pondělí 30. května 2011

NEODOLATELNÉ REKLAMY

"Jen ne moc horlivě, sire," říkával prý Talleyrand císaři a mínil tím, že věci se nemají brát zas tak vážně. Přiznám se, že u posledního příspěvku s napoleonskou reklamou jsem si nebyl jist, zda se některých nedotknu, naštěstí se tak ale zatím nestalo, spíše naopak, a před zhruba hodinkou dodaný (jakož i odpublikovaný) komentář mě nadchl. Usoudil jsem, že to musí vidět i ti, kteří komentáře nečtou, a z několika prolinků vybírám čtyři, které jsou naprosto úžasné. Děkuji tím svému příteli, který to poslal, že velmi rozjasnil moje líce a že i on dokáže brát vážné věci nevážně
Tak toto je videoforma v předchozím článku naznačené reklamy na McDonald´s. "Tam se máte dívat, ne sem," říká svým udiveným maršálům zhruba císař. Originál viz 
http://www.youtube.com/watch?v=yI_F49qXOFM
První část reklamy na izraelskou pojišťovnu; jak vidno, bez řádného pojištění se těžko do něčeho pouštět a pozdě pak bycha honit. ("Co děláte? Volám přece Ať žije Francie!" "Ale my nemůžem, nemáme pojistku...") Úžasně roztomilé! V dobrém rozlišení viz 
http://www.youtube.com/watch?v=fYvxo4i4LME&feature=related
A druhá část té veselé věci s Jérome Dupleixem v hlavní roli. To se to zpívá, když už pojistku máte!!! Viz http://www.youtube.com/watch?v=ekspEPtFu_4&feature=related

 A něco originálního na závěr, reklama na filmy Canal+, Napoleon(i), který (ří) obsadil(i) Antarktidu! Sice si musíte trochu cvičit angličtinu (nebo poslechovou francouzštinu), ale za námahu to stojí!!!
Opět viz
http://www.youtube.com/watch?v=Qru2tz5Wbrc
A slibuji, že příště zas přidám něco seriózního i nereklamního, pokud mě k něčemu ovšem nepoňouknete...

sobota 28. května 2011

MÁTE RÁDI REKLAMY?

Reklama na McDonald´s, návrh agentury TBWA
Máte rádi reklamy? Nejspíš jak a kdy... Já je většinou nesnáším, hlavně u dvou věcí, na internetu a v televizi, když se během hodinového snímku objeví ve dvou až třech blocích, což je trochu moc. Jasně že vím o výroku Aleka Baldwina v jednom sitcomu, odehrávajícím se právě v tv. společnosti: "Film a jiný pořad je jen taková vata mezi reklamními bloky!" U internetu je to jiné, tam mám podvědomě obavy, jaký sajrajt se mi může do PC natáhnout... Jenže i já podelhl a, jak jste si asi všimli,v rámci programu Ad Sense jsem pustil na blog reklamní bannery... Že nevšimli? Tuším to... Jsou to ty obdélníčky vlevo na postranní liště, pak pod prvním článkem a poté ke konci strany, víte? Proč? Protože když na některou z adres kliknete, naběhne mi za klik asi tak 0,05 centu z eura. Měsíc to funguje a podle všeho jsem díky vám vydělal na asi deset piv (při starém DPH, pak to bude asi slabší), což je potěšující, leč také to vede k nabádavé větě z Postřižin: "Musíte se víc snažit, pane správče...!" Snažím se, takže tu a tam přemozte vrozený odpor a klikněte na různé ty military shopy, aukra, prodejny modýlků, interentová knihkupectví, hříčky, blbůstky (seznam dlužníků nemusíte), co jiní inzerují a můžete to brát jako že mi dáváte pochvalu za psaní na blog, když vám s ním někdy udělám radost... Já sám si klikat nesmím, ten program je mrcha sofistikovaná, poznal by to.
Teď někteří z vás reagují v duchu větou: "Co si to ten chlap dovoluje? Proč to sem píše? A co to má s Napoleonem dělat?" Má i nemá, jako každá reklama, která se ani Napoleonovi nevyhnula, a já vaše rozhořčení zkusím zchladit pár příklady. Ten, co je hned nahoře, pochází od velmi renomované světové agentury a byl určen, jak jinak, McDonald´sům a jejich hamburgerům. Pravda, to samo by mi napoleonskou reklamu dost otrávilo, jiným ale nechybí jiskra.
Někteří tvrdí, že je to jen póza. My myslíme, že je to pálení žáhy. Nedopusťte, aby se pálení žáhy změnilo ve vaše Waterloo...," říká slogan na Diovol, bezpochyby rodného bratra Gastrogelu.
Dát na trh pánské kolo NAPOLEON a dámské JOSEFÍNA také nezní špatně, obzvlášť když koupíte obě najednou. Bohužel, vzhledem ke stáří inzerátu už máte smůlu...
První konzul v elegantních trenkách (zajímavý detail, podle Nohavicovy teorie z Roku ďábla byl tedy trenkař, ne slipař) je určitě pro dámy nesmírně chic a nepotřebuje víc než logo firmy.
 Mít Napoleona u brandy, koňaku či vína je velice oblíbené, zejména ve Francii, a Courvoisier na tom založil svou značku, nicméně jeho reklama vlevo má s použitím obrazu setkání v soutěsce Lafrrey víc ducha. "O důvod víc proč milovat Napoleona!", zní slogan.  A Clos Vougeot, víno z císařovy vinice, jeho preferované chambertinské, to se přece bez Napoleona neobejde!
 Hodinky Bréguet a náznak Davidova Bonaparta překračujícího Alpy (pozn. den po publikování příspěvku: jeden čtenář mě napomenul, že to nejsou Alpy, ale Arcole, má pravdu, nejde o Davida, ale o barona Grose..., sorry), to je dost, aby hodinky letěly samy...! I když jde o firmu, jejíž zakladatel vyrobil hodiny pro Marii Antoinettu a jehož potomci podobně zásobovali už cara Mikuláše I.  Holt značka mužů, kteří na to mají...
"Co Božího, Bohu, co císařovo, císaři, " hlásala církev Svatá a s tímto sloganem se objevil i návrh billboardu na akce Citroënu... Šlo spíše o recesi, asi jako reakci na nudu a nedostatek invence podobné té, kterou prokazují nyní tv reklamy na oblíbený čaj "prezidenta" Karla Gotta.
A konečně můj jasný favorit, reklama na aukce historických militarií Hermann Historica se sloganem "Co dřív bylo jejich, může být vaše!". Pokud se vám nelíbí propriet zbavený císař u Jeny, můžete jej vystřídat jiným obnaženým plátnem, slavným Bismarckovým vyhlášením Německého císařství v Zrcadlovém sále ve Versailles po vyhrané prusko-francouzské válce. Na webu ostatně naleznete i téměř nahého Washingtona přeplouvajícího řeku Delaware, což je taky zábavné...
Takže, pokud jste dočetli a doprohlíželi až sem, možná si i kliknete...
A pokud víte o jiné napoleonské reklamě, či máte ideu se smyslem pro recesi, která se dá ztvárnit, sem s ní (tedy na napoleonknihy@volny.cz)!

středa 25. května 2011

FRANCOUZSKÁ REVOLUCE - TV SERIE

S potěšením si vás dovolím informovat, že se na stahuj.kinotip.cz objevily ve stažitelné verzi s prolinkem na uložto.cz všechny čtyři části skvělého filmu, rozšířeného do tv série Francouzská revoluce (La Révolution française). Monumentální snímek byl natočen ke 200. výročí pádu Bastily, tedy roku 1989, ve dvou částech (Roky světla v režii Roberta Enrica a Strašné roky v režii Richarda T. Heffrona) a sahá od svolání Generálních stavů až po devátý thermidor, tedy po pád Robespierra a jakobínského teroru. Zvláštní věc, velmi nákladný projekt měl slušný komerční úspěch a přitom ze skutečné historie mnoho neslevoval (nejmarkantnější výjimku představuje devátý thermidor, kde režie oproti realitě ještě víc dramatizovala). Pokud jej neznáte (párkrát šel i v naší televizi), ilustrativní ukázka vám dá určitou představu. S Robespierrovou a Saint-Justovou popravou a sekvencí (časově předchozí) vraždění aristokratů je trochu krvavá, leč kratší jsem na youtube nenalezl a ty větší se nové uspořádání bloggeru vzpouzí nahrávat; berte ji prostě jako protipól k vyznění filmu, který končí slovy Dantonova projevu o tom, jaké nové možnosti revoluce světu i lidstvu otevřela... Celá série měla i hvězdné obsazení, Dantona si zahrál Klaus Maria Brandauer, Camille Desmoulinse François Cluzet, Mirabeaua Petr Ustinov. Robespierra Andrzej Seweryn (známý z Wajdových filmů), Marii Antoinettu Jane Seymourová, vévodkyni de Polignac Claudia Cardinale a v roli popravčího mistra Sansona se tu objevil i Christopher Lee. Bastilou se stal hrad krále Reného v Tarasconu, zasedání Generálních stavu se točilo v Bordeaux, neexistující dojnon Templu byl nahrazen zámkem Vincennes, bojiště u Valmy simuluje krajina u Huez...
Francouzská revoluce rozhodně stojí zato, abyste si ji zařadili do domáci videotéky (a jako bonus máte po zvětšení obrázku i přebal); je to film, k němuž se člověk vrací a možná tu o něm budeme i diskutovat...! To nejdůležitější nakonec: prolink na stránky s odkazy na download všech čtyř částí je v nadpise příspěvku...

DOBYTÍ REDUTY PROSPERA MÉRIMÉEHO

Prosper Mérimée (1803 až 1870) patřil k mým oblíbeným klasikům od chvíle, co jsem někdy v patnácti objevil otrhaný sešit z tehdy přes novinové stánky a trafiky šířené edice za pětikačku s názvem Románové novinky. Že román, či spíše novelu, napsal právě tento autor, a jak se vůbec jmenuje, jsem zjistil až později, neboť první stránky kdosi nedůstojně použil na něco jiného, přičemž pochybuji, že to bylo právě balení machorky. Trvalo pár let, než se mi dostalo osvícení v podobě titulu onoho díla, jenž zní Kronika vlády Karla IX.; dodnes je považuji za nejlepší románové vylíčení naboženských válek ve Francii i celé Bartolomějské noci. Pak mi přišel do rukou výbor z Mériméeho díla, vydaný v Knihovně klasiků blahé paměti, a já pochopil, že podle povídky tohohle spisovatele napsal Bizet slavnou Carmen. Hltal jsem další, Partii triktraku o mužské cti, Matea Falconeho o tom, co znamená korsická čest, Duši v očistci s příběhem Dona Juana, Etruskou vázu o lásce a žárlivosti a pranic mi nevadilo, že takřka žádná z povídek nekonči šťastně. Dobytí reduty jsem objevil až později a stále obdivuji tu geniální prostoru kratinkého příběhu, o němž se říká, že vedl Stendhala v Kartouze parmské k specifikaci "paradoxu o velké bitvě", v tomto případě k jeho popisu Waterloo (viz někde na blogu níže pod štítkem classic). Takže vzdávám hold jednomu s čelních představitelů francouzského romantismu, spisovateli, historikovi, památkáři a příteli císařovny Eugenie, choti Napoleona III., když ještě císařovnou nebyla. Dobytí reduty, zkratkovitý obraz vidění boje o Velkou redutu, či Rajevského baterii roku 1812 v bitvě u Borodina, dopřávám v plném znění i vám... Ono v textu zmiňované Ševerino je pochopitelně Ševardino a rozdíl v názvu podtrhuje dobové kouzlo francouzské transkripce ruských jmen. Pokud jse o text, převzal jsem jej ze souboru Kronika vlády Karla IX. a jiné novely (SNKLU, Praha 1959. Překlad Jaroslav a Růžena Pochovi).

DOBYTÍ REDUTY
Jeden z mých přátel vojáků, který zemřel před několika lety v Řecku na horkou nemoc, vypravoval mi jednoho dne o první bitvě, které se zúčastnil. Jeho příběh na mne působil tak, že jsem ho po paměti zapsal, jakmile jsem na to měl čas. Tady je: 
   Dojel jsem k svému pluku 4. září navečer. Plukovníka jsem našel v polním táboře. Přivítal mě z počátku dosti stroze; ale když si přečetl doporující list generála B ... , změnil své chování a řekl mi několik laskavých slov.
Představil mému setníkovi, který se právě v té chvíli vracel z obhlídky. Tento setník - neměl jsem vlastně ani čas ho poznat - byl velhnědovlasý muž tvrdého a odpudiho vzezření. Býval prostým vojákem a nárameky i kříž si vysloužil na bitevních polích. Jeho chraptivý a slabý hlas byl v divném protikladu k jeho skoro obří postavě. Bylo mi řečeno, že za svůj zvláštní hlas děkuje kulce, která mu projela skrz na skrz tělem v bitu Jeny.
Když se dozděl, že jsem byl právě vyřazen ze školy ve Fontainebleau, ušklíbl se a řekl:
"Můj nadporučík včera zemřel ... "
Porozuměl jsem, co chce říci: "Nahradit ho máte vy, a toho vy nejste schopen." Přišlo mi na rty pichlavé slovo, ale ovládl jsem se.
Za pevností Ševerino, stojící na dva dělové dostřely od našeho tábora, vyšel měsíc. Byl široký a rudý, jak při východu zpravidla bývá. Ale onoho večera se mi zdál obzvlášť veliký. Tvrz se okamžik černě odrážela od skvoucího měsíčního kotouče. Podobala se jehlanu sopky při výbuchu.
Starý vojín, vedle něhož jsem stál, upozornil na zabarvení měsíce. 
"Je červený jako zoun," řekl, "to je známka, že nás to bude hodně stát, nji dostaneme, tuhle slavnou pevnost!"
Byl jsem dycky pověrčivý a taková předpoď, obzvláště v takové chli, na mne velmi účinkovala. Lehl jsem si, ale nemohl jsem spát. Vstal jsem a procházel se nějakou chvíli, dívaje se na nesmírnou čáru ohňů, které pokrývaly výšiny za vsí Cheverinem.
Caulaincourtova smrt u Velké reduty (A. Adam)
Když jsem usoudil, že mi svěží a pichlavý nočvzduch dosti osvěžil krev, vrátil jsem se k ohni; zavinul jsem se plivě do pláště a zavřel oči doufaje, že je před úsvitem neotevřu. Ale spánek se na mne zlobil. Moje myšlenky dostaly nepozorovatelně truchlivé zabarvení. Říkal jsem si, že mezi těmi dvěma sty tisíci muži, kteří pokrývali tuto rovinu, nemám jediného přítele. Kdybych byl raněn, dali by mě do lazaretu a byl bych tam bezohledně ošetřován nevědomými felčary. Přišlo mi na mysl, co jsem slýchal o ranhojičských operacích. Srdce mi mocně bušilo a maně jsem si rozložil kapesník a tašku po hrudi jako nějaký krunýř. Únava mě tížila, každou chvíli jsem zdříml a každou chvíli mi vytanula nějaká příšerná myšlenka, takže jsem se prudce vytrhával ze spaní.
Ale únava zvítězila, a když se troubil budíček, spal jsem jako dub. Sikovali jsme se k bitvě, bubnovalo se do zbraně, potom jsme zas postavili pušky do jehlanců a všechno nasvědčovalo, že strávíme klidný den.
Ke třetí hodině přijel pobočník, přinášeje rozkaz; povel byl postavit se zas do zbraně; naši střelci se rozptýlili po planině, my je zvolna hledali a za dvacet minut jsme spatřili, jak se všechny ruské přední hlídky stahují a vracejí do pevnosti. Dělostřelecká baterie se postavila napravo od nás, jiná vlevo, ale obě hodně daleko vpředu. Zahájily na nepřítele velmi silnou palbu; ten rázně odpovídal a tvrz Cheverino brzy zmizela v hustých mracích dýmu.
Ve vlnitém terénu byl náš pluk téměř kryt proti ruské palbě. Jejich koule na nás padaly zřídka (protože si s oblibou brali na mušku naše dělostřelectvo), šly přes naše hlavy nebo na s nanejvýše vmetly hlínu a drobné kamínky.
Jakmile byl n rozkaz vyrazit kupředu, můj setník se na mne pozorně podíval a to přimělo, abych si několikrát přejel rukou po svém jinošském knírku s takovou nenuceností, jak jen jsem dokázal. Neměl jsem vlastně ani strach, a bál-li jsem se něčeho, bál jsem se jen toho, aby si nikdo nemyslil, že se bojím. A neškodné střely jen ještě více přispěly k tomu, abych si udržel svůj hrdinský klid. Samolibost mi zas říkala,
že j
sem doopravdy v nebezpném postavení, vždyť jsme konečně stáli v dělostřelecké palbě. Náramně se mi líbilo, že jsem tak bezstarostně nenucený, a přemýšlel jsem, jaká to bude rozk, až budu o dobytí pevnůstky Cheverina vyprávět v saloně paní z B ... v Provensálské ulici.
Plukovník vykonal přehlídku naší setniny; oslovil :
"Poslouchejte, hned na začátku uvidíte, jak nám to dá co proto!"
Usmál jsem se úsměvem naprosto válečnicm, oprašuje si rukáv kabátce trochu zaprášeného od kule, která spadla třicet metrů ode mne.
Zdálo se, že si Rusové uvědomili, jak špatný účinek mají jejich střely; nahradili je totiž granáty, které nás mohly snáze dosáhnout v dolíku, kde jsme měli stanoviště. Dosti velká štěpina mi srazila čáku a zabila jednoho muže vedle mne.
. "Blahopřeji vám," řekl mi setník, když jsem sebral čáku,
"pro dnešek už budete mít pokoj."
Znal jsem tuto vojenskou pověru, která věří, že se zásada non bis in idem [ne dvakrát za touž věc] uplatňuje na bojišti zrovna tak jako v soudním paláci. Nasadil jsem si hrdě čáku.
"Tomuhle se říká vyseknout poklonu beze všech ceremonií," řekl jsem co nejveseleji.
Vzhledem k okolnostem ten hloupý vtip vypadal borně.
"Blahopřeji vám," odpověděl setník, "pro dnešek už to máte vyhráno a dnes večer budete velet setnině; protože já cítím, že už to se mnou visí na vlásku. Po kdé, kdjsem byl raněn, důstojník vedle mne dostal nějakou zbloudilou kulku a," dodal tišeji a skoro zahanbeně, "jejich jména začínala vždycky písmenem P."
Já dělal, že jsem nad takové věci povznesen; mnozí by byli učinili stejně jako já; mnozí lidé by byli stejně jako já pohnuti takovými prorockými slovy. Já, nováček, cítil, že se se svými city nemohu svěřit nikomu a že pořád ze sebe musím dělat chladně neohroženého.
Za půl hodiny střelba Rusů značně ochabla; tu jsme vyšli ze svého krytého postavení a vyrazili na pevnůstku.
Náš pluk se skládal ze tří praporů. Druhý měl za úkol pevnost obejít směrem k výpadu; ostatní dva měly provést
zteč. Byl jsem ve třetím praporu.
Když jsme opustili jakýsi násep, za nímž jsme byli skryti, byli jsme přivítáni několika salvami z ručnic; bylo z toho však jen málo škod v našich řadách. Pískání kulek mě překvapilo; několikrát jsem otočil hlavu, a tak jsem si utržil mnohý vtip od kamarádů, kteří tento zvuk znali již lépe než já.
Po bitvě u Borodina (Faber du Faur)
"Když se to vezme kolem a kolem," myslil jsem si, "bitva není ani tak hrozná věc."
Postupovali jsme poklusem, před námi předvoj střelců. Rusové najednou vykřikli trojnásobné hurá, tři zřetelná hurá, potom ztichli a přestali střílet.
"Nemám rád tohle ticho," řekl můj setník; "to nevěští nic dobrého."
Myslil jsem si, že naši lidé jsou příliš hluční, a volky nevolky jsem v duchu srovnával jejich hlučivé hlasy s velkolepým mlčením nepřítelovým.
Dospěli jsme rychle k úpatí pevnosti; dřevěná ohrada byla rozbita a půda rozryta od našich kulek. Vojáci vyrazili na tyto čerstvé sutiny s voláním "Ať žije císař!" tak silným, že by se toho byl člověk nenadál od lidí, kteří už předtím natropili tolik hluku.
Zdvihl jsem oči a nikdy nezapomenu na divadlo, které jsem spatřil. Dým z velké části stoupl vzhůru a zůstával viset jako baldachýn na dvacet stop nad pevností. Skrze namodralý opar bylo lze pozorovat za polozničenou hradbou ruské granátníky s namířenou puškou, nehybné jako sochy. Ještě dnes se mi zdá, že vidím každého jejich vojáka, jak upírá levé oko na nás a pravé má zakryto nasazenou puškou. V jednom výklenku několik stop od nás stál vedle kanonu muž s doutnákem.
Zachvěl jsem se a napadlo mi, že přišla moje poslední hodina.
"Tak, tanec už začíná," zvolal setník. "Dobrý večer."
To byla posledn
í slova, která jsem ho slyšel promluvit.
V pevnosti zaznělo drnčení bubnů. Viděl jsem, jak se všechny pušky sklonily. Zavřel jsem oči a uslyšel příšerný
rachot, po něm pak výkřiky a sténání
. Otevřel jsem oči udiven, že jsem ještě na světě. Pevnost byla znovu zahalena dýmem. Byl jsem obklopen raněnými a mrtvými. Můj setník ležel natažen u mých nohou; hlavu měl rozdrcenu od kulky a já byl pokryt jeho mozkem a krví. Z celé mé setniny zůstalo na nohou šest mužů a já.
Po tomto krveprolití následoval okamžik ohromení. Plukovník si napíchl klobouk na špičku meče a první vystoupil na hradby volaje: "Ať žije císař!" A za ním brzy následovali všichni, kdož zůstali na živu. Nevzpomínám si už téměř zřetelně na to, co přišlo pak. Vešli jsme do pevnosti, nevím jak. Bili jsme se muž proti muži uprostřed dýmu tak hustého, že bylo nemožné vidět jeden druhého. Myslím, že jsem se bil, protože má šavle byla celá zakrvavělá. Konečně jsem slyšel volat "Vítězství!", a jak dým řidl, spatřil jsem krev a mrtvé, pod nimiž zmizela země pevnosti. Zvláště děla byla pohřbena pod hromadami mrtvol. Stálo tu asi dvě stě mužů ve francouzském stejnokroji v hromadě bez ladu a pořádku, jedni.nabíjeli pušky, druzí otírali bodáky. S nimi bylo jedenáct ruských zajatců.
Plukovník ležel zvrácen celý krvavý na rozbitém muničním voze blízko pevnostního výpadu. Několik vojáků se tísnilo kolem něho; přistoupil jsem.
"Kde je nejstarší setník?" zeptal se jednoho šikovatele.
Šikovatel pokrčil velmi výmluvně rameny.
"A nejstarší nadporučík ?"
"To je tuhle pan nadporučík, který přišel včera," řekl šikovatel docela klidným hlasem.
Plukovník se hořce pousmál.
"Nu, pane nadporučíku," pravil mi, "budete mít velení. Dejte rychle opevnit výpad pevnosti tady těmi vozy, protože nepřítel je silný; ale generál C ... vás bude podporovat."
"Pane plukovníku," řekl jsem mu, "vy jste těžce raněn?"
"Kozla starého, kamaráde, ale pevnost je naše!"