středa 3. listopadu 2010

BITVA U ROCROI

Spojit několik věcí do jedné je těžké a tento příspěvek, vedený dotyčnou snahou, tedy bude poněkud dlouhý. Přiměl mě k němu článek (viz níže) o Pérez-Revertově knižní série a podle ní vytvořeného filmu Kapitán Alatriste; filmu dominuje monumentální scénou bitvy u Rocroi, která se stal hrobem tercios viejos, před nimiž se do té doby třásla Evropa. Onu závěrečnou scénu naleznete v přiloženém videu. První vložený obrázek jsem publikoval už v sérii, věnované Bitevní galerii ve Versailles, je to plátno, zachycující vévodu d´Enghien, francouzského velitele, v jedné z rozhodujících chvil bitvy. Druhý zachycuje sérii plánků oné bitvy mezi Španěly a Francouzi, svedené v Flandrech 10. května 1643. Stáhl jsem jej z výjimečných webových stránek a pro vaši radost jsem prolink na ně vložil do nadpisu. A konečně přiložený (dosti dlouhý) text je kapitolou z mé loni vydané knihy Mušketýr, nesoucí podtitul Život a doba hraběte d´Artagnan (více o ní opět někde na blogu přes heslo mušketýr). Snad vám tahle nadílka udělá radost!

Bitva u Rocroi

(kapitola z knihy Mušketýr)

V úterý 12. května 1643, dva dny před smrtí, měl Ludvík XIII. sen, považovaný později všemi přítomnými a celou zemí za prorocký. Když se probral, pokynul Ludvíku II. de Bourbon, princi de Condé, kterému vyčerpaným hlasem řekl:

„Právě se mi zdálo, že váš syn, vévoda d’Enghien, změřil síly s nepřítelem. Byl to těžký a urputný boj, vítězství se dlouho klonilo na jednu i na druhou stranu, nakonec ale zůstalo nám a my ovládli bojiště.“

Jeho Veličenstvo možná blouznilo, možná se tu přání stávalo otcem myšlenky, všichni však věděli, že se někde na severozápadě Francie schyluje k bitvě, která může monarchii buď vážně ohrozit, nebo hodně pozdvihnout. Když o ní dorazily ke dvoru zprávy, byl už Ludvík XIII. několik dní mrtev.

Co oné bitvě předcházelo, shrnují Mémoires de M. d’Artagnan následovně:

„Několik dní před královou smrtí Mellos, který po určitý čas předstíral, že chce vpadnout do Francie podél řeky Sommy, rázně vypochodoval směrem na Champagne a začal obléhat město Rocroi. Toto město, které je něčím jako promenádou pro cestu z nizozemské strany, má převelice výhodnou polohu…“

Courtilzův Mellos nebyl nikdo menší než vrchní velitel španělských sil a správce Španělského Nizozemí don Francisco Melo de Braganza, hrabě Assumar a markýz de Tor de Laguna, mladší syn z portugalské rodiny, která odvozovala svůj původ od portugalského krále Alfonse I.

Rocroi pak představovalo hradbami ze XVI. století obehnané město v ardenské vrchovině, ležící ve výšce 377 m n. m. a zhruba třicet kilometrů severozápadně od Charleville-Mézières.

Protivníkem dona Francisca de Melo a vrchním velitelem Armée de Picardie, Pikardské armády, byl Louis de Bourbon, vévoda d’Enghien (či d’Anguien, tato stará transkripce už ale téměř vymizela), prvorozený syn prince de Condé, mladík teprve jednadvacetiletý, pyšný stejně jako odvážný, ne však zbrklý, navzdory věku zkušený a zběhlý i ve vojenské teorii. Činy a válečnickým uměním na sebe upozornil už roku 1640 při obléhání Arrasu či o dva roky později v čele šlechtických dobrovolníků před Perpignanem.

Pikardská armáda, rozložená v údolích řek Somma a Authie, kolem měst Amiens, Doullens, Abbeville a Montdidier, čítala 21 jezdeckých pluků, 20 pluků pěchoty a 12 děl. Byla to klíčová pozice, neboť před pár lety dobytý Arras přehrazoval císařským i Španělům hlavní trasu směrem na Paříž, vedoucí přes Amiens.

Paříž představovala už více než sto let, od dob císaře Karla V., vysněný španělský cíl a don Francisco de Melo zatoužil po jeho naplnění. Ze strategického hlediska se nemusel Enghienovou armádou kolem Arrasu, ani dalšími uskupeními v jeho blízkosti, příliš trápit, neboť na hlavní město francouzského království vedla ještě jedna cesta, po níž mohla armáda pochodovat. Stačilo změnit východiště celého tažení, posunout je na východ, k údolí Meusy (Maasy), a zahájit tažení zhruba z Hennegavska, z prostoru Namuru. Rocroi, ležící tehdy téměř u hranice, tvořilo v tomto směru jediný význačnější opevněný bod, přičemž mělo valy dosti zanedbané a posádku v síle pouhých 400 mužů. Až by padlo (nebo bylo obejito, což rovněž nepředstavovalo problém), pokračovala by armáda dona Francisca přes Rethel k jihozápadu na Remeš, čímž by se Champagni i Pikardii vyhnula a Paříž by před sebou měla jak na dlani. Stačilo postupovat dál údolím Marny…

Španělský velitel soudil, že po skonu kardinála de Richelieu a s francouzským králem na smrtelném loži nastala příhodná politická situace, načež kolem sebe shromáždil 28 000 mužů a začal přecházet hranici. Předvoj hraběte z Isenburgu oblehl 13. května Rocroi a o dva dny později se k němu přidalo celé jádro až na 6000 mužů, pochodujících z Lucemburska; ti se měli připojit později. Oněm šesti tisícům velel Johann (či Jean), baron de Beck, syn sice urozeného, leč chudého pastevce; ve vojenských službách Španělsku se tento muž vypracoval až na správce lucemburského vévodství a tamního vrchního velitele, kterému vojáci pro neutuchající energii říkali generál Vorwärts, Vpřed (pro zajímavost, tak budou Prusové za napoleonských válek přezdívat maršálu Blücherovi).

Pokud jde o obležené Rocroi (nebo ve staré francouzštině Rocroy), jevilo se tak slabě hájené, že Melo nehodlal hloubit složitou a náročnou cirkumvalanční linii; rovnou nařídil kopat sapy, to jest klikaté přibližovací zákopy. Ty měly spolu s děly, jež přivezl patnáctého hrabě de Fontaine, na dobytí Rocroi stačit.

Don Francisco nepochyboval o úspěchu, proč také. Měl s sebou soldáty, kteří prošli mnoha evropskými bojišti, krom Španělů, Italů a Valonů i Alsasany a Lotrinčany, muže ze zemí německých, rakouských i českých, dokonce i obávané, divoké chorvatské jezdce. Ostříleným žoldnéřům veleli muži zkušení, ověnčení mnoha vavříny. Donu Franciscovi sekundoval hrabě Paul-Bernard de Fontaine, lotrinský šlechtic, správce Brugg a oblíbenec nyní už mrtvého kardinála-infanta (který zemřel 1641 jako dvaatřicetiletý na žaludeční vředy), jinak voják, jenž sloužil ve španělských tercios na pět desetiletí. Krom něho tu byl i Johann de Beck, kterému rovněž zbělely vlasy pod přilbicí. V čele jezdectva stál don Francisco de La Luna, vévoda Albuquerque, proti dvěma předchozím mladší, přesto však zkušený i obávaný, a tímto výčtem bychom mohli pokračovat.

Vévoda d’Enghien, který převzal velení Armée de Picardie 17. dubna, dostal první zprávy o pohybech na hranici 10. května a hnul se na východ, k městu-pevnosti Saint-Quentin. Současně k sobě přibral, neboť na to měl od krále právo, i část sil sousední Armée de Champagne s Rogerem de Bussolts, baronem de Luc, hrabětem d’Espenan. Čtrnáctého postoupil ještě dál, k opatství Fervacques u Saint-Quentinu, a téhož dne se zde dozvěděl jak o smrti krále Ludvíka, tak o tom, že Španělé začali obléhat Rocroi. Oznamoval mu to po zvláštním kurýrovi a vlastnoručním listem princ de Condé, Enghienův otec, který jej naléhavě volal do Paříže, neboť tam šlo o vliv, moc, úřady a důchody, což vše souviselo s tím, kdo bude Francii vládnut, zda regentská rada, nebo Anna Rakouská.

Bylo výhodou energického, bojovného mládí, že Enghien ani na okamžik nezaváhal co má prioritu. Kardinálu Mazarinovi, který nyní řídil francouzskou diplomacii, napsal, že půjde na nepřítele, a hned nazítří také vyrazil na pomoc obleženému městu, jehož slabost i důležitost si uvědomoval. Rázně a cílevědomě vyslal vpřed i 1500 jezdců pod velením pětatřicetiletého Jeana de Gassion, Gaskoňce původem, hugenota vírou a hodností, či lépe armádní funkcí, mestre de camp.

Gassion válčil od roku 1625, nejprve jako protestantský rebel pod Henrim de Rohan, pak jako žoldnéřský velitel ve švédské armádě krále Gustava Adolfa, od roku 1636 ale sloužil Francii a stal se chráněncem kardinála de Richelieu, který si lidi dokázal vybírat velmi pečlivě. Byl to muž nevelké, robustní postavy a osmahlé pleti, činorodý, zkušený i podnikavý, schopný v sedle třeba i spát, pravý prototyp lehkého jezdce, který se nedá ničím zastavit. Pochopil princip rychlosti i překvapení a razil heslo, že válka se musí živit válkou:

„K čemu zbytečnosti a laskominy,“ prohlásil podle Tallemanta des Réaux. „K válčení postačí dobrý chléb, dobrý sýr a dobré víno!“

Jeho úkolem nyní bylo podniknout průzkum, přivézt co nejvíce zpráv a dostat do obleženého Rocroi sto padesát mužů, kteří by slabou posádku alespoň trochu posílili.

Enghien zatím došel sedmnáctého do Bossus-les-Rumigny, což leží dvacet kilometrů jihozápadně od Rocroi, a přijal hlášení od Gassiona, který se vrátil od Rocroi. Byl to skvělý raport, z něhož se vévoda dozvěděl o síle nepřítel, rozložení táborů, stavu obléhacích prací a nakonec si vyslechl prostými slovy oznámenou historku, kterak stovka fyzilírů (střelců vybavených novinkou, mušketou s křesadlovým zámkem) a čtyřiadvacet urozenců od šlechtických gard vniklo do města s nákladem kulí i prachu, přičemž zle pocuchalo jeden italský regiment v čerstvě navršené redutě…

Dojít se tam dá jen skrze dlouhé průseky. Výjimku tvoří strana od Sévigny, tam je ale průchod obtížný jen čtvrt francouzské míle. Poté se cesta rozšiřuje a vede na pláň dost širokou, aby se na ní rozvinuly dvě armády. Les, jímž se však musí projít, je tak mokřinatý a křoviny tak husté, že tudy vojska projdou jen v zástupu a s těžkostí,“ hlásil Gassion.

Na základě tohoto hlášení svolal vévoda válečnou radu. Byla poněkud bouřlivá, nejen proto, že teprve nyní vévoda oznámil královu smrt. Starý, zkušený, leč opatrný maršál François de L’Hôpital, hrabě de Rosny (předtím nosíval predikát du Halier; jméno de L’Hôpital si zvolil až nyní, když dostal maršálskou hůl), jehož dal vévodovi král jako mentora, poradce a v jistém smyslu krotitele mladické nerozvážnosti, kategoricky odmítl provokovat silnějšího nepřítele před Rocroi k bitvě. Věk i zkušenosti mu velely použít osvědčenou, opatrnou únavovou strategii.

„Maršál L’Hôpital se proti tomu postavil pod záminkou těžkostí, které to představuje, ve skutečnosti ale z toho důvodu, že měl tajný pokyn vyhýbat se bitvě. Královna matka, která mu jej poslala, soudila, že nelze prohrát a otevřít tak všechny hranice nepříteli, což by zvrátilo její dosavadní štěstí, i když jí dříve opačná přání vyhovovala,“ mínil Courtilz a naznačil tím, že Anna Rakouská, která ještě před pár lety podávala pomocnou ruku lecjakým nepřátelům svého chotě, začínala vystupovat jako hlava království, střežící korunu pro svého synka a cílevědomě směřující k regentství, tedy k vládě nad Francií.

Ohnivý Enghien ovšem nehodlal dbát instrukcí, které dostal z Paříže krátce po svém příjezdu k vojsku a v nichž stálo:

„Ničeho nepodnikat jinak než skrze pana Du Halier (tj. maršála de L’Hôpital) a stále se řídit dobrými radami tohoto pána.“

Trval ve válečné radě na svém a jeho názor podpořil i sedmatřicetiletý Claude de Létouf, baron de Sirot, Burgunďan, voják stejně moudrý jako smělý, který za sebou měl školu nejlepších vojevůdců té doby: sloužil pod Mořicem Nasavským, Albrechtem z Valdštejna i hrabětem Gallasem a vědělo se o něm, že si v jedné z bitev vyměnil výstřely z pistolí s králem Gustavem Adolfem! Proti nevystoupil ani třetí z hlavních velitelů, Henri de Saint-Nectaire (psaný poněkud foneticky též jako Senneterre), markýz de La Ferté, muž, který velel švališerům u Casale i Aveinu a maršálskou hůl mu vynesl průlom u Hesdinu roku 1639. Tento ohnivý a vždy dobrou náladou překypující jezdecký velitel měl ve tváři mohutnou jizvu, stopu to po kulce z muškety, která jej o vlas minula roku 1625 při obléhání Privasu.29)

Tak se stalo, že na válečné radě, které byli přítomni i rytíř Laurent de La Baume Leblanc de La Vallière, Enghienův maréchal de bataille (což byl dobový ekvivalent náčelníka štábu; jinak šlo o otce slečny de La Vallière, metresy Ludvíka XIV., k níž v rámci příběhu o d’Artagnanově době rovněž dospějeme), velitel nevelkého dělostřelectva Henri de Chivré, markýz de La Barre, a vrchní kontrolor (tedy pokladník) Sébastien de Beaulieu, nakonec padly rozkazy pro následující pondělí 18. května v ofenzivním duchu.

Gassion, známý tím, že mluvíval bez okolků, uzavřel onu poradu otázkou:

„Nu, mordious, co se ale s námi stane, když prohrajeme?“

„S tím si nedělám hlavu,“ odpověděl mu Louis de Bourbon, „protože v té chvíli už budu mrtev…“

Zkušený Sirot, zaskočený tím, jak rázně i smysluplně si mladý Enghien počínal, později napsal:

„Každý si už byl plně vědom toho, co má dělat.“

Celkem 23 000 mužů (což bylo zhruba o 5000 méně, než měl protivník), z toho na 7000 jezdců, se začalo chystat na pochod, který je měl dovést k nepříteli před Rocroi. Jak přesun, tak i výběr místa pro rozvinutí do bitevních šiků vévodu stavěly před nemalé těžkosti, pramenící z charakteru terénu. Jediný vhodný přístup pro vojsko byl na jihozápadě, přesto však se muselo projít sevřeně u Sévigny-la-Forêt oním lesem, který Gassion popsal, a postupovat na planinu, ohraničenou zprava lesním porostem, zleva mokřinami. Enghien to dokázal ne v zástupu, ale dvěma kolonami (v šíři par quatre, tj. ve čtyřstupu, jak bylo tehdy u Francouzů obvyklé), na terénní zlom jižně od Rocroi (v místě řečeném Cheval-Blanc, Bílý kůň) došel po třetí odpolední, vyhnal odtud protivníkovy přední stráže a nařídil, ať se vše rozvine. Don Francisco učinil ve vzdálenosti kolem 900 metrů totéž a vše nasvědčovalo, že k boji dojde ještě téhož dne. Ke slovu nicméně přišla jen španělská děla, která Francouze připravila o 300 mužů. Pak, kolem šesté večerní, se ale hnul na levém francouzském křídle L’Hôpital, což vypadalo nečekaně, leč starý maršál sledoval cosi jiného než měření sil. Podnikl výpad, o kterém přesvědčil maršála de La Ferté, velícího tomuto křídlu, a se třemi pluky simuloval obchvatný manévr španělského pravého křídla, čímž si vytvářel prostor, skrze který měly jiné jednotky vstoupit do Rocroi, aby posílily posádku. Doufal pak, že zklamaný Francisco Melo obléhání vzdá a odtáhne, leč zmýlil se, neboť onen manévr vytvořil mezeru na spojnici francouzského středu s levým křídlem a hrabě Isenburg se tam s alsaským jezdectvem rozjel. Po této šarvátce zaujaly obě strany původní pozice a měření sil bylo odloženo na zítřek. Don Francisco přitom pochopil, že zas tak velkou převahu nemá, a poslal kurýry pro šestitisícový odřad Johanna de Becka, přičemž věřil, že k němu nejpozději do sedmé ranní dojde.

Večerní soumrak tedy zastihl obě armády v paralelním postavení, jaké zaujaly už v odpoledních hodinách.

Španělské vojsko čítalo 18 až 19 batalionů pěchoty, 15 pluků jezdectva a 18 kusů děl. Středu, tvořenému dvěma sledy španělské, italské, valonské a německé pěchoty, velel hrabě de Fontaine, jezdectvo stanulo v souladu s obvyklým dobovým uspořádáním rozvinuto na křídlech. Na pravém křídle šlo o alsaské jezdectvo Ernsta, hraběte von Isenburg-Grenzau (či francouzsky d’Issembourg), na levém o flanderské jezdce dona Francisca de La Luna, vévody Albuquerque. Děla byla vysunuta před střed prvního sledu pěchoty.

Francouzské síly, čítající 15 batalionů pěchoty, 32 eskadron jezdectva a 12 děl, stály v obdobném rozvinutí. Pěchotě ve dvou sledech na středu velel Enghienem od Armée de Champagne přivolaný Roger de Bussolts, baron de Luc a hrabě d’Espenan, jezdectvu na pravém křídle Gassion a na levém de La Ferté. Narozdíl od sestavy dona Francisca de Melo si vévoda Enghien vytvořil na středu smíšenou, pěší i jezdeckou zálohu, kterou svěřil baronu Sirotovi.

Za tmy vévoda Enghien objížděl rozmístěné jednotky a pronášel slova povzbuzení, krátké věty, které srdce vojáků hřály. Nakonec sesedl před plukem Picardie-Infanterie a ulehl na holou zem, kde i usnul.

„Naši vojáci leželi v bitevním uspořádání na svých zbraních a čekali jen na znamení, aby vstali, foukli do luntů a vpletli je do mušket,“ vzpomínal později Sirot.

Vprostřed noci přivedly hlídky vévodovi jezdce, který se jim sám vzdal; byl to Francouz, jenž padl Enghienovi k nohám a začal vypovídat, co věděl. Že don Francisco čeká Johanna de Becka nejpozději v sedm ráno, čímž jeho síly vzrostou, že s ohledem na tuto pomoc svoje jezdectvo na levém křídle oslabil, přičemž nachystal embuscade, léčku. Před levým španělským křídlem se za terénní vlnou rozprostíral nevelký lesík, snad pouhý remízek, kam vyslal tisícovku mušketýrů, aby se tu skryli. Postupující Francouze odtud měli zasypat střelbou do boku či týlu...

Vévoda d’Enghien, pro kterého měly ony informace cenu zlata (a také je zlatem vyvážil), nařídil přípravu k boji a vydal poněkud změněné dispozice, v nichž se odráželo náhlé vnuknutí s nadáním výjimečného vojevůdce. Vojáci pluku Picardie-Infanterie zahájili na jeho pokyn pomalý, tichý postup tmou a enfants perdus, ztracenci z jejich řad, vnikli pod velením sergent-majora de Pédamont do lesíku. Tisícovka zde ukrytých mušketýrů tvrdě spala, probudili se teprve po pár výstřelech, než ale procitli, srážely je k zemi píky i rapíry. Někteří se dali na panický útěk, padli však za oběť Gassionovým rejtarům, kteří zatím lesík objeli. Bylo kolem třetí ranní a z těch v remízku prý nepřežil jediný...

Jednadvacetiletý Henri de Bourbon, vévoda d’Enghien, už měl na sobě tou dobou úplnou jezdeckou zbroj, jen přilbu rázným gestem odmítl a nasadil si na kadeřavé plavé vlasy, která mu padaly k ramenům, klobouk s bílým, zdaleka viditelným peřím, odznakem vrchního velitele. Pak dal povel všem eskadronám na pravém křídle k útoku. Osm si jich vzal sám a vyrazil vlevo od onoho remízku, sedm zbylých vyjelo s Gassionem napravo. Terénní vlna i lesík je zpočátku kryly, a když se jezdecké šiky vynořily, bylo pro Albuquerquovo jezdectvo naproti příliš pozdě. Sice už vstávalo, jen část ale nasedla na koně a dokázala útoku čelit. Ti připravení vyjeli čelně proti Gassionovi, do pravého boku jim ale vpadl Enghien, leč Albuquerque stihl sešikovat druhý sled. Ve tmě, která dýmem z rejtarských pistolí jen zhoustla, se strhla nepřehledná vřava, do níž zasáhli z nedávno obsazeného lesíku i pěšáci Picardie-Infanterie, kteří tu náhle byli jak ostrůvek v moři koní. Nezaváhali, vytvořili obranný octogone, osmihran, spíše shluk, mířící píkami a mušketami na všechny strany. Jezdci z Flander nakonec nápor francouzské kavalerie nevydrželi a obrátili koně. Nebyl to útěk, jen obvyklá snaha vymanit se z dotyku a provést seskupení k protiútoku. Vítězící Condé, kterému se podařilo rozbít celé levé protivníkovo křídlo, vyjel někdy po čtvrté ranní na vrchol terénní vlny, odkud mohl v prvních paprscích dne spatřit celé bojiště, avšak to, co uviděl, by leckterým velitelem otřáslo. Jeho levému křídlu totiž hrozilo zhroucení...

Výstřely a vřava na straně u lesa, tedy na východě, kde Enghien útočil, totiž vyburcovaly obě armády. Pod velením markýze de La Ferté se hnulo francouzské jezdectvo na západě, tedy na levém křídle u mokřin, a zopakovalo stejnou chybu, jako včerejšího večera. De La Ferté se nechal zmást tím, že hrabě Isenburg stáhl na noc svoje jezdectvo poněkud vzad, vyrazil do prostoru, který viděl jako výhodný k bočnímu úderu na pěchotu, a hnal se vpřed. Musel ovšem projet více než kilometr, což vzalo koňským nohám sílu a sevřené šiky rozvlnilo. Když Isenburg vyrazil na čerstvých koních vpřed, nezastavil se jako včera a udeřil plnou silou alsaských jezdců takovým způsobem, že francouzskou kavalerii doslova rozprášil. Maršál de La Ferté se sice snažil chybu napravit, shromažďoval kolem sebe, co mohl, zasáhla jej ale kule z pistole a poté ho dvě rány rapírem srazily s koně. Zraněný, zkrvavený a zmazaný se ocitl v Isenburgově zajetí.

Část Isenburgových rejtarů sice opustila řady a cválala za kořistí směrem k francouzským stanům i povozům, německý hrabě však stočil jádro nalevo a udeřil s ním do nekrytého levého křídla i týlu Espenanovy pěchoty. Kopyta koní, výstřely a mohutné seky srážely švýcarské i francouzské pikenýry a mušketýry, jezdci pronikli až k tuctu děl na středu, kde kdosi zasadil smrtelnou ránu rytíři de La Barre, velmistru a veliteli artilerie. Maršál de L’Hôpital se zatím snažil napravit situaci na levém středu, seskupil kolem sebe něco jezdců, přibral pár batalionů pěchoty a ztracená děla dobyl zpět, při pokusu o protiútok ale utržil ránu z pistole do ramene a musel být odnesen. Pěší pluky Rambures a Picardie se statečně bránily, leč ustupovaly a znovu musely nechat děla nepříteli.

Španělská i ukořistěná děla nyní zahájila palbu na Francouze a La Vallière, který nastoupil místo raněného L’Hôpitala, viděl východisko jen v rozkazu ke spořádanému ústupu. V té chvíli k němu přicválal ze zálohy na středu Sirot, aby zjistil, oč jde.

„Všichni bijí na ústup; bitva je ztracena,“ odpověděl mu de La Vallière.

„Ztracená? Sirot a jeho druzi ještě nebojovali! Vzhůru hlavy!“ vykřikl velitel záloh ve třetím sledu a obrátil koně ke svým, aby je vedl kupředu.

Šlo o první krok ke zvratu v situaci, kdy bitva vypadala po všech stránkách jako prohraná.

„Mezi pátou a šestou ranní bylo naše levé křídlo poraženo, naše děla ukořistěna, La Ferté zajat, L’Hôpital vyřazen z boje, La Barre zabit a náš střed na ústupu; italská infanterie postupovala a tercios viejos se ji chystaly podpořit,“ konstatoval vévoda d’Aumale v obdivuhodné monografii, věnované princům de Condé.

Chyběl však ještě krok druhý, který nemohl učinit nikdo jiný než Enghien, a mladý vévoda právě onoho rána potvrdil, že patří mezi největší válečníky své doby.

Z místa, kde vévoda d’Anguien zastavil, aby za španělskou linií seskupil svoje vítězné eskadrony,“ psal i se starou transkripcí jména vévoda d’Aumale, „nemohl vidět podrobnosti celého obrazu, avšak směr, v němž houstl dým, planina pokrytá prchajícími, postup alsaského jezdectva i postoj nepřátelské pěchoty, to vše mu ukazovalo děsivými tahy štětce na porážku velké části jeho vojska. Nezaváhal ani na okamžik a měl jedinou myšlenku: vyrvat nepříteli dosud mlhavé vítězství, vyprostit své poražené křídlo, ne však tím, že by mu letěl na pomoc. Udeřit hodlal jinak. Poskytl pár minut odpočinku koním, což mu stačilo, aby si promyslel nový plán boje, koncepci zcela originální, která nemá v jiné bitvě příkladu. Nechal Gassiona s několika eskadronami vpravo, aby rozprášil valonskou kavalerii, která se opět seskupila, nechal svojí rozvinuté koloně provést změnu směru takřka vlevo v bok a hned se s nezměrným zápalem vrhl, či spíše vše obloukem vedl na bataliony, otočené k němu zády.“

Pro podobný zámysl by se vskutku těžko našel jiný příklad; onen smělý obchvatný manévr o více než sto let předstihl svou dobu, jako kdyby patřil do éry nové války, již přinese teprve Francouzská revoluce! Byl to manévr, kterým by se mohl pyšnit i Napoleon!

Oči velitelů italských, španělských, německých i valonských pěších batalionů dvou sledů na středu dona Francisca de Melo se upíraly dopředu, ne vzad, část druhého sledu možná tou dobou postupovala vpřed a rozvlnila řady. Úder Enghienových jezdců, z části do železa zakutých a kyrysy oděných jízdních arkebuzýrů, dopadl naprosto nečekaně, nejprve na italské tercie na křídle, pak na Němce i Valony a všude se nesl zoufalý pokřik:

„Jsme obklíčeni!“

Pěší mušketýři neměli odvahu pálit salvami, neboť by stříleli do vlastních, pikenýrům nezbýval čas ani prostor napřáhnout své dlouhé zbraně a jezdci sekali rapíry z výšky, rozmachem od koňských šíjí, obloukem, který byl schopen utínat hlavy. Střílelo se málo, vyprázdněné pistole s kolečkovými zámky už vložili jezdci do holstrů, místo nich užívali jen čepele, koňská kopyta a hrudě. Mnozí z vyděšených pěšáků prchali, mohli však jen do směrů, kde čekala záhuba, do lesíku obsazeného francouzskou pěchotou nebo k předním řadám ustupujícího, přesto ale bojujícího nepřátelského šiku. Jen ti šťastlivci, kteří dokázali nabrat směr k Albuquerquovým jezdcům, měli šanci, jenže rejtaři Gassionovi pobodli koně za nimi.

Don Francisco de Melo chvátal ohroženému středu na pomoc, mohl si ale vzít jen pár zbylých kornet Isenburgových.

„Oslepený kouřem i prachem se chystal vjet do jedné francouzské eskadrony, když ho zadržel Duque, kapitán jeho gard, a odvedl jej k chrabrému mestre de camp, hraběti Ritbergovi, který se snažil zastavit svůj pluk. Vrchní velitel na vojáky křičel, snažil se je strhnout, proud jej ale odnesl. Francouzští švališeři ho poznali, přitiskli jej, jemu upadla velitelská hůl a on sám měl sotva čas, aby se skryl v batalionu rytíře Viscontiho. ,Aqui quiero morir con los señores italianos. Chci tu zemřít s vámi, páni Italové,‘ zvolal don Francisco. ,Jsme připraveni zemřít ve službě králi,‘ odpověděl Visconti. A byl vzat za slovo, neboť klesl chvíli poté; jeho jednotka stála pevně a odrazila první francouzské jezdce,“ líčil heroickou pasáž na základě dobové relace vévoda d’Aumale.

Za Italy nejspíš tou dobou stál i Paul-Bernard, hrabě de Fontaine; dobové prameny dokládají, že postupoval kupředu se španělským tercio Velandia. Enghienovi jezdci, kteří se prosekali skrz Němce a Valony, nyní vpadli do zad i jemu a pramálo dbali na to, že jsou promíchání s prchajícími. Projeli skrze Melovu eskortu a pluk padlého Viscontiho, rozvrátili celý druhý sled, před sebou ale stále měli ten první, nedotčený, panikou nezasažený a připravený obrátit píky i muškety proti novému nepříteli.

Naštěstí stál na opačné straně, na jihu, Claude de Létouf, baron de Sirot, který už dokázal kolem své zálohy shromáždit leckoho s prvního sledu, leč bylo tu rovněž Isenburgovo alsaské jezdectvo, doposud vítězící. Nezdolný Burgunďan hnal do protiútoku své jezdce, Alsasany odrazil a donutil je, aby se unaveným klusem koňských nohou vrátili. Na další rozjezd neměli sil...

La Vallière viděl úspěch francouzských jezdců, stále však byl odhodlán ustoupit, leč nezdolný Sirot mu to nedovolil, Spíše na něj ani nedbal, a když projížděl kolem pěšáků, ochraptěle na ně řval:

„Vzhůru hlavy! Nikdo vás už nepronásleduje a den ještě neskončil! Na nepřítele! Povedu vás!“

To už zvedali mnozí důstojníci na meče své klobouky, mávali s nimi a na vojáky křičeli:

„Za panem de Sirot! Za panem de Sirot!“

Pak jim statečný jezdecký velitel skrze dým na severní straně ukázal bílý chochol na Enghienově klobouku. Možná jim jen namlouval, že ho tam vidí, avšak vévoda se vskutku objevil.

„Vyjel z té zuřivé vřavy s vlasy zcuchanými, očima planoucíma a s mečem v pěsti. Už to nebyl mladík poněkud zjemnělého vzhledu, který včera projížděl před jednotkami. Změnil se, v akci vyrostl, jeho nepravidelná tvář se náhle skvěla; byl to všemi poslouchaný generál, první voják vlastní armády, byl to bůh Mars,“ píše d’Aumale.

To už baron Sirot vytvořil linii pěchoty zvící osmi batalionů a vedl ji kupředu. Zbylá italská tercios nevydržela soustředěný nápor pěchoty z čela a švališerů z boku, leč španělské Tercio Velandia nezakolísalo ani o krok. Stálo naprosto předpisově, ne už ve starém tvaru s mangas, arkebuzírskými čtverhrany, na rozích velkého karé, toto uspořádání odvál čas. Spíš představovalo obdélník ze tří čtverhranů: vprostřed čtverec pikenýrů, flankovaných po stranách čtverhrany mušketýrů. Síla činila něco přes tisícovku mužů, pikenýři tvořili zhruba třetinu.

Tercio Velandia zle sužované Italy chránilo, podporovalo a umožnilo jim poměrně spořádaný ústup.

Postupující Francouzi ukořistili nazpět svých dvanáct děl, byť zatlučených a s rozbitými lafetami, leč kanonýři nepřátelští stále pálili a Isenburg se znovu šikoval s unaveným alsaským jezdectvem, ke kterému dojela i část jezdců Albuquerquových, avšak už to byl jen boj o čest či záchranu, ne o vítězství. Gassion z jedné a Sirot s druhé strany Isenburga sevřeli a kdosi z kyrysníků srazil hraběte ze sedla. Alsasané, kteří svého velitele milovali, si jej přehodili přes sedlo a na smrt zraněného vyvezli z boje.

Na bojišti už mnoho nezůstalo, jen elita všech elit, šest tercios viejos, prořídlé a semknuté nyní do dvou protáhlých karé. Původně nesla jména Castelvi, Garciez, Albuquerque (tato jednotka, jež by se dle velitele měla jmenovat Mercader, sestávala ze dvou batalionů), Villalba a Velaldia-Guzmán. Poslední dvě byla rozprášena a zahnána do lesa stejně jako na opačném křídle Castelvi, zbyly jen tři bataliony Tercio Garciez a dvojité Tercio Albuquerque. K nim se přidali jedinci či skupiny, všichni, co nechtěli nebo nemohli ustoupit.

Muži z tercios viejos, starých tercií, byli výhradně rodilí Španělé, zčásti urození a chudí hidalgos, zčásti vojáci bez modré krve (i když by to sami nikdy nepřiznali), přesně takoví, jaké vylíčil Arturo Pérez-Reverte v El Sol de Breda a kterak je (včetně bitvy u Rocroi) zachytilo i filmové zpracování Kapitána Alatristeho: pyšní i hrdí, odevzdaní, bez odmluv snášející strádání, krutí stejně jako skromní i trpěliví, bez výjimky hluboce věřící katolíci a dohromady ztělesnění prastarých vojáckých ctností.

Pro ně ještě nebylo vše ztraceno.

Ještě se mohl objevit Johann de Beck!

To věděl i Enghien...

„Útok začal bezodkladně; nejméně unavené či nejdříve seskupené bataliony se daly vpřed: pluky Picardie a La Marine vpravo, Royaux, Écossais a Suisses vprostřed, Piémont a Ramblures vlevo. Pan vévoda je s nimi, následují ho gardy a pár eskadron, co jej neopustily a nyní se chystají vrazit do prvního průlomu. Mušketýři jdou před linií připraveni na šarvátku.

Na jednom rohu nepřátelské falangy sedí na ramenou čtyřech nosičů muž, podle dlouhého bílého vousu se dá poznat: je to hrabě de Fontaine. Přísahal, jak se říká, že nebude proti Francouzům bojovat ani pěšky, ani v sedle. Přísahu dodržuje, neboť sedí v křesle, kam ho nemohoucnost upoutala. Ukazuje, že duše válečníka hýbe i tělem a dává mu život. Vše proti nám stojí bez hnutí. Fontaine si položil velitelskou hůl na nohy, mušketýři zasadili muškety a za sebou mají les pík. Francouzi se přibližují; když vyjde od některého ze ztracenců výstřel, řady se jen sevřou a neodpoví. Útočníci začínají rozeznávat ty muže malých postav, osmahlých tváří, zježených knírů, s hlavami ozdobenými podivnými klobouky a s pěstmi sevřenými na zbraních.

Náhle se Fontaine napřímí. Jeho osmnáct dělových hlavní se odkryje, muškety se skloní, krupobití kulí a kulek zamete předprseň z lidských těl i tu postupující francouzskou linii,“ takto onu chvíli vylíčil vévoda d’Aumale.

Když se dým rozplynul, spatřili Francouzi, které příval střel nezastavil, oba španělské čtverce chladné a uchystané k boji, třebas poslednímu. Salvy odpovídají salvám a Španělé jen svírají řady, aby zacelili mezery po padlých. Děla na španělské straně ztichnou, už není čas je nabíjet, umlkají i muškety. Dnou zchromlý Fontaine sedí zhrouceně v křesle, tváří k zemi a nejeví nejmenší známky života, neboť Bůh starému válečníku dopřál vojáckou smrt dřív, než mohl hrabě spatřit konec formace, pokládané do té doby za neporazitelnou. Francouzští kanonýři střílejí do rohů obrovských karé, ze stran i z týlu najíždějí švališeři i kyrysníci, tercios viejos ale přestály tři útoky a míní přestát i čtvrtý. Přesto několik španělských důstojníků vystupuje z řady a mává klobouky na znamení, že jsou ochotni vyjednávat.

D’Enghien vyjede s pár svými důstojníky a gardisty směrem ke Španělům, aby přijal kapitulaci na čestné slovo, padne ale pár nešikovných či nechtěných výstřelů a po nich se znovu rozpoutá peklo, z něhož vévoda vyvázne jen zázrakem nezraněný.

„Naše to rozzuřilo,“ konstatovala stroze francouzská relace.

Všichni a ze všech stran se na osamělé čtverce vrhli, bez pardonu, s touhou zabít a pomstít salvu, kterou všichni pokládají za nečestný úklad. Enghien se žene rovněž vpřed, marně se pokouší zbytečná jatka zastavit, vlastnoručně odzbrojuje mestre de camp Castelviho, pak přijímá od kapitánů Gardíese a Peralty jejich zbraně i slovo na znamení, že se vše vzdá, leč ještě nějaký čas marně křičí, že je po všem, ať ty statečné muže ušetří! Jeho důstojníci mu pomáhají, nějaký čas ovšem trvá, než jsou muži schopni vnímat a než ze vztekem i krví rozbouřená krev uklidní.

Jen zbytek tercios viejos přežije. Neodejdou s burgundskými kříži (zkřížené ostrve) ozdobenými vlajícími prapory, symbolem španělských armád, jak tvrdí poněkud romantická legenda, nedostanou čestný odchod. Tercio Garciez kapitulovalo jako první za slib, že budou jeho příslušníci posláni do Španělska. Zdvojené Tercio Albuquerque se vzdalo později a za podmínek méně výhodných, neboť nejspíše právě ono spustilo nechtěnou palbu po vévodovi.

Se Španěly, kteří tu padli, zemřela i španělská sláva a mýtus o neporazitelnosti. Za jejich porážku nemohl nedostatek zmužilosti, spíše strnulá taktika a nedostatek součinnosti pěchoty s jezdectvem.

Melovu armádu stála bitva na 7000 mužů, z nichž polovina byla zajata. Francouzi přišli o 2500 až 4000 mužů a na základě těchto počtů mnozí historikové pokládali Rocroi za nevelké vítězství, které operační sílu tercios ve Španělském Nizozemí příliš nepoškodilo, S podobným tvrzením lze ale souhlasit jen po matematické či čistě vojensko-taktické stránce.

Politicky znamenala vyhraná bitva neskonale víc, neboť Francii dopřála na pár let klid, což znamenalo mnoho, a kardinál Mazarin i královna Anna Rakouská dokázali tento triumf propagandisticky skvěle využít. Rocroi se stalo symbolem, na nějž musel být každý francouzský voják pyšný, a v určitém smyslu přineslo zlom. Francie, která šla v poslední době od porážky k porážce, měla ve zbývajících pěti letech Třicetileté války už jen sílit a růst.

Summary: Extract from my czech book "Mušketýr (The Musketeer: Life and Time of count d´Artagnan; ISBN 978-80-7268-634-6)" with the chapter "The battle of Rocroi" and video (youtube) with final scene from spanish movie "Captain Alatriste".

1 komentář:

Theodor řekl(a)...

Díky. Když jsem četl Váš příspěvek "Kapitán Alatriste", přesně po tomhle jsem zatoužil. Našel jsem si průběh bitvy u Rocroi na cizojazyčné Wikipedii, ale tohle je lepší.
TG