sobota 26. února 2011

WATERLOO 1 - SMĚR BRUSEL

V příspěvku z 11. února jsem trochu poodhalil roušku pro mne sladkých tajemství, co že to s třebíčský AKCENTEM pro letošní rok z mých knížek chystáme, a ti, kteří mu věnovali pozornost, vědí, že polovina dvoudílného Waterloo je jako titul na řadě první. Už jsme psal, že tento první svazek se bude jmenovat Směr Brusel a obsahově skončí v podvěčer 17. června, tedy soumrakem před poslední Napoleonovou bitvou. Jeho těžiště tedy leží v prvních třech dnech tzv. belgické kampadě a v paralelních bitvách u Quatre Bras a Ligny. Stejně tak jsem psal, že paní Zemanová z DTP nakladatelství AKCENT usilovně pracuje na nelehké grafice knížky a že dám o postupu prací vědět. S šikovným člověkem (tím nemíním sebe!!!) to jde rychle a tím pádem mohu napsat, že grafika je hotová (navzdory tomu, že jsem v ní párkrát vyvolal chaos a zmatek zapomenutými obrázky, atd., čímž se muselo se vším pohnout ve stylu škatulata hejbejte se) a příští týden bych měl dostat stránkové korektury. Přidejte si cca 3 týdny, kdy to budu po sobě číst (což nesnáším), pak totéž čeká jazykového redaktora, atd., ale to, čeho jsem se bál nejvíc, máme za sebou. Ta knížka totiž bude mít větší formát než je obvyklé (u mne), cca 245 x 175 cm, aby bylo dost prostoru na tematické bloky, provázející dějovou linii. Teď už vím, že se vším zasazením (přes 140 obrázků v textu a blocích plus 31 map) čítá tento díl cca 440 stran. Pro vaši představu, jak bude vypadat, jsem z -pdf vytípal několik nerůznějších stránek a sestavil je do tří ukázek. Rozlišení mi nevyčítejte, je to pracovní a pro blog navíc zmenšené... Na konec představy přikládám obsah (zmíněné bloky v něm nejsou zahrnuty, protože by se tak stal dosti nepřehledným). Až věci pokročí do té míry, že kniha půjde do tiskárny (to už bude jaro, teplo, zeleno a všichni se budeme cítit líp), připomenu se a zveřejním nějakou tu ukázku text. Zatím se zkuste těšit alespoň zčásti tak, jako se těším já...

OBSAH
Proč?
I. NAPOLEON SE VRACÍ
-Radost plukovníka Broa
-Chci znovu uchopit svou korun
-Budete mít odvahu na něj vystřelit?
-Král odejel, Tuilerie jsou vaše!
-Hůl pro maršála de Grouchyho
-Benjaminka a Májová pole
II. VÁLKA NA SPADNUTÍ
-Usurpátor se vrátil!
-Francouzské síly na jaře 1815
-Císařovi generálové a jejich vojáci
-Napoleonův útočně-obranný plán
-Povstání ve Vendée
-Plán sedmé koalice
-Ohrožená Belgie
-Připraveni na úder?
-Co věděli spojenci?
-Poslední den před útokem
III. DEN „D“
-Soultův rozkaz pro čtvrtek patnáctého
-Vandammovo zpoždění a Bourmontova zrada
-Boje o Thuin a Marchienne
-Obsazení Charleroi
-Šarvátky u Gosselies
-Smrt u Gilly
-Přijíždí maršál Ney
-Večerní postup na Frasnes a Quatre-Bras
-Prusové soustřeďují síly
-Wellingtonova nečinnost
-Francouzská bilance
-Bál u vévodkyně z Richmondu
IV. DVĚ BITVY NARÁZ
-Wellingtonův pozdní spěch
-Napoleonovo promarněné ráno
-Blücherova agresivní obrana
-Vandammův útok na Saint-Amand
-Pruský protiútok
-Boj od domu k domu
-Neyův postup na Quatre Bras
-Britský závod s časem
-Sbor, který nikde nezasáhl
-Jatka u říčky Ligne
-Úder císařské gardy
V. PŘECENĚNÉ VÍTĚZSTVÍ
-Kdo mohl za pruskou prohru?
-Wellington nařizuje ústup
-Císař lže...
-Pusťte se do pronásledování Prusů!
-My se pomstíme!
-Únik v bouři
-Jezdci u Genappe
PŘÍLOHY: ORDRE DE BATAILLE BIBLIOGRAFIE

pátek 25. února 2011

PRIX MERDE: NOVÝ UCHAZEČ

A máme tu nový příspěvek Michala Šťovíčka, inspirovaný mnou vytvořenou, vyhlášenou a poprvé udělenou Prix Merde (viz o měsíc níže). Mohlo by jít o dalšího adepta na dílo, které za merde stojí, bohužel je čtyři roky staré a vyhrát něco se čtyřletým zpožděním není to pravé. Michala je mi ovšem líto, že dal za knihu níže uvedenou částku, neboť ji mohl koupit v Levných knihách za 149,-- Kč, kde je ovšem (praví web) dočasně vyprodána. Doufejme, že v tomto případě se termínem dočasně míní, jak jsme za bolševika říkali, navždy... Proč ta naděje, to najdete v příspěvku!
P.S.: Tipy na jiné kandidáty můžete posílat na napoleonknihy@volny.cz

Slovník vojenských citátů

sestavil R.G.Tsouras, přeložili H.Catalanová a R.Tesař, vydal Baronet 2007

(Odstrašující příklady vybral a uspořádal Michal Šťovíček)

Knihu jsem si koupil od známého, ač jsem byl upozorněn, že překlad je nekvalitní.
To, co jsem začal číst, mě už po prvních řádcích uzemnilo. Napřed jsem se křečovitě rozeštkal nad vyhozenými penězi (bratru cca 800 Kč!) a lomcovala mnou touha knihu rozervat a rozházet po okolí, pak jsem se uklidnil, řka v duchu „Je to přece jen objemná a velezajímavá (pro mě) sbírka citátů, nechám si to a ten překlad nějak přežiju“, a s vydanými penězi se to má asi tak, jako když jdete do kina na Pátek 13. - taky nakonec nelitujete vstupného, i když zpáteční cestou domů nočním parkem vám buší srdce až v krku a vyděšeně sebou trháte při každém zvuku a pohybu v okolí...
Abych to zkrátil: překlad je příšerný! Svůj podíl na té hrůze má
1. fakt, že citáty jsou z mnoha jazyků a byly tudíž již jednou přeloženy do US angličtiny a teprve z ní do češtiny = z angličtiny se tudíž překládal i Sun-Tsu, Homér, Napoleon, Moltke, Tuchačevskij...
2. fakt, že překladatelé se evidentně ve vojenství ani v historii vůbec nevyznají - vietnamského generála Vo Nguyen Giapa uvádějí suverénně jako Vo Nguyen Džap, heslo Citizien soldiers překládají jako „Občanští vojáci“ místo příslušníci domobrany...
Vykání/tykání/oslovování = you/You - v mnoha případech svědčí o neznalosti/nepochopení dobových reálií: Napoleon zde v dopise zcela nemyslitelně tyká diviznímu generálovi, viceadmirál Ganteaume oslovuje Napoleona pouhým „Pane“, což má být zřejmě pokus o překlad oslovení Sire, které se ovšem do češtiny nepřekládá (leda jako Vaše Veličenstvo) a nemá s anglickým sir nic společného. Vévoda Wellington oslovoval v dopisech svého nadřízeného ministra asi My Lord, což je zde přeloženo roztomile jako „Pane můj“ - překladatel z angličtiny by snad mohl vědět, že lepší by bylo Mylorde nebo Vaše Lordstvo?...
Generál Bradley v proslovu k posluchačům americké akademie generálního štábu se na ně obrací ve 2.osobě singuláru: „musíš si uvědomit...“ atd.
3. fakt, že překladatelé se nenamáhali opisovat z již u nás vydaných přímých překladů, mnohem kvalitnějších, a brali to šmahem z angličtiny (jestliže Iliadu u nás už dávno přeložil/přebásnil O.Vaňorný, nebudu se snažit o vlastní překlad v próze z angličtiny). Jenže překlady z angličtiny nejsou o nic lepší, jsou takřka vražedně doslovné, bez jakéhokoli ohledu k frazeologii a idiomům, u vícevýznamových slov se zpravidla netrefili (viz dále)... Překladatelé navíc ponechali v angličtině i některé názvy citovaných děl. Tak se dozvíme, že Sun-Tsu napsal The Art of Warfare, Clausewitz napsal On War, Macchiavelli napsal díla Vladař a The Art of War, Polybios napsal Dějiny, kdežto Číňan Zhuge Liang napsal ve 3. stol. The Way of the General, Caesar napsal Zápisky o válce galské, zatímco Vegetius Military Institutions of the Romans atd.
4. fakt, že kniha zjevně neprošla žádnou redakční úpravou ani odbornou korekturou - češtiny dbalý korektor a znalec historie/vojenství by byli museli vychytat spousty nesmyslů (pokud by je neklepla pepka).
Tak jsem si knihu nakonec nechal jako ten kvalitní horor a v r. 2008 jsem ji navrhl na překladatelskou anticenu Skřipec - obsadila hezké 2. místo.
Se svolením majitele tohoto blogu vám časem některé hodnotné citáty nabídnu, ale budu je napřed muset přeložit z češtiny do češtiny. Třeba následující kousky bych se vám předložit neodvážil:

s láskyplnou pýchou zavěšujeme vlajky – snad vyvěšujeme?
studenti ve štábních kolejích – college je zde ovšem akademie!
obrazotvorný spisovatel = ???
Všichni vojáci budou před zahájením vyšroubováni do nejvyššího možného stavu bojového ducha = ???
je buď šílenec nebo blázen – jaký je rozdíl?
...by nikdy neměli procházet úzkými průsmyky, aniž by se předtím nestali mistry výšek – jde o boj v horách, čili nikoli nestali se mistry, ale ovládli, nikoli výšek, ale výšiny
nepozorovatelné přiblížení – jde o nepozorované přiblížení!, což není totéž...
zatvrdit se proti možnosti smrti – = obrnit se?
být neúspěšně sestřelen – ???
odstraním obléhání Orléansu – nestačilo by osvobodím Orléans?
Bůh je tak naježil k našim mečům – ???
W.Churchill ...na setkání starších velitelů– v orig. asi senior commanders = vyšších, vysokých, hlavních, vrchních... tj. všechno jenom ne starších!
postup a kontrakce armády mohou být řízeny generálem– contraction zde znamená stahování ve významu ústup, žádné kontrakce!...
ovlivňuje statečnost jejich operací – může být operace statečná?
Co bych dělal, kdybych já byl nepřítelem? Jaký projekt bych vytvořil? Udělejte pokud možno co nejvíce takových projektů... a přemýšlejte, jak je odvrátit – v souvislosti s válčením se nemluví o projektech, ale o plánech, ty se nedělají, nýbrž vypracovávají, a plán nepřítele se neodvrací, nýbrž překazí...
zmařila život nejstatečnějšímu džentlmenovi – citát je z Miguela de Cervantese, a ten by těžko použil výraz džentlmen!!! mělo být nejspíš urozenému člověku
pěchota už nebojuje s holou ocelí – bojuje se obvykle s obnaženou, případně tasenou ocelí, holou kdyžtak měla něco jiného 
Voják, jenž se chystá utéci...nebo hodlá signalizovat vlajkou...si nezaslouží žít – jedná se zde zjevně o mávání bílou vlajkou, bez té bílé je to absurdní, i když v originále zřejmě nebyla?
bodré překonání rizik – ???
Ty, kdo procházíš kolem, jdi a řekni Spartanům. Že poslušni jejich vůle zde ležíme. – jedná se o všeobecně známý epitaf, jíž dávno u nás existující v klasickém překladu: Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, že my zde mrtvi ležíme, kterak to zákony kázaly nám.
Claudius Marcellus, zrozený ze skvělé linie – raději pocházející z význačného rodu?

No, a tady jsou už některé celé věty, bez komentáře:

Starosti o stálou armádu a o odstranění jejích nedostatků jsou vzdálené a podle mého soudu v situaci a podmínkách, v jakých jsme, se jich nemusíme vůbec obávat; ale chtít takovou by podle mých představ mělo za následek jistou a nevyhnutelnou záhubu

Kázeň a morálka ovlivňují nevyslovenou volbu, kterou masy lidí soustavně vyjadřují, když přijde rozkaz k postupu vpřed – variantu davové psychologie se sklonem následovat vůdce. Ale armáda se nepohne kupředu, dokud není dán pokyn. Po „jednomyslném souhlasu“ následuje spolupráce mezi jednotlivci v útvarech.

V běžných dobách a pod omezením ústavních forem jsou vlády, čelící všem změnám volební legislatury, někdy méně vhodné než jiné k tomu, aby vytvořily či připravily obávanou armádu. Nicméně, ve velkých krizích tyto rozvážné orgány někdy dosáhly velice odlišných výsledků, a přispěly tak k vybudování dokonalé národní síly.

V míru vojenská disciplína znamenala lov nikoli toho průměrného, ale absolutního; norma sta procent, ve které devadesát devět se nahrávalo dolů na úroveň nejslabšího muže při nástupu. Cílem bylo předvést jednotku jako jednotku a muže jako typ; aby jejich úsilí mohlo být vypočitatelné a kolektivní výnos až na zrno a v celkovém množství... Touto náhradou jisté práce za možné mistrovské dílo vojenská věda úmyslně obětovala kapacitu, aby snížila nejistý prvek, dvoučlenný faktor, u k vojsku odvedeného lidstva.

Pocit důvěry může skýtat dokonce víc než týmová spolupráce. Je kriticky důležité mít důvěru, zejména na velitelské úrovni. Čas od času vznikají sporné situace, můžete však klást otázky, které je zmírní, protože jste si jistý, že kolega, velitel složky, to neudělá nebo neřekne.

Síla oživit úkol v sobě zahrnuje energii dostatečnou k tomu, aby zaštítila břemeno jeho důsledku.

Historie často ukázala, že kde má určitý cíl pudovou přitažlivost, ocenění generálního štábu se může více podobat řeči obhájce klienta k soudní porotě než nestranné rekapitulaci.

...a mnoho takových dalších jsem vám zatajil!

Ujišťuji vás, že tyto zmatené bláboly jsou ve skutečnosti výroky příčetných seriózních, uznávaných a leckdy světoznámých vojevůdců a státníků!

čtvrtek 24. února 2011

TŘI MUŠKETÝŘI 3D: JACÍ ASI BUDOU?

Tři mušketýři jsou oblíbeným filmovým námětem už od roku 1912 v celkem devatenácti zpracování na stříbrném plátně. Letos nás prý čeká dvacáté, tentokrát v módním formátu 3D, zpráv o této verzi ale dosud proskočilo jen velmi málo a trailery jsou kusé, přičemž obsahují spíše rozhovory a scény z natáčení. Mělo by jít o anglo-americko-francouzsko-německou produkci v režii Paula W. S. Andersona, čímž umírá už dopředu část naděj, že vznikne něco přece jen lepšího než Herekova příšernost z roku 1993 (ta s O´Donnellem jako d´Artagnanem a Sutherlandem v roli Athose) či paskvily typu Mušketýr, případně D´Artagnanova dcera. Anderson totiž předtím natočil věci jako Mortal Kombat, Resident Evil či Alien vs. Predator, a to není právě nadějná vizitka. Pokud se v souvislosti s filmem o něčem psalo, byl to hlavně casting. Roli d´Artagnan získal Logan Lerman, jehož mládí (podle těch pár fotografii, jež jsou k dispozici) sympaticky zapadá do představy, vytvořené hned v první kapitole Dumasova románu, kde je hlavní hrdina v podstatě velmi nezralý jinoch (byť to Leloirovy rytiny popírají). Roli Athose (mého oblíbence) má Matthew Macfadyen, krom filmových rolí britský herec, který si zahrál i prince a krále Jindru v Shakespearově Jindřichu IV. Silácký Porthos, to je Ray Stevenson; objevil se mj. v prvních dvou sériích Říma, a galantní polomušketýr, půlabbé Aramis nepříliš známý Luke Evans (objevil se v Ridley Scottově Robinu Hoodovi, při kterém jsem raději zavíral oči). Z velkých hvězd se tu podle všeho vyskytují jen Mila Jovovich jako Milady de Winter a Orlando Bloom v roli George Villierse, prvního vévody Buckinghama. Mluví se i o tom, že hudbou a scénami by měly The Three Musketeers 3D připomínat Plunketta a MacLeana, což, koneckonů, považuji za dobrý film; kousíček traileru, který při troše pátrání najdete na youtubu, tomu vcelku nasvědčuje… Kostýmy vypadají nákladně, byť garda Jeho Eminence vyhlíží spíše jak rytíři řádu sv. Jana Jeruzalémského při obraně Malty!
Nu což, uvidíme…
Obávám se ovšem, že kvality dvou mých nejoblíbenějších filmových zpracování (krom němého filmu s Maxem Linderem z roku 1925 a bláznivé parodie s Les Charlots) Anderson nedosáhne. Dovolím si je připomenout.

Prvním filmem jsou dvoudílní Les Trois Mousquetaires (v kinech za mého mládí se promítaly oba díly naráz, na DVD se vyskytují pod názvy Královniny přívěsky a Pomsta Milady) Bernarda Borderieho z roku 1961, natočení ve francouzsko-italské kooprodukci. Je to nedostižná adaptace už kvůli celé čtveřici, jíž dominuje Gérard Barray v hlavní roli, dokonale francouzský s nenapodobitelně rošťáckým i zlomyslným úsměvem. Georges Descrieres je nejlepší Athos všech filmových pláten, odpovídající Dumasovu trochu tajemnému, dost mlčenlivému, poněkud pijáckému a ženami opovrhujícímu mušketýrovi, jehož mravy prozrazují vyšší původ. Bernard Woringer je tím správným silákem Porthosem a Jacques Toja má krásu, jemnost i trochu intrikánskou tvář literární předlohy. Když k tomu přidáme neuvěřitelně smyslnou a přitažlivou plavovlásku Mylene Demongetovou v roli Milady, či Daniela Sorana, veledůstojně ztvárňujícího kardinála, je tu film par excellence, který ani po půlstoletí nezestárl…

O dvanáct let později, roku 1973, vypustil Richard Lester do světa první díl The Three Musketeers a po něm zanedlouho The Four Musketeers. Byl to film od předchozího naprosto odlišný a přesto velepovedený, který trochu parodoval a hodně se držel literární předlohy včetně obléhání La Rochelle, na něž se pramálokdy dostane. Michael York se mi zalíbil od první chvíle, Richard Chamberlain jako Aramis zapadal do románové představy, stejně jako Frank Finlay coby Porthos, jen na Athose v podání Olivera Reeda jsem si chvíli zvykal. Byl spíše ctitelem vína, přesto však zapadal do formátu toho šlechtického mladíka, který z krásy lilií poznamenané ženy kdysi tak zhloupl, že si ji vzal. Choreografie soubojů neměla chybu a vygradované humorné scény těžko vypočítat; vzpomínáte, jak d´Artagnanovi ujedou ostruhy, když se chystá na lůžko s Constance, kterak Athose chytí lopatka větrného mlýna, nebo na kouzlo duelu na ledě? Obsazení přinášelo jednu hvězdu větší než druhou, Christophera Lee jako Rocheforta, Charletona Hestona v rudém kardinálském rouchu, krále Ludvíka zparodovaného Jean-Pierrem Casselem, Geraldinu Chaplinovou v roli Anny Rakouské, Raquel Welchovou coby madame Bonacieux a (to nejlepší nakonec) Faye Dunawayovou ve skutečně ďábelsky dokonale ztvárněné Milady…

Obávám se, že na závěr po tomhle výčtu patří už jen povzdech Françoise Villona, jiného velkého autora z rodné země Alexandra Dumase.
"Ach, kdeže loňské sněhy jsou!"

pondělí 21. února 2011

POPELY A SOMOSIERRA

Nedávno mě upozornili na jedno video z youtube, zachycující epickou scénu z filmu, který jsem viděl hodně dávno a na nějž jsem už ke své škodě zapomněl. Jmenuje se Popely a v roce 1965 jej (ještě v černobílém formátu) natočil polský režisér Andrzej Wajda podle stejnojmenného románu Štefana Žeromského. Je to velice vlastenecké a současně umělecké dílo, krásné a současně náročné na pochopení, neboť na to musí být člověk trochu Polák, aby mu vše v kontextu bolestivé polské minulosti došlo. Daniel Olbrychski v něm ztvárnil mladého Rafaela, rozmařilého, požitkářského a snad trochu i připomínajícího Pierra Bezuchova na počátku Vojny a míru, jenž najde svůj cíl ve chvíli, kdy se potká s žebrákem, veteránem z polských legionů, a vydá se za těmi, kteří v Napoleonově armádě stále naivně sní, že císař Francouzů obnoví alespoň kus slávy bývalé Rzeczpospolitej. Co je ideál a co realita, co spatří a na vlastní kůži prožije při obléhání Zaragozy, při útoku na soutěsku Somosierra a nakonec i v ruské zimě roku 1812… Zmíněné video z youtubu (na tomto webu jsou z Popelů i další) zachycuje legendární útok polských švališerů (ještě ne švališerů-kopiníků) na španělské postavené v soutěsce Somosierra a kamera se zjevně inspirovala realistickým panoramatem Jerzyho Kossaka (viz jiný příspěvek na blogu), neboť nu nenaleznete nerealistické velehory, tvořící pozadí k jinému proslulému plátku Horace Verneta (obrázek máte zde).

Jistěže mě
Popely navedly, abych ve stylu hesla pozitivistické historiografie wie es eigentlich gewessen war (jak to skutečně bylo) přidal úryvek ze své knihy Napoleonova invaze, prvního to dílu o Poloostrovní válce ve Španělsku a Portugalsku v letech 1818 až 1814:

Legenda o soutěsce Somosierra
Císař Francouzů dostal zprávu vítězství u Tudely 26. listopadu a v té době už byl čtvrtý den na pomalém pochodu od Burgosu k jihu, po hlavní silnici na Madrid směrem na Lermu a Arandu de Duero. V čele postupoval s jezdectvem Lasalle a vpravo od něj Milhaud, oba vítězové od Gamonalu, za nimi pochodovalo mohutné uskupení, tvořené jak I. sborem maršála Victora, tak i císařskou gardou, Latour-Maubourgovou i Lahoussayeho divizí ze Záložního jezdectva. Oněch 45 000 veteránů za sebou sice nechávalo prázdný prostor, ten však měly co nevidět vyplnit další jednotky, které se už k Pyrenejím blížily, armádní sbor pod velením maršála Mortiera a Junotovi vojáci, nedávno dopravení Brity do francouzských přístavů z Portugalska, což dávalo dohromady dalších 40 000 mužů. Stejně tolik jich bylo s Lannesem, Monecyem a Neyem v Aragonsku a jiných 40 000 dávalo to, s čím operoval podél severního pobřeží Španělska Soult s Lefebvrem.
Jakmile si Napoleon přečetl Lannesovo hlášení z bitvy u Tudely, přikázal vyrazit na hlavní město Španělska.
Madrid v té době neměl kdo hájit a Centrální junta, která se konečně vzbudila, volala na pomoc, co se dalo včetně Britů sira Johna Moora. Ti přešli portugalskou hranici a objevili se 13. listopadu v Salamance, odkud to měli ke španělské metropoli sedm, nanejvýš osm denních pochodů. Španělé ovšem stále věřili ve vlastní síly a na cizí pomoc se dívali nedůvěřivě i rozpačitě. Napoleonovy možnosti silně podcenili, odhadovali, že může mít na všech směrech nanejvýš 80 000 vojáků, jenže jich bylo za Pyrenejemi jednou tolik. Co proti tomu mohli postavit? Zhruba 9000 demoralizovaných vojáků hraběte Belvedera, kteří se z porážky u Gamonalu dosud nevzpamatovali, a pár tisícovek mužů dvou andaluských divizí, jejichž velitelé zbaběle unikli z bitvy u Tudely, aniž do ní příliš zasáhli. Spěšně se formovaly zálohy pro Extremadurskou armádu, v jejímž čele měl Belvedera vystřídat don José de L’hotellerie Fernández de Heredia (původem Valon), i to však mohlo dát jen snůšku nevycvičených odvedenců a dobrovolníků.
Vojsko hraběte de Belveder, představující jedinou sílu (byť je to slovo hodně přehnané), stojící Napoleonovi v cestě, ustupovalo a vyklízelo jedno místo po druhém, nejprve Lermu, pak Arandu, a jeho velitel mínil zastavit až v jediné příhodné pozici, v níž mohl obrovské přesile čelit. V soutěsce Somosierra, což byla, pomineme-li kozí stezky, nejbližší a téměř jediná schůdná cesta přes mohutný pás pohoří Sierra Guadarrama. Belvederovi důstojníci se však postavili proti, chtěli uhnout Napoleonovi z cesty, ustoupit pod horami směrem na Segovii a pranic je netrápilo, že by tím hlavní cestu na Madrid zcela odkryli. Jelikož takový směr představoval i nejpřímější cestu do mateřské provincie Extremadura, všichni vojáci zajásali, Belveder si však chtěl zachovat tvář a nakonec bylo dohodnuto, že v průsmyku Somosierra zůstane jen zlomek sil, který shromáždí i případné uprchlíky. Hrabě sám odvedl Extremadurskou armádu do Segovie, kde už na něho čekal Heredia, baron de Warsage, aby jej vystřídal. Za těchto okolností měl Madrid k obraně přístupů jedinou nevelkou sílu, část 3. andaluské divize, což bylo uskupení, které pod Redingem zvítězilo u Bailénu. Tyto jednotky se skládaly ze šesti batalionů pravidelné armády, dvou starých miličních batalionů, několika pomocných oddílů extremadurských i kastilských branců a jednotky dobrovolníků z Madridu, což dávalo dohromady 12 000 mužů. Velení svěřila Centrální junta prozatímně (než se rozhodne, zda tzv. Záložní armádu dostane generál Eguia, či markýz Castelar) generálu Benito San Juanovi, muži s pověstí dobrého vojáka a velitele, byť válečné zkušenosti získal pouze jako podplukovník husarů v krátké tzv. Pomerančové válce roku 1801.
San Juan (španělský současník Toreno jej uvádí ve tvaru Sanjuán) dostal kategorický rozkaz, aby soutěsku Somosierra s tím, co měl k dispozici, obsadil a uhájil. Udělal vše, co bylo v lidských silách, ačkoliv nejspíš chápal, že je to marnost nad marnost. Přehradil horskou silnici, vinoucí se vzhůru mnoha serpentinami, zátarasy, rozmístil kolmo na ni a stupňovitě baterie děl, rozvinul po obou stranách strání i srázů nad silnicí vojáky jako střelce, věděl však od počátku, že dříve či později nezbude než pozici vyklidit, neboť se dá, podobně jako každé opevnění, obejít. Byl prostě poslán na vartu předem ztracenou a do boje, v němž nešlo zvítězit. Hlídky vysunul na severozápad do podhůří, k městečku Sepúlveda, a čekal, zda mu přinesou dobrou, či špatnou zprávu, přesněji řečeno informaci o tom, jestli protivník směřuje k němu, či se stočil na Segovii.
Napoleon musel na Madrid projít buď přes Somosierru, nebo zabočit k jihozápadu a zamířit skrz pohoří přes už zmíněnou Segovii. Horskými stezkami mohl San Juanovo postavení s pěchotou obejít a donutit jej, aby soutěsku vyklidil, hořel však netrpělivostí, hnal se na čele, Španěly pokládal za mizerné vojáky, a proto si vybral nejkratší cestu a čelní útok. Devětadvacátého se objevil před Sepúlvedou, obhlédl terén a generála Savaryho vyslal s brigádou gardových fyzilírů, aby odtud Španěly vyhnal. Hned nato se rozjel s předvojem po silnici směrem k soutěsce, aby zjistil, jak se v ní protivník rozmístil.
Savary narazil v Sepúlvedě na dost houževnatý odpor, neboť obránci v čele s plukovníkem Sardenou využili městských hradeb a pozici vyklidili až v noční tmě, bohužel se však dali podhůřím na Segovii, čímž přišel San Juan zhruba o čtvrtinu sil, kvalitou navíc těch nejlepších. Pokud jde o děla, měl jich s největší pravděpodobností nanejvýš šestnáct.
Silnice se tehdy klikatila vzhůru ke vsi Somosierra údolím proti proudu říčky Duratón, zpočátku vlevo od něj, ve druhé polovině výstupu napravo. Svahy po stranách nejsou většinou tak příkré, aby po nich nemohla vyšplhat pěchota, údolí netvořilo žádnou sevřenou rokli a nabízelo řadu míst či stezek, kudy šlo překážky obejít, byť se jednalo o časově dosti dlouhé okliky, po fyzické stránce navíc hodně namáhavé. Císař Francouzů ovšem, jak už bylo řečeno, spěchal. Třicátého listopadu nechal vyslat po okolních stráních vzhůru odřady 9. lehkého a 24. řadového pluku, vojáci však stoupali jen zvolna a brzo zmizeli v příkrovu mlhy i závoji padajícího ledového deště. Opatrný průzkum stoupající silnice, provedený plukovníkem generálního štábu Lejeunem, přinesl informace o španělských bateriích i o tom, že stráně a silnici drží nepřátelské pěší jednotky. Poté nařídil císař rozvinout Ruffinovu divizi z Victorova sboru a 96. řadový pluk poslal vzhůru po hlavní silnici k první zjištěné baterii. Tyto bataliony provázela smůla, neboť vítr mlhu na nějaký čas rozehnal a na pěšáky se soustředila hustá palba z mušket, vedená ze stran. Nebyla chvilková, španělští střelci stáli rozvinutě podél výstupu v délce dobrých dvou kilometrů, přesto pěchota nezastavila a za opětované palby pomalu postupovala. V té chvíli dojel k šestadevadesátému štábem provázený císař, který poručil, ať předjede jedna gardová baterie a zahájí na nepřítele palbu. Gardoví dělostřelci rozkaz provedli, namířili hlavně směrem k nejbližší baterii španělské a zahájili palbu, její výsledek ale byl nulový.
Císař se nalézal u úpatí hor při vstupu do soutěsky; o sto kroků dál už by se ocital v palbě první baterie, kterou kryl epaulement, flankovaný tirailléry, a před sebou měl dvakráte protržený most. Císař poručil, ať ihned ty průrvy překlenou trámy a prkny. Sapéři rozkaz provedli, měli ale značné ztráty. Pak poručil plukovníku Pirému, pobočníku prince z Neufchâtelu [knížete z Neuchâtelu], aby šel na průzkum a zjistil, je-li způsob, jímž by se dal riskovat jezdecký útok na první baterii. Piré vyrazil cvalem, přivítala jej palba a on se pak vrátil zaražen, načež hlasitě pravil, že ta věc je nemožná. To slovo i způsob, jímž bylo proneseno, císaře natolik rozvzteklilo, že švihl po Pirém bičíkem, čemuž se on vyhnul jen prudkým úskokem,“ vyprávěl Aymar de Gonneville.
Hippolyte Marie Guillaume de Rosnyvinen de Piré, muž bezesporu chrabrý, skvělý jezdec a později jeden z nejlepších jezdeckých velitelů, musel skutku vjet do pekla, aby se nechal vyvést z míry. Rozezlený Napoleon podle Ségura, jiného svého pobočníka, ještě posupně zvolal:
„Jak? Nemožné! To slovo neznám!“
Ztratil poslední zbytky trpělivosti a snad i proto, aby těm kolem sebe ukázal, že před sebou mají jen bandu nevycvičených sedláků, vydal rozkaz stejně neobvyklý jako unáhlený.
„V místě, kde jsme se nacházeli, nebyli než gardoví myslivci, polští gardoví kopiníci, dva pluky infanterie, jedna či dvě baterie gardy a naše divize,“ pokračoval Gonneville a opakoval velmi častý omyl: nešlo o kopiníky, ale o chevaux-légers polonais, polské švališery; kopími budou vyzbrojeni až později.
„Císař nařídil gardovým myslivcům útok na první baterii. Vyjeli cvalem v koloně po čtyřech a vrhli se vpřed odhodlaně, jak měli vždy ve zvyku, avšak v okamžiku, kdy se odkryli tím, že objeli část hory, co nás kryla, propukla palba z pušek i kanonáda s tak
ovou prudkostí, až se vrátili ve značném nepořádku, čímž, dá se říci, ospravedlnili slova plukovníka Pirého. Plukovník polských kopiníků tehdy přistoupil k císaři a požádal ho o souhlas s pokusem o jeden útok, kteréžto povolení mu bylo dáno...“
Polští švališeři tvořili toho dne u císaře služební eskadronu v síle kolem stovky jezdců (podle Ségura osmdesát řadových příslušníků a sedm důstojníků) pod velením Jana Leona Hipolita Kozietulskiho. On i Napoleon zjevně sázeli na možnost, že část jezdců skrz děla projede, což vyvolá u obsluh i pěchoty paniku, v níž se obrana rozpadne. Útok první eskadrony měl podpořit jako druhý sled zbytek polského švališerského pluku a v nejhorším případě i gardoví jízdní myslivci.
To, co následovalo, vstoupilo do vítězných legend jak francouzských, tak i polských, ve skutečnosti šlo ale o sebevražedný nájezd, který by proti vycvičenějším a odhodlanějším jednotkám neměl sebemenší šanci. Onen bezesporu heroický útok popsali mnozí, z očitých svědků na francouzské straně císařův pobočník hrabě Ségur či štábní důstojník Lejeune (obě vzpomínky lze nalézt v pátém svazku mých Napoleonových tažení), z polské zejména Niegolewski, dodnes se však vedou spory, jak vlastně celý útok probhal i kdo se jej jmenovitě zúčastnil.
Kolem jedenácté dopolední zaútočila polská služební 3. eskadrona švališerů (3. kompanie kpt. Jana Dziewanowského, po níž následovala 7. kompanie kpt. Piotra Krasińského); četám veleli por. Stefan Krzyżanowski, podporučíci Gracjan Rowicki, Ignacy Rudowski a Benedikt Zielonka.
Podle dosti rozporných svědectví vedl polské jezdce zhruba do poloviny cesty generál Montbrun, pak ale útok zastavila hustá palba španělských mušket a jezdci hledali úkryt po stranách, v příkopu i korytu říčky. Jezdecký generál Walther si dovolil císaři navrhnout, aby přece jen počkal, až pozici zteče Victorova pěchota, byl ale odmrštěn vzteklou větou:
„Moji gardu nesmějí zastavit venkovani, natož pak ozbrojení banditi!“
Na svého pobočníka Ségura Napoleon křikl, ať doručí Kozietulskimu rozkaz, aby pokračoval, a hrabě ze své iniciativy dodal, že se na Poláky dívá sám císař.
Zbývalo ujet necelých dvě stě metrů k první baterii, avšak pod koncentrovanou palbou z pušek, k nimž se přidalo nejméně po jedné salvě z každé baterie. U poslední, v pořadí čtvrté, se už polský útok téměř rozpadal a musel následovat další. Zahájila jej četa gardových jízdních granátníků s četou por. Stanisława Rostworowského od 1. eskadrony polských švališerů, vedenou Tomaszem Łubieńskim, za nimž následoval zbytek oné eskadrony kpt. Francziska Łubieńského. Z osmaosmdesáti mužů první vlny (včetně Ségura) byli zabiti čtyři důstojníci a čtyřicet jezdců. Čtyři další důstojníci a dvě desítky mužů utrpěli zranění, většinou mnohačetná. Za zmínku stojí, že Napoleonův proslulý 13. bulletin, který se o útoku rozepsal doslova epicky, uvedl pouhých osm mrtvých a šestnáct raněných...
Poláci podle všeho dobyli za cenu velmi vysokých ztrát jen jednu baterii ze čtyř, i to však byl úspěch. Teprve druhý nápor (gardových myslivců s polskými švališery) pod velením generála Montbruna vedl ke konečnému prolomení San Juanovy obranné pozice, ke kterému už přispěli i pěšáci 96. řadového pluku pod velením generála Barroise. Ti postupovali za jezdci, přičemž ze strání pálili na cestu vojáci 9. lehkého a 24. řadového.
„Dostali jsme rozkaz podpořit postup Poláků a ujmout se čela kolony, jakmile vyjede na výšiny. Dílem náhod, které ve válce odvážné údery občas provázejí, byly tři baterie, umístěné mnohem lépe než ta první, opuštěny obránci v té chvíli, kdy spatřili úspěch Poláků. Nabitá děla zůstala na místě, aniž vypálila, a po celou dobu našeho výjezdu vzhůru, který trval dobrou hodinu, nepadl jediný výstřel z pušky,“ uzavřel svůj příběh Aymar de Goneville, tehdy důstojník 2. dragounského pluku v brigádě Rioulta d’Avenay z La Houssayeho (či Lahoussayeho) dragounské divize.
Tentokrát jezdci projeli skrz děla jak bouře a všech dělových hlavní se zmocnili. Španělská infanterie se při jejich nájezdu z větší části rozprchla a Poláci mnohé z nich za hřebenem soutěsky pronásledovali směrem dolů, na Buitrago. Ti Španělé, kteří se nacházeli na západních svazích Somosierry, ustupovali či prchali nikoliv na Madrid, ale na Segovii. Benito San Juan, jenž se marně pokoušel panice čelit, zůstal do poslední chvíle s hrstkou statečných u děl, kde utržil od polského důstojníka dva seky šavlí do hlavy.
Třicátého listopadu navečer vjel Napoleon do Buitraga a nazítří 1. prosince se Lasallovy i Latour-Maubourgovy přední stráže jezdectva objevily u severních předměstí Madridu. Pro císaře Napoleona to měl být cíl celého bleskového tažení.

sobota 19. února 2011

NAPOLEON A NIKOTIN

Michal Šťovíček už mě několikrát překvapil naprosto neotřelými příspěvkem k napolenské tematice a jeho články vítám, neboť jsou zasvěcené, elegantní a blog důkladně oživující. Věřím, že po přečtení se mnou budete souhlasit, a děkuji mu!!!

NAPOLEON A NIKOTIN

Michal Šťovíček

Nekuřáky touto na první pohled absurdní souvislostí nejspíš pohorším a na druhé straně zklamu i kuřáky cigaret, o nichž vůbec nebude řeč.
Na úvod - je všeobecně známo, že Napoleon byl nekuřák, ač prakticky celá jeho (a nejen jeho) armáda kouřila. Jelikož průmyslové cigarety byly vynalezeny až těsně po roce 1840, jediným kuřáckým nástrojem té doby byla dýmka (i když údajně Napoleonovi vojáci ve Španělsku se seznámili s ručním balením cigaret či spíše cigár).
Berte to prosím jako fakt, nebudu se pouštět do sáhodlouhých úvah a historických esejů proč, odkdy, z čeho, jak a co se v tehdejších armádách kouřilo atd. Jen stručně - nejběžněší dýmky se vyráběly z pálené hlíny, dýmky lepší byly porcelánové a kuřáckou i cenovou špičku představovaly pěnovky („mořská pěna“ je ve skutečnosti nerost sepiolit = vodnatý zásaditý křemičitan hořečnatý, pro Evropu výhradně dovozový - monopol tehdy mělo Turecko), zpravidla s kovovým zdobením a zpevněním, na dlouhé dřevěné troubeli s kostěným náustkem. Všechno to byly materiály křehké, proto si každý voják své dýmky patřičně hleděl.
O rozšířenosti kouření v Napoleonově armádě svědčí dodnes používaný výraz „casser sa pipe“ = rozbít si fajfku = zemřít při operaci nebo amputaci - a že jich bylo požehnaně! Vojáci při nich totiž často tiskli mezi zuby svou dýmku-hliněnku, aby nekřičeli, a když při operaci zemřeli, uvolněná dýmka vypadla a rozbila se. Dnes se tímto výrazem familiárně opisuje slovo zemřít obecně.
V oné době bylo kouření dýmky vyhrazeno obecně nižší vrstvám obyvatelstva, včetně návštěvníků kaváren, vyšší vrstvy kouřily dýmku vzácně a kdyžtak výhradně doma. V armádě ovšem kouřili nemálo i generálové, kteří ostatně většinou také pocházeli z nižších vrstev a začínali od píky, byloť to jedno z mála potěšení v krušném vojenském životě (výstižně viz blog - Příspěvek kuřácký 22.10.2010).
Napoleon se ještě jako generál Bonaparte ovšem pokusil kouřit jen jednou, když mu v Egyptě věnoval dýmku perský (nebo turecký?) vyslanec. Jako správný začátečník se po prvním potáhnutí vydatně zakuckal, až mu vyhrkly slzy, dýmku vzápětí odložil a zůstal nekuřákem. Kouření navíc považoval za trestuhodné poflakování a kratochvíli lenochů, anžto s tehdejší dýmkou v ruce+ústech se dalo nanejvýš číst a klábosit, leč v armádě ho z pochopitelných důvodů moudře toleroval.
Vztah tehdejších vojáků všech hodností k dýmce názorně ilustrují 3 příhody, po nichž přejdu k dalším aspektům úlohy tabáku v Napoleonově životě (a vice versa).

La bouffarde

Toto je jeden z francouzských hovorových výrazů pro dýmku, překládá se zpravidla, leč nevýstižně jako „fajfka“ - sám bych se klonil k termínu „bánilka“, ač by nejsprávnější bylo ponechat prostě „bouffardka“ nebo chcete-li foneticky „bufardka“. Název je totiž odvozen od jména majitele jedné prosté dýmky, „bručouna“ Velké armády Bouffarda:
Nacházíme se na bitevním poli u Friedlandu, respektive v první fázi bitvy, kdy osamocený Lannesův sbor aktivně zaměstnává ruskou přesilu a maršál již netrpělivě vyhlíží Napoleona s hlavními silami. Jeho vlastní vyčerpané jednotky se po bůhví kolikáté stahují za terénní nerovnosti k přestávce před nástupem k dalšímu útoku, přičemž zůstávají v dostřelu ruských děl. K odpočinku se svou jednotkou usedá i řadový pěšák Bouffard a jak jinak, zapaluje si dýmku a spokojeně bafá. V příští minutě však poblíž exploduje ruský granát a urve mu obě ruce. Bouffarda ihned odvádějí na obvaziště a kamarádi mu běží pro ruce - snad se mu je podaří přišít... K překvapení všech jeho levá utržená ruka dosud svírá dýmku, která přežila explozi bez úhony a dosud se z ní kouří! Bouffard zůstal naživu, ale ruce mu nezachránili, zatímco epizoda s jeho „nezničitelnou“ dýmkou se rychle roznesla, přičemž jí ihned dali uvedené „válečné“ jméno (napřed s velkým B), pod nímž tato vojákova věrná společnice vstoupila do dějin a do slovníku.

Dýmka generála Lasalla

Jelikož Lasalle byl známý tím, že útoky vedl s dýmkou v ruce místo se šavlí, není divu, že v jeho ikonografii se dýmka objevuje takřka všude, včetně nejznámějšího obrazu posledního Lasallova útoku u Wagramu. V předvečer bitvy Lasalle cosi hledal ve svých zavazadlech a nalezl svou oblíbenou dýmku zlomenou ve dví. Vyložil si to jako zlé znamení a svému pobočníkovi řekl: „Ten den nepřežiju.“
Ve svém posledním dopise napsal manželce: „Miluji Tě jako tabákový dým a válečnou vřavu.“
Toto je jedna z jeho dýmek (Musée de l´Armée, Paris):Dýmky maršála Oudinota

Oudinot byl nejen vášnivý kuřák, ale i sběratel dýmek. Z jeho sbírky jsou známy zejména dvě:
Na polském tažení r.1807 v květnu byl tehdy ještě divizní generál Oudinot při posledním útoku na obléhaný Gdaňsk (Dantzig) vážně raněn. Na současné zprávy o dobytí města a o Oudinotově zranění císař poznamenal: „Nedivím se, když někde velí Oudinot, je třeba strachovat se jen o něj.“ I přes své zranění Oudinot o měsíc později v bitvě u Friedlandu velel svým granátníkům. Na jeho žádost o posily mu Napoleon vzkázal totéž: „Řekněte Oudinotovi, že tam, kde velí on, je třeba strachovat se jen o něj.“
Za Oudinotův výkon u Gdaňsku a u Friedlandu mu Napoleon zanedlouho věnoval nádhernou zlatem zdobenou dýmku. Přešťastný Oudinot si na ni nechal vyrýt výše uvedená císařova slova (někde se uvádí, že dýmku dostal již s tímto nápisem) a dlouho ji pokládal za největší odměnu, jíž se mu kdy od Napoleona dostalo.
Leč časy se mění a lidé s nimi. Z velebeného císaře se stal usurpátor, Oudinot odpřisáhl věrnost vrátivším se Bourbonům a doposud vážená dýmka se v jeho očích rázem stala kompromitujícím předmětem. Vrátit ji nebylo možno, vyhodit ji mu bylo líto, tak to vyřešil tím, že nápis nechal přerýt: „Kde velí Oudinot, není třeba se o krále strachovat“. Smutný morální poklesek hrdiny bitevních polí...

Příběh jeho druhé dýmky je stručnější, byť časové rozpětí nepoměrně delší:
Po osvobození Vídně od tureckého obléhání r. 1683 daroval její osvoboditel, poský král Jan Sobieski, městu malou památku - svou dýmku. Tuto dýmku pak uctivě věnovalo město Vídeň maršálu Oudinotovi při druhém vstupu Francouzů do Vídně r. 1809.

A jedna navíc - Napoleonova dýmka s velkým otazníkem

Že by zapřisáhlý nekuřák Napoleon vlastnil dýmku? Co by s ní dělal, proč by si ji kupoval nebo proč by mu ji někdo dával a proč by mu dokonce byla tak drahá, že by se od ní do poslední chvíle neodloučil? Nevím. V aukční síni v Edinburghu ovšem šla 31. března 2010 do aukce „Napoleonova dýmka“ s jeho emblémem „dvouhlavého orla“(!), pocházející údajně z rozprodeje jeho pozůstalosti v Longwoodu (na mou duši, v e-prospektu aukční síně se o ní praví: „Napoleon´s pipe with Napoleon´s double eagle armorial crest, with a hand written note stating that the pipe was purchased at the sale of his affects, Longwood House, St Helena, 1821, from the Briar collection.“)!!! V Napoleonově závěti, sepisující i osobní prádlo, přitom není o žádné dýmce zmínka. Vyvolávací cena nebyla nijak závratná = 800 GBP, čili bratru bídných 23 000 Kč, prodána byla nakonec za 3 200 GBP. Artefakt je na první pohled neúplný a ten „Napoleonův“ orel je naprosto nestylová kompozice. Řekl bych, že někdo naletěl...
Vztah Napoleona k tabáku má dvě roviny, z nichž první je státnická. K ní je ovšem nutný malý historický exkurs.
Vzápětí po rozšíření tabáku v Evropě v 16. století tehdejší monarchie kouření zprvu přísně zakazovaly, brzy si však uvědomily, jaké výhody a zisky jim poplynou ze státního monopolu na tuto plodinu a z jejího zdanění. Francie byla jednou z prvních - dovoz a spotřebu tabáku zdanil již kardinál Richelieu a výběr daně začlenil do systému nájmu královských důchodů (ferme-générale). Nebudu unavovat čísly a detaily, ale příjmy státní pokladny byly zajímavé (v r. 1790 dosáhla cena nájmu maxima 32 milionů livrů a zisk nájemce z něho činil 6 milionů). Současně bylo pěstování, dovoz, zpracování a prodej tabáku ve Francii striktně omezeno všehovšudy na sedm manufaktur a jakékoli přestoupení zákazu bylo trestáno jako daňový únik - nezřídka galejemi a dokonce i smrtí (brrr...).
Francouzská revoluce pochopitelně tento systém odporující zásadám rovnosti a volnosti brzy zavrhla a v r. 1791 vyhlásilo Národní shromáždění, „že každý jedinec může svobodně pěstovat, vyrábět a prodávat tabák na území království; že volný dovoz tabáku bude nadále zakázán, a že zahraniční listový tabák lze dovážet za poplatek 25 livrů za cent, přičemž u dovozu francouzskými plavidly přímo z Ameriky bude tento poplatek snížen o 3/4.“
Dřívější daňový systém byl tedy nahrazen prostým clem a příjmy státní pokladny z tabáku rázem klesly takřka na nulu. Nepomáhala žádná střídavá zvýšení či snížení tohoto cla, navíc byl jeho výběr za účelem odstranění utlačovatelských způsobů odporujících právům občanů svěřován místním orgánům, které pochopitelně přistupovaly k výběru značně shovívavě, a příjem státní pokladny se zvyšoval jen nepatrně. Teprve za Konzulátu se věci daly do pohybu. Po postupném razantním zvýšení a zpřísnění výběru cel, poplatků a daní dosáhl tento příjem v r. 1805 12 milionů livrů. Na to, aby se vyhoupl zpět na dřívějších 30 milionů, bylo třeba skoncovat s polovičatými opatřeními. Napoleon, který nebyl přítelem kompromisů, vydal 29. 12. 1810 výnos, v jehož úvodní části se praví:
„Zkušenosti nám ukázaly veškeré nevýhody dosavadních opatření. Výrobci byli nepočetní a dalo se předvídat, že jejich počet se musí v budoucnu ještě snížit. Cena tabáku byla stejně vysoká jako za časů nájemců královských důchodů. Státní pokladna získávala pouze malou část výnosů, jejich větší část si dělili výrobci mezi sebou. Mimo tyto nešvary jim také zemědělci byli vydáni na milost.
Po zralé úvaze jsme usoudili, že veškeré důvody, včetně zájmů zemědělství, si žádají, aby produkci tabáku řídila státní režie ve prospěch státní pokladny; že pěstování bude sdostatek zaručeno a chráněno, jestliže uložíme státní režii povinnost vyrábět tabákové výrobky pouze z tabáku pěstovaného na francouzské půdě; že při dosavadní stálé spotřebě tabáku neutrpí zemědělství zřízením státní režie žádné škody, a že posléze bez dalšího zatížení obyvatel získáme nový druh příjmu, odhadovaný na 80 milionů, což nám umožní snížit o tuto částku sazbu osobní a pozemkové daně.“
Stručně řečeno - jednalo se o obnovení státního monopolu v té podobě, v jaké je uplatňován dodnes (až na to současné snižování jiných daní...).
Za zmínku stojí, že v r. 1960 byla vydána ve Francii pamětní plaketa, na níž je dosti nesourodá dvojice s textem po obvodu:
QUADRICENTENAIRE JEAN NICOT 1560 - 1810 TROISIEME JUBILE DU MONOPOLE (Čtyřsté výročí Jeana Nicota 1560 - 1810 Stopadesátileté výročí monopolu):
K dvousetletému výročí tabákového monopolu již žádná plaketa vydána nebyla...

Libo-li šňupeček?

Druhou rovinou vztahu Napoleona k tabáku je rovina soukromo-spotřebitelská.
Napoleon totiž nekouřil, nýbrž šňupal, a to náruživě. Šňupání tabáku bylo ještě nedlouho před ním považováno div ne za všelék, zejména proti migrénám. V 18. století se však stalo hlavně společenským fenoménem a bylo rozšířeno přinejmenším stejně jako dnes cigarety. Na rozdíl od kouření dýmky šňupala i nejvyšší aristokracie včetně urozených dam. Šňupací tabák byl totiž téměř vždy aromatizován. Potěšení to bylo dostupné, vždy po ruce, nevyžadovalo přípravu ani čas. Šňupání a následné kýchání ve dvou či ve skupince bylo považováno za projev vzájemného porozumění a družnosti, nabídnout šňupeček bylo stejně zdvořilé gesto jako dnes podání ruky. Výroba šňupacího tabáku byla poměrně pracná a náročná, vyráběly jej specializované tabákové mlýny. Tabák se mlel na co nejjemnější prášek a přidávaly se do něho vonné rostlinné či ovocné esence. Projevem společenské úrovně pak byly krabičky na šňupací tabák čili tabatěrky, které se stávaly vnějším projevem bohatství a vkusu majitele či majitelky. Byly tak i ekonomicky nezanedbatelné - jejich výroba a zajištěný odbyt zaměstnávaly řady zlatníků, ebenistů, malířů, řezbářů kamejí a slonoviny... Sloužily totiž i jako jeden z nejčastějších dárků, asi jako dnes knihy (no, možná ještě o něco víc...). A protože ke šňupání jsou třeba i kapesníky či kapesníčky, o práci měli postaráno i pláteníci a krajkáři.
Tabatěrky se vyráběly takřka ze všeho, počínaje obyčejným dřevem a běžnými kovy a konče zlatem a diamanty. Při jejich zdobení se fantazii nekladly žádné meze a dodnes je na nich patrný vkus doby a prostředí.
Napoleon nešňupal, protože by potřeboval nebo chtěl tabák jako lék, šňupal jako statisíce ostatních, byl to pro něho prostě okamžik odreagování. Jeho spotřeba šňupacího tabáku byla i na tehdejší dobu impozantní:
Rok XIII : 3 dózy strouhaného tabáku („dóza“ zde může být cokoli - i třílitrák)
1811 : únor a duben: tabák za 144 franků (cca 10 kg)
1812 : 18 kg „dárkového“ mletého tabáku
1813 : 1 dubová truhlička s 12 kg tabáku v prášku, dvě dubové truhličky tabákových svitků
1814 : leden - 6 kg
(takhle to bylo kdesi převzato z časopisu Esprit médical, č. 129, r. 1936, bohužel víc než tento kusý údaj jsem nenašel)
Jelikož jeden šňupec představuje množství, které se vejde mezi lehce stisknuté špičky palce a ukazováčku, zkuste je spočítat...
Napoleonův tajemník baron de Méneval tvrdí, že Napoleon vlastně nešňupal, nýbrž k tabáku jen voněl, takže nekýchal, nesmrkal a nepotřeboval tudíž kapesník. Jakožto občasný „šňupák“ si dovolím polemizovat. Šňupací tabák je jako tmavohnědá mouka a abyste vůbec něco ucítili, musíte si jej přiblížit až k nosu, takže se chtě nechtě umažete. Šňupat lze stejně jako šlukovat - od letmého „polibku“ cigaretě až po naplnění celé kapacity plic, tj. od lehkého doteku nosu až po hluboké nasátí až někam do hlavy... Mělo by se skutečně šňupat jen takovou intenzitou nádechu, jako když chcete přivonět ke květině. Jenže i přitom vám prášek do nosu vnikne a sliznici podráždí, a není-li to přímo na kýchnutí, smrkat se za chvilku musí. K pouhému očichávání by se tabák nemusel mlít, stačilo by čichat ke smotku tabáku vcelku...
Na druhé straně Méneval vyvrací pověst, že Napoleon nosil šňupací tabák volně v kapsách vesty:
„Nechápu tu absurdní a často se objevující povídačku, že císař si bral tabák přímo z kapsy vesty. Jelikož to bylo zvykem velkého Fridricha (myšlen pruský král Friedrich II. veliký), lidé myslí, že císař ho v tom napodoboval. Jenže Fridrich byl špindíra, kdežto Napoleon byl úzkostlivě čistotný. Měl v komnatě neustále deset vždy plných obdélných tabatěrek s antickými medailony na víčku, které podle potřeby doplňoval. Tyto tabatěrky ho provázely na taženích a pomyšlení, že by si tabák bral jinak, by mu připadalo nechutné.“
Vyhrabal jsem dosti unikátní anonymní grafiku šňupajícího Napoleona (bez vysvětlujícího názvu „Šňupec tabáku“ by to ovšem vypadalo spíš, že se císař dloube v nose...).
Napoleon rovněž v duchu doby nabízel přátelské šňupečky svým vojákům, jak o tom svědčí následující mírně propagandistická postnapoleonská kresbička, bohužel s nečitelným komentářem:S Napoleonovými tabatěrkami se pojí i příběh o nezdařeném atentátu při stavebních úpravách čerstvě zakoupeného Malmaisonu - na webu ho citují podle Gazette de Québec ze 7. 5. 1801 a já se o něm dočítám poprvé v životě, tak k němu nemám co poznamenat:
„Následující řádky jsou výňatkem z dopisu došlého z Paříže a datovaného 4 ledna 1801. Právě došlo k dalšímu spiknutí proti Buonapartovi, naštěstí včas odhalenému. Když před dvěma dny vstupoval do svého apartmá (tj, v Malmaisonu), spatřil na římse tabatěrku velmi podobnou té, kterou obvykle nosí.Už chtěl po ní vztáhnout ruku, když řízením Štěstěny nebo uvážlivě sáhl do kapsy, kde nahmátl svou vlastní tabatěrku. Ihned pojal podezření, a když vstoupil jeho lékař, společně podnikli pokus na psovi, který na místě pošel.“
Atentátníkem byl zjevně jeden ze stavebních dělníků, o jeho odhalení se však nic nepraví.
Pokud jde o tabatěrky obecně, Napoleon je opět v duchu doby používal jako diplomatické i přátelské dary, měl za tím účelem vyhotoven celý seznam. Nešetřilo se na nich zlatem, drahokamy apod. V kurzu byly zejména tabatěrky s portrétními miniaturami jeho a rodinných příslušníků. Ostatní uživatelé si pochopitelně nechali na tento navýsost intimní předmět vypodobnit také sebe či své příbuzné - muži zpravidla ženy a naopak. Mnohé z nich byly dílem malíře Isabeye, který se na tento druh malby specializoval (nemaloval je pochopitelně při tom množství jen on sám, podílel se na nich celý jeho ateliér) a ve společnosti byly přes určitou jejich inflaci velmi ceněny.
Takto zaměřených osobností bylo víc, vynikal mezi nimi sběratel tabatěrek, Druhý konzul a později velkokancléř J.-J. R. de Cambacérès, o němž bylo známo, že kdo od něho něco chtěl, musel svou žádost podepřít drahou tabatěrkou, jinak byl bez šance.
Ukázky, vybrané z desítek dostupných, začnu ovšem tabatěrkou nedrahocennou, resp. vzácnou pouze tím, že patřila samotnému Napoleonovi:Nápis na rakvičce: PENSE A TA FIN, ELLE EST PŘES DE TOI = Mysli na svůj konec, je blízkoJiná, již skutečně císařská Napoleonova tabatěrka

Tabatěrka samé zlato a diamanty, kterou Napoleon daroval velkokomořímu hraběti de Mercy d´Argenteau


Typické tabatěrky s Napoleonovými miniaturami od Isabeye

Tabatěrka z malachitu a achátu, dar velvyslance Kurakina Cambacérèsovi
Tabatěrka generála Frianta (zlacené stříbro, dar přítele generála Moranda):
A na závěr jedna opravdu unikátní, k níž se váže příhoda:
Po korunovaci byly Napoleonovy korunovační klenoty vystaveny v Notre-Dame, odkud byly v r. 1815 odvezeny a v r. 1819 roztaveny v pařížské mincovně.
Pouze z císařova zlatého „vavřínového“ věnce, složeného ze 44 velkých listů, 12 menších a 42 bobulí, se zachoval jeden lístek. Napoleon jej věnoval malíři Isabeyovi, který později příhodu vylíčil takto: „V roce 1805 jsem v Saint-Cloud zkoušel císařovi královskou korunu, kterou si měl při korunovaci Italským králem v Miláně nasadit na zlatý věnec z pařížské korunovace. Jeden lístek věnce se přitom uvolnil a upadl. Chtěl jsem ho předat prvnímu komořímu, ale Jeho Veličenstvo mi řeklo: Nechte si ho v upomínku na vaši nešikovnost.“ V r. 1852 nechal Isabey u zlatnické firmy Leferre zhotovit pro lepší zachování cenné relikvie tuto tabatěrku.

středa 16. února 2011

JÍZDNÍ MYSLIVEC JMÉNEM VICHR

Když Marc Robine, zpěvák, skladatel a hudební historik, vytvářel spolu s mnoha francouzskými folkaři monumentální cyklus CD a objemnou knihu s texty i notami, vše pod názvem Anthologie de la chanson française, rozhodl se pro řazení tématické, přičemž jedno z oněch dnes už legendárních CD nazval (přeloženo) Písně vojáků, odvedenců a dezertérů. Zařadil do této skupiny písně, které se zpívají i u nás a zdomácněly dík starším překladům Hanuše Jelínka ve Zpěvech sladké Francie ( Dezertér, což je ta o krásné plavovlásce, pro kterou se kdosi dal na vojnu, Tři tamboři) většina ale zůstává za francouzskými hranicemi neznámá. Jedna, co se mi obzvlášť zalíbila obsahem i melodií, pochází z Anjou z doby kolem přelomu XVIII. a XIX. století, má krásně táhlý nápěv, a i když jsme se o to snažil sebevíc, zachoval jsem z obsahu jen první sloku a dvě poslední. Dvě uprostřed nešly a nešly. Proč? Kvůli přezdívkám.

Je známo, že vojáci u pluků dostávali přezdívky. Byly jednodušší k zapamatování a někdy představovaly i nom de guerre, čestná jména, která si jejich vlastníci vydobyli činy. Hrdina (a nejspíš i autor) této písničky si říká La Tempête, což znamená Bouře, Bouřka, možná i Bouřlivák, trochu posunutě Vichr (mimochodem, stejnou přezdívku měl i Napoleonův generál Andoche Junot, vévoda z Abrantès), a ve druhé sloce mluví o sobě i o svých nerozlučných druzích. Jak ale přeložit Brise Barrière a Tranche Montagne, Travers mur a Sans quartier? Lamželezo, Bourák, Záhorák, Neúprosný? Třetí sloka mluví o tom, že Bouřka je z vojenského rodu: děd žandarm (což značí druh zbraně jezdectva, ne policajta), otec poručík, dva bratři „v předvoji“ , tedy u lehkého jezdectva, dva další u vojska někde v Piemontu… Takže jsem se s tím musel popasovat trochu jinak…

Jako spousta vojenských písniček je i tahle o loučení při odjezdu, o dávání sbohem především nějakým kráskám, a mně napadlo předhodit vám jako ilustraci něco z jiného soudku. Především jde o obraz Evretta-Millaise Černý Brunšvičan. Nepochybně jde o scénu za níž se skrývá atmosféra Bruselu v noci z 15. na 16. června 1815, kdy brunšvičtí důstojníci Černého houfu v britských službách vyráželi takřka z bálu u vévodkyně z Richmondu na jih, ke křižovatce jménem Quatre Bras, kde mnozí z nich včetně jejich vévody padli…

Druhý obraz je od jednoho z Kossaků a jmenuje se Raněný kyrysník. Scénerie navozuje atmosféru ústupu roku 1812 s náhodným setkáním, pomocí, ukázáním cesty, výstrahou před nebezpečím a možná i vzpomínkou, která zahřeje a pomůže v té psí zimě přežít…

Třetí má název Smutná zpráva, navozuje atmosféru napoleonských válek z rakouského pohledu, namaloval jej Peter Fendi a může tvořit za písničkou jakýsi epilog, neboť i ona naznačuje možnost smrti „špatným způsobem“.

Do přiloženého videa jsem tyto obrazy nepoužil, upřednostnil jsem tu jednoho známého Géricaulta a pár dalších klasiků, především ale litografie z francouzského vydání pamětí kapitána Parquina, které pro edici nakladatelství Bussod a Valadon ilustroval z velké části von Myrbach… Bouřka či Vichr byl přece, jak se zpívá francouzsky i česky, jízdní myslivec…

Vraťme se ale k písničce. Francouzský vydavatel soudí, že kontrast dvou částí, první vychloubačně euforické a druhé s pochmurnou vyhlídkou na konec, je pro vojenské písně typický: jako by první část skládal ještě rekrut, který neví, co jej čeká, a druhou dodal ten, co pochopil… Je to rub a líc, nebo, řečeno s názvem nádherné knihy Alfreda de Vignyho, vznešenost a bída života vojenského…

A když jsem si tuhle písničku přeložil, tak si ji také zazpívám!

LA TEMPETE /VICHR/
francouzská lidová z Anjou/překlad Jiří Kovařík

Ještě jednou projdu městem,
abych moh´ všem sbohem dát.
Sbohem všechněm holkám hezkejm,
co se po mě budou ptát,
stejně jako svojí nevěstě,
která pláče nastokrát.

Za rodinu mám své druhy,
Za lůžku pak tvrdou zem.
Šavle, čáko, kůň, ostruhy,
celý svět je domovem!
Mně se nevyrovná nikdo druhý!
Já jsem jízdním myslivcem.

Já jsem z vojenského rodu,
otec býval kapitán,
v žilách mám krev a ne vodu.
Můj kůň už je osedlán.
Zítra bude náš pluk na pochodu,
Potáhneme do všech stran.

Teď dostanem za potravu
jen pár kulí z kanónu.
Kule urazí nám hlavu
bez velkýho pardónu.
Krví napojíme v louce trávu
bez loučení, bez zvonů

Kule rozdrtí nám tělo,
to je naším osudem.
Ne, že by se nám to chtělo:
Umřem špatným způsobem!

pondělí 14. února 2011

DAVIDŮV OBRAZ NAPOLEONA

Michal Šťovíček
O JEDNOM ZNÁMÉM OBRAZU

J.-L. David: Napoleon ve své pracovně v Tuileriích, 1812, olej na plátně, 125 x 204 cm, signován vlevo dole: LVD.ci DAVID OPUS/1812, Washington, National Gallery of Art

Ten obraz jako takový všichni známe, ale na francouzském webu Aid´Art jsem se o něm dočetl i věci, které možná každý z nás nezná, a o něž bych se tedy s vámi po určitých úpravách rád podělil:

Svou intimností a současně promyšlenou pózou vnáší do portrétní ikonografie panovníků nebývale moderní rozměr. Obraz pravděpodobně sloužil za vzor všech oficiálních portrétů následujících vládců Francie, od Červencové monarchie po V. republiku. Objednávka na obraz však nevyšla z císařských kruhů, nýbrž od mocného skotského lorda, markýze Douglase, budoucího 10. vévody z Hamiltonu, zapáleného milovníka francouzského umění a Napoleonova nadšeného obdivovatele. Douglasovy pohnutky však nevycházely pouze z fascinace velikou osobností, ani ze záměru podtrhnout tradiční francouzsko-skotské spojenectví. Objednával si totiž i jiné „královské portréty“, určené k výzdobě jeho zámku a k symbolickému vyjádření jeho nároku na trůn. Poslal tedy Davidovi přes prostředníka dopis, který adresát obdržel v srpnu 1811. Malíř, který s oficiálními portréty císaře neměl štěstí - všechny byly odmítnuty - objednávku ihned přijal. Musel být mimo jiné polichocen, že jeho reputace přesahuje hranice císařství. Následujícího roku plátno dodal.

Markýzova objednávka byla zcela konkrétní: David měl „přenést na plátno rysy velikého muže a vypodobnit jej při některé z událostí, které jej učinily nesmrtelným“. Výraz „veliký muž“ ukazuje na Douglasovy záměry: nechtěl pompézní portrét, nýbrž spíše portrét v dějinných souvislostech, ve stylu Bonaparte na přechodu přes Alpy.

Na Davidově obraze císař stojí, oblečený do uniformy plukovníka gardových granátníků, před svým psacím stolem, vedle „reprezentačního křesla“, které David sám navrhl a které se ve skutečnosti nacházelo nikoli v pracovně, nýbrž v pokoji v Tuileriích. Hodiny na zdi v pozadí ukazují 4:15 hod, zatímco téměř dohořelé svíčky nasvědčují tomu, že císař pracoval celou noc. Chystá se opásat kordem ležícím na křesle, aby se vydal nejspíš na vojenskou přehlídku? David zjevně markýzovo očekávání zcela nesplnil, zadavatel si nejspíš přál zobrazení mimořádné události, z níž by bylo možno ihned rozpoznat historickou velikost osobnosti.
Malíř oprostil portrét od vznosné výjimečnosti a nahradil ji pečlivě aranžovaným soukromím: „Zobrazil jsem jej ve chvílích jeho života, které jsou mu nejvlastnější - při práci,“ napsal skotskému šlechtici 8. května 1812. David se možná inspiroval Garnierovou objednávkou z r. 1808 na obraz císaře v pracovně vyzdobené bustami antických velikánů. V tomto procesu, v němž zobrazení velkého muže nabývá vrchu nad jeho apoteózou, David při prvotním uchopení tématu kladl důraz realismus portrétu. Jednak všechny rekvizity (psací stůl, kord či uniforma) jsou malovány podle skutečnosti, jednak se malíř snažil vystihnout panovníkovy rysy co možná nejpřesněji a nejrealističtěji: vlasy rozcuchané, kruhy pod očima a tělnatost zdůrazněná bělostí kalhot, odpovídající co nejvěrněji skutečnosti. Císařovu neatletickou postavu podtrhuje David v přípravných kresbách (zde jedna z nich), na nichž neváhá zdůraznit tělnatost a nahrbenost modelu, avšak v definitivní verzi je vyjadřuje jemněji. Soustředění pozornosti na hlavu odpovídá charakteru obrazu jakožto portrétu, k němuž se přímo vztahují všechny předměty na obrazu, takže plátno samotným svým realismem nabývá symbolického rozměru, který „skutečné“ detaily nenápadně ozřejmují bez jakékoli násilné vyumělkovanosti: Napoleon si stačí sám.
Postoj svým uzákoněným a strojeným charakterem narušuje iluzi „realistického“ portrétu. Záhyby koberce pod císařovýma nohama vnášejí dynamickou notu a podtrhují energii osobnosti, přičemž David ještě o něco přirozeněji přejímá šablony okázalého portrétu, které před ním použil Gérard na svém Napoleonovi v korunovačním rouchu: horní část těla ze tří čtvrtin natočená čelem, zrak obrácený na diváka, levá noha v lehkém contrappostu, což v tomto konkrétním případě postavu nadlehčuje. Pouze pravá ruka za vestou je gestem císaři vlastním. David kromě toho zaměnil pompu oficiálního oděvu za skromnější oblečení, které Napoleon s oblibou nosil zejména v neděli a v přijímací dny. Škála barev důmyslně vyvolává asociaci s celonárodním rozměrem podobizny: kompozice vychází z velké bílé plochy ve středu plátna, jíž poněkud vlevo odpovídá modř uniformy, obložení zadní stěny a přehozu psacího stolu, poněkud napravo pak červená barva křesla, soklu psacího stolu, manžet a podšívky fraku.

David, který byl ve svých portrétech skoupý na rekvizity, jimi zde naopak nešetří a zobrazuje je s takřka zázračnou přesností, například svícen. Je tedy nutno pohlížet na tyto rekvizity, obklopující postavu, s největší pozorností, neboť skrz ně je symbolicky vylíčen význam portrétované osobnosti, jak požadoval zadavatel, a které by jinak v tuctovém portrétu selhávaly. Narážku na velké osobnosti antiky představuje kniha, Plutarchovy Paralelní životopisy (česky Životopisy slavnch Řeků a Římanů) na soklu psacího stolu. Uniforma, kord na křesle a mapa, na níž se David podepsal, znázorňují muže činu, vojevůdce v antickém duchu a zároveň hrdinu v duchu revolučním. Lev tvořící nohu psacího stolu, namalovaný s naléhavým realismem, svým čelným pohledem tvoří jakousi ozvěnu císařovy tváře a ještě jí přidává na rozhodnosti. Pero a papíry na stole naznačují, že císař celou noc sestavoval zákony. David zde obnovuje a oživuje Bonapartem tolik ceněnou ikonografii: obraz státníka-mírotvorce, jehož prototyp vytvořil Gros již v r. 1802 svým dílem Bonaparte, první konzul. Na srolovaném pergamenu lze číst pouze slovo „zákoník“. David ve svém popisu obrazu ztotožňuje tento detail s občanským zákoníkem, vydaným v r. 1804 a přejmenovaným v r. 1807 na Napoleonův zákoník. Zde Napoleon sám osobně pracuje a střeží spánek svého lidu, který je základem jeho legitimity zákonodárce, nikoli nějaké Boží či nadpřirozené řízení shora.
Jedná se tedy o regeneraci obrazu panovníka. Napoleon je na něm zbaven tradičních atributů moci a její okázalosti, a jeví se jako moderní státník, který zdroje své velikosti a opodstatnění své moci nalézá pouze sám v sobě. David určitým způsobem zavrhuje transcendentno a vrací člověka do středu zobrazení a zdůrazňuje hodnotu výstižnosti, která je portrétu vlastní. David dokazuje, že realismus jako nedílná součást žánru může být nositelem myšlenky, a že napětí mezi pravdivostí a dekorem, mezi mýtem a jeho ztělesněním, lze u portrétu panovníka vyřešit, aniž by přitom bylo třeba ustoupit od vnějších znaků. V r. 1812 však Napoleon ve své pracovně žádným oficiálním portrétem nebyl.

Závěrem stručný „životopis“ obrazu: v červnu 1811 objednán, v březnu 1812 dokončen, v listopadu 1812 odeslán do Skotska na zámek Hamilton, kde byl vystaven v jídelně, v r. 1882 prodán aukční síní Christie´s, přešel do Roseberyho sbírky, v r. 1951 prodán londýnské společnosti Wildenstein & Co., v r. 1954 jej získala Samuel H.Kress Foundation a darovala jej washingtonské National Gallery of Art.

neděle 13. února 2011

VOJENSKÝ ŽIVOT PODLE KAPITÁNA BLAZEHO (PAMĚTI 3)

Elzéar Jean Louis Joseph Blaze, narozený v říjnu 1788, vyřazený z vojenské školy ve Fontainebleau roku 1806, podporučík 108. řadového o rok později, kapitán a pobočník generála Rottembourga roku 1811, zraněný u Wagramu a v Hamburku, po sobě zanechal mimořádné, velmi zvláštní, nepříliš objemné a hodně zábavné dílko s nepříliš výrazným názvem Souvenirs d´un officier de la Grande Armée (Vzpomínky jednoho důstojníka Velké armády). Podtitul La Vie militaire sous le Premier Empire (Život vojenský za prvního císařství) napoví mnohem víc. Nejde totiž o příběh jeho života, tažení či skutků, o těch psal velmi málo a jaksi okem, ale o soubor postřehů i anekdotických historek, jak to v Napoleonově armádě chodilo. Psal je s nadhledem, ironicky, humorně, prostě s pravým esprit gaullois, tím neodolatelným a duchaplným francouzským šarmem. Místy možná trochu přeháněl a zacházel v ironii daleko, stvořil však velmi plastický obraz počínaje prvními dny v armádě či ve vojenské škole přes všechno, s čím se setkal. Charakterizoval život v kasárnách, v poli, pochody, přehlídky, i táboření, šarvátky i pocity v bitvě, chvíle veselé stejně jako trpké. Jednu kapitolu věnoval i těm ženám, o nichž se většina jeho současníků zmínila pouze okrajově: markytánkám. Před pár lety jsem ji přeložil do své antologie Ať žije císař a připadá mí příhodné ji tady zopakovat. Už proto, že těch, které se věnují re-enacementu, několik znám a velice si jich vážím!
Přiložené obrázky zachycují markytánky francouzské, tyto ženy však byly ve všech armádách (a jejich vážnost v "naší" rakouské dokládá divadelní hra J. K. Tyla
Paní Marjánka, matka pluku). Postupem doby dostaly cosi, co se silně podobalo uniformě, a staly se institucí, jak dokazuje závěrečná prastará fotografie (či spíše daguerrotypie) z časů Krymské války…
Blazeho vzpomínky vycházejí stále znovu a znovu, byť stará vydání jsou mnohem krásnější; to, které máte na snímku, vyzdobil vydavatel desítkami krásných litografií umělců jako byli Charlet, Raffet a mnozí další...

Kapitán Elzéar Blaze: Markytánky

Bývávalo krásné, to řemeslo markytánek. Tyto dámy obvykle začínaly tak, že šly za nějakým vojákem, jenž v nich vzbudil něžné city. Nejprve jste je vídali, jak cestují pěšky se soudkem pálenky přes rameno, za týden už ale seděly na nalezeném koni. Nalevo, napravo, před sebou i za sebou rozložily umně a vyváženě soudky i klobásy, sýr a jitrničky. Do měsíce měly zpravidla párem koní tažený povoz, který byl naložen zásobami všeho druhu nejen proto, aby se mohly chlubit vzkvétajícím řemeslem. (…). Důstojník jim dělal velikou radost, když si od nich půjčoval peníze: šance, že nějakého insolventního dlužníka spatří umírat, se obávaly mnohem méně než kozáků či tlup povalečů za armádou, které je přečasto připravily o poslední zlatku. (...)
V ležení představuje markytánčin stan rotní salon; je krčmičkou, kavárničkou, hlavním shromažďovacím místem. Hraje se, pije se tu, pokuřuje, neboť co dělat v táboře, když veškerá vaše zavazadla představuje srolovaný plášť dlouhý jak jitrnice a vy nemáte jedinou knížku? (...) Kantýnské prokazují armádě velkou službu a vydělávají přitom jmění, v jistých okolnostech pak jsou velice užitečné. Tyto ženy, obdařené energií, jenž sobě nemá příliš rovna, byly neúnavné. Čelily mrazu, vedru, dešti i sněhu jak staří granátníci a vždycky vyrážely na všechny strany, aby si opatřily to, co je pro jejich živnost nezbytné. Světáci, jimž nikdy v životě nic nezbytného nescházelo, si nedokáží představit, jak důležitá je za jistých okolností jediná láhev vína, jedinká sklenka pálenky.
Zkušená markytánka měla vždy něco v zásobě pro důstojníky, schovávala si to na těžké dny, což zdvojnásobovalo až ztrojnásobovalo cenu prokázané služby. Vskutku, jaké štěstí, jste-li v rozryté zemi, promáčení do morku kostí a předpokládáte, že spát půjdete bez polévky, když pak u vydatného ohně najdete plátek šunky či šálek horkého vína, případně oboje, což je nejlepší. Někdy to přišlo draho, jenže peníze jsou jen prostředek k získání potřebného. Ve chvíli, kdy nemůžete nominální hodnotu směnit za chléb, nemá zlato větší cenu než železo. V ruském tažení procházeli vojáci kolem furgonů plných zlata a nedotkli se jediné zlatky, protože široko daleko nebylo pekaře. (...)
Mnoho markytánek mělo odvahu jak staří granátníci. Tereza, ta z mojí roty, nosila vojákům kořalku v dešti kulek a kulí; dvakrát utrpěla zranění. Nemyslete si, že tomu nebezpečí čelila v naději na zisk, bylo to z ušlechtilejších pohnutek, neboť v bitvě nikdy nežádala, aby se platilo.
Madame Fromageot zkrášlovaly nesmírně šlechetné pohnutky, nicméně byla velice šeredná, avšak pramálo žen, které jsem spatřil (špatný, kdo o tom špatně smýšlí) měla tak krásně modelovanou nohu.
Bylo dosti směšné vidět ty dámy oděné do sametových a saténových rób, které jim vojáci prodávali za pár sklenek pálenky. Zbytek jejich toalety neladil, protože husarské boty či polní čapka tvořily celek dosti groteskní. Představte si pár těch rozvernic, jak sedí obkročmo na koni se dvěma obrovskými koši po stranách, a získáte u rázem představu o bizarním obraze, který to skýtalo. Tyto dámy rodily za pochodu někde pod stromem, pak vstaly a pokračovaly v cestě, přičemž se matka i dítě měly k světu. Nikdy je netrápily migrény, netrpěly na nervy, žádný ječný odvar ani bylinné extrakty v nich netlumily zápal, jež jim dodávaly alkoholické likéry. S touto dietou se těšily železnému zdraví a mě by zajímalo, co si o tom myslí páni lékaři pařížských dam.
Ve městě se o markytánky nikdo nestaral, v kasárnách je nechávali bydlet spolu s vojáky, a když jste je potkali na ulici, neuráčili jste jim věnovat pohled. Jenže v ležení to bylo úplně jinak, prokazovali jste jim jistou pozornost, z těch nejošklivějších se rázem stávaly krásky; i vyhladovělý lovec se s radostí zakousne do kusu tvrdého chleba, co najde na dně mošny. Chudáci manželé, či spíše ti, co jim bylo nosit toto jinak důstojné označení; je vám jasné, co se z nich stávalo! Vojákům nestačilo, aby se jejich přítomnosti zbavili. Jakákoliv záminka byla dobrá, aby pocítili trest a museli někde vartovat. Znal jsem některé z těch manželů, co měli pěknou ženu; půlku volného času strávili v base. Pokud si vyřídili účty s nějakým galánem své drahé choti, nastoupil na jeho místo další... (...)
Měli jsme v armádě markytánky, které se statečností a zásluhami svých manželů vyšvihly hodně vysoko. Jedny si dávaly říkat paní baronko, druhé paní generálko, pár se jich dokonce ráno probudilo a zjistilo, že jsou paními vévodkyněmi. Znal jsem některé z nich; nudily se ve svých krásných salonech a tesknily po bouřlivém životě plném událostí, který dřív vedly. Znal jsem i jiné, jezdily v ekvipáži tažené čtyřspřežím a shledávaly velice pobuřujícím, když je na cestě zdržovaly začátečnice na vzpurném koníku mezi dvěma soudky. Už zapomněly, jak jim kdysi setkání s honosným povozem vadilo. Ve Fontainebleau jednou hráli francouzští komici před císařem Figarovu svatbu. Když opona klesla, maršál Lannes zvolal:
„Když pomyslím, že jsem se kdysi dal málem umačkat, abych tuhle komedii viděl! A dneska v ní nevidím nic zábavného.“
„To je tím,“ odpověděl mu Napoleon, „že tehdy jste byl v přízemí a teď jste v první lóži.“