pátek 30. prosince 2011

POUR FÉLICITER 2012

Rok se nám schází s rokem a mně nezbývá než všem, kteří tento blog četli, reagovali na články, ať už jakýmkoliv způsobem, nebo do něj dokonce přispěli, poděkovat za přízeň i zájem. Přeji vám všem zdraví i štěstí (ano, na Titanicu byli všichni zdrávi...)  a nashledanou v roce 2012 při povídání o dalších knihách, starších i těch  chystaných, stejně jako o filmech, obrazech, kumštu, muzice a věcech, jež souvisejí s napoleonskou či vojenskohistorickou tematikou..., jejíž témata mi pomáháte svými dotazy i komentáři nejednou vybrat.

středa 28. prosince 2011

AUSTERLITZ OBJEKTIVEM MICHAELY WECKER

Rok 2011 už má na kahánku, je čas jej pomalu uzavřít a leckdo bilancuje, což je přesně ta věc, která mi připadá nudná a může být i depresivní, proto se jí zkusím vyhnout, pokud se mé osoby týče, a přesměrovat věci na jinou kolej. V roce loňském (tj. 2010) se tu po článcích o výročí slavkovské bitvy a s ní spojené tradiční bitevní ukázky pod Santonem (tehdy v dosti třeskutých mrazech) objevila řada příspěvků a letos ani jeden, což je poněkud nespravedlivé. To, co se odehrálo u Tvarožné v první prosincovou sobotu, totiž já osobně pokládám za jednu z nejzdařilejších slavkovských re-enactemenových bitev a vytváření francouzského karé mě doslova nadchlo a já v obdivu smekám nad  nad tím, co vojáci tří císařů, z nichž jich řadu znám osobě, předvedli. Stejně jako před Jakubem Samkem, který rok co rok nosí hlavu na špalek se scénářem výseku z bitvy, secvičením, organizací a spoustou dalších věcí kolem...
Podobně jako mnozí z vás, i já si prohlížel fotografie z akce na stránkách www.austerlitz.org, a tam mi padly do oka fotografie Michaely Wecker, zvláštní sépiovým odstínem, viděním skrze objektiv i kompozicí, která, alespoň v mých očích, potlačuje dokumentaristiku a vytváří atmosféru místy téměř dobovou. Najednou nejste v roce 2011 a máte pocit, že se přenášíte kamsi velice blízko prosincovým událostem roku 1805, k momentům stejně romanticky pojatým, jako tomu bylo u starých mistrů štětce, uhlu a tužky. Tenhle mistr ovšem starý není, naopak, jde o mladou dámu, která o sobě na svých webových stránkách neprozradí až na dvě věci prakticky nic.
Z kontaktního snímku usměvavě a poněkud ironicky shlíží secesně stylizovaná tvář velmi sympatického vzhledu, to zaprvé. A zadruhé skladba prezentovaných prací jasně říká, že jde u něžného pohlaví o zálibu poměrně neobvyklou, neboť tu najdete nejen záběry ze slavkovské bitvy, ale i z re-enactementových akcí jiných, ať už jde o obě světové války, rok 1866, Třicetiletou (s obléháním Brna), etc. Snímky z historického šermu i scénické fotografie navíc napovídají spojení s divadlem.
Požádal jsem madame Wecker mailem o souhlas s tím, že zde některé její snímky podle svého výběru zveřejním, a vlídné "ano" mi přišlo takřka obratem, za což děkuji, neboť to, co dělá, i jak to dělá, se mě velice líbí... A vám doporučují kliknout na nadpis článku, neboť tam je skryt prolink na její webové stránky, které za pokoukání rozhodně stojí! Bylo totiž zatraceně těžké z plejády úžasných záběrů vybrat...!

čtvrtek 22. prosince 2011

CESTA ROBRECHTA BRIKEA NA SVATOU HELENU (2)

Sám sobě jsem slíbil, že do Vánoc přeložím druhou a závěrečnou část vyprávění Robrechta Brike z Belgie o cestě na ostrov Svaté Heleny; zde je spolu s ilustrativními obrázky, které jsme posbíral, i s přáním krásných Vánoc... Do prolinku skrytého v nadpisu, dávam přesměrování na první část, abyste ji nemuseli hledat.

MOJE CESTA NA SVATOU HELENU (MON VOYAGE A SAINTE HELENE) - 2. část
Robrecht Brike, Belgie

Plantation House
Venku začalo drobně pršet. Nad našimi hlavami rychle plují nárazy větru hnané mraky. Znovu nastupujeme do minibusu, opouštíme planinu Longwoodu a stoupáme stále výš, abychom dojeli na vrchol jednoho hřebene. Kolem sebe vidíme jen pastviny a béžově zbarvené krávy, živící se ostrou, hustou trávou. Při sjezdu z výšin za sebou necháváme nečas, obloha se modrá a slunce pěkně hřeje.
Plantation House s Johathanem
    Naší příští zastávkou je guvernérova rezidence Plantation House, postavená kolem roku 1791 na zakázku Východoindické anglické společnosti. Je to pěkné sídlo, situované v půlce svahů nad zeleným údolím, chráněné před pochmurným počasím výšin a dost vzdálené od veder, které v letních dnech do Jamestownu doslova buší. Napoleon sem nikdy nechtěl vkročit. Choť guvernéra jménem Jean nás vítá vlídně. V dobré náladě ukazuje různé sály i pokoje rezidence. Po návštěvě nám nabídne setkání s nejstarším obyvatelem Svaté Heleny, Jonathanem, shrbenou obří želvou, přivezenou ze Seychellských ostrovů roku 1882 a narozenou ve třicátých letech 19. století; její věk se tedy odhaduje na 180 let! Schovává se v koutě parku, kde soustředěně kouše nepoddajnou trávu a s chutí ji žvýká. Přitom se nechá drbat na krku, překvapivě nesmírně jemném a hřejivém.

High Knoll
Při návratu do Jamestownu ještě navštěvujeme ruiny High Knoll, opuštěné pevnosti, postavené roku 1894 na místě citadely z roku 1790, do níž se měli uchýlit obyvatelé v případě nebezpečí invaze. Říkám si, kdo by asi mohl takovou invazi podniknout a jak by flota toho neznámého vůbec mohla ohrozit národ vládnoucí nad oceány? Místní průvodce, anglický archeolog, si myslí, že High Knoll mohl sloužit jako vojenské shromaždiště Svaťanů v případě všeobecné vzpoury proti koloniálnímu systému, k této hypotéze ale nenalezl žádný doklad.
High Knoll
    Po návratu do Jamestownu usoudím, že si půjdu zaplavat do nekrytého bazénu mezi silnicí do přístavu a zdí, která jej obepíná. Bazén má úctyhodnou délku 25 m a obklopuje jej terasa, na níž se mohou návštěvníci slunit v leže na plážových lehátkách, které tu mají k dispozici zdarma. I když je stále vedro a do večera daleko, využijeme toho jen tři.

Moře
Další den, ve čtvrtek 4. listopadu, jsme vypluli v malém rybářském člunu na moře. Je trochu zvlněné, na však natolik, abychom se něčeho obávali, říká kapitán. Nebe je jasné, slunce vidíme a zůstáváme blízko břehů, protkaných skalami i malými zátokami, v nichž plavou stovky rybek, chráněných tu před predátory, číhajícími dál na otevřeném moři.
Santa Helena na obzoru...
    Doplouváme k jihozápadnímu cípu ostrova, kde je moře čím dál dravější. Do hry se tu zapojuje proud od jihovýchodu. Vrcholky vln se pění a prudce se zvedají do vzduchu. Kapitán usoudí, že je čas na půlobrat a odplutí do klidnějších vod. Naviguje blíž ke břehu, pár metrů od skal. Vlevo objevujeme velké skalisko bělavé trusem. To je Egg´s Island (Ostrov vajec), kde mají útočiště tisícovky ptáků.
    Pak zamíříme k zátočině Lemon Valley, jednomu ze tří míst na západní části ostrova (těmi dalšími jsou údolí Jamestownu a Ruppert´s Valley), kde může loď spustit kotvu. Před přídí člunu se rychlostí stejnou, jakou plujeme my, míhají dva stíny. Ryby plují vodou graciézně, s pomocí dvou velkých křídel, a kapitán nám potvrzuje, že jde o dvě ploutve mant! Jediným úsporným a silným pohybem se ponoří a zmizí v tyrkysově modré vodě.
Santa Helena na litografiích z 19. stol.
   V Rupert´s Valley nikdo nežije, zůstává neobydlené. Jsou tu cisterny ke skladování paliva, používaného pro výrobu elektřiny. Nachází se tu továrna na tuňákové konzervy a tuňák se loví ve vodách Svaté Heleny.
    Plujeme zpět do Jamestownu a já jdu k sobě. V úzkých městských uličkách panuje vedro. Suzy´s bed & breakfast, kde bydlím, leží kilometr od přístavu. Jdu přes tržiště, po pěti stech metrech se ulice stáčí napravo, mine kryté tržiště a pak zatočí vlevo, načež začne stoupat rovnou až na konec města. U Suzy´s  lemuje ulici veranda dlouhá jako celá domovní fasáda. I když uvnitř nikdo není, vchodové dveře se nezavírají. Vcházím do salonu vybaveného pohodlnými křesly, z nichž je vidět na televizi s plochou obrazovkou.
Vpravo cesta z Jamestownu, vlevo dole High Knoll...
    Nalévám si šálek čaje, horká voda je v termosu, stoupám ke svému pokoji do prvního patra a předtím nesmím zapomenout vyplnit lístek s tím, čemu bych dal přednost k zítřejší snídani. Zakřížkuji čtverky s pomerančovým džusem, kávou, topinkou, slaninou, volským okem a fazolemi. Tahle anglická snídaně má tu výhodu, že nahradí i oběd.   
Plantation House a Longwood House (Wa 
    Jdu do pokoje, nastavím radiobudík; něčí hlas oznamuje, že někdo z obyvatel Jamestownu zemřel, a informuje o datu pohřbu. Pak hlásí, že se tuto sobotu vrátí RMS Saint-Helena, která podnikla zpáteční plavbu k Ascensionu, ostrovu neobydlenému až do roku 1815, kdy jej obsadili Angličané, aby zabránili případnému francouzskému vylodění.
   Chvíli si čtu. V koutě pokoje si všimnu čistého povlečení, které tu nechala pokojská. Slunce zapadá. Stovky loskutáků posvátných, černých ptáků s červenými skvrnami na krku a na hlavě, dovezených sem z Indie, se shlukují na několika velkých stromech, rostoucích kolem zdi zdejšího hřbitova, jenž se časem proměnil v hřiště. Jejich vzrušený pokřik rozežene ospalou atmosféru Jamestownu. Jak se setmí, ptáci zmlknou a kakofonie začne znovu až ráno, chvilku před východem slunce.

Muzeum v Jamestownu
V pátek 5. listopadu se jdu podívat do městského muzea nedaleko od tržiště. Přízemkem projdu dost rychle a v prvním patře se pokouším soustředit na těch pár vystavených exponátů, na model portugalské lodě, která ostrov objevila, uniformu nějakého anglického vojáka, meče a křesadlovky, kresbu popisující geologii ostrova, či fotografie z konce 19. století, na nichž jsou vidět ještě nedlážděné ulice a chátrající domky.
    Když se chystám k odchodu, přijde se na mne podívat správkyně muzea, paní Lucinda Caesar. Říká, že mám smůlu, když jsem neviděl výstavu o otrokářství na Svaté Heleně, co tu nedávno byla. Vidí, že mě to zaujalo, a vypráví.
Biliárový sál v Longwood House
    V srpnu 1818 zbil jeden majitel mladou otrokyni a Hudsona Lowa, guvernéra, to pohoršilo. Poprvé se zde setkal s týráním otroků a rozhodl se jednat. Svolal ředitele Východoindické anglické společnosti, kteří na ostrov Svaté Heleny dohlíželi před Napoleonovým připlutím a měli ji znovu řídit po jeho smrti, jakož i po odplutí Francouzů. Pár měsíců nato, v prosinci 1818, dospěli k dohodě, která nařizovala, že všechny děti otroků, které se narodí po Vánocích 1818, budou svobodné, ale za jistých podmínek. Dívky i chlapci musí v šestnácti až osmnácti letech vstoupit do služeb majitelů jejich rodičů.
Jídelna

Roku 1828 vydala londýnská vláda dekret, který všude rušil otroctví, a British Navy pověřila stíhat na mořích všechny, kteří s otroky obchodují. Flota, pověřená inspekcí Atlantiku, měla mít Jamestown jako záchytný přístav.
   Osvobozené otroky usadili v Lemon Valley, Rupert´s Valley a v pevnosti na High Knoll. Byli v zuboženém stavu, chyběla jim potřebná lékařská péče i vyvážená strava a třetina z nich zemřela.Roku 1828 dala Východoindická anglická společnost svobodu všem otrokům, kteří na Svaté Heleně žili, pokud majitelům zaplatí paušálně 400 anglických liber za osobu. Je třeba dodávat, že nikdo z nich ty peníze neměl? Společnost si myslela, že našla řešení, a nabídla pro každého bezúročnou půjčku, přičemž osvobozený otrok měl dál pracovat pro pána do chvíle, kdy bude půjčka splacena. Majitele požádala, aby platili bývalým otrokům „rozumnou mzdu“, která by jim umožnila půjčku splatit. Tenhle ostudný dekret zrušila londýnská vláda roku 1839, kdy bylo vyhlášeno konečné a bezpodmínečné osvobození všech otroků, žijících v té době v koloniích britské koruny.
Napoleon v Longwoodu (von Steuben)

Flota britských lodí stíhajících otrokáře byla rozpuštěna roku 1872. Od roku 1840 pochytala 425 lodí, převážejících 25 000 otroků, z nichž 800 na Svaté Heleně zemřelo.
    Roku 2008 odkryli archeologové v Rupert´s Valley hromadný hrob s ostatky 370 osob, často pramálo či středně starých dětí. Na zápěstí některých z nich se našly náramky s barevných kamínků.
    Když jsem muzeum opouštěl, díval jsem se na Sainťany jinými očima. Pochopil jsem, proč mluví o Napoleonovi a jeho pobytu na Svaté Heleně tak zdrženlivě. Cožpak to nebyl právě Napoleon, kdo obnovil roku 1802 otroctví, francouzskými revolucionáři roku 1794 zrušené. A cožpak se právě Hudson Lowe, který v očích Francouzů neudělal nikdy nic dobrého, nesnažil jako první skoncovat s krutým údělem otroků?

Recepce v Longwood House
Naše „Groupe Napoléon“ je pozvána právě tento pátek na recepci, pořádanou v Longwood House Michelem Martineauem, honorárním konzulem Francie a správcem francouzské domény a Svaté Heleně, kterou tvoří Briar´s House, údolí s hrobem a Longwood House.
    Byli jsme očekávání v „generálských apartmánech“, té části Longwood House, kde bydleli generálové Gourgaud a Montholon. První správce Longwood House, komandant Nicolas de Rougemont, veterán od Waterloo, rozhodl roku 1858 , že nechá generálské apartmány zbourat, neboť na jejich obnovu neměl peníze. Nic divného, když si uvědomíme, že p. Rougemont používal 90 % ročního rozpočtu na zkrášlení a výzdobu longwoodského New House, který si vybral jako svou rezidenci. Longwood New House postavili Angličané, aby jím nahradili Longwood House, o němž soudili, že je příliš skromný pro muže Napoleonova formátu, on se v něm ale nikdy neusadil; předčasná smrt to překazila.
Salon a kříšťálový lustr...
    Později byly generálské apartmány rekonstruovány. Sály jsou bohatě vyzdobené, vybavené vitrínami se stovkami cenných dokumentů i předmětů, všechny od Fondation napoléonienne. Škoda, že tato část Longwood House je normálně veřejnosti nepřístupná.
Longwood House z výšky
    Pan Martineau nás vítá a, krom jiných, nám představuje správkyni Plantation House Lucindu Caesar. Dva livrejovaní číšníci s přívětivými tvářemi jsou báječní, stejně jako šampaňské. Správce objektu nám uchystal krásné překvapení. Oznamuje, že můžeme navštívit všechny prostory Longwood House bez průvodců.
    Jdu do císařova salonu. Místnost je skvěle osvětlená nádherným lustrem, jehož jsem si při první návštěvě vůbec nevšiml.
Napoleonova smrt (Von Steuben)
    V té chvíli se do sálu vrací v doprovodu guvernérovy choti pan Martineau. „Tohle je náš nový lustr. Co si o něm myslíte? Není krásný?“ říká jí. Musíte vědět, že po Napoleonově smrti Hudson Lowe lustr v salonu zabavil a nechal jej instalovat ve vlastním domě, v Plantation Hose, kde dodnes prosvěcuje jeho soukromý pokoj. „Vskutku,“ odpovídá guvernérova paní, „ale ten náš je také krásný.“ „Bezpochyby,“ na to konzul, „vidíte ale, že tenhle je francouzský a křišťálový, zatímco váš z Anglie a ze skla“. Zdá se mi, že dávná rivalita mezi Napoleonem a Hudsonem Lowem na okamžik znovu ožila…

Prosperous Bay
Ráno v sobotu 6. listopadu jsem si vzal na záda batoh a vyrazil na procházku k Prosperous Bay, neobydlené planině, kde chce britská vláda vybudovat letiště, což je výsledek plebiscitu Svaťanů, kteří v něm volili mezi letištěm a novou lodí, který by nahradila starou RMS Saint-Helena. Většina hlasovala pro letiště.
    Po tříhodinovém pochodu jsem dorazil k Longwoodu, vzdálenému dva kilometry od Bradleys, statku stojícímu na okraji Prosperous Bay Plain, kde začíná cesta k Fisher´s Valley. Mám hlad a po obědě mi v batohu zbývá jen jablko a půllitru vody. Po tři čtvrtě hodině dojdu k Bradleys a zjišťují, že je to zchátralá usedlost, kde nerostou stromy ani keře. Traktory a zemědělské stroje stojí všude bez ladu a skladu.
Prosperous Bay (a Fisher´s Valley na následujícím obrázku)
   V dálce vidím dva dělníky, kteří na mne letmo pohlédnou. Cesta končí u hlavní budovy, před níž stojí vůz. Za domem se rozkládá Prosperous Bay, pustinu připomínající pláň, v níž se střídají kopečky žluté, červené, černé a modré země, výsledek vulkanické erupce před 12 miliony let, po které došlo ke gigantickému sesuvu půdy, který odhalil staré lávové vrstvy.
    Po stezce k Fisher´s Valley není ani stopy, i když začátek údolí leží kilometr na jihozápad. Jdu přes planinu a není tak placatá, jak jsem si myslel, Narážím na rokle hluboké kolem dvaceti metrů. Když se ocitnu dole, jsem sám mezi pískem a skalami. Cítím neklid a je mi nějak hůř.
   Když z rokle vyšplhám, spatřím před sebou zelené louky a v plotě spousty děr. Nedivím se tomu, protože když zahnu, spatřím před sebou mladého býka, který mi zahrazuje cestu. Hledám nějakou hůl. Někde jsem četl, že každý sedlák, který jde do luk, s sebou takovou zbraň má. Po několika minutách najdu jeden zetlelý klacek, i tak by mohl ale býčkovi nahnat strach. Jdu k němu bez zaváhání, chci ukázat, že nemám strach, ta překážka se ale ani o centimetr nehne, takže couvnu já a snažím se ho obejít.
   Když se dostanu na druhý konec, býk vyskočí…, proběhne dírou v hrazení a spěchá k ostatním členům stáda… Uf!
   Už mi došla voda a já chci co nejrychleji z údolí zpět. Cesta stoupá velmi ostře a po půlhodině spatřím první domy. Nakonec se dostávám na asfaltovanou cestu. Na rohu křižovatky je Hutt´s Gate, první dům generála Bertranda, pro něhož pak Angličané postavili dům větší, hned vedle Longwood House.
    Je 17:00 a mám před sebou ještě dvě hodiny cesty. Po půlhodině pochodu u mě zastaví jeden Svaťan a ptá se, jestli nechci svézt do Jamestownu. Jsem vyčerpaný a jeho návrh mi dělá radost.

Barbecue
Když sjíždíme k Jamestownu, všimnu si, že tu zakotvila RMS Saint-Helena. Bude to můj poslední večer na Svaté Heleně a já se těším na setkání s přáteli Ronem, Tonym a Eddiem v barové restauraci s výhledem na zátoku Jamestownu.
Main Street z terasy Consulate Hotel
   Kavárna má tři pulty, jeden venku a dva vevnitř. Okna nejsou zasklená. Hudba, anglický popík, láká lidi na parket. Překvapuje mě, kolik mládeže tu vidím.
   Ještě jsme nevečeřeli a za hlavní budovou žhne na velké verandě, kryté plochou rákosovou střecho, gril. Stoly a lavice jsou ze dřeva a seřazené po stranách úzké chodby. Všechno slabě osvětluje šest žárovek.
    Objednávám špíz z hovězího a dvě kuřecí stehna se salátem. Ron, Eddie, Tonny a já si každý poroučíme půllitr piva a s radostí si připíjíme na shledání. Po jídle jdeme do centra města na poslední sklenku v kavárně u krytého tržiště.
    Na terase sedí skupinka mladých francouzských dělníků. Pracují tu pro jednu savojskou společnost. Snaží se stabilizovat jižní sráz do údolí Jamestownu a injektují méně stabilní části hory cementem, což je tvrdá i nebezpečná práce. Cement jim přiváží helikoptéra v kontejneru, zavěšeném na dlouhém laně. Musíte mít vlohy akrobata, abyste kontejner udrželi rovně s nohama na kamenné suti v prudkém svahu bez zeleně a v teplotě, která bez problému přesáhne 40o Celsia.
Jamestown a záchytné sítě na skále
    Ptám se jich, jestli už viděli Longwood House. Dozvídám se, že je Michel Martineau osobně pozval a na konci návštěvy jim nabídl sklenku šampaňského.

Odplutí
Je neděle 7. listopadu 2010 a můj pobyt na Svaté Heleně končí. Pickup přijel hned ráno pro mé zavazadlo. V batohu jsem si nechal jen to nejnutnější. Do Consulate Hotel se jdu rozloučit s Hazel, jeho vedoucí. Je to Jihoafričanka a 2. listopadu mi přichystala náramné překvapení, dort k mým narozeninám. Teď je řada na mně a já jí dávám půl kila belgické čokolády, z čehož má náramnou radost!

Závěrem
Je fascinující poznat jednu z nejstarších britských kolonií a poznávat, jak se to má s koloniální správou, starostlivou i autoritativní současně, a klidnými, leč lhostejnými obyvateli.
Vernetovo plátno mrtvého císaře
   Svatá Helena vede boj o přežití a za dvacet let přišla o 20 % populace! Svaťané potřebují podporu z Velké Británie a místa, která jsou na vojenských základnách Ascensionu a Falklandských ostrovů.
   Nicméně se jedná jen o sňatek z rozumu a vazby na Jižní Afriku jsou mnohem přátelštější. Mezi Jihoafričany i Svaťany existují vazby a Jižní Afrika v tom dvakrát vyhrála, poprvé, když se osamostatnila od Velké Británie, a podruhé svržením nadvlády bílých Afrikánců na konci minulého století. Domnívám se, že Svaťané touží po pevnějších vazbách na Jižní Afriku a britská vláda je k přání obyvatel o sblížení s africkým kontinentem hluchá. Proč se musí například čekat čekat na londýnského IT specialistu z NHS (National Healt Service), aby se opravil počítač v jamestownské nemocnici? Proč britský chirurg připlouvá k operacím jednou za čtvrt roku, když tu loď k Kapského Města zakotví měsíc co měsíc a mohla by sem jihoafrického odoborníka snadno dopravit?

Nesmím ale zapomenínat na hlavní cíl cesty, na přímé studium míst, v nichž strávil Napoleon posledních šest let svého života. Tady jsem byl trochu zklamán. Vskutku, jak Briar´s House, tak Longwood House jsou jen kopiemi originálů. Nikde jsem tu nepocítil přítomnost slavného muže, ani v údolí s hrobem ne. Lépe si představíte Napoleona u Waterloo, u stolu, kde měl poslední poradu před bitvou, nebo v Bruggách, před jeho portrétem, vystaveným v hlavní chodbě radnice. Byla namalován u příležitosti návštěvy konzula Bonaparta, provázeného jeho chotí Josefínou roku 1803.
    Letadlo se chystá na přistání v Zaventemu. Z novin, které mi nabídla stewardka v Amsterdamu, se dozvídám, že Belgie zakusila v posledních dnech diluviální deště. Na nádraží SNCB vidím na tabuli odjezdů, že vlak do Lovaně, kde chci pozdravit své blízké, má hodinu zpoždění, to kvůli sesuvu půdy v Kortenbergu.
    Nerozčiluje se; život se dostává do normálních kolejí a je to tak dobře.
Napoleonova apoteóza (H. Vernet)
    Vyprávění o cestě jsem redigoval s pomocí níže uvedených knih a dokumentů:
 1) GALLO Max: Napoléon, l'immortel de Sainte-Hélène, Editions Robert Laffont S.A., Paris 1997
2) KAUFFMANN Jean-Paul: La chambre noire de Longwood, Editions de La Table Ronde, 1997 (česky: Černý pokoj v Longwoodu, Mladá fronta 2006, ISBN 80-204-1062-7)
3) UNWIN Brian: Terrible Exile, Editions I.B. Tauris & C° Ltd., Londres
4) NAPOLEON Charles: Napoléon, mon aïeul, cet inconnu, XO Editions 2009
5) BAKER Ian: The Saint Helena Volcanoes, Southern Cross Publishers, Cape Town, 2010
6) http://www.archive.org/stream/mmorialdesaint01

středa 21. prosince 2011

KRÁLŮV KORZÁR NA STV1

Plakát šestidílné Tv série
V časopisech věnovaných Tv programům se těší oblibě rubrika, v níž redaktor klade celebritám otázku: "Na co se v televizi rád podíváte?" Dotazovaní odpovídají plynně, bez rozpaků a vždy najdou tolik pořadů, až si říkám, kde na to berou čas. Je to bezpochyby z mojí strany zčásti závist, že nejsem celebrita, zčásti o údiv, neboť už nejméně měsíc mě krom série Tráva (Weeds) nezaujalo vůbec nic, což je dobře, protože píšu a neflákám se. Jenže čas vánoční je čas lenošivý a já zrovna včera jedním takým programem listoval ve snaze najít něco oddechového, nereprízovaného a naprosto neintelektuálního. Nedařilo se ani za mák, ovšem jen do chvíle, než jsem v zoufalství přešel ke stanicím sousedního Slovenska. Tam mi, počínaje úterkem 27. XII., padl do oka šestidílný titul s názvem Králův korzár, anotovaný po tři za sebou jdoucí večery na STV1 s reprízami v časech kolem poledne. Asi na mně před lety napsaní Korzáři krále Slunce zanechaly následky, nebo mám komplex suchozemce smíchaný se zastydlou romatikou, a já dnes ráno zapátral na webech, oč by asi mohlo jít, což bylo trochu těžké, neboť z komerčních důvodů se mnohé tituly zpravidla opentlí názvem atraktivnějším, než dali dílu tvůrci. Takže tahle Tv série se původně jmenovala L´Épervier (Krahujec, bretonsky, pokud chcete, Ar Sparfell, jinak ne jméno lodě, ale přezdívka hlavního hrdiny) a ocitla se dokonce na wikipedii, i když byla natočena
Komiksová předloha.
loni a premiéru na France 3 měla letos v létě. Podkladem se pro režiséra Stéphane Claviera stala stejnojmenná a v mateřské zemi hodně populární bande dessiné (česky komiks) Patrice Pellerina, dnes sedmidílná, o níž se ví, že je vytvářena s velkou znalostí námořní historie XVIII. století... Jak na tom bude film, toť otázka,
Hlavní hrdina a  bretonská Fort Lalatte
neboť prodávám trochu zajíce v pytli a opírám se v naději na příjemnou podívanou (což může být i liché) jen o informace internetové. Abych nemusel  překládat francouzské texty (stačí, že chci do Vánoc dopřeložit druhou část povídání o cestě na Svatou Helenu), sahám po anotaci slovenské, což vám vzhledem k jazykové příbuznosti i určité historické, byť časově omezené, sounáležitosti, jistě nebude připadat těžké:
     "Pre niektorých je Yann de Kermeur urodzeným bretónskym rytierom so záhadnou minulosťou. Pre ostatných je zase kapitán Krahujec, kráľov najlepší korzár a bývalý pirát. Avšak po obvinení zo zločinu ktorý nespáchal, je len na ňom aby dokázal nenávideným žalobcom svoju nevinu a aby svojich nepriateľov vylákal na jeho obľúbené bojové pole - na šíre zúrivé more. V zámku Kermellec vyrastá Agnes, krásna grófova dcéra a zaľúbi sa do Yanna de Kermeur, syna správcu. Ten chce dvoch mladých ľudí od seba oddelí, tak dá Yanna zverbovat. Yann utečie a nechá sa najat na loď. Milovanej Agnes sľúbi, že keď zbohatne, tak sa po ňu vráti. O desat rokov sa vráti spät ako bohatý korzár, ktorý je v službách kráľa. Keď sa dozvie, že Agnes sa vydala za Villneuevea, nahnvevaný zapíja žiaľ v krčme, kde ho obštastňuje krásna Marion, ktorú jej bratia predávajú ako kurvu. Agnes pošle Yannovi list, aby prišiel do zámku. Keď tam príde, nájde grófa mŕtveho a podozrenie, že ho zabil, padne naňho... ," praví se u našich východních sousedů.
    Tož uvidíme, zda to bude zklamání, nebo příjemně strávený čas odpočinku... Trailer na YouTube říká, že by to nemuselo být marné...Vysílací časy vám dávám do nadpisu, ať se netrápíte, pokud na kabelovce tento kanál máte a chcete sledovat, nebo nahrát.

pondělí 19. prosince 2011

FRANTIŠEK KOPECKÝ: OSOBNOSTI HABSBURSKÉ MONARCHIE


Mail Františka Kopeckého, autora mnoha knih na téma slavkovské bitvy a znalce regionální tematiky roku 1805, jinak člověka, kterého si velmi vážím (a mnozí z vás jej znají jako bývalého tvaroženského starostu, jinak nastupujícího do války v bílém císařském mundůru vojáků naší bývalé širší vlasti), mi oznámil, že do týdnu bude na stole, tedy po česku k mání, první díl trilogie Osobnosti Habsburské monarchie. Popisuje císaře, arcivévody, vojáky a diplomaty narozené v období od druhé poloviny 17. století do roku 1805. Druhý díl zahrnuje například osobnosti církevní, vzdělance, architekty a lékaře.Třetí díl potom bude mít velmi zajímavou kapitolu o podnikatelích a o osobnostech z dalších, zajímavých či málo známých oborů lidské činnosti. Publikace, která má 100 stran a obálku od Karla Valného vychází už tradičně v nakladatelství ONUFRIUS, a sice vlastním autorovým nákladem s přispěním Projektu AUSTERLITZ. Náklad není pochopitelně velký a František na můj dotaz, kde objednat, odpověděl, že nejlépe na jeho mailové adrese Franta323@seznam.cz , což, myslím, platí i na 100 osobností z doby Třetí koalice, jeho poslední knížku, o níž jsem informoval takřka přesně před rokem, 14. prosince 2010. Prolink na recenzi jeho stěžejního díla O slavkovské bitvě (za kterou dostal Cenu M. Ivanova za regionální literaturu), vkládám do nadpisu. A gratuluji, Františku...!

neděle 18. prosince 2011

IN MEMORIAM VÁCLAV HAVEL

Možná vám připadá zvláštní a na první pohled zbytečné připomínat zde odchod člověka, o kterém se dnes mluví na celém světě. Neměl nic společného s tématem tohoto blogu, s militariemi, vojenskou historií, natož s napoleonskými válkami... Skutečně neměl? Můžeme mít různé názory na současný svět, na stav této země, na cesty, kterými se vše od listopadu 1989 ubíralo, na idealismus myšlenek a tvrdou matérii reality, jedna věc je však, alespoň pro mne, jistá. Jemu, přesněji tomu, co ztělesňoval a udělal, děkuji, že mohu svobodně psát svoje knihy a třeba i články na tomto místě, že vy můžete číst a vnímat, cokoliv chcete, a ne to, co nám ideologové dovolí. Že můžeme komunikovat se světem, od kterého nás už nedělí dráty, což si po dvou desetiletích často ani neuvědomujeme. Za to si Václav Havel zaslouží, abychom mu vzdali čest!  

V KLÁŠTERSKEJ HOSPODĚ S ŽALMANEM A MIKOLÁŠEM ALŠEM

Kamarád, který se občas objeví v hospodě, kam víceméně pravidlně jednou za týden jdu, abych poklábosil, vyčistil hlavu, přibrnkával jiným na kytaru a občas i zahrál sám, mě před pár týdny dostal jednou písničkou, kterou bych právě od něho příliš nečekal. Patřila spíš do okruhu mého zájmu a k těm, po nichž léta pasu, až na výjimky dosti bezúspěšně, protože je to písnička lidová, česká a vojenská. Spadá  mezi ty rekrutské, ve kterých si mládenec zpravidla stěžuje, že se na vojnu dostal omylem, že za to může holka, která mu zlomila srdce, či pití, případně pak kombinace obou na mužskou rozvahu zhoubných ingrediencí. Tuhle věc, která mě chytla za srdce, nazpíval před mnoha lety Žalman a spol., vyšla na desce (později CD) s názvem Tu neděli po ránu a já bych byl velmi rád, kdyby všichni, kdo mají lidovky v podání Lohonky-Žalmana nebo jím před časem vedenými Minesenngry rádi, nebrali přiložené video ani jako pirátství, ani jako reklamu, jen jako výraz čirého obdivu. Koukni, holka, koukni,/ kterak jsou mě ztloukli/ v tej klášterskej hospodě/ a to všechno pro tebe, říká první sloka písničky V tej klášterskej hospodě, teskně prostého a poněkud nejasného příběhu, který je těžko někam dobově zasadit. Jde o Klášter kousek severně od Nepomuku? Pak by se jednalo o jihočeskou, čemuž odpovídá i z duru do mollu klesající a stoupající melodie, jenže kdy vznikla? Šla si domů s vojákem, s tím francouzským pěšákem, zpívá se o kus dál. Jak se mohl dostat Francouz do jižních Čech, kde nějakému nešťastníkovi přebral holku, dost hloupou na to, aby se nechala oslnit zpěvavou řečí, z níž nerozumněla ani slovo, a kouzlem uniformy? Napadají mě dvě možnosti, buď roku 1741, kdy na Prahu a od Prahy táhlo vojsko maršála Louise Charlese Augusta Fouqueta, vévody de Belle-Isle, možná rok 1805, kdy se do jižních Čech mohly dostat přední stráže Bernadottova sboru, mnohem spíše pak ale rok 1809, v němž na Klatovsko a na Plzeňsko pronikly od Řezna jednotky amrádního sboru maršála Davouta. Ten nebožák z písničky nevěru své milé na jednu noc neunesl, v hospodě se serval, možná kvůli dobré pověsti oné holky, bycha pozdě honící, a  pak se dal, dobrovolně či nuceně, k jezdectvu, ke kyrysarům, takže to musel být chasník urostlý, silný a ne hloupý... Nu což, snad poznal svět a přestal naříkat, protože tahle zbraň byla prestižní, závdavek na žold slušný, zacházení na poměry doby dobré a "bílý kabát" bezpochyby učaroval mnoha jiným holkám, podobným té, která mládenci nasadila parohy...
Rakouští huláni na plátně Mikoláše Alše Ubytování
Trochu jsme si tuhle písničku pobrukoval, zkoušel si ji i zabrnkat, a když na mně zrovinka včera sedla vánočně poetické atmosféra, dostal jsme nápad, že ji sem s nějakým nesouvislým povídáním přihodím. Písniček tu už bylo docela dost (viz štítek lyrics), i když v posledních měsících jsem na ně jaksi pozapomněl, jenže jak ji vpasovat do adventního času na stránky pohříchu militaristické? A čím video, na němž sem písničky vkládám, opentilit obrazově, když Ottenfelda jsem už vyplýtval na píseň jednoho rakouského granátníka? Pak to přišlo já si říkal, jak jsou věci jednoduché, jen si vzpomenout. Kdo z našich předků sbíral vojenské lidové písně krom Erbena, Sušila, Rittersberga či Jeníka z Bratřic? Jasně že Mikoláš Aleš, který nás, starší, provázel školními čítankami a řadou knih, až se nám (nebo alespoň mně) jeho selky, husité a sedláci omrzeli. Jenže je tu jeho Špalíček, kniha asi dnes zapomenutá, a v ní řada známých či méně známých lidovek tohoto druhu, byť jen s první, nanejvýš druhou slokou, zato však vyzdobené pérovkami, na kterých ožívají rakouští kyrysníci, švališeři, dragouni, husaři, ba i markytánky a tu a tam dokonce pěšák. Aleš měl k rakouskému jezdectvu vztah osobní, pramenící z dětství a rodinných příběhů, neboť bratr jeho děda (rovněž Mikoláš Aleš) sloužil u "černých kyrysarů", u pluku Nr. 6, s nímž dojel v posledních dnech Napoleonovy vlády až k Paříži, jenže tu 23. března 1814 ve špitále v Sens v départementu Yonne skonal. Krom toho zde byl Tomáš Famfule, malířův strýc z matčiny strany, švališer, o němž napsal pozoruhodnou studii Alois Jirásek. Takže tady máte vše dohromady, lidovku v Žalmanově podání (lepší rozlišení je na youtube, prolink najdete v nadpisu nebo prostým kliknutím na video), Alšovy pérovky (z jeho kreseb, ať jsou jakékoliv, na mne dýchá i trochu Vánoc, neboť k této době patří stejně jako Lada) a povídání o vojácích i jejich strasech... Zkuste se trochu uvolnit, kliknout (nebo překliknout na video vpravo dole s logem YouTube) a poslouchat, myslím, že vám padne do noty...

čtvrtek 15. prosince 2011

CESTA ROBRECHTA BRIKEA NA SVATOU HELENU (1)

Tuším, že předminulý rok navštívili manželé Tichých, které mám to potěšení řadit mezi své přátele, ostrov Saint Helena, místo Napoleonova zajetí i smrti, a já je dlouho přemlouval, aby mi něco o své cestě napsali.  Naléhal jsem tak dlouho, až mi místo toho poslali rukopis belgického účastníka cesty, pana Robrechta Brikea, a já obratem požádal, zda bych jej směl pro svůj blog přeložit. Svolení jsem od autora jejich prostřednictvím dostal a zde předkládám svůj překlad první poloviny textu, který pokládám za svrchovaně zajímavý. Grand merci a vous, monsieur Brike, a díky i vám, Zbyňku a Charlotto, za zprostředkování dojmů z té cesty za hranice všedních dnů...


MOJE CESTA NA SVATOU HELENU (MON VOYAGE A SAINTE HELENE) - 1. část
Robrecht Brike, Belgie

Dlouhá cesta
Plavba na ostrov Svaté Heleny je dlouhá, moc dlouhá. Já nasedl 23. října 2010 v Zaventemu do letadélka, letícího na Amsterdam. Let do Amsterdamu sice nezabral víc než půl hodiny, na zaventemském letišti mě ale „check-in“ a „boarding“ zabraly několik hodin. Průzory letadla bylo vidět batavské planiny s pravoúhle narýsovanými plochami polí i luk, řekami, rybníky a jezery. Klesání k Schipholu stojí za to, letadlo si hledá přistávací koridor skrze husté osídlení.
    Ve Schipholu jsem se už nemusel starat o zavazadlo, to neopustilo ranvej a bylo dopraveno rovnou k břichu dvoumotoráku letecké společnosti KLM, které mě mělo donést do Kapského Města (Jihoafrická republika).
Menton na hranici Itálie a Francie
    Po hodině letadlo odstartovalo. Přelet Francie jsem nějak nevnímal, sotva se ale objevily břehy Středozemního moře, rozbolely mě oči od světla, odráženého obrovskou modrou vodní plochou. Litoval jsem, že nelze navštívit Azurové pobřeží nebo Riviéru a že opouštím tenhle nádherný kout evropské pevniny, který jsem předtím viděl jen letmo. Zhruba po půl hodině vystřídala modré vody žluť saharské pouště, kde následovaly rychle za sebou fádní duny i pohoří. I z výšky kolem 10 km se daly rozeznat cesty pouští, směřující nejednou ke stejnému bodu, ať už je to oáza, nebo město u řeky, razící si cestu úzkým a zeleným údolím.
    Pak přišel rovníkový prales, rozprostírající se několik hodin až k obzoru. V tom moři zeleně jsou bezpochyby města i vesnice, kvůli zelenému baldachýnu ale zůstávají neviditelné.
Water front
    Příchod noci mi zabránil vidět pouště Namibie a až při sestupu ke Kapskému Městu bylo zas vidět známky lidské přítomnosti, osvětlené silnice, stereotypní rodinné domky, přístavní zařízení a kapské průmyslové celky. Přistání i odbavení proběhly dobře. Táhlo už na desátou večer a lidí na letišti bylo už jen pár.
   Taxi mě odvezlo do hotelu blízko Water front [část města blízko Tabulové hory], kde je restauracemi, hotely a kavárnami lemovaný výletní přístav a také přístav obchodní, pro veřejnost uzavřený.

Na cestě ke Svaté Heleně
Nazítří, bylo to 24. října 2010, jsem si musel zabalit a nalodit se na Sainte-Hélène, pasažérský parník, jemuž trvá plavba z Kapského Města na 2000 km severozápadním kurzem vzdálenou Svatou Helenu pět dní.
RMS Saint Helena
    Plavba přes oceán byla jednotvárná. Pět dní jsme nespatřili jedinou loď, jediného ptáka a, což bylo dobře, ani stopu po nějakém znečištění! Mořská hloubka tu činí 4 až 5 km, voda je chladná a od Antarktidy ji sem žene Benguelský proud.
    Dlouhé plavby jsem se obával hlavně pro strach z nudy. Moje hlava Evropana se skutečně musela nejprve zbavit závislosti na lavině informací a činností, které nás doma dennodenně zaplavují, zvykl jsme si ale na novou situaci vcelku rychle, začal se bavit se spolucestujícími a seznámil se tak s ostatními členy skupiny Napoléon, o nich se zmíním později. Nepřekvapí, že jídlo tvořilo důležitou součást pasažérského denního rozvrhu. Kuchyně na RMS (Royal Mail Ship) Sainte-Hélène nám dennodenně servírovala snídani, oběd a skvělou večeři, pobídkou, aby cestující zůstali u stolů co nejdéle a brali si po libosti jak jídlo, tak i lahve vína.
Táž loď v porovnání s Queen Mary 2
    RMS Sainte-Hélène zajišťuje jediné spojení ostrova s ostatním světem. Loď, postavená roku 1989 v Anglii, převáží stejně tak zboží (uskladněné v přední části plavidla) jako cestující (asi stovku), obývající zadní část. Na její palubě slouží 80 námořníků a já za celou plavbu neslyšel, že by nadřízený musel dát podřízenému jediný rozkaz. Kapitán mluvil s důstojníky jako se sobě rovnými, stejně se důstojníci chovali k poddůstojníkům, a tak dále po celém hierarchickém žebříčku, což v celé posádce vytvářelo skvělou vzájemnou atmosféru.

Dobrá příprava je namístě
Na Napoléon-Tour, plavbu organizovanou cestovní kanceláří ANDREW WEIR SHIPPING Ltd. se sídly v Londýně a Kapském Městě, jsem se přihlásil několik měsíců předtím. Klientů byla dvacítka, naši skupinu tvořili Jihoafričané, Angličané, Irové a Dánové. Belgičan jsem tu byl jediný. Skupinu vedl Christopher Dantzinger, lektor univerzity v Oxfordu a Kapském Městě, specialista na napoleonskou historii. Během plavby uspořádal Christopher několik setkání, na nichž hýřil obrovskou znalostí Napoleonova života, občas líčeného ironicky, čímž poměrně průhledně zastíral hluboký obdiv vůči osobě císaře Francouzů.
Saint Helena trochu děsivě...
    Když jsem se na cestu chystal, přečetl jsem si „Černý pokoj v Longwoodu“ od Jean-Paula Kaufmanna [vydala před pár lety česky i Mladá fronta v edici Kolumbus a překladatel tohoto příspěvku ji vřele doporučuje]. V této knize autor líčí takřka mystickou cestu v Napoleonových stopách i do Napoleonovy duše, podniknutou pro lepší pochopení jeho utrpení v onom nekonečně dlouhém zajetí.
    Nálada v naší skupině byla ale tak dobrá, že nešlo duchovní cestu J.-P. Kaufmanna zopakovat. Moji spolucestující mi nedovolili uzavřít se do izolace potřebné pro splynutí s Napoleonovou osobností a já pak, na rozdíl od J.-P. Kaufmanna, nepocítil to nutkání usadit se v Napoleonově koupelně, otevřít toaletní vodu Napoléon, nechat z ní něco ukápnout do vany a vyvolat tak iluzi přítomnosti sesazeného císaře.

Konečně ostrov!
Ráno 30. října 2010 jsem vstal kolem 6:00, abych nezmeškal to, jak se k ostrovu blížíme. Útesy a černé ostrovní skály jsou impozantní výškou i sklonem a kolmými srázy. Už zdálky vidíte, jak se vlny tříští o skaliska, vytvářejí spousty pěny a vydávají onen pro atlantické pláže typický hukot neustávajících poryvů větru, které se mísí s křikem spousty racků.
Jamestown z oceánu
    Svatá Helena nemá námořní přístav, což znamená, že každá loď, ba i jachta, musí spustit kotvu několik desítek metrů od mola. Pro pasažéry a zboží s výjimkou potrubím čerpané nafty, kterou přiváží každých čtrnáct dní tanker z Kapského Města, vyplouvají malé šalupy.
Vykládání zboží v Jamestownu
    Trpělivě jsme čekali na nalodění a pozorovali sevřené údolí Jamestownu, hlavního města Svaté Heleny, kde žije 900 obyvatel. Tři tisícovky dalších Svaťanů (Saints, jak se obyvatelé Svaté Heleny nazývají) bydlí roztroušeně na ostrově, i když je tu ještě druhé středisko (tvořené asi stovkou obydlí) na náhorní planině Longwoodu.

Svatá Helena a její sesterské ostrovy Ascension a Tristan de Cunha představují britské zámořské teritorium a jsou jednou z posledních britských kolonií (první a nejstarší tvoří Bermudy). Plocha činí 122 km2 a celý ostrov má 4000 obyvatel, z nichž 50 % pochází z Afriky. 25 5 je evropského původu a 25 % je tu Číňanů. Správní úřady zastávají Evropané, guvernér, soudce, policejní komisař, hoteliéři, což je významná činnost, jsou Angličané nebo bílí Jihoafričané. Barvou pleti převládají míšenci s indonéskými a indickými rysy, afrikánská podoba se tu vyskytuje málo. Mnozí dospělí odplouvají pracovat jinam, hlavně na vojenské základny na Falklandách a Ascensionu. Další pracují jako služebnictvo v Anglii či Jižní Africe. Polovina Svaťanů v produktivním věku zastává veřejné úřady, leč za nízkou mzdu.
Do skal zařízlý Jamestown
   Vody kolem ostrova překypují potravou a život v moři je tu bohatý. Často vidíte stovky delfínů, sledujících velká hejna ryb. Svaťané jsou ostatně pyšní na velryby, které zdejší vody často navštěvují.

První kontakt s Jamestownem
Opouštíme loď po schůdcích vedoucích na motorový ponton, který přirazil k lodi. Se skokem z pontonu na šalupu musíte čekat na příhodnou vlnu, pak si sednete na dřevěnou lavici. Po deseti minutách vás šalupa vyloží na nábřeží, přesněji na obyčejném pruhu betonu v délce kolem třiceti metrů.
    Aby byli lidé v přístavu chráněni před padajícím kamením, vybudovali francouzští dělníci ze Savojska pod úpatím vysoké skály před pár lety ohromnou přitlučenou síť. Každoročně ta síť zachytí desítky kamenů, velkých i malých.

Po odbavení zavazadel a pasové kontrole můžete už volně objevovat střed Jamestownu, který od přístavu dělí čtyřmetrová zeď. Vprostřed této hradby je velká brána, jíž vejdete na jamestownské náměstí či tržiště.
    Po levé straně náměstí, zády k moři, stojí dům guvernéra.
    Vpravo od guvernérovy rezidence se nachází policejní stanice, pak soud a obecní knihovna. Na opačné straně se tyčí katedrála. Svatá Helena je biskupstvím a v koutě za kostelem se krčí jediné ostrovní vězení, do nějž se většinou zavírají jen opilci. Jamestown má čtyři bistra, o víkendech hojně navštěvovaná, a pivo tu teče, jak je anglosaskou tradicí, proudem.
    Pronajal jsme si pokoj s noclehem a snídaní v centru města na Mainstreet. Řídce zaparkovaná auta nalevo a napravo ulice mají trojčíselnou imatrikulaci a ta sahá k 999. Majitel zařízení, v němž jsem se usadil, nebydlel ve stejném domě, postavil si vlastní výše v údolí, kde je menší horko než v centru města.
Jamestownský kostelík
    V mém skromně vybaveném pokoji byl vlhký vzduch a okno šlo otevřít ztěžka. Naštěstí jsem našel další v koupelně nad toaletou, tentokrát už otevřené tak, že z něj bylo slyšet zurčení říčky, skryté v husté vegetaci, obydlené pokřikujícím ptactvem.
    Za soumraku jsem šel na procházku až k pláži. Bylo pondělí a ulice zely prázdnotou, nepotkal jsem nikoho. Foukal chladný vítr, moře ale bylo klidné.

V Napoleonových šlépějích
Dalšího dne se časně ráno zastavil před domem minibus, já nastoupil a pozdravil ostatní členy skupiny Napoléon. Vyjeli jsme ulicí Napoléon, po které se vydal císařský doprovod 15. října 1815 k domu Briar´s. Protože budoucí Napoleonova rezidence, dům v Longwoodu, ještě nebyla k jeho přijetí připravena, požádal sesazený císař guvernéra ostrova, aby mohl bydlet u Williama Balcomba, superintendanta Východoindické anglické společnosti.
Briar´ s
   Po patnácti minutách jsme se zastavili před moderním domem, u nějž povlával francouzský prapor. Na kopečku stál pečlivě udržovaný a přívětivě vyhlížející domek, bývalý letní dům rodiny Balcombových, v němž strávil Napoleon sedm neděl do chvíle, než odtud 7. prosince 1815 definitivně odejel do Longwoodu. Dík přítomnosti dcerky Williama Balcomba, třináctileté Betsy, s níž Napoleon velice dobře vycházel, patřilo období Briar´s k nejpříjemnějším z celého jeho exilu.
    Ve svých vzpomínkách načrtla Elisabeth Balcombová takto lichotivý Bonapartův obraz: „Byl mrtvolně bledý, ale rysy jeho tváře se mi při vší té odměřenosti a jakési tvrdosti zdály být velmi krásné. Jakmile promluvil, jeho okouzlující úsměv a laskavé chování rozptýlily mé obavy.“
    Původní dům Balcombových už neexistuje. Letní domek byl zcela zrenovován. Jedinou původní věc tu už představuje jen kus koberce, jehož barvy potemněly až k nečitelnosti původního vzoru.
    Nastupujeme znovu do minibusu a ten se sune úzkou cestou plnou serpentin až do chvíle, kdy vyjedeme z údolí Jamestownu na náhorní plošinu s Longwoodem, odkud se naskýtá úžasný pohled na hluboké údolí i opálové moře, sahající k horizontu. I když nejvyšší bod ostrova. Diana´s peak, sahá jen do 830 metrů, je převýšení tak velké, že máme pocit pobytu na vysoké hoře.
   Ostrov Svaté Heleny objevil jeden galicijský námořník ve službách portugalského krále 21. května 1502, v den pravoslavného svátku svaté Heleny, po níž dostala ta výspa jméno. Příchod Evropanů znamenal devastaci místní flóry i fauny. Tropický les, kde před příchodem bělochů nežili žádní savci, byl z velké části vymýcen, aby uvolnil prostor plantážím, zeleninovým zahradám a loukám. Louky v nižších polohách se pak rychle změnily v pouště, to kvůli nedostatku vody a ničivým důsledkům pasoucích se stád, která vyžrala kořínky mladých rostlin.
    Chladné mořské větry, vanoucí přes kopce, v průběhu dne vytvářejí pěkná bílá mračna.
Moře kolem ostrova je chladné a noční teploty tak klesají o desítky stupňů. Během dne se půda dík tropickému slunci rychle ohřívá. Když začne mrholit, je větrem hnaná mlha ledově lezavá. Nepřekvapí, že si Napoleon a jeho doprovod ustavičně stěžovali na nezdravé počasí v Longwoodu, stojícímu na náhorní planině při úpatí Diana´s peak.
Ptáček Wirebird
    Dlouhé jasné dny, zejména ty letní, nicméně Francouzům dovolovaly pobyt v zahradě Longwoodu, kde se mohli těšit z vlídného počasí, zatímco v Jamestownu se obyvatelé zalykali vedrem a prchali z města.
    Les, který na vrcholcích kopců zbyl, je až k nesnesení tichý. Všichni divocí ptáci odtud vymizeli až na Wirebirdy z rodu kulíků. Ptáci se nenaučili dělat hnízda na stromech, jelikož tu neměli žádné přirozené nepřátele, jenže vejce a mláďata se ale stávaly snadnou kořistí krys, koček a psů, dovezených sem kolonisty.
    Velká část původních stromů zmizela a místo nic tu rostou stromy dovezené z Jižní Afriky.

Napoleonův hrob
V půli cesty z Briar´s do Longwoodu minibus zastavuje. Vystupujeme a jdeme dolů do neosídleného údolí, kde rostou banánovníky, růžové keře a čapí nůsky. Ocitáme se v Geranium valley [česky se vžilo údolí Čapího nůsku], kde se Napoleon rád osvěžoval. Pil čerstvou a zdravou vodu ze studánky, z Torbettova pramene, pojmenovaném po jeho vlastníkovi, a tady si přál být i pochován. Hrob, dnes prázdný, leží vprostřed trávníků zvící dvou arů, který od přístupové cesty dělí potůček, vytvářející níž po proudu malý rybník. U potůčku a mimo trávník je strážní budka s žerdí a francouzským praporem na ní. Vývěska zakazuje návštěvníkům jít za potůček bez úředního povolení. Ocitáme se v příliš velkém pokušení, abychom potůček nepřekročili a nedošli k Napoleonovu hrobu, který leží sotva jen dvacet metrů odtud.
Hrob v Geranium valley dnes...
   Náhrobní kámen nemá nápis. Guvernér Hudson Lowe zakázal, aby se tam vytesalo jméno Napoleon, chtěl, aby u toho bylo ještě jméno Bonaparte, což Francouzi odmítli.
...a před lety
   V roce 1840 dostal král Ludvík Filip souhlas anglické vlády s převozem Napoleonových ostatků a jejich pohřbením v souladu s posledním přáním umírajícího, vtěleným do testamentu, být pochován na březích Seiny, mezi Francouzi, které tak miloval.
   Opouštíme hrob v tichosti. Po dalších deseti minutách nás minibus vykládá před vstupem do usedlosti Longwood. Zahrada vily je nádherná, rostou tu stovky květin nejrůznějších velikostí i barev, doslova jako v ráji.
  
Longwood House
Jsme u vchodu do Longwood House, tisíceronásobně reprodukovaném ve všech dílech, jež pojednávají o Napoleonově zajetí. Brána se otevírá a čekají tu dva místní průvodci. Vítají nás ve vstupní hale, které se říká „návštěvnický sál“. Jeden z průvodců se ujímá slova, druhý je tu v roli strážce. Monotónním hlasem recituje historii Longwoodu.
Longwood House
    Po odjezdu Francouzů 27. května 1821 zničili dřevěný sál návštěvníků termiti a místnost se musela celá zrekonstruovat. Žádný z předmětů není původní, tedy z doby, kdy tu Napoleon pobýval. Biliár, globus, malby a kresby se sem instalovaly až po roce 1858, kdy Francie tuto usedlost koupila.
    V lednu 1821 nechal Napoleon v sále návštěvníků instalovat houpačku, aby tu na radu lékařů cvičil tělo. Partnerem mu na opačném konci houpačky byl generál Bertrand, bývalý ženijní náčelník Velké armády a stavitel obou mostů přes Berezinu. Bertrandovo nadšení se rychle vytratilo a nahradil jej generál Montholon, jenž byl ale mnohem lehčí než Napoleon a na opačnou stranu houpačky, pochopitelně tu Monholonovu, se muselo upevnit olověné závaží! Bylo to zbytečné, o pár dní později vítěz od Slavkova nařídil, ať vše odstraní, neboť i jeho zápal vyprchal.
Dnešní podoba
    Opouštíme přijímací sál návštěvníků a vstupujeme do salonu. Napoleon v půli března 1821, kdy musel ulehnout, žádal, aby sem dali jeho železné polní lůžko. Umřel zde 5. května 1821 po několikadenní agonii. Dr. Antonmarchi provedl po smrti pitvu, kterou si Napoleon pár týdnů předtím vyžádal, „aby posloužil vědě lékařské“. Dr. Antonmarchi konstatoval, že vnitřní stěny pacientova žaludku pokrývá karcinogenní povlak. Lékař rovněž zjistil, že vřed vytvořil v žaludeční stěně otvor o průměru malíčku, což mohlo způsobit za jiných okolností okamžitou smrt nemocného. Antonmarchi dospěl k tomu, že Napoleon přežil jen díky tlaku jater na žaludeční stěnu právě v oněch místech.
Ložnice s polním lůžkem
   Jedny dveře odtud vedou do jídelny, kde jsou tři kusy původního nábytku z celkem pěti v Longwood House: jídelní stůl a dvě ze šesti židlí, jež kolem stolu stály. Místnost je ponurá. Za Napoleonovou židlí v čele stolu stojí krb a on sedával vždy zády k ohni. Každý den se servírovala dvě teplá jídla. Menu se podávala rozličná a tak, jak to odpovídalo postavení uvězněného Napoleona. Předkládali mu hovězí, kuřata, vejce, sýry, ovoce i zeleninu, mléko, cukr a kávu. Spotřeba masa byla přehnaná (čtyřikrát větší než průměr na ostrově), nejedlo se ho tu mnoho, protože maso se špatně obstarávalo. Nikdo ostatně nesměl porazit na Svaté Heleně krávu bez úředního povolení.
    Vína a šampaňského tu bylo hojně, Napoleon si nechával dodávat v průměru tisíc lahví měsíčně, třebaže jeho doprovod čítal pouhý tucet dospělých, o návštěvnících nemluvě. Říkalo se, že kuchař v Longwood House prodává víno na černém trhu, zejména v anglickém táboře v Deadwoodu, což Napoleonovi umožňovalo zmírňovat schodek v rozpočtu na domácnost.
    Pracovna se nachází naproti jídelně. Dvě k jihu obrácená okna, kterými proniká studené a šedavé světlo, ji dobře projasňují. Na křesle leží šedý plášť a dvourohý klobouk, původní kus, jen nově potažený.
    S pracovnou sousedí Napoleonova ložnice, zařízená kopií generálova polního lůžka. Anglický důstojník, který měl dvakrát za den kontrolovat de visu císařovu přítomnost, se neodvážil překročit její práh z obavy, že bude zabit.
    Dveře vedou do koupelny. Vana je měděná, jde o původní kus, vyrobený v Londýně a instalovaný v Longwood House roku 1816 jako náhrada za provizorní vanu, což byla dubová, olovem vyložená káď. Napoleon měl ve zvyku brát si do lázně, která byla dost hluboká, taburetku, a dal si k ní vyrobit podložku, upevněnou na obě strany vany, což mu dovolovalo pohodlně číst i psát.
    Z koupelny přecházíme do knihovny a na stolku leží zlatá kniha návštěv. Zapisuji se do ní i s datem mojí návštěvy, což je 30. listopad 2010. Průvodce nám sděluje, že za deset uplynulých měsíců roku 2010 tu bylo 850 návštěvníků, z toho dvacítka francouzské národnosti.
    Přejdeme vnitřním dvorek a odcházíme z budovy bývalé kuchyně, kde oba průvodci prodávají pohlednice, kalhoty, svetry, pera, přívěsky na klíče, atd. Je tu i replika velké voliéry, již nechal Napoleon umístit v zahradě. Po několika měsících část ptáků pomřela, zbytek uletěl a voliéru nechali být.
(dokončení příště)