuje Honza Juna, historik, člen Klubu vojenské historie, účastník
Detail praporu rakouského...
Prapory francouzské
rekonstrukcí z doby napoleonských válek (v rakouské granátnické uniformě), Prusko-rakouské války 1866 a potažmo i Sedmileté války, to už nějaký měsíc vím, teprve v uplynulých dnech se mi ale pochlubil, že uvedl v život vlastní webové stránky: Nestává se mi běžně, že bych někomu dělal reklamu, a tohle vlastně ani advertising není, jen výraz zaujetí a obdivu, který mi velí, abych se o to všechno podělil.
   Takže k věci.
Předávání orlic roku 2004 v Paříži
   Prolink na stránky máte v nadpisu článku a objeví se i po straně vlevo na liště, to zaprvé.
   Zadruhé konečně řeknu, že tenhle fousáč, jehož znám ještě bezvousého, se zabývá tvorbou replik historických vojenských praporů, kterou přivedl nejspíš k dokonalosti. Až pojedete na letní nebo zimní Slavkov, případně na jinou akci napoleonského re-enactementu, můžete vzorky vidět v rukou vojáků v uniformách francouzských, rakouských i ruských, a krom toho zjistíte, že se pouští i do zástav pruských či dokonce do britských.
   Inspirací a nejspíš i výzvou byly Honzovi prapory vytvořené pány Glajzou a Kolejkou k  dvousetletému výročí korunovace (2004), což mohl ze svého narůžovělého mramorového katafalku v Invalidovně vidět i sám císař Francouzů (celou tu historii zachytil krátký film, promítaný jak v ČT, tak zasazený do DVD, vydaného k jubileu bitvy u Slavkova Projektem Austerlitz; tuším, že Cesta praporů se ten film jmenuje). Byly krásné, leč s poněkud vybledlými barvami, čas se na nich poměrně rychle podepisoval a dokázat cosi dokonalejšího představovalo výzvu. Jan Juna se ostatně na webu sám zpovídá a ukazuje, které prapory z jakých dob a pro jaké armády vytvořil či v současnosti tvoří.
   Nechť vaší pozornosti neunikne na hlavní liště i heslo Ostatní, neboť tady najdete zarámované a zasklené miniatury, to kdybyste si chtěli cosi pověsit doma na zeď, případně i vývěsní štíty a další věci s militaristickou vexilologií související či od ní odvozené.

neděle 6. května 2012

WATERLOO ANEB HODINOVÝ PRŮVODCE CENTRÁLNÍM BOJIŠTĚM

Miloslav Kolomazník
Je pátek 30. března 2012, je krátce po 15. hodině. Po úspěšném celodenním jednání se s našimi belgickými partnery v Tildonku, malém městečku na severovýchod od Bruselu, loučíme. Máme naspěch, proto ihned usedáme do pronajatého Citroenu – na pětidenní služební cestu, vedoucí převážně podél Rýnu, se nás vydalo celkem pět osob, a proto jsme dali přednost většímu prostoru a pohodlí devítimístného vozu, kterým naše služební škodovky zrovna neoplývají – a na téměř rituální předodjezdovou „rauchen pause“ prostě nezbývá čas. Už v Čechách jsme se totiž domluvili, že když už se budeme pohybovat nedaleko Bruselu, bude příhodné a zároveň pro každého z nás i velice zajímavé, když se zajedeme podívat na bývalé bojiště u Waterloo.
    Navigace hlásí vzdálenost pouhých 45km a také doba cesty má trvat pouhých 45 minut. Je však pátek a my se z donucení čím dál tím více zamotáváme do dopravní zácpy, komplikované navíc častými objižďkami opravovaných úseků. Někdy se posunujeme doslova metr po metru a tak až teprve kolem půl páté přijíždíme do Waterloo.
    Místo, podle kterého je pojmenována slavná, leč poslední bitva francouzského císaře Napoleona a kam díky tomu směřují nekonečné davy zahraničních návštěvníků, však nenabízí jasný ukazatel, podle kterého bychom se mohli přiblížit k bývalému bojišti a začínáme bloudit. Navigace navíc začíná stávkovat a já naopak litovat, že jsem se na podobnou situaci lépe nepřipravil a něvěnoval se trase už před naším odjezdem.
    Mé počáteční nadšení střídá nervozita a ani mí kolegové, většinou vášniví kuřáci, na tom nejsou o mnoho lépe. Začíná hrozit, že ikdyž se na místo přeci jen dostaneme, bude to jen otázka pouhé chvilky, než bude zaveleno k odjezdu na naši základnu – hotel nedaleko Mönchengladbachu, neboť ubytování v Belgii není zrovna levná záležitost a v porovnání s těmi německými, dosahuje mnohdy téměř dvojnásobné ceny.
    Navigace zase funguje. Reaguje teprve až na zadání cílového místa Plancenoit a pomalinku nás vyvádí  z přeplněného města. Nikdo z nás si totiž neuvědomil, že Mont-Saint-Jean, cílové místo, které jsme na mé doporučení do navigace pokoušeli zadávat, a které bylo na počátku 19. století pouhou vesnicí, už Waterloo dávno pohltilo, a proto nyní tvoří jeho jižní předměstí. Pomalá jízda mi umožňuje, abych si zvenku prohlédl vlajkami ověšené Wellingtonovo muzeum, původně zajezdní hostinec, kde britský polní maršál před slavnou  bitvou nocoval, a kde si zřídil své velitelství. Ulice jsou zde lemovány přepichovými i malebnými krámky, které jsou namačkané doslova jeden na druhém. V jejich změti přestávám být na moment pozorný, přesto jsem nakonec první, kdo v dáli, mezi střechami domů, ukazuje na majestátně se tyčící La Butte du Lion (Lví pahorek), ústřední symbol dějiště bitvy z roku 1815. Náhle si uvedomuji míru vzrušení, která mnou prostupuje.   
    Přijíždíme na parkoviště před The Wellington Café. Oblačné, větrné počasí a pokročilá hodina jsou zřejmě příčinou toho, že je téměř prázdné. Vystupuji z auta a zatímco někteří moji kolegové s úlevou škrtají ohmatanými zapalovači, přebíhám na druhou stranu silnice, kde na okraji protilehlého parkoviště pořizuji snímek nevelkého pomníku císaře Napoleona. Vedle si ještě všímám vlajkami ověšeného Musée de Cire, muzea voskových figurin, kde je možné se setkat se všemi veliteli tehdejších bojujících armád a shlédnout zde expozice, časově zasazené do předvečera bitvy. V těsném sousedství muzea se nachází příznačně pojmenovaná Taverne de Cambronne.  
    Opět se připojuji ke kolegům, kteří již postávají mezi návštěvnickým centrem a velikou kruhovou stavbou, kde se nachází obrovský panoramatický obraz, mající 12 m na výšku a 110 m po obvodu. V kombinaci s působivým zvukem se zde návštěvníkům nabízí jedinečná možnost stanout v samém srdci bitevního dění a prožít si tak na vlastní oči např. útok těžké francouzské kavalerie nebo obrannou palbu britských děl. Chvíli bloumáme po chodníku, ale potom se rozhodujeme zajít do návštěvnického centra a zakoupit si vstupenky.
    Uvnitř návštěvnického centra, úplně nalevo od pokladen, se nalezá velká prodejna upomínkových předmětů a různých tématických knih jak pro nadšence, tak i pro ty nejmenší. Okamžitě tam směřuji a začínám se prohrabovat stohy různých knih, v různých jazykových vydáních. Zpět na Zemi mě však přivádí ženský hlas jedné zaměstnankyně, který mi oznamuje, že se za deset minut zavírá! Prodloužená otevírací doba (9:30 – 18:30) totiž platí pouze od dubna do září, jinak je zde otevřeno pouze od 10:00 do 17:00 hod. Zbývá mi tedy jen pár minut, abych si vybral alespoň některou z knih a také upomínkovou pohlednici, kterou si kupuji téměř vždy a všude. Automaticky se tedy rozhoduji pro anglický překlad Avant-postes de cavalerie legére od bývalého francouzského kavaleristy Antoine Fortuné de Bracka (zcela identická francouzská verze této knihy byla, pro mě z nepochopitelných důvodů, dražší o 22 €) a překrásně ilustrovanou knihu Soldiers and uniforms of napoleonic wars. Zatímco si vybírám pohlednici se Lvím pahorkem, moji kolegové za 3 € kupují vstupenky, opravňující nás k výstupu na 41 metrů vysoký vrchol téhož monumentu. Je to jediná „atrakce“, kterou můžeme ještě před ukončením otevírací doby navštívit.
     Jeho stavba proběhla nedlouho po bitvě, už mezi lety 1824-1826 a je věnován vojákům, padlím v bitvě dne 18. června 1815. Je situován do míst, kde byl v průběhu bitvy raněn Oranžský princ, velitel I. sboru Wellingtonovy armády. Homole o celkovém průměru 169 m byla uměle nakupena ze zeminy nalézající se v bezprostředním okolí a je ukončena 28 tunovou sochou lva, který svou tlapou chraní zeměkouli. Podle informační tabule u paty homole, má tento výjev symbolizovat návrat míru do válkami zesláblé Evropy.
    Obtěžkán knihami tedy zdolávám každý z 226 schodů a ačkoliv je chladno a větrno, musím si nahoře rozepnout bundu a krátce odlehčit překyseleným lýtkům. Poté si vychutnávám výhled do otevřené krajiny a hledám známé orientační body, klíčová místa tehdy krvavých bojů. Bronzové informační desky jsou ztěžka čitelné, a tak se za okamžik přistihuji, jak se stále ještě zrychleným dechem, vysvětuji ostatním kolegům důležité momenty bitvy. Cizinci, kteří na vrchol právě přibyli, nechápavě poslouchají naši řeč, pozorují mou gestikulaci a otáčejí hlavami do míst, kam právě ukazuji.
    V 17:15 scházíme z pahorku a bočním východem opouštíme areál návštěvnického centra. Zatímco moji kolegové jsou spokojeni a výstup na „muldu“ považují za dostatečný akt k tomu, aby se mohli doma pochlubit tím, že byli u Waterloo, využívám jejich lásky k tabáku a po vzájemné dohodě se vydávám pěšky na nedalekou křižovatku, odkud jsme přijeli a kde moji pozornost upoutala trojice větších pomníků a nedaleký  původní statek La Haye-Sainte.
    Jeden z pomníků se nachází hned na okraji přilehlého pole, ale protože se jeho okolí právě podobá na staveniště, přístup k němu je možný pouze po schůdcích, stoupajících od frekventované bruselské silnice. Mezi schůdky a silnicí se však nenachází žádný chodník, a tak se spokojuji s tím, že si snímky pomníku pořídím až z protilehlé strany. Pomník stojí na místě, kde byl dělostřeleckou koulí smrtelně zraněn dlouholetý pobočník vévody z Wellingtonu, podplukovník Sir Alexander Gordon. Gordon se v okamžiku svého zranění nacházel přímo po vévodově boku. Hlavou mi okamžitě prochází myšlenka, jak by se asi vyvíjela bitva, kdyby si ona dělostřelecká koule našla samotného Wellingtona?
    Sir Gordon byl přenesen nejprve na farmu do Moint-Saint-Jean, kde mu byla poskytnuta základní pomoc; později byl převezen na Wellingtonovo velitelství ve Waterloo, kde navzdory amputaci, 19. června ve 3:30 ráno, zemřel. Gordon byl vůbec prvním britským vojákem pohřbeným na hřbitově Saint-Gilles v Brusselu, a stejně tak i jemu věnovaný pomník byl prvním, který byl na bývalém bojišti vůbec vztyčen. V červenci 1817 ho nechali vystavět Gordonovi sourozenci. V průběhu let prošel pomník celou řadou oprav a rekonstrukcí, přičemž ta poslední a vcelku rozsáhlá, proběhla teprve až v uplynulém roce.
    Gordonův pomník pouštím na okamžik ze zřetele a zaměřuji se na jiný, stojící mezi přerostlými keři v protilehlém rohu křižovatky. První přechod mám již zdárně za sebou, ale u druhého se vzhledem k silnému provozu dosti zdržuji. Vteřiny se vlečou a zelený panáček pořád nechce přeskočit. Za okamžik už prohlížím Belgický pomník, věnovaný všem Belgičanům bojujícím u Waterloo. Odhaduje se, že se mohlo jednat o přibližně 6.000 mužů na každé válčící straně, ale přesná čísla nejsou bohužel známa. Tento pomník byl postaven za peníze vybrané ve veřejné sbírce a podobně jako pomník v Quatre-Bras, byl i on situován do míst, kde v průběhu dne zaujaly bojové postavení belgické jednotky, konkrétně se zde jednalo o 1. Van Bijlandtovu brigádu ze sestavy 2. holandsko-belgicko-nasavské pěchotní divize. K oficiálnímu odhalení pomníku mělo dojít při příležitosti stého výročí bitvy, avšak nikdy se neuskutečnilo, neboť v té době byla už země ve víru další z válek, tato však byla první světová. V zadní části je pomník osazen kamennými dvířky, což dokládá, že měl sloužit jako „Ossarium“ k ukládání kostních ostatků padlých. Podle některých zdrojů se už pod pomníkem nachází jiný hrob padlých vojáků v bitvě.
    Ještě chvíli obdivuji bronzový reliéf, znázorňující střepinami potrhaný prapor, vklíněný do válečných trofejí a erb s belgickým lvem, obklopený vavříny. Hned poté už ale překonávám další přechod a mířím k Hanoverskému pomníku, monumentální kamenné stavbě, obklopené upraveným terénem a živými ploty. Pomník sám se také nachází u bruselské silnice, de facto hned naproti tomu Gordonovu, ale přístup k němu je vcelku pohodlný i díky chodníčku, který začíná už na úrovni křižovatky a ztrácí se v nedalekém stromoví.
    Na úrovni několika prvních stromů se na okamžik zastavuji a pozoruji otevřený terén vlevo, rozprostírající se mezi mou pozicí a Papellotte, kde se po předchozí dělostřelecké přípravě odehrál masivní útok D´Erlonova 1. sboru proti levému křídlu Wellingtonovy obrany.
    Ačkoliv se stavba nedalekého Lvího pahorku promítla negativně do současného vzhledu krajiny a přetvořila její původní ráz z roku 1815 (to se týká především míst, kde byly na počátku bitvy, po obou stranách bruselské silnice, rozestavěny čelní Wellingtonovy jednotky), je i po téměř dvou stovkách let stále možné, udělat si vcelku solidní představu o charakteru okolního terénu a také úsilí, které museli francouzští pěšáci a jezdectvo vynaložit při útocích na vyvýšené pozice, obzvláště pokud měli pod nohami rozmoklou a blátivou oranici, do které se v jednom kuse bořili.  
    Při bloumání očima po okolní krajině, si náhle uvědomuji, že nedaleko ode mě by se měla nacházet jednoduchá kamenná deska, věnovaná generálporučíku Thomasi Pictonovi (ve snímku Waterloo režiséra Sergeje Bondarčuka ho ztvárnil slavný britský herec Jack Hawkins), který zde byl smrtelně zraněn na hlavě. Pohledem ji však nikde nenacházím. Později zjišťuji, že se stala terčem vandalizmu a zůstala po nějakou dobu povalena na zemi. V roce 2011 však byla ošetřena a znovu osazena. Sir Thomas Picton se aktivně zůčastnil bitvy u Quatre-Bras a byl zde několikrát zraněn. Svá zranění však zamlčel a u Waterloo se ujal velení 5. peší divize. Bitvu absolvoval v civilním oblečení a s černým cylindrem na hlavě, neboť se někde pozdržela jeho zavazadla. Během jednoho z francouzských útoků byl zasažen kulkou do hlavy.   
    Uvnitř přilehlého parčíku je několik laviček, vybízejících k delšímu rozjímání, nicméně čas běží a nás ještě čeká dvousetkilometrový přejezd do Německa. Putuji proto přímo k Hanoverskému pomníku a vystupuji po několika schodech ke kovovému plotu, který ho ze všech stran obklopuje. Do pomníku je vyryto velké množství několika jazyčného textu, oslavujícího hrdinství příslušníků Královské německé legie (KGL – King´s German Legion), německé vojenské jednotky, poskládané převážně z Hanoveřanů a začleněné do britské armády. Pomník byl na popud bývalých vysokých důstojníků KGL (KGL byla rozpuštěna v roce 1816) postaven v roce 1818 a to na památku plukovníka Christiana barona von Ompteda a dalších 37 důstojníků KGL padlých nebo smrtelně raněných při bojích v těchto místech. Von Ompteda padl během střetu svého 5. řadového batalionu KGL s francouzskou těžkou kavalerií, s nímž se předtím pokoušel zatlačit francouzské tirailléry, kteří po obsazení La Haye-Saint nepříjemně postřelovaly pozice britsko-hanoverské divize. Jeho jednotka byla překvapena francouzskými kyrysníky a aniž se stačila zformovat do karé, byla rozsekána na kousky. Zpět do pozic se vrátila jen pouhá čtvrtina přeživších z původních asi 250 mužů. Pomník stojí pravděpodobně v místě, kde se původně nacházel pískový lom, který  během bitvy bránil elitní pluk 95th Rifles.
    Přímo pod Hanoverským pomníkem je malé odpočívadlo pro automobily; z něj vybíhá další stezka pro pěší, která lemuje silnici a vede až do Belle-Alliance na protějším svahu. Hodinky ukazují téměř 17:30, začínám pomalu sestupovat k La Haye-Sainte, klíčovému místu bitvy. Nedokážu si ani představit, že bych se měl nyní otočit a odjet!
    Na spodním konci odpočívadla míjím kamennou desku, připomínající útok 8. řadového pěšího pluku ze sestavy Durruteho divize na Omptedovu 2. brigádu KGL. Tento údaj  odpovídá druhému pokusu Francouzů o obsazení La Haye-Sainte. Podobných kamenných desek se od La Haye-Saint až po Rossomme a Plancenoit nalézá asi patnáct. Jejich cílem je připomínat odvážné činy francouzských jednotek a jednotlivců.
    Chvíli postávám před deskou a kroutím hlavou nad škodou, kterou způsobil neznámý „nenechavec“.  Že by i v Belgii mohl být pro někoho malý bronzový znak orlice cenným suvenýrem do osobní sbírky? Nebo snad nutným východiskem z nepříznivé sociální situace? O tom druhém, vzhledem k množství drahého kovu, dosti pochybuji.
    Neuběhlo ještě ani dvacet minut od doby, kdy jsem se oddělil od mých kolegů a už postávám před původní hospodářskou usedlostí La Haye-Saint. Provoz na silnici je čím dál tím hustější, a protože k usedlosti nevede žádný přechod pro chodce, nemám šanci udolat ten nekonečný proud automobilů, který se mi v obou směrech staví na odpor. Smiřuji se s tím, že se k soukromému statku  nemám šanci přiblížit, a tak pořizuji alespoň několik snímků z protilehlého chodníku.
    Obdivuji jeho současný vzhled, který se navzdory škodám, způsobeným několika energickými útoky Francouzů, téměř nezměnil od toho původního. Přestože stojím opodál, dokonale poznávám obrysy jednotlivých staveb a jejich dispozici  v rámci vnitřního dvora tak, jak je znám z původních nákresů. Hlavní  bránu s velkými vraty, v severní části obytný dům s maštalí, stodolu v jižní části, stáje na západní straně, vše kolem dokola pospojováno vysokou cihlovou zdí, podobně jako i vyjmenované budovy, natřenou na bílo.
    La Haye-Saint měl v pronájmu jistý sedlák jménem Pierre Moreau, který ho den před bitvou vyklidil. Ještě téhož dne ho obsadily jednotky 2. lehkého batalionu KGL, pod velením podplukovníka Konrada Ludwiga Georga Baringa, které ho později s podporou 1. lehkého batalionu KGL, částí nasavského regimentu a lehkou kompanií od 5. řadového batalionu KGL dokázaly udržet, navzdory třem masivním a vytrvalým útokům francouzské pěchoty. Přesile dokázaly vzdorovat po dobu téměř pěti hodin, a teprve až když jim došly náboje a byly nuceny se bít holýma rukama, statek vyklidily a ustoupily pod ochranu jednotek za hřebenem. 
    Obsazení usedlosti La Haye-Saint bylo pro Francouze klíčové pro výsledek celé bitvy. Dokud jej neobsadili, byli nuceni své jednotky před statkem rozdělovat, čímž snižovaly jejich údernou sílu a vystavovali je boční palbě nepřítele zaháčkovaného uvnitř statku. Teprve až jeho ovládnutí umožnilo zasadit do útoku císařskou gardu, jež nebyla v boji dosud nikdy poražena… Hrdinství obránců i vytrvalost útočníků dnes přípomíná několik pamětních desek, kterými je statek doslova ověšen.
    Od La Haye-Saint sestupuji z mírného kopce ještě několik desítek metrů až na samé dno terénní vlny, která se na jednom konci zvedá k Mont-Saint-Jean na severu a na druhém k Belle-Alliance na jihu. Otáčím se a soustředím se na okolní terén. Jsem překvapený z toho, že odtud není možno zahlédnout Hougoumont, jiný veledůležitý předsunutý bod Wellingtonovy obrany, nacházející se před jeho krajním pravým křídlem. Při pohledu od silnice je téměř celý skryt za příčnou terénní vlnou, která musela notně bránit ve výhledu také obráncům statku La Haye-Sainte. Při tomto zjištění mi nezbývá než ocenit schopnosti velitelů francouzské kavalerie, kterým se pod rouškou všudypřítomného kouře dařilo využívat nepřehlednosti terénu a opakovaně napadat a rozbíjet spojenecké jednotky, které se marně pokoušely proniknout k La Haye-Saint a posílit jeho unavené obránce.
    Dívám se směrem k Belle-Alliance, ležícím na hřebenu protilehlého svahu. Tehdy tam stálo jen pár budov, dnes jich tam není o mnoho více. V dálce rozpoznávám siluetu vysokého pomníku, který mě nenechává v klidu. Koukám na hodinky a zjišťuji, že jsem ukrojil dalších deset minut mého času. Měl bych zavolat kolegům, aby vyjeli a cestou mě vyzvedli, jak jsme se také původně domluvili.
    Prohlížím profil silnice a usuzuji, že v sílícím provozu, není kde bezpečně zastavit. Alibisticky se proto rozhoduji dojít do Belle-Alliance a ozvat se smluveným signálem až z tohoto místa. Zrychleným krokem tedy kráčím do svahu podél silnice a pravidelně se rozhlížím, abych si zapamatoval charakter okolního terénu. Silnice se v jednu chvíli zařezává do svahu a vytváří úvoz, ze kterého není na okolní strany mnoho vidět.
    Po chvilce se mi úplně vlevo otevírá impozantní pohled na plochý, svažující se svah a uvažuji, že právě zde, na pomyslné spojnici vedoucí od Belle-Alliance k Papellote, se řadily D´Erlonovy divize k plánovanému útoku na levé křídlo Wellingtonovy obrany. Že uvažuji správně mi hned vzápětí potvrzuje další kamenná pamětní deska, která upozorňuje na zásluhy 6. pěšího dělostřeleckého pluku, vedeného plukovníkem Hulotem, jenž se svou palbou podílel na přípravách útoku právě D´Erlonova 1. sboru.
     Odtud je to do Belle-Allinace už jen kousek. Opatrně přecházím silnici, která uhýbá vlevo směrem na Plancenoit. Všímám si malé směrovky, upozorňující na nedaleké stanoviště císaře Napoleona, odkud během bitvy přehlížel bojiště. Chvíli odolávám nutkání, jít se tím směrem podívat, ale protože se mi už z místa, kde právě stojím, nabízí dokonalý výhled na protější svah, vstupuji radši do malé vísky, která vešla do historie nejen jako místo soustředění francouzské armády na počátku bitvy, ale také zoufalým  odporem zbytku gardistů, čelících na sklonku dne protiútoku Spojenců.
    Ve zdejším zájezdním hostinci, do jehož dvorku právě nahlížím, si francouzský císař zřídil toho dne své další velitelství. Jak dokládá diskutabilní pamětní deska na hostinci, večer po porážce Francouzů, se zde měli setkat velitelé obou vítězných armád, vévoda z Wellingtonu a maršál Blücher. Poté co se oba dohodli, že navzdory blížící se noci bude pruská Dolnorýnská armáda pronásledovat poražené Francouze, zatímco Anglo-batavská armáda se stáhne, aby si vylízala utržené rány, měl Blücher údajně navrhnout, aby bitva nesla jméno po místu jejich setkání v Belle-Alliance. Wellington, který si zřídil své velitelství v zájezdním hostinci ve Waterloo, a jehož armáda nesla po celý den tíhu bojů, to však údajně odmítl s tvrzením, že by nebylo právě vhodné, aby byla vítězná bitva pojmenována po místu, ve kterém měl poražený soupeř své velitelské stanoviště.
    Pořizuji snímky obou pamětních desek umístěných na budově a vydávám se směrem k Charleroi k vysokému pomníku, stojícímu na volném prostranství mezi bývalým hostincem a několika novějšími domky. Už z dálky pozoruji, že je dosti zanedbaný. Nosné zdivo sloupu je porostlé mechem a narušené trhlinami, obklady a jiné kamenné ozdobné prvky na podstavci pod náporem ročních období opadávají, pamětní bronzové desky jsou už značně zašlé, neznámo kam se poděl mohutný galský kohout, který původně zdobil samotný vrchol pomníku.
    Je až s podivem, že jeden z nejmladších pomníků na bývalém bojišti (základní kámen byl položen v září 1912, zatímco dostavěn byl teprve až v roce 1956), navíc věnovaný  velikánovy francouzské literatury Victoru Hugovi, se ocitl v tak žalostném stavu. Hugo se zde během svého vyhnanství rozhodl v roce 1852 na několik měsíců usadit a seznámit se s topografií zdejší krajiny a význačnými místy, na nichž se vedly líté boje. Své postřehy posléze převedl do nezapomenutelného a barvitého vylíčení Napoleonovy osudové bitvy, jímž zahajuje druhý svazek svých Bídníků.
   Přestože jsou v poslední době vyvíjeny nemalé aktivity, které se snaží zajistit potřebné studie a finanční prostředky na nutnou restauraci pomníků v Belle-Alliance, celý projekt  prozatím stojí na nevyřešených otázkách, které svazují ruce jak státu, tak i místní samosprávě.  
    Podobný osud Hugova pomníku, ač na první pohled vypadá, že je ve vcelku dobré kondici, by mohl zanedlouho potkat také jiný pomník v Belle-Alliance, známý jako Pomník posledního karé, nebo také jako L´Aigle blesée (Zraněný orel). Původní vojenský spolek „La Sabretache“, který ho nechal zřídit, již přestal existovat, a tak dnes pomník prakticky nikomu nepatří.
    Pomník se nachází jen několik desítek metrů od Hugova pomníku, na protější straně bruselské silnice, kde se vyjímá nad upraveným živým plotem a kovanými branami okrasného plotu. Největší zásluhu na jeho realizaci měli jistí pánové Houssaye, Larroumet a de Mauroy, kteří se na konci 19. století nesmířili s tím, že na bojišti, na kterém položilo život také velké množství francouzských vojáků, jim doposud nebyl věnován ani jeden „kámen“. Většina pomníků věnovaných jiným zahraničním vojákům, zde v té době stála již bezmála sto let.
    S trochou štěstí se jim v roce 1900 podařilo od jednoho místního rolníka odkoupit pozemek u silnice, a to přesně na tom místě, kde se 18. června 1815 za soumraku zformoval 1. pluk gardových granátníků do dvou karé, aby zde zbrzdil nástup dvou útočících spojeneckých armád. Pozemek posléze nabídli vojenskému spolku „La Sabretache“, který ho koupil a pověřil sochaře Jean-Leon Gerôma, aby vyrobil model zraněného orla, hájícího potrhanou francouzskou vlajku. Model dal později vzniknout pomníku, odlitému v Paříži z téměř 700 kg bronzu a osazenému v Belle-Alliance na kamenný podstavec. Než k tomu však došlo, trvalo bezmála další čtyři roky, než se vojenskému spolku podařilo posbírat potřebný finanční obnos na jeho realizaci.
     Slavnostnímu odhalení, které připadlo na den 18. června 1904, předcházela slavnostní mše v kostelíku v Plancenoit, kterou sloužil místní farář za asistence vojenského kaplana z Remeše. Výjímečnost celé události podtrhuje přítomnost neuvěřitelného množství více než 100.000 návštěvníků, kteří za nádherného slunečného počasí zaplnili celý přilehlý prostor. Odhalení Gerômovy alegorie pak provázel bouřlivý potlesk a provolávání slávy padlím francouzským hrdinům.
    Ocitám se na konci své tůry, dál směrem k Rossome se z časových důvodů netroufám vydávat, přesto mi už v hlavě zraje nový plán. Hodlám totiž ješte jednou zneužít tolerance ostatních spolucestujících a zajet se vozidlem podívat do centra nedalekého městečka Plancenoit a k pověstnému zámečku Hougoumont, tedy ke vzdálenějším místům, jež s bruselskou silnicí nijak nesousedí.
    Čas ukazuje pět minut do 18:00 hodiny, a tak zvedám telefon a navádím kolegy k autobusové zastávce v Belle-Alliance, kde mě mají vyzvednout. Zastávka se nachází přímo naproti bývalému zájezdnímu hostinci, proto využívám krátkého časového intervalu a pořizuji snímek památné budovy z protilehlé strany komunikace. Zanedlouho už nastupuji do našeho vozidla, a protože ostatní nejeví známky zvýšené nervozity a naopak se zájmem naslouchají mému popisu daného místa, nečiní mi problémy požádat je ještě o dvě krátké zajíždky.   
    Nejprve se vydáváme vlevo a odbočujeme na již zmíněné Plancenoit. V minulosti se centrum této obce nacházelo asi 2km na východ od bruselské silnice, moderní zástavba však její hranice významně posunula, a tak se ihned noříme mezi nové pohledné domky. Na místo toho, abychom asi po 1km odbočili směrem do centra, do vcelku prudkého a táhlého kopce, pokračujeme i nadále po svažující se hlavní komunikaci a po chvilce se ocitáme mimo obec. Pokračujeme dál směrem na Lasne v domnění, že narazíme na jiný rozcestník, který by nám pomohl v orientaci. V těchto místech je velice zajímavé sledovat, jak se zde krajina doslova “mávnutím kouzelného proutku“ mění. Táhlá oraná pole vystřídala zalesněná kopcovitá krajina, která udává směr i tempo místním komunikacím, vinoucím se klikatými údolíčky. Po chvilce se rozhodujeme otočit a vrátit se zpět stejnou cestou. Nyní již v Plancenoit správně odbočujeme a téměř na vrcholu táhlého kopce míjíme místní kostelík a za ním ukazatel ke známému pomníku.
    O Plancenoit se dne 18. června vedly velmi tuhé boje mezi dvěma pruskými sbory (Bülow a Pirch) a císařovou mladou gardou, podporovanou zleva jednotkami IV. sboru generála Moutona de Lobau. Francouzi, kteří zde čelili až pětinásobné přesile, kladli natolik houževnatý odpor, že Prusové ves dobývali doslova den od domu. Boje muže proti muži zde probíhaly ještě i v době, kdy už většina francouzské armády z bojiště ustoupila.
    Na památném místě bojů, na vyvýšeném místě, ležícím asi 80m nad místním kostelíkem, se původně nacházela francouzská dělostřelecká baterie, jež Prusům způsobila ohromné ztráty a de facto tak zastavila jeden z jejich dílčích útoků. V roce 1819 zde byl vztyčen  tzv. Pruský pomník.
    Autorem tohoto litinového, neogotického, klenbového pomníku je uznávaný Karl Friedrich Schinkel, který je znám díky celé řadě známých památek nejen z napoleonské historie. Velkou zajímavostí je, že tento typ pomníku byl odlit v celkem osmi exemplářích a počínaje rokem 1817 byl na bývalích bojištích instalován na památku pruských vítězství. Jeden takový je možné nalézt také u nás v České republice, ve Varvažově, kde se pruský Kleistův sbor vyznamenal během bitvy u Chlumce a Přestanova. Další jsou k vidění u Grossgörchen, Gross-Beeren, Dennewitz, Haynau a Wartenburgu. Osmý z nich, vztyčený půvopdně u Katzbachu, byl údajně zničen Sovětskou armádou už v roce 1945.
    Opouštíme Plancenoit a vracíme se zpět k Belle-Alliance. Na bruselskou silnici se hodláme napojit na křižovatce před bývalým hostincem. K hlavní silnici sjíždíme táhlou levotočivou zatáčkou a přibližně 100m od křižovatky (nad hostincem) si po levé straně všímám Napoleonova pozorovacího stanoviště. Nachází se několik metrů nad silnicí, kam za ním šplhá několik kamenných schodů. Vnitřní kruhový prostor císařova stanoviště obepíná živý plot; uvnitř jsem zahlédl několik laviček.
    Navigace opět stávkuje a odmítá vyhledat optimální trasu k Hougoumontu, k nepokořenému opěrnému bodu Angličanů a místu naší poslední zastávky. Znovu mi nezbývá než vsadit na vlastní intuici. Vím, že tvořil předsunutý bod pravé obrany Wellintonovy armády, proto se vracíme zpět k La Butte du Lion, míjíme ho a napojujeme se na komunikaci, která se protahuje mezi dálnicí N27 a městečkem Braine-L´alleud. Po krátkém zaváhání, díky kterému jsme minuly vcelku nepřehledný a špatně značený příjezd k Hougoumontu, odbočujeme po dalších několika stovkách metrů doleva a přijíždíme na Chemin De La Maison du Roi, ze které ústí připojovací pruh na dálnici ve směru na Brusel.
    Naposledy vystupuji z auta a vydávám se krátce po polní cestě vedoucí směrem ke vzdálenému zámečku Hougoumontu. Moji kolegové mezitím provádějí přípravy na návrat do Německa. Po asi 200 m zrychlené chůze zastavuji. Na displaji fotoaparátu si prohlížím objekt přede mnou a před ním několik starých uschlých kaštanů, pamětníků dávných bojů. Kdybych na stejném místě stál před 200 lety, zámeček bych neměl šanci zpozorovat, neboť by ho zakrývaly vzrostlé stromy.
    Ještě chvíli postávám a očima hltám vše, co by mi mohlo utkvět v paměti. Nad stromy  si znovu všímám majestátní La Butte du Lion. Z dálky ke mně doléhá klakson. S povzdechem se otáčím a vracím k autu. Vyjíždíme. Nějaký čas nemluvím a znovu si vše, co jsem na bývalém bojišti spatřil, přehrávám v hlavě. Pak si beru jednu z knih, kterou jsem si koupil v návštěvnickém centru a vychutnávám si krásné malby od pánů Detailla a Meissoniera. Můj sen pokračuje!