úterý 27. července 2010

BITVA U CHLUMCE A PŘESTANOVA

Příspěvek pana M. Kolomazníka, který přišel na mailovou adresu napoleonknihy@volny.cz, mi trochu vyrazil dech důkladností zmapování, textem i fotodokumentací. Týká se památek a pomníků na bitvu u Chlumce a Přestanova (v západní literatuře uváděné jako Kulm) roku 1813 v době Napoleonovy drážďanské ofenzívy. Je to střet, který stojí neprávem v pozadí zájmu za bitvami "moravskými" tedy za Slavkovem a Znojmem, a více informací o ní najdete z české literatury ve dvou knihách Milana Švankmajera (první se jmenuje Čechy na sklonku napoleonských válek a druhá Bitva u Přestanova a Chlumce 1813) či v III. svazku mých Napoleonových tažení (Proti všem). Fotografie jsem musel vzhledem z technickým možnostem blogu zkumulovat, čísla u nich však odpovídají číslům zastávek v textu a kliknutím si je dokážete zvětšit.

Tucet zastavení u Chlumce 1813

V době, kdy události z přelomu 18. a 19.století představují pro valnou většinu našeho okolí již nezajímavou, příliš vzdálenou a zaprášenou historii, si moc vážím této možnosti, jak představit svoji zálibu snad podobně zaměřeným nadšencům a kdo ví, třeba se někdo chytne a odkryje své vlastní zkušenosti s návštěvou podobných míst, třeba i v zahraničí.

Nemám v plánu zde představovat žádnou známou pařížskou nebo jinou zahraniční památku, byť i toto pro mě bývá vždy velkou životní událostí a mnohdy i srdeční záležitostí, ale rád bych zůstal na území Čech a Moravy, které na rozdíl od okolních zemí zůstalo relativně ušetřeno plošných hrůz vojenských tažení napoleonské doby, ale kde se v průběhu několika let odehrály čtyři, pro evropské dějiny více či méně významné bitvy. Možná proto, nebo snad i přesto je na našem území mnoho dochovaných pietních míst, připomínajících tyto události, které určitě stojí za návštěvu.

Vedle často připomínané a rozebírané slavné Napoleonovy bitvy s ruskými a rakouskými koaličními vojsky u Slavkova, méně známého střetu rakouského arcivévody Ferdinanda d´Este s bavorskými jednotkami u Štoků a závěrečné bitvy rakouského tažení roku 1809 u Znojma, se v roce 1813 v prostoru Krušných hor pokusil císař Napoleon o dvojí vpád do Čech.

Při pronásledování u Drážďan poražené „České armády“ se I. armádní sbor
pod vedením generála Dominika Reného Vandamma střetl 29. srpna 1813 u Chlumce (německy Kulm) s koaličními vojsky. Během následující dvoudenní bitvy byly francouzské jednotky obklíčeny a z valné většiny padly do zajetí, včetně svého velitele.

O druhý pokus o vpád se francouzské jednotky, tentokrát již pod dohledem samotného císaře, pokusily ve dnech 17. a 18.září 1813 v prostoru nakléřovského průsmyku, nedaleko dějiště prvního střetu u Chlumce. Zásluhou především rakouských oddílů byli francouzské jednotky odraženy. Spojenecká vojska byla na měření sil připravena a Napoleon na další pokusy o vpád rezignoval.

Na připomínku těchto událostí, bylo na památných místech obou střetů vybudováno několik pomníků. Díky neúplnosti různých průvodců, jsem na základě vlastních zkušeností s návštěvou této oblasti sestavil mapku s vyznačením pozice jednotlivých míst. Pokud někoho bude můj příspěvek motivovat, volbu pořadí návštěvy jednotlivých míst ponechávám plně na osobním rozhodnutí každého zvlášť.

Zastavení 1 - Jubilejní pomník ve Chlumci
Největší pomník na bývalém bojišti byl slavnostně otevřen v den stého výročí bitvy u Chlumce. Slavnostního ceremoniálu konaného dne 29. srpna 1913 se zúčastnil také arcivévoda Karel (budoucí císař Karel I.). Po slavnostní mši se konal slavnostní pochod vojenských jednotek, který trval téměř tři čtvrtě hodiny. Koncem druhé světové války si ze lva na kopuli pomníku udělali cvičný terč piloti stíhacích letounů a pomník poškodili. Dnes je pomník po celkové rekonstrukci.
Pomník, snadno rozpoznatelný už z přilehlé komunikace č.13, stojí na úpatí vrchu Horka na východ od Chlumce.

Zastavení 2 - Kaple Nejsvětější trojice
na vrchu Horka pochází z let 1690 – 1691. Jedná se o trojbokou stavbu, která je uvnitř zaklenuta kupolí s lucernou. Od roku 1838 byla pod kaplí umístěna rodinná hrobka Westphalenů. Dne 30. srpna 1813 řídil průběh bojů z vrchu Horka velitel francouzského I. armádního sboru Dominik René Vandamme, který byl později toho dne zajat. Přístupová cesta ke kapli je označena informační cedulí a je určena pouze pro pěší. Cesta ke kapli představuje příjemnou procházku v klidném parku.

Zastavení 3 - Ruský pomník v Přestanově
byl postaven na památku hrdinství ruské 1. gardové divize na místě, kde garda odolávala náporu nepřítele. K položení základního kamene jednoho z nejkrásnějších pomníků na bývalém bojišti, došlo 28. září 1835 u příležitosti setkání proti-napoleonské koalice v Teplicích za přítomnosti ruského cara Mikuláše I., pruského krále Viléma III. a rakouského císaře Ferdinanda I.
Pomník stojí na otevřeném prostrantví mezi Přestanovem a Soběchleby, napravo od komunikace č.13 spojující Chlumec s Teplicemi. Pietu místa umocňují mladé jehličnaté stromky vysázené podél přístupové cesty k pomníku.

Zastavení 4 - Hromadný hrob v Přestanově
nechal shromáždit chlumecký hrabě Josef Westphlalen roku 1835 z ostatků padlých vojáků, rozesetých po celém okolí. S ostatky 10 000 padlých jde tak o vůbec největší hromadný hrob na území Čech. Hrob se nachází uprostřed lesíka asi 200m za ruským pomníkem. Návštěva tohoto místa se díky své zvláštní atmosféře dotkne snad každého návštěvníka.

Zastavení 5 - Juchtová kaple
Původní barokní kaple stojí v místech, kde byl sváděn velmi tuhý boj k večeru prvního dne bitvy u Chlumce. Francouzi v tomto místě útočili s cílem prolomit obranu a zlikvidovat ruské dělostřelecké baterie umístěné nedaleko. Postup nepřítele byl v těchto místech s vypětím všech sil zadržen až s pomocí ruského gardového jezdectva. Kaple se nachází na místě, kde se křižují silnice ze Stradova, Přestanova a Unčína.

Zastavení 6 - Francouzský pomník
Jednoduchý asi 7m vysoký pomník věnovaný padlým francouzským vojákům byl postaven v roce 1911. Díky obětavosti bojem oslabených ruských jednotek na středu a levém křídle obrany, mohli v podvečer prvního dne bitvy dorazit početné čerstvé posily, jejichž zapojení do bitvy následujícího dne, vedlo k postupnému obklíčení a likvidaci Vandammova sboru.
Pomník se nachází jen pár desítek metrů od Juchtové kaple, na druhé straně křižovatky.

Zastavení 7 - Pomník ve Stradově
Pomník z roku 1843, autor je neznámý, byl postaven jako upomínka na prudké boje, které se o tuto obec odehrály. Stradov tehdy tvořil důležity předsunutý opěrný bod ruské obrany a v průběhu obou dní bitvy přecházel z rukou Rusů do rukou Francouzů a naopak.
Pomník naleznete uprostřed obce, kde mu jeho pozadí trošku nedůstojně vytvářejí hospodské reklamní deštníky.
Na SZ od Stradova se úporně bojovalo také o tzv. Klöcknerův mlýn, ten se bohužel do dnešní doby nedochoval.

Zastavení 8 - Pomník zajetí gen. Vandamma
stojí na místě, kde byl velitel francouzského I. sboru dne 30. srpna 1813 zajat ruskými kozáky a rakouskými dragouny z vítězné spojenecké armády. Pomník se nachází v blízkosti železniční trati procházející nad obcí Žandov. Naleznete jej asi 100m vlevo od křížení železniční trati se silniční komunikací. Vodítkem Vám může být místo, kde Ždírnický potok podtéká železniční trať.

Zastavení 9 - Pruský pomník ve Varvažově
byl vybudován na památku pruských vojáků generála Fridricha Kleista padlých v boji dne 30. sprna 1813. Nejstarší pomník bývalého bojiště byl slavnostně odhalen již 8. září 1817
za přítomnosti samotného generála Kleista. Pomník nese prvky novogotického slohu, v roce 1857 byl pomník zvýšen do současné podoby Pomník se nachází ve Varvažově poblíž křižovatky průchozí komunikace č.13 od Libouchce se silnicí č.248 vedoucí do Telnice.

Zastavení 10 - Rakouský pomník gen. Colloredo-Mansfelda
byl postaven na památku rakouských oddílů vedených hrabětem Hieronymem Václavem Colloredo-Mansfeldem, které významně zasáhly do boje až v průběhu druhého dne bitvy u Chlumce. Při pokusu císaře Napoleona o druhý vpád do Čech, měly hlavní zásluhu na odražení útoku francouzských jednotek.
Pomník, který byl odhalen 17. září 1825, se nachází ve Varvažově poblíž pruského pomníku, opět v blízkosti křižovatky průchozí komunikace č.13 od Libouchce se silnicí č.248 vedoucí do Telnice.

Zastavení 11 - Pomník gen. Kleista v Nakléřově
byl postaven v roce 1913 jako památka na pruského generála Fridricha Kleista, který před polednem druhého dne bitvy u Chlumce nečekaně přitáhl se svým vojskeml nakléřovským průsmykem, čímž vpadl do týla sboru generála Vandamma a rozhodl tak bitvu ve prospěch spojenců. Za tento čin získal Kleist šlechtický přídomek „von Nollendorf“ (z Nakléřova).
Paradoxně dnes není o gen. Klestovi na pomníku žádná zmínka.
Pomník stojí po levé straně poblíž komunikace č.248 ve směru na Nakléřov.

Zastavení 12 - Napoleonův památník
Z místa, kde původně stával gotický, později přestavěný na barokní, kostel sv. Josefa, měl císař Napoleon sledovat a řídit průběh bojů během svého druhého pokusu o útok ze Saska do Čech.
Kostel byl v roce 1973 na popud komunistické správy stržen. Nahradit jej měla obří svítící rudá hvězda, která měla být vidět až z Ústí nad Labem. Na místě, kde původně kostel sv. Josefa stál, je dnes pamětní „Napoleonův kámen“ a dřevěný kříž. Jen pár metrů odtud stojí pomník gen. Kleista.

Co dodat závěrem? Téměř všechna uvedená místa jsou dostupná automobilem, takže samotná návštěva této oblasti vám nezabere víc než pár příjemně strávených hodin vašeho volného času. Myslím, že je to skvělý tip, a mně nezbývá než vám popřát hezké slunečné počasí.

Miloslav Kolomazník

pondělí 26. července 2010

DETEKTIVKA Z NAPOLEONSKÉ ARMÁDY

„Les proies de l’officier“ (Důstojníkovy oběti) se jmenuje román Armanda Cabassona, který francouzské nakladatelství Nil Éditions vydalo v paperbackové sérii 10/18, v řadě nazvané „Grands détectives“, Velcí detektivové. Detektivka z napoleonských válek, přesněji z Napoleonovy armády, to tu ještě nebylo, i když, upřímně řečeno, je tu detektivní zápletka trochu v pozadí a záminkou k líčení jiných věcí. Hrdinou a velkým detektivem je kapitán 84. řadového Quentin Margont, kdysi republikán, teď voják svého císaře, který na velkého válečníka pohlíží poněkud kriticky. Tomu v roli Watsonů sekunduje jeho přítel a podřízený Fernand Lefine, bývalý husar, který usoudil, že vyzývavého řinčení ostruhami a soubojů pro nic už bylo dost, avšak někdy se mu krev po husarsku znovu rozproudí. Na tělech obětí hledá důkazy chirurg lékař Brémond a poněkud pohrdavě trojici pátračů sleduje Margontův druh, kapitán Saber, jenž má nadání stratéga, je gaskoňsky domýšlivý a netouží po ničem menším než po generálských epoletách.

O jaké zločiny vprostřed válek, v nichž je tolik mrtvých, jde? Nejprve o oběť v jednom polském hostinci, dívku pohlednou a slušnou, kterou najdou v tratolišti krve na jejím lůžku zle rozbodanou. Pachatel chtěl z místa činu utéci po střechách, hlídka postavu ve tmě spatřila, spustila poplach, že je to vyzvědač, a vystřelila, nicméně minula. Vrah seskočil, narazil na jinou hlídku, ta jej však poznala, stoupla si do pozoru a překvapeně vyhrkla: „Mon colonel...“ I ona skončila vzápětí s nožem v srdci, leč jiný voják vše viděl zdálky a oslovení „plukovníku“ slyšel... Eugène de Beauharnais, velitel IV. sboru Grande Armée, si povolává kapitána Margonta a dává mu vypátrání vraha rozkazem s tím, že vše musí být naprosto utajené. Vrahem je vyšší důstojník, obětí Polka, což by mohlo mít neblahé morální i politické následky. Píše se totiž roku 1812 a Velká armáda právě překročila Němen.

Jak tažení pokračuje, obětí přibývá a pokaždé to jsou sadisticky ubité ženy; jedna mrtvá u Ostrovna, jiná ve Smolensku, a tak dále. Kruh podezřelých se zužuje, ani Borodino ale nepřinese rozuzlení a na odhalení se čeká až do ruské zimy, do doby krutých mrazů a ústupu. To vše dává autorovi prostor k vylíčení atmosféry v armádě, zvyklostí, historek, bojů i velké bitvy před Moskvou, a nutno přiznat, že ruské tažení popisuje barvitě, svižně i se znalostí věci.

Pokud jde o Margonta a jeho smýšlení , vlastně jsem oboje představil úryvkem v příspěvku „Otázka pro čtenáře: Kým je pro vás Napoleon?“ ze 16. května. V této knize kapitán říká cosi podobného a je to názor k zamyšlení i k diskusi:

„Měl za to, že se Napoleon nechal svými nepřebernými úspěchy opít. Co horšího, války, vedené dříve k národní obraně, k uchování revolučních ideálů a osvobození lidu ze jha starých monarchií, se změnily v dobyvačnou expanzi. Přesto obdivoval génia toho muže, toho stratéga, který dobyl tolik nepravděpodobných a někdy i zhola nemožných vítězství... Tím, že Napoleon porazil Rakousko, Prusko a řadu dalších zemí, zachránil plody revoluce: zrušení starých privilegií, konstituci a Deklaraci práv člověka i občana. Hlavně tu šlo o větu, která lahodila uším i duši : ,Svoboda je věc, dávající člověku moc učinit vše, co neškodí právům jeho bližního...‘ Válka mezi Francií a Ruskem byla rozpoutána z vůle cara, který se už dál nechtěl řídit kontinentální blokádou, vyhlášenou Napoleonem, aby zruinoval Anglii a donutil ji žádat o mír. Margont ale nebyl naivní. Věděl, že další příčina konfliktu tkví v tom, že Evropa je pro dva tak mocné císaře příliš těsná. On sám byl ochoten do této války jít z jiných důvodů (a kdyby si žádný nenašel, musel by do ní vytáhnou stejně). Smýšlel jako republikán, občan a liberál, snil o zhroucení všech monarchií, po nichž by nastoupily republiky, vzkvétající na poli plném trosek i hnoje. (...) Margont byl přesvědčen, že to Napoleon se stal hračkou v rukou revoluce, ne naopak. Neboť francouzští vojáci s sebou nesli ideály svobody a rovnosti, které zapouštěly do lidských duší kořeny...“

Cabassonův román měl úspěch, po něm následoval další s titulem „Chasse au loup“ (Hon na vlka), kde je dějištěm Vídeň, ostrov Lobau a bitva u Wagramu. Do třetice pátrá Quentin Margont v „La mémoire des flammes“ (Paměť plamenů) v Paříži těsně před příchodem spojenců roku 1814 po roajalistovi, o němž si exkrál Josef myslí, že chce zabít Napoleona, jenže obětí má být kdosi jiný, stejně vysoce postavený, leč urozenější...

Pokud by román o válce s detektivní zápletkou některého nakladatele oslovil a svěřil mi jej, překládal bych s chutí...

sobota 24. července 2010

VERSAILLES-GALLERIE DES BATAILLES (1)

Galerie des batailles, Bitevní galerie (1), je jedním z velkých lákadel při návštěvě zámku Versailles, a může být i velkým zklamáním, neboť z důvodů, které jsme nikdy nepochopil, ji uzavírají, i když je vše ostatní otevřeno. Prostě tu působí typické francouzské „merde“… O jejím vytvoření rozhodl Ludvík Filip, poslední francouzský král, a na prostoru 120 x 30 metrů se shromáždily obrazy i sochy (většinou busty), tvořící doslova obrazárnu francouzských vítězství od ranného středověku po vrchol prvního císařství. Galerie, dílo architektů Fontaina a Nevpeua, byla zpřístupněna králem-občanem roku 1837 a plátna menší i větší (byť i to nejmenší je obří) namalovali mistři slavných i dnes zapomenutých jmen. Úroveň je tedy různá, byť styl historického realismu a akademismu musí každého milovníka vojenské historie nadchnout. Některé obrazy jsou doslova světoznámé a znovu a znovu se objevují v reprodukcích či na obálkách řady knih.

Chronologicky vše začíná bitvou u Tolbiacu (2, autor Ary Scheffer), svedenou Merovejcem Chlovíkem, králem Franků, r. 496 nad Alamany. Následuje bitva u Poitiers z října 732 (3, autor Charles Louis Steuben), ve které Karel Martel zastavil postup Maurů z Pyrenejského poloostrova. Je tu i tíměř neválečnický obraz KarlaVelikého jako mírotvorce, neboť tu v kompozici Aryho Scheffera přijímá hold poraženého Widukinda. V bojovné obraně Paříže před Normany roku 886 se na koni vzpíná hrabě Eudes, jeden z prvních Kapetovců (3, Victor Schnetz). Pak přichází klenot, bitva u Bouvines, svedená 27. 7. 1214 Filipem Augustem proti německému králi, anglickému králi a flanderskému hraběti; právem se o této bitvě říká, že stvořila Francii. Horace Vernet tu Filipa Augusta představil ve chvíli, kdy přijímá od svých baronů přísahu před bitvou (5). Mistrovské dílo Eugèna Delacroixe tvoří Taillebourg, bitva svedená Ludvíkem IX. Svatým proti Angličanům roku 1242 (6). Filip Sličný se rozmachuje mečem a poráží Vlámy u Mons-en-Pévèle roku 1304 na Larivièrově plátně (7) a válečnickou vřavou dýchá i Cassel, kde Filip VI. Valois rozdrtil roku 1328 odbojné Vlámy Nicolaase Zaanekina (8, Ary Scheffer). Hodně málo známý obraz Duguesclina, kterému se v Larivièrově kompozici vzdává u Cocherelu roku 1346 Jean de Grailly (9). Je to jedna z vrcholných epizod Stoleté války, k níž se váže i Lepeuvenův obraz dobytí Orléansu Johankou z Arku (10).

Deset letmo zmíněných pláten je jen zlomek toho, co Galerie des Batailles nabízí; soumrak středověku, renesanci, války v krajkách, dobu revoluce a konečně Napoleonova vítězství si nechme na další, nejméně dvě, spíše však tři pokračování… I tak je to povídání letmo a mnohem víc informací najdete v prolinku v nadpisu.

čtvrtek 22. července 2010

POLNÍ SOUD

Hledal jsem nějakou písničku, aby to nebylo jen o povídání, a chtěl jsem veselou, jenže se mi vše vymklo z rukou a ve vedru se mi povedlo najít jen velice truchlivou, zato překrásnou, alespoň já si to myslím. Video z youtube (prolink na přechod a eventualní stažení viz nadpis) má rovněž styl i atmosféru, který se jen tak nevidí. Text je o smutné věci, o polním soudu a popravě vojáka, který na ni čeká.Vojáci o tom zpívali, neboť to patřilo k jejich životu; vykonání rozsudku vojenského soudu museli totiž často přihlížet. Takřka všechny písně odsouzenců jsou zpívány v první osobě, jako kdyby je skládal ten, který se chystal předstoupit před popravčí peloton, nebo vystoupit na šibenici.
Kdo takovou píseň složil? Většinou někdo z vojáků, kteří asistovali posledním chvílím, či posledním přáním nešťastníka. Takřka všechny takové zpěvy obsahují jakési poslání, jisté mravní naučení a varování. Nedělejte to, co jsem udělal já, zaznívá mezi řádky. A většinou je zmíněn i čin, který byl přísně potrestán: dezerce, zabití důstojníka, atd. Tak tomu je např. v písni „Já na vojnu se dal, pro krásnou plavovlásku...“
Jedním z nejsyrovějších a nejzvláštnějších příkladů podobných písní je francouzská z okolí přístavního města Nantes, nazvaná
Le conseil de guerre, Polní (či Válečný) soud a na překladu jsem takřka nic neměnil. "Realistický tón a děsivě silné představy vyvolávající slova téměř nasvědčují, že byla napsána jedním z odsouzenců před popravou jako závěť…" napsal francouzský editor Anthologie de la chanson francaise Marc Robine, který ji s doprovodem bubnů i nazpíval.
Lze jen dohadovat, zda byla příčinou konce neznámého ta kráska z Nantes, k níž se před smrtí obracel. Asi ji velice miloval, jinak by nenapsal tak kruté vzkázání. Neboť ji chtěl ušetřit bolesti. Z rozchodu se přece jen člověk utěší snadněji než ze smrti toho, koho miluje…


POLNÍ SOUD
Le conseil de guerre

vojenská z Vendée, překlad J. Kovařík

Polní soud zasedal krátce
Můj ty smutku, to byl den!
Trest nejvyšší vyměřil mě
zítra budu zastřelen.
Až budu na nádvoří,
ať všichni se podívají
jak moji kamarádi
pušky k líci zvedají.

Druzi moji, kamarádi,
vám svoji smrt odpouštím.
Zastřelte mě bez váhání,
jen ať dlouho netrpím.
Mé tělo prostřílené
před vámi až zhroutí se,
ať někdo z vás mojí milé
tenhle lístek donese:

„S rozvahou a klidnou myslí
píšu to, co budeš číst.
Už mě nikdy neuvidíš,
už tě nechci, jsem si jist!
Lepšího ty si najdi.
Já za moc jsem nestál.
Na mne ve zlém nevzpomínej!
Prodej prsten, co jsem ti dal.“

ČTENÁŘSKÉ SNÍMKY (3): SAN PEDRO DE LA ROCA

Další příspěvek na napoleonknihy@volny.cz mi poslal p. Robert Ullman. Jsou to krásné ukázky bastionového opevnění z dob, které známe z dobrodružných knih a filmů o pirátech, bukanýrech a flibustýrech, či z knihy Holanďana Exquemelina, který sestavil životopisy slavných karibských pirátů, z nichž některé osobně znal. Takto snímky komentuje jejich autor a já mu děkuji:

Pevnost San Pedro de la Roca

Něco nenapoleonského; svého času jsem při svých návštěvách Kuby nafotil u Santiaga de Cuba tuto nádheru, Pevnost San Pedro de la Roca, která je ve vzdálenosti cca10 km od samotného města Santiago. Tato pevnost byla postavena Španěly, aby ochraňovala přilehlý přístav před nájezdy pirátů, jejichž útoky pustošily Kubu již od 16.století. Jedná se o nádhernou a perfektně zachovalou ukázku pozdně renesančního pevnostního stavitelství ze 17. století , srovnatelnou s obdobnými stavbami ze Španělského Nizozemí a Itálie. Její původní účel (bohužel ani její existence nezabránila několika postupným vydrancováním Santiaga piráty ) byl postupem let měněn, až jí nakonec potkal osud podobný brněnskému Špilberku - stalo se z ní vězení.
Ono je vůbec na Kubě velké množství památek a to jak z koloniálních dob, tak především z období války za nezávislost, tím mám na mysli válku z roku 1898, kdy Kuba si vydobyla za pomoci USA nezávislost na Španělsku. A bez ohledu na to, že se často jedná o památníky americkým jednotkám či pomníky padlým americkým vojákům, jsou Kubánci udržovány ve výborném a reprezentativním stavu ( např. muzeum na San Juan Hill ). Pokud se bude líbit, fota jsou přiložena a k dispozici ( kanóny jsou zcela evidentně francouzské, jejich původ neznámý)...
Robert Ullmann

úterý 20. července 2010

ČTENÁŘSKÉ SNÍMKY (2): PAŘÍŽ A VERSAILLES

Na adresu napoleonknihy@volny.cz mi přišel další cestovatelský příspěvek, v tomto případě od pana Romana Řičky. Fotografie z Paříže a z Versailles jsem jen seřadil do dvou "pohlednic" a komentovat je nechám jeho vlastním textem, byť do něj tu a tam závorkami vstoupím.
Paříž
Po dlouhém přemýšlení jsem si řekl, že bych mohl přidat svou trošku do mlýna a poslat Vám na mail pár fotografií z mé první a zatím jediné návštěvy Paříže (květen 2010), Přiznám se, že příští návštěva musí být delší než jen třídenní pobyt.
V každém případě je má manželka skvělá fotografka (a záběru Pantheonu dodává její přítomnost na snímku půvab; pozn. J. K.) a já tak měl lehkou úlohu ve výběru povedených fotografií. Horší to je s mým výrazem, který jí několikrát neseděl, takže jsem se občas cítil jako špatný herec při točení nějaké scény. Třeba budou fotografie inspirací pro ty, kteří s návštěvou tohoto skvělého místa zatím váhají. Stojí to za to. Místa na fotografiích jsou jistě zcela známá, ale např. Arc Triomphe du Carrousel (foto 3, připomínající triumf u Slavkova), "menší brácha" velkého Arc Triomphe, není zrovna tím velkým lákadlem, které se zobrazuje v průvodcích pro turisty.
O Arc Triomphe du Carrousel jsem toho předtím mnoho nevěděl a přitom to je krásná stavba. Na sochách vojáků nad jednotlivými sloupy, se podepisuje zub času čím dál více. Jejich obličeje jsou již k nerozeznání.
Na prohlídku Invalidovny (obr. 4) nebylo tolik času, co by si zasluhovala, ale Napoleonův sarkofág je impozantní (obr. 5). Opět ho znám z obrázků v knihách, na vlastní oči ale působí neskutečným dojmem. Alespoň na mne, mou drahou polovičku už tolik nezaujal. Vyloženě se jí nelíbil, nu co se dá dělat. Na její obhajobu musím říct, že na všechny místa jela se mnou absolutně dobrovolně :-)
Hrob maršála Lannese jsem musel v Pantheonu (obr. 1; obr. 2. je sousoší Národního konventu tamtéž) vidět na vlastní oči.
Versailles
Nemohl jsem nevyužít možnosti nechat se vyfotografovat u pláten, které znám jen z knih, kde jsou pochopitelně menší :-) A tak při spatření notoricky známého obrazu Napoleona jako císaře, jsem nechal manželku konat. Štěstí bylo,že turistů bylo z rána pomálu a tak jsme měli dost prostoru. Horší to už bylo v místnosti s obrazy slavných Napoleonových maršálů a generálů. Zrovna u vchodu visel obraz mého "oblíbeného" maršála Lannese a jelikož jsem se na poprvé údajně tvářil špatně, musel se záběr opakovat. Přiznám se, že zde je ten, kde se tvářím špatně. U busty Lassalovy jsem také nezaváhal, i když v muzeu v Invalidovně, je jeho také velice známý obraz v obří velikosti. Tam jsem se již ale zvěčnit nenechal, snad příště.

A mně nezbývá než dodat: děkuji. -jk-

sobota 17. července 2010

SHARPOVO ZLATO

Od přítele a překladatele Jiřího Beneše mi právě přišla zpráva, že ostravské nakladatelství Oldag vydalo další díl z románové série Bernarda Cornwella o Richardu Sharpovi s názvem "Sharpovo zlato". Tentokrát se v něm ocitneme opět ve Španělsku v době, kdy André Masséna chystá v pořadí už třetí napoleonskou invazi do Portugalska. Sympatický sharpshooter v uniformě 95th Rifles, jeho irský podřízený a přítel Patrick Harper, jezdecký kapitán von Lossow od KGL a další tu nečelí ani tak Francouzům, ale španělským guerrilleros, kteří si počínají přesně podle hesla, že ve Španělsku bude dobře, až tu bude viset Francouz s anglickýma koulema... Takže o zlato, které Arthur Wellesley nutně potřebuje na válku, chce Sharpa připravit guerrillero s přezdívkou El Católico a náš střelec ho naopak obere o krásnou Teresu Moreno, již dobře znají už ti, co viděli filmovou sérii. Vše vrcholí ve Francouzi obležené Almeidě a vy můžete hádat, zda tato pevnost vyletí do vzduchu v důsledku náhodného dělového výstřelu a kule zakutálené do prachárny, či jestli to způsobilo cosi jiného...
Jirka Beneš byl tak laskav, že mi poslal i krátkou ukázku svého překladu, který je (viz článek o románu "Azincourt", atd) skvělý...
A propos, pokud vás Bernard Cornwell a jeho knihy zajímají víc, v nadpisu je prolink na jeho webové stránky

Sharpovo zlato, úryvek z překladu Jiřího Beneše
Lossow věděl, že na to má jen chvilku, a využil jí dobře. Postřehl, že britská rota zmizela nalevo, a pak už měl před sebou pouze kopiníky, i když zahlédl, že dál nalevo sestupuje ze svahu batalion pěchoty a zjevně se chystá přispět k boji svou palebnou silou. A na to on nehodlal čekat. Pokynul trubačovi, aby zatroubil k útoku, zvedl šavli a dal Thorovi volnost. Thor, skvělé jméno pro koně, zvlášť takového, jako má on, který dokáže uhryznout nepříteli půl obličeje nebo ho srazit k zemi a udupat kopyty. A pod sebou měl dobrou pevnou zem bez těch zatracených králičích děr. Za takovou šanci, jako je tahle, se Lossow v noci modlil. Kopiníci, hlupáci s dlouhými zbraněmi, kterými umí jen bodat, ale už jimi nedokáží krýt útok, takže stačí dostat se až k nim, a jsou bezbranní. Slyšel, že se jeho muži ženou za ním, a otočil se, aby si ten skvělý pohled vychutnal. Cválající koně, natažené krky, hlava vedle hlavy, jak to má být, drny odletující od kopyt, lesknoucí se zuby a čepele zbraní… Není to pěkné od německého krále na anglickém trůnu, že mu dal tuhle příležitost?
Francouzi jeli pomalu a Lossow si pomyslel, že to musí být nováčci. Kopiníci se musejí střetnout s nepřítelem v plné rychlosti, jinak jsou ztracení. Řídil Thora doprava k nacvičenému manévru. Trubač znovu zatroubil, a i když signál zazněl při cvalu trhaně, přesto musela nepříteli stydnout krev. Lossow se dotkl levou patou bez ostruhy Thorova boku, mohutný hřebec se otočil jako tanečník, jezdec sklonil šavli, aby mířila v natažené ruce dolů jako bodec, a v plném cvalu se do tváří nepřátel smál a jejich kopí jen odkopával stranou. Věděl, že to bude trvat jen chvíli, vždycky to tak bylo, a zprvu se zdálo, že snad na něho nikdo ani nezaútočí. Ale pak proti němu ze zmateného houfu Francouzů přece jen jeden z jezdců vyrazil a Lossow nechal Thora, aby se vztyčil na zadní a se statečným chlapíkem, který se odvážil jeho pánovi postavit, se vypořádal po svém.
„Doleva!“ zvolal Lossow a Němci se stočili a dál trhali francouzskou linii, sekali do nepřátel a Lossow zářil.
„Poručíku!“
Důstojník zasalutoval, jako by byl na přehlídce, a ne v boji. „Pane?“
„Vezměte pěšáky za třmeny.“
„Provedu, pane!“
Tím jeho povinnost skončila. Avšak Thor potřeboval pohyb a Lossow mu ho dopřál. Dotkl se patami jeho boků a hřebec vyrazil vpřed. A pak opět zablýskla klingenthalská ocel a šavle odrazila kopí tak elegantně, že Lossow znovu výskl radostí. Vzápětí prosekla zakřivená čepel Francouzi hrdlo až na páteř a Lossow si přál, aby to takhle bylo pokaždé, boj se skvělou zbraní, na skvělém koni, se skvělým terénem pod sebou a nepřítelem k snídani.
Sledoval, jak se činí jeho muži, a cítil hrdost. Byli ukáznění, chránili se navzájem, dokonale vládli zbraní a Lossow věděl, proč dává lord Wellington přednost německé kavalerii. Nebyla tak blýskavá jako anglická, ani ne tak skvělá na přehlídkách, ale pokud šlo o pobíjení Francouzů, v tom se Britům přinejmenším vyrovnala. A přestože sledoval nepřátelskou pěchotu a dával pozor na létající kopí, uvažoval přitom, že Wellingtonova armáda by se mohla stát stejně dokonalým válečným nástrojem jako ty nejslavnější armády v historii. Proč ne, s muži, jako jsou tito jezdci, a s touto pěchotou? Bylo to krásné.

pátek 16. července 2010

DÍKY ZA PŘÁNÍ

Děkuji všem kamarádům a známým, kteří mi nejrůznějšími cestičkami popřáli ke zcela nedávnému životnímu jubileu, co by jubilem být nemělo, leč tok času berme, jak je, a přiznejme si šest křížků na krku, absolvovaných ve stavu relativní zachovalosti, když se podíváte zvenku a nebudete moc mžourat... Děkuji i všem, kteří to nevěděli, protože ono datum na blogu nenajdete, a přesto mi dělají nesmírnou radost, že mě čtou a komunikují se mnou; beru to neskromně jako nevyslovené přání...

Podobné jubileum trochu připomíná jednu scénu ze "Sedmi statečných", tu, v níž Vin (Steve McQueen) vypráví historku o chlapovi, co padal z dvanáctého patra a v každém patře slyšeli, jak si říká: "Zatím je to dobrý...!" C´est la vie, merde! Je lepší to zapít, zazpívat si a mně napadlo, že to za všechna slova udělá lépe písnička o markytánce Fanchon.

„Přátelé, je si třeba udělat přestávku a já vidím, kde vrhá zátka stín. Připijme na tu milou Fanchon a něco jí zazpívejme…,“ říká se (volně přeloženo) v první sloce jedné z nejoblíbenějších pijáckých písní napoleonské armády, kterou složil největší husar všech dob a jezdecký generál Antoine Charles Louis Lasalle (prý večer po bitvě u Marenga, tvrdí texty pod youtube videem, které najdete prolinkem nadpisu, to by v té zatracené bitvě ovšem musel nejdřív být...).

Proč ne, proč si ji nezazpívat, můžeme-li pít a líbí-li se nám děvčata. Každý nějakou Fanchon máme, ať je její křestní jméno jakékoliv, a je lepší pít na ně než na šedesátku. Tak na vás, mou Fanchon i na mne… Na zdraví!!! A plujme dál...

čtvrtek 15. července 2010

GRUNWALD: 600 LET


Na den 15. července připadá 600 výročí bitvy, které Poláci říkají Grunwald a západní svět spíše Tannenberg. V polském Krakově proběhnou dnes (neboť patnáctého právě je) oslavy; jak působivé budou, se bezpochyby dozvíme z youtube, či z dalších zdrojů. Pokud tam někdo ze čtenářů blogu zavítal a mačkal spoušť (fotoaparátu), bylo by od něj hezké, kdyby poslal fotky (na: napoleonknihy@volny.cz)!!! Já bitvu připomenu odkazem na III. svazek svých "Rytířských bitev a osudu", jenž nesl název "Čas Stoleté války" a vyšel v letech zcela nedávných v Mladé frontě. Vyjímám z něj současně jednu část z příběhu této bitvy, přikládám méně známé plátno Wojciecha Kossaka a video se střihovou sekvencí nezapomenutelného polského velkopfilmu "Křižáci" podle stejnojmenného románu Henryka Sienkiewicze. Má sice jinou hudbu, než film Aleksandra Forda (který jsem ve svých asi jedenácti letech v pražském kině Alfa doslova hltal a byl na něm několikrát), je však velmi působivý pro ty, kteří jej neznají, byť si myslím, že je jich pamálo. Na původní youtube video se opět dostanete prolinkem při kliknutí na nadpis.

Zkáza řádových korouhví
„Křižáci dvakrát vystřelivše z děl, silným nátlakem marně se snažili zlomit a zmást polské šiky, jakkoliv se vojska pruská s větším křikem a z vyššího pahorku do boje vrhla. Bylo na místě srážky šest dubů vysokých, na něž vylezlo mnoho lidí, neznámo, zda královských, či křižáckých, aby viděli první boj.
Tak strašlivý povstal hluk od vzájemného udeření kopí, řinčení dorážejících na sebe mečů a pancířů, že kolem nic slyšet nebylo. Muž na muže dotíral, zbraně s praskotem se lámaly, do tváří namířené hroty dopadaly. V tom zmatku a rachotu bylo těžko rozpoznat statečné od slabších, odvážné od zbabělých, silné od chabých, neboť všichni byli v jedno klubko spleteni. A necouvali, ani z místa nepostupovali, až když se nepřítel z koně svalil, nebo zabitý vítězi kousek volného místa poskytnul. A když byla zlomena všechna kopí, tu se bojovalo sekyrami a hroty na krátkých násadách a takový třesk to působilo jak v kovárně kladiva. Davem tísnění jezdci se mečem i šavlí rozháněli a tu už jen síla a osobní statečnost převahu měla,“ těmito slovy popisuje začátek bitvy Długoszova kronika, jejíž jazyk je barvitý, leč do jisté míry nepřesný.
První úder, jak už bylo řečeno, vedly litevské korouhve, to jest jezdci lehčí a hůře vyzbrojení i chránění než rytíři, na které se vrhly. Tento útok směřoval tedy z pravého polsko-litevského křídla na křižácké levé křídlo, možná i na levý střed. Byl tak rychlý, že děla mohla vskutku vypálit nanejvýš dvakrát, přičemž, v tom se kroniky shodují, neměla nijaký podstatnější účinek. Pak se korouhve srazily a na litevské straně mohla jedinou výhodu tvořit síla i rychlost rozjezdu. Jenže pokud vyjeli rytíři Litevcům vstříc, museli nabrat rychlost i oni. A pokud útok očekávali na místě, musela Vitoldovy šiky zbrzdit protilehlá stráň z údolí takřka vyschlého potoka.
Střet, lze-li kronikářům věřit, byl tvrdý a trval takřka hodinu, v níž síly Řádu nabývaly vrchu. Na bojišti přibývalo mrtvých a posekaných Litvínů, Vitoldovy síly zmáhala únava, beznaděj i panika, lehčí zbraně si marně hledaly cestu skrze rytířskou zbroj a mnozí bojovníci z litevských korouhví propadli panice. Stále víc jezdců obracelo a prchalo, přičemž někteří štvali koně až na Litvu, kde, jak praví kroniky, vykřikovali:
„Všechno je ztraceno! Všichni zahynuli. Já jediný zůstal!“
„Marně se Vitold, velký kníže litevský, snažil utíkající zadržet, marně na ně volal hlasem hromovým a rozdával rány. Zmatek Litvínů s sebou strhl i část Poláků, kteří se nalézali v jejich řadách...,“ dodává Długosz.
Není jasné, jak do boje v oné první hodině bitvy zasáhly polské korouhve, zdá se však, že se jádro vlastního polského vojska nepohnulo z místa. Tak to alespoň vyplývá z jiné pasáže výše citované kroniky:
„Vitold (...), jsa zarmoucen tímto útěkem Litvy, se obával, aby zle na mysl Poláků nepůsobil. Proto posílal kurýra za kurýrem ku králi polskému, ať už s bitvou neotálí, a když to nepomohlo, sám (...) ku králi vjel a zapřísahal ho, aby se do bitvy dostavil a svojí osobou všem odvahy dodal...“
Mimo Litevců do sebe boj vtáhl hlavně „cizozemskou“ polskou (většinou českomoravskou) svatojiřskou korouhev a tři korouhve smolenské na středu.
V té bitvě jen smolenští rytíři bojovali zarytě a nezahanbili se útěkem, což jim velkou čest zjednalo. A jakkoliv pod jednou korouhví většina rytířstva padla, přece jen dvě druhé korouhve vítězně z boje vyšly a spojily se pak s vojskem polským,“ tvrdí Długosz.
Smolenští, vedení Vitoldovým bratrem Lingwenem, vskutku zaplatili vrchovatě, první korouhev byla doslova vybita a z druhých dvou zbylo jen málo mužů. Mnohem hůře si vedla korouhev svatého Jiří, o které týž letopisec říká:
„Ustoupila tehdy z bojiště také jedna královská korouhev sv. Jiří, v níž sloužili Češi a Moravané; vedl ji Jan Sarnovský, Čech, který se svými ustoupil do háje, v němž byl král Vladislav se svými věrnými. A za nic se nechtěl do boje vrátit.“
Ke korouhvi (jíž za přesunů velel Sokol z Lamberka, ten však ale jako člen královské rady setrvával od počátku bitvy při Vladislavovi) vyjel pan Mikołaj Trąba, podkancléř, který si myslel, že takto ustupují polští rytíři Dobiesława z Oleszńice, a na Sarnovského (někdy bývá psán jako Žarnovský) se zle obořil. Ten se hájil, že sem neujel ani z bázně, ani z vlastní vůle, že jej strhli vlastní utíkající vojáci. Avšak rytíři Javor a Zikmund Rakovec z oné korouhve prý podkancléři pravili:
„Přísaháme ti, muži ctihodný, že ten člověk je nehodný nám velet a že nás z bitvy sem do lesa proti naší vůli zavedl. A na důkaz toho opouštíme jeho erb a sami se do boje vracíme.“
Což učinili a kronikář mohl dopsat mravní naučení, že se Sarnovský vrátil do Čech s takovou hanbou, až ho jeho choť nechtěla vpustiti do domu i lože svého...
Krizi, již křižácký protiútok na pravém křídle a středu způsobil, musely zažehnávat korouhve polské, které do boje vstoupily nejspíše až nyní. Pravděpodobně se tu do boje zapojila korouhev Gończa, velká korouhev krakovská a možná i další, sandoměřská, haličská a wieluńská. Křižáci, jimž se muselo při útěku Vitoldových šiků zdát, že mají vítězství na dosah, reagovali různě. Jedna část se dala strhnou a začala Litvíny pronásledovat hodně daleko, až k řece Marózka, čímž opustila mimoděk bitevní pole, druhá ale byla nucena stočit koně doprava a čelit korouhvím polským, jež se snažily stabilizovat situaci a podpořit umírající Smolenské.
„Po útěku Litvínů, když se prach, v němž nemohli bojující jeden druhého rozeznat, poněkud rozptýlil, a když se příjemný déšť snesl, vzplanula mezi Poláky a křižáky na mnoha místech zuřivá řež. Křižáci dotírali a se zápalem se snažili dobýt vítězství a v tom chumlu upadla na zem velká korouhev krále Vladislava se znakem bílého orla, kterou nesl Marcin z Wrocimowic, korouhevník krakovský, šlechtic erbu Půlkozy. Ale statečnější a v boji zběhlejší rytíři, kteří patřili pod znak oné korouhve, ji zvedli a donesli tam, kam patřila. Kdyby nebylo odvahy těchto statečných mužů, kteří prapor hrudí a zbraní hájili, byl by jistotně ztracen. Rytířstvo polské, chtějíc ze sebe tuto pohanu smýt, udeřilo s velikým zápalem na nepřítele a všechny ty houfce, které s ním bitvu svedly, porazilo a rozprášilo,“ praví Długosz.
Neříká raději, že pád hlavní polské zástavy bojovníkům Řádu neunikl. Z mnoha hrdel a zpod zdvižených hledí se začal drát vítězný řev, který se šířil a přerůstal v triumfální zpěv:
„Crist ist entstandin! Kristus vstal!“
Pak ale udeřily polské posily, nejspíše velkopolská korouhev z levého křídla Vladislavova uskupení, kterou přivedl do bitvy podkancléř Mikołaj Trąba. Krize na polské straně začínala být zažehnána a vidina vítězství před rytíři s černými kříži mizela. Zdá se, že tou dobou táhlo na třetí hodinu a paže mužů ve zbroji, kteří bojovali od poledního času, umdlévaly.
Pod rostoucím tlakem Poláků nyní zakolísali bojovníci Řádu a začínali zvolna ustupovat. Činili tak bezpochyby spořádaně, zmužile a pouze z nutnosti, neboť přesila vzrůstala a na určitých místech mohlo navíc hrozit obklíčení. Ulrich von Jungingen, sledující vývoj situace z velitelského stanoviště, se rozhodl, že hodí na váhu svůj meč. Byl odhodlán vpadnout postupujícím Polákům do boku z prostoru, jenž se útěkem litevských šiků uvolnil. Z taktického hlediska se jednalo o manévr, který mohl rozhodnout o vítězství, záleželo však, jak rychle se podaří a jaké síly jej provedou. Je těžké říci, zda si velmistr Ulrich dokázal pro podobnou chvíli uchovat čerstvou zálohu, nebo jestli se musel spokojit toliko s družinou kolem sebe, složenou z nejvyšších hodnostářů Řádu, pokud bezprostředně neveleli. Długosz sice tvrdí, že Hochmeister disponoval zálohou v síle šestnácti korouhví, druhá možnost je ale pravděpodobnější s tím, že se k vlastní družině přidávaly cestou posbírané křižácké lance. Velmistr von Jungingen vyrazil od jakéhosi lesíka na východ a po přejetí údolí se začal stáčet k jihu, do polského pravého boku. Jenže teoreticky skvělý manévr probíhal v praxi pomaleji, než bylo třeba. Někteří velitelé dosud nenasazených korouhví polských jej zaznamenali, spatřili velmistrovu korouhev se zlatým křížem a dokázali směru úderu vyjet naproti. Avšak ještě předtím, než mohli zasáhnout, došlo k dramatické epizodě, která mohla pro polskou stranu skončit katastrofou.
Když se Ulrichovi (či jak praví archaické prameny Oldřichovi) rytíři stočili k jihu a cválali se založenými kopími vpřed, do polského boku, ocitl se v jejich zorném poli poněkud vlevo, na výšině u lesa, nevelký shluk rytířů. Nic ho však neoznačovalo a oni měli před sebou jasný cíl, proto hloučku nevěnovali větší pozornost. Kdyby tak někdo tušil, že se vprostřed oné skupiny nalézá sám Vladislav Jagiello!
„Král v domnění, že nepřítel spatřil tu malou hrstku rytířů a míří na něj úmyslně, poslal co nejrychleji Zbigniewa Oleśnického, svého dvorního písaře, k nejblíže stojící korouhvi dvorní s rozkazem, aby co nejrychleji přibyli a zaštítili krále před hrozícím nebezpečím...,“ líčí tuto kritickou chvilku Długosz.
Někdo u krále bleskově svinul malý, leč příliš nápadný a určující praporec s orlicí. Mladý pan Zbigniew štval koně tryskem k dvorní korouhvi, dojel k Mikołaji Kielbasovi, erbu Nalęcz (polská obdoba točenice), jejímu veliteli, nařizoval jménem krále, avšak pan Mikołaj se po něm jen vztekle ohnal mečem a zařval:
„Cožpak, blázne, nevidíš, že nepřítel útočí na nás? A ty po mně chceš, abych nechal boje a běžel bránit krále? Bylo by to jako utéci a ukázat nepříteli záda! Sebe i krále bychom tak jen vystavili strašnému nebezpečí!“
Zbigniew se hnal tryskem a s nepořízenou zpět, aby králi zvěstoval:
„Všechno rytířstvo je zaměstnáno bojem s nepřítelem, bojuje, nebo se k boji chystá a žádný rozkaz k přesunu splnit nemůže...“
Šedesátiletý vladař ale tváří v tvář nebezpečí nezakolísal a neztratil chladnokrevnost. Naopak prý planul bojechtivosti, chtěl vyjet kupředu, a když jakýsi Čech, kterému dává Długosz jméno Źolawa, uchopil králova hnědáka za uzdu, šlehl mu Vladislav po ruce opačným koncem biče, načež nařídil, ať ho pustí a nebrání mu vyjet do boje!
Některé útočící řádové rytíře ovšem houfec upoutal a oni stočili oře směrem k němu, leč velmistr Ulrich na ně silným hlasem křičel, aby jim připomenul hlavní cíl:
„Herum! Herum! Zpátky! Zpátky!“
Všichni k převeliké škodě Řádu uposlechli, jen jeden nikoliv!
„A v tom běží rytíř vojska křižáckého, Němec Dypold Kikierzyc de Diebern z Lužice, zlatým pasem opásaný, v bílém, vyšívaném kabátci, jejž u nás jakka nebo kaftan nazývají, krunýřem je pokrytý a žene se s napřaženým kopím přímo proti králi, před očima celého vojska, které na to hledí,“ stojí v Długoszově kronice.
Diepold von Köckritz (psaný i jako Luitpold von Kökeritz) nepatřil k Řádu, byl to rytířský host z Dolní Lužice a nejspíš hodlal provést i rytířský skutek, stich zu rechten tjost, ránu skutečného rytířského klání, přičemž pravděpodobně netušil, že útočí na samotného krále. Nejspíš věděl jen, že má před sebou vznešeného muže ve skvělém odění a že vítězství nad ním mu dobude slávu i kořist.
„Tu král Vladislav zvednul též svoje kopí a očekával útok. Zbigniew Oleśnický však, jenž skoro bezbranný byl a jen zlámané dřevce třímal v ruce, ho ale předešel, z boku udeřil a z koně svalil třesoucího. Tu tedy král do tváře udeřil, až přilba odskočila. Pak ho nechal,“ říká Długosz.
Není to právě nejjasnější úryvek, vysvítá z něj však, že pan Zbigniew vyjel zcela nerytířsky, aniž ho soustředěný Köckritz spatřil, přirazil k němu z boku a udeřil Lužičana zlomeným dřevcem tak, že se útočník v sedle zapotácel. K útoku rozjetý král pak omráčeného rytíře zasáhl do tváře a vyhodil ho ze sedla. Długosz sice Zbigniewův čin převelice chválil a mladý písař vskutku jednal pohotově, přičemž chránil tu osobu, která měla cenu deseti tisíc rytířů. Jenže z hlediska rytířské cti se jednalo o naprosto neomluvitelný čin, ránu pod pás, což tvrdili i mnozí rytíři polští. Sám Zbigniew z Oleśnice se za onu ránu styděl, a když mu chtěl král dát rytířský pás, odmítl s tím, že raději půjde po dráze duchovní než válečnické. Vladislav mu pak vymohl biskupskou berli...
Jungingenův úder zatím pokračoval a zdálo se, že bude slavit úspěch, neboť mnozí z polských pánů si ve zvířeném prachu, jenž zakrýval praporce i erby, mysleli, že se to vrací od Tannenbergu litevské jezdectvo, které po první hodině boje uprchlo! Vidět možná bylo hlavně zbraně a mnoho řádových bratří útočilo nikoliv dřevci, ale (jak opět referuje Długosz) kratšími a v bitevní vřavě příhodnějšími sulicemi, tedy zbraní, kterou bojovali i Litvíni...
„Přeli se tak dlouho mezi sebou a v nejistotě byli, až konečně rytíř Dobiesław z Oleśnice, který měl v erbu kříž zvaný Dębno (klasický s monogramem ve čtvrtém poli), chtěl získat jistotu, pobodl koně a s napřaženým kopím se samojediný proti nim hnul. Ze středu Prusů pak proti němu vyjel křižák, vůdce houfců a korouhví, a zastoupil Dobiesławovi cestu, svým lehkým kopím jeho dřevce do výše odrazil a tak proti sobě namířenou ránu lehkým úklonem hlavy a odrazem neškodnou učinil. Dobiesław pak, vida, že ránu chybil, se proti takovému zástupu útočit neodvážil, neb by to bylo čirým šílenstvím, a rychle se ke svým navracel. Křižák se pustil za ním, namířil na něho kopí, zasáhl jeho koně do nohy, leč ta rána nebyla smrtelná. Poté se ze strachu, aby nebyl obklíčen, rychle vracel ke svým...“
Tento úryvek z Długosze je nejzajímavější pasáží jeho popisu bitvy a mnozí se domnívají, že onen „vůdce houfů a korouhví“ byl sám Hochmeister Ulrich von Jungingen, muž možná pyšný, leč každým coulem rytíř, který zažil mnoho turnajů.
Krátce nato udeřili velmistrem vedení jezdci Polákům do boku, jejich nápor ale měl jepičí život, neboť vzápětí byli sami napadeni z boku dvorskou korouhví, jež včas rozpoznala nebezpečí a přispěchala z levého polského křídla, aby útok teutonských záloh zastavila.
„A jakkoliv křižáci po nějaký čas odolávali útoku, nakonec je převaha vojsk polských obklíčila a oni byli na hlavu poraženi,“ dodává kronikář.
Porážku dovršila část litevských korouhví, které se Vitoldovi podařilo za cenu nezměrného úsilí na útěku zastavit, stmelit a přivést nazpět. Tyto jednotky vpadly Ulrichovu těžce sužovanému houfci do zad a změnily boj v jatka, ze kterých vyvázl jen málokdo. Těžko říci, zda to byly sulice Litvínů, které skoncovaly s Ulrichem von Jungingen, nebo rytířský zásah; probodané tělo našli vítězové na bitevním poli až navečer.
Smrt čekala i na ty křižácké houfce, které pronásledovaly po poledni prchající Litvíny. Když se obrátily a dojely k potoku, narazily na hráz stmelených Litevců i žoldnéřů polské svatojiřské korouhve, kteří jim nedali mnoho šancí. Poslední zuřivý boj se pak strhl u křižáckého obozu, tedy vozového parku. Tam došlo i ke zcela obvyklému plundrování a kořistění, jemuž nehodlal král, když sem dojel, bránit, jen kázal rozbít všechny sudy s vínem, aby zabránil nedůstojné pitce i možným násilnostem. Červené víno teklo do potůčku a odtud Marózkou do jezera, z čehož po letech vznikla legenda o potocích křižácké krve...
Pro Řád to byla katastrofální porážka, teprve navečer si však Jagiello a Vitold uvědomili její rozsah. Pacholek rytíře Mszczuje Łabędzy ze Skrzynna, sbírající na bojišti kořist, přinesl svému pánovi zlatý relikviář-pektorál a rytíř usoudil, že předmět tak drahocenný musel patřit někomu z nejvýše postavených nepřátel. Ukázal kořist králi a ten vyslal Stanisłaze Bolumina, zajatého rytíře z kulmské komturie, jenž dříve pobýval u velmistrova dvora a řádové hodnostáře osobně znal, aby místo nálezu prohlédl a mrtvé identifikoval.
„Tento muž také hledané mrtvoly nalezl a králi ukázal. Mistr Ulrich měl na čele a na prsou dvě rány,“ napsal Długosz, čímž vzdal mezi řádky hlavě Řádu hold; smrtelná rána nebyla v zádech.
Padli i velký komtur Konrad von Liechtenstein (kterého Sienkiewicz nazývá Kuno a v Křižácích jej nechává zhynout v souboji s vyfabulovaným Matějem z Bohdance), velký maršálek Friedrich von Wallenrode, velký šatný Albrecht von Schwarzburg, velký pokladník Thomas von Meerheim, kulmský komtur Eberhard von Ippinburg, engelsburgský komtur Burchard Wobek (Wobecke), graudenzský komtur Wilhelm von Elfenstein (Helfenstein), meweský komtur Zikmund Ramungen (Ranningen), nieszawský komtur Gottfried von Hatzfeld, osterodeský komtur Gamrath von Pintzenau, popauský komtur Wilhelm Rosenberg, redenský komtur Nicolas Mellin, schlochauský komtur Arnold von Baden, richtwaldeský komtur Nicolas Wiltz, strasburský komtur Balduin Stahl, toruňský komtur Johann von Sayn, tuchelský komtur Heinrich Schwelborn, dirschauský fojt Mathias Bebern, rogasenský fojt Friedrich von Wende (Wed) a další. Má se za to, že v bitvě zemřelo na straně „pruských pánů“ kolem 8000 osob, z toho 250 rytířů, to jest dvě třetiny všeho vojska. Vladislavovy ztráty (padesátiprocentní v litevských a smolenských řadách) se jevily ve srovnání s tím zanedbatelné; z urozených padlo pouhých dvanáct rytířů, z nichž Długosz jmenuje jako nejvýznačnější pana Jakubowského, erbu Róża (růže), a Imbrama Czulického, erbu Czerwnia (celorudý štít).
Hanebně prchali ti, kteří se před bitvou nejvíce vychloubali. Werner von Tettingen ujel až do své komturie v Elbingu, odkud ho měšťané vzápětí vyhnali jako psa.
„Werner Thettingen z Elbągu, jenž nejvíce proti míru mluvil a kterému gniewský komtur hrabě de Wende předpověděl, že svoji bojechtivost na bojišti hanebně ztratí, vskutku z bitvy zbaběle utekl, projel křižáckým táborem, nezastavil až v Elblągu, než tam nezůstal a přidal se k uprchlíkům, kteří v Malborku hledali útočiště. Komtur gniewský de Wende pak byl na bojišti nalezen mrtev, s ranou nikoliv v zádech, ale v prsou. Tak hrdinskou smrt nalezl,“ píše Długosz s připomínkou hádky, k níž mezi oběma řádovými hodnostáři došlo před bitvou.
Tuchelský (pol. Tuchol) komtur Heinrich von Schwelborn, ten, který před sebou nechával nosit dva meče a rozhlašoval, že je oba smočí v polské krvi, byl dopaden polskými rytíři ve vsi Elgenau (Elgnowo, v kronikářově podání Wilegoń).
„Zhynul stětím politováníhodným způsobem,“ konstatoval Długosz.
Zlou smrtí zemřeli na straně Řádu brandenburský fojt Markvardt von Salzbach, sambijský fojt Schaumburg a bratr rytíř Georg Marschalk. Všechny tři zajal rytíř Jan Wieniawa Długosz z Niedzielsa, předek mnohokráte citovaného kronikáře, a odvedl je králi. Vladislav věnoval zajatce Vitoldovi a ten je dal pár dní po bitvě popravit, což bylo nerytířské, velmože nehodné a podlé. Někteří letopisci (a Sienkiewicz v Křižácích) se pokoušeli tento krutý akt zdůvodnit tím, že ztrestaní dali dříve otrávit Vitoldovy syny, jenže Alexandr Vytautas žádné syny neměl! Jiní říkají, že rytíři nechtěli přežít a velkoknížete záměrně provokovali, přičemž Salzbach proklel matku, jež Vitolda porodila, a označil ji nejhoršími jmény. Pravda je ale nejspíš ta, že Salzbach patřil před rokem 1410 k přímým účastníkům mnoha jednání mezi Vitoldem a Řádem, v nichž se litevský velmož choval až příliš často obojetně a ke svému královskému bratranci víc než neloajálně. Brandenburský fojt (míněno dnešní Ušakovo na břehu Kaliningradského zálivu) nejspíše věděl o mnoha intrikách a velkokníže netoužil, aby se je dozvěděli i jiní...
V zajetí se ocitli velitel křižácké svatojiřské korouhve Christoph Gersdorf, velitel českého kontingentu Václav z Donína i obě světská knížata, Kazimír Štětínský a Konrád Bílý Olešnický, kterého zajal český rytíř Jošt ze Želče.
Král Vladislav si počínal slitovně, velkoryse a politicky velmi uvážlivě, neboť většinu zajatců, zejména žoldnéře (které zároveň nechtěl pro velké množství živit), propustil na čestné slovo a z význačnějších zajatců si ponechal jen Konráda Olešnického.

ČTENÁŘSKÉ SNÍMKY (1): SAINT-MALO

Pan Libor Dorňák byl prvním čtenářem blogu, který nám prokázal laskavost a poslal snímky z cest, byť s pochopitelnou lítostí napsal, že ve fotografovaném městě strávil málo času. Stihl se však dát symbolicky zvěčnit pod sochou jednoho ze zdejších velmi slavných rodáků, loďaře a korzára Roberta Surcoufa, nejúspěšnějšího korzára revolučních a napoleonských časů. To město dost době znám, takže si je dovolím prezentovat komentářem.
Saint-Malo-de-l’Isle, Svatý Malo na ostrově, jak by zněl přesný název, vskutku dělí od pevniny jen úzký pruh a dřív to bývalo ještě horší; při přílivu zůstávala jen cesta. Doloženo je od 6. stol., na vrchol slávy ale dospělo v dobách Ludvíka XIV., kdy tvořilo takřka stát ve státě, bohatstvím, výsadami, zámořským obchodem a mocí zdejších rejdařů tak zvláštní, že to králi Slunce bylo nejednou proti mysli. Slavných rodáků či obyvatel je zde řada, proto zmiňme jen ty nejproslulejší.
Jacques Cartier odtud vyplul roku 1534 k Nové Zemi a Labradoru, objevil ústí řeky Svatého Vavřince a zemi, zabrané pro krále Francie, nazval „Canada“, což bylo huronské jméno pro vesnici…
René Duguay-Trouin (viz moje „Korzáry krále Slunce“), syn bohatého rejdaře a nezvedený bouřlivák, svedl za vlády Ludvíka XIV. řadu bitev s Angličany i Nizozemci včetně té nejslavnější u mysu Lizard a dobyl i Rio de Janeiro.
Robert Surcouf, slavný korzár doby Francouzské revoluce (kdo by z nás, dříve narozených, nepamatoval film „Tygr sedmi moří“ s Gérardem Barrayem v hlavní roli) se proslavil v korzárské válce zejména v Indickém oceánu; bližší o něm najdete mj. v mých „Korzárech Francouzské revoluce“.
François-René de Chateaubriand, otec francouzského romantismu (a jména nejtlustšího bifteku ) byl velký spisovatel a jeho (do češtiny, tuším, nepřeložené) „Mémoires d´Outre-Tombe“ (Paměti ze záhrobí) jsou zajímavým zdrojem k poznání atmosféry císařství i doby tzv. Restaurace.
Město má dokonalé granitové opevnění, nad nímž se tyčí honosné čedičové domy malouinských (či malvínských, neboť zdejší plavci dali jméno i Malvínám-Falklandům) rejadařů a za hradem se tyčí ostrá hrot katedrály sv. Vincenta. Hradbami obehnané historické město (zvané dnes „intramuros“) kryje od otevřeného moře systém pevnůstek, z nichž se při přílivu (zde velmi vysokém a hodně rychle stoupajícím, což mě před lety málem zaskočilo) stávají ostrovy; na fotografiích pana Dorňáka je vidět větší Fort National; krom ní je tu i menší Ile du Grand Bé. Podotýkám, že za zhlédnutí stojí na opačné straně přístavního bazénu ležící Saint-Servan-sur-Mer s Fort de la Cité či protilehlou věží Solidor, a že prolink na turistické stránky o St.-Malo vkládám opět do nadpisu článku. Pro celkový dojem přikládám ve druhém bloku fotografií i celkový letecký pohled, snímek se siluetou města i katedrály za odlivu a Tour Solidor v romantice zapadajícího slunce. Za připomenutí stojí i to, že celé jádro bylo strašlivě poničeno Spojenci v době od 1. do 14. srpna 1944, kdy se zde velmi houževnatě bránila německá posádka. Město pak povstávalo z popela doslova jak bájný Fénix a rekonstruováno bylo nesmírně pečlivě…
Děkuji panu Dorňákovi a těším se, že nebude na adresu napoleonknihy@volny.cz jediným přispěvatelem...

úterý 13. července 2010

DOBYTÍ BASTILY

Máme tu 14. červenec, francouzský státní svátek, připomínající dobytí La Bastille, bůhví proč česky psané s jedním "l" jako Bastila. Nemám rád legendy, přesněji řečeno mám je rád, pokud do nich mohu trochu poštourat, a tahle za pošťourání stojí. Ve škole mě učili, jak hrdině ji pařížský lid dobyl, Ange Pitou mě o tom v Dumasově románu "Dobytí Bastily" rovněž přesvědčoval, až jsem pak zažil zklamání, že to vůbec tak slavné nebylo. Abych se za deziluzi odškodnil, napsal jsme skutečný příběh slavného 14. července 1789 do knihy "Sňatky se smrtí", kterou na tomto blogu najdete i na jiném místě, a neodolám, abych jej nepřipomenul. Pokud jde o Paříž, místa , kde stála, připomínají jen bílé obrysy na na Place de la Bastille a sloup vprostřed (viz foto) se vztahuje až k červencové revolucí 1830, té, co ji Victor Hugo zvěčnil i s pařížským klukem Gavrochem v "Bídnících". Pár kamenů, udajně z legendární pevnosti, se ovšem kupí v parčíku od "Colonne de Juillet", onoho červencového sloupu, směrem k Seině...

DEN, KDY PADLA BASTILA

Bouře na spadnutí
Všechno, kvůli čemu došlo k výbuchu, se hromadilo řadu desetiletí a vydalo by na řadu knih. Francie, po politické stránce absolutistická monarchie, navenek vzkvétala a byla velmocí, záře bělostného praporu se zlatými královskými liliemi však skrývala stále více stínů a v jejich přítmí zvolna bujel vřed, jenž tělo královského stromu nahlodával. Obecně vzato bychom ho mohli charakterizovat dvěma slovy: dluhy a nové myšlenky.
Dluhy vznikaly z několika důvodů. Předně to byly války vedené Ludvíkem XV. i jeho vnukem Ludvíkem XVI. Válka o rakouské dědictví a Sedmiletá válka přišly na 2,8 miliardy livrů, místo nichž zůstaly jen půjčky, které se musely splácet, a válka s Brity, zčásti vedená na podporu severoamerických povstalců, tyto dluhy ještě zvýšila. To, že nemizely, měl z velké části na svědomí starý daňový systém, o němž jsme už cosi naznačili v životním příběhu pašeráka Mandrina. Daně byly přímé i nepřímé, v obou případech vysoké, avšak postihovaly jen tu část Francouzů, které se říkalo třetí stav. Prvních dvou stavů, šlechty a duchovenstva, se daně dotýkaly jen velmi málo, zato ten třetí, neurozený a neprivilegovaný, představovaný sedláky, měšťany, řemeslníky i námezdnými pracovníky všeho druhu, platil vše.
Už král Ludvík XV. si uvědomoval, jak je toto zatížení nerovnoměrné, a usiloval o daňovou reformu, která by zdanila i šlechtu a duchovenstvo, jenže narážel na zarputilý odpor. Obdobně se vedlo i Ludvíkovi XVI. a výsledek byl jednoznačný: rostl státní deficit a vzrůstala bída i nespokojenost obyčejných lidí.
Vypadá nepochopitelně, že absolutní monarcha nedokázal systém změnit, leč nebyl diktátorem a i jeho pravomoci měly své meze. O mnoha věcech rozhodovaly regionální parlamenty, celkem třináct soudně-správních okrsků, nikoliv volených, ale obsazených úředníky, kteří si svůj úřad zpravidla koupili a chtěli na něm vydělat. Tyto parlamenty přijímaly usnesení a král je měl právo zamítnout, to však bylo téměř jediné, co s nimi svedl. I kdyby je rozpustil, prosadit svou vůli nedokázal.
Ludvík XVI. nepatřil mezi energické vladaře, a třebaže si rostoucí krizi financí uvědomoval, neměl odvahu ke konfliktu s prvními dvěma stavy, do nějž by se při zdanění šlechty a duchovenstva nepochybně dostal. Rozpočet se snažil vyrovnávat dalšími půjčkami a výměnami ministrů financí, kteří by museli být kouzelníky, aby něco svedli.
Za těchto okolností lesk královského majestátu i úcta k němu bledly. Kralovrah Damiens jasně ukázal, že panovník už není posvátnou osobou, politika začínala být věcí veřejnou, o níž se diskutovalo, přičemž mnozí kritizovali panovníka i jeho choť. Někteří šli ještě dále, šířili o nich karikatury a pamflety, z nichž nejeden měl pornografický charakter. Veřejně se začínalo poukazovat na nákladnost dvora ve Versailles, na rozmařilost „Rakušanky“ Marie Antoinetty, na zkaženost dvorských mravů. Nové filosofické myšlenky osvícenců přilévaly oleje do ohně, Rousseau psal o rovnosti lidí, Diderot napadal církev, a když pak propukla proslulá aféra kolem tak zvaného královnina náhrdelníku, nikdo nevěřil, že je v ní choť Ludvíka XVI. nevinně. Koruna se veřejně vláčela blátem, poslední zbytky respektu vůči ní zmizely a království stálo na pokraji finančního krachu.
Roku 1787 se král pokusil svolat pařížský Parlament, aby přece jen cosi z daňových reforem prosadil, se zlou se ale potázal a v květnu roku 1788 jej spolu s ostatním dvanácti parlamenty rozpustil. Nepomohl si tím, naopak spojil ty, kteří zájmově stáli proti sobě, šlechtu a duchovenstvo s měšťanstvem. Pro všechny tři stavy se stal protivníkem i tyranem a ve všech krajích Francie se rozhořela kampaň namířená proti králi! Mnozí odmítali platit daně, získat úvěr začínalo být obtížné a pokladna vyschla tak, že koruna neměla čím platit ani svým úředníkům.
Ve snaze obnovit pořádek učinil král věc, která se zdála být jediným možným řešením. Svolal do Versailles zasedání generálních stavů, shromáždění jednotlivými kraji delegovaných reprezentantů šlechty, duchovenstva a měšťanstva. Nejspíše si měl uvědomit, že už v roce 1614, kdy byly generální stavy svolány naposledy, představovaly platformu plnou nespokojenosti a sporů. Učinil i druhý vstřícný krok, vrátil ministerstvo financí populárnímu panu Neckerovi, kterého předtím odvolal a dal uvěznit!
Řekněme stručně, co v učebnicích nebývalo, nebo se zamlčovalo, aby vynikla pokrokovost či revolučnost onoho svolaného shromáždění tří stavů. Král očekával, že se generální stavy usnesou na čemsi pro Francii prospěšném, především na daňové reformě, po níž by platily i první dva stavy. Toto jeho rozhodnutí bylo progresivní a chtělo pomoci koruně i stavu třetímu, na jehož bedrech vše leželo. Jeho Veličenstvo se ovšem obávalo, že šlechta s duchovenstvem, dohromady početnější, třetí stav přehlasují, jako to učinily už dříve, proto učinilo věc, která vypadala nadmíru chytře. Třetímu stavu přiřklo tolik zástupců, že počtem první dva stavy převýšil.
Král ovšem zapomněl objasnit převelice důležitou věc, tedy to, zda se bude hlasovat podle kurií, nebo po jednotlivcích. Téměř ode dne, kdy se generální stavy poprvé sešly (bylo to 4. května 1789), začaly se zabývat nikoliv otázkami finanční krize a daní, což byly body nejpodstatnější, ale spory o to, kterak se bude hlasovat! Mnozí příslušníci třetího stavu (z nichž nejeden stane v následujících letech v čele určité fáze revoluce, než ho jiný svrhne, odstraní a pošle na popraviště) využili vření v zasedacích sálech ne k plodnému jednání, ale ke kritice absolutní monarchie a k poukazům na společenskou nerovnost z tohoto uspořádání plynoucí. Kritizovalo se snadno a za převelikého nadšení veřejnosti, jež vše pečlivě sledovala, neboť Francie prožila mimořádně tuhou zimu, která přinesla hladomor, růst cen obilí a příkrý vzestup zločinnosti. Nikdy předtím nebyla bída prostých vrstev tak velká a v mnoha krajích začínaly propukat otevřené vzpoury.
Třetí stav dospěl ve všech mnohomluvných diskuzích k přesvědčení, že už nechce změnu daní (jež by mu, na to nezapomeňme, prospěla a ulevila), ale změnu společenského uspořádání či řádu na monarchii parlamentní. První dva stavy jej v tomto podpořily a do jisté míry i zmanipulovaly (neboť tím odvraceli nebezpečí, že budou zdaněny), přičemž nedohlédly, jakého džina vypouštějí z lahve.
Dne 17. června 1789 došlo ke klíčové události. Zástupci třetího stavu využili nepřítomnosti krále Ludvíka, jenž truchlil nad smrtí prvorozeného syna, prohlásili, že představují pětadevadesát procent národa, proto to budou oni, nikoliv vladař, kdo určí způsob i míru zdanění! Aby mělo usnesení patřičný dopad a vyjádřilo stupeň pohrdání královskou mocí i majestátem, jmenoval tento stav sám sebe Národním shromážděním.
Král nedokázal reagovat razantně ani diplomaticky, nesvedl zasáhnout silou ani rozumem a převzít iniciativu. Nechme stranou bouřlivé peripetie a zaznamenejme jen výsledky, pro království neblahé. Vladaři nezbylo než Národní shromáždění uznat, a poté prvním dvěma stavům nařídit, aby se s ním spojily, což byla rozhodnutí, která mnozí pochopili jako absolutní vítězství třetího stavu a předzvěst konce monarchie.
Zpráva o tom letěla zemí a vyvolávala nadšení i chaos. Propukaly vzpoury proti královské moci, pařížské ulice plnily průvody plné hluku, docházelo k násilnostem i k demonstracím. Ludvík povolal do hlavního města vojsko, pětadvacet tisíc mužů pod velením barona de Besenval, oficiálně k zajištění pořádku, leč řečníci, jichž se vyrojilo jak much, šířili zvěsti i přesvědčení, že tyranie (tak už monarchii nazývali) chystá krvavou lázeň, v níž zmasakruje dobré vlastence i Národní shromáždění.
V této atmosféře pochopitelně došlo ke střetům mezi vojskem a civilním obyvatelstvem, při nichž padly první oběti. Markýz Besenval ovšem nepostupoval (a ani nesměl postupovat) tak razantně, aby Paříž ovládl, a jeho jednotky se začaly chovat tak, jak tomu bývá, chybí-li rozhodné velení a jasné rozkazy. V pondělí 12. července 1789 v pět odpoledne napadl pluk Royal-Allemand dav v Tuileriích, na stranu neozbrojených se ale postavili příslušníci Francouzských gard a došlo k prvnímu krveprolití. V deset večer téhož dne vpochodovaly na Elysejská pole směrem k Tuileriím i Louvru jednotky králových Švýcarů, jejich morálka však už byla taková, že jim důstojníci raději zaveleli k ústupu.
Následujícího dne ráno se konalo na pařížské radnici zasedání, při němž vytvořili volení zástupci Comité permanent, Stálý výbor, a vydali pokyn k vytváření měšťanských milic. Paříž se obávala útoku vojska a byla odhodlána k otevřenému měření sil, chyběly jí však k tomu tři podstatné věci: zbraně, střelný prach a kule.

Dejte nám zbraně!
Ve dvě ráno 14. července kdosi do čerstvě ustaveného Stálého výboru přiběhl se zprávou, že ulicí Saint-Antoine směrem k náměstí Grève, kde radnice stála, míří 15 000 vojáků. Byla to jen jedna z mnoha fám té noci, než se ale zjistilo, že žádné vojsko radnici neohrožuje, začali členové výboru shromažďovat Francouzské gardy a lidé se pustili do stavby barikád, jenže ty nebylo čím bránit. Na radnici se nacházelo jen pár stovek pušek a několik soudků s prachem, málo na vyzbrojení měšťanských milic, které měly dát 48 000 mužů. Bylo ovšem známo, že v Invalidovně, areálu pro vojenské vysloužilce na opačném břehu Seiny, leží na 32 000 mušket a že náboje i střelný prach jsou uskladněny v Bastile a k ní přiléhajícímu arzenálu.
Markýz de Besenval, velící vojenským jednotkám v Paříži, dobře věděl, že Invalidovna představuje jen chabým příkopem obehnané budovy, tušil, že by ji mohli Pařížané v případě vzpoury napadnout, a ježto neměl kdy ani kam pušky převézt, vydal pokyn, by byly zneškodněny. Guvernér onoho zařízení pro vysloužilce určil dvacet invalidů, kteří měli odšroubovávat kohoutky, ti ale pracovali s tak zjevnou nechutí, že za noc zneškodnili každý jednu jedinou mušketu!
V šest ráno se na esplanádě Invalidovny začal srocovat dav s modrými a rudými kokardami (což byly barvy městského znaku Paříže) a královský prokurátor Ethis de Corny, vyslaný Stálým výborem, na guvernéru de Sombreuil žádal, aby mu zbraně vydal. Guvernér vyšel ven ze zavřených vrat, snažil se davu vysvětlit, že něco takového sám o sobě udělat nemůže, narážel však jen na rostoucí křik a výhružky. Než stihl ustoupit, vtrhli rozvášnění lidé skrze otevřená vrata a vytaženou mříž dovnitř, leč spatřili několik namířených děl a za nimi invalidy se zapálenými doutnáky. Nikdo z vysloužilců ovšem neměl chuť střílet a žádný důstojník jim k tomu nedal rozkaz!
„Vojáci z paláce (Invalidů) ze pranic nehodlali invazi postavit, umožnili ji a jen málo chybělo, aby guvernéra, kterému neměli co vyčítat, oběsili na mříži,“ napsal markýz Besenval a nejspíš nepřeháněl.
Ani on ovšem pro udržení Invalidovny mnoho neučinil, byť měl pěchotu, jezdectvo i s dělostřelectvem na dosah, na esplanádě Invalidovny a na Martových polích, což je doslova za rohem. Svolal pouze důstojníky, kteří svorně prohlašovali, že se nemohou na jednotky spolehnout; jeden starý plukovník se slzami v očích dokonce prohlásil, že jeho regiment na vzbouřence nepůjde. Pan Salmour, Besenvalův synovec, jinak saský vyslanec a očitý svědek, pak do Drážďan psal:
„Prošel jsem sousedící vojenský tábor a spatřil jednotky skleslé, zasmušilé i smutné. (...) Velitelé se shodovali, že je nemožné, aby si Paříž podrobili, a že jedinou rozumnou věcí by bylo ustoupit...“
Thomas Jefferson, vyslanec Spojených států amerických, s podivem psal:
„Je pozoruhodné, že se ani jeden invalida vpádu lidu do Invalidovny nepostavil a že se 5000 cizích vojáků, tábořících o 500 yardů dál, ani nepohnulo.“
Dav tedy obsadil Invalidovnu bez výstřelu a ze sklepení vynesl 30 000 až 40 000 pušek, okamžitě rozdělovaných napravo i nalevo bez jakékoliv organizace. Ochotné ruce současně vytlačovaly ven tucet děl („ráže“ 24, 18 a 10 liber, což značilo váhu kule; libra činí zhruba půl kilogramu) a jeden hmoždíř. Pro pařížskou měšťanskou milici, jež vznikla takřka spontánně, to bylo víc než dost, jenže stále chyběly kule, kulky a prach, které stihl Besenval v noci ze 12. na 13. července převézt do už zmíněného arzenálu u Bastily a do Bastily samotné.
La Bastille, mohutná středověká pevnost, byl kamennou stavbou o výšce pětadvaceti metrů a půdorysu protáhlého, na jedné z delších stran vypouklého obdélníku. Vlastně ji tvořilo osm věží, které byly jen o stínky cimbuří vyšší než vlastní zdi. Stále sloužila jako královské vězení, přibírala však funkce vojenského skladiště a tvořila jen jádro areálu, od něhož ji dělil příkop s padacími mosty. Sám areál měl na jedné straně redutu s příkopem, což bylo součástí pařížského opevnění na severovýchodní straně města. Uvnitř areálu se nacházely sklady, arzenál, ubytovací a jiné prostory. Přístup na několik nádvoří byl úzký, s branou i dalším padacím mostem. Posádku tvořilo 82 invalidů, tedy vojenských vysloužilců, posílených v nedávných dnech 32 vojáky švýcarského pluku Salis-Samande pod velením poručíka Deflueho. Krom vojáků vlastní pevnost chránilo patnáct osmiliberních děl, zčásti nahoře na věžích, zčásti na nádvoří. Byla to děla s námořními lafetami, což dosti znesnadňovalo manipulaci, kromě nic se zde ale nalézala tři osmiliberní děla polní (tedy pěchotní) a dvanáct pušek „ráže“ jedna a půl libry, zbraní ve vidlicích, používaných pro střelbu kartáčovými kuličkami. Ve dnech, kdy v Paříži rostlo napětí, nechal guvernér Bastily opravit poškozené zdivo i padací mosty, vynést na věže a další místa materiál, který se dal po středověkém způsobu svrhávat dolů na útočníky, a kázal zabednit stínky cimbuří i přebytečná okna fošnami. Měl neomezené zásoby munice (v minulých dnech se tu uskladnilo 250 soudků, obsahujících dohromady 30 000 liber střelného prachu), leč zásoby potravin a vody by vydržely jen pár dní. Nevadilo to, pevnost byla vyzbrojena dobře a do příchodu posil by se při troše odhodlání musela ubránit.
Guvernérem Bastily byl devětačtyřicetiletý markýz Bernard-René Jordan de Launey, který se zde narodil, neboť stejný úřad zastával už jeho otec. Sloužil u Královských mušketýrů i Francouzských gard a úřad, který ho smutně proslavil, zastával od roku 1776. Poručík Deflue, jenž pod ním v oněch červencových dnech sloužil a velel pár desítkám Švýcarů, o něm s despektem (a možná poněkud nespravedlivě) napsal:
„Byl to muž bez velkých vojenských vědomostí, bez zkušeností a pramálo srdnatý. Sotva začaly nepokoje, obrátil se na generály, velící armádě, a žádal, aby jeho posádku posílili (…) Byl odmrštěn, neboť nikdo nepředpokládal, že dojde k revoltě tak prudké, a také z toho důvodu, že nikdo nepředpokládal, že by někoho napadlo, aby se Bastily zmocnil. Opakoval žádost, načež určili mne se třiceti muži a poslali nás 7. července do Bastily. Od prvního dne jsem si guvernérovy vlastnosti ověřoval ze všech příprav, jež k obraně svého postavení činil a které byly na nic, z jeho soustavného neklidu i nerozhodnosti, a viděl jsem, že pokud na nás zaútočí, budeme pod špatným velením. Tolik se všeho děsil, že v noci pokládal stíny stromů a další okolní předměty za nepřátele. Páni ze štábu, královští velitelé, velitel pevnosti i já sám jsme s ním věci často rozebírali, abychom jej zbavili obav ohledně slabosti posádky, na niž si neustále stěžoval, a abychom jej současně odvedli od věcí nepodstatných ke věcem důležitým. Naslouchal nám, zdál se souhlasit, načež jednal zcela opačně, byť vzápětí znovu změnil názor. Dával, jedním slovem řečeno, najevo krajní nerozhodnost. Třebaže byl se štábem a posádkovými důstojníky zajedno, že je třeba v případě útoku bránit vnější objekty, jak dlouho to půjde, dal nám 12. července navečer rozkaz, abychom se stáhli do hradu a opustili vnější objekty, kde dosud celá posádka pobývala a v nichž mohla klást velký odpor. Ocitli jsme se za zdmi vysokými 80 stop a širokými 15 stop a měli jsme v ně víc důvěry než ve schopnosti guvernérovy.“
K tomuto muži a k jeho pevnosti se valily od rána 14. července zástupy, jejichž mluvčí požadovali jednoznačně vydání zásob munice a podíl nad kontrolou pevnosti. Rozhodný voják by situaci bezpochyby zvládl i s mužstvem, které jevilo pramálo nadšení do vzbouřenců střílet!

První útok
Nutno říci, že svou roli sehrála nejen nerozhodnost guvernéra, nechuť invalidů bojovat (což není divné, většina z nich se přátelila s lidmi ze sousedního předměstí Saint-Antoine, odkud od rána přicházelo před Bastilu nejvíce nespokojenců) i únava oné hrstky Švýcarů, kteří celou noc ze 13. na 14. července stěhovali do podzemí pevnosti těžké soudky se střelným prachem a neměli čas na víc než na krátké zdřímnutí.
Středeční ráno bylo teplé, byť oblohu zatáhly těžké tmavé mraky a v noci nejspíše sprchlo. Obavy vládly na obou stranách, v pevnosti i před ní, neboť obyvatelům z nejbližšího okolí de Launeyovy přípravy, prováděné v posledních dnech, neunikly. Viděli hlavně lehkých děl mířících na střechy jejich domovů, obranná opatření chápali jako agresivitu a někteří z nich se před desátou vydali na pařížskou radnici, aby o tom referovali a žádali zastání. Stálý výbor, který právě obědval (tehdy se obědvalo v půl jedenácté) přizval žadatele ke stolu a slíbil, že hned po jídle vyšle k Bastile deputaci, aby žádala o stažení děl. Nic víc nechtěl, jenže tou dobou už se ke královské pevnosti a vězení valil dav od Invalidovny, který požadoval cosi mnohem většího.
„Šlo se k Bastile, ne už jen pro zbraně a munici. Bezděky se zkusilo cosi jiného. Lid (...) na nás zanedlouho žádal, aby se ta pevnost dobyla,“ psal ve své relaci člen Národního shromáždění i Stálého výboru Dusaulx.
Deputace ovšem přišla dřív a byla de Launeyem přijata velmi zdvořile. Guvernér pány pohostil, projevil pochopení a vydal rozkaz, aby s děly na věžích trochu ucouvli dozadu a střílny aby zakryli fošnami, jenže než toto naprosto klidné jednání proběhlo, dav před pevností, vzrostl. Dosti podrobné analýzy historiků říkají, že jej tvořili ze dvou třetin místní řemeslníci, ať už mistři či jejich tovaryši a dělníci, hlavně z nejbližšího okolí. Pokud šlo o věk těch, kteří si později říkali vainqueurs de la Bastille, vítězové nad Bastilou, bylo nejstaršímu z přítomných 62 a nejmladšímu 8 let... Nejeden z mužů měl za sebou službu v královské armádě a ti, kteří se pak postavili zástupům do čela, nepostrádali vojenské zkušenosti z války v Severní Americe či v Indii. Z budoucích velkých postav revolučního vření se jich tu vyskytovalo pramálo; Camille Desmoulins či proslulý Danton, byť to o sobě tvrdili, se zde objevili, až když bylo po všem!
Rostoucí dav zatím zpovzdálí sledoval, jak vojáci na věžích odtahují děla zpět, vyložil si vstřícné gesto jinak a byl přesvědčen, že dělostřelci své osmiliberky nabíjejí. O deputaci, klidně uvnitř diskutující při guvernérově obědě, se domníval, že je zajata jako rukojmí, a poplašné zvěsti v tomto smyslu roznášeli poslové do okolních čtvrtí. Zástupci okrsku Saint-Antoine se za této situace rozhodli vyslat do Bastily druhou delegaci v čele s advokátem Thuriotem de La Rozière (ten získá o pět let později proslulost jako jeden z hlavních realizátorů převratu 9. thermidoru, který svrhne Robespierra a jakobínský teror). Thuriot vešel dovnitř na nádvoří zvané Guvernérské, spatřil, kterak se de Launey v bráně pevnosti loučí s první delegací, a využil toho, že mu vysvětlil „obavy lidu“. Vytyčil současně svůj požadavek, aby de Launey vydal pevnost měšťanské milici, která by ji střežila místo dosavadních invalidů a Švýcarů. Guvernér pochopitelně odmítl, leč pozval Thuriota, aby se na vlastní oči přesvědčil, že děla nejsou nabita a že se stáhla.
„P. de Launey vešel dovnitř vlastní pevnosti s jednou osobou (...); dozvěděl jsem se, že ta osoba žádá jménem města, aby se děla svezla z věží dolů a nikdo aby nekladl odpor, že je zbytečné prolévat krev občanů, že netřeba vést válku s národem, že se sice takto zabije hodně lidí, pevnost však se stejně bude muset vzdát. (...) Guvernér odpověděl, že pevnost vydat nemůže, že za ni ručí hlavou, že však, aby měšťany uklidnil, už zrušil zaměření děl a stáhl je a že může na čestné slovo slíbit (...), že nikomu neublíží, pokud se oni nepokusí pevnosti zmocnit a nezaútočí na mosty či brány,“ psal později poručík Deflue.
Thuriot se osobně na věžích přesvědčil o pravdivosti de Launeyových slov a sešel dolů, kde guvernérovy vstřícnosti (či spíše slabosti) zneužil. Vyzval totiž invalidy i Švýcary, aby se vzdali, a jeho slova beztak špatnou morálku ještě víc nahlodala. Váhavého guvernéra to popudilo a jeho vůle k obraně vzrostla, ne však nadlouho.
Za těchto okolností vyšel Thuriot z Bastily jako neúspěšný vyjednavač, za což jej dav vypískal a on raději zmizel směrem k radnici, aby tam referoval. Bylo zhruba půl jedné a vzduchem se neslo čím dál hlasitější skandování:
„Chceme Bastilu! Pryč s děly! Pryč s posádkou!“
Stálý výbor na radnici Thuriota vyslechl a pověřil Éthise do Cornay, který dopoledne ovládl Invalidovnu, aby vyšel za de Launeyem, k čemuž mu dal i tambora, to aby mu před Bastilou i v ní věnovali pozornost.
Sotva de Cornay, Thuriot a bubeník vyšli, zahřmělo od Bastily dělo a poté zapráskaly výstřely z mušket. Po dalších krocích tato trojice spatřila první oběť, smrtelně raněného příslušníka Francouzských gard; ti, kteří nešťastníka nesli, vzrušeně líčili, kterak se guvernér Bastily dopustil na národu (to slovo už začínalo být módní) zrady.
Skutečnost ovšem byla prostší a dav, v němž vášně rostly, si mohl za vše sám. Tísnil se, tlačil, zmítal a dostrkal ty vpředu na předsunutou bránu s příkopem a dvěma zdviženými padacími mosty, střeženými jedním jediným neozbrojeným invalidou. Vojáci z věží dolů křičeli, ať lidé ustoupí, že si to jinak někdo vyloží jako útok a dá povel k palbě, dokonce mávali klobouky, leč ti dole je neslyšeli, možná i nechtěli slyšet, a i kdyby chtěli couvnout, ti vzadu to neumožnili. Mnozí v zástupu si gesta shora nahoře vyložili jako výzvu, jako pozvání a nabídku toho, že posádka chce pevnost vydat. Dva muži (jmenovali se Davanne a Denain) vyšplhali na střechu jednoho z domů, jež lemovaly několik dvorů před Bastilou samotnou (což většina vyobrazení pečlivě zachytila), a odtud se, následování jinými, spustili na Guvernérské nádvoří, kde začali hledat klíče od strážnice v bráně, z níž se ovládaly padací mosty. Nenašli je, zato objevili sekyry a hned nato lana či řetězy přeťali. Mosty spadly dolů s ohromným rachotem a zcela nečekaně, přičemž jednoho muže zabily a druhého srazily do příkopu. Dav zatím vzal útokem vrata, rozsekal je nebo vypáčil a valil se dovnitř, do prostor před vlastní pevností. Časové údaje se různí, nejpravděpodobnější se ale zdá, že bylo půl druhé.
Není jasné, která strana začala střílet. Poručík Deflue tvrdil, že nejdřív vypálili útočníci po mužích na věžích:
„Vystřelili z pušek na obránce první. (...) Útočníci byli dotázáni, co chtějí, všeobecný křik odpověděl, že spuštění mostů (tentokrát už k vlastní pevnosti). Odpovědělo se jim, že to nelze, ať ustoupí, jinak na ně zahájí palbu. Křik ,Dolů s mosty!‘ vzrostl a třicítce invalidů bylo veleno, ať se rozestaví na cimbuří, z obou stran nad branou, a vedou palbu.“
Onen výraz „bylo veleno“ svědčí o tom, že Deflue buď nevěděl, kdo rozkaz dal, nebo to záměrně zamlčel. Vyšel od samotného guvernéra, či od velitele té hrstky mužů za branou do pevnosti, k níž se tlačil dav. Vše spíše nasvědčuje, že rozkaz vydal Deflue sám, neboť to byl odhodlaný voják, který hájil čest svoji i královu, a rázný důstojník, jehož povel Švýcaři poslechli. Nelze se divit, že se tím po událostech, v atmosféře plné vášní, nechlubil...
Je jisté, že někdy na počátku padl i dělový výstřel. Nelze vyloučit, že byl výstražný, jenže rozvášněný dav to pochopil jinak. Guvernér dal vzbouřencům slovo a porušil je, tak si onen výstřel vyložili. Záměrně přilákal lidi na nádvoří pod pevností, aby je tu mohl lépe zmasakrovat! Jistěže to nebyla pravda, vzduchem se ale nesl všeobecný pokřik:
„Zrada!“
Zvěst se šířila jak požár v horkém létě.
Útočníci odpovídali na střelbu střelbou, avšak je spoře, neboť jim chyběla munice. Hodinář Humbert vzpomínal, že pušku s bodákem získal v Invalidovně, na radnici dostal čtvrt libry prachu, kulku však neměl jedinou, proto si u krámského někde na rohu koupil hrst malých hřebíků, s nimiž mušketu naládoval. Cestou potkal pár ozbrojených vojáků, ti však na tom byli se střelivem obdobně, proto šel znovu na radnici, kde dostal šest broků... Cestou k Bastile naštěstí potkal kohosi, kdo objevil dvě bedny s kulkami; naplnil si kapsu, přidal do kroku a část rozdal jiným potřebným.
Za těchto okolností mohla palba útočníků Bastile a její posádce stěží uškodit a rázný velitel by se podobnému útoku z plna hrdla vysmál. Střelba těch nad branou donutila útočníky z nádvoří utéci, a poté nejspíš zmlkla, jenž zástup toužil po krvi, pomstě i úspěchu. Vyložil si ticho jinak a ti nejodvážnější znovu vyběhli k bráně, od níž je ovšem dělily příkop a zvednuté mosty. Za branou stál poručík Deflue, jenž pak napsal:
„Měl jsem za sebou tři kusy dvouliberních děl, obsluhovat je mělo dvanáct z mých vojáků, a tato děla měla zabránit vstupu do pevnosti, kdyby brána padla. Abych jim znesnadnil záměr, k němuž se útočníci chystali, nechal jsem (...) prorazit ve zvednutém mostě dva otvory a chtěl do nich kanóny vsunout, za příčinou sklonu mostu se ale nedaly dost přisunout a já je vyměnil za dvě opevňovací pušky zvané amusettes, které se nabily kartáči, jichž se ale nepoužilo.“
Šlo o ony vidlicovitě upevněné obranné pušky s „ráží“ jedné a půl libry, zpravidla sloužící k oslavným výstřelům a petardám, proto onen zvláštní a těžko přeložitelný název, znamenající, že to byly zbraně pro zábavu. V rukou odhodlané obsluhy a s kartáčovým či brokovým nábojem by ale útočníky donutily, aby se k bráně nepřibližovali. Dobyvatelé (říkejme jim tak, neboť oni se tímto slovem sami zanedlouho nazvou) to pochopili a reagovali klasickým protiopatřením. Ze sousední pivnice přitáhli dva vozy se senem či slámou a náklad podpálili v naději, že pod příkrovem dýmu proniknou blíž. To se zdařilo, vojáci od brány nyní skrze dým nic neviděli, útočníci však stejně nemohli dál než na vnější hranu obvodového příkopu...
Na radnici zatím dospěl Stálý výbor k dalšímu rozhodnutí, k novému požadavku na vydání Bastily, v němž sám sebe prohlásil za jediný a vrcholný orgán, který velí všem vojenským silám v obvodu Paříže! Z tohoto titulu de Launeyovi nařizoval předat pevnost měšťanské milici, přičemž sám sebe učinil hlavou pařížské rebelie proti králi!

Dobytí Bastily
Kolem druhé dorazila před Bastilu poslední delegace a její členové mávali bílými kapesníky v naději, že si jich obě strany povšimnou a zastaví palbu.
„Netušíme, zda naše signály jedna či druhá strana zpozoroval, střelba ale nepřestala,“ psal pak jeden ze členů.
Vládl zmatek, do nějž bylo těžké vnést organizaci.
„ Velký počet ozbrojených občanů (...), kteří se nikterak nekryli ani nechránili, se postřeloval s posádkou pevnosti, co střílela z hrubých kusů dělostřelectva, alespoň tak jsme usuzovali ze hřmění a následků palby,“ pokračovala zpráva členů deputace, kteří se nevzdávali a mávali svými kapesníky, až palba na straně oblehatelů ztichla, leč obležení nepřestali:
„Posádka pokračovala ve střelbě a my s žalostí viděli, jak nám k nohám klesají občané, kterým jsme předtím zakázali pálit. Útočníci natěsnaní v ulici Saint-Antoine začali tedy znovu střílet se stejnou odvahou i rozhořčením. Naše výzvy ani prosby je už nezastavily. Deputace už nebyla tím, co lid chtěl, žádal si obležení Bastily, požadoval zničení toho hrůzného žaláře a s velkým křikem usiloval i o guvernérův život.“
Na radnici zatím přinášeli mrtvé i raněné a Stálý výbor vyslal k Bastile znovu Éthise de Corny. Ten došel, opět s tamborem, mával praporem, prodíral se kupředu, křičel, přesvědčoval, spolu s předchozí deputací prosil a nakonec dosáhl nového zastavení palby. Pak vyzval obležené, aby složili zbraně a otevřeli brány.
„Jedna osoba v barevném oděvu, kterou obklopovali invalidé, všichni se sejmutými klobouky, mě z výšin citadely odpověděla, že souhlasí s přijetím deputace, že však chce, aby se lid stáhl. Byli jsme na druhém dvoře, jemuž se říká Avancée (Předsunuté). Prosili jsme lidi, co tu stáli, aby šli dozadu, a oznamovali, že deputace může být přijata jen s touto podmínkou. Prosbám vyhověli jen někteří, zatímco jiní dál mířili vzhůru.“
Střelba nicméně zmlkla, vyslanci však náhle spatřili, jak se směrem na nádvoří Orme, Jilmové, do nejhustšího davu, sklání jícen děla. Vzápětí třeskla salva z mušket, po níž tři vzbouřenci klesli.
Tohle už byl vážný prohřešek proti pravidlům, neboť nešlo o nic menšího než o střelbu do vyjednavačů, a podle všeho nařídil tentokrát palbu osobně de Launey. Jeho invalidé pak jednohlasně dosvědčovali, že jim řekl, že ona deputace dole je falešná a jde pouze o prohnanou lest! Možná si to doopravdy myslel, nejspíš však ztratil hlavu a vyvolal vztek, který ty dole neodradil, spíše naopak. Členy deputací navíc jeho neuvážený zásah málem připravil o životy, neboť rozkacená masa začala vykřikovat, že jsou s guvernérem spolčeni a že lid vlákali do pasti schválně! Nakonec se to odbylo pár šrámy, delegáti ale usoudili, že bude lepší, když zmizí. Nastoupili zpáteční cestu k radnici a na ní narazili na stovku granátníků Francouzských gard.
„Šli zdvojeným krokem a všem říkali, že jdou obléhat Bastilu,“ stojí ve zprávě deputace.
Z nimi kráčeli ozbrojení Pařížané, kteří s sebou od Invalidovny vlekli čtyři děla s jedním hmoždířem. Povolal je jistý občan Hulin, bývalý seržant švýcarských gard, známý populárního ministra Neckera, nyní jeden z vůdců ozbrojených milic. Před radnicí se mu povedlo plamenným projevem na svoji stranu přetáhnout muže ze dvou kompanií Francouzských gard, jimž řekl:
„Stateční gardisté, jste také občany a slyšíte ten křik? Vidíte ty nešťastníky, co je sem přinášejí, jak k vám vztahují ruce? Slyšíte děla (...), s nimiž ten padouch de Launey vraždí naše ženy, otce a děti, co jsou beze zbraní kolem Bastily? Necháte je povraždit vy, kteří máte děla? (...) Pařížany vraždí jak ovce a vy nejdete na Bastilu?“
„Veď nás, hrdino,“ odpověděli mu a on jim zavelel v chod!
Před Bastilou se Hulin objevil s vojáky, kteří se k němu přidali (36 granátníků, 21 fyzilírů, dva kanonýři a dva poddůstojníci) kolem půl čtvrté, právě ve chvíli, kdy sem jakýsi Élie, podporučík z pluku Reine-Infanterie, přiváděl jinou kolonu vyzbrojených občanů.
Hulin a Élie dali davu to, co dosud neměl, vojenské velení i plán. Zmatená přestřelka, kterou dosud dobývání Bastily představovalo, začala od tohoto okamžiku měnit tvář a stala se pravidelným, cílevědomým obléháním. Hulin rozmístil děla, jež zahájila palbu, a jeho vojáci začali postřelovat i protivníky nahoře na věžích. Po pár dělových výstřelech se ukázalo, že postavení není vhodné, proto obsluhy své kusy přetáhly jinam, ani to však nepomohlo. Bylo jasné, že kanóny musí střílet na bránu, jenže před tou se kupily ohořelé povozy. Pár dobrovolníků s podporučíkem Élie v čele vyběhlo, aby vozy odtáhli, a než se to ale podařilo, dva padli. Hulin zatím řídil rozebírání děl, která se musela ručně přenést po úzkých mostech prvního příkopu a branami.
„Jen co byla děla opět smontována na lafetách, seřadili jsme se po pěti či šesti a já byl v první řadě. Takto jsme seřazeni pochodovali až k padacímu mostu. (...) Děla byla namířena, to bronzové proti velkému padacímu mostu, to železné a stříbrem damaškované proti mostu malému,“ vyprávěl hodinář Humbert, jeden z dobyvatelů.
Byl to odvážný a riskantní manévr, který vystavoval útočníky značnému nebezpečí, oba samozvaní vojenští vůdci však měli dost zkušeností, aby si uvědomili, že pokud se povede mosty rozbít tak, aby spadly, stihnou obránci vypálit jen jednou. Pak je dav převálcuje a zmasakruje... To pochopili i obhájci, kteří začali shora shazovat připravený materiál, kameny, dlažební kostky i cihly, jenže zdola jim to rozmístění střelci znesnadňovali.
„Kolem čtvrté odpolední viděl guvernér Bastily, naléhavě informovaný poddůstojníky, nezbytnost Bastilu vydat, a sám pochopil, že obléhání déle nevydrží. (...) Popadl od jednoho děla z vnitřního nádvoří doutnák, to aby zapálil střelný prach, uskladněný ve věži Liberté, což by nepochybně vyhodilo do povětří část předměstí Saint-Antoine a domy v okolí Bastily. (...) Jistý Ferrand guvernéra od vchodu do prachárny odstrčil, ten ale sešel pod věž Liberté, odkud jej ale jistý Biquard rovněž vystrkal,“ tvrdilo pozdější prohlášení invalidů z Bastily.
V panu de Launey bylo v té chvíli víc odvahy než měl celý uplynulý týden, když ale neuspěl, znovu se stal tím nerozhodným velitelem, jakého popsal poručík Deflue. Dal na vojáky, kteří tvrdili, že se bránit už nelze, vyslovil souhlas s vyvěšením bílého praporu, a když se nenašel, věnoval jednomu z mužů svůj bílý kapesník. S ním poslal tambora, aby návrh na kapitulaci vybubnoval. Palba pochopitelně zmlkla a útočníci, kteří došli co nejblíže, začali volat, že požadují spuštění mostů.
„Švýcarský důstojník k ním promluvil skrze průrvy v mostu a žádal odchod s vojenskými poctami; odpověděli mu, že ne. Týž důstojník sepsal kapitulaci a prostrčil ji týmž otvorem s tím, že se chtějí vskutku vzdát a složit zbraně, pokud mu slíbí, že posádku nezmasakrují. Začali na něj křičet, ať spustí most, že se jim nic nestane! Po těch slovech guvernér vydal klíč od malého mostu, který nosil v kapse, jistému Guiardovi, kaprálovi, a Perreauovi, poddůstojníkovi, kteří otevřeli bránu a most spustili,“ vypovídali později invalidé.
Poručík Deflue ve svém svědectví tvrdil, že se de Launey s nikým neradil a rozhodl o kapitulaci naprosto sám, jemu že dal jen rozkaz, aby to skrze bránu vyřídil. Prostrčil lístek, který se dochoval dodnes a na němž stálo:
„Máme dvacet tisíc liber prachu a vyhodíme do povětří posádku s celou čtvrtí, když kapitulaci nepřijmete. V Bastile 14. července 1789 v pět hodin večer, Launey.“
Od Deflueho lístek venku převzal občan Maillard (smutnou proslulost si získá v zářijových masakrech roku 1792), který musel absolvovat menší akrobatický výkon. Balancoval na konci fošny, již lidé vysunuli nad příkop a na níž vytvořili protiváhu, jinak by k poručíkovi nedosáhl. Útočníci hrozbě neuvěřili a stále požadovali jak bezpodmínečnou kapitulaci, tak i spuštění mostů.
„Očekával jsem okamžik, v němž guvernér splní dané slovo a nechá pevnost vyhodit, k mému údivu jsem ale spatřil čtyři invalidy, jak přišli k mostu, otevřeli si a mosty spustili, na což se dovnitř vevalil dav,“ psal Deflue.
V dopise svým bratřím poručík později dodal, že se snažil guvernérovi jeho úmysl Bastilu vydat vymluvit.
„Řekl jsem mu, že posádka ani pevnost neutrpěly žádné škody a že máme dosud prostředky k obraně, že nám zatím zabili jediného invalidu a dva či tři poranili. Vypadal, že na moje mínění nedá...“
Brána dosud držela, pár dělových ran ji nepoškodilo, leč guvernér ztratil odvahu a ti ostatní chuť bojovat. Nebo to bylo jinak? Podle svědectví z druhé strany (ne právě důvěryhodného) zavelel Hulin dělům k palbě a po jednom z výstřelů most klesl. Možná šlo o shodu okolností i času, spíš však se posádka Bastily vzdala z vlastní vůle (nebo snad o pádu fortifikace rozhodlo spontánně několik malomyslných a naivních jedinců, tedy de facto zrada...), neboť to, že si otevření brány vynutili útočníci, by si někdo z obránců připsal ke cti, aby hanbu bezpodmínečné kapitulace smyl či zakryl.
Kdeže byly časy, kdy vojáci pro svého krále bojovali a umírali! A kde byl markýz de Besenval s pluky pravidelného vojska, s nimiž se měl pokusit Bastilu ze sevření vyprostit! Kam se poděli králové, kteří bojovali v čele svých vojáků a uměli je vést! Ludvík XVI. trávil onen den ve Versailles a do svého soukromého deníku si ke dni, který předznamenal konec jeho i monarchie, zapsal:
„Mardi 14. Rien. Středa 14. Nic.“

Uřezaná hlava pana de Launey
Nechme význam revoluce a její obhajobu učebnicím i historickým knihám a řekněme jen to, co se v nich zpravidla zmíní jen letmo. Jde o bezprostřední epilog dramatu, či spíše o jeho krutou tečku.
Dav vnikl dovnitř a pár vojáků či invalidů na zadním nádvoří, kteří o kapitulaci nic nevěděli, po něm vystřelilo. Bránilo se i několik mužů na věžích.
„V okamžení nás odzbrojili, zmocnili se nás, každý dostal svého hlídače, načež ostatní vpadli do obytných prostor, vše poplenili, zmocnili se zbraní, vyházeli okny archivy a nás o vše oloupili...,“ psal Deflue.
Vítězové osvobodili sedm vězňů (jedním z nich byl literárně proslulý markýz de Sade) z Bastily a triumfálně je pak nosili na ramenou Paříží jako doklad krutosti královského režimu. Za dobytí, které dobytím vlastně ani nebylo, zaplatili ztrátami, jež nejsou přesně známy, neboť údaje si diametrálně odporují. Nejpravděpodobnější se zdá, že před Bastilou zahynulo kolem osmdesáti lidí a dalších patnáct podlehlo zraněním. Z posádky padl v boji jediný muž a jen pár dalších bylo zraněno, většina poražených se ale následujícího dne nedožila, neboť je rozběsněný dav v ulicích doslova zmasakroval. Deflue, který vyvázl, napsal:
„Po řadě hrozeb a spoustě špatného nakládání se první zběsilost trochu zklidnila a mne vedli na radnici s částí mé jednotky, která zůstala ve vřavě v mé blízkosti. Při tom přesunu jsme slyšeli jen výhružky a křik všeho lidu, ať nás pověsí...“
Pana de Launey vedli Maillard a jeden francouzský gardista stejnou cestou a dav si žádal jeho smrt. Hulin i Élie přispěchali Maillardovi na pomoc a oné čtveřici se podařilo guvernéra dopravit až k kostelu svatého Ludvíka živého, byť zbitého, potrhaného a poplivaného. U kostela jim dav Launeye vyrval, Hulin se ale zajatce zmocnil znovu a prodíral se k radnici samotné. Tam mu ho vytrhl muž jménem Desnot, kuchař bez zaměstnání, který o tři roky později svůj čin, jímž se pyšnil, sepsal, přičemž o sobě mluvil ve třetí osobě:
„V tom okamžiku odmítlo pár lidí vpustit Launeye do radnice. Jedni říkali: ,Je mu potřeba useknout hlavu.‘ Jiní tvrdili: ,Pověsit ho.‘ Další pak: ,Bylo by zapotřebí ho přivázat ke koňskému ocasu.‘ Desnot k sousedům prohodil, že ten guvernér už je vážně raněný a lépe ho odvést do radnice, tam že rozhodnou. Jakýsi člověk vysokém postavy a pěkného obličeje s tím souhlasil, v té chvíli ale nešťastný de Launey rozpřáhl ruce a zakoulel očima. Zaskřípal zuby a zvolal: ,Ať mě zabijí!‘ Jak se pokoušel vyškubnout, Desnota kopl, ten dostal nohou do zadnice a zvolal: ,Jsem ztracen, jsem raněn.‘ V tom okamžení zasadil nějaký člověk de Launeyovi bodákem ránu do břicha, po té ráně následovalo pár dalších, guvernér klesl a odtáhli ho ke stružce. Dali mu dalších pár ran bodáky, šavlemi a vystřelili na něho z pistole, aby ho dodělali. Lidé říkali: ,Je to sketa a zrůda, která nás zradila, zničit ji.‘ Když byl de Launey mrtev, říkalo se: ,Národ chce jeho hlavu ukázat na veřejnosti, aby všichni věděli, co se stalo.‛ Jeden soused podal Desnotovi šavli a řekl: ,Tumáte, vás zranil, uřízněte mu hlavu.‘ Což on udělal, ne se šavlí, s tou se mu to nepovedlo, ale kapesním nožem.“
Na stejném místě v zápětí vytekla krev tří štábních důstojníků z Bastily, tří invalidů i prvního muže z řad vzbouřenců, prefekta pařížských obchodníků Flesselese. Tomu dav od dopoledne předhazoval, že se s obránci Bastily spolčil, a kdosi jej na schodech radnice ranou z pistole zabil. I jemu po té uřízli hlavu a tu pak, nabodnutou na hrot píky, spolu s hlavou Launeyovou ukazovali po městě.
Francouzská revoluce začínala...