úterý 30. srpna 2011

PO ZAROSTLÉM CHODNÍČKU ZA DOBYVATELEM BONAPARTEM

Michal Šťovíček mě už před nějakou dobou obšťastnil  popisem svých zážitků na cestě po severní Itálii, kterou pojal zčásti jako výlet po stopách Bonapartova prvního italského tažení, o němž jsme psal v knize Dobyvatel Bonaparte; opět mu (pokolikáté už) děkuji, že oživování blogiu nenechává jen na mně a činí to způsobem originálním i zajímavým. A propos, pokud i vy jste se během dovolené dostali na stopu něčemu, co se v tomto blogu objevuje, a budete se chtít podělit, jste vítáni!!!

Rivoli Veronese
PO ZAROSTLÉM CHODNÍČKU ZA DOBYVATELEM BONAPARTEM
Michal Šťovíček
Účelem mého týdenního vpádu do Itálie bylo poznávání památek UNESCO, nikoli zapadlých koutů. Přesto jsem si díky pochopení jinak fanaticky pacifistických spolujezdců prosadil alespoň nějaké letmé zajížďky na místa, kde to v r. 1796-97 bouchalo, křičelo se, bubnovalo a leskly se bodáky a šavle. Narazil jsem ovšem na zmatenost či přímo absenci silničního značení na italském venkově, která mě několikrát přivedla na pokraj hysterického záchvatu a připravila mě o hodiny drahocenného času, který mi pak chyběl pro jiné plánované odskoky od hlavní trasy.
Pamětní deska v Rivoli (obr. 2 a 3)
  (1) Hned první odbočka měla být perlou, která se však zvrhla v turistický debakl: RIVOLI - dnes Rivoli Veronese. Úterý 16:15 hod, teplota 37°C na slunci, nikde nikdo - soukromé minimuzeum bitvy u kostela hlásalo „otevřeno od 15:30 hod“, leč bylo zamčeno, zvonek žádný, po vytočení inzerovaného kontaktního telefonu jsem se dozvěděl cosi jako „volané číslo neexistuje, volejte informace...“ Jedinou živou bytostí v celé obci byla postarší trafikantka, od níž jsem se po krátké lámané konverzaci (uměla anglicky stejně mizivě jako já italsky) dozvěděl, že na zbylý prostý sokl pomníku bitvy (zapšklí Rakušané v r. 1814 Napoleonův obelisk strhli) se musím doptat kdesi v katastru dnešní osady Zune Osteria = zhruba v místech, kde za bitvy čelil Joubert Quosdanovichovi. Jenže zeptat se tam rovněž nebylo koho a jediná náhodně objevená směrovka za osadou u okresky sjíždějící do údolí ukázala pouze pod most k rozcestí tří již neznačených pěšin, z nichž jedna vedla k čističce na kanálu u Adiže a ostatní dvě se ztrácely ve vinicích a v porostu. S ohledem na ostatní spolucestující a na čas jsem další hledání musel vzdát. Hlavně že si Rivoli dalo ten památník-obelisk do 
Canova v Benátkách (obr. 4)
 erbu!... Stejně neslavně dopadl pokus o výstup na pevnost nad Rivoli kvůli panoramatickému výhledu (obr. 1): jednak nejde o původní stavbu, nýbrž o objekt z doby 1. světové války, jednak silnice končí již ve vsi pod kopcem a spolujezdectvo v úmorném vedru odmítlo sesednout a stoupat po svých, tak jsem na pěší výstup rezignoval. Navíc cedule pod kopcem sdělovala cosi o kasárnách batalionu bersaglierů.
Na jedinou upomínku na bitvu jsem nakonec narazil těsně pod kostelem, v místě pokusu o náves: z povzdálí se podobá patníku-pisoáru pro psy, teprve zblízka je patrna pamětní deska - italsky neumím, tak ponechávám překlad na neznámém dobrodinci (obr. 2 a 3). 
Vyrozuměl jsem pouze cosi v tom smyslu, že Joubert právě tam u kostela zasvěcoval dorazivšího Bonaparta do situace?
  (2) Nejvíc času jsem věnoval BENÁTKÁM, kde mi napoleonskou dobu blíže připomněl jen náhrobek sochaře Canovy v nádherné bazilice Santa Maria Gloriosa dei Frari. Nesmělo se tam fotit, tak je nekvalitní snímek pořízen bez blesku potají za sloupem (obr. 4)... 
Mantova (obr. 5)
  (3) Další zastávkou byla MANTOVA. V historickém centru opět žádná připomínka obléhání. V dobyté Mantově pobýval Bonaparte v prvním březnovém týdnu ve vévodském paláci, v celém komplexu traktů a zahrad o celkové rozloze cca 34 000 m2 si zjevně nežil špatně. Prolezl jsem téměř celý areál, ale Bonaparte odnikud nevykoukl... Navíc se v areálu nesmělo fotit (ani zahrady a nádvoří!), tak vám nemohu nic z umělecky hodnotných interiérů názorně přiblížit. Nedokázal jsem si ani představit, zda/jak Bonaparte komentoval třeba velecennou renesanční freskovou výzdobu od Mantegny... Zajel jsem si tedy alespoň na pár minut k bývalé mantovské citadele za vodou, byť rozebrané, obklopené předměstskou zástavbou a změněné v městský park. Zbyla z ní 
snad jen vstupní brána (obr. 5) a před ní cesta do parku s malým překvapením (obr. 6 - 9). Snímky
Andreas Hofer, tyrolský povstalec a národní hrdina z války roku 1809, v Mantově 20. 2. 1810 zastřelený (obr. 6-9)
nepotřebují komentáře - zůstala pouze nezodpovězená otázka, proč pár metrů od sebe hned tři pomníky jedné a téže události, a který z nich tedy stojí na nejpřesnějším, tj. nejautentičtějším místě...

Ronco (obr. 10 a 11)
  (4) Následující exkurzí, jíž předcházelo dlouhé, skutečně dramatické a nervy drásající hledání a vyptávání, byl nám všem veleznámý most přes Alpone u ARCOLE. Kvůli horečnému hledání jsem minul budovu obecního úřadu v Roncu, kde měl Bonaparte hlavní stan během operací u Arcole, tak přidávám alespoň fota z webu (obr. 10 a 11). Malé muzeum bitvy v Arcole již bylo na sklonku dne zavřené, tak jsem aspoň nikým 
nerušen pobíhal po mostě a kolem něho a snažil se vžít do kůže útočníků i obránců. Jen Bonapartův pád do 
této Alpone jsem si raději nepředstavoval...
Most v Arcole (obr. 12 a 13)
obr. 12 = pohled na most z přístupové cesty od Ronca, odkud nastupovali Francouzi
obr. 13 = rakouští obránci měli Francouze jako na dlani
Obelisk z r. 1810 (obr. 14-16)
Obelisk z r. 1810 (obr. 14 -  16) stojí na straně, odkud na most vyráželi Francouzi. Na protější „rakouské“ straně mostu stojí skromná kaplička sv. Jana Nepomuckého (!) a panely s výhradně italskými popisky bitvy a informacemi o budování obelisku a obnově mostu - překladem bohužel nemohu sloužit (obr. 17).
Obr. 17
  (5) Domů jsem se vracel se zajížďkou do míst, kde v r. 1797 rovněž vše skončilo: dnes Campoformido, dříve CAMPO-FORMIO. Na hlavním náměstíčku nazvaném „Náměstí Míru“ v dnešní hospodě
Campoformido (obr. 18)
probíhala předběžná jednání (obr. 18). Proč na hospodu nepochopitelně přidali motiv z bitvy u Friedlandu jsem nepochopil. Bonaparte bydlel od srpna do října 1797 v nedalekém Passarianu v zámeckém komplexu Villa Manin, kde byl také campoformijský mír podepsán (obr. 19). Prý je tam dodnes k vidění Bonapartův pokoj, ale v areálu bylo přístupno jen několik místností v pravém přidruženém traktu - kaple, instalovaná zbrojnice 
Villa Manin (obr. 19)
apod., zatímco hlavní budova byla komplet zavřená. Tak jsem se, ač značně nerad, s Bonapartem rozloučil na nádvoří.

neděle 28. srpna 2011

VÁLKA ŘEKŮ S PERŠANY PRÁVĚ VYCHÁZÍ


Čerstvá zpráva z třebíčského vydavatelství AKCENT říká, že právě v těchto dnes se na knihkupecké pulty expeduje moje kniha, o které jsem se na tomto blogu několikrát zmínil včetně ukázky jedné kapitoly rukopisu (pokud ji budete hledat, použijte, prosím, v záložkách vlevo čerstvě vytvořené heslo antiquity, tj. starověk). Ano, Válka Řeků s Peršany, kniha o první historicky zdokmentované válce, o boji nepatrných řeckých obcí s největší mocností světa, o konfliktu, jenž trval půl století a byl vyznačen velkými pozemními i námořními bitvami u Ladé, Marathónu, mysu Artemision, Thermopyl, Salaminy, Platají či Mykalé, je tu i se 106 vyobrazeními a 16 mapami... A k tomu, abych vás navnadil, ukázka jedné kapitoly... Nastiňuje situaci, která předcházela bitvě u Salaminy, největší námořní bitvě starověku. A pokud si bude te chtít knihu objednat přímo u nakladatele, máte na něj prolink v nadpisu příspěvku.

THEMISTOKLOVA VELKÁ HRA
(ukázka z knihy)
První se začali na válečné poradě bouřit proti záměrům Athéňanů námořníci z Korinthu, přesněji řečeno jejich mladý velitel Adeimantos, který si vzal hlavní slovo a požadoval přeplutí ke Korinthské šíji, kde by se flota spojila s pozemním vojskem a operovala v součinnosti s ním. Opíral svůj požadavek o to, že je zde mnoho příhodných zátok i zálivů, v nichž se lze skrýt před nepřízní počasí a odkud jde proti nepříteli znenadání vyplout. Sparťan Eurybiadés, jenž stále loďstvu formálně velel, se dal snadno ovlivnit (Plútarchos o něm dokonce napsal, že to byl slaboch) a na Adeimantovu stranu se přidávali další. Jen Themistoklés se proti tomuto záměru postavil, což Eurybiada popudilo tak, že vykřikl:
„Při závodech, Themistokle, bývají, kdo předčasně vyrazí, mrskáni.“
            Příměrem mu říkal, že by mohl narazit, když se tak prudce staví proti všem ostatním, jenže Themistoklés mu odsekl:
            „Pravda, ale ti, kdo zůstanou pozadu, nebývají věnčeni.“
            To hraničilo s obviněním z váhavosti, ne-li ze zbabělosti, a uražený Sparťan napřáhl na Athéňana hůl.
„Jen mě udeř, ale také vyslechni,“ pronesl (podle Plútarcha) s naprostým klidem Themistoklés, čímž Eurybiada zarazil.
Pak mu (pro změnu podle Hérodota) řekl:
„Ve tvých rukou je záchrana Řecka, jestliže mě uposlechneš a svedeš námořní bitvu zde na místě (...). V bitvě u Isthmu budeš bojovat na otevřeném moři, což je pro nás velice nepříznivé, protože máme lodi těžší a počtem slabší, a nadto ztratíš Salaminu, Megaru i Aiginu, i kdybychom jinak měli úspěch. V patách za jejich loďstvem totiž následuje pozemní vojsko a tím způsobem je sám povedeš na Peloponnésos a ohrozíš celé Řecko. Učiníš-li však, co já pravím, shledáš v tom tyto výhody. Za prvé budeš mít velkou převahu, bude-li se boj vyvíjet normálně, když se na těsném prostoru dáme s malým počtem lodí do boje proti velkému loďstvu; bojovat na úzkém prostoru je výhodou pro nás, kdežto na širém moři zase pro ně. Za druhé zůstane v naší moci Salamis (...). A je v tom i další výhoda, na které vám velice záleží. Za Peloponnésos budeš bojovat stejně tady, jako na Isthmu (...). Dopadne-li to tak, jak doufám, nepůjdou barbaři ani k vám na Isthmos, a nikdy nepokročí nikam dále z Attiky a ve zmatku odejdou...“
Jinými slovy shrnul všechny taktické důvody, vyzdvihl výhody boje zde a vynaložil všechnu výmluvnost, aby Eurybiada přesvědčil.
Pak kdosi vykřikl, že muž bez vlasti nemá právo přemlouvat ty, kteří vlast mají, k jejímu opuštění.
Onen křikloun narážel na vyklizení Athén, což unaveného Themistokla rozlítilo natolik, že na něj (opět podle Plútarcha) vychrlil svou pravdu:
„Ano, bídníku, my jsme opustili své domovy a hradby, poněvadž nechceme kvůli neživým věcem otročit, patří nám však největší z řeckých měst, totiž těch dvě stě triér, které jsou vám nyní připraveny ku pomoci, chcete-li se s jejich pomocí zachránit; jestliže nás však podruhé zradíte a odejdete, dozví se brzy leckterý z Řeků, že Athéňané opět získali i svobodné město, i zemi, která není o nic menší než ta, kterou ztratili.“
Eurybiadés si uvědomil, jak by se síla řeckého loďstva smrskla, kdyby Athéňané zůstali a ostatní odpluli, rychle se přidal na Themistoklovu stranu, a když chtěl proti Athéňanovi vystoupit jakýsi Eretrijec, drsně jej umlčel:
„Jak přísluší mluvit o válce vám, kteří máte sice dýku jako plotice, ale srdce nemáte?“
Rozhodnutí v Themistoklův prospěch prý ovlivnila i sova, která přiletěla neznámo odkud a usedla do lanoví; všichni tohoto nočního dravce pokládali za symbol moudrosti, atribut Pallas Athény a dobré znamení!
Themistoklés tedy zažehnal hrozící rozpad koalice a vyhrál, avšak jen první kolo, neboť po této poradě se měly odehrát i další a neméně dramatické.
„Zatímco vojevůdci z Peloponnésu o těchto věcech debatovali, přišel posel z Athén a oznámil, že barbar už je v Attice a že ji celou ohněm pustoší. Vojsko, které táhlo s Xerxem Boiótií, vypálilo město Thespii, jehož obyvatelé je opustili a odešli na Peloponnésos, a stejně i Plataje a dorazilo do Athén a všude po sobě zanechávalo spoušť,“ píše Hérodotos.
Všechny zraky se z pobřeží Salaminy obrátily směrem k Athénám a sloupy kouře z města, okolních vinic i vsí jasně říkaly, že to je pravda. Srdce Athéňanů se sevřela ještě víc, neboť mysleli i na posvátnou Akropoli, kterou se ani Themistoklés neodvážil znesvětit požadavkem vyklizení. V souladu s usnesením, které se odráží v textu Troizénské desky, zůstaly na vrcholku nad městem „ochránci pokladů a kněžky, aby hlídali majetek bohů“. Sem se uchýlili i tvrdohlaví nebo příliš staří, kteří odmítli město opustit a věřili, že dřevěné zdi z pýthyjského proroctví neznamenají loďstvo, ale barikády a val po obvodu Akropole.
„Město bylo prázdné, jen několik málo Athéňanů bylo ve svatyni, byli to strážci svatyně a chudina, kteří se na Akropoli ohradili prkny a kládami a tak se proti útočníkům bránili,“ tvrdí Hérodotos.
Dál pak popisuje, jak se Peršané utábořili proti Akropoli na kopci řečeném Areův vrch a začali vystřelovat na dřevěné zátarasy šípy, které omotali koudelí a zapálili. Obránci se snažili dřevo hasit, oheň ale nabýval na síle a barikády se změnily v popel. S Xerxem byl kdosi z vyhnaného rodu Peisistratovců a ten obležené přemlouval, aby se vzdali a žádali o milost Pána světa, oni ale odmítli.
„Bránili se všemožnými způsoby; když se barbaři přiblížili k branám, shazovali na ně balvany, takže se Xerxés dostal nadlouho do nesnází, protože je nemohl zmoci.“
Jak dlouho však mohli odolávat, den, dva, tři? Rozhodně ne víc, neboť perští vojáci obhlédli Akropoli ze všech stran a mimo brány i cestu vzhůru našli místo, po kterém šlo, byť s námahou, na skálu vyšplhat. Bylo strmé, Athéňané nahoře nepředpokládali, že by tudy někdo dokázal vylézt, ani zde nepostavili hlídky a soustředili se jen na obranu nejohroženějšího místa, toho, kde zbyly po zátarasech jen ohořelé trosky. Útočníci se jim tak dostali do týlu a obrana se zhroutila.
„Když je Athéňané spatřili, že na Akropoli vystoupili, vrhali se někteří z hradeb dolů, a tak se zahubili, jiní utekli do chrámové síně. Peršané, kteří vylezli nahoru, obrátili se nejprve k branám a otevřeli je. Pobíjeli ty, kdo prosili o milost. Když se se všemi vypořádali, vyloupili svatyni a celou Akropoli zapálili.“
Město Pallas Athénino, po jehož pokoření Xerxés tolik toužil, mu leželo u nohou a král králů poslal Artabanovi, jím určenému místokráli, do vzdálené Persepole zprávu o vítězství (a hned nato i sochy tyranobijců Harmonidia a Aristogeitona), k němuž měl nicméně daleko, neboť řecké síly dosud nezlomil. Pak nařídil vykonat oběť Athéně, neboť to byl zbožný muž, který se obával, že cizí mocnou bohyni znesvěcením jejího svatostánku urazil. Řečtí kněží, které ušetřil, sice objevili na spálené olivě čerstvý zelený výhonek, což mohlo být nadějné znamení, avšak za průlivem, na Salamině, viděli všichni jen dým, vznášející se nad vypleněným a vypáleným městem, načež propadli se do nové deprese.
Znovu hrozila krize rozpadu a toho, že Peloponnésané ze strachu o své domovy odplují.
„Nastal mezi nimi takový zmatek, že někteří z vojevůdců nevyčkali, až bude učiněno nějaké rozhodnutí o tom, co se má učinit, rozběhli se ke svým lodím a dali napnout plachty, aby se mohli dát na útěk. Ostatní se rozhodli, že svedou námořní bitvu u Isthmu. Nastala noc, rozešli se z porady a vstoupili na své lodě.“
Vypukla největší krize a Athéňan Mnésifilos, který vše, co se dělo, Themistoklovi vylíčil, dodal:
„Odvedou-li lodi od Salaminy, nesvedeš už asi námořní bitvu o otčinu. Rozutekou se totiž do svých měst a ani Eurybiadés, ani kdo jiný nebude moci zabránit tomu, aby se loďstvo nerozptýlilo. Řecko zahyne na nerozvážnost. Jdi, a je-li to možné, pokus se zvrátit usnesení, jestliže se ti podaří přemluvit Eurybiada, aby změnil názor a zůstal tady.“
Plútarchos líčí jinými slovy totéž, co na předešlých řádcích Hérodotos:
„Když však nepřátelské loďstvo, blížíc se k Faléru v Attice, zakrylo okolní pobřeží a když se objevil sám král s celou brannou mocí, neboť sestoupil s pěším vojskem k moři, a námořní i pozemní síly se spojily, zapomněli Řekové rázem na Themistoklova slova a Peloponnéští se opět úzkostlivě rozhlíželi po Isthmu a projevovali rozhořčení, jestli někdo radil něco jiného; rozhodli se proto, že této noci odjedou, a kormidelníci dostávali rozkazy k odplutí.“
Themistoklovi se znovu povedlo nějakým zázrakem svolat válečnou radu, na níž jedni chtěli odplout k Isthmu a druzí se bránit.
 Vše nakonec skončilo pro athénského předáka dobře, ani z jednoho líčení však není příliš jasné, jak to dokázal. Porada se nejspíš konala večer či v noci a podle Hérodota ji Themistoklés tajně opustil, aby podnikl velmi hazardní krok, který mohl skončit jeho zkázou. Možná hrál dvojí hru, byla však tak nebezpečná, že z něho mohla učinit v očích všech spolubojovníků i spoluobčanů bezectného zrádce. Chtěl skrze ni dodat Řekům víru ve vítězství, zvýšit jejich šance, přelstít perského krále, hlavně se ale snažil vehnat řecké lodi hned ráno do bitvy. Nezbývalo mu totiž než vytvořit situaci, v níž by kolísající athénští spojenci neměli jinou volbu než vyplout do boje!
Možný je ovšem, pokud budeme číst Plútarchovi i Hérodotovi mezi řádky a opřeme se o logiku věcí, také jiný výklad. K žádné druhé válečné poradě, při níž by hrozil rozpad námořní koalice, nedošlo, nebo, pokud se odehrála, propukaly hádky jen na oko. Mohla to totiž být součást domluvené hry, velké divadlo, které mělo jediný účel. Přimět krále králů, aby co nejdříve, za noci či ráno, vydal loďstvu rozkaz vplout do Salaminské úžiny. Většina perských lodí totiž setrvávala před ní, u obou athénských přístavů, neboť perští admirálové byli zkušení, poučení Artemisiem a nehodlali znovu vplouvat do sevřených prostor, v nichž se nedala početní převaha uplatnit. Jejich triéry čekaly v zátoce Faléru (spíše to byla jen část, neboť takovou masu plavidel nemohl starý athénský přístav pojmout) a snažili se vylákat Řeky na otevřené moře. Nebo je z úžiny vyhnat, proto perský velitel nejspíše část sil vyčlenil.
„Takto okamžitě oddělil egyptskou eskadru a rozkazem obsadit úžinu mezi Salaminou a Megarou,“ píše Diodoros Sicilský.
Egypťané měli Salaminu obeplout od západu, proplout Eleusínskou úžinou a obrátit u severního cípu ostrova a proniknout Řekům do týlu. Pokud je to pravda (byť bez onoho okamžitě, neboť obeplutí Salaminy bylo záležitostí jednoho, nanejvýš dvou dnů!), pak vlastně Peršané svým způsobem hráli Themistoklovi do not...
Co vlastně Themistoklés chtěl?
Donutit všechny řecké kapitány k boji v Salamině?
Nebo obelstít Xerxa a přimět jej, aby se dopustil osudové chyby a dal rozkaz, ať jeho lodi vplují do úžiny?
Možná oboje, i když se pravdu nikdy nedozvíme.
Co vlastně udělal?
„Themistoklés pobouřen tím, že se Řekové chtějí vzdát výhod, které jim poskytovalo jejich postavení v úžinách, a rozptýlit se po městech, vymyslil a zosnoval onu známou lest se Sikinnem,“ píše Plútarchos.
Kdo to byl, ten Sikinnos?
Rodilý Peršan, válečný zajatec, nejspíš od Marathónu, vychovatel Themistoklových dětí a muž svému pánu naprosto oddaný.
„Themistoklés ho poslal tajně ke Xerxovi, aby mu vyřídil, že Themistoklés, vojevůdce Athéňanů, přidávaje se na stranu královu, první mu oznamuje, že Řekové hodlají prchnout, a vyzývá ho, aby je prchnout nenechal, nýbrž aby na ně udeřil a zničil jejich námořní moc...,“ pokračuje Plútarchos.
Totéž potvrzuje Hérodotos a dodává, že Sikinnos tlumočil Xerxovi následující vzkaz:
„Posílá mě velitel Athéňanů bez vědomí ostatních Řeků. Je totiž králi nakloněn a raději chce, abyste zvítězili vy nežli Řekové. Mám vyřídit, že se Řekové radí o útěku, protože mají strach. Máte nyní příležitost vykonat největší čin ze všech, jestliže nedopustíte, aby se rozutekli. Jsou nesvorní a už se vám nebudou stavět na odpor...“
Oč vlastně šlo?
V podstatě o stín Artemisia a oboustranné poučení z námořních bitev, které se tam odehrály.
Perští námořní velitelé přestali Řeky jako protivníky podceňovat a dobře věděli, že za neúspěchy, které Xerxovo loďstvo utrpělo, mohl nedostatek prostoru k rozvinutí, tedy k uplatnění přesily (a, jak se sami antičtí autoři přiznávají, i lepších nautických vlastností svých lodí). Proto se snažili Řeky vylákat na otevřené moře a nemínili vplout kolem ostrůvku Psyttaleia (který až příliš připomínal ostrůvek Skyathos) do úžiny mezi Attikou a Salaminou.
Řekové zas ze stejných důvodů odmítali vyplout na otevřené moře a potřebovali, aby Peršané vpluli do sevřených prostor úžiny.
 Lze si představit, že obě strany rozehrály spletitou hru plnou lstí a klamů, jejichž cílem bylo protivníka donutit, aby udělal chybu. Peršané nepochybně uplatnili své agenty či řecké přeběhlíky a leckomu se pokusili před očima mávat vidinou zlata i jiných odměn, aby rozložili křehkou nepřátelskou koalici, či přiměli protivníka k nějakému neuváženému činu. Řekové neměli tolik příležitostí uplácet a o to lstivější a klamnější hru museli hrát.
Otázkou zbývá, kdo a do jaké míry ji hrál.
Zda jen Themistoklés s několika oddanými spolubojovníky, nebo jestli do ní dokázal zapojit většinu ostatních velitelů.
Velkou touhou perských generálů a samotného Xerxa bylo zopakovat situaci z bitvy u Ladé, svedené proti Iónům před čtrnácti lety. Tedy se povedlo podstatnou část řeckých námořních velitelů vyděsit a podplatit tak, že v počáteční fázi bitvy své druhy opustili a ponechali ty odhodlané vést boj napospas osudu i perským klounům. Zdá se, že i tentokrát Xerxés na něco podobného čekal a že jeho tajné služby rozehrály stejnou hru. Důkazem mohou být prudké spory v námořním velení na řecké straně a celá ta snaha o odplutí k Isthmu, Řekové se však podle všeho tentokrát uplatit nedali. Nebo to Themistoklés včas zjistil, podnikl protiopatření a rozehrál protihru. Znovu zopakujme, že ji mohl hrát jak s hrstkou oddaných stoupenců, tak (což by bylo riskantnější) s většinou ostatních podvelitelů. Nelze totiž vyloučit, že druhá hádka a porada, která spěla k rozkolu, byly domluvenou součástí divadla, sehraného pro perské špiony, s jejichž přítomností bylo i na Salamině nutno počítat.
Ve prospěch Řeků hrály do určité míry dny, které plynuly. Minul srpen, ubíhalo září, blížil se říjen a, jinak řečeno, byl na obzoru podzim s nepřízněmi počasí. Xerxés se chtěl co nevidět vrátit do Persepole či do Sús a potřeboval drtivé vítězství, které tažení ukončí, neboť jen tak mohl část sil odvést s sebou a část rozptýlit po zimovištích v Řecku. Proto se zabýval i plány doslova utopickými a zvažoval, zda nelze úžinu k Salamině překlenout hrází s mostem, po níž by jeho vojsko přešlo tak, jako překonalo Helléspont. Lze předpokládat, že se jej zmocňovala netrpělivost, která ovlivňovala jeho myšlení, a na to šlo vsadit. Stačilo perského vladaře přesvědčit, že se protivníka na Salamině zmocňují poraženecké nálady, že se jednotná fronta rozpadá a mnozí že jsou ochotni změnit za slib beztrestnosti i odměny stranu.
To byla struna, na niž Themistoklés hrál, když posílal učitele svých dětí Sikinna v člunu noční tmou na perskou stranu. Pokud by jednal v souladu s ostatními, bylo by to dobré, riziko prohlédnutí úskoku ze strany protivníka by ale narostlo. Pokud ne, hrál velmi sebevražednou hru, neboť po prozrazení by mu málokdo uvěřil, že nechtěl zradit doopravdy. V tom případě by sázel vskutku va banque a snažil by se přelstít Řeky i Peršany. Ty druhé tu přesvědčoval, aby vpluli co nejrychleji do úžiny, a ty první se snažil vehnat do situace, kdy už nikdo nemohl odplout pryč a všem by nezbývalo než bojovat!
Představme si, že perští agenti napjatě čekali, kdy se objeví zrádce.
Themistoklés předstíral, že tím zrádcem je on sám. Nebo se touto myšlenkou za nejzazších okolností vskutku zabýval a hrál dvojí hru. Uvažme, kdyby byli Řekové poraženi, mohl se spolehnout na Xerxův vděk a třeba i zůstat v popředí jako ochránce Athéňanů...
V každém případě se Peršanům zdálo, že jejich zpravodajská hra dospěla k cíli, ke zdárnému konci. Referovali králi králů, který vše zvážil a usoudil, že se jeho výzvědné služby nemýlí.
„Xerxés přijal jeho vzkaz jako projev přátelství a ihned dal velitelům lodí rozkaz, aby ostatní lodi obsadili v tichosti mužstvem, se dvěma sty pak aby ihned vypluli, uzavřeli kruhem celou úžinu a obklíčili ostrovy, aby nikdo z nepřátel nemohl uniknout,“ píše Plútarchos.
            Jinými slovy říká, že Pan světa sedl Themistoklovi na lep!
Hérodotos to potvrzuje takto:
            „Peršané považovali vzkaz za hodnověrný, proto jednak vysadili mnoho vojáků na ostrůvek Psyttaleji, položený mezi Salaminou a pevninou, jednak, jakmile nastal noc, převedli západní křídlo blíže k Salamině, aby ji obklíčili.“
            Oním západním křídlem není podle všeho míněna egyptská eskadra, která, jak jsme už řekli, dostala dle všeho rozkaz k akci jako první a byla už na cestě, aby obeplula břehy Salaminy z druhé strany a zatarasila Řekům u výstupu z Elusínského zálivu (směrem k břehům Megary) únikovou cestu k Isthmu. Výsadek vojáků na Psyttaleji měl za účel chytat a zajímat či pobíjet po vítězné bitvě trosečníky stejně jako zajišťovat poškozené lodě, které sem vlny s větrem přiženou.
 „Dále postoupily i ty lodi, které byly seřazeny v okolí předhoří Keu a mysu Kynosúry,“ píše týž autor.
To znamená, že jádro loďstva vplouvalo z otevřeného moře do stěsnaného prostoru a přehrazovalo jej s vírou, že se Řekové rozutekou a že ty, co zbudou, Peršané snadno porazí.
            V té chvíli, kdy se Sikinnos vrátil a vyřídil perský vzkaz, spadl Themistoklovi ze srdce balvan. Nyní vytáhl z rukávu další kartu v podobě Aristeida, bývalého spolubojovníka od Marathónu, pak politického protivníka a nakonec ostrakizovaného vyhnance, pro kterého nedávno vymohl milost a jehož povolal nazpět.
Že se té noci Aristeidés objevil jako deus ex machina a tvrdil, že právě připlul, to nemohla být náhoda! A už vůbec ne to, že předstoupil před velitelské shromáždění se zprávou (již podle Hérodota předtím sdělil Themistoklovi jako novinu, byť to pro něj novina nebyla):
„Aristeidés předstoupil a podal zprávu, že přichází z Aiginy a že jen stěží proplul nepozorován mezi kotvícími loďmi. Řecké loďstvo je celé obklíčeno Xerxovými loďmi. Radil jim, aby se chystali k obraně.“
            Velitelé se prý mezi sebou začali přít, je-li to pravda, či lež, pak ale připlula další loď, která Aristeidovu informaci potvrdila. I podle Plútarcha se tato fáze odvíjela podobně. Aristeidés si nechal Themistokla vyvolat z velitelské rady a pak obcházel „ostatní vojevůdce a trierarchy“, které vybízel k bitvě.
„Přesto mu ještě nechtěli věřit, až se objevila triéra z ostrova Ténu pod Panaitiovým velením, přidala se na jejich stranu a potvrdila jim obklíčení, takže Řekové, rozhněvaní a nemajíce jiného východiska, se pustili do boje.“
Bylo tomu skutečně tak?
Cítili se Řekové (krom Themistoklových Athéňanů) zaskočeni?
Těžko, byť Themistoklův plán mohli znát nanejvýš vybraní předáci a velitelé. Bitva přece byla eventualitou, s níž nešlo nepočítat.
Velkou otázkou je, kdy vlastně začaly perské lodě vplouvat ze Saronského zálivu mezi pevninu a ostrov Psyttaleju, zda to bylo navečer, v noci, či ráno. Řada historiků noční veplutí odmítá jako nemožné, příklady z pramenů ale dokládají opak. To jen Řekové by pro nedostatek zkušeností v noci nevypluli, Egypťané a Foiničané ale byli mnohem zkušenějšími námořníky i lodivody a noční pomalá plavba podél břehů pro ně nepředstavovala nic děsivého ani neobvyklého. Navíc mohly ty stovky lodí udělat za noci jen to, že opustily útočiště u Peiraiea a Faléru, nabraly bojové posádky a vypluly kus od břehu, aby postupně uvolňovaly prostor k vyplutí dalším a dalším. Sestavu v celé kráse a složitosti (ve třech řadách, jak uvidíme dále) mohly zaujímat až ve chvílích, kdy začaly hvězdy blednout, což se na počátku poslední zářijové dekády (přijmeme-li zářijové datum bitvy, jak o tom bude zmínka dál) děje už ve dvě ráno. Za úsvitu, byť se nad hladinou válely páry a mlha, musel někdo z Řeků pohyb protivníkova loďstva zpozorovat. Východní výběžek Salaminy, ostrá skalnatá kosa mysu Kynosúra, směřující k Psyttaleji, sice výhledu z kotviště bránila, Řekové by ale byli nezodpovědní blázni, kdyby na ní či na jižním cípu ostrova neměli své stráže a čihače! I z těchto důvodů se zdá nepravděpodobné, že by mohli být Řekové zaskočeni...
Námořní bitvě, největší, jakou dosud antický svět viděl, se nedalo vyhnout.
Než se ji však pokusíme z nejasných a mnohdy rozporuplných svědectví vylíčit, bude dobré podívat se, jaké lodě, se vlastně střetaly, jaké měly vlastnosti, jací na nich byli námořníci a jak se bojovalo.

pátek 26. srpna 2011

BEZ KLOBOUKU ANI RÁNU

A je tu opět příspěvek Michala Šťovíčka, originální, neotřelý a šikézní, jak to bývá. Třebaže jsem mu napsal, že děkuji a ať má trpělivost, že mám ve frontě pár příspěvků, usoudil jsem, že od pomníků je třeba si odpočinout a že téma klobouků je nejen výsostně napoleonské, ale v současném palčivém slunci (i předpovídaném dešti, konečně) nesmírně aktuální, neboť ochranu hlavy před povětrností nelze brát na lehkou váhu. "To není maličkost,", říkával ostatně Ludvík XV. Milovaný, byť měl na mysli úplně jiné věci... Protože jinak se vám stane totéž, co tomu čertovi z dětského rozpočítadla, jestli se na něj pamatujete: "Bez klobouku, bos, natloukl si nos..." Pravda, zní to méně vznešeně než monolog ze hry Edmonda Rostanda (autora to slavného Cyrana z Bergeracu) L´Aiglon (Orlík), jehož první verš začíní slovy: "Klobouku dvourohý...". Čímž se mi snad přece jen povede ukončit forvort k tomuto velebnému a kultovnímu tématu důstojně!


Michal Šťovíček
BEZ KLOBOUKU ANI RÁNU
Celý svět si může Napoleona představovat jakkoli, ale je nemyslitelné, aby si ho někdo vybavil bez jeho nejcharakterističtějšího atributu a okamžitého identifikačního znaku = bez jeho typického klobouku.
Pomník v Rouenu
Od středověku až do poloviny 60. let 20. století každý řádný člověk vycházející z domu něco na hlavě mít musel, přičemž u jakékoli uniformy to platilo a platí bez výjimky a bez ohledu na řádnost či neřádnost dotyčného dodnes. Pokrývka hlavy civilisty či vojáka tehdy už na dálku pokud možno hlásala postavení či povolání nositele. Právě v tom se Napoleon vymykal, jeho klobouk byl ve své době v podstatě anonymní - byl tím takřka již náš současník: kdyby vyšel jen tak do ulic, kdo by ho neznal, nemohl vytušit, o koho jde (což se mu ostatně na cestách po Francii párkrát přihodilo)...  
   Nápad na tento příspěvek vzešel hlavně z pohledu na Napoleonův pomník v Rouenu, kde je právě čertvíproč a zřejmě zcela jedinečně Napoleon na koni bez klobouku - uznejte, že hned vypadá jako kterýkoli jiný tuctový potentát:
   Napoleon se kloboukem vědomě odlišil od honosných klobouků své i zahraniční generality, o panovnících ani nemluvě, zjevně se inspiroval prostým kloboukem jednoho ze svých oblíbených panovníků a vojevůdců, pruského Fridricha II.. Charisma skutečného vůdce se obejde bez pompy! (obdobně prostý, takřka civilní klobouk nosíval mj. i Wellington, ten si však celkově v uniformě neliboval) Takto prostý a zmenšený klobouk, tzv. „le petit chapeau“ = „klobouček“ pak zároveň sloužil v poli k jeho okamžité identifikaci již z dálky vlastními vojáky, důstojníky a zejména pobočníky a kurýry, uprostřed houfu chocholů a zlatých pozamentů jeho suity.
   A záhodno doplnit i to, že tento klobouk k oběma Napoleonovým oblíbeným plukovnickým uniformám = jízdních myslivců a pěší gardy podle reglamá vůbec nepatřil.
Šlo vlastně o variantu erárního důstojnického klobouku pěchoty, který se objevil již za Revoluce: 
  
   Tento typ se ještě před Napoleonem ujal i v civilním životě a tvořil součást oděvu kdekoho, za revoluce s kokardou, později bez ní. Napoleonův klobouk sám o sobě tedy zdaleka nebyl rarita, tu z něj učinil a jedinečně si ji „přivlastnil“ až jeho nositel.
    Druhá Napoleonova vědomá odlišnost: na rozdíl od všech maršálů a generálů si nasazoval všechny své klobouky odjakživa zásadně „en bataille“ =  přeponou rovnoběžně s rameny, takže zmenšení má i svůj praktický důvod, zatímco ti ostatní nosili své klobouky rovněž mnohem praktičtěji většinou „en colonne“, tzn. přeponu kolmo na linii ramen. O přeponě mluvím proto, že se sice o klobouku tohoto typu běžně mluví jako o „bicorne“ = dvourohém, ve skutečnosti však je typově odvozen od „tricornu“ = trojrohého klobouku typického pro 18. století - odlišnosti Napoleonova klobouku od klasického rovnostranného tříroháku jsou zjevné. Skutečné ploché „bicorny“ vešly do používání mj. proto, že byly skladnější a snáze se držely v ruce/v podpaží.  
    Ještě poznámka: vojáci přezdívali císařově klobouku „le lampion“ - znamená to sice i lampion, ale takto se také normálně nazýval v 18. a 19. století právě běžný třírohý rovnostranný klobouk s co nejkratšími stranami střechy.
    Pominu zde vesměs předpisové klobouky, které nosil generál Bonaparte, i ty, které si jako konzul již začal nechávat zhotovovat odlišné od předpisových. Vystopovat vývoj jejich tvarů a rozměrů je dosti obtížné a na ikonografii se nelze vždy spolehnout. Omezím se s jednou výjimkou na jeho každodenní klobouky císařské, přičemž první klobouk tohoto typu  se objevuje již na známé Isabeyově kresbě První konzul v Malmaisonu.
Konzulským a poté císařským dvorním kloboučníkem byla firma Poupard et Delaunay Chapeliers, v r. 1808 přejmenovaná na Poupard et Cie, v r. 1811 na Poupard et Delaunay. Firma sídlila již za Direktoria a Konzulátu pod vývěsním štítem „Temple du goût“ (Chrám vkusu) v Palais du Tribunat (za císařství přejmenovaném zpět na Palais-Royal) v č. 32 galerie na straně rue de la Loi (tak se v l. 1793-1806 jmenovala dnešní rue de Richelieu). V r. 1814 přesídlila o něco dále od centra do č. 14 rue Saint-Sauveur. Honosila se titulem „Chapelier Passementier et Costumier de S.M. l'Empereur et des Princes à Paris“ (Jeho Veličenstva císaře a knížecí pařížský kloboučník, prýmkař a dodavatel oděvů). Dodávala však i dvoru, císařskému domu a císařské gardě - prýmky, epolety, vyšívané a zlacené oděvní součásti, pokrývky hlavy a ozdoby.
    Firma kromě jednorázových objednávek dodávala Napoleonovi každoročně k 1. říjnu čtyři nové klobouky = tmavošedé, bez obvodových prýmků, jen s kokardou přidržovanou „petlicí“ z hedvábného prýmku upnutou na knoflík.. Letní verze byla z vlněné plsti, zimní verze z voděodolné bobří kůže (resp. plsti), oba modely uvnitř podšité saténem. Předpokládaná životnost výrobku byla tři roky. Napoleon měl k dispozici v průběhu celého roku neustále komplet sadu 12 klobouků, což však bylo číslo spíše teoretické, neboť klobouky byly vyřazovány (neopravovaly se) a ztráceny rychleji, než je kloboučník stačil dodávat - např. jen na ústupu z Ruska přišel Napoleon o tři klobouky.
    V letech 1800-1815 zhotovil Poupard Napoleonovi prokazatelně 120, možná až 170 klobouků. Standardní císařův klobouk měřil 42-47 cm na délku a 24-26 cm na výšku (zadní strana), velikost hlavy = 58. Napoleon si údajně nechával klobouky někým „přednosit“, aby neriskoval, že ho zbrusu nový výrobek bude tlačit nebo dřít.
    V počátečním období Poupard požadoval 48 franků za kus, později zvýšil cenu na 60, ale císařská pokladna resp. správce císařského šatníku pan de Rémusat odmítli vzít zvýšení v potaz (na Napoleonův příkaz?) a stabilně mu propláceli o 10 franků méně. Odhaduje se, že z výše uvedených 120-170 Poupardových klobouků jich Napoleon unosil či poztrácel cca 50. Ze všech svých klobouků si pak Napoleon odvezl na Sv. Helenu pouze čtyři. Jeden mu byl položen do rakve, jeden odkázal princezně Karolíně, jeden obdržel Montholon a čtvrtý připadl losem Marchandovi.
    O Poupardovi a tomto jeho výrobku je poetická pasáž hlavně v jednom literárním díle = veršovaném dramatu Edmonda Rostanda „Orlík“ (L´Aiglon), kde se zlotřilý Metternich v delším monologu vyzpovídá z nenávisti k tomuto symbolu Napoleonovy moci a slávy a pokouší se Napoleonův legendární „lampion“ ironizovat:
    „Tu celou slavozář kloboučník zrobil spíše.
    Napoleon se čte...(obrátí klobouk a přistrčí jej k světlu)...a Poupard se to píše.“
    (přel. J.Jahn, 1920)
    Budete-li kdy mít možnost a chtít spatřit na vlastní oči některý z Napoleonových klobouků, jichž se údajně zachovalo celkem dvanáct, najdete je zde:
0. jeden klobouk ze Sv.Heleny spočívá v Napoleonově sarkofágu = ten asi neuvidíte...
1. státní muzeum zámek Malmaison: jeden ze čtyř klobouků ze Sv. Heleny:
 2. nejvíc klobouků vlastní celkem pochopitelně vojenské muzeum v Invalidovně:
            - další klobouk ze Sv.Heleny:
     -klobouk z neidentifikovaného období (konzulský, neboť měří na výšku pouze 16 cm). Je vystaven spolu s uniformou od Marenga, ale u Marenga podle všeho nebyl:
    -klobouk z ruského tažení:
       -klobouk z francouzského tažení 1814:
    -klobouk z bitvy u Eylau:
    3. zámek Fontainebleau - klobouk z neidentifikovaného období:
   4. Musée du souvenir, Guer: čtvrtý klobouk ze Sv.Heleny:
   5. jediný mimo Evropu: Musée des Beaux-Arts, Montréal, Canada = odkaz napoleonského badatele Bena Weidera (+2008). Jde o klobouk z ruského tažení, unikátní tím, že má filcovou zimní podšívku:
    6. Musée de l´Empéri, Salon-de-Provence, klobouk z období kolem r. 1810:
   7. soukromá sbírka: klobouk, který podle popisků k této fotce Napoleon věnoval po bitvě u Esslingu generálu Moutonovi a do nějž údajně vlastnoručně vepsal věnování, které mě osobně udivilo: dosud jsem četl, že Napoleon prohlásil „Mon Mouton est un lion“ = „Můj Beránek je lev“ (tak lze totiž Moutonovo jméno počeštit). Jenže v tomhle klobouku je prý vepsáno „Mon Mouton est un loup“ = „Můj Beránek je vlk“! Že Napoleon věnoval Moutonovi svůj podepsaný klobouk a že by vlk byl považován za vzor udatnosti, čtu poprvé... ale prodávám, jak jsem koupil:
   Nakonec něco pro ty, kdo by si chtěli Napoleonův klobouk příležitostně koupit:
    Tenhle klobouk z neurčeného období šel do aukce v r. 2005 v Londýně s uvedením posledního vlastníka THE NATIONAL MUSEUM OF HISTORY AND TECHNOLOGY / SMITHSONIAN INSTITUTION. Kupce se mi nepodařilo zjistit, jen cenu: 66 000 GBP = cca 75 200 EUR.
Z údajných 12 zachovaných klobouků jsem vám jich tedy představil všech 12. Tak až vám někdo někde bude nabízet zaručeně pravý Napoleonův klobouk, buďte mírně skeptičtí.

středa 24. srpna 2011

PRACOVNÍ NASAZENÍ ANEB NÁHLED POD POKLIČKU

Dnes jsem otevřel blog, nahlédl, zda tam nebudou komentáře, a vida, byly zde hned čtyři, z nichž jeden mi udělal kapitální radost. Zněl takto:
Už se těším na Vaší novou knihu. Vaše pracovní nasazení je obdivuhodné! Jen by jste u ní měl přikládat nějaká bezpečnostní varování. Nedávno jsem se tak začetl do vaší bitvy u Wagramu při jízdě metrem, že jsem si vůbec nevšiml, že jsem na konečné stanici, kde jsem chtěl vystoupit, ale už bez lidí a se zavřenýma dveřma. Vlak už skoro vyrážel do depa, když jsem bušil na mašinfíru...takže pouze čtení na vlastní nebezpečí!:-) Petr Sládek"
Odpověděl jsme obratem, že je to největší kompliment, jakého se mi dostalo, a podotkl, že navíc veselý (protože nic tak nepotěší jako cizí neštěstí, samozřejmě...). Krom toho mohu pod záminkou vět Petra Sládka naznačit, na čem někdy od června pracuji, dokumentovat fotografií, že i obdivuhodné pracovní nasazení člověka zmůže, a když se k tomu přidá nejlepší přítel člověka, úplně vás to vyčerpá. Jak vidíte, to, při čem mi padla hlava, bude další návrat k už probranému tematu ("1812: Napoleonovo ruské tažení", jakož i "Proti všem", třetí to díl mých "Napoleonových tažení") z důvodů stejných, jaké jsem uvedl při dvoudílném Waterloo. I skladba, formát, struktura a rozsah by se měly podobat; opět by mělo jít o knihu, kde bude každá kapitola doplněna tematickými bloky, byť v poněkud jiné skladbě a zaměření, neboť opakovat o francouzských jednotkách to, co je ve Waterloo, by  bylo trapné. Znovu půjde o knihu dvoudílnou, ta první skončí buď v noci po Borodinu, či Kutuzovovým rozhodnutím vydat Moskvu (záleží na rozsahu, protože text kyne jak těsto v díži, na 200 stran wordu 12 bodů, a to teprve začíná svítat na na den, kdy se bude bojovat o Ševardinskou redutu. A to spolu se samotnou bitvou u řeky
První idea přebalu ve dvou variantách, ještě naprosto graficky neučesaná...
Moskvy, Rusy zvanou Borodino, určitě 60-80 stran zabere... Prostě "Napoleon v Rusku" (nenapadne-li mě lepší název), jeden díl tam (skoro, Moskva bude až ve druhém) a druhý zpět... Důvod nebyl ani tak v dvousetletém výročím, jež nastane napřesrok, ale opět v záplavě věcí starých i nových, ruských i západoevropských, které umožňují na spoustu věcí nový pohled, navíc nejen francouzskýma, ale i ruskýma očima. Těch věcí, které potvrzují, že při hlubším ponoru je mnohé naprosto jinak, se objevuje docela dost. Na něco jsem přišel ohledně vzniku konfliktu, ke změně názoru a k úžasu mě přiměla role Jeroma Bonaparta, na niž jsem diametrálně změnil názor, i maršála Davouta (což mě velmi zarazilo), ještě víc jsem popřel genialitu Napoleonova tzv. smolenského manévru a i obraz Jeho Jasnosti knížete Goleniščeva-Kutuzova začíná být velmi mnohobarevný... Kdy první díl dodělám, Bůh suď, je to nesmírně komplikované téma a škoda jen psát, když si má člověk trochu užít léto, ale letos jej určitě odevzdám a o Vánocích už budu podpalovat matičku Moskvu, nebo se dokonce chystat oklikou přes Malojaroslavec mrznout...

pondělí 22. srpna 2011

HVĚZDNÁ HODINA MARŠÁLA MONCEYE

Jak se začalo v řadě příspěvků mluvit o pomnících a sochách, ozval se jeden ze čtenářů a upozornil mě na monument, který znám, nicméně se mi z paměti vykouřil, neboť stojí v Paříži v místech turisticky velice navštěvovaných. Jenže to má háček. Ačkoliv z metra (stanice Place de Clichy) vystoupíte doslova u něj, nevěnujete mu pozornost (třebaže je tak velký, že nejde přehlédnout) a budete spěchat po Boulevard de Clichy za roh k nedalekému kabaretu Moulin-Rouge (případně muzeu erotiky vedle něj; vřele doporučuji jako zábavné, neboť nejen Napoleonem živ je člověk), k Pigalle a vzhůru k Sacré-Coeur na Montmartre... Ten pomník je zvláštní, neboť krom maršála Neye (prolink na článek ojeho pařížské soše dávám do nadpisu) se žádná jiná "maršálská" socha v Paříži nenachází, nebo si to alespoň myslím, a že ono město znám vcelku dobře. Je-li socha knížete Moskevského v místě jeho popravy, pak sousoší Monceyovo, dílo Amédée Donatiena Doublemarda z roku 1870, stojí v místě jeho největší slávy a boje...
Mladý Moncey
   Bon-Adrien Jannot de Moncey, narozený 31. července 1754 v Palise (kraj Doubs) a jmenovaný maršálem císařství 19. května 1804 už jako padesátník, rozhodně nepatřil mezi ty, kteří by si v napoleonkých válkách získali nějakou mimořádnou pozornost. Vlastně patřil mezi tzv. čestné maršály, inaugurované při prvním jmenování spíše titulárně, s ohledem na minulé zásluhy, a nepředpokládalo se, že by velel v poli. Původem patřil k měšťanstvu, býval advokátem v Besançonu, jmenoval se jen Jannot a až roku 1789 si koupil panství Moncey (hned vedle rodného Palise), jímž si jméno s nezbytným "de" vylepšil, aniž přitom obdržel nobilitaci. K revoluci se ovšem přidal, a jelikož nějaký čas v mládí sloužil v královské armádě, do níž se dal zapsat roku 1769, dostal hned prvního revolučního roku hodnost poručíka. Brigádním i divizním generálem se stal takřka naráz roku 1794 a vavříny získával především v Západopyrenejské armádě za války Francouzské republiky se Španělskem. Roku 1800 velel tělesu, které vedlo podpůrné operace v Itálii a z toho důvodu překročilo Průsmykem sv. Gottharda Alpy. Roku 1808 dostal od Napoleona titul vévody z Connegliana a také armádní sbor, s nímž táhl do Španělska. Vyznamenal se u Valencie (1808) i při druhém obléhání Zaragozy roku 1809 a císař mu nabízel velení v chystaném tažení do Ruska, což Moncey s ohledem 
Place de Clichy
 na věk i zdraví odmítl. Ani bojů roku 1813 se neúčastnil a stranou stál i v tzv. francouzské kampani, leč v době, kdy vojska protinapoleonské koalice dotáhla až k branám Paříže, přišla jeho hvězdná chvíle. Maršálové Mortier a Marmont měli na starost obranu města a když nepřítel pronikal přes Montmartre, ujal se Moncey obrany ohroženého úseku Barrière de Clichy. Tady seskupil 30. března 1814 pestrou směsici 15 000 mužů, složenou z pupilles de la Garde, mladých adeptů císařské gardy, invalidů, studentů Polytechniky, veterinární školy, dělníků i obyvatel-dobrovolníků, a místo, tvořící bránu do pravobřežní Paříže, bránil proti ruským jednotkám generálporučíka hraběte Langerona. Co následovalo, když Rusové umlčeli děla na kopci a donutili odtud ustoupit zbytky Národních gard, pařížských hasičů i pravidelného vojska, snad nejlépe ukáží urývky z díla De la bataille et de la capitulation de Paris (O bitvě a kapitulaci Paříže) od Héraulta Ponse, vydaného roku 1828.
Obrana Clichy na plátně Horace Verneta
   "Maršál Moncey zkusí nepřítele zastavit u Batignolles; chce, aby Národní garda obsadila domy a vedla z nich křížovou palbu. Národní gardy se tomuto rozvážnému opatření nepodvolí. ,Proč se skrývat, jako kdybychom měli strach?´ říkají svému veliteli. Maršál se té neoptarnosti usměje a nechá je být. (...). Nepřítel ale postupuje. Národní garda musí Batignolles yvyklidit, stahuje se na Mouceaux. Přesila ji zaplavuje; Mouceaux je vyklizeno a je to ve spěchu. Ustupuje se k bariéře Clichy. Izolované 
Plán bitvy o Paříž; červeně bariéra Clichy
 skupinky tam dorážejí ve stejnou dobou a zcela neuspořádaně. Je obava, že obránci budou odříznuti od Paříže. Nepřítel právě obsadil vrchol Montmartru, je pánem svahů klesajících k Paříži a nic mu nebrání, aby vnikl na velké bulváry. (...) Už jsme řekli, že maršál Moncey musel ve svých dispozicích improvizovat a u bariéry Clichy mu nezbývalo než vše od základů vytvořit. Přestal být sám, aby tu velel; rytíř Allent, náčelník štábu, se k němu právě vrátil a k dílu slávy se přidal i maršálův syn, mladý a statečný plukovník Moncey."
   Tehdy prý maršál těm kolem řekl:
   "Začali jsme dobře a dobře to i skončíime. Tohle je náš poslední val, napněme i poslední síly . To nám velí čest i vlast."
   Co bylo dál? Maršál se opřel o dům řečený Maison-Carré a stojící před bariérou, za ním nechal postavit barikádu, velmi chatrnou zábranu opřenou o tesařské trámy, což vše obsadily hodně pestré jednotky, v nichž byli i muži, kteří se stali na poli vědy či umění slavými; bojovali zde malíří Charlet i Horace Vernet, který později svým plátem obranu Clichy oslaví.
   "Nepřítel si už nemyslel, že bude muset překonávat nějakou překážku. Překvapilo jej to, zastavil se, opevnil se v prvních domech. Odtud zahájily spousty jeho střelců palbu, takřka celá ulice ale patřila nám. Spojenci nicméně mohli navézt na výšiny Batignolles hrubá děla a rozstřílet barikádu," píše dál uvedené dílo.
Monceyův pomník, detail
   Moncey nechal stavět další obranný zátaras a novou barikádu teď vršili v ruské palbě ti, kteří nesvírali muškety, zdejší ženy, starci i děti... Vybudovali ji z nábytku, trakařů, sudů, beden, ze všeho, co bylo po ruce, a dokončili práci ještě dřív, než začala na Maison Carré pálit z Montmartru děla. V půl šesté  večer uzavřeli maršálové Mortier a Marmont příměří, z něhož vyplývalo zastavení palby, ale hrabě Langeron, snad proto, že byl francouzským emigrantem, snad z nedostatku informací, toužil vstoupit do Paříže jako první a podnikl další útok, opět u barikád Monceyem v čele posledních třech či čtyřech stovek obránců zastavený. Až v 18:30 zbraně utichly a nedlouho nato se Paříž vzdala...
   Monceye jmenoval král Ludvík XVIII. po svém nástupu na trůn francouzským pairem s titulem barona z Connegliana a během Sta dní zůstal maršál stranou. Po návratu Bourbonů nicméně upadl v nemilost, neboť jako jeden z mála hlasoval proti rozsudku smrti nad maršálem Neyem; zaplatil za to krátkým vězením, ztrátou pairství i titulu maršála, oboje nicméně dostal roku 1816 zpět. Roku 1823 ještě táhl v rámci karlistických válek do Španělska a roku 1833 se stal guvernérem Invalidovny. Když v prosinci roku 1840 přihlížel slavnostnímu návratu Napoleonových ostatků a jejich uložení v Invalidovně, prý s uspokojením prohlásil:
   "Teď už mohu zemřít."
   Což se mu splnilo 20. dubna 1842.
   Pochován byl v kryptě Invalidovny nedaleko od Napoleonova katafalku.

středa 17. srpna 2011

WATERLOO-POSLEDNÍ BITVA (PREVIEW)


K 20. červenci t.r. jsem cosi zveřejnil ohledně toho, jak bude vypadat druhý díl Waterloo s názvem Poslední bitva; prolink máte v nadpisu, ať vám ušetřím surfování; dodal jsem, že právě začínáme s paní Zemanovou z AKCENTu dřít na grafice. Šlo jí to pěkně od ruky, a pokud jsme se někde zasekli, byla to moje vina či zmatky s obrázky, přece jen jich tam je 166 (a k tomu 37 map), pominu-li vakáty a předsádku. V sobotu jsem poslal zpět korektury a už se v nich pase dr. Jindra, jazykový korektor, takže vše jde náramně a já odhadujií říjen jako reálný termín pro knižní pulty. Mít za sebou korektury, celkem 480 stran (což je o 40 víc než u Směru Brusel), u nichž víte, jak to dopadlo, pro mne znamená obrovskou úlevu, neboť tuhle práci mám z veškerého procesu tvorby knihy nejmíň rád (upřímně: nesnáším ji!!!), a já mohu v euforii (sláva, mám to za sebou!) poodkrýt karty. Předně (jak už jste si asi zvykli) bude následovat preview ve formě jedné kapitolky (z wordu, tedy možná s neodchytaným sem tam překlepem), provázený pár ukázkami z -pdf verze grafického zalomení (skladba, formát, atd. jsou stejné pochopitelně, jako u dílu 1). Druhá odkrytá karta se vrací k citovanému příspěvku z prolinku v hlavičce, tedy k překvapení, které jsme tajil. Na předsádkách bude dík AKCENTu barevná mapa bitvy u Waterloo od Willema Benjamina Craana z roku 1816, tedy to kartograficky nejspolehlivější (byť ne ve všem), co existuje a sestavené na základě svědectví a prohlídky bojiště... Dalo mi hodně velkou dřinu sestavit a poskládat ji z více než dvou desítek zvětšenin-výřezů a nátisk ukazuje, že bude s detaily dostatečně čitelnými. Takže dosti slov a přejděme k ukázce z ranně odpoledního času a stupňujícího se boje kolem La Haye-Sainte!

Nájezd Crabetových kyrysníků
Navzdory nedostatku přímých svědectví je vcelku jasné, co se dělo na východní straně statku dál. Boj se tu změnil v obléhání a brána, kterou chtěli útočníci vyrazit, odolávala.
            „Mladý ženijní důstojník na sebe za onoho útoku, plného extrémních nebezpečenství, upozornil bravurovu větší než ostatní. Byl vysoké postavy, měl herkulovskou sílu a viděli jej, jak vší silou buší sekyrou do vrat, vytrvává v tom úsilí navzdory prvnímu zranění A povoluje až po druhém, které jej zcela vyřadilo z boje. Byl to poručík Vieux, na kterého čekala slavná smrt až na jiném a vzdálenějším bojišti,“ psal plukovník Charras.
            Jiní epicky dodávali to, co si lze představit. Boj o východní stěny statku se změnil v divokou přestřelku, v níž pramálo krytí Francouzi padali mnohem častěji než těch pár stovek Baringových obránců. Situaci trochu změnilo, když se Francouzům povedlo prostrčit svoje fusil skrz jednu střílnu, za níž klesl obránce, a pálit rovnou do dvora, což ovšem trvalo krátce, neboť pak kdosi z Hannoveřanů zbraně protivníkům vyrval.
            „Já se s několika dalšími vrhl k proraženým střílnám vedle brány pro kočáry a skrze ně jsme stříleli na nepřítele, který byl hned za zdí. Rychle jsme odstupovali, abychom nabili, a nechávali jsme své místo jiným. Pravdou je, že i Francouzi prostrkávali svoje pušky skrze otvory a mnohý z mých kamarádů vedle mne klesl. Další spadli z lešení nad námi, odkud naši pálili přes zeď. To všechno náš vztek jen rozdmychávalo natolik, že jsem před výstřelem ani nečekal, až vypálí oni, a nabíjel jsem svou karabinu s takovým zápalem, až jsem v tom dni vystřelil několik stovek nábojů.
            Stále nové a nové regimenty se valily do útoku a pokaždé jsme je odrazili. Všiml jsem si nepřátelského oficíra, rázoval po poli před námi tam a zpět a ukazoval kolonám útočníků směr. Už dlouho jsem se ho snažil dostat na mušku, až se, když přiváděl další kolonu, konečně ocitl v dostřelu. Jeho kůň poskočil, vzepjal se a pak se zřítil i s jezdcem,“ psal o tomto boji myslivec Lindau.
           Na západní straně statku bylo obráncům hůře, neboť nepřítel měl skrz zatarasenou bránu bez vrat mnohem snadnější přístup. Sir Arthur sice viděl od svého postavení u jilmu nad Ohainskou cestou pro dým z černého prachu dosti málo, Baringovu situaci si ale představil a o hnízdo odporu přijít nechtěl, proto vydal patřičné rozkazy. Generálmajoru Friedrichu von Kielmansegge, velícímu 1. hannoverské brigádě, vzkázal, ať hned pošle do La Haye-Sainte jeden prapor. Volba padla na batalion Lüneburg, který vyrazil v čele s podplukovníkem Klenckem a majorem Dachenhausenem po svahu dolů. Zhruba v téže době se hnuly i posily lehkých pěšáků, které poslal na bruselské silnici stojící Christian Friedrich Wilhelm von Ompteda, k jehož uskupení Baringovi svěřený batalion patřil. Všichni tito muži se dostali, pravděpodobně poklusem, až k zelinářské zahradě, z níž Francouze vyhnali, pak se stočili k západní straně celého areálu a postupovali podél zdí k sadu.
        „Když dospěl do blízkosti statku, našel jej zcela obklíčený nepřáteli; s pomocí posádky je odrazil,“ říká o batalionu Lüneburg hlášení 1. hannoverské brigády.
            V té chvíli major (podle některých už podplukovník) Baring usoudil, že nadešla vhodná chvíle, aby se přidal, což také učinil. Podle všeho vyrazil s částí svých mužů právě onou západní branou.
            Terén v oněch místech měl jednu velkou nevýhodu, neskýtal výhled, neboť ti, co vyběhli ven, byli v dolíku. Směrem na západ ležela stráň, která se na vrcholku trochu narovnala a hned zas klesala zhruba k Hougoumontu. Byla to terénní vlna, na jejíž hranu se dalo dohlédnout, ne však za ni, a pravě tam se skrývalo hrozné překvapení.
            Octave Levavasseur napsal, že Michel Ney, jeho nadřízený, před zahájením útoku nařídil, ať je z určitých kyrysnických pluků vyčleněno po eskadroně, čímž si vytvořil mobilní jednotku, s níž hodlal disponovat osobně a k podpoře pěchoty tak, jak se situace vyvine. Použít podobné účelové uskupení bylo mnohem rychlejší i bezprostřednější než psaní rozkazů, nařizujících, aby Milhaud či Kellermann poslali tam nebo onam zlomek ze svých sborů; nemuseli by to pochopit a nešlo vyloučit, že by se vrhli vpřed celými divizemi. Eskadrony vzal maršál generálu Kellermannovi, tvrdí dílo Victoires, conquêtes... Velení dostal sedmačtyřicetiletý plukovník Jean-Louis Crabet (psaný často jako de Crabbé), rodák z Bruselu, jízdní myslivec roku 1793 a účastník všech válek revoluce i císařství, v oněch dnech zařazený do hlavního štábu Severní armády.
            „Maršál si dal zavolat všechny plukovníky jezdectva a dal jim rozkaz, ať každý pošle po eskadroně. Ty eskadrony se měly shromáždit za ním a on řekl nejstaršímu ze svých pobočníků, Crabetovi, brigádnímu generálu ve výslužbě, který se k němu před pár dny vrátil, aby se ujal velení, načež dodal:
            ,Popojedete nalevo a pak smetete vše, co je mezi nepřátelskou artilerií a pěchotou tak, že vyrazitě do prostoru obsazeného nepřítelem za La Haye-Sainte.‘
            Crabet projel kolem něj a vnořil se do údolí...,“ psal Levavaseur.
            Crabetovi kyrysníci podle všeho klusali kupředu tak, že zůstali za zmíněnou terénní vlnou, načež čekali na rozkazy. Jen někdo z důstojníků se hnul blíž tak, aby měl výhled i přes terénní hřbet, a pokud takového jezdce obránci statku dole zaznamenali, nepřikládali mu význam. Ve chvíli, kdy protiútok batalionu Lüneburg kulminoval, dal Ney rozkaz, který Crabetovi podle všeho přivezl Levavasseur. Ten se (spolu s plukovníkem Gourgaudem, prvním císařovým ordonančním důstojníkem) postavil jezdcům v oboustranných leštěných pancířích po bok.
            Crabet křikl povel k útoku a prvním, kdo si všiml toho, co se na terénní vlně vynořuje, byl Baring, neboť stále velel ze sedla koně a měl nejlepší rozhled. Sám o tom napsal toto:
            „Vrhli jsme se neprodleně do útoku a já náhle spatřil silnou linii kyrysníků, jak se formuje proti zahradě. V téže chvíli mi kapitán Meyer přišel říci, že nepřítel znovu obklíčil zeleninovou zahradu a že se tam nedá dlouho udržet. Poručil jsem mu, ať se stáhne do budov a přidá se k obraně. Byl jsme si vědom obrovského nebezpečí, jaké nám ze strany kyrysníků hrozí, bylo mi jasné, že slabou překážku z živých plotů snadno překonají, a volal jsme na své muže, kteří byli promícháni s Hannoveřany, ať se seskupí kolem mne. Mým záměrem byl společný ústup do stodoly.“
            Ve vteřinách, které rozhodovaly, jeho hlas nejspíš zanikl, vojáci batalionu Lüneburg jej neznali, ohlíželi se po svých velitelích, a Baringovi vlastní muži byli příliš rozptýlení:
            „Počet mužů z batalionu, jenž nám předtím přispěchal na pomoc, silně převyšoval moje lidi, a ježto nepřátelská infanterie právě v tom čas znovu postupovala sadem, ustupovali naši harcovníci před jejich útočnou kolonou.“
            To už si pěšáci všimli, co se na ně z boku řítí.
            „Hannoveřani uviděli, jak se na ně ženou kyrysníci, a mysleli, že jejich jedinou nadějí na spásu je, když dosáhnou postavení hlavní armády. Můj hlas neznali a nebyl ostatně dost silný na to, aby muže zastavil a shromáždil. Kavalerie je předjížděla, byli zaskočeni nepřátelskou pěchotou, která zahradu obešla, a celou dobu ustupovali k původní pozici pod palbou. Jen části se to podařilo,“ dodal Baring.
            On sám s těmi svými, co byli nejblíže, stihl doběhnout zpět do dvora či stodoly (kde podle jeho relace zůstala část jednotek pod velením poručíků Graema a Careye jakož i podporučíka Franka) a zatarasit znovu vchody.
            Útok kyrysníků vylíčil i myslivec Lindau a učinil to mnohem barvitěji než jeho major:
            „Krátce nato jsme provedli výpad. Já otevřel bránu pro kočáry, nejbližší vojáky jsme prokláli a ti ostatní se dali na útěk. Pronásledovali jsme je na značnou vzdálenost a pak jsme zastavili. Spatřil jsem tam důstojníka, kterého jsem srazil. Došel jsem k němu a vzal si zlatý řetízek k hodinkám, sotva jsem ho ale chytil, popadl ten oficír šavli a klel. Já mu dal ránu pažbou do čela a on padl jak dlouhý, tak široký. Všiml jsem si prstýnku na jeho ruce. Chtěl jsem si uříznout jeho deku za sedlem a pak mu stáhnou prsten, když na mě jeden kamarád křikl:
            ,Zmiz, jede sem kavalerie!‘
            Spatřil jsem třicet jezdců ženoucích se na mne a pádil jsem i s kořistí ke kamarádům, jejichž salva nepřítele donutila ujet.“
            Tento pamětník měl štěstí, byl na druhé straně statku a jezdci, které viděl, se už vraceli ke svým.
            Pokud šlo o Crabeta, vedl podle Levavasseura útok následovně:
            „Vrhli jsme se kupředu s výkřiky ,Vive l’Empereur! En avant!‛. Před námi prchali všichni dělostřelečtí koně a děla zůstala, kde byla. I pěchota vypadala, že se chová stejně a prchá. Když jsme byli na dostřel, ani jednou po nás nevypálili.“
            Každá eskadrona (není známo, kolik jich bylo) jela rozvinutá do dvou řadů, zhruba v šíři padesáti metrů, semknutá koleno na koleno a přecházela z kroku do klusu, po němž následoval cval. Pro Feldbataillon Lüneburg to byla jatka, která přežilo jen málo jedinců; po bitvě budou jeho ztráty vyčísleny na 228 mužů včetně raněných.
            „Byl nečekaně napaden kolonou kyrysníků, a ježto se v té chvíli nacházel en débandage [rozptýleně], byl zcela rozbit. Velký počet vojáků byl zabit či pozajímán, mnozí se spasili útěkem stranou a po silnici. Ve zbytku dne se už shromáždil jen zlomek batalionu. Velitel, Oberstleutnant von Klencke, byl raněn a major batalionu zajat.
            Dotyčná kyrysnická kolona, snad od Kellermannovy divize, před sebou nejprve rozbila kompanii myslivců rozptýlených en débandage před brigádou, načež se objevila na výšině, na níž tato brigáda stála. Ta se rychle přeskupila do karé, pravé vytvořily bataliony Bremen a Verden, levé bataliony Grubenhagen a Herzog von York. Jezdectvo nezarazilo, v hluboké koloně podniklo rozhodný útok, který karé bez potíží odrazila díky tomu, že s palbou počkala.
            Nepřátelská kavalerie ztratila velký počet koní, znovu se ale zformovala na výšině a vypadalo to, že na ní zastaví, pak se ale vyřítila do o útoku…,“ vylíčila boj oficiální relace 1. hannoverské brigády.
            Na karé se obvykle útočilo cvalem a v posledních metrech se nasazoval trysk, kapitán von Scriba, který stál v jednom z těch dvou čtverhranů, ale tvrdil, že se kyrysníci blížili klusem. Je to možné, jejich zvířatům se musela bořit kopyta, těžknoucí nalepeným blátem, a předtím už ujeli kus cesty…
            Nepřátelské jezdectvo přijíždělo rychlým klusem a zakusilo palbu ze 40 až 50 kroků od té strany karé, co byla směrem k němu. Nato obrátilo a žádný útok na nás už nepodniklo.  Na ten pohled jsme reagovali mohutným hurá. Naše karé utrpělo na dálku palbou děl, mířenou na nás. Major von Schopp (batalion Verden) přiměl podplukovníka von Langrehra (velitel batalionu Bremen), abychom uhnuli trochu doprava, což se hned stalo. Tento manévr nám ušetřil hodně mužů, neboť chvíli nato explodovaly 30 až 40 kroků od nás dvě muniční kolesny. Krátce poté jsme se znovu rozvinuli, ježto se ale nepřátelská kavalerie znovu pohnula, nezůstali jsme v té formaci dlouho…,“ psal kapitán von Scriba z Feldbataillon Bremen.
           Crabet nicméně neujížděl pryč, jen opsal oblouk směrem k levému Kielmanseggeho sousedovi, aby se vrhl na Omptedovy muže z KGL, konkrétně na její 5. a 8. batalion. Tady už šlo nejspíš jen o rozjezd či náznak útoku, neboť hlášení od Omptedových jednotek se o ničem příliš nešíří. Oba prapory přešly bez problémů z kolony na čtvrtinové rozestupy do karé a Crabetovy železné vesty před jejich čely (po útoku či bez něj) obrátily oře ostře doprava. Vracely se obloukem nad La Haye-Sainte k silnici, na které je spatřil výše zmíněný hannoverský myslivec Lindau, okrádající právě zle raněného francouzského důstojníka.
            Dělostřelci, o jejichž útěku se Levavasseur zmínil, patřili k baterii Hewa Rosse, jenž už přišel o dvě hlavně na silnici.
            „Když kyrysníci podnikli první útok, obsluhy čtyř děl před úvozovou cestou se za ni stáhly, nebo se pokusily najít útočiště pod děly,“ psal sám velitel baterie a dodal, že v té chvíli pokládal všechny své hlavně za zničené.
            Nebyly a on dodal, že později, v době protiútoku Sommersetovy kavalerie, už znovu pálily.
            Zvláštní věcí zůstává, že o Crabetově útoku, způsobem provedení velice úspěšném, se ani jedna ze tří Napoleonových verzí bulletinu nezmínila a pomlčel o ní i Gourgaud, snad proto, že z celkového hlediska neměl nijak zásadní význam. Krom těchto primárních pramenů zcela unikl nejčtenějším francouzským historikům bitvy, Houssayemu, Margeritovi i na nich stavějícímu popularizátoru Damammovi. Francouzským čtenářům ji tak vlastně znovu připomenuli až Belgičan Coppens a Ital Barbero…