úterý 27. března 2012

PŘEVRAT LUDVÍKA XIV.

Jak jsem slíbil v minulém příspěvku, vracím se událostem Rosselliniho hraného dokumentu, což je poměrně snadné, neboť před pár lety jsem tento příběh zařadil do druhého svazku Příběhů z francouzských dějin, nazvaného Královské vraždění. Kapitola měla název Převrat Ludvíka XIV. a podtitul Pád a záhadný osud vrchního intendanta Nicolase Fouqueta. Zde je:


Veverka, která šplhala vzhůru
Quo non ascendam, hlásalo pyšně rodové heslo pod erbem s červenou veverkou ve stříbrném poli. Kam až nevystoupím! I slovo fouquet značilo v jazyce staré Bretaně, z níž rodina Fouquetů či Foucquetů vzešla, veverku, a v Nicolasu Fouquetovi našla tato heraldická symbolika vrcholné uplatnění.
    Rodina, jejíž předkové žili v okolí Angers, na dolním toku Loiry, měla ve svém středu rytíře, kteří válčením zchudli, i kupce z Nantes, co zbohatli obchodem se vzdálenými ostrovy a zeměmi. Počínaje Nicolasovým dědem stoupal rod po příčkách úřednické a právnické kariéry v parlamentech velkých měst a provinčních centrech. Nicolasova otce Françoise, kterému zemřeli rodiče na mor, vychovávali příbuzní a nešetřili na něm. Dostal právnické vzdělání, koupili pro něj úřad rady parlamentu v Rennes, centru Bretaně, a oženili jej s Marií de Mapéou z vlivné noblesse de robe, úřednické šlechty, či šlechty taláru. Marie dala Françoisovi, z něhož se stal královský rada, šestnáct dětí.
    Nicolas se manželům Fouquetovým narodil roku 1615, vyrůstal bez problémů i nedostatku, základy vzdělání dostal u jezuitů v Clermontu a v duchu rodinné tradice zahájil právnickou dráhu. Složil advokátský slib před pařížským parlamentem, o málo později vykonal předepsanou profesní zkoušku a byl představen kardinálu de Richelieu. Tvrdilo se, že velký kardinál nezapomněl, jak pečlivě plnil François Fouquet jeho či královská přání v hrdelním procesu s Chalaisem, zkušený Richelieu však v Nicolasovi spíše rozpoznal schopného člověka, vsadil na něj a hned na počátku svěřil dvacetiletému mladíkovi poslání více než delikátní, dohled nad politicky velice nespolehlivým vévodou Lotrinským. Pak následovala funkce vrchního intendanta armád na severu Francie a roku 1644 úřad policejního, finančního a soudního intendanta v Grenoblu i v celém kraji Dauphiné, hodně nepoddajném a s odstředivými tendencemi. Trochu intrik a jedno protifrancouzské povstání vynesly Fouquetovy nemilost dvora, přízeň kardinála Mazarina, Richelieuova nástupce, mu nicméně zůstala zachována. V očích královny-regentky Anny Rakouské se Nicolas rehabilitoval uhašením povstání ve Valence natolik, že mu roku 1646 osobně udělila úřad armádního intendanta v Pikardii.
    V té době převzal Nicolas otcovy obchodní zámořské aktivity v Karibiku, Senegalu či Nové Francii (jak se říkalo tehdy francouzské Kanadě); roku 1642 se stal jedním z hlavních akcionářů proslulé Compagnie des Indes orientales, Východoindické společnosti.
    Roku 1650 byl už Nicolas natolik bohatý, že si mohl koupit úřad generálního prokurátora pařížského parlamentu, za nějž zaplatil obrovskou částku 450 000 livrů. Bylo to právě v období tzv. Frondy, série velkých povstání šlechty, princů i parlamentu proti královně i jejímu ministrovi a Fouquet, o všem z titulu úřadu informovaný z první ruky, prokázal kardinálu-ministrovi služby velmi cenné; informace mu posílal i do exilu prostřednictvím svého bratra Basila, jenž nebyl nikým menším než náčelníkem Mazarinovy tajné policie i špionáže!
    Nicolasův majetek vzrostl v únoru 1651 s jeho druhým sňatkem, na nějž on pranic nespěchal; jeho první choť, Louisa Fourché, zemřela roku 1641 po porodu dcerky, Marie-Madelaine de Castille se tedy stala druhou paní Fouquetovou až o deset let později. Délka vdovství svědčí o mnohém, minimálně o tom, že se tento muž nijak nehnal za manželčiným věnem (jakkoli nemalým) či za vlivem vyženěných příbuzných.
V roce 1653, kdy Fronda zvolna dohasínala, jmenoval Mazarin Fouqueta spolu s diplomatem Abelem Servienem do uprázdněného úřadu surintendanta, vrchního správce financí. Zpočátku šlo o nevděčnou pozici, neboť se královské finance nacházely v neutěšeném stavu a potřeba hotových peněz i drahého kovu byla velmi naléhavá. Fouquet tento ožehavý problém řešil, aniž použil jakoukoliv z osvědčených či doporučovaných ekonomických teorií. Pochopil že hlavní problém státu představuje v tomto případě nedostatek úvěru, způsobený po zmatcích Frondy nedůvěrou obchodníků, finančníků i velkých statkářů. Vsadil jen na svoje postavení, zkušenosti, známosti i na cílevědomé budování obrazu důvěryhodnosti. Dal najevo, že bude respektovat minulé a dosud nezaplacené smlouvy, přidal k nim odškodné, kompenzoval věřitelům následky bankrotu z roku 1648 a prostředky na první kolo, ve kterém musel víc vydávat než přijímat, si opatřil ziskem z prodeje úřadů či práv, vypsáním půjček, vydáním dluhopisů a posléze i revalvací tourského livru (livre tournoise) vůči španělské pistoli (což byl zlatý peníz, nikoliv zbraň).
Nicolas Fouquet
    V roce 1654 se finanční krize vrátila a tehdy Fouquet k jejímu zažehnání použil vlastní jmění. Investoval takto se značným rizikem na dvanáct milionů livrů, leč povedlo se a on navíc vydělal na úrocích dvacet procent. Jistěže to vzbudilo určitá podezření, možná i závist a rozhodně nevůli, především u jeho kolegy Serviena a dosud nepříliš známého Mazarinova intendanta Colberta, kardinál-ministr ale dal vrchnímu intendantovi plnou důvěru a roku 1559, kdy zemřel Servien, jej ponechal v úřadu surintendanta samotného.
Další dva roky stoupal Nicolas Fouquet ještě víc, byť už ne bez potíží. Mazarina přesvědčil o nutnosti omezení státních výdajů, připravoval plán na finanční oživení s pomocí zlepšení systému nepřímých daní, úlev na la taille, dani z hlavy, ozdravení municipálních financí, byť to šlo ztěžka. Pokladna znovu vysychala, přičemž ti, kdo mohli peníze poskytnout, raději půjčovali dvoru než králi. Fouquet znovu hodil na váhy osobní pověst, jmění, záruky i výhody a situaci vyřešil, ačkoliv se historikové dodnes nedokáží shodnout, zda šlo o pozitivní výsledek, nebo jen řešení přechodné a zdánlivé. Sumy účtů i konečné cifry z té doby chybí a není jasné, jak se v konkrétních letech vyvíjela míra státní zadluženosti.
    Už v té době musel Fouquet čelit rostoucí kritice (i moci) Jean-Baptiste Colberta, budoucího a dodnes oslavovaného otce merkantilismu, o němž se tvrdí, že vnesl do francouzské ekonomiky řád, systém a koneckonců i teoretické zdůvodnění, leč to je tvrzení školních (ba i vysokoškolsko-ekonomických) klišé a škamen. Pravdu měl Daniel Dessert, francouzský historik, ekonom a autor moderní Fouquetovy monografie, když k tomuto problému napsal následující resumé:
    „Ve skutečnosti neexistuje nijaký zásadní rozdíl mezi finanční politikou Fouquetovou a jeho rivala (Colberta, pozn. překl). To, čím se liší, je jejich styl: u prvního odstupňovaný a prováděný subtilními kroky, u druhého vedený jak ranami palicí.“
    Zajímavé a nepochybně i fundované hodnocení!
    Co to ovšem bylo platné, když s finančními operacemi rostlo i Fouquetovo jmění, s nímž se netajil, naopak je okázale užíval.

Užovka, která syčela
Po druhém sňatku se Fouquet usadil v paláci Saint-Mandé na východním okraji Paříže, blízko královské pevnosti a paláce Vincennes, v němž tehdy často pobýval jak Mazarin, tak i mladičký Ludvík XIV. a jeho matka, královna-regentka. Odtud spravoval a řídil, zprvu se Servienem a posléze sám, finance královské i Mazarinovy a ani jedno z toho nebylo lehké.
   Podnikavost, ziskuchtivost a skrblictví králova prvního ministra byly všeobecně známé, jen několik málo zasvěcených však vědělo, jakou šíři, prostředky a sumy tyto kardinálovy vášně zahrnují. Mezi nejinformovanější, tvořící Mazarinův brain-trust, mozkový tým, patřil Jean-Baptiste Colbert, budoucí první ministr Ludvíka XIV., dále Le Tellier, otec budoucího Cobertova následníka Louvoise, především ale Nicolas Fouquet. Mezi Colbertem a Le Tellierem na jedné a Fouquetem na druhé straně však byl podstatný rozdíl: první dva pracovali pod Mazarinem, třetí jen pro Mazarina! U kardinála, jemuž Francie vděčila přes pověstné skrblictví za mnohé, objevil Fouquet celou šíři moci peněz, sílu korupce, pokušení moci a bohatství. Právem Paul Morand, autor jedné z řady Fouquetových monografií, napsal:
    „U Mazarina, neštítícího se osobně či skrytě obchodovat se vším od svíček přes kůže až po drahé kameny a úřady, se veverka naučila mrštnosti.“
     Mrštnost je správné slovo, představíme-li si k němu rychlost a eleganci plavmých přeskoků z jednoho místa na druhé, které vyhlížejí tak přirozeně. Surintendant zvládal vše, co se od něho žádalo, bez viditelé námahy, a hlavně dodal peníze pokaždé, když je bezedná královská pokladna potřebovala. Málokdo ovšem dokázal říci, kde je vzal i od koho, za jakou cenu a úrok. Jeho rukama protékaly miliony státní i vlastní, a snad jen on dokázal odlišit, co čí je.
    Pokud by se surintendant Fouquet spokojil se světem peněz, cifer, kolonek dal a má dáti, půjček, úroků a dalších operací, zůstal by stranou pozornosti, jenže jeho lákal i jiný svět, ten, kde vládly elegance, nádhera, múzy, duchaplnost, vzdělanost, intelekt a vkus. Bohatství dával najevo a používal je způsobem, který bral dech, současně však budil obavy, obdiv i závist. Pravda, jeho dům v Saint-Mandé ukazoval směrem k Mazarinovu sídlu, blízko nějž stál, prostou fasádu, všichni ale věděli o skvělé knihovně uvnitř či tehdy ještě neobvyklé oranžérii v zahradách. V Saint-Mandé a v nedalekém Charentonu, v salonu markýzy de Plessis-Bellière, surintendantovy přítelkyně, se scházela společnost veleduchů, která začala tvořit takřka Fouquetův dvůr. Častými hosty tu byli spisovatel a taškář abbé Scarron, hvězda preciózní literatury slečna de Scudéry, duchaplná markýza de Sévigné, slavný dramatik Pierre Corneille, divadelník Molière, bajkař La Fontaine, zahradní architekt Le Nôtre, architekti Le Vau a Mansard… Pro umělce představoval Fouquet mecenáše s obdivuhodným estetickým citem, pro věřitele důvěryhodného ručitele, pro finančníky kouzelníka, pohybujícího se s lehkostí tanečníka. Všichni viděli jen jeho eleganci, šarm, takt bez nadutosti, přátelství bez podezíravosti, velkorysost bez zábran. Jen málokdo věděl, že Nicolas pracuje o samotě dlouho do noci a silou vůle zmáhá pravidelně se opakující horečnaté záchvaty.
    Od bratra kardinála de Retz koupil Fouquet roku 1650 titul markýze de Belle-Isle, s nímž souvisel i vznešený titul místokrále Ameriky. Belle-Isle byl (a stále je) ostrov u atlantického pobřeží, proti poloostrovu Quiberon, uzavírajícímu Morbihanský záliv s přístavem Vannes, a do jisté míry střežil přístavní město Nantes u ústí Loiry. Na Belle-Isle nechal Fouquet zesílit opevnění, umístil tu dvě stovky děl a dobudoval soukromou oceánskou flotilu, jejíž admirálskou loď pokřtil ve shodě s figurou svého znaku na Grand Écureuil, Velká veverka.
    Všechny tyto nákladné práce nemohly nevzbudit podezření v dobách, kdy se královská moc snažila opevněná místa šlechty spíše redukovat. Mnozí se začali klást otázku, odkud na ně a na vše další surintendant vlastně bere. Další šli dále a uvažovali, zda Fouquet opevňuje ostrov proto, aby Angličanům a Holanďanům uzavřel místo jejich oblíbených útoků na Francii, nebo buduje vlastní útočiště pro případ nemilosti, či dokonce stát ve státě.
    Mazarin musel čelit příliš mnoha feudálním vzpourám, než aby své pravé ruce bezvýhradně důvěřoval, proto pověřil Jeana-Baptiste Colberta, svého sekretáře a člena královské rady, aby na Fouquetovo hospodaření i operace tajně dohlížel. Tento muž, svojí strohostí, nenáročností a suchou letorou od surintendanta naprosto odlišný, sestavil v říjnu 1659 memorandum skutečných i domnělých Nicolasových hříchů; mimo jiné v něm tvrdil, že ze všech daní dostává král padesát procent, zbytek že zůstává panu vrchnímu intendantovi za nehty. Dobře informovanému Fouquetovi to nezůstalo utajeno a rozhořčeně protestoval, leč chytrý kardinál neustoupil. Kompormitující spis sice odložil ad acta, nad Colbertem ale roztáhl ochrannou ruku. Možná že právě tehdy sestavil Fouquet tajný plán pro případ nemilosti, který obsahoval jak možnost útěku pod ochranu děl a valů ostrova Belle-Isle, tak i soupis vlivných osob, s nimiž mohl počítat či které chtěl dostat na svoji stranu. Jako základ ke spiknutí i ke zločinu urážky Veličenstva to bylo víc než dost…
    Roku 1661 Mazarin umíral a na smrtelném loži pronesl větu, nepochybně určenou Colbertovi:
    „Nebylo by dobré poradit králi, aby pana Fouqueta vyhnal ?“
Ludvíku XIV. pak v posledním rozhovoru řekl:
    „Dohlížejte na Fouqueta.“
    K tomu dodal:
    „Dlužím vám, Sire, vše, ale věřím, že to splácím, když vám zanechávám Colberta!“
Colbert, remešský rodák a syn nobilitovaného obchodníka se suknem, který zbohatl obchodováním, studoval u jezuitů a byl bezesporu nadaným finančníkem, musel ale prosedět nad prací tisíce hodin, zatímco Fouquet tvořil vše zdánlivě lehce, jakoby mezi hovorem o umění a tancem. Surintendant ovšem v mnohém improvizoval, stavěl na známostech, důvěryhodné pověsti i osobních zárukách, díky jimž získával úvěr, a Mazarinův sekretář metodicky plánoval.
    Surintendantovy finanční operace byly v nejednom ohledu hazardní, mnohé se prodávalo a zastavovalo na úkor budoucích let. Byl to liberální svět financí, opřený o schopné osobnosti, kterém měly důvěru i prostor. Colbert naproti tomu ztělesňoval direktivně administrativní byrokratický systém, postavený na instrukcích, fungujících úřadech, pečlivých účtech a struktuře. Suchý, osobně velmi skromný Jean-Baptiste Colbert, jemuž postačil k jídlu šálek bujónu, neholdoval múzám, přepychu, milenkám či velké společnosti a měl jen jednu velkou slabost, nenávist k Fouquetovi. Snad právě pro tu eleganci, lehkost a úspěch, neboť on si musel vše tvrdě vydřít.
    Veverka versus užovka, tak nazvali mnozí současníci zápas, který mezi oběma muži po Mazarinově smrti propukl, přičemž vycházeli z heraldické symboliky, z modrého plaza ve znaku Colbertů a z mrštného rudého zvířátka v erbu Fouquetů. Všemi obdivovaná veverka elegantně skákala ve výšinách, dole se plazící užovku nechávala bez povšimnutí, ta však nevynechala jedinou příležitost, aby do ucha mladého Ludvíka XIV. zasyčela poznámku o tom, zda to či ono pan vrchní intendant podniká pro blaho státu, koruny, či jen pro sebe.
    Colbert začal s mravenčí pílí shromažďoval kámen ke kamínku budoucí lavinu obvinění, avšak Fouquet, jehož přátelé varovali, na výstrahy nedbal a upozorňoval na sebe ještě víc. Od roku 1656 budoval nedaleko královského zámku Fontainebleau nádherně pohádkové sídlo Vaux-le-Vicomte a štědře rozdával plnými hrstmi, zatímco krále brzdilo v rozletu dno pokladnice.
Jean-Baptiste Colbert
    Jeho Veličenstvo se řídilo Mazarinovou radou dobře. Navenek Fouqueta vyznamenávalo a zaměstnávalo: surintendant cestoval do Holandska, pak byl poslán k volbám krále do Polska, v Anglii jednal o možnosti sňatku Karla II. s francouzskou princeznou. Všeho se zhostil skvěle a věřil, že jej Ludvík jmenuje svým prvním ministrem, důstojným pokračovatelem a nástupcem Richelieuovým i Mazarinovým, jenže panovník byl rozhodnut onen úřad neobnovit a vládnout sám. Navíc v tajných schůzkách s Colbertem probíral možnosti a způsoby surintendantova odstavení. Nesloužilo mu to k cti, avšak Fouquetova moc byla taková, že se jeho odstranění rovnalo státnímu převratu s nedozírnými následky. Král musel nejprve uchopit a přejmout jemné nitky finančních vazeb, kontraktů, mechanismů, smluv i operací. Náhlý pád muže, jehož jméno tvořilo samo o sobě dostatečnou záruku obrovským úvěrům, mohl vyvolat paniku věřitelů, uzavření zdrojů příjmů a snad i státní bankrot.
    Colbertovým i královým cílem bylo dostat surintendanta před soud, jenže Fouquet zároveň zastával úřad generálního prokurátora a soudit jej mohl pouze pařížský parlament, v němž měl řadu přátel. Proto užovka vymyslela plán, jak veverku ochrany ve výšinách zbavit. Byl vcelku prostý, stačilo markýze z Belle-Isle přesvědčit, aby prokurátorský úřad v očekávání vyšších poct prodal.
Ludvík XIV. s plánem intendanta Colberta souhlasil, začal se na vrchního intendanta usmívat, zahrnovat jej přízní i pozornostmi, dal najevo, že jej co nevidět jmenuje svým prvním ministrema a dokonce mu slíbil řetěz Řádu svatého Ducha, což představovalo markýzovo povznesení na úroveň princů. Poté surintendantovi naznačil, že úřad prvního ministra a vrchního prokurátora znamenají pro jednoho člověka přílišnou zátěž, pročež by bylo vhodné ten druhý opustit
    Nicolas Fouquet, markýz z Belle-Isle a nověji i vikomt z Vaux, nikdy nepatřil mezi intrikány a uposlechl, zvlášť když před sebou viděl splnění všech tužeb. Prodal prokurátorský úřad za milión čtyři sta tisíc livrů, z čehož milión nabídl králi. Jeho Veličenstvo bez uzardění přijalo, a když osamělo, vykřiklo vítězoslavně:
    „Zavřel se sám!“
    Zbylých čtyři sta tisíc dal Nicolas bratru Basilovi, který jej za krátký čas a bez lítosti zradí. Sám si nenechal nic!

Uražené slunce
Král a dvůr se tehdy bavili ve Fontainebleau slavnostmi i bukolickými radovánkami a mladý vladař tu zahořel láskou ke slečně Louise da La Vallière, dvorní dámě vévodkyně Henrietty Orléanské, své švagrové. Vikomtovi z Vaux rodící se náklonnost neunikla, chtěl si získat přízeň dívky, jež měla šanci stát se favoritkou, a diskrétně jí nabídl určitý obnos. To by samo o sobě nebylo trestuhodné, slečna nepocházela s majetné rodiny a garderoba dvorní dámy byla nákladná, jenže surintendant požadoval protislužbu, informace o králových náladách i záměrech, o všem, co zamilovaný muž ženě zpravidla prozradí. Ani to nebylo neobvyklé, Fouquet se ale dopustil neopatrnosti a svoji velice zdvořilou žádost formuloval písemně. Cosi podobného učinil vícekrát a vždy to vycházelo, neboť dámy odpověděly rovněž listem, který pak surintendant pečlivě schoval takřka po způsobu, jakým si tajné služby schovávají písemné souhlasy o spolupráci.
    Louisa reagovala na surintendantovo psaní neočekávaně a zcela jinak než ženy před ní. Krále milovala z celé duše své ctnostné povahy, krom toho překypovala i určitou naivitou a Fouquetovu nabídku pochopila jako snahu koupit si srdce, které už patřilo jinému. Hluboce se urazila a postěžovala si Ludvíku XIV., který začal žárlit. Vikomt z Vaux chtěl neobratnost napravit a následujícího dne vychvaloval před La Vallièrovou královy ctnosti tak okatě, až to Louisu zaskočilo a Ludvíka popudilo, neboť vše pokládal za směs neomalené indiskrétnosti a rafinovaného dvoření.
    Mnozí později soudili, že se La Vallièrová stala nechtěnou příčinou definitivního Fouquetova pádu či jej uspíšila, to však nebyla pravda, neboť o jeho osudu už bylo rozhodnuto dávno. Že se pád odkládl, mělo jediný důvod: král a Colbert potřebovali co nejvíce proniknout do do Fouquetem spravované finanční problematiky, aby mohli chod věcí s co nejmenšími potížemi převzít.
    V létě 1661 král vše, co pečlivě naplánoval, málem pokazil, neboť nedokázl udržet hněv na uzdě. Příčinou se stal zámek Vaux-le-Vicomte, Fouquetův klenot elegance, vkusu a nádhery. Dosud nepříliš proslulí umělci Le Vau, Le Nôtre a Le Brun tvořili areál, který se měl stát měřítkem umění své doby, vznosnou a přitom křehkou stavbu nového stylu, odrážející se v plochách vodního příkopu, s mramorovým schodištěm vedoucím do rafinovaně komponovaných zahrad mezi nádherné sochy a udivující fontány, uvnitř vyzdobenou alegorickými freskami, obdivuhodným nábytkem a látkami, pro které nechal surintendant vybudovat uměleckou dílnu. Představoval naplnění snu a obraz ctižádosti, ztvárněný s citem pro krásu a soulad. O stavbě se u dvora hodně mluvilo a v červenci 1661 projevil Ludvík XIV. přání toto místo navštívit. Za měsíc a s celým dvorem, což byla nejspíše zlomyslná výzva, kterou však surintendant přijal jak vrženou rukavici.
    „Už před drahným časem král prohlásil, že chce jet do Vaux, skvělého domu tohoto surintendanta. Opatrnost velela neukázat věc, která tolik nasvědčovala špatnému nakládání s financemi, přičemž dobrota měla králi zabránit v návštěvě muže, jehož zkázu chtěl. Fouquet nepomyslel na to první a král na to druhé. Celý dvůr jel do Vaux a Fouquet přidal k nádheře svého domu vše, co si lze představit, to pro zábavnost rozptýlení a velikost přijetí,“ psala paní de La Fayette.
    Přátelé Fouqueta nabádali k opatrnosti a skromnosti, upozorňovali, že ho Colbert nenávidí, král že se chová rezervovaně, leč vikomat z Vaux byl posedlý jedinou myšlenkou, která ho spalovala stejně jako nový záchvat horečky. Nemocný a do krajnosti vyčerpaný řídil osobně dokončení zámku se vším, co s důstojným přijetím krále souviselo. Dodělávaly se malby, přivážel nábytek, věšely čalouny a tapisérie, připravoval ohňostroj, zkoušely fontány, sháněly kočáry a kolesky, nacvičoval se balet, Molière narychlo psal komedii pro zahradní divadlo, Lully skládal hudbu, do toho se sázely květiny a stromy, přivážely vybrané lahůdky, nejjemnější vína, král kuchařů Vatel připravoval tabuli, organizovala se loterie, v níž každý los vyhrával… Vše pro krále, vše pro jeho spokojenost!
    V extázi a horečce vítal Fouquet 17. srpna 1661 krále a jeho dvůr, v němž chyběla pouze těhotná královna Marie Terezie Španělská, leč Jeho Veličenstvo přehlédlo celý areál a surintendantovi poděkovalo za přijetí jen chladně. Vikomt z Vaux zneklidněl, nadšení dvořanů mu ale brzy spravilo náladu a při pohledu na tabuli, v jejíž přípravě překonal Vatel sám sebe, roztál i panovník. Dokonce byl tak milostivě naladěný, že když před něj přinášeli vybrané chody, usmál se a pochválil krásné zpracování měděného nádobí.
    „Sire, to není měď, ale zlato,“ řekl Fouquet prostě, aniž uvážil, že král musel nedávno dát své příbory roztavit.
    Fouquet jedl ze zlatého nádobí, které pro něj umělci odlili a cizelovali. Fouquet okoušel vína, jejichž jména francouzský král ani neznal, a pil je z pohárů, z nichž každý byl vzácnější než celý sklep královský…
Vaux-le-Vicomte
Ludvíka popudilo, že tu je vše, co jemu chybí. Divadlo, tombola, přepychové výhry, dvanáct set vodotrysků, které následovaly, rozhořčily panovníka, jenž si nic podobného nemohl dovolit, ještě více. Onoho večera dostal Ludvík XIV. poslední lekci vznešenosti, vkusu, nádhery a bohatství, za níž on zaplatil ponížením a Fouquet vladařovou nenávistí, do keré se mísila touha po vší té nádheře. Jednoho dne ji král naplní, přičemž převezme mnohé, co onoho dne spatřil. Vaux povede k myšlence výstavby Versailles a bude ironií, že toto královské sídlo postaví titíž umělci, kteří stvořili Fouquetův zámek...
    Téhož večera, bez špetky milostivosti, vsedl král, jenž měl přenocovat v nejnádhernější komnatě, neočekávaně a chladně do kočáru. Nepomohlo, že Fouquet pochopil, jak i proč prohrál, a celé Vaux-le-Vicomte nabídl králi jako dar. Bylo pozdě, v té chvíli už přestavovala podobná nabídka jen další urážku a král ztratil sebeovládání natolik, že v kočáru vyhrkl:
    „Měl jsem Fouqueta na místě zatknout...! Všem podobným je třeba zakroutit krkem!“
    Královna-matka Anna Rakouská synovi jen s obtížemi zabránila provést ukvapenost.
    Už v březnu onoho roku král prohlásil, že míní vládnout sám bez ministrů, slavnost ve Vaux však jej utvrdila, že vladař musí být jediným a nejvyšším zdrojem moci i rozhodování. Fouquetovo zatčení už nemínil dlouho odkládat a se zarážející přesností začal s Colbertem sestavovat do nejmenších detailů plán akce. Dne 27. srpna se vydal s obrovským doprovodem po Loiře přes Blois do Nantes, kde měl zahájit zasedání bretonských generálních stavů, a rozhodl, že nechá surintendanta zatknout právě zde, takřka v centru jeho moci. Belle-Isle leží nedaleko, proti ústí Loiry, mohl tedy odtud zadusit v zárodku jakýkoliv pokus o odpor či vzpouru. V Paříži měly souběžné akce obstavit Fouquetův majetek, zajistit přátele i zabavit kompromitující písemnosti.
    Nicolas Fouquet dorazil do Nantes až po králi, ježto ale z Ludvíkových plánů přece jen cosi prosáklo, dostal mnohá varování. Tvářil se, že tomu nevěří, a těžko říci, co se v něm odehrávalo. Myslel si, že se vladař ničeho neodváží, nebo věděl, že ať by učinil cokoliv, stejně by prohrál? Prý jednu chvíli přece jen zaváhal a uvažoval o útěku, leč pochopil, že v celé Evropě není dvůr, který by mu poskytl azyl a umožnil důstojně žít.
Ludvík XIV.

Vězeň pana d’Artagnana
Zatímco Colbert šířil skrze své lidi dezinformace o tom, že v nemilosti je on, nikoliv vrchní intendant, povolalo si Jeho Veličenstvo pana Charlese de Batz de Castlemore, hraběte d’Artagnan (jehož apokryfní paměti napíše za čas jistý Sandras de Courtilz a Alexandre Dumas pak na jejich základě stvoří čtvrtého ze Tří mušketýrů), což dokládalo, jak veliteli jedné ze svých elitních gardových jednotek důvěřuje. Paní de Motteville ve svých memoárech uvedla důvod, proč si Ludvík XIV. vybral právě jeho:
    „Král, který věděl, že si surintendant koupil takřka většinu lidí u dvora, neměl odvahu svěřit zatčení kapitánu svých gard a použil d’Artagnana, který velel mušketýrům a byl člověkem zesnulého kardinála.“
    Oficiální a Colbertem redigovaná relace o Fouquetově zatčení pak zaznamenala další podrobnosti:
    „Ježto šlo o důležité rozhodnutí a Jeho Veličenstvo nechtělo svěřit provedení nikomu jinému než zcela spolehlivému muži, vybralo si pana d’Artagnana, podporučíka kompanie mušketýrů, a pozvalo jej na čtvrtek prvého dne měsíce září, aby mu dalo rozkazy, jichž se měl držet. Jeho našli na loži s velikou horečkou, leč král mu poručil, ať se k němu dostaví, ať je v jakémkoliv stavu. Pan d’Artagnan mohl králova rozkazu uposlechnout jen tak, že se nechal do královské komnaty donést, a král, když uhlídal, v jak špatném stavu je, mu řekl jen, že jde o věc, v níž svrchovaně spoléhá na jeho spolehlivost i věrnost, kvůli níž si vybral pro provedení právě jeho, přičemž mu o ní poví víc, až bude v lepším stavu, že však se musí uzdravit do dvou až tří dnů, načež mu doporučil, ať během nich o své zdraví velmi dbá.
    V pátek a v sobotu vykonal král u pana d’Artagnana pod různými záminkami návštěvu a v neděli na poledne se on u krále ohlásil. Jeho Veličenstvo se jej hlasitě optalo, co je nového v jeho kompanii, a pak pravilo, že si chce přečíst svitek, který mu on předal. Král jej četl a vešel do kabinetu, načež za sebou zavřel dveře hned poté, co za ním pan d’Artagnan vstoupil...“
Stalo se tak v neděli 4. září 1661 kolem poledne a pan d’Artagnan tu vyslechl z panovníkových úst rozkaz k Fouquetovu zatčení, což byla věc tak ožehavá a závažná, že se odvážil žádat ony pokyny písemně. Dostalo se mu odpovědi, že už jsou připraveny u pana Le Telliera, králova sekretáře.
Pignerol
    „Když se chtěl pan d’Artagnan odporoučet, král mu pravil, že třeba vymyslet nějakou lest na ty, co jsou za dveřmi a kteří byli svědky toho, že zůstal v kabinetě tak dlouho. Což jeho donutilo, aby, když vycházel, nahlas řekl, že žádal krále o dar, který mu Jeho Veličenstvo nejmilostivěji přiřklo...,“ pokračuje táž relace.
     D’Artagnan tedy zvědavcům v předpokoji kabinetu řekl, že si jde nechat dar hned vyplatit ke královu sekretáři Le Tellierovi, ve skutečnosti tam šel ale otevřít zapečetěný balíček, v němž byl připravený zatykač i trasa pro Fouquetův převoz a další pokyny.
    V pondělí 5. září se kompanie Mousquetaires gris, Šedých mušketýrů, rozestavila hned před rozbřeskem kolem nanteského paláce, v němž král přebýval, a jejich velitel na dotazy odpovídal, že bude krále provázet na lov, jak bývalo jejich povinností. Ludvík mezitím vydával rozkazy k zabavení Fouquetova majetku, uklidnění dvora i věřitelů, k pohotovosti vojska na pobřeží i k internaci nejvlivnějších Fouquetových přátel.
Fouquet, na jehož zdraví se král nechal ještě předchozího dne starostlivě přeptat, byl pozván na ranní jednání královské Rady. Když skončilo, vzalo Jeho Veličenstvo surintendanata překvapivě důvěrně pod paží a vedlo jej k oknu. Přítomní to pokládali za velký a neobvyklý důkaz přízně, vladař se však chtěl jen přesvědčit, zda jsou na nádvoří všichni na svých místech. Pak surintendanta vlídně propustil.
    Vikomt z Vaux a markýz z Belle-Isle prošel předpokojem plným dvořanů na schodiště, sešel dolů a skrze přelidněné nádvoří kráčel ke svým nosítkám. D’Artagnan jej měl zatknout až za branou, jenže surintendant se mu ztratil z očí a kapitánporučík přidal do kroku směrem k bráně. Pro králův klid poslal svého pobočníka de Saint-Marse se zprávou a lakonickým vzkazem:
    „Najdu jej!“
    Za pár minut nato Fouqueta spatřil, jak nasedá do nosítek, a zatčení proběhlo hned poté, na náměstí de la Cathédrale, hned za palácovou branou.
    „Surintendant vstoupil do svých nosítek kolem jedenácté hodiny, a když jej vynášeli z hradu, už za poslední stráží, nechal pan d’Artagnan nosítka zastavit a pravil, že s ním musí mluvit. P. Fouquet se ho optal, zda to musí být hned, nebo jestli to počká až na doma. Pan d’Artagnan mu dal najevo, že to nesnese odkladu, p. Fouquet tudíž z nosítek vystoupil a napůl smekl. V té chvíli mu pan d’Artagnan sdělil, že má královský zatykač, aby ho uvěznil. Na to p. Fouquet nijak neodpověděl, jen chtěl zatykač vidět, načež jej pročetl a pravil, že doufal, že je u krále zapsán lépe než kdokoliv jiný. To už zcela smekl a výraz tváře, jak pak hlásili, se mu několikrát změnil. Poté pana d’Artagnana požádal, ať z toho nedělá rozruch. To dalo panu d’Artagnanovi příležitost, aby jej vyzval, ať spolu vejdou do nejbližšího domu...,“ pokračuje oficielní relace.
    „Za madame de Plessis, do Saint-Mandé,“ stačil říci (podle Colbertem redigované relace) Fouquet panu Codurovi, jednomu ze svých lidí.
    Tento muž podle všeho dorazil včas a infformoval markýzu de Plessis-Bellière, Fouquetovu oddanou a zasvěcenou přítelkyni, spíše však spojenkyni než milenku (byť si ji Anne a Serge Gollonovi vzali za předobraz své románové Angeliky). Paní markýza stihla řadu Nicolasových přátel varovat, leč odmítla zničit surintendantovy takzvaně tajné písemnosti, které pak policie ve Fouquetově domě našla a o nichž bude řeč zanedlouho. Nejspíš znala jejich obsah a věděla, že neobsahují nic převratně kompromitujícího.
    D’Artagnan zatím požádal zatčeného o dokumenty, které měl při sobě, a okamžitě je dle rozkazu poslal králi, načež markýze z Belle-Isle vyzval, ať nasedne do připraveného kočáru. Přisedl k němu a v doprovodu čtyř mušketýrů vyjel z Nantes proti proudu Loiry do Angers. Fouquet d’Artagnanovi v kočáře sdělil, že chtěl celý opevněný ostrov Belle-Isle složit králi k nohám, leč chování guvernéra tomu nenasvědčovalo, neboť pevnost se po zprávě o markýzově zatčení hotovila k obraně. Velitel naštěstí pochopil pochopil marnost odporu a ostrovní citadelu královským silám bez boje vydal.
    Mušketýr dopravil urozeného zajatce ve středu 7. září do Angers, kde se s ním dvorně a uctivě rozloučil, neboť jej tu měl předat Colbertovým lidem.
    „Je mi líto krále, který se musel k takovému jednání snížit,“ vzkázal po něm Ludvíkovi vznešený vězeň.
    Zatímco Fouqueta odvážel zamřížovaný povoz do Paříže, vcházel král v Nantes do Sálu gard, kde k celé kauze lakonicky prohlásil:
    „Nechal jsme surintendanta zatknout. Je čas, abych spravoval své záležitosti sám.“
Nicolas Fouquet nebyl jediný, neboť do vězení putovali, alespoň na čas, někteří jeho přátelé. Colbert dal dům v Saint-Mandé prohledat tak důkladně, že jeho lidé rozebrali podlahy, ostění, krby, zkrátka vše, kde mohlo být něco ukryto. Za zrcadly nalezli prostor, jemuž se pak v žalobě říkalo cabinet secret, tajný kabinet a v něm dokumenty, jejichž obsah se zdál být výbušný.
    V první řadě šlo o vlastnoruční Fouquetovy pokyny, co se má dělat v případě, že by byl zatčen. V první fázi obsahoval nenapadnutelné věci, soupis úlev a výhod, jež mají přátelé i rodina pro eventuálního vězně dosáhnout, v druhé, kdyby se proces nevyvíjel dobře, už ale stály instrukce ohledně opevněných míst Belle-Isle (ostrov proti Nantes), Concarneau (přístavní město v Bretani na půli cesty mezi Quimperem a L’Orientem) a Tombelaine (ostrov proti Mont-Saint-Michel). Ty měly být z moře dozbrojeny a opatřeny spolehlivou posádkou. I pět Fouquetových obchodních korábů by se změnilo ve válečné a vše dohromady by mohlo poskytnout základnu pro vyvolání rebelie v Bretani. Oddaným surintendantovým stoupencům se navrhovalo, aby našli sdostatek odvážného vůdce, jenž by v pravou chvíli unesl pár soudců pařížského parlamentu a vyvolal v sídelním městě zmatek.
    Toto memorandum vyhlíželo jako velezrádný plán, na jehož podkladě lze vyřknout hrdelní ortel, leč ukázalo se, že je několik let starý, možná už z let Frondy, a naposledy byl redigován roku 1658, tedy v době nejriskantnějších finančních operací a za Mazarinova života. Surintendant mohl pak u soudu tvrdit, že nic z obsahu dokumentu nebylo namířeno proti králi, jen proti nepřátelům jeho věrného služebníka...
    Druhý nalezený soubor dokumentů představovala skříňka se seznamem placených informátorů, vesměs dívek, dvorních dam z králova okolí. Později se jí říkalo „kazeta milostných lístků“, protože podle některých obsahovala seznamy s oceněním dívčích služeb zcela neinformačního charakteru. Ať už bylo v kazetě cokoliv, dvůr si zhluboka oddechl, když král oznámil, že skříňku spálil.
    „V kazetě pana Fouqueta našli spíše galantní psaníčka než důležité listiny, ježto však pocházela od žen, u nichž by nikdo nepředpokládal, že s ním měly co do činění, říkalo se pak, že už ve Francii není jediné počestné ženy. Jediná, kterou usvědčili, byla Mennevillová, jedna z královniných dam a převelice pohledná osoba, kterou si chtěl brát vévoda de Damville. Byla vyhnána a uchýlila se do kláštera,“ napsala ve svých pamětech madame de La Fayette.
    Byly tu ovšem i listy, v nichž se galantnost mísila s informacemi ode dvora (většinou ale šlo o lístky nepodepsané či signované jinak, byť se u některých předpokládá, že pocházely z pera paní de Sévigné, jedné z nejkultivovanějších dam své doby), a pak zprávy takřka špiónské, neboť Fouquet si v králově okolí vybudoval dosti širokou a slušně postavenou síť informátorů. Přesto šlo o chudý nález, jehož údajný obsah senzacechtiví dvořané neúměrně zveličili a skandalizovali.
    V surintendantově cause zasedl zvláštní soud, jeho kompetentnost však zkušený jurista Fouquet odmítl. Bránil se s udivující houževnatostí a obratností. Proces, v němž král činil na soudce nemalý nátlak a žádal surintendantovu hlavu, se táhl přes tři roky a zahrnul dvaačtyřicet Fouquetových vystoupení před tribunálem, během nichž se veřejné mínění obracelo na jeho stranu. Byl obžalován ze zločinů urážky majestátu, ohrožení státu a rozkrádání státních peněz, přičemž v prvních dvou případech šlo o zločiny hrdelní, leč obžalovaný vyvracel jedno obvinění za druhým a postupně dostával soudce do úzkých. Když předseda soudu, kancléř Séguier, předložil obvinění ze zločinu proti státu, duchaplný vězeň mu vysvětlil, že takovým zločinem nemůže být jeho chování, ale konkrétní skutek.
    „Třeba když někdo vydá nepříteli most,“ pravil zlomyslně.
Přesně to byla věc, jíž se Séguier během Frondy dopustil. Většina přítomných to dobře věděla a v sále vznikl takový halas, že se muselo líčení odročit.
Rozsudek byl vynesen až po hlasování, které se konalo 13. prosince 1664. Obžaloba trvala už jen na rozkrádání a obohacování, ačkoliv porovnání Fouquetových aktiv a pasiv ukazovalo do mínusu. Ve finančních otázkách nedokázal nikdo přesně stanovit sumy, které si Fouquet mohl pro své záliby i cíle přisvojit. Colbertovy revize účtů sice obsahovaly některé důkazy, většinu svých transakcí ale nosil surintendant jen v hlavě a papíru je nikdy nesvěřil.
    „Chvalte Boha, pane, a vzdejte mu dík: náš nebohý přítel je zachráněn. K návrhu pana d’Ormesson se připojilo 13 hlasů, k návrhu pana de Sainte-Hélène 9 hlasů. Jsem štěstím bez sebe,“ psala z Paříže v sobotu 20. prosince 1664 paní de Sévigné panu de Pomponne.
    O týden později změnil Ludvík XIV. rozsudek vyhnanství na doživotní žalář. Hrabě d’Artagnan, jenž během tříletého procesu na Fouqueta dohlížel, se neudržel a blahopřál svému vězni k záchraně života. Pak jej odvezl do savojské pevnosti Pignerol, odmítl se ale stát žalářníkem (byť ozdobeným titulem velitele pevnosti) a doporučil na toto místo svého pobočníka Saint-Marse.
    V Pignerolu strávil Fouquet za velmi přísných a mnohdy zcela neobvyklých bezpečnostních opatření deset let a za ty roky pochopil, že milost nedostane nikdy. Nesměl přijímat návštěvy, psát, novinky o rodině dostával jen dvakrát do roka, přesto však na něho přátelé nezapomněli a roku 1670 se jej pokusili osvobodit, leč skončili za to na šibenici.
    Teprve po deseti letech samovazby dostal Fouquet povolení ke styku s jiným vězněm, hrabětem de Lauzun, s nímž se znal ještě ze svobodných časů. Lauzun mu vyprávěl o Versailles, vybudovaných pro krále umělci, kteří stavěli Vaux, přidal zprávy o Colbertově manufaktuře Gobelins, která před lety vyráběla nádherné tapisérie pro výzdobu Vaux, o královské bibliotéce, jež vznikla ze surintendantovy knihovny v Saint-Mandé, o skvělé kariéře Jean-Baptiste Colberta i o zbožném konci slečny de La Vallière. Teprve dík Lauzunovi mohl Fouquet zrekonstruovat události patnácti let, strávených v pevnostních zdech.
Roku 1679 bylo Fouquetově rodině povoleno navštívit vězení a dcera Marie-Madelaine tu zůstala s otcem, čehož hrabě de Lauzun využil, aby ji svedl...
    Říkalo se, že král pod tlakem veřejného mínění pomýšlí na udělení milosti, avšak 23. března 1680 bývalý surintendant náhle, po krátkém srdečním záchvatu, zemřel. Kde? Skončilo drama, začínalo tajemství. Podle některých zesnul Fouquet na Pignerolu, podle jiných krátce po propuštění na svobodu a cestou ze Savojska, podle dalších skonal v náruči svého syna. Podle pochybovačů nezemřel vůbec, alespoň nikoliv onoho roku.
    Oficiálně bylo Nicolasovo tělo vydáno rodině a pohřbeno v rodinné hrobce, stalo se tak ale až řadu týdnů po Fouquetově údajné smrti a rakev nikdo neotevíral. Neexistuje záznam o ohledání těla, natož pitvě. 
    Leží vůbec Ludvíkem XIV. tak nešlechetně odstavený finančník ve svém hrobě? 
    Nebo se stal figurou ve velké záhadě evropské historie, v příběhu Železné masky, do nějž byl na Pignerolu mimoděk zapleten?


JAK SE KRÁL SLUNCE CHOPIL MOCI

Před dvěma měsíci, konkrétně v článku Waterloo naruby aneb boj o lesní paseku jsem kritizoval (a vy podle ohlasů se mnou) jednu z mnoha televizních tzv. historických rekonstrukcí spíchnutých ne horkou, ale doslova do bílého žáru rozžhavenou jehlou, produkovaných na základě mizerně povrchních scénářů a s tisícerými chybami; pokud se k němu chcete vrátit, najdete ho s pomocí tohoto prolinku:
http://napoleon-knihy.blogspot.com/2012/01/waterlo-naruby-aneb-boj-o-lesni-paseku.html
    Není tomu tak dávno, co jsme narazil na pravý opak, na dokument naprosto výjimečný, který je doslova protipólem a mohl by být vzorový. Trochu jsem váhal, zda a jak na něj upozornit, protože (a tím vás mohu zklamat) je sice stažitelný, leč jen v původním francouzském znění a bez titulků (prolink na download dávám do nadpisu), pak jsem ale objevil, že totéž (byť to dá větší práci, neboť musíte postahovat řadu očíslovaných sekvencí) se na youtube nachází ve francouzském znění s anglickými titulky, což je i pro průměrného angličtináře už srozumitelné. 
Colbert, hlavní Fouquetův protivník, a Jeho Veličenstvo...
    Ten film je legenda, která šla jaksi mimo nás. Jmenuje se La prise du pouvoir par Louis XIV  (na youtube, prosím, hledat jako Taking of Power by Louis XIV), tedy Uchopení moci Ludvíkem XIV., vznikl ve Francii už dosti dávno, roku 1966, a natočil je slavný Ital, francouzsky dokonale mluvící neorealista Roberto Rosselini (Řím, otevřené město, Generál della Rovere, Láska, Byly noci v Římě...) pro francouzskou televizi. Scénář k němu dělal dnes už zesnulý eminentní francouzský historik Philippe Erlanger, autor stále vydávaných a překládaných (k nám, bohužel, nikoliv) monografií Ludvíka XIV., Ludvíka XIII., atd., natáčelo se ve velmi nákladných exteriérech i interiérech v hodně drahých kostýmech a to, co vzniklo, budí dodnes pozornost i obdiv. Jaký je vlastně dějový rámec snímku v délce celovečerního filmu?

Dvůr na procházce...
    Když král Ludvík XIII. zemřel, byly jeho dědici a následníku pouhé čtyři roky a správu země převzala po dramatických peripetiích jako regentka královna-matka Anna Rakouská, vydatně podporovaná kardinálem Mazarinem, svým Prvním ministrem. Jako desetiletý zažil budoucí král Slunce výbuch vzpoury, jíž se začalo říkat Fronda a která přešla v pětileté období zmatků, vášní i občanských válek. Rok poté, Léta Páně 1654, byl šestnáctiletý Ludvík XIV. v Remeši oficiálně pomazán, dalších sedm let ale nechal zemi řídit Mazarina, jenž se stal i jeho Prvním ministrem. Kardinál zemřel 9. března 1661 a mnoho mocných čekalo, že na jeho místo nastoupí vrchní intendant financí Nicolas Fouquet, vikomt z Vaux a Melunu, markýz z Belle-Isle, nejbohatší a nejmocnější muž ve Francii, leč o pouhý půl rok později nechal král tohoto velmože zatknout a postavit před zvláštní tribunál, od nějž sveřepě požadoval Fouquetovu hlavu! Panovník totiž hodlal vládnout sám a Nicolas Fouquet mu stál v cestě…
...a d´Artagnan, který Fouqueta právě diskrétně zatkl
   Pokud budete chtít z filmového hlediska vědět o filmu víc, najdete na internetu desítky odkazů wikipedií či čs. filmovou databází počínaje a to listování za námahu stojí, neboť nejde jen o děj, úbory, scény, postavy známé z Dumasových Mušketýrů po deseti letech, ale i o proměnu mladého Ludvíka, zdánlivě toporného a ne pravě nadaného, přesto však cílevědomého, přičemž jeho cíl zdaleka netvoří jen osobní prospěch či absolutní moc. Tahle topornost a malý vzrůst panovníka (hraje jej Jean-Marie Patte) je nicméně jediná scénáristická chyba, poopravená další generácí francouzských historiků (Bluche, Petitfils): král Slunce nebyl ani prcek, ani pohybově i myšlenkově pomalejší jedinec, jen okolí trochu mátl, a když říkával svoje pověstné "Uvidíme!", přemýšlel, zvažoval, analyzoval, rozhodoval a volil rozhodnutí, jež pokládal za optimální... Druhou výčitkou, pokud bychom chtěli být striktní, jsou exteriéry natáčené ve Versailles, z nichž tehdy stál jen lovecký zámeček po králově otci, leč natáčet v historicky věrném Saint-Germain-en-Laye nešlo, neboť tento zámek se už dávno rozpadl... Dodávám, že i pro ty, kteří porozumí sotva pár slov, jde o dokonalou podívanou s pečlivě ztvárněnými dvorskými rituály a tisícerými reáliemi doby... Ukázka v podobě jedné scény z youtube (zvětší se a převede vás do lepšího rozlišení po kliknutí na logo YouTube v opravém dolním rohu obtrazovčičky) vás o tom nejspíš přesvědčí; záměrně jsem volil tu, v níž se rozhodne o Fouquetově osud a kde jej zatýká velitel Šedých mušketýrů Charles de Batz de Castelmore d´Artagnan, týž, kterého proslavil Alexandre Dumas...
   A jak to bylo doopravdy, či přesněji, jak moc má film pravdu, to najdete hned v mém příspěvku následujícím, tedy o jeden den mladším než je tento...

neděle 25. března 2012

PANORAMA BITVY U BORODINA

Řekněme nejprve něco o autorovi.
   Franz Alexejevič Roubeaud, kterého Rusové píší jako Rubo, se narodil 15. června 1856 v Oděse, kde absolvoval i střední školu uměleckého směru, a roku 1877 odcestoval do bavorského Mnichova, na tamní Akademii. Pak se usadil v Sankt-Petěrburgu, pracoval na Imperátorské akademii umění, založené už v půli XVIII. století hrabětem Šuvalovem, a věnoval se především historické malbě, přesněji monumentálním historickým panoramatům.  
Útok na Achulgo
    Pravděpodobně první ze tří velkých scén, které po něm zůstaly, představuje Útok na Achulgo, prakticky i v Rusku málo známá epizoda z války roku 1832 v Čečně, kdy vojska Kavkazského sboru generálporučíka Grabbeho dobyla horu Achulgo a porazila protivníky, vedené imámem Šamilem. Panoráma je v Tiflisu a restauruje se.
    Druhé, mnohem známější dílo, představuje Obléhání Sevastopolu z roku 1805, připomínající nejhrdinnější události Krymské války (1853–1856); bylo restaurováno kolem roku 1950 a k vidění je v Sevastopolu.
Obrana Sevastopolu
    V roce 1911, s blížícím se stoletým výročím Napoleonova vpádu do Ruska a vítězství nad ním pak vytvořil Roubeaud/Rubo dílo nejproslulejší, Panorama bitvy u Borodina, v roce 1962 přesunuté a vystavené v nové budově (z roku 1961) na Poklonné hoře v Moskvě. Přesněji řečeno by se mělo nacházet v místě zaniklé vesnice Fili, symbolicky tedy v lokalitě, kde Kutuzov po bitvě u Borodina a ústupu k Moskvě rozhodl o tom, že se Moskva bránit nebude… Slavná chalupa, kde tento rozkaz vydal, se skrývá ostatně hned za válcovitou budovou muzea-panoramatu, jež bude zanedlouho znovu otevřeno, neboť se chystá na dvousetleté oslavy bitvy a událostí tzv. Vlastenecké války roku 1812.
    Nechme ovšem muzeum na Kutuzovském prospektu být, zájemci se o něm mohou dozvědět víc na webu, jehož prolink mají v nadpisu tohoto článku, a zkusme se podívat na 115 metrů dlouhé a 15 metrů vysoké plátno bez nutnosti putovat až do srdce matičky Rusi.
    Celou scénu lze nejspíše rozdělit do devíti úseků, kumulujících události 7. září 1812 (pro Rusy, užívající tehdy ještě juliánský kalendář, to bylo o dvanáct dní méně) a na následujících výřezech jdoucích zleva doprava.
    Hořící chalupa patří ke vsi Semjonovskaja na levém středu pozice 1. západní armády pod velením Barcaye de Tollyho a zalesněný horizont je prostorem Utického lesa na krajním ruském levém křídle. Jde o chvíli, kdy Tři fleše padly (či téměř padly, časová souslednost dějů tu jde poněkud stranou, jinak by nešlo hlavní akce kumulovat), Bagration byl raněn, velení po něm převzal „železný generál“ Dochturov (stojí u bubnu) a do útoku za chalupami jdou Moskevský a Astrachaňský granátnický.
    Druhý výřez zachycuje především téměř vyschlé koryto potoka Semjonovka před vsi Semjonovskaja, bráněné Svodnou granátnickou divizí a Izmajlovským, Litevským, jakož i Finským plukem v mohutných karé, čelících útoku Nansoutyho francouzských kyrysníků.
    Třetí a čtvrtá scéna jspu zasazeny do prostoru Tří fleší, nízkých nevýrazných valů před lesem, dobytých už Neyem a Davoutem; plátnu dominují Francouzi, konkrétně Friantova divize.
    Další, mnohem méně akční část, má v centru vidlici terénu mezi potoky Semjonovka a Kamenky. Vyvýšeninou na pravém středu horizontu je Ševardinská reduta, dobytá předevčírem, a skupina vpravo pod ní představuje Napoleonův hlavní štáb s císařem osobně.
    Za údolím téměř vyschlé Kamenky se schyluje k nejepičtějšímu dramatu a téměř vrcholu celé bitvy, unikátnímu útoku jezdectva Latour-Maubourgova 4. sboru záložního jezdectva na už zčásti otřesené ruské pozice, k útoku, který má prolomit spojnici První a Druhé západní armády, aby pak zamíříl na klíčový vrchol v podobě Velké reduty, již Rusové říkali nejprve Kurganová a poté Rajevského baterie. Za jízdními dělostřelci v korytu je vidět už jen zadní část jezdeckého sboru, skladbou cizineckého, neboť jej tvořili ne Francouzi, ale Sasové, Vestfálci a Poláci. Vpravo je o saský kyrysnický pluk von Zastrow (černé jednodílné kyrysy), vlevo nejspíš o Vestfálce.
   Toto už je vrchol, či spíše jen jedna strana mince, útok saských kyrysníků Garde du Corps, kteří nemají kyrysy, neboť zůstaly na vozech  bůhví kde, a nahradili je stočenými jezdeckými plášti, navlečenými jako bandalír šikmo přes prsa. Za Sasy ve žlutých fracích je vidět polské kyrysníky a polské švališery-kopiníky. Na Sasy v prvním sledu se už vrhají kyrysníci ruští (pluky Astrachaňský, Jeho veličenstva cara a Jejího Veličenstva carevny), je to ale nerovný boj a někteří z nich se ocitají v sevření přesily.
   Scéna navazuje na centrální a dominantní jezdecký „boj v žitě“ a dává dobrou představu o útoku rozvinutých ruských eskadron, jejichž taktické sestavy se roku 1812 od francouzských prakticky nelišily.
   Poslední scénou se kruh panoramatu uzavírá a znovu vrací ke vsi Semjonovskaja s ruským jezdectvem za ní a na horizontu se vsí Gorki (proti reálů poněkud přiblížené), kde byl jednu chvíli Kutuzovův hlavní stan.
Detail, scéna zvaná "Hrdina", boj osamělého ruského kyrysníka s přesilou saských Garde du Corps
   Působivé na panoramatu krom mohutných scén je i myšlenka, které neheroizuje Rusy na úkor jejich protivníků a skládá hold účastníkům i obětem obou stran bez rozdílu národností. Pro ty, kteří o bitvě vědí víc, je zajímavé, že Rubo vytvořil centrální motiv právě ze saských kyrysníků, kteří později dobudou Velkou redutu a jejichž roli Napoleon v bulletinu o bitvě zcela popře ve prospěch kyrysníků francouzských. Možná trochu zlomyslná ironie a memento řadě historiků, neboť ti francouzští velmi dlouho psali (a občas se toho nějaký publicista drží dosud), co onen bulletin propagandisticky podsunoval jako pravdu…  Myšlenkově jako kdyby se Rubo/Roubeaud nechal vést ne ideologiemi, ale jako kdyby za vším stála věta z deníku generálmajora prince Eugena Württemberského, velitele jedné z ruských divizí:
„Kdybychom my, vojáci obou stran, na chvíli zapomněli na nenávist svých vladařů a stanuli druhého dne před oltářem pravdy, byla by nás nepochybně sláva uznala za bratry.“

středa 21. března 2012

VONĚT JAKO CÍSAŘ!

Perlička, či spíše perla z pera (klávesnice) Michala Šťovíčka je sondou do sféry kulturní až téměř intimní, a to nejen pánské, ale i dámské, neboť i Vy, drahé čtenářky, můžete vonět jako Josefína, či Laetizie!  Rozhodně skýtá půvabné poučení a možná inspiraci všem, kteří se nespokojí deodoranty ve spreji, propagovanými v nákladných televizních reklamách, a chtějí si život ozvláštnit nečím jiným než značkami Hugo Boss, Kenzo, Gucci, Calvin Klein, etc...  Zapomenutá Eau de Cologne je zde a není nad klasiku...! Zejména páni důstojníci při přehlídkách a manévrech, jakož i při oslavách svatého Napoleona v srpnu ve Slavkově by to měli mít na paměti a přizpůsobit nejen svůj vzhled, ale i odér panovníkovým zvykům, jejich císaře to bezpochyby potěší.


CÍSAŘSKÉ VŮNĚ
Michal Šťovíček
Napoleonova záliba v kolínské je doložena a všeobecně, leč nikoli podrobněji známa. Proto jsem se pokusil o bližší pohled, který nakonec dopadl poněkud jinak, než jsem zamýšlel, snad ale i tak pobaví/poučí.
    Jak to bylo před Napoleonem...
    Původ kolínské vody lze vystopovat do 14. století. Podle legendy v r. 1380 tehdy 70-letá uherská královna (což byla v onom roce královna-vdova a polská regentka Alžběta Lokietkovna, 1305-1380) získala od jakéhosi mnicha či dokonce od zjevivšího se jí anděla recept na zázračnou vonnou léčivou vodu k zevnímu i vnitřnímu užívání, ve složení: alkohol, šalvěj, majoránka, rozmarýn. Díky tomuto lektvaru neduživá a pakostnicí trpící královna znovu nabyla ztraceného zdraví a pronikavě omládla, takže ji požádal o ruku sám polský král (i kdyby vše bylo pravda, tak toto poslední těžko: polským králem byl totiž od r. 1342 její syn Ludvík a královna sama se zasadila o jeho sňatek s Alžbětou Bosenskou...).
     Po zázračné vodě samozřejmě vznikla značná poptávka a začaly ji napodobovat především kláštery.
Jednu ze zdokonalených variant vyráběl v 17. století ženský klášter Santa Maria Novella ve Florencii pod názvem Aqua Regina a měl z ní značné příjmy. Jednalo se o směs různých citrusů rostoucích v Itálii, rozpuštěných v silném alkoholu, známou v celé tehdejší západní Evropě. Byla považována za všemocný léčivý a kosmetický produkt: zkrášlovala, čistila pleť a diskrétně parfémovala, křísila a osvěžovala lidi i zvířata. Nalitá do vína nebo polévky účinkovala proti mrtvici, neprůchodnosti žlučových cest, kolikám, hučení v uších, dně, bolestem zubů, žloutence, migrénám, melancholii, komplikovaným porodům, zaručovala zdraví a dlouhověkost...
    O zázračné vodě se doslechl i jistý Gian Paolo Feminis, obchodní zástupce s drogistickým, železářským a kosmetickým zbožím. Začal se o recept inenzivně zajímat a podařilo se mu obloudit jednu z řeholnic, která mu prostoduše prozradila klášterní tajemství: vinný líh+rozmarýn+meduňka+bergamota+silice z pomerančových květů+cedrát+citron.
Podnikavý Ital se s receptem odebral ke svým příbuzným do Německa a v r. 1693 v Kolíně n. Rýnem zřídil výrobu Aqua mirabilis - Podivuhodné vody, jejíž léčivé vlastnosti v r. 1727 uznala lékařská fakulta tamní univerzity. Doporučila ji proti vráskám, břichobolu, závratím, návalům krve, hmyzím bodnutím... 
V roce své smrti 1763 odkázal Feminis tajemství třem synům svého bratrance. Jeden z nich, Giovanni Maria Farina překřtil výrobek podnikavě na Aqua Coloniensis a Kolínská voda byla na světě. Protože tehdy byla světovým jazykem francouzština a nikoli již latina, šla zázračná voda na trh jako Eau de Cologne a sám Farina si pofrancouzštil křestní jména na Jean-Marie. 
Giovanni Maria Farina (1685-1766)
    Právě v roce Napoleonova narození = 1769 zavedla paní du Barry Kolínskou vodu alias Eau de Cologne páně Fariny jako toaletní parfém na dvůr Ludvíka XV.   
    V té době a asi až do r. 1820 se kolínská nadále užívala zevně i vnitřně. Vnitřně kromě výše uvedených neduhů i proti nevolnosti, trávicím potížím, horečce, revmatismu, křečím, střevním infekcím a parazitům, dokonce i proti impotenci. Vnější užití pak bylo doporučováno i jako antiseptikum, svalové i žilní tonikum, proti vyrážkám, pocení, inhalací pak jako desinfekce dýchacích cest. Byla tedy běžnou součástí každé domácí lékárničky.
    Za revolučních válek se francouzští vojáci v obsazeném Kolíně nadchli pro tuto vůni, která se svěžestí výrazně lišila od soudobých těžkých pižmových vůní, jimiž se tehdejší noblesa postřikovala. Vojáci začali kolínskou posílat domů a přiváželi si ji v rámci kořisti, takže se záhy stala populární, tudíž se s ní již tehdy mohl seznámit i budoucí císař Napoleon a později jí úplně propadl.

Císař a kolínská voda 
Jeden z Farinových potomků se v r. 1806 usadil v Paříži a se souhlasem příbuzných v Kolíně si zřídil vlastní výrobu a obchod. Jmenoval se Jean-Joseph (Giovanni-Giuseppe) Farina (1785-1864), ale z propagačních důvodů si přisvojil křestní jméno svého předka Jean-Marie, což mu rodina tolerovala.  Jeho výrobek se však aromaticky lišil od původního a byl určen širšímu okruhu spotřebitelů. Podnik sídlil v č. 331 rue Saint-Honoré. Tento Farina se posléze stal císařským dvorním dodavatelem a mimo jiné vymyslel pro Napoleona speciální flakon „rouleau“ = tenký podlouhlý váleček, určený k tomu, aby si jej císař mohl zastrkovat do holínek a měl jej tak na přesunech stále po ruce.  Na obrázku leží flakon na výrobcově deklaraci o pravosti a vlastnostech výrobku a o varování před napodobeninami.
    Kolínská voda se souběžně vyráběla dál i v Kolíně a jako každý komerčně úspěšný produkt vzbudila chtivost různých podnikatelů a podnikavců, takže v r. 1803 zakoupil značku Farina za dosti podezřelých okolností syn bankéře Wilhelm Mülhens, který sám již vyráběl svoji kolínskou od r. 1792 podle receptu, který údajně dostal jako svatební dar od nezjištěného kartuziána. Právo na jméno Farina podle všeho koupil v r. 1803 od jistého Carla Francesca Fariny, jehož však s rodinou voňavkáře nepojilo žádné příbuzenské pouto! načež začal prodávat svoji kolínskou jako "Franz Maria Farina in der Glockengasse 4711 der Post gegenüber". O této dnes nejznámější ze všech původních kolínských vod se dočtete obšírněji za chvíli. Kolínská voda se pochopitelně stala i předmětem četných nelegálních napodobenin a Farina se musel 80 let soudit, než se jich zbavil. Za tu dobu bylo padělků napočítáno téměř 2000! - sám Mülhens svého času prodal nelegálně značku aspoň 30x!
    Napoleon ovšem kromě slávy a moci nebyl otrokem nikoho a ničeho, proto i ke své oblíbené Kolínské vodě přistupoval po svém. Ve spotřebě se neomezil jen na osvědčenou značku Farina. Např. v r. 1812 se objevil další císařský dodavatel, firma Durocheau, „výrobce zdokonalené Kolínské vody“. Císař současně vyvedl všem výrobcům „zázračné“ Kolínské vody nepěkný kousek: v r. 1811 vydal nařízení, podle něhož byli všichni výrobci farmaceutických a terapeutických přípravků povinni předložit jejich výrobní recepty ke kontrole a uvést přesné a podrobné složení produktu. Takže již žádné tajnosti a zázračné formule... Farina ani Mülhens ovšem nehodlali své recepty prozradit a museli tedy vzniklou situaci vyřešit tak, že přestali kolínskou vydávat za léčivý přípravek a převedli ji výhradně do kategorie voňavek a parfémů, na něž se žádný obdobný předpis nevztahoval. Recept obou tak zůstal tajný dodnes.
    Při „bádání“ ohledně Napoleonovy vášně pro kolínskou jsem kromě seriózních údajů narazil na pěkných pár nesmyslů(?), které ovšem pro zpestření také reprodukuji. 
    1. Napoleon prý se v kolínské koupal (= nanejvýš si ji jen přiléval do vody?)
    2. „Po klobouku podal lokaj císaři kapesník zkropený kolínskou, jímž si císař přejel rty, čelo a spánky“. Párkrát v životě se mi kolínská na rty dostala - člověku to život jen znepříjemní...
    3. „Po manikúře si Napoleon oblékl flanelovou vestu, polil si hlavu kolínskou a hrubým kartáčem si silně třel hruď a paže. Komorník mu poté kartáčem třel záda a ramena, pak třel celé tělo a vyléval na ně plné flakony kolínské. Tento zvyk si Napoleon podle vlastních slov přivezl z Orientu a přičítal mu zčásti své pevné zdraví. Masáž musela být důkladná: Silněji, přitlač! vybízel lokaje, jako když hřebelcuješ osla!“
Čemuž by se dalo věřit, jen nevím, proč si císař na takovou kombinovanou masáž kolínskou a rejžákem oblékl flanelovou vestu...
    4. Napoleon údajně s oblibou užíval kolínskou i vnitřně = kostku cukru namočenou v kolínské, prý na podporu své šedé kůry mozkové. Jestliže trpěl dlouhodobě žaludečními potížemi, tohle mu určitě neprospělo... Jak to chutná a zda to povzbuzuje mozek, nevím - neměl jsem odvahu to vyzkoušet. Faktem je, že běžným bonbónem tehdy byla a snad dosud leckde je kostka cukru namočená do likéru, čemuž se francouzsky říká „canard“ - kachna.
    5. Napoleon vozil flakony kolínské v holínkách prý proto, aby přebil zápach vojenských bot na dlouhých taženích, kde to bylo s hygienou všelijaké... Pokud to při své úzkostlivé čistotnosti vůbec potřeboval, tak aby to účinkovalo, musel by mít v botě otevřený válečkový flakon kolínské především pod chodidlem, což je těžko představitelné.
    6. Napoleon údajně spotřeboval cca 60 litrů kolínské měsíčně (podle jeho komorníka Constanta „jen“ 42 litrů, a podle pamětí paní de Rémusat „jen“ 60 flakonů), přičemž jí kropil sebe, své apartmány, polní stany i své koně... Zachované dokumenty zmiňují dodávky cca 70 „lahviček“ (bez upřesnění objemu) měsíčně - jeden kus za cca 2 F.
    Napoleon si pak na Svatou Helenu odvezl i menší zásobu kolínské, ta však při jeho spotřebě za několik měsíců došla. Na chudém nelidnatém ostrově žádná kolínská nebyla, dovozy z Evropy nepřicházely v úvahu, a Napoleon se bez kolínské nedokázal obejít. Řešení se nakonec přece jen našlo, dočtete se o něm níže. 
    Přeskočím další vývoj spletitých obchodních vztahů, prodejů a přeprodejů firemních práv atd. a přejdu rovnou k dnešku. 

Chcete vonět jako Napoleon?
Můžete, protože výroba vesele běží a Napoleon a spol. zůstávají obchodním i spotřebitelským magnetem. Na trhu se proto lze setkat třeba s následujícími dostupnými „zázračnými“ vodami ohánějícími se Napoleonem a spol. - zdůrazňuji, že jim tímto nedělám reklamu, i když se většinou dají koupit i u nás!
    Ještě předtím poznámka: z názvu konkrétního produktu se Kolínská voda stala druhovým názvem s malým ká, protože těch napodobenin a variant bylo záhy tolik, že se v nich už nikdo nevyznal. Posléze se tak tudíž označoval a označuje každý tekutý kosmetický výrobek s nízkou koncentrací vonných esencí. Pro přehlednost připomínám dnes běžné rozlišení právě podle stupně koncentrace:
    Parfémová voda (Eau de Parfum) = 12 - 20 %  esencí
    Toaletní voda (Eau de Toilette) = 7 - 12 % esencí
    Kolínská voda (Eau de Cologne) = 4 - 6 % esencí
    K dnešnímu „napoleonskému“ sortimentu stručně jen tolik, že firma Farina existuje v osmé generaci dodnes, vyrábí a prodává původní kolínskou stále v Kolíně na adrese Farina, Johann Maria, gegenüber dem Jülichs-Platz. Mezi její významné zákazníky ve 20. století patřili např. Edward VII., Thomas Mann, Franz Lehár, Konrad Adenauer, Marlene Dietrichová, íránská císařovna Soraya, Indíra Gándhíová, Romy Schneiderová, princezna Diana z Walesu, Bill Clinton...
    Město samo uctilo zakladatele firmy a své slávy sochou na radniční věži, kde je k vidění dosud.
Ta prapůvodní Farinova kolínská voda je označována Original Eau de Cologne, na etiketě má odedávna červený tulipán, a právě tato kolínská by tudíž podle všeho měla být ta Napoleonova, či se jí alespoň co nejvíce podobat:
    Na našem trhu není, je k dostání u výrobce, i přes internet, jako „Farina 1709 Eau de Cologne“...
Vlastníkem podobné značky Eau de Cologne extra vieille („starobylá“) je dnes kosmetická firma Roger & Gallet jako součást italského koncernu Gucci, jejíž současný marketing kupodivu totálně opomíjí jejího nejslavnějšího zákazníka.
    Druhý původní výrobce Mülhens rovněž po různých peripetiích přežil. V r. 1990 se přejmenoval na Muelhens GmbH & Co. KG, v r. 1994 byl tento rodinný podnik prodán koncernu Wella AG, který v r. 2003 získal drogistický gigant Procter & Gamble jako součást své reorganizované kosmetické filiálky Procter & Gamble Prestige Products GmbH. Ten pak změnil obchodní strategii a v r. 2006 kosmetickou řadu Mülhens zase vyvrhl. Současným majitelem je koncern Dalli-Gruppe, resp. jeho parfumerská větev Mäurer & Wirtz z Aachen,  která v r. 2007 obnovila výrobu původní Mülhensovy Kolínské vody na takřka původním místě a pod jejím tradičním názvem.
    No. 4711 je tedy ta Mülhensova původní Kolínská voda (proto taky Original Eau de Cologne) z Napoleonových časů, dnes světově proslulá. Jak přišla ke svému nezvyklému názvu: za francouzského obsazení Kolína v r. 1794 se vojenský velitel města generál Charles Daurier už nemohl dívat na to, jak jeho dezorientovaní vojáci zmateně bloudí městem mezi tehdejšími cca 7 500 domy. Dohodl se tedy s tehdejším primátorem von Wittgenstein, že nechá všechny domy ve městě očíslovat, a Mülhensovo obchodní jednatelství v domě na Glockengasse přitom dostalo číslo 4711... Dům byl za 2. svět.války vybombardován a byl komplet znovu postaven v r. 1963, ovšem na trochu jiném místě, dnes je to Glockengasse Nr. 4. Firma v tomto Domě vůní (Dufthaus) dosud sídlí, je v něm mj. muzeum této kolínské, kolínská tam prýští z fontánky v hale, nechybí samozřejmě shop... Na domě je rekonstruovaná i figurální zvonkohra upomínající na dotyčné číslování.
    Když tedy Mülhens ztratil práva na jméno Farina, ponechal z celého názvu jen číslo domu, a v r. 1873 vytvořil dodnes používanou modro-zlatou etiketu a potažmo registrovanou značku (zvoneček v logu evidentně odkazuje na Glockengasse).
    Dnes je tato světoznámá kolínská v propagaci charakterizována např. jako citrusově-ovocná vůně pro muže i ženy. Tato velice vkusná unisex vůně obsahuje kombinaci citrusových olejů, lehké květinové růže a santalového oleje. Je doporučena pro denní nošení a připisují se jí jednoznačné tonizující a revitalizační účinky, odbourávající stres a únavu.
    Nedosti na tom, dnešní výrobce k ní přidal vodu po holení, o jejíchž eventuálních neobyčejných účincích ale nic nepraví.
     Navíc v duchu zásady měnit a inovovat vše osvědčené vyvinul v r. 2011 novou řadu a nový „look“, se slovní hříčkou srozumitelnou jen Francouzům/franštinářům. Nemusíte souhlasit, ale je to důkaz, že každá změna je k horšímu (mám na mysli prezentaci, vůni nemohu posoudit).
    Prodejci charakterizují novou vůni jako:
    Hlav: yuzu, černý rybíz, lichi
    Srdce: muškát, otočník, pivoňka
    Základ: pižmo, santalové dřevo, fazole Tonka
    Nouveau Cologne je unisexová vůně, která se otevírá svěžími tóny yuzu, černého rybízu a lichi, v srdci vůně se ukrývá muškát, otočník a pivoňka, základ patří pižmu, santalovému dřevo a fazoli Tonka. Její složení působí blahodárně na tělo, ducha i mysl. Éterické oleje, které jsou známé svým aromaterapeutickým působením, se postarají o nepopsatelně dobrý tělesný i duševní stav. 

Příběh "Autentické Kolínské vody ze Svaté Heleny"
Císař bez kolínské na ostrově namáhal paměť svou i spoluvyhnanců, listoval v knihách a snažil se dát dohromady recept, jak si kolínskou vyrobit. Nakonec jeho služebník Louis Étienne Saint-Denis zvaný Ali dokázal z místních zdrojů zkomponovat přípravek, který císaře plně uspokojil. Ali svůj recept zaznamenal a odvezl s sebou do Francie, kde zapadl v jeho papírech.
    V 70. letech 20. století koupil při jedné prodejní akci truhlici z Aliho pozůstalosti právník Damien, tehdy starosta Versailles, a objevil v ní unikátní dokument s receptem improvizované kolínské! O nálezu se dozvěděla jedna z kosmetických vývojových laboratoří a vyžádala si od pana Damiena svolení, aby mohla kolínskou vodu znovu vytvořit a uvést ji na trh. Damien svolil pod podmínkou, že z každého flakonu bude odvedeno 10 F ve prospěch Spolku přátel Muzea Čestné legie v Paříži.. 
    Nález však zůstal ještě bezmála 20 let nevyužit, až se jej počátkem 90. let ujala instituce Osmothèque ve Versailles, zabývající se rekonstrukcí a uchováváním zaniklých a zapomenutých parfémů a voňavek, a vytvořila podle něj „jedinou Napoleonovu čichovou stopu“. Práva na výrobu unikátního přípravku získala v r. 1998 firma Cosmalia, později Les Parfums historiques-Gestor, a zrodila se “L´Authentique Eau de Cologne de l´Empereur Napoléon I-er à Sainte-Hélène” - Autentická Kolínská voda císaře Napoleona I. na Svaté Heleně, údajně olfakticky příbuzná s produktem firmy Roger & Gallet! Dnes se s patřičnou reklamou prodává ve Francii:
     K nám zatím nedorazila, ale podle záznamů si ji lze po domácku vyrobit:
     78 ml 90° lihu (samozřejmě lékárenského)
     22 ml růžové vody
     10  kapek rozmarýnového esenciálního oleje
     20  kapek bergamotového esenciálního oleje
     20  kapek pomerančového esenciálního oleje
     20  kapek citronového esenciálního oleje
     10  kapek neroliového esenciálního oleje (nebo Petitgrain - éterický olej z mladých listů a   výhonků různých citrusů)
     5  kapek růžového esenciálního oleje (nebo éterický olej z rosa geranium)
     Smíchat líh a růžovou vodu, přidat esenciální oleje, dobře protřepat, nechat 8 dní uležet. A je to, můžete vonět jako Napoleon.
     Kromě této kolínské je na trhu např. „napoleonská“ toaletní voda Eau de Gloire firmy Parfum d´Empire s následující charakteristikou:
   Typ vůně: kořenitá, dřevitá, pro ženy i muže (!)
   Popis produktu: "Jeden den s Napoleonem Bonapartem"
   Tato toaletní voda byla vytvořena na základě historické studie zabívající se olfaktorickým(čichovým) vkusem Císaře Napoleona. Složení vypovídá o jednom dni Napoleona:
- ráno (hlava parfému) je svěží díky bergamotu, citronu, pomeranči, rozmarýnu a levanduli
- přes den se rozvine(srdce parfému) čaj, anýz, lékořice

- večer jsou to vůně tabáku a kadidla jako vzpomínka na Korziku a dále cist a dubový mech, aby podtrhly základ vůně
    Tato toaletní voda představuje obraz muže, který se stal živou legendou. Čiší z ní osobnost a vášeň.
    Hlava: bergamot, citron,pomeranč, rozmarýn, neroliová silice, levandule
    Srdce: anýz,lékořice, čaj, tabák
    Základ: kadidlo, smil italský, cist, mech dubový
    Firma Roger & Gallet se před několika týdny rozhoupala a ke 150. výročí svého založení (1862) začala prodávat to, co nazývá Rouleau de l´Empereur, Císařův váleček.
   Ten flakon ovšem připomíná původní váleček jen z dálky a v mlze... a o Napoleonovi v propagaci opět sotva letmá zmínka! Navíc jí nestačila jedna kolínská, k původní Eau de Cologne podle Fariny si vymyslela hned dvě další zbrusu nové vůně - pomerančovník a vonokvětku, čímž se od Napoleona opět na hony vzdálila.

A konečně aspoň něco málo pro dámy:
To, jak se Napoleon vyžíval v kolínské, nebylo nic proti vášni jeho choti Josefíny pro parfémy - zejména těžké, na bázi pižma. Nadužívala jich tolik, že její budoár po ní voněl údajně ještě 60-70 let po její smrti.
Jejím osobním dodavatelem byl François Rancé, voňavkář původem z provensálského Grasse (což bylo a je odjakživa středisko voňavkářství). Jeho prapředkové se tam již v 16. století zabývali výrobou navoněných rukavic pro místní honoraci. V r. 1795 se Rancé zaměřil čistě na parfumerii a za císařství se díky své profesní zdatnosti vyšvihl na dvorního dodavatele. Pracoval hlavně pro Josefínu, ale údajně vytvořil speciální vůně i pro Napoleona: „Le Vainqueur“ - Vítěz, „Eau d´Austerlitz“ a „Aigle Français“, Francouzský orel. Nezjistil jsem však, zda Napoleona zaujaly. Le Vainqueur se přitom dlouho a úspěšně prodával, až v 1. pol. 20. století byl stažen z trhu, v současnosti jeho výrobu obnovila praprapravnučka zakladatele a současná majitelka firmy Jeanne Sandra Rancé. Firma však již dnes sídlí v Miláně (Corso Magenta 15/A) a v Římě (Piazza Navona 53).
    Pro Josefínu vytvořil Rancé mimo jiné vůni L´Impératrice v drahocenné embaláži ze sèvreského porcelánu (jejíž jediný zachovaný kus se nachází v depozitáři firmy).  
    Podle dnešních obchodních prospektů firmy Rancé Josefína milovala růže a pižmo a Napoleon zase fialky, proto si v roce 1804 nechala na počest korunovace namíchat speciální parfém od dvorního voňavkáře Rancé, který obsahoval obě tyto květiny. Tato parfémová voda se prodává dodnes = Rancé 1795 Joséphine. Je součástí řady Collection Impériale:
    Tóny      květy, pižmo, orientální dřeviny
    Hlava     broskev, černý rybíz, galbanum, fialka, hřebíček, kosatec
    Srdce    růže, jasmín, hyacint, ylang-ylang
    Základ   ambra, cedr, vanilka, pižmo, santal
    Jinou údajně autentickou vůní (údajně z r. 1806) z této řady je parfémová voda Rancé 1795 Laetitia, která má charakterizovat vášnivou a nepoddajnou povahu matky klanu Bonapartů: 
    Hlava: bergamota, oranžové květy, mandarinka
    Srdce: růže, magnolie, vistárie, muškát
    Základ: pačuli, cistus labdanum, Tolu balzám, vanilka
    Tóny: svěží, květinové a kořeněné, ambrové
    Takže kdyby chtěla některá z vážených čtenářek vonět jako stará Korsičanka... J
    Nejznámější a první vůní značky Borsari je parfémová voda Violetta di Parma, čistá fialková vůně vytvořená speciálně pro druhou Napoleonovu ženu Marii-Louisu, v letech 1816-1847 vévodkyni parmskou. Produkt pro ni údajně za její podpory vyrobili mniši tamního kláštera Zvěstování Panny Marie. 

    A tady končí nejspíš přímá souvislost mezi Napoleonem a dnešními kosmetickými vodami, tudíž i příspěvek. Na trhu je ještě x výrobků evokujících názvem napoleonskou dobu či osobnosti (Cherry Princess - míněna Hortense de Beauharnais, atd.), ale u nich se mi nepodařilo jakoukoli faktickou spojitost s dotyčnou osobností vypátrat.