ŽIVOT A SMRT HRABĚTE DE LA BÉDOYÈRA

Příspěvek Michala Šťovíčka je tentokrát věnován osudům a hlavně konci hraběte de La Bédoyèra (nebo také Labédoyèra) jednoho z napoleonských důstojníků, muže, který se stal proslulým až ve dnech Napoleonova Letu orla, tedy triumfálního návratu na trůn roku 1815 (dokonce tak slavným, že je i v Bondarčukově filmu Waterloo), a ježto, vzato striktně z hlediska vojenské přísahy, zradil krále Ludvíka, byl exemplárně souzen a popraven. Vítám tento příspěvek tím spíše, že tvoří jakýsi doplněk k mé knize Maršál Ney, Napoleonův nejstatečnější i dovětek ke druhému dílu mého Waterloo, který už půjde vbrzku do tiskárny.

POLOZAPOMENUTÁ OBĚŤ BÍLÉHO TERORU

Michal Šťovíček

Je obecně známo, že chronologicky první významnou obětí bílého teroru v r. 1815 byl 2. srpna maršál Brune, jehož zavraždila ještě neorganizovaná chátra, kdežto poprava maršála Neye 7. prosince 1815 již byla záležitostí teroru organizovaného z nejvyšších míst monarchie.

Poněkud ve stínu tragédie obou maršálů zůstává pouze občas stručně zmiňovaná skutečnost, že již 14 dní po vraždě Brunea a tedy čtyři měsíce před Neyem byl bourbonskou justicí odsouzen a popraven brigádní generál Charles-Angélique-François Huchet de La Bédoyère.  Došlo k tomu za okolností v lecčems obdobných jako u pozdější kauzy Ney. 

   V příspěvku jsem čerpal podstatnou část údajů o generálově procesu z knihy Yvese Le Blonda „Gouvion Saint-Cyr, Maréchal De L'empire - Pour Que Vive La République“ (G.S.-C., maršál císařství - Aby Republika žila), Editions Normant, 2008.

Charles de La Bédoyère pocházel ze starého bretaňského rodu, ale narodil se v Paříži, 17.4.1786. Vyrůstal v royalistickém prostředí, ale hned po revoluci zatoužil sloužit slávě Francie. Napřed se však vydal na cesty a v doprovodu staršího bratra projel Francii, Švýcarsko a Německo. Mimo jiné se setkal se slavnou paní de Staël a stal se také jedním z denních hostů jejího salonu na zámku Coppet. Jeho cílem však stále zůstávala služba v armádě, takže v r. 1806 se konečně stal prvním poručíkem (lieutenant de 1ère classe) u 2. roty gendarmerie d´ordonnance - jezdeckého oddílu, konajícího službu u císaře a jeho domu a zřízeného mimo císařskou gardu hlavně pro mladíky ze staré šlechty, které měl připoutat k císařství a jimž měl připomínat bývalou prestižní gendarmerie du roi, šlechtickou královskou gardu. La Bédoyère byl vzdáleným bratrancem Charlese de Flahaut, nemanželského Talleyrandova syna (jehož matka paní de Souza byla důvěrnicí královny Hortensie, která také podle všeho obstarala La Bédoyèrovi důstojnický patent).

Charles poprvé vyrazil se svou rotou z posádky v Mohuči začátkem r. 1807 přes Německo do Pomořan, kdy byl jeho úkolem „lov na partyzány“, při němž docházelo k četným drobným střetnutím. Poté se zúčastnil bitvy u Friedlandu a když byl oddíl gendarmerie d´ordonnance rozpuštěn, byl jmenován prvním poručíkem 11. pluku jízdních myslivců. 14.1.1808 byl jmenován Lannesovým pobočníkem a odjel s ním do Španělska.

Podílel se na obléhání Saragozy, byl raněn u Tudely a na jaře 1809 přejel k armádě do Rakouska. Byl znovu raněn u Aspern-Esslingu a v červnu 1809 přidělen jako pobočník prince Eugèna de Beauharnais do Itálie. Když byl Eugène jmenován velitelem IV. sboru velké armády, následoval ho přes Německo do Ruska. Bojoval u Borodina a u Malojaroslavce a prošel s ustupující armádou až přes Berezinu.

V r. 1813 dostal Charles de La Bédoyère velení 112. řadového pluku ve 35. divizi gen. Gérarda (XI. sbor maršála Macdonalda). 1.5.1813 byl povýšen na plukovníka a bojoval u Bautzenu. U Goldbergu byl opět raněn a odeslán na zotavenou do Francie. V průběhu této dovolené se oženil s Georginou de Chastellux a strávil konec roku v novomanželské idyle.

    Po vpádu spojenců do Francie r. 1814 odmítl povýšení na brigádního generála, aby mohl zůstat se svým plukem. Zúčastnil se bitvy o Paříž, v níž se udajně překonával. Po Napoleonově první abdikaci složil velení, aby nemusel sloužit novým pánům, ale jeho vyženěná rodina, v legitimistických kruzích velmi dobře zapsaná,  mu udělala čáru přes rozpočet. Manželka mu u krále obstarala Řád svatého Ludvíka a její starší bratr, bývalý emigrant sloužící nyní v královské gardě, za něho intervenoval u ministra války (generála Duponta de l´Etang) a v říjnu 1814 mu vyprosil velení 7. řadového pluku, posádkou v Chambéry.

La Bédoyère ke svému novému pluku zjevně nijak nespěchal - v lednu 1815 byl ještě v Paříži. Odjel a ujal se velení až 26. února = v den, kdy Napoleon vyplul z Elby.

Vojenský velitel Grenoblu generál Marchand dostal zprávu o Napoleonově vylodění ve Francii 4. března večer. Nazítří svolal všechny důstojníky posádky a veliteli brigády v Chambéry odeslal rozkaz přesunout brigádu do Grenoblu a přehradit „Korsičanovi“ cestu. Oba pluky brigády (7. a 11.) ihned vypochodovaly. La Bédoyère údajně na jedné zastávce u jisté paní de Bellegarde při loučení prohlásil: „Sbohem, madam, do týdne budu buď zastřelen nebo maršálem!“ Dorazil do Grenoblu a byl tam i toho dne, kdy první vojáci přešli k Napoleonovi u Laffrey.  Onoho 7. března 1815 po obědě u generála Marchanda nechal nastoupit svůj pluk za volání „Ať žije císař!“ a po poradě se všemi důstojníky a vojáky vypochodoval s plukem z města vstříc Napoleonovi, s nímž se setkal před městečkem Vizille.

Stal se tak prvním vyšším důstojníkem, který  k Napoleonovi přešel dobrovolně s celou jednotkou. Na místě jejich setkání je malý prostý pomníček:

7. března 1815 na návrší Brié-et-Angonnes u Tavernolles poblíž těchto míst se plukovník Charles de La Bédoyère na čele 7. řadového pluku přidal k Napoleonovi po jeho návratu z Elby. Pomníček byl (jak ukazuje foto vpravo dole) slavnostně odhalen 26.10.1996 za přítomnosti současné paní hraběnky de La Bédoyère

    Císař La Bédoyèra objal a když viděl, že plukovník nemá na klobouku tříbarevnou kokardu, odepjal svoji a věnoval mu ji.

    Po složitém vyjednávání o Grenoble následoval La Bédoyère Napoleona do Paříže a vstoupil do města s celým plukem den po císaři. Napoleon jej jmenoval svým pobočníkem a povýšil ho na brigádního generála (vrátivší se Ludvík XVIII. pak toto povýšení celkem pochopitelně nepotvrdil, asi proto je dodnes La Bédoyère až do konce svého života běžně uváděn jako plukovník…). 

4. června byl Charles de La Bédoyère jmenován hrabětem a členem komory pairů. Sloužil jako pobočník u Ligny i u Waterloo, spolu s dalšími pobočníky pak ujížděl s Napoleonem do Paříže. Vystoupil v poslanecké sněmovně a vehementně prosazoval uznání Napoleona II. císařem. Svým urážlivým vystupováním vůči poražencům a důstojníkům hodlajícím znovu nastolit Bourbony si rázem získal spolehlivé nepřátele mezi generalitou. Do jeho plamenné řeči vsoupil břitce maršál Masséna: „Mladý muži, vy se zapomínáte!“

Císař odjel 29. června z Malmaisonu do Rochefortu. Rád by, aby ho jeho věrný La Bédoyère následoval do vyhnanství, ale Charles zatím utěšoval v Paříži svou drahou Georginu a do Malmaisonu dorazil pozdě: Napoleon už odjel a k zámku se blížili Prusové.

Věrná přítelkyně královna Hortensie i celá rodina ho nabádali, aby neprodleně opustil Paříž. Odjel tedy 12. července, chtěl dorazit do Riomu k loirské armádě za přítelem Exelmansem, který mu chystal post náčelníka štábu 2. jezdeckého sboru. Ale ve Francii už se volalo po pomstě proti konkrétním osobám: 24.6.1815 bylo zveřejněno královské nařízení (jehož skutečnými autory byli Fouché a Talleyrand) o stíhání armádních činitelů i jiných věrných stoupenců Napoleonových a o jejich postavení před válečný soud - La Bédoyère se na seznamu ocitl na druhém místě hned za Neyem.

    Bylo tedy nutno uprchnout ze země. La Bédoyère se rozhodl odjet do Ameriky, ale napřed se chtěl v Paříži rozloučit s manželkou a právě narozeným synem. Dva známí z armády, nyní zaměstnaní na riomské podprefektuře, mu obstarali pravé pasy na cizí jméno. Přátelé si na něm vynutili slib, že do Paříže už nepojede a byli dokonce připraveni ho za tím účelem nechat hlídat. Když se však jednou vracel domů, projížděl kolem něho dostavník do Paříže. Bylo v něm jedno místo volné a La Bédoyère impulsivně nastoupil, aniž si zaskočil domů pro nějaké zavazadlo a aniž někomu něco řekl. V Moulins přistoupili dva muži, kteří jej poznali, ale nedali nic najevo. Jeden z nich jej sledoval v Paříži 2. srpna časně ráno až do domu jedné rodinné přítelkyně, neboť generál hodlal obezřetně počkat s návštěvou manželky až na druhý den. O několik hodin později jej však již přijela zatknout policie s eskadronou Prusů.

Generálův hrob na Père-Lachaise v Paříži

     Pařížským policejním prefektem byl tehdy mladý a velice ctižádostivý muž - Elie Decazes, který ihned uvědomil svého nadřízeného ministra Fouchého a ten ho pověřil výslechem zatčeného. La Bédoyère měl odpovědět na 214 otázek, z nichž mnohé měly kompromitovat důstojníky loirské armády, zaujatě podezřívané z bonapartistického spiknutí. La Bédoyère proti žádnému z nich neřekl nic, co by je mohlo ohrozit, a odpovídal jen na otázky týkající se jeho samého. Již téhož večera bylo vydáno nařízení o jeho postavení před válečný soud. 

Před tímto prvním procesem již proti němu štval royalistický tisk. Jakožto spřízněný s některými rody, vysoce postavenými u královského dvora, zradil La Bédoyère v očích royalistů hned dvakrát: svou stranu a svou kastu. V den procesu se venku před soudní síní srocovali spojenečtí vojáci, křičeli a vyhrožovali soudcům. V sále posedávali nebo postávali četní generálové a důstojníci angličtí, němečtí i belgičtí, se zjevným cílem ovlivnit rozsudek. Za členy soudu seděli pruský korunní princ, princ oranžský, korunní princ würtemberský, a nezakrytě s nimi rozmlouvali.

La Bédoyèra převezli do Conciergerie a pak do vězení Abbaye (smutně proslulého masakry za Revoluce, v r. 1854 bylo zbořeno při proražení dnešního bulváru Saint-Germain, stálo v úrovni jeho dnešních domů č. 166-168), v němž nevzrušeně čekal na soud. Datum procesu bylo stanoveno na 14.8.1815.

Po ověření totožnosti přikročil předseda válečného soudu adjudant-commandant (hodnost mezi plukovníkem a brigádním generálem) Berthier de Sauvigny rovnou k podstatě věci (S = soudce, O = obviněný):
S. - Kde jste se dozvěděl o Bonapartově vylodění?
O. - V Chambéry, kde jsem od velitele mé brigády maréchal de camp (brigádního generála) Devillierse obdržel rozkaz přesunout se s mým plukem do Grenoblu.
S. - Kde byl váš pluk v Grenoblu rozmístěn?
O. - Tábořil na hradbách.
S. - Na čí rozkaz opustil stanoviště a vydal se na cestu, po níž se blížil Bonaparte?
O. - Na můj rozkaz.
S. - Co jste volal, když jste vydával rozkaz k pochodu?
O. - Vive l'Empereur !
S. - Kdy jste svému pluku předal orla?
O. - Při odchodu z předměstí Grenoblu.
S. - Roztrhl jste svou bílou kokardu a nasadil jste si tříbarevnou?
O. - Ne, neměl jsem ji.
S. - Neběžel generál Devilliers za vámi? Nerozkazoval vám a nenabádal vás k zachování poslušnosti?
O. - Ano, generál Devilliers mě upozornil na možné důsledky mého jednání a na to, že bych měl brát ohled na rodinná pouta. Odpověděl jsem mu, že tato pouta jsou mi velmi drahá, že vím, že je všechna obětuji, ale že se domnívám, že je musím obětovat své zemi a vlasti, která musí být nejpřednější.

S. - Nemáte co sdělit?
O. - Nemám.
     Touto odpovědí výslech skončil.
Několik svědků pouze potvrdilo výpověď obviněného. Po vystoupení prokurátora, který požadoval trest smrti, nepustil La Bédoyère ke slovu svého obhájce a vzal si slovo sám. Úvodem prohlásil, že půjde vstříc smrti, která si jej v minulosti odmítala vzít, stejně statečně jako jí dříve kráčeli vstříc vojáci pod jeho velením. Hodlá bránit pouze svou čest, nikoli svůj život „Mohl jsem se zmýlit ve skutečných zájmech Francie, mohly mě zaslepit vzpomínky na slávu, horoucí láska k vlasti nebo iluze, ale samotná velikost oběti v podobě zpřetrhání mých nejdražších pout dokazuje, že mé jednání se v ničem neřídilo osobními zájmy. Nepopírám všeobecně známá fakta, ale prohlašuji, že jsem se nezúčastnil žádného spiknutí za účelem Napoleonova návratu z Elby. Dokonce mohu prohlásit, že žádné takové spiknutí neexistovalo.“ 
    Poté se pokusil poukázat na zcela mimořádný politický kontext událostí, ale předseda jej přerušil a jeho slova označil za „bezpředmětné odbíhání od věci.

    Po dvouhodinovém přerušení zasedání prohlásil soud obžalovaného vinným zradou a vzpourou a odsoudil jej k trestu smrti. Přátelé nemohli pomoci, byli na útěku nebo se skrývali. Jeho vlastní i vyženěná rodina podle vlastních slov „nemohly nic dělat, král byl až příliš popuzen; generál se neměl nechat chytit“. Na matčino a manželčino naléhání se La Bédoyère odvolal a obě ženy se před odvolacím procesem zkusily podplatit správce vězení Abbaye, aby odsouzenému umožnil útěk. Zřejmě bez dohody s nimi se údajně jakási paní Lavalette (pouhá shoda jména s hraběnkou de Lavalette, nenašel jsem však sebemenší náznak, o koho šlo), která znala La Bédoyèra i Decazese, se přišla k Decazesovi přimluvit. Decazes prý dal najevo slitování a tudíž vzbudil naději, avšak vzápětí se vzpamatoval a uvědomil si, jak by prospělo jeho kariéře, kdyby předběhl samotného Fouchého a odhalil údajné spiknutí - už se viděl na Fouchého místě (což se mu zanedlouho skutečně podařilo). Paní Lavalette skončila ve vězení a správce Abbaye, zprvu velice zaujat kulatou sumou, která mu byla nabídnuta, zostražitěl a nehodlal se v ničem angažovat. 
    La Bédoyèrův obhájce předložil přezkumné komisi, jíž předsedal maréchal de camp Deconchy, deset odvolacích důvodů - všechny byly zamítnuty a rozsudek byl pět dní po vynesení potvrzen. Ani ne hodinu poté byl vydán příkaz k popravě ještě téhož dne, vyhotovený rukou ministra války maršála Gouviona Saint-Cyr.

Tento příkaz mnozí maršálovi zazlívají, avšak o La Bédoyèrově odsouzení rozhodl sám král a jeho rozhodnutí byla neodvolatelná, Gouvion Saint-Cyr se mu na postu ministra nemohl vzepřít. Sám se tehdy ani později nesnažil tento svůj rozkaz obhajovat, prostě neviděl proč. Případná demise na protest by asi nebyla k ničemu. La Bédoyèrovu popravu by nařídil někdo jiný a ultraroyalisté by se ještě více rozzuřili a mohlo by začít docházet k nekontrolovatelným násilnostem... Faktem ovšem zůstává, že Gouvion Saint-Cyr měl o morálce jiné představy než takový Moncey, který šel raději do vězení, než by soudil Neye...  La Bédoyère se tedy stal prvním odsouzeným bonapartistou. Poprava se konala 19.8.1815. Odsouzenec vystoupil z fiakru v 6:15 hod a postavil se před popravčí četu. Sundal si klobouk, odmítl si nechat zavázat oči, pokročil před popravčí četu téměř do  bezprostřední blízkosti ústí pušek, rozhalil si kabát a pevným hlasem řekl: „Přátelé, střelte a hlavně mě trefte!“ Po salvě byl ihned mrtev.

    Jeho manželce se odpoledne téhož dne podařilo oslovit krále, jehož vyhlížela, když nasedal do kočáru ke své každodenní vyjížďce. Vykřikla: „Milost, Sire, milost!“ Ihned ji poznal a odpověděl jí s přísným výrazem: „Madame, jsou mi známy city, které ke mně chováte vy i vaše rodina, avšak s lítostí vám odmítám vyhovět. Pro vašeho manžela mohu učinit jen jedno: nechám sloužit mše za klid jeho duše.“  

    La Bédoyère byl popraven na pověstné pláni Grenelle, poblíž vstupní bariéry do města.  Příměstská pláň tehdy sloužila jako vojenský cvičák a příležitostně jako vojenské popraviště (např. pro účastníky Maletova spiknutí v r. 1812). Bariéra se nacházela zhruba na úrovni dnešního č. 61 bulváru de Grenelle, v místě dnešní pokladny stanice metra Dupleix.

    Z jednoho francouzského blogu jsem převzal dnešní stav míst, kde bariéra stávala:

a) pohled skrz bariéru do města = průhled do rue Humblot (most je nadzemní část metra na bulváru Grenelle): oranžově jsou vyznačena místa pavilonů bariéry, vlevo modře náznakově tehdejší městská zeď (mur des fermiers-généraux):

 b) pohled od bariéry ven z města, dnes do rue de Lourmel = asi tímto směrem hleděli v okamžiku popravy odsouzenci stojící u zdi:

Přesné místo La Bédoyèrovy popravy není známo, chybí jakýkoli pomník/pomníček či aspoň pamětní deska.

Chateaubriand jakožto správný dvořan (a křesťan, cha...) napsal králi: „Chopil jste se onoho meče, jejž vám vložil do rukou vládce nebes, abyste jím zabezpečil mír národům... Nastal okamžik, v němž jest třeba zastaviti tok vaší nevyčerpatelné shovívavosti... vaše otcovská přísnost jest jedním z vašich prvořadých dobrodiní.“  
   La Bédoyèrovo tělo bylo 22.8.1815 uloženo na hřbitově Père-Lachaise, kde odpočívá dodnes (16. oddělení, 1. řada sousedící se 17. oddělením).

Detail hrobu na Père-Lachaise

Napoleon na Svaté Heleně měl pro La Bédoyèra jen slova chvály. V závěti z 15.4.1821 odkázal La Bédoyèrovým dětem 100 000 franků a v dodatku k závěti z 24.4.1821 jim ještě 50 000 franků přidal.

  
Ještě něco pro cestovatele (a golfisty): generálův otec získal koncem 18. století do vlastnictví kouzelný zámek Raray 60 km severně od Paříže, na němž La Bédoyère také vyrůstal a který je v majetku La Bédoyèrů dodnes. Jean Cocteau v něm v r. 1945 natáčel slavný film Kráska a zvíře (Jean Marais, Josette Dayová), současný majitel tam provozuje luxusní hotel a golfové hřiště. Žádnou památku na nejvýznamnějšího člena rodu tam však nenajdete...