čtvrtek 28. července 2011

NAPOLEONSKÉ DNY 2011

A máme tu svatého Napoleona i my, neboť onen svátek, o němž šla řeč v minulém příspěvku, byl inspirací i pro letní Napoleonské dny, které se už řadu let každoročně v blízkosti 15. srpna odehrávají ve Slavkově na Moravě. Připomínku už  242. výročí císařova narození  pořádají město Slavkov u Brna a Středoevropská napoleonská společnost (C.E.N.S.) v rámci Projektu Austerlitz ve dnech 12.–14. srpna, přičemž centrem bude areál slavkovského zámku, v jehož zahradě se vojska "tří císařů" utáboří a kde proběhne v sobotu i v neděli také bitevní ukázka. V pátek večer nabídku akcí rozšíří koncert folkové skupiny Poutníci k jejímu 30. výročí (jejich píseň Slavkov najdete o pár článků níže). Výtah z programu máte zde a podrobněji ho najdete na www.austerlitz.org (prolink je v nadpisu).
PROGRAM:
Sobota 13. srpna 2011
10:00 - 11:30 výcvik a manévry v zámeckém parku15:00 - 15:45 bitevní ukázka v parku
21:15 - 21:45 přehlídka pod zámeckým balkonem, slavnostní dělostřelba a ohňostroj
Neděle 14. srpna 2011
09:30 - 10:30    výcvik a manévry v zámeckém parku
10:30 - 11:30    bitevní ukázka v zámeckém parku
Doprovodné akce:
Pátek 12. srpna 2011
dvůr Panského domu
19:00 - 00:30 Folk a country, folkový koncert - koncert folkových kapel ve dvoře Panského domu na Palackého náměstí (v případě nepříznivého počasí v sále Společenského domu Bonaparte); účinkují: Folk Team, Poutníci (30. výročí), Nezmaři a Kamelot. Vstupné v předprodeji v prodejně KNIHY-DÁRKY, Palackého nám. 85 za 150 Kč, na místě 180 Kč.
Zámek Slavkov
od 9:00 Řemeslný jarmark s občerstvením v parku
10.00 - 16.00 Kostýmované prohlídky zámku s Napoleonem (vstupenky na oživené prohlídky je možné rezervovat předem na pokladně zámku na tel. č. 544 227 548)

středa 27. července 2011

SVÁTEK SVATÉHO NAPOLEONA

Napoleonova apoteóza (Ingres)
Zhruba rok a  necelé dva měsíce poté, co se stal Napoleon Bonaparte Napoleonem I., zatoužil mít to, co každý jiný vladař civilizované země, tady svůj v katolickém kalendáři zanesený svátek, který se, pochopitelně, v římské Martyrologii nenacházel. Pro sebevědomou hlavu státu není téměř nic nemožného (kontrolní rámy tehdy ještě nebyly), zbývalo jen onoho korsického světce, po němž měl císař jméno, někam usadit. Kam? Rovnou k datu Napoleonových narozenin, které se shodovalo (čistě ideologickou náhodou) nejen s datem podpisu Konkordátu, tedy narovnáním vztahů Francie s Římem, ale i (co už bylo dost samolibé) se svátkem Nanebevzetí Panny Marie. Dne 19. ledna 1806 proto vyšel dekret, v němž se pravilo:
-Čl. 1:  Svátek svatého Napoleona a obnovy katolického náboženství ve Francii, budou slaveny v celém rozsahu císařství každoročně 15. srpna v den Nanebevzetí a výročí uzavření Konkordátu,
-Čl 2:   Ve všech obcích, kde je povoleno vnější vyznávání kultu, se bude svrchu řečeného dne konat procesí od kostela, v ostatních obcích bude uvnitř kostela,
-Čl. 3   Před procesím bude čten k výročí vztažený projev ministra kultu a ihned po návratu procesí se bude sloužit slavnostní Te Deum,
Jezdecká socha v soutěsce Laffrey
Atd... Jako by se tu podtrhovalo cosi vzdáleně připomínajícího posvěcení francouzských králů olejem Svaté ampule v Remeši, což vytvářelo zvláštní směsici ideologie panovníka posazeného na trůn plebiscitem z vůle absolutní většiny národa a tradiční postavení vladaře z Boží milosti... Církev nahlížela na dekret dosti rozpačitě a juristé hledali zdůvodnění, které se v takových případech najde vždy. Kardinál legát Giovanni Caprara objevil v Martirologio Romano jistého Santo Neopolis (či Neapolis), mučedníka ze 4. století, načež vysvětlil, že z toho vzniklo Napoleo a poté Napoleone, leč snažil se, aby Napoleon I. přesunul svůj svátek z Nanebevzetí o den, na 16. srpna, i když zmíněný neapolský světec měl v hagiografii datum 2. května...
Nutno podotknout, že až do roku 1813 se svatý Napoleon slavil jako národní a lidový svátek, i když poměrně skromně, a ono čtení i s ním spojená mše zůstaly spíše záležitostí lokálních celebrit a notáblů. V armádě, kde vše probíhá na rozkaz, tomu bylo jinak, tady se slavilo, zdobilo, ohňostrojovalo, salvovalo, atd., mohutně... Bourbonští králové a poté Ludvík Filip by svatého Napoleona raději pochovali, leč právě souvislost s Nanebevzetím i Konkordátem to neumožňovala a bonapartisté mohli tiše slavit pod jejich rouškou. Dekretem ze 16. února 1852 obnovil svatého Napoleona prezident Charles Louis Napoleon, z něhož se pak stal Napoleon III., a svátek se opět slavil, mnohem okázaleji než za 1. císařství, až do roku 1869, neboť oslavy roku 1870 pokazila prusko-francouzská válka, která napsala za druhým císařstvím tečku...

sobota 23. července 2011

PÍSEŇ O CIBULI

Tahle píseň je doslova legendární, a kdo neumí francouzsky, nebo komu nebyla přeložena, ten v ní možná vidí jen jeden z mnoha břeskných pochodů napoleonských armád. V protikladu s košatým nápěvem jsou slova prosťoučká a název naprosto nevojensky hravý. Ten pochod se totiž jmenuje  Chanson (nebo Chant) de l’oignon, Píseň o cibuli, byl oblíbeným nápěvem granátníků císařské gardy a legenda tvrdí, že vznikl už za Konzulátu, krátce před bitvou u Marenga, kdy Bonaparte uviděl jednoho z granátníků tehdy ještě konzulské gardy, jak žmoulá v ruce kus tvrdého chleba. „Co to máte v ruce?“ zeptal se (prý) a granátník (bůhví proč, snad ze žertu) opáčil: „To je cibule, mon général.“ Hlava státu a faktický velitel vojska v Itálii (neboť nominálně tu podle ústavy velet nesměl, leč k čemu jsou, ty ústavy a podobné nesmysly) pokýval hlavou, načež moudře pravil: „Skvělé, nic lepšího mít na cestě ke slávě nemůžete.“ Píseň o cibuli prošla s Napoleonovými vojáky Evropou a prý se při útoku (v případě pěší gardy jen pochodu) na Pratecký kopec zpívala stejně jako druhá jí konkurující, On va leur percer le flanc, Teďka jim prorazíme bok… Dlouho se mi zdála absolutně nepřeložitelná, jenže s blížícím se Saint-Napoléon, Svatým Napoleonem, jak se říkalo císařovým narozeninám (15. srpna, kdo to, sacrebleu, neví!!!), v armádě okázale slaveným (čehož jsou důkazem Napoleonské dny ve Slavkově právě k tomuto datu), mě posedl ďábel a já to přece jen zkusil. Nejprve tedy původní text pro frankofonní, aby pochopili obsah, který (jako většina podobných popěvků) nemá moc hlavu ani patu:
1: J’aime l’oignon [frit à l’huile], j’aime l’oignon [quand il est bon.]  2: Un seul oignon [frit à l’huile], un seul oignon [nous change en lion].  3: Mais pas d’oignon [aux Autrichiens], non pas d’oignon [à tous ces chiens].
K čemuž patří refrén v rytmu útočného kroku: [Au pas camarade, au pas camarade, au pas, au pas, au pas.]
Na překlad doslova chuťovka jak ta cibule za syrova kousaná nebo i smažená…, a tady je jako dárek všem kamarádům v napoleonských uniformách k narozeninám jejich císaře (nechť mi vojáci císaře rakouského odpustí...), hlavně ať po mně nestřílejí. Raději ať si pustí to skvělé video s nahrávkou, které dal někdo na youtube, a zazpívají si. Prolink na něj máte v nadpisu a v malém rozlišení je i o patro výš...

PÍSEŇ O CIBULI
1:
Jářku-li, cibuli, no to je slast, máme-li
Járku-li cibuli, no to je slast, no to je slast
Rf.:
[A jde kamarád, a jde kamarád, a jde kamarád i já]
2:
Když jdeme do pole, tak cibule smažená,
Když jdeme do pole, tak cibule sílu nám dá.
3:
Cibuli, tu máme a nedáme nic těm psům
Nic těm psům, už ani kus, už ani kus Rakušanům.

NAPOLEONOVY ZÁKONÍKY

Alegorie Napoleona jako tvůrce Code civil (Mauzuisse)
Milan Vavříček mi právě poslal příspěvek, který před časem slíbil; nyní svůj slib splnil a já jsem trojnásob rád: za dodržení slibu, práci, kterou si s tím dal i za téma, které právě není mojí parketou. Přečetl jsem si ho s velkým zájmem i ke svému užitku, k zaplnění mezer, jež v Napoleonově životě i díle mám, neboť právo není mým koníčkem, což představuje moji škodu, protože kdybych místo nanicovatě humanitních předmětů jako je historie a francouzština vyštudoval iuris utrisque (nebo alespoň to jedno), mohl jsem místo hubených honorářů za popsaný papír účtovat tučné palmare za cokoliv. Jo, historie se opakuje, "Ach, kdybych býval študoval a v svého mládí době tučné se na lepší jen mravy dal... Já však co dítko neposlušné jsem nechtěl chodit do školy. Teď pláču v nouzi, bídě krušné, až z toho srdce rozbolí," takhle (a mnohem elegantněji i opodstatněji než já) vzdychal už jiný absolvent humanitního směru studia, FrançoisVillon...


NAPOLEONOVY ZÁKONÍKY
Milan Vavříček

Přemýšlím-li o tom, co Napoleon odkázal Francii a potažmo světu, bylo by toho hodně. Dnes si ho připomínáme a v povědomí veřejnosti je zapsán především jako velký válečník. Někdo ho pošetile přirovnává k Hitlerovi (viz článek Černobílý Ondřej Neff) či k jiným postavám minulosti. Jedna oblast jeho působení však stojí stranou pozornosti a je to velká škoda, může totiž dokonale ilustrovat Napoleona jako schopného státníka se všemi jeho klady i zápory. Tou oblastí je právo, přesněji řečeno, jsou to zákoníky, které vznikaly v letech 1800-1814. Bylo jich několik, ale nejvýznamnějším byl první z nich, Code civil (občanský zákoník).
Code civil v sobě spojoval to dobré, co předcházející historický vývoj nabízel. Bylo to především římské právo a osvícenské myšlenky. Tento stavební materiál, relativně klidná politická situace a kvalitní tým odborníků dal vzniknout vynikajícímu dílu. Občanský zákoník je platný ve Francii dodnes, ba co víc, během 19. století se stal velice úspěšným vývozním artiklem a jeho vzorem se řídili tvůrci zákoníků v dalších evropských zemí, v Africe, v Asii i v Severní a Jižní Americe. Je tedy velká škoda, že o tomto Napoleonově odkazu nalezneme v literatuře jen velmi málo informací a že i z pohledu širší veřejnosti je to kapitola takřka neznámá, a tak slovy Voltaira: „Vneseme alespoň slabé světlo do této noci omylu, do níž se svět ponořil.“
 Impuls. Silný stát potřebuje silné hospodářství. Aby to fungovalo, je třeba kvalitní právní systém. Toho si byl vědom už Ludvík XIV. a byl si toho vědom i Napoleon. V soukromém právo přetrvávaly zejména právní obyčeje, horší byla však skutečnost, že právní obyčeje se lišily kraj od kraje. Dále pak platily Velké ordonance Ludvíka XIV., které byly velice kvalitní, nicméně s revolucí se podoba společnosti výrazně změnila, i právo se prošlo významnými změnami. Napoleon dal tedy v letech 1800-1802 vytvořit pět komisí, která připravovaly celkovou rekodifikaci francouzského práva. Mělo být vytvořeno šest kodexů. Občanský zákoník, občanský soudní řád, obchodní zákoník, trestní zákon, trestní řád a rolnický zákoník.
Jean-Étienne Portalis
              Tři Cambacérèsovy návrhy Code civil. Již v roce 1793 byl do čela první komise pro tvorbu občanského zákoníku jmenován Jean-Jacques Régis de Cambacérès. První návrh se nesl v duchu hesla tout régénérer (vše předělat) a čítal 695 článků. Hlavními principy byla přirozenost práva, jednotnost a jednoduchost. Konvent však návrh odmítl jako příliš odborný. Následujícího roku byla vytvořena nová komise. Cambacérèse v komisi doplnil Merlin de Douai a Couthon, kterému však brzo činnost v komisi ukončila gilotina. Ani tento návrh však nebyl úspěšný. Roku 1796 vznikla třetí komise, dokonce se podařilo projednat několik článků v konventu, ale ani tento návrh nebyl úspěšný. Tentokrát byla problémem rozháranost poslanců, kteří se nedokázali dohodnout ani na průběhu projednávání návrhu. V dalších letech práce nepokračovaly, obnovily se až s nástupem Napoleona k moci.
                Slavná komise. Napoleon obnovil práce na občanském zákoníku dekretem z 12. září 1800. Byla jmenována čtyřčlenná komise ve složení Felix-Julian-Jean Bigot de Preameneu, Jacques de Maleville, François-Denis Tronchet a v neposlední řadě Jean-Etienne-Marie Portalis. Všichni byli vynikající odborníci. Každý byl jinak zaměřený. Bigot de Preameneu byl odborníkem na venkovské zvykové právo. Maleville se specializoval na zvykové právo Paříže. Tronchet byl odborníkem na psané právo ovlivněné zvykovým právem severu. U jeho osobnosti si dovolím jednu historickou poznámku mimo. Spolu s Malesherbesem a Desèzem byl obhájcem Ludvíka XVI.
Čtvrtý z těchto mušketýrů, Portalis, byl odborníkem na právo římské. Osobnost jeho formátu snese porovnání s největšími právníky historie, však ho také někteří autoři k nim přirovnávají. Profesor Levasseur z Louisiany jej přirovnal k Triboniánovi, který stál v čele komise sestavující Justiniánův soupis práva římského, jenž byl později nazván Corpus iuris civilis. Jean-Luc Chartier, autor Portalisova životopisu, pojmenoval jednu z kapitol Bonapartův Gaius. Je to odkaz na legendárního římského právníka, o jehož životě sice moc nevíme, nicméně jeho dílo bylo více než nadčasové. Jeho učebnice práva se používala od 2. do 18. století. Nepochybně z ní studoval i Portalis při svých studijích v Aix-en-Provence, neboť tato kniha byla hlavní inspirací při tvorbě systematiky občanského zákoníku. Portalis již jako mladý advokát udivoval svým výjimečným talentem, dokonce i Voltaire chválil jeho práci. Byl to člověk ušlechtilý a pevných zásad, z nichž neslevoval za žádného režimu. Veřejně se postavil na obranu Ludvíka XVI., odmítal pronásledování emigrantů i omezení svobody tisku. Brzo byl přidán na seznam royalistů a emigroval ze země. Nejprve do Švýcarska, posléze do Německa. Zpět do Francie jej povolal až Napoleon a byla to moudrá volba.
                Code civil (občanský zákoník). Zákoník se člení na knihy (3), tituly (36), části, hlavy, oddíly, články (2281). Na začátku je úvodní ustanovení o šesti článcích. Jsou zde zakotveny základní principy. Rovnost před zákonem. Zákaz retroaktivity, tedy zákon působí pouze do budoucna nikoli zpětně. Denegatio iustitiae, soudce nesmí odepřít rozhodnutí. Iudex ius dicit inter partes, soudní rozhodnutí působí jen mezi stranami.
Jean-Jacques Régis de Cambacérès
Po úvodních ustanoveních následovaly tři knihy. První kniha pojednávala o právu osob, což zahrnovalo úpravu občanství a právo rodinné. Druhá kniha se týkala práv věcných, tedy úprava vlastnictví, držby, zástavního práva, věcných břemen atd. Třetí kniha upravovala právo závazkové, tedy zejména jednotlivé typy smluv, a právo dědické.
Návrh Code civil prošel legislativním procesem tak, jak to určovala ústava z roku VIII. Návrh byl nejprve projednán ve Státní radě, z jehož zasedání se traduje zajímavá historka. Státní rada zasedala dlouho do noci. Napoleon okolo druhé hodiny ranní chtěl členy rady povzbudit k činnosti a pravil:  „Hola, pánové, probuďte se. Nejsou ani 2 hodiny, musíme vydělat peníze, které nám platí francouzský lid...“, pak se obrátí k Portalisovi a dodá: „…a za druhé, budeme tvořit velké věci.“  Poté návrh putoval do Tribunátu. Ten o návrhu zákona pouze diskutoval, případně navrhoval dodatky, nemohl však hlasovat o jeho přijetí či zamítnutí. Tento úkol připadl na Legislativní sbor, který o návrh nediskutoval, pouze jej schválil či zamítl. Code civil byl schválen až na druhý pokus. V prvním případě se Tribunát vyjádřil k návrhu záporně v počtu hlasů 142 ku 139. Legislativní sbor se s názorem Tribunátu ztotožnil a návrh zamítl. To proběhlo na přelomu let 1801 a 1802. Pro příště si Napoleon už zajistil jiné složení Tribunátu a návrh zákoníku byl postupně, po jednotlivých titulech, schválen.
Zákoník byl vyhlášen dne 21. března 1804 a platí dodnes. V letech 1808-1963 byla provedena celá řada novelizací. Zvažovalo se, zda nevytvořit nový kodex, ale nakonec bylo přistoupeno k revizi zákoníku pod vedení profesora Jeana Carbonniera. Revize proběhla v 60. a 70. letech 20. století.
Zákoník v průběhu 19. století několikrát měnil své označení. Poprvé došlo k přejmenování na Code Napoleon 3. září 1807, tedy zhruba týden po Portalisově smrti. Lze se domnívat, že mezi oběma událostmi je určitá souvislost. Portalis byl už dlouho nemocen a už o dva roky dříve vyjadřuje baron Locré, sekretář státní rady, ve svém komentáři ke Code civil přání, aby zákoník nesl císařovo jméno. Zákon, který zákoník přejmenovával na Code Napoleon byl schválen den před tím než Portalis zemřel. Jako Code Napoleon se zákoník označoval až do 16. srpna 1816. Od 16. srpna 1816 do 27. září 1852 nesl opět označení Code civil. Od 27. září 1852 do pádu II. císařství v roce 1870 byl pojmenován Code Napoléon. Od roku 1870 už nadále nese jméno Code civil.
Code civil není jen zákoník, je to v podstatě kulturní památka, ke které se váží také zajímavé historky. Slavný spisovatel Stendhal znal jazykovou kvalitu zákoníku a hledal zde stylistické podněty pro svoji literární práci. Ve svém dopisu Balzacovi ze dne 30. října 1840 píše: „Při práce na Kartouze si pro inspiraci každý den předčítám dvě či tři stránky z Code civil.“
            Code de commerce (obchodní zákoník). Roku 1801 byly ustanoveny komise pro tvorbu dalších zákoníku. Komise pro tvorbu Obchodního zákoníku byla sestavena 3. dubna a tvořili ji Gorneau, Legras, Roux, Vignon, Boursier, Coulomb a Morgue. Jak kdysi podotkl Jean-Marie Pardessus, významný francouzský právník 19. Století, žádný z těchto zákoníku nebyl přijat tak nedbale jako obchodní zákoník. Členil se do čtyř knih. První kniha pojednávala o obchodu. Druhá kniha o námořním obchodu byla opsána z Velké námořní ordonance Ludvíka XIV. Třetí kniha o úpadcích se těšila zvláštnímu Napoleonově zájmu.
Těžiště práce na tomto zákoníku spadá až do doby po schválení Code civil, tedy do let 1805-1807. V roce 1805 proběhla ve Francii hospodářská krize, se kterou byla spojena celá řada úpadků. Byl-li úpadek úmyslný, označoval se jako bankrot. Bankroty Napoleona velice dráždily, ale nejvíce se rozlítil po bankrotu firmy Récamier. Připomeňme, že Jacques Récamier patřil mezi nejbohatší bankéře Francie a jeho manželku Julliette portrétovaly neznámější malíři své doby, Jean-Louise David a François Gérard. Napoleon poslal z pruského tažení do Francie zprávu, že požaduje, co nejpřísnější úpravu celého úpadkového práva.  Což se stalo a následující den po svém návratu nechal zasedat Státní radu, aby byl seznám s výsledky práce. Zasedání se konala na zámku v Saint-Cloud, probíhala od rána až do pozdních nočních hodin a trvala několik dní.
Dalším bodem, který Napoleona výrazně zajímal, byly cenné papíry. Například si nepřál, aby směnky používali i nepodnikatelé. Došlo to až tak daleko, že kurtizána, která by vzala za své služby směnku, byla by postavena před soud a uvězněna. Doplňme pro úplnost, že čtvrtá kniha se týkala pravomoci ve věcech obchodních a že zákoník byl schválen 10. září 1807. Tento kodex byl nahrazen revidovanou podobou v roce 2000.
Projednávání Code civil ve Státní radě
 Code pénal a Code dinstruction criminelle (trestní zákoník a trestní řád). 28. května 1801 byla určena komise pro tvorbu těchto dvou zákoníku. Komisi tvořili Target, Viellart, Treilhard, Blondel a Oudart. Trestní právo bylo silně poznamenáno divokými 90. lety 18. století a bylo třeba nové moderní úpravy, bohužel však práce na těchto dvou kodexech přišly v nesprávný čas. V těchto letech měl Napoleon hlavní zájem ochránit sebe a Francii před vnitřními i vnějšími útoky. Členové komise k tomu poznamenali: „Mnohem častěji jsme se zaobírali různými způsoby represe v zájmu veřejné bezpečnosti nežli kompenzací hrůz zločinu hrůzami trestu.“ A předseda komise Target  dodal: „Trest není určitě pomstou…není cílem práva, aby viník trpěl, avšak zločinům je možné předcházet.“ To je největší slabinou této kodifikace trestního práva.
K obsahu trestního lze zmínit, že trestné činy dělil na zločiny, přečiny a přestupky. Tresty dělil na tělesné a zneucťující nebo jen zneucťující. Do první kategorie patřil trest smrti, nucené práce na doživotí, deportace, nucené práce na čas, káznice. Do druhé kategorie byl zařazen pranýř, vyhnanství a ztráta občanských práv.
Nový trestní řád vznikl až roku 1959 a nový trestní zákoník 1992.

středa 20. července 2011

WATERLOO: POSLEDNÍ BITVA

První díl Waterloo s názvem Směr Brusel je už nějaký týden na světě i v knihkupectvích (byť, jak se zdá, z některých rychle zmizel včetně těch internetových, což autora potěší, i když vás asi méně...) a díky za pochvaly. Já sám jsem s tou knihou hodně spokojen, ačkoliv drobné kazy na kráse bych našel a mohu si za ně jen sám..., ale to nechme stranou, přece to na sebe nebudu prozrazovat (dva drobné omyly, které se objevily, budou v erratech na konci 2. dílu). Kniha je tedy venku a vás spíš zajímá, co s druhým dílem, což je důvod, proč tohle píšu. Má název Poslední bitva a minulý týden jsme na něm začali s grafičkou pí. Zemanovou dřít a jde to dobře. Přebal, jak jsem si ho navrhl, dozná jen drobné změny, takže tady ho máte jako závdavek, a k němu přikládám obsah, který by vás měl trochu namlsat. Kdy po prázdninách kniha bude, to zatím netuším, odhad na říjen ale je, myslím, dosti reálný. Jistěže vás upozorním, až se dozvím, že jde vše do tiskárny, a přidám ukázku textu s drobným překvapením, které zatím utajím. Takže se zkuste těšit alespoň trochu tak, jako se těším já...!

OBSAH
Rekapitulace
I. DEŠTIVÁ NOC
Zaujímání pozic
Císařova další lež
Ráno před bitvou
Prusové se blíží
II. UTAJENÝ HOUGOUMONT
Rozvinování v terénu
Otazník nad rozkazem a mapou
Dopoledne na britské straně
Předčasný postup prince Jérôma
Zámek ukrytý za lesem
Hougoumont pod palbou
Severní brána
Salvy Velké baterie
Prusové na obzoru
III. ÚTOK A PROTIÚTOK
Obránci La Haye Sainte
Nájezd Crabetových kyrysníků
Záhada útočné sestavy
Zteč Ohainské cesty
Útok Household Cavalry
Scotland for ever!
Pohroma u děl
Jacquinotova odplata
Durutte versus Vandeleur
IV. KDE JE GROUCHY?
Kdyby se vydal na levý břeh…
Podivná depeše císaře Francouzů
Zápas u řeky Dyle
Bitva o Wavre
V. Železné vesty a britská karé
Papelotte
Druhý útok na La Haye Sainte
Kyrysníci před útokem, aneb zač mohl Ney?
Čtverhrany za hřebenem svahu
Připravit se na přijetí jezdectva
Největší jezdecký útok
Pád klíče k bitvě
Poslední boj kentaurů
Protiútok Wellingtonových jezdců
VI. PRUSOVÉ ÚTOČÍ
To není Grouchy!
Hrabě Lobau se brání
Mladá garda zasahuje
Pád Plancenoit
VII. GARDA USTUPUJE!
Přípravy na svrchovaný útok
Grouchy přichází aneb poslední lež
Garda do ohně!
Porážka střední gardy
Kupředu!
Vzdor posledních karé
Hon na poražené
VIII. NEPORAŽENÝ GROUCHY
Pole smrti a utrpení
Bitva u Wavre, den druhý
Probít se k císaři
Poslední dějství
PŘÍLOHA: ORDRE DE BATAILLE
BIBLIOGRAFIE

pondělí 18. července 2011

SPARTAKUS: KREV A PÍSEK

Občas se mi tady stane, že mám v plánu úplně jiný článeček nebo příspěvek a okolnosti to změní. Těmi okolnostmi míním, že narazím na věc, která mě zaujme, nebo se mi líbila, a doufám, že vás osloví, případně, že ji sice znáte, máte ale obdobný názor. Pro příjemce tv. kanálu HBO nebo brouzdaly po downloadových filmových serverech pochopitelně není ničím novým, pro konvenční tv. diváky zůstává nedostupnou věcí, leč majitelé kabelovek se mohly od minulé neděle večer těšit na Markýze z prvního dílu tv. serie s názvem Spartakus a s podtitulem Blood and Sand (Krev a písek). Když jsem tuhle sérii před zhruba čtyřmi měsíci získal, neočekával jsem víc než opakování velkofilmů s Kirkem Douglasem či Gotanem Visnjcem, což je trochu na jedno kopyto, neboť oboje vychází z románu Howarda Fasta, levicového amerického autora; proto jsme ostatně (nikterak špatnou) verzi s Kirkem Douglasem mohli my dříve narození vidět i na socialistickém plátně. Jenže chyba lávky, místo epického a učebnicového příběhu o tom, jak gladiátoři málem srazili Řím na kolena, tu bylo cosi jiného, příběh (jak jinak než z 99 % fabulovaný, neboť se o Thrákovi Spartakovi před onou rebelií ví tak málo, že je to doslova nic...) muže z pomocních vojenských sil v Thrákii, kterého Římané v osobě legáta Gaia Claudia Glabera (historická
postava) podvedou, pak i se ženou zajmou a prodají (každého zvlášť) jako otroky. Onen Thrák se dostane do ludu, gladiátorské školy, Lentula Batiata (opět muž, který žil; krom něj je tu ještě z historických postav Gal Crixus, pokud jde o gladiátory a ty na jejich straně); tady se odehrává třináct epizod první série, končící právě legendární vzpourou v Batiatově škole. Nepřeženu, když řeknu, že každá epizoda je mistrovsky nabitá dějem, zvraty, skvěle napsanými a výtečně zahranými postavami i atmosférou oné římské dekadence, projevující se zápasy na život a na smrt, intrikami i erotickými momenty, které mají ve scénáři i kameře svůj smysl a nejsou samoúčelné. Krev a písek je skutečně dokonalý podtitul, krve zde teče neuvěřitelně, avšak v takové podobě, že se v ní neutopíte; režie i kamera se až nápadně (a sympaticky) inspirovaly obrazy slavného a poměrně nedávného filmu 300 o bitvě u Thermopyl... Ostatně, chce-li víc, zabruste na stránky společnost Starz, která sérii vytvořila a vskutku se má čím chlubit: http://www.starz.com/originals/spartacus
Trochu se musíte proklikat, protože tu vévodí další pokračování, série dvě s názvem Good of the Arena (Bohové arény). Vlastně to není pokračování, tím mělo být ono proslulé povstání, jenže Andy Whitfield, přestavitel Spartaka, po dokončení první série velice vážně onemocněl a čekalo se na jeho uzdravení, proto šest epizod Bohů arény jde před Spartakovo zajetí a vypráví, jak se z Lentula Batiata stal to, čím pak byl... A znovu podotýkám, i toto se velice povedlo. Obě série napjatě sledovala také moje choť, která není příznivcem ani válečných, ani masakrových filmů, a rozhodně to nebylo kvůli mužným tělům v aréně. Pokud jde o třetí sérii s názvem Vengeance, Pomsta, je ohlášena na roku 2012, bohužel však bez Andy Whitfielda, jehož nemoc se ukázala jako víc než zlá; po dlouhých úvahách a výběrech jej má vystřídat  jiný Australan, Liam McIntyre... Do prolinku vkládám jeden trailer z youtube, pokud sérii neznáte, a prozradím, že si obě můžete postahovat přes http://movie-library.cz/film/286337-spartacus-gods-of-the-arena-tv-serial/ a http://movie-library.cz/film/277590-spartacus-blood-and-sand-the-motion-comic-tv-serial/ jen vám dá trochu práce najít verze s českými titulky, pokud je potřebujete...

pátek 15. července 2011

BASTILU JSME ZBOURALI, POSTAVÍME SLONA!

Poněkud mne překvapilo, jak vytrvale se co do počtu komentářů blogových příspěvků drží na prvním místě příběh o pádu Bastily a počátku Francouzské revoluce, a Michal Šťovíček, autor mj. na několik pokračování zveřejněné historie války ve Vendée, mě navíc inspiroval tím, že mi poslal příspěvek, který s Bastilou souvisí a bude za pár řádků vložen. Jeho k tomu pro změnu vedly nedávné články o pomnících (v nichž budeme pokračovat)... Bastila také byla svým způsobem pomník, alespoň pro revoluční vůdce, leč jako symbol všeho, co mělo být zbouráno, musela být zbořena i ona, což se začalo provádět nedlouho po jejím tzv. dobytí nadšeně, energicky a rázně, až z ní nezbyl na kameni kámen a dnes na pařížském Place de la Bastille jen bílé kamenné obrysy v dlažbě náměstí vykreslují části půdorysu (pomineme-li stanici metra, kde uvidíte kus základů). Revoluční nadšení nicméně nebylo důsledné a v zemi jaksi zůstal pozůstatek jedné vížky z vnějšího opevnění areaálu Bastily, pojmenované paradoxně Tour de la Liberté (Věž svobody). Těch pár kamenů o sto let později přenesli 
 a pěkně srovnali pár stovek metrů blíž k Seine na minináměstíčku Place Henri Galli na rohu Boulevard Henri IV. a Quai Henri IV., kde deska hlásá, oč jde... Když uplynula od pádu Bastily zhruba dvě desetiletí, začal poměrně nedávno korunovaný císař Francouzů uvažovat, co na místě bývalé pevnosti zbudovat, a dospěl k velmi paradoxnímu řešení, které nicméně stále má své paralely a následovníky (viz nahrazení Stalina na pražské Letné kyvadlem...). A tady se dostáváme k Michalovu příspěvku:

SLON SEM, SLON TAM...
Michal Šťovíček
V souvislosti s probíhající diskuzí o pomnících jsem považoval za aktuální vmísit se s příspěvkem o jednom bezpochyby dosti kuriózním pomníku. Redakce webového periodika La France pittoresque (Malebná Francie) jej loni vyštrachala v archivech z r. 1904. Ale úvodem něco neválečného z Prahy - pochopíte proč:
Asi málokdo už ví či pamatuje, že v Praze stával restaurační pavilon v podobě obrovského železobetonového slona, vytvořeného akademickým sochařem Karlem Novákem, Myslbekovým žákem. Byl zvláštní - v jeho útrobách se jedlo, pilo, tančilo a zpívalo. Tento slon s restaurační místností v trupu byl postaven pro reklamní účely Pražského měšťanského pivovaru na výstavě  obchodní a živnostenské komory v roce 1908 na pražském výstavišti. Nesl na hřbetě ještě tři velké pivní sudy se symbolickým patronem pivovarníků, sedícím na nejvyšším z nich. Po skončení výstavy jej koupil sedlecký hostinský Šenk od měšťanského pivovaru a nechal jej přestěhovat do své výletní restaurace v Sedlci (dnes Praha 6). Brzy se slon stal atrakcí všech cestujících projíždějících vlakem, zejména děti jej nedočkavě vyhlížely z oken vagónů. Když se začal rozpadat, zaráželo to všechny cestující včetně cizinců přijíždějících do Prahy, neboť nemohli pochopit, jak je možné nechat takovou raritu zpustnout. V padesátých letech byl slon již v dezolátním stavu, zadek probourán, do vzduchu vyčnívaly již jen ohnuté železné nosníky. Podle údajů pana Pivoňky přispěli k devastaci na konci druhé světové války Vlasovci, když slona ostřelovali z oken hostince. Poškodili nejen zadek, ale i břicho. Tehdejší hostinský Pivoňka nechal po válce břicho opravit, avšak na nákladnější a obtížnější obnovu zadní části již nedošlo, neboť mezitím zemřel pracovník provádějící opravy. Marně žádal pan Pivoňka představitele obce, aby byl slon zachován. V r. 1969 bylo rozhodnuto o jeho likvidaci. V témže roce zemřel i sám hostinský Pivoňka a trosky slona byly odstraněny v r. 1974.
 A teď k tomu francouzskému slonovi, o němž se v r. 1904 psalo zhruba toto:
„Ihned poté, co naši otcové dobyli Bastilu, jali se pomýšlet na vztyčení pomníku na místě bývalé pevnosti. Závažnější události však záhy odsunuly plány na pomník do pozadí a znovu se jich chopil až Napoleon. Právě na místě Bastily hodlal zprvu vztyčit Vítězný oblouk Velké armády. Institut mu však úmysl rozmluvil. Napoleon psal 9. května 1806 ze Saint-Cloud tehdejšímu ministrovi vnitra: „ Pane Champagny, po všech nesnázích s plány na umístění Vítězného oblouku na místě Bastily souhlasím s jeho umístěním u brány Chaillot na Etoile s tím, že Vítězný oblouk na místě Bastily bude nahrazen vzhlednou kašnou podobnou té, která se začne budovat na náměstí Svornosti (Concorde).“
Císařův úmysl konkretizoval dekret z 9. února 1810: „Na místě Bastily bude vztyčena kašna v podobě bronzového slona ulitého z děl ukořistěných vzbouřeným Španělům; slon bude na hřbetě opatřen věží kdysi používaných tvarů; ze slonova chobotu bude tryskat voda. Vše bude probíhat tak, aby tento slon byl dokončen a odhalen veřejnosti nejpozději 2. prosince 1811.“ Zdá se, že Napoleonovi nebyl znám projekt p. Ribarta z r. 1758 na pavilon v podobě triumfálního slona ke slávě krále (Ludvíka XV.)...
Tak nějak měl vypadat slon na náměstí Bastily
Lze se spolu s p. Gourlierem (architekt Charles-Pierre Gourlier, 1786-1857) domnívat, že císaře „po vjezdu do Berlína upoutaly hodiny s tímto motivem v pracovně pruského krále“? Přirozenější by bylo pokládat jej za vzpomínku na egyptské tažení a narážku na sen o dobytí Indie. Zde v této záležitosti jiný Napoleonův dopis z 21. prosince 1808 tehdejšímu ministrovi vnitra: „Pane Cretete, z novin jsem se dozvěděl, že jste položil základní kámen kašny na místě Bastily. Předpokládám, že slon bude stát uprostřed prostorné vodní nádrže, bude velice pohledný a tak rozměrný, aby bylo možno vstupovat do věže na jeho hřbetě. Aby bylo zřejmé, jak v antice tyto věže na slony umísťovali a jak se sloni používali. Pošlete mi plány této kašny.“ Dále císař doporučoval, aby se architekti „dohodli se znalci starožitností a s vědci“. 
Pohled do sloního břícha...

Názory Institutu na tento nový projekt se různily. Denon jej schvaloval, Fontaine jej zavrhoval. Práce však přesto začaly v r. 1806 pod vedením architekta Cellériera, jehož v r. 1808 vystřídal Alavoine, který si přizval sochaře Pierre-Charlese Bridana a nechal mu zhotovit sádrový model slona v délce 50 stop a výšce 45 stop. Dekret z 24. února 1811 nařizoval použít na pomník bronz z děl ukořistěných u Friedlandu. Chystané odlévání však zarazila Restaurace.

Slon jakožto symbol císařství byl ihned zavržen. Ministr vnitra nařídil 4. července 1815 zastavit práce a uložil Bridanovi, aby předložil jiné plány na zkrášlení náměstí přejmenovaného mezitím na Saint-Antoine. Bridan navrhl několik témat z antických bájí a „Jeho Veličenstvo Ludvíka XVIII. na trůně, udílejícího věnce a odměny vědám, průmyslu a obchodu“.
Celkem bylo předloženo a vzápětí zamítnuto na čtyřicet návrhů a ministr vnitra posléze 7. prosince 1825 přenechal realizaci kašny městu Paříž.
Prefekt departementu Seine de Chabrol „dar“ přijal, neboť měl již představu kašny v podobě alegorické sochy Paříže, obklopené šesti řekami a šesti koráby. Omezený rozpočet a červencová revoluce však vše opět odsunuly do pozadí. Zákon z 20. března 1833 posléze nařídil vztyčit na náměstí Bastily sloup, který tam od r. 1840 stojí dodnes.
Sádrový model slona však nadále stál od r. 1814 na místě dnešní budovy Opéra-Bastille a čekal na rozhodnutí o svém osudu.
 Victor Hugo do jeho útrob umístil jednu ze scén svých Bídníků. Stavbu obdivovali všichni venkovští návštěvníci Paříže, avšak obyvatelé v jejím sousedství si stěžovali, že slouží za útulek zlodějům a jiné spodině. Přesto stála na svém místě tak dlouho, neboť úmysl o jejím definitivním zbudování nebyl nikdy definitivně opuštěn, jednalo se jen o její umístění jinde - padaly návrhy na esplanádu Invalidovny, na vršek Vítězného oblouku atd. Prefekt proto zřídil funkci hlídače slona, jíž byl pověřen občan Levasseur. Pobíral 800 franků ročně a po revoluci r. 1830 se obrátil na prefekta o uznání svých revolučních zásluh a o penzi. Neobdržel odpověď, zůstal však v úřadě až do 19. června 1846. Tehdy prefekt nařídil demolici slona, který již hrozil zřícením a sloužil jen za útulek krysám ze Svatomartinského kanálu. V září 1846 již po slonovi nebylo ani stopy.

čtvrtek 14. července 2011

POMNÍKY BITVY U HRADCE KRÁLOVÉ (2)

Dokončení příspěvku z úterý 5. července; pokud se vám ho nechce hledat, stačí kliknout na nadpis, je tam prolink.

Bitva u Hradce Králové 3. 7. 1866 (2. část a dokončení)
Miloslav Kolomazník

3. červenec 1866 – Průlom na pravém boku
Toho dne ráno se vojáci od 1. gardové divize gen. Hillera von Gärtringen ze sestavy gardového sboru „2. pruské armády“ korunního prince Friedricha Wilhelma probudili do nevlídného deštivého počasí. Tábořili na pravém břehu Labe nedaleko Dvora Králové a právě se chystali posnídat, když se v dálce rozezněla dělostřelecká palba. Nechávala je v klidu, v oněch dnech se nejednalo o nic neobvyklého, a proto si ani nepřipouštěli, že by oni sami měli do vzdálené bitvy zasahovat. Netušili, že v pět hodin ráno dopravil pplk. Finkenstein do hlavního štábu Moltkeho rozkaz, aby armáda vyrazila a zaútočila do pravého boku rakouské obrany.

Krátce po půl osmé přišly rozkazy zrušit tábor a vyrazit k pochodu ve směru přicházející palby. Aby divize nezkřížila směr pochodu I. armádnímu sboru, který tábořil více vpravo u Brusnice, sešla ze silnice a prodírala se poli k Dubenci. Krátce před 11. hodinou se k jejímu předvoji připojil korunní princ. V 11. hodin se divize objevila v Chotěborkách, odkud se dalo dohlédnout až k Bystřici, a kde korunní princ učinil rozhodnutí, aby 1. gardová postupovala ve směru hořiněveských lip, umlčela zde umístěnou rakouskou baterii a ovládla výšinu. Přibližně ve stejnou dobu teprve překračovala 2. gardová divize Labe ve Dvoře Králové.
Ze sestavy VI. armádního sboru měl korunní princ k dispozici ještě další dvě divize, které vyrazily přibližně ve stejnou dobu jako 1. gardová. 12. pěší divize minula josefovskou pevnost a poté se obrátila k Habřině. V 11. hodin opanovala dominantní vrch Hořička, nalevo od Račic. Brigády 11. pěší divize postupovaly nejprve odděleně, poté se spojily u Velichovek, překročily rozvodněnou říčku Trotinu a v 11. hodin stanuly u Račic. Podle rozkazu korunního prince, učiněného v Chotěborkách, měly obě divize postupovat podél říčky Trotina až k ohbí Labe, zmocnit se labských mostů a odříznout tak Rakušanům ústupovou cestu. Ostatní jednotky armády byly dosud na pochodu a dorazit mohly až později během odpoledne.

Od Chotěborek se kolony předvoje pruské 1. gardové divize pustily ze svahu dolů a za půl hodiny dosáhly paty hořiněveské výšiny. Rakouské baterie, které odtud ostřelovaly nedaleký les Svíb, o který se rval celý IV. armádní sbor a dvě a půl brigády II. sboru, nyní obrátily děla proti nim. Baterie nebyly zajištěny pěchotou, a tak ani rozprasky šrapnelů nemohly do svahu postupující pruskou pěchotu zadržet. V jednu hodinu po poledni se Prusové na jeden zátah zmocnili Hořiněvsi a krátce poté též samotné výšiny. Rakouské dělostřelecké baterie se odtud stáhly. Obsazení hořiněveské výšiny bylo velice důležité. Velitel 1. gardové divize zde shromaždoval své rozptýlené síly a přitom se mu naskytl zajímavý pohled na probíhající ústup rakouské pěchoty od lesa Svíbu a na prázdný koridor, který se před ním náhle otevíral. Krátce před druhou hodinou vyrazil s divizí k Máslojedům, a když vyjel na hradeckou cestu, spatřil před sebou věžičku chlumeckého kostela. V cestě mu stále nikdo nebránil. Než se však znovu rozpohyboval, obdržel rozkaz k zastavení útoku. Korunní princ se domníval, že se Rakušané stahují na druhý břeh Labe a další zapojování do boje by bylo zbytečné. Nemohl tušit, že svévolná aktivita velitele jedné z jeho gardových divizí, obrátí ještě téhož dne vývoj bitvy ve prospěch pruského vítězství.

Mezitím se na krajním levém křídle vydaly přes říčku Trotinu obě divize VI. armádního sboru. Jejich cílem bylo přetnout silnici Sadová-Hradec Králové a uzavřít tak Rakušanům ústupovou cestu přes Labe. V cestě jim stála poslední netknutá brigáda rakouského pravého křídla, podporovaná jednou jezdeckou divizí. Rakušané se snažili zaujmout obranu na Trotině a pohotově přehradili silnici Josefov-Hradec Králové, ale s obnaženými boky nemohli početně silnějšímu nepříteli dlouho vzdorovat. Značně prořídlé a unavené jednotky IV. armádního sboru sice dosáhly svých původních pozic, ale velitel II. sboru hrabě Thun, místo aby se pokusil zatarasit postupujícímu nepříteli cestu, nařídil jednotkám ustoupit do blízkých Lochenic a Předměřic a vzápětí do bezpečí na druhém břehu Labe. Pravé křídlo rakouské „Severní armády“ tak přestalo prakticky existovat, neboť nepřítel pronikl do zad obráncům centrálního postavení.

Gen. Hillerovi se rozkaz k zastavení postupu pranic nezamlouval, neboť nepřítel nebyl v jeho postupové linii Máslojedy-Chlum dosud pevně usazen. Výhoda byla na jeho straně. V příkrém rozporu se štábními instrukcemi, vydal v půl třetí rozkaz k útoku ve směru chlumského kostela. Jeho gardisté ve chvíli překonali lán vysokého promočeného žita a kryti dýmem ze střelného prachu, pronikli do postavení rakouských baterií, rozestavěných k boční obraně Chlumu. Rakouské baterie zde byly naprosto nechráněny, neboť pěší roty určené k ochraně palebných jednotek již dávno odešly za ustupující pěchotou. Rakušané, překvapeni náhlým útokem se pokoušeli bránit, ale nerovný boj s Prusy, kteří pronikali mezerami do jejich týlu, je donutil se stáhnout.
Velitel 1. divizionu armádní dělostřelecké zálohy, který z dálky pozoroval zhroucení bočního obrany, se ze svého postavení úplně na levém křídle pokusil přehradnou palbou zmařit pruský postup. Když však začali Prusové pronikat i mezi jeho kanony, nezbylo mu než nakolesnit a stáhnout se více na jihovýchod.   

Ve Chlumu se krátce před útokem pruských gardistů nacházela jedna celá brigáda ze sestavy III. armádního sboru. Její velitel však nechal většinu jednotek, v té době už nepříjemně obtěžovaných pruským dělostřelectvem, ustoupit za vrchol chlumské výšiny, na svah odvrácený k Rozběřicím, čímž přišel o vizuální kontakt se vsí. Uvnitř a na kraji Chlumu ponechal pouhé dva pěší prapory.
Vzrušení obránců, vyplývající z pohybu neznámého vojska dole v údolí, dosáhlo vrcholu v okamžiku, kdy Prusové dosáhli vesnice a palba pruských jehlovek si vybrala své první cíle. V obci se rozpoutaly krvavé boje. Prudkou palbu mezi chalupami, střídaly útoky na bodák v zahradách. Houfy stíhané pruskými střelami, neměly kam ustoupit. Kdo přežil, padl do zajetí. Obránci se rychle dostávali do obklíčení, ale jeden z praporů se dokázal vyvázat a na Prusy, kteří mezitím dosáhli okraje vsi, znovu zaútočil. Útok se zdařil a Rakušanům se podařilo Prusy na chvíli odrazit zpět do nitra vesnice. K dalšímu náporu mu už ale nestačily síly a tak zůstal jeho úspěch nevyužit. Žádna z volných jednotek, kterých se kolem Chlumu nacházelo plno, nedorazila.
Velitel brigády ustoupivší na svah k Rozběřicím, se nechal úspěšným útokem svého praporu vyprovokovat a chystal se na Prusy v Chlumu zaútočit. Jeho jednotky se však připletly do cesty ustupujících dvou rakouských jezdeckých pluků, které se jim už nedokázaly vyhnout a zle rozcuchány, byly nuceny se stáhnout blíže k Všestarům, kde se mohly přeskupit.

Asi deset minut po 3. hodině zpozoroval setník August von der Groeben, velitel rakouské jízdní baterie, přidělené k dělostřeleckým zálohám III. sboru, že Prusové vpadli nepozorovaně Rakušanům do zad, obsadili Chlum a nyní se na kraji vesnice chystají vyrazit dále do hlouby centrální obrany. Groeben nařídil zastavit palbu a ze svého původního postavení, odkud celé dopoledne postřeloval Prusy u Sadové, se přesunul asi o 200 metrů blíže ke Chlumu. Hlavně svých děl obrátil proti vsi. V boji na krátkou vzdálenost neměla jeho baterie mnoho šancí, a tak předtím, než intenzivní palba Prusů pobila téměř celou obsluhu osmi děl (2 důstojníky, 52 mužů a 68 koní přípřeže), podařilo se jí alespoň několika kartáči zbrzdit postup Prusů.

Prusové ovládli Chlum a vrchní velitel „Severní armády“ o tom se svým štábem na stanovišti u Lípy, odkud pozorovali vývoj na středním úseku, neměl prozatím žádné tušení. Sdělil mu to až jeden ze štábních plukovníků, který se před Chlumem ocitl náhodou a byl zde neočekávaně ostřelován. Benedek chtěl nejprve poslat pobočníka s rozkazy k protiútoku, ale pak si to rozmyslel a vydal se sám na špici své suity k západnímu okraji Chlumu. Zde byl přivítán přesnou palbou, která stála život několik členů jeho štábu. Benedek se nyní se štábem stáhl zpět a zvažoval další kroky, které by vedly k znovuzískání obsazené vesnice. Nejbližší silou schopnou rychlého útoku byly dva prapory 52. pěšího pluku, které se nacházely v pozicích čelem k Lípě. Jejich velitel je obrátil a vehnal do předem nerozmyšleného útoku. I tentokrát měla rychlopalba pruských pušek navrch.

Na druhé straně obce se podařilo gardovým silám vypudit Rakušany z Rozběřic, čímž rozdělili centrum rakouské obrany na dvě části. I přes patrný úspěch, nebyla situace pruských gardistů vůbec radostná. Jejich přetížená obrana si neměla čas vydechnout. Od západu sice odrazili nový výpad čtyř rakouských praporů od Lípy, ale ještě neměli vyhráno. S obavami ve tváři totiž pruští důstojníci sledovali mohutné rakouské zálohy, seřazené dole pod svahem. Pokud by se daly do pohybu, je s nimi bez potřebných posil amen. Korunní princ, překvapený vývojem situace vzniklé nástupem Hillerovy 1. gardové divize, pobízel přicházející hlavní síly 2. gardové divize k rychlému pochodu k Chlumu.

Pozornost Prusů se nyní soustředila na ves Lípu, v jejímž okolí se nacházely rakouský III. a X. armádní sbor, které zde držely v šachu celou „pruskou 1. armádu“ u Sadové. Obsazení samotného Chlumu doposud Rakušany zásadně neohrožovalo, stále ještě měli síly k tomu, aby zvrátili situaci v centrálním postavení. Avšak poté co Prusové pronikly do nedalekého lesíka a samotné Lípy, dostaly se oba armádní sbory do neudržitelné situace.
Nejdříve pronikl do lipského lesíka předvoj 1. gardové divize, z jehož okolí vytlačil zbytky pluků, které si zde lízaly rány po několika neúspěšných útocích na Chlum od západu. Vzápětí zaútočil předvoj 2. gardové divize z boku a týlu přímo na ves Lípu od Čistěvsi. Rakušané se zde bránili mnohem srdnatěji. Z blízkých polí pálili na pruské gardisty početní myslivci. A když byli postupně zatlačeni do vsi, jejich jednotlivá palba zpoza krytů byla mnohem účinnější než bodákové zteče houfů pěšáků v obvyklých sevřených formacích.  Prusové po krvavém boji vesnici Lípu, původní velitelské stanoviště polního zbrojmistra Benedeka, dobyli. Rozběhli se pak daleko za ves až k ústupové silnici na Hradec Králové, ale dělostřelectvo je na chvíli vrátilo zpět. Pod jeho ochranou probíhal vcelku spořádaný ústup X. a zbytků III. armádního sboru směrem k Hradci Králové.
 1 – SV pohled na bojiště u Střezetic, napravo na návrší chlumský kostel, nalevo rozhledna.
2 – Pomník rakouského hejtmana Seelingera,velitele dělostřelecké baterie č. 10, první baterie mrtvých
      této bitvy. Pomník leží pod Chlumem vedle spojovací zemědělské cesty k Rozběřicím.
3 – tzv. „Baterie mrtvých“ ve Chlumu, pomník věnovaný hrdinské smrti setníka Groebena a jeho
      dělostřelecké baterie.
4 – Ossarium (kostnice) s pseudogotickým sarkofágem nedaleko pruského hřbitova ve Chlumu.

3. červenec 1866 – Bodák proti kulce 
Mnozí generálové již považovali boj za ztracený a rezignovali, ale polní zbrojmistr Benedek se ještě nevzdával. Své okolí udivoval svojí znovu nabytou rozhodností a na okleštěném zmenšujícím se prostoru posílal kurýry s rozkazy na všechny strany. V hlavě měl jasno. Stále ještě měl k dispozici dva silné, dosud nečinné záložní sbory, jejichž útokem na Rozběřice a Chlum by si uvolnil ústupovou cestu k Labi. Na úvahy o zvrácení situace v bitvě, už ale bylo zřejmě pozdě.

Po 3. hodině pověřil Benedek úkolem velitele VI. armádního sboru gen. Ramminga. Ten své brigády rozdělil do dvou sledů, přičemž v prvním sledu měla brigáda gen. Waldstättena obsadit Rozběřice a nalevo, souběžní s ní, brigáda gen. Rosenzweiga zaútočit na Chlum. V rozporu s rozkazy však hned na počátku zamířily obě brigády k Rozběřicím. Prudké boje se z jižního okraje přenesly do celé obce. Prusové na postupující Rakušany stříleli odevšad, dokonce i z vikířů střech. Dělostřelecká palba zapálila a pobořila několik domů. Hloučky Prusů začaly pozvolna ustupovat úvozem stoupajícím směrem k Chlumu.
Nyní konečně zahájil gen. Rosenzweig útok na Chlum. Na zteč však vyrazil pouze s jedním plukem, ostatní jednotky se zdržely v Rozběřicích. Podařilo se mu dosáhnout téměř chlumského kostela, ale jeho slabá formace nemohla bez dalších posil dlouho odolávat náporu pruských gardistů. Když se však rakouské oddíly objevili nad Rozběřicemi, byly náhle smeteny boční palbou pruské dělostřelecké baterie. Gen. Rosenzweig se musel stáhnout zpět. Ve snaze napravit co se dá, spěchal velitel VI. sboru se dvěma prapory k Chlumu, aby podpořil gen. Rosenzweiga, ale ten už byl na všeobecném ústupu. Ještě jednou se v marné snaze pokusil gen. Ramming zaútočit na Chlum. Nahoru do svahu poslal část Waldstättenovy brigády a obě brigády z druhého sledu. Bylo půl páté a zdálo se, že tentokrát už bude pruská garda z Chlumu vytlačena. Jenže na pomalu postupující Rakušany, zbrzděné kolonami ustupujícího III. a X. sboru od Lípy, se z chodu vrhly jednotky 2. gardové divize, které právě posílily obranu chlumského postavení. Velitelé všech rakouských brigád vydali postupně rozkazy k přerušení zteče a ve velmi špatném stavu ustoupily brigády k Všestarům. Během předešlých bojů utržil zranění střepinou dělostřeleckého granátu velitel 1. gardové divize gen. Hiller von Gärtringen. Na jeho následky ještě téhož dne v chlumeckém kostele zemřel.

Rakouské velení mělo k dispozici ještě druhou polovinu zálohy – I. armádní sbor gen. Gondrecourta. Kolem čtvrt na pět zazněly patřičné povely a masa vojáků, značně tísněná třemi ustupujícími sbory, se dala do pohybu. Napravo postupovala k Rozběřicím brigáda gen. Poschachera, nalevo od něj brigáda gen. Ringelsheima, v těsném závěsu za ním brigáda gen. Leiningena a od nich nalevo se „kamarádsky“ připojila Knebelova brigáda od ustupujícího X. sboru. Poschacherova brigáda zčásti obešla Prusy znovu obsazené Rozběřice a postupovala proti Chlumu, kde ji měli na mušce střelci od gardy a dorazivšího předvoje I. armádního sboru. Rakušané byli rychle smeteni palebnou převahou pušek a děl. Mezitím se Ringelsheimova brigáda otočila kolmo k silnici a postupovala směrem do svahu. Také ji kosila palba pruských zbraní. Navíc ji zleva začal ohrožovat pruský protiútok, který se za Ringesheimem snažil zachytit gen. Leiningen, postupující ve stejném směru. K dovršení vší marnosti a smůle rakouského I. sboru, se mu ve stejnou dobu do jeho pravého boku přiblížila od Neděliště pruská 11. pěší divize od VI. sboru.
Celá masa I. sboru se dostala do husté palby ze tří stran. Dosavadní nerovný boj bajonetu proti kulce se změnil v masakr. Střely srážely důstojníky z koní, vojáci padali po desítkách. Do ohlušující palby pronikají úpěnlivé nářky raněných. Téměř každý vzývá boha a opakuje si modlitby. V pudu sebezáchovy se vojáci obracejí zpět, aby unikli jisté smrti. Ustupující Knebelova a Ringelsheimova brigáda musí ještě v karé čelit bočnímu útoku silného pruského jezdectva, pak teprve mohou rozbité části I. sboru ustoupit kryty dělostřelectvem k Labi. Během svého asi dvacetiminutového protiútoku přišel sbor o 279 důstojníků a asi 10 000 příslušníků mužstva, téměř polovinu svého stavu. Prusové se stali na dobro pány centra rakouské obrany.

Bitva se zcela zřetelně chýlila ke konci. Rakouská armáda již od 16. hodiny houfně ustupovala k Hradci Králové. Některé oddíly, které se teprve vyvazovaly z dotyku nepřítele, byly během ústupu napadány nepřátelským jezdectvem, které začalo ohrožovat také hlavní ústupovou trasu. Polní zbrojmistr Benedek proto pověřil velitele dvou jezdeckých divizí, aby zpomalovaly postup pruské pěchoty, odrážely jejich jezdectvo a získaly drahocenný čas pro bezpečný ústup vlastních jednotek.
Ačkoliv už v těchto chvílích nešlo o dosažení jakéhokoliv zvratu v bitvě, nadešly okamžiky, v nichž se rakouské jezdectvo zaskvělo v jezdecké bitvě u Střezetic, té největší, k jaké kdy došlo na bojištích Evropy. Na rozdíl od svých opěšaných druhů ve zbrani, prokázalo obdivuhodnou zdatnost, jíž předčilo jezdectvo svého protivníka.  

Rakouská armáda ustupovala neuspořádaně a ve zmatku. Velitelé sborů i podřízených útvarů neměli rozkazy stanovující směry ústupových tras. Nebyli informováni o poloze pontonových mostů na Labi, natož aby byla stanovena pořadí přechodu. Situaci navíc zdramatizoval velitel hradecké pevnosti, který nechal, v obavách z obsazení města nepřítelem, zavřít všechny přístupové brány. Vojáci se shlukovali na hrázích nebo mačkali před přecpanými mosty. Cestu si mezi nimi nevybíravě razilo jezdectvo. Naštěstí je v tomto chaotickém mezičase krylo rakouské dělostřelectvo, které se před Hradcem rozestavilo do širokého oblouku a přehradnou palbou bránilo nepříteli v přímém útoku.

Pruští vojáci, vyčerpáni dlouhými ranními pochody a vysilujícím bojem, polevovali v pronásledování. Už ani jejich velitelům se nedařilo utrmácené bojovníky přimět k novému pohybu, a tak i oni ze svých pozic sledovali ustupující Rakušany. Obě pruské armády se spojily v prostoru Lípa-Dlouhé Dvory, prostorem se nesl vítězný bojový pokřik…

Ztráty padlých, zraněných a nezvěstných Rakušanů dosáhly asi 1 313 důstojníků a 41 499 členů mužstva. Jejich saští spojenci přišli o 55 důstojníků a 1 446 členů mužstva.
Pruské ztráty jsou zhruba pětinásobně menší: 360 důstojníků a 8 812 členů mužstva.

1 – Pomník rakouského 1. armádního sboru na konci tzv.“Úvozu mrtvých“ před Chlumem.
2 – Pomník pruské 1. gardové pěší divize na pruském hřbitově ve Chlumu.
3 – Náhrobek pruského generála J.W.Hillera von Gärtringen, velitele 1. gardové divize, smrtelně raněného při bojích o centrální postavení.
4 – Rozhledna ve Chlumu, vedle muzea.
Události po 3. červenci 1866
4. července ve tři hodiny ráno odeslal polní zbrojmistr Benedek rakouskému císaři telegram, ve kterém ho informoval o okolnostech tragické porážky. Císař obdržel jeho zprávu klem půl páté, přičemž okamžitě učinil rozhodnutí uzavřít s Itálií mír a „Jižní armádu“ přesunout proti Prusům. V tomto ohledu se obrátil už 2. července na francouzského císaře Napoleona III., zda by Rakousku nepomohl zprostředkovat mírová jednání. Téhož dne 4. července odeslala rakouská vláda Prusku nabídku na uzavření příměří. Protože však zůstala bez odezvy, opakovala ji o čtyři dny později 8. července. Pruský král ji však ve shodě s velením odmítl. Valná část pruského vojenského velení totiž považovala za svůj životní sen, moci se zúčastnit slavnostního defilé pokořenou Vídní … a tentokrát byli opravdu blízko!

Mezitím 4. července opustily rakouské síly Hradec Králové a ve třech pochodových proudech se vydaly směrem k Olomouci. Císařův zmocněnec naléhal na Benedeka, aby s celou armádou přitáhl k Vídni. Benedek naopak považoval za jistější ustoupit za opevněná postavení olomoucké pevnosti v zádech pravděpodobného pruského směru postupu. Nakonec se uvolil odeslat k Dunaji čtyři jezdecké divize a celý X. armádní sbor. S ostatními jednotkami postupoval dál k Olomouci, kam dorazil 9. července.

Pruské vojsko 4. července odpočívalo. Jednotky všech tří armád byly rozesety po nedalekém okolí. Téhož rána dospěli k velitelům josefovské a hradecké pevnosti pruští parlamentáři s výzvami ke kapitulaci. Obě pevnosti však odmítly. 5. července se vše opakovalo a opět neúspěšně. Odpoledne přisunuli Prusové k Hradci asi 120 děl a začali město ostřelovat. Jejich palba však nezpůsobovalo takovou škodu, aby město donutila kapitulovat. Po vystřelení asi 400 granátů palba náhle ustala. Pruské velení zřejmě dospělo k názoru, že město dobývat nebude.
7. července vyrazily všechny pruské armády na jihovýchod v předem stanovených směrech postupu, přičemž byla gardová zeměbranecká divize pověřena obsazením Prahy – důležitého komunikačního uzlu a bohatého zdroje zásob. Prusové obsadili Prahu už 8. července po poledni. 10. července překročila pruská armáda moravské pomezí, 12. července obsadila Brno, o den později Znojmo a 15. července přerušil výpad jezdectva železniční trať u Hodonína, čímž se přerušilo i železniční spojení mezi „Severní armádou“ a Vídní.

Na druhé straně dospěl už 9. července rakouský císař k rozhodnutí, sloučit obě své armády a sjednocenou armádu soustředit na Dunaji pod velením arcivévody Albrechta.
10. července obdržel polní zbrojmistr Benedek rozkaz, přesunout všechny své hlavní síly do Vídně. Než to však stačil učinit, přerušili Prusové železniční spojení, takže odcestovaly pouze oddíly III. a část Saského armádního sboru. II. a IV. armádnímu sboru se podařilo uniknout pěšky podél obou břehů řeky Moravy. Když se tudy snažil projít Benedek s VIII. armádním sborem, zaútočila na ně 15. července vojska „pruské 2. armády“ u Tovačova a Rakušany zde odrazili. Benedek zvažoval novou trasu ústupu, přičemž se rozhodl přejít Karpaty a uherským územím přes Prešpurk (Bratislavu) se přesunout k Vídni.
Mezitím 13. července přicestoval arcivévoda Albrecht osobně do Vídně a ujal se zde velení. Od samého začátku zde musel řešit nepříjemné potíže spojené s formováním jeho armády. Itálie nejevila pro jednání o příměří příliš pochopení, a proto mohl z Itálie přesunout pouze část „Jižní armády“. Přesto než se tak stane, bude v početní nevýhodě a Prusové jsou už nedaleko Vídně.

15. července se přestěhoval hlavní stan pruského krále do Mikulova, kde se usídlil na místním zámku nad městem. 17. července pronikly hlavní armádní síly korunního prince na patnáct kilometrů od Vídně, jednotky „Labské armády“ stanuly na břehu Dunaje u Wolkersdorfu a armáda králova bratrance dorazila až k památnému Wagramu.
21. července byla zahájena jednání o příměří v Mikulově. Ačkoliv v té době platil už pětidenní klid zbraní, posledním válečným aktem této prusko-rakouské války se stala 22. července srážka VIII. armádního sboru, pod velením polního zbrojmistra Benedeka, se 7. pěší divizí gen. Franseckiho u Prešpurku. 

27. července podepsaly na jednání v Mikulově obě strany příměří a schválily předběžnou úmluvu o míru. Mírová smlouva byla ratifikována až 23. srpna v Praze. Rakousko se v ní zavázalo s rozchodem tzv. Německého spolku, s rozšířením pruského území na úkor Hannoverska s dalších německých států a s vytvořením „Severoněmeckého spolku“ pod velkým vlivem Pruska. Zavázalo se nezasahovat do německých záležitostí, čímž prakticky přerušilo spojení s německými státy. Itálie získala na úkor Rakouska Benátsko. Mírová smlouva s Itálií byla podepsána 3. října 1866.

Sjednocení celého Německa bylo dokončeno za několik let, po porážce císaře Napoleona III. ve francouzsko-pruské válce v roce 1870. K „Severoněmeckému spolku“ se připojily i zbývající německé státy. V lednu 1871 bylo vyhlášeno Německé císařství.

Tipy na výlet
V „Areálu bojiště bitvy 1866 u Hradce Králové“ (jak se dnes oficiálně nazývá) a od roku 1997 památkové zóně, se nachází přes čtyři stovky různých pomníků, individuálních hrobů a hromadných pohřebišť.
Vedle rodinných pomníků, postavených hned v prvních letech po bitvě především na popud pozůstalých, a spousty jednoduchých pomníků všeobecného věnování, zbudovaných pruským řádem jezuitů, bylo v období od konce války 1866 až do konce první světové války vztyčeno mnoho krásných útvarových pomníků. Jejich donátory byly většinou důstojnické sbory jednotek, které se bitvy přímo účastnily. Péčí komitétu, založeného v roce 1888, který začal zanedbané hroby a pomníky udržovat, se nám tyto krásné památky dochovaly až dodnes.
Jednotlivé pomníky jsou roztroušeny na katastrálním území více než třiceti obcí, a protože nedostatek volného času hraje v dnešní uspěchané době čím dál tím větší roli, dovoluji si předložit pár tipů a představit ty nejzajímavější a nejpůsobivější lokality na bojišti.

Chlum
Obec, ležící na návrší asi 1 km vlevo od silnice Hořice-H.K., bych doporučil jako výchozí bod návštěvy bojiště. Nejenže se tu v těsné blízkosti vyskytuje spousta krásných památníků, ale také zde stojí nově zrekonstruované, rozšířené muzeum války 1866, kde je zajímavá tematická expozice. Na dotek od muzea je možné vystoupat na vyhlídkovou rozhlednu, která umožňuje ničím nerušený výhled na všechny strany bývalého bojiště. Pod muzeem byl zbudován pomník tzv. Baterie mrtvých, věnovaný padesátce padlých rakouské dělostřelecké baterie setníka Groebena, která za cenu vlastních životů brzdila pruské vojáky, pronikající do hlouby centrálního postavení rakouské armády.
Po úzké polní cestě, táhnoucí se v úvodu podél místního hřbitova, je možné navštívit Ossarium, dvěma vápencovými lvy chráněnou pseudogotickou kostnici, kam jsou každoročně ukládány ostatky padlých vojáků nalezené na území bojiště.
Na protilehlé straně, asi 300m od Ossaria, je možné vstoupit do větrem bičovaného prostoru tzv. Pruského hřbitova, kde se nalézá několik hromadných hrobů, pomník pruské 1. gardové pěší divize, hrob generála Hillera von Gätringen, padlého během obsazování Chlumu a mnoho dalších. Před obcí, na svahu ve směru na Rozběřice, byl vztyčen pomník rakouského 1. armádního sboru. Pomník označuje nejzazší místo, kam sbor během zoufalého protiútoku pronikl a odkud, po strašných ztrátách způsobených křížovou palbou Prusů, opět ustoupil. Po úzké silnici směrem od Chlumu k Lípě je možné dojet k monumentálnímu Mauzoleu, kde se v minulosti pořádaly výroční mše za padlé
rakouské a saské vojáky.

Vždy o prvním červencovém víkendu, je na bývalém bojišti pořádána vzpomínková akce na bitvu u Hradce Králové 1866. Nedaleko „Baterie mrtvých“ v Chlumu, konkrétně na prostranství pod blízkým lesíkem, je každoročně organizována rekonstrukce bitvy za bohaté účasti uniformovaných příznivců tzv. re-enactmentu. Letos budou organizátoři oslavovat již 145. výročí slavné bitvy. Bližší informace o bojišti a programu oslav získáte na oficiálních webových stránkách: www.chlum1866.cz  

Svíb
Lesní lokalita s největší koncentrací pomníků na bojišti. Masivní útoky rakouské pěchoty na bodák a rychlopalba rakouských pušek si vyžádaly v tomto relativně malém prostoru velké ztráty na životech. Na rakouské straně byly ztráty osminásobně vyšší než ztráty Prusů. Procházkovou chůzí, která nezabere více než hodinu času, je možné projít si les po tzv. Aleji mrtvých, podél níž bylo zbudováno mnoho útvarových pomníků a pamětních desek. Za nejkrásnější lze považovat „Polního myslivce“ na jižním okraji lesa a „Umírajícího Římana“ na severovýchodním okraji. Také obvod lesa je lemován spoustou dalších pomníků, stejně tak jsou jimi poseta i blízká pole.
 Tabule s mapou označující pozice pomníků a křížů uvnitř lesa Svíbu a v jeho okolí.

Svatý Alois
Lokalita se nachází asi 300m západně od obce Horní Přím, hned napravo od silnice ve směru na křižovatku mezi Novým a Dolním Přímem. V těsné blízkosti sochy Sv. Aloise, pocházející z 18. století, stojí ve stínu stromů několik pomníků věnovaných rakouským a saským vojákům. V poli nedaleko odtud se hrdě tyčí krásný pískovcový hranolový pomník s velkým reliéfem rakouského orla, věnovaný rakouskému 74. pěšího pluku. Při pohledu směrem na jihozápad je možné přehlédnout území bojiště s přímským lesem v popředí a kostelíkem svatého Jiří v Hrádku u Nechanic v pozadí. Poblíž kostelíka se k útoku na Horní Přím formovaly oddíly pruské 15. pěší divize.

Probluz
Na území této obce, stejně tak v její těsné blízkosti, byly svedeny velmi tuhé obranné boje mezi saskými obránci a pruskými útočníky. Na jižním okraji obce, v místním stromovém parku, je možné navštívit dvojici pomníků, věnovaných saským vojákům a saskému korunnímu princi Albertovi.
Impozantně a přitom tiše působí skupina asi dvaceti pomníků, věnovaných pruským, rakouským a saským padlým, které jsou situovány po celém obvodu místního starého hřbitůvku.  Kostel Všech svatých, stojící uprostřed tohoto místa, ztratil během těžkých bojů část své věže, přičemž v něm dodnes vězí dělostřelecký granát. Návštěvu zmiňovaného starého hřbitůvku mohu pro svoji atmosféru a zajímavý výhled do okolí zvláště doporučit.

Na výše uvedené téma vyšla (mimo jiné) česky psaná literatura:
Beneš Ctirad – Rakouské válečné námořnictvo 1848-1866, MARE-CZECH/NAŠE VOJSKO/ARES, Praha 2004
Bělina Pavel, Čornej Petr – Slavné bitvy naší historie, Marsyas, 1993
Bělina Pavel, Fučík Josef – Válka 1866, Havran, Paseka, Praha 2005
Frais Josef – Slavné prohry, slavná vítězství koruny české, Formát, Praha 1998
Kolektiv autorů – Pod císařským praporem, Historie habsburské armády 1526-1918,
Elka Press, 2003
Kolektiv autorů – Příběhy o vojně 1866, Kruh, Hradec Králové 1976
Ludwig Emil – Bismarck, Melantrich, Praha 1933
Richter Karel – Třeba i železem a krví, Prusko-rakouské války 1740-1866, Epocha, Praha
Urban Otto – Vzpomínka na Hradec, Panorama, Praha 1986