středa 30. června 2010

MÝTUS O NAPOLEONOVĚ INVAZI

Stále zkouším, čím vás upoutat, a napadlo mě zveřejnit tu občas svoje věci, které jsou málo dostupné, mohly by vás zaujmout a přimět vás, abyste napsali svoje názory. V minulém roce mě Slezská universita požádala o příspěvek do sborníku k sedmdesátinám prof. Dušana Uhlíře, a když jsem uvažoval, co napsat, napadlo mě cosi mezi jeho "Sluncem nad Slavkovem" a mým "Trafalgarem". Ježto šlo o článek pro akademickou veřejnost, musel mít všechny náležitosti, tj. poznámkový aparát, což není v případné polemice na škodu. Článek už vyšel, a jelikož se za podobné příspěvky neplatí, není etický důvod, proč ho nepublikovat zde a nezpřístupnit těm, které dané téma zajímá. Mohl tedy Napoleon dobýt Anglii? A měl to vskutku v úmyslu? To je, řečeno s Hamletem, oč tu běží... Pokud jde o čistě ilustrační obrázek, zachycuje sice Trafalgar, ale vcelku vystihuje představu, alespoň moji, jak mohla invaze dopadnout...

Jiří Kovařík
MÝTUS O INVAZI ANEB PŘEDEHRA KE SLUNCI NAD SLAVKOVEM
Napoleonovy přípravy na vylodění v Anglii v letech 1803–1805


Předehru tzv. třetí koaliční války tvořil francouzsko-anglický konflikt; v představách Napoleona Bonaparta měl skončit porážkou Velké Británie a triumfálním vstupem do Londýna, ke kterému se už razily medaile. Invazi do Anglie chystal první muž Francie od roku 1803, několikrát ji ale odložil a vojenskopolitické problémy i zvraty jej nakonec donutily podniknout polní tažení roku 1805, které po vojenské stránce kulminovalo triumfem v zimní záři slunce nad Slavkovem. Tak vyhlíží obecně vnímaná představa o válečných událostech let 1803–1805, která jako by byla přejata se starých prací Thiersových.1) Pokud se však začneme zabývat otázkou Napoleonovy připravenosti na legendární invazi a reálností celého podniku, dostane ona představa vážné trhliny. Toto téma, v naší historické literatuře prakticky nedotčené, je důvodem pro alespoň stručný náčrt škály problémů a pro shrnutí závěrů historického bádání anglického i francouzského.

Stav bádání
Základní a velmi důkladnou analýzu celé problematiky provedl před více než stoletím z francouzské strany Desbrière a jeho mnohasvazková práce zůstala dodnes nepřekonanou.2) Ze strany britské se nedlouho poté objevila monografie sira Corbetta, věnovaná analýze námořních aspektů s důrazem na celkovou situaci i připravenost Royal Navy.3) Klíčovou pramennou edici pochopitelně představuje Napoleonova korespondence z let 1803 až 1805.4)
Desbrièrova i Corbettova práce zodpověděly vyčerpávajícím způsobem většinu otázek, týkajících se jak francouzských příprav na invazi, tak britských protiopatření, a dospěly k celkem jednoznačným závěrům, jejich monografie jsou však známy jen specialistům na vojenské či námořní dějiny tohoto období. Dosti obšírně a s upozorněním na nově objevené archivní materiály je v nedávné době shrnuli M. Battesti a admirál Monaque.5) Do češtiny přeložené syntetické práce o Napoleonu Bonapartovi z této problematiky neobsahují téměř nic, jen monografie Manfredova problémy kolem reálnosti invaze mírně naznačuje.6) Z nepřeložených syntéz jsou Desbrièrovy i Corbettovy závěry pregnantně sumarizovány ve fundamentální práci Tulardově7) či v příslušných heslech obsáhlého Dictionnaire Napoléon.8)

Materiální požadavky a podmínky
Invazí, která by pokořila „perfidní Albion“, se začal Napoleon Bonaparte zabývat v březnu 1801, kdy dal pokyn k vytvoření Flottille de La Manche pod velením admirála Latouche-Trévilla. Plavidla a potřebné zázemí v podobě úprav přístavu Boulogne-sur-Mer měl dodat tehdejší ministr námořnictva Forfait. Výsledky byly neuspokojivé, pomineme-li porážku, kterou Latouche-Tréville uštědřil 16. srpna 1801 Nelsonovi.9)
Amienský mír přípravy ukončil a Bonaparte se k nim vrátil až v květnu 1803, měsíc po propuknutí nové války s Velkou Británií. Tehdy jmenoval dva muže zodpovědné za vybudování a přípravu Flottille Nationale, Národní flotily. Po materiálně technické stránce to byl bývalý ministr Forfait, po stránce námořního velení admirál Bruix, konkrétní direktivy ale První konzul vytyčil až v poslední srpnové dekádě a v průběhu září.10) Chtěl 12 divizí po 27 dělových šalupách, 16 divizí po 27 dělových člunech, 4 divize po 28 vyzbrojených rybářských lodích a 60 pramic, dohromady sečteno 2008 plavidel.
První odhady nákladů činily 26 až 27 milionů franků a postupně vzrostly na desetinásobek, peníze však netvořily hlavní problém. Výstavbu nebrzdily finance, ale nedostatek kapacit loděnic i materiálu pro lodní stavitelství (nejen dřeva, ale i konopí, plachtoviny, železa, barevných kovů, atd.) a nedostatek lidí, neboť pro invazní flotu bylo potřeba 16 000–20 000 námořníků. Vytyčený program (roku 1804 zvýšený na 3000 lodí) tak nebyl nikdy naplněn.
Čísla, obsažená v Napoleonově dopisu viceadmirálu Bruixovi ze 3. července 1804 říkají, že Flottille Nationale tvořilo zhruba 1800 lodí (700 v Boulogne, 290 v Étaples, 340 ve Wimereux, 437 v Ambleteuse). Později tyto síly vzrostly jen málo; ke 20. červenci 1805 čítalo loďstvo celkem 2198 plavidel, část se však nacházela i v Dunquerque a v Ostende. Celková přepravní kapacita činila teoreticky 160 920 mužů a 8745 koní.11)
Výstavba invazní floty představovala jen část z toho, co bylo nutno řešit. Druhý problém tvořily přístavy, jejichž kapacity bylo nutno zvětšit, což znamenalo obrovský objem zemních i stavebních prací včetně vyčištění dna od naplavenin. V Boulogne-sur-Mer, přístavu, který měl hrát klíčovou roli, trvaly základní práce až do jara 1804.
Jedinou věcí, již se podařilo realizovat bez problémů, bylo shromáždění vojska, mohutné, do několika sborů rozčleněné Armée des Côtes de l’Océan s jádrem v Boulogne-sur-Mer.

Ovládnutí La Manche jako základní problém
Pokud mělo invazní loďstvo, tedy vlastní lodě s vojáky a materiálem, úžinu přeplout, bezpodmínečně potřebovalo ochranu floty řadových lodí v počtu několika desítek vícepalubníků. Tato flota musela vplout do La Manche, ovládnout jej a po určitou dobu ubránit před Royal Navy. Francouzské válečné loďstvo přitom zle poznamenala jak revoluce, tak porážky, které utrpělo.12) Organizačně je tvořily dvě eskadry; tzv. Levantská měla základnu ve středomořském Toulonu a tzv. Ponantská v atlantickém Brestu. Menší síly pak byly detašovány v západofrancouzském Rochefortu a španělském Ferrolu. Před všemi uvedenými přístavy prováděla Royal Navy od prvních dnů války těsnou blokádu, kterou rozevírala jen při nepříznivém počasí. V prostoru La Manche nedisponovali Francouzi jedinou řadovou lodí a podpora pro operaci tedy musela připlout buď od břehů Bretaně, či ze Středozemního moře!
To vše musel brát Bonaparte do úvahy při přípravě strategických plánů, z nichž první
formuloval 7. prosince 1803.13) Obsahoval tři varianty úniku eskadry z Toulonu, přeplutí do Biskajského zálivu a přibrání dalších sil z atlantických přístavů. První konzul pořádal admirála Ganteauma o názor a tento velitel Brestské eskadry odpověděl, byť navrhl variantu vlastní, bez obalu:
„Nahlížím na výpravu flotily jako na téměř nemožnou, nesmírně závislou na náhodách, přičemž její úspěch nelze zaručit. Dostavit se může jen spolu s nějakou významnou událostí, již nelze předvídat.“14)
Další plán (podle data zvaný „Plán z 25. května“) představoval modifikaci Ganteaumova návrhu: Toulonská eskadra by proplula do Atlantiku, přibrala lodě francouzské i španělské a nejspíše by odblokovala Brestskou eskadru.15) Záměr, který směřoval k vybojování převahy ve velké námořní bitvě, doznal určité úpravy a bojovný admirál Latouche-Tréville, velitel Levantské eskadry, na něj nahlížel jako na realizovatelný, tento muž však v noci z 29. na 30. srpna 1804 na palubě své lodi zemřel. Než se vyřešil vskutku ožehavý problém, kým jej nahradit, nastal podzim a s ním zavládly v La Manche povětrnostní podmínky, v nichž se invaze uskutečnit nedala. Akce se proto přesunuly až na jaro 1805, kdy dostal celý plán diametrálně odlišnou podobu.

Klamná výprava k Antilám: sen a realita
Hlavní roli v něm měla hrát nikoliv Toulonská eskadra, svěřená nyní viceadmirálu Villeneuvovi, ale Ganteaumova Brestská eskadra. Záměrem bylo (velmi stručně shrnuto) vyplout se silami z Toulonu, Rochefortu, Cádizu i Brestu k Antilám a Britům zmizet v západním Atlantiku, či je tam za sebou nalákat. U Antil by nepozorovaně vzniklo mohutné koncentrované loďstvo, jež by doplulo zpět k evropským břehům a vplulo do La Manche.16) Jen Ganteaumovi přitom Napoleon v instrukcích z 2. března 1805 sdělil, že z Karibiku vypluje loďstvo zpět, aby mezi 10. červnem a 10. červencem podpořilo u Boulogne invazi. Ve Villeneuvovi adresované instrukci, rovněž z 2. března, nebylo o skutečném cíli i záměru ani slovo.17) Měl vyplout z Toulonu, přibrat španělskou eskadru v Cádizu, u Martiniku se spojit s Missiessyho eskadrou z Rochefortu a stanovenou dobu čekat na Ganteauma, pokud by tam tento admirál už s Brestskou eskadrou nebyl.
Z celého tzv. Plánu z 2. března se ovšem podařilo realizovat pouhý zlomek. Villeneuve vyplul z Toulonu, unikl Nelsonovi, spojil se v Cádizu s Gravinou a britskému loďstvu dokonale zmizel, jenže když 14. května doplul k Martiniku, nebyl tam ani Missiessy (který o Napoleonově plánu nic nevěděl a odplul zpět), ani Ganteaume, jemuž se z Brestu vyplout nepodařilo! Čekal (neboť tak mu to instrukce ze 2. března ukládaly) až do 4. července, kdy připlul kontradmirál Magon s novými direktivami, jež nařizovaly:
„Pokud nedostanete pětatřicet dní od připlutí kontradmirála Magona zprávy o admirálu Ganteaumovi (...), provedete nejkratší cestou návrat k Ferrolu. Tam najdete 15 francouzských a španělských lodí, které navýší vaši eskadru na 35 lodí. S nimi se objevíte před Brestem, provedete tu, aniž do přístavu vplujete, spojení s 21 koráby, jimž velí admirál Ganteaume; s touto námořní armádou veplujete do La Manche a objevíte se před Boulogne…“18)
Villeneuve doplul přes Atlantik a po bitvě, svedené 22. července, jej na španělském břehu čekal císařův list z 16. července. Stále se v něm hovořilo o odblokování Brestu a veplutí do La Manche, v závěru ale stály překvapivé věty:
„Jestliže se vaše situace podstatně změnila (…), nechceme v žádném případě, aby naše flota vplula do přístavu Ferrol; v tomto případě, který s pomocí Boží nenastane, si přejeme, abyste odblokoval naše eskadry v Rochefortu a ve Ferrolu a nejlépe by pak s nimi bylo zakotvit v Cádizu.“19)
Villeneuve rozkaz splnil, přibral lodě z Ferrolu, s eskadrou z Rochefortu se ale minul a vzhledem na opotřebení plavidel, bídný zdravotní stav posádek (mužstvo neuvyklo dlouhodobému pobytu na moři; pro Brity byly čtyři měsíce plavby naprosto běžnou věcí) i s ohledem na nutnost doplnit zásoby včetně sladké vody se 15. srpna rozhodl (zcela v souladu s Napoleonovými pokyny) plout ne na severovýchod k Brestu, ale na jih do Cádizu. Císař ovšem změnil názor a začal rozesílat Ganteaumovi do Brestu i Villeneuvovi (o němž nevěděl, kde je) dramatické depeše, ba i telegramy. V jednom z nich (z 22. srpna) stálo:
„Pane viceadmirále Villeneuve, doufám, že jste dorazil do Brestu. Vyplujte, neztrácejte ani chvíli,a shromážděte se s mými eskadrami v La Manche. Anglie je naše. Jsme všichni připraveni, všichni naloděni. Objevte se na čtyřiadvacet hodin, a vše skoncujeme.“
Ganteaume z Brestu opět nevyplul a Villeneuva ony depeše nezastihly. I kdyby je dostal, bylo by vše k ničemu, neboť už 23. srpna změnil Napoleon plány a začal rozesílat instrukce k vytvoření předvojů pro tažení do Německa! Dne 26. srpna následovaly rozkazy k zahájení prvních přesunů armádních sborů a 30. srpna vyšel císařský dekret, nařizující zakonzervování celé invazní Flottille Nationale. Teprve dva dny po tomto rozkazu, 1. září, se císař Francouzů dozvěděl, že viceadmirál Villeneuve zakotvil v Cádizu!20)
Villeneuvovi už zůstal punc muže, který plány na invazi zmařil, byly však císařovy záměry reálné a daly se uskutečnit? K zodpovězení této otázky je třeba probrat několik bodů, z nichž první tvoří připravenost britského loďstva invazi i Napoleonovu plánu z 2. března čelit.

Nevyhnutnost bitvy na moři
Mohla se vůbec invaze do Anglie obejít bez velké střetu s britským válečným loďstvem a měl Napoleonův plán na překvapivé veplutí do La Manche šanci Royal Navy zaskočit? Desbrière dospěl už před stoletím k závěru, který formuloval takto:
„Britové o tomto nebezpečí naneštěstí dávno věděli a přesvědčeni o jeho závažnosti přijali trvalé rozkazy, díky jimž byl Kanál předem zajištěn ochranou drtivé převahy sil. Všechny Napoleonovy plány se hroutily tváří v tvář této primární zásadě, která se neochvějně dodržovala.“21)
Britské loďstvo jednoduše zaskočit nešlo, nepsaná, leč pečlivě dodržovaná zásada všech velitelů říkala, že pokud nepřítel zmizí, je třeba se stáhnout do prostoru svrchované priority, tedy k ochraně přístupů do La Manche.22)
Pokud připustíme, že Napoleon o nepsaném zákonu všech britských velitelů věděl, dostaneme se k otázce, co vůbec sledoval v době, kdy začínalo být jasné, že válka vypukne na pevnině. Rusko-britské spojenectví přece bylo podepsáno už 11. dubna, den poté, co Villeneuvova Kombinovaná flota vyplula z Cádizu k Antilám. Rakouské císařství přistoupilo k protifrancouzské koalici 9. srpna 1805 a válku Francii vyhlásilo 3. září! Začátkem srpna Napoleon stále požadoval, aby Villeneuve přeplul Biskajský záliv a zamířil k La Manche. Na počátku září jej pak císař zasypal kategorickými požadavky vyplout z Cádizu a podpořit invazi! Jak to spojit s faktem, že 30. srpna vydal Napoleon rozkaz dát invazní plavidla en gardiennage, tedy zakonzervovat, a 1. září se definitivně rozhodl, že žádnou invazi neuskuteční? K čemu pak rozkazy, které Villeneuva hnaly do generální bitvy? Měl pravdu Desbrière, když tvrdil, že Napoleonovi v dané chvíli o vítězství na moři nešlo?
„Porážka by ovšem (…) znamenala neodvolatelný konec výpravy do Anglie, fiasko by ale nebylo Napoleonovo. Zodpovědnost za neúspěch by mohl svalit na hlavu někoho jiného. (…) Velké vítězství na moři by naopak znamenalo pád Anglie, a to dokonce i v případě, že by se vylodění neprovedlo (…). Stručně řečeno se zdá, že plán ze 2. března patřil do toho druhu, kterému Napoleonův sekretář říkával thèmes à deux fins. Nejhorší, co z toho mohlo vzejít, byla porážka průměrných eskader ve vzdálených vodách, porážka, na níž se dalo skrze velká vítězství na souši rychle zapomenout…“23)
Reakce po bitvě u Trafalgaru tomuto závěru hodně odpovídají!

Příliš dlouhé nalodění
Vraťme se však k pozemní armádě, k prostředkům, které jí měly umožnit invazi do Anglie provést, a začněme u nalodění, o němž Napoleon tvrdil, že je lze uskutečnit za dvě hodiny. Admirál Monaque doložil, že z Boulogne mohla vyplout zhruba stovka lodí při jednom přílivu, což prostou matematikou říká, že 1200 plavidel (počet v tomto místě shromážděný) potřebovalo k vyplutí šest dní a šest nocí za setrvalého počasí a příznivých větrů!24) Stále tedy platí závěr, k němuž dospěl Desbrière:
„V Boulogne nemohla po šesti měsících prací polovina zde shromážděných plavidel při jednom přílivu vyplout. Sama flotila byla ještě nesoustředěná, naprosto neorganizovaná, postrádala jakékoliv přidělení pro jednotlivé armádní divize a potřebovala obrovské množství oprav. Myšlenka, že s takovouto organizací lze nalodit 150 000 mužů ve dvou hodinách je jeden z nejpozoruhodnějších mýtů napoleonské legendy. Největší počet, k jakému se kdy přiblížil, představovala možnost nalodit 90 000 mužů v rozmezí dvanácti až osmnácti hodin za ideálního počasí, víc se ale nikdy nedokázalo.“ 25)

Problematická Národní flotila
Typy plavidel, která měla Napoleonovy vojáky do Anglie přepravit, byly popsány nesčetněkrát.26) Admirál Latouche-Tréville, jenž si mohl jako jeden z mála ověřit roku 1801 jejich nautické vlastnosti, zjistil, že většina lodí přestává reagovat na vesla i plachty, pokud síla mořského proudu přesáhne dva uzle. S plnými plachtami plula transportní plavidla „jako krab“ a děla se nedala použít ani k obraně, ani k útoku.27) Skutečný obraz si musel Napoleon udělat při inspekci v Boulogne dne 21. července 1804, kdy se zvedla nenadálá bouře a ploché lodě se začaly potápět i v přístavu.
Připusťme ovšem možnost, že by celá Flottille Nationale dokázala během čtyřiadvaceti hodin opustit přístav i rejdu. Napoleon uvažoval o vylodění v prostoru mezi Hastingsem a Doverem, což představuje vzdálenost 34–45 km. Předpokládejme rovněž, že by flotila tuto vzdálenost (na niž potřeboval Vilém Dobyvatel roku 1066 s ovladatelnějšími loďmi den a noc) překonala beze ztrát a pohromadě. Nastal by čas vyloďování, které pozemní jednotky nikdy nenacvičovaly. Jediný dokument, který se v tomto ohledu podařilo nalézt, říká:
„Záměrem císařovým je, aby se lodice, přičleněné k jednotlivým eskadrám flotily, cvičily v simulaci vyloďování vždy, když to počasí dovolí.“28)
Problémem vylodění z plochých člunů se zabýval pouze Latouche-Tréville v roce 1801, i on jej však vyřešil svérázně, když napsal:
„Lze předpokládat, že se většina vojáků vrhne do moře, což odpovídá nebojácné povaze Francouzů.“
To znamenalo, že by vojáci museli s plnou polní skákat do hloubky nejméně 1,5 metru, což byl ponor dělových člunů. Jen pinasy měly ponor menší, který činil 1,15 metru. Podobný způsob se praktikoval při vylodění u egyptské Alexandrie za ideálního počasí a tehdy byl takřka zázrak, že vše zdařilo.
Většina plavidel Flottille představovala větší nebezpečí pro Francouze, kteří na nich měli plout, než pro Angličany. Co by se stalo, kdyby do této směsice vplulo šest řadových lodí, tři lodě s 44–55 dělovými hlavněmi a 10 fregat udržovaných Brity v pohotovosti v Pas de Calais a Severním moři, k nimž by se přidalo 27 řadových lodí, 2 lodě 44–55 děl a 23 fregat v Kanále a Irském moři, což byl stav z února 1805)? Pravdu měl už v roce 1801 admirál Jervis, který před Sněmovnou lordů suše prohlásil:
„I do not say, my Lords, that the French will not come. I say only they will not come by sea. Neříkám, pánové, že Francouzi nemohou přijít. Říkám jen, že nemohou přijít po moři.“29)
Měl pravdu navzdory projevům strachu a někdy i paniky, které se Anglií tu a tam šířily.

Předstíraný plán
Jaký byl operační plán, pomineme-li vágně propagandistický Bonapartův výrok o ovládnutí Londýna a Temže? I tady se zdá, že žádné dispozice pro výsadkové jednotky, rozvinuté na jihoanglickém břehu, neexistovaly. Nebyl objeven dokument, který by hlouběji rozpracovával logistiku, přičemž je jasné, že do ovládnutí Londýna musel být La Manche volný pro přepravu zásob všeho druhu proviantem počínaje a municí konče. Pokud jde o politické plány, lze jen těžko uvěřit v reálnost toho, co Napoleon nadiktoval Las Casesovi v Mémorial de Sainte Hélène.30)
Napoleon musel nejlépe ze všech vědět, jaká rizika invaze do Anglie představuje a s kolika neznámými je spojena. Neměl nakonec pravdu už Lacour-Gayet, který napsal následující slova?
„Nezdá se mi příliš odvážné tvrdit, že celý ten válečný stroj byl vytvořen jen pro použití na kontinentě.“ 31)
Vskutku nezní příliš směle, vezmeme-li v úvahu, že Francie vydržovala po amienském míru zhruba tři čtvrtiny stavu sil jako v době druhé koaliční války. Jen zlomek byl použit za hranicemi, tj. ve Švýcarsku, v italských republikách, v Holandsku a při expedici na Santo Domingo, jádro však zůstalo nečinně v posádkách. Bylo by prozřetelné, kdyby Bonaparte, směřující k císařské koruně, redukoval sílu, která jej vynesla vzhůru? Nepovzbudil by tím opozici, obzvláště pokud by rozpustil jednotky bývalé Německé armády, které předtím velel generál Moreau, Bonapartův potenciální rival?
Naskýtá se otázka, zda nešlo jen o největší bluff Napoleona Bonaparta, o opakování klamné hrozby z roku 1801, tentokrát v grandiózním rozsahu, který by existenci mohutných ozbrojených sil opodstatnil. Jak skvělá to byla příležitost, aby se v táborech na severu armáda stmelila, aby republikánstvím prosáklí Moreauovi veteráni splynuli s Bonapartovými věrnými z italských válčišť a vše dohromady aby se přetavilo ve vojsko prodchnuté jednotným duchem?
„Podobný názor je však těžké přijmout. Jak si pak vysvětlit nezměrnost příprav, objem vydaných finančních částek a intenzivní zájem hlavy státu o problematiku války na moři? Po řadu měsíců Bonapartova představivost vymýšlela řadu plánů námořních operací, zabývala se svrchovaně technickými detaily a on přitom vztekle řval na své admirály, čímž dával, jednoduše řečeno, najevo zaujetí, které by nemohl předstírat tak dlouho. Jeho korespondence o tom svědčí až příliš bohatě,“ oponoval Monaque.32)
Corbett se přikláněl k názoru, že Napoleon pragmaticky reagoval na vývoj situace v Evropě a myšlenku invaze začal zvolna opouštět, aniž to dal najevo:
„Zdali stále srdcem věřil, že je invaze uskutečnitelná, to nedokážeme říci. Dělal však jako když je možné vše, co si usmyslí, a mohl to být jen trik proslulého mozku hráče. Jeho hvězda ho už jednou přenesla přes hory; jiným už vnukl víru, že poušť bude překypovat mlékem i strdím, a teď možná chtěl přemostit moře“33)
Pokud jde o reálné možnosti invaze, napsal týž autor toto:
„Co můžeme s jistotou potvrdit, je, že se žádný velký válečník tolik nezmýlil, pokud šlo o možnosti vpádu, o těžkosti, které to nese, a že žádný organizátor nepodnikal k překročení moře přípravy tak zcestné jako Napoleon.“
Ohledně reálnosti invaze na jiném místě dodal:
„Jádro problému je stejně nejasné jako zřejmé a každý Angličan, který nemá úsudek zatížený napoleonskou legendou, bude v tom všem spatřovat spíše sebevědomé dílo muže, který je v umění námořní války amatérem, zaslepenost velkého vojáka vůči základním odlišnostem pozemní a námořní strategie a občas nejspíše i nahněvaného despotu, který nemíní uznat, že je poražen.“34)
Zdá se, že se sto let starým hodnocením britského námořního historika, jenž vycházel z hluboké znalosti francouzských i britských pramenů, nelze než souhlasit. Zvláštní je, že odpovídá mnohem staršímu, intuitivnímu a literárnímu zhodnocení z pera Alfreda de Vigny, který vložil vyfabulovanému kapitánu Renaudovi do úst následující slova:
„Předstírané přípravy na vítězné tažení a na vylodění v Anglii, vyvolávání vzpomínek na Viléma Dobyvatele, objev Caesarova ležení v Boulogne, náhlé soustředění devíti set lodí v tomto přístavu pod neustále ohlašovanou ochranou loďstva o pěti stech plachtách, zřizování vojenských táborů v Dunquerque, Ostende, Calais, Montreuil a v Saint-Omer pod velením čtyř maršálů, vojenský trůn, z něhož padaly první hvězdy Čestné legie, přehlídky, slavnosti, dílčí útoky, veškeré to halasení mělo, redukováno na nejprostší tvar, jak se říká v geometrii, tři cíle: znepokojit Anglii, ukonejšit Evropu, soustředit armádu a vdechnout jí nadšení.“35)

Poznámky:
1) Thiers, Adolphe: Histoire du Consulat et de l’Empire. Tome IV, Paulin, Paris 1845.
2) Desbrière, Édouard: 1793–1805. Projets et tentatives de débarquement aux îles Britanniques. T. 1–5, Chapelot, Paris 1900–1902.
3) Corbett, Julian, sir: The Campaign of Trafalgar. Nonsuch, Stroud 2005.
4) Correspondence de Napoléon Ier publiée par ordre de l’Empereur Napoléon III. T. 8–12, Plon/Dumaine, Paris 1860–1861.
5) Battesti, Michèle: Trafalgar. Les aléas de la stratégie navale de Napoléon. Éditions Napoléon Ier, Paris 2004. Monaque, Rémi: Trafalgar. 21 octobre 1805. Tallendier, Paris 2005.
6) Manfred, A. Z.: Napoleon Bonaparte. Svoboda, Praha 1973.
7) Tulard, Jean: Napoleon ou le mythe du sauveur, Librairie Académique Perrin, Paris 1979.
8) Dictionnaire Napoléon (sous la direction de Jean Tulard). Arthème Fayard, Paris 1999.
9) Podrobněji viz Monaque, c. d., str. 21–28.
10) Correspondence de Napoléon Ier..., dopisy č. 7028 až 7030, 7058, 7126 a 8004 až 8005.
11) Tamtéž, dopis č. 7840.
12) Podrobně včetně statistických údajů pro francouzské i britské loďstvo viz Monaque, Rémy, c. d., str. 31–39.
13) Correspondence de Napoléon Ier..., dopis č. 7359.
14) Monaque, Rémy, c. d., str. 63.
15) Monaque, Rémy: Latouche-Tréville, 1745–1804: l’amiral qui défiait Nelson. Kronos, Paris 2000. Viz též Correspondence de Napoléon Ier..., dopis č. 7832.
16) Correspondence de Napoléon Ier..., dopisy č. 8206 a8379.
17) Correspondence de Napoléon Ier..., dopis č. 8381.
18) Correspondence de Napoléon Ier..., dopis č. 8583.
19) Correspondence de Napoléon Ier..., dopis č. 8985
20) Correspondence de Napoléon Ier..., dopisy č. 9101, 9114, 9115 a 9164.
21) Desbrière, Édouard: La campagne maritime de 1805. Trafalgar. Chapelot, Paris 1907, str. 5 a d.
22) Opatření v čele admirality stojícího lorda Barhama a všechny přesuny Royal Navy viz podrobně Corbett, c. d., kapitola XII. a XIII.
23) Desbrière, Édouard: Projets…, T. 5, str 371.
24) Monaque, Rémy: Tragalfar, c. d., str. 25 a d.
25) Desbrière, Édouard, c. d. T. 5, kap. IV.
26) Např. The Campaign of Trafalgar 1803–1805 (edited by Robert Gardiner). Chatham Publishing, London 1997.
27) Monaque, Rémy, c. d., str. 22 a d.
28) Tamtéž.
29) Corbett, c. d., kap. I. a II.
30) Mémorial de Sainte-Hélène (..) par le comte de Las Cases. Tome second, str. 358. Paris 1824.
31) Lacour-Gayet, Georges: Histoire maritime de la France, la Révolution et l’Empire. Paris 1902.
32) Monaque, Rémy, c. d., str. 27.
33) Corbett, Julian, sir, c. d., str 32.
34) Tamtéž, str. 35.
35) Vigny, Alfred de: Vznešenost a bída vojenského života. Odeon 1988, str. 138, cit. z překladu D. Steinové.

Resumé:
Jiří Kovařík: The Myth of the Invasion or the Prelude to the Sun of Austerlitz

This article speaks about Napoleon’s preparation for the invasion to England in the years 1803–1805 and its reality. The author points out the conclusions of the French and British monographs which a lot of syntheses dismisses, he summarizes the individual aspects of the intention (creation of invasion fleet, capacities of ports, conditions for sailing, role of french oceanic fleet) and changes of Napoleon’s plans. He comes to the conclusion that the invasion was in military terms extremely hazardous and only hardly feasible. It is possible whole invasion plan was instrumental only for the preparation of the continental campaign in 1805.

pondělí 28. června 2010

TROCHA POCHYBNÉHO HUMORU




Začíná být vedro, mně dochází inspirace, čímž vás přestávám provokovat a vy tudíž nepíšete. Všichni myslíme na dovolené, prázdniny, někteří na vysvědčení dětí (nebo i svoje), co naplat. Napadlo mě sice několik "anketních" dotazů, ty si však nechám v záloze a raději se vás pokusím přimět k pousmání, nebo k odmítavému šklebu. Před lety jsem míval víc humoru (vždy trochu hořkého, nebo alespoň zlomyslného) a pro "Militarii" přítele Leona Křížka jsme vytvořil pár rádoby vtipů. Protože moc kreslit neumím, většinou jsem nedůstojně potvořil různé obrázky, v níž mi byli často vděčnou inspirací nádherní kreslíři Raffet či Charlet. Ty vtipy padaly (asi z potřeby odreagovat se) na účet napoleonských vojáků, ba někdy i samotného císaře, což se nemá, avšak dělají to jiní (nedávno mě v sitcomu "My name is Earl", česky "Jmenuji se Earl", velmi pobavil výrok mého oblíbence Krabáka na adresu velkého Napoleona, kterého nedůstojně, byť vzdělaně nazval Prckem..., ale neprozradím, někoho by se to dotklo :-)). Jiné se zrodily z občasného spadnutí do hořké reality všedních dní, na což jsme si vypůjčil kresbu válečného malíře Albrechta Adama. Pak se mi povedlo zpotvořit i krásnou litografii Bellangého. Asi je to tím horkem...
Pro přečtení obláčků a bublin na obrázek ovšem musíte zaklikat...

středa 23. června 2010

NAPOLEONOVA PROHRA

Mé druhé korektury a jazykové korektury druhého svazku "Poloostrovní války" skončily, kniha jde do tisku a lze ji v dohledné době očekávat na knihkupeckých pultech. Předběžně můžete "Napoleonovu prohru" objednávat u nakladatele, prolink je v kliknutí na nadpis hlavního článku. Abych vás navnadil, přikládám krom upozornění jednu kapitolku z téměř závěru rukopisu (čímž tam mohou být češtinářské chybičky, neb je to z textu wordovského před stránkovými a jazykovými korekturami); automatika blogu ovšem vylučuje odstavcování a kurzívou psané citace dokumentů či vzpomínek; za to se omlouvám. Přikládám i dva obrázky k bitvě u Toulouse, o níž je v textu řeč, vztahují, a mapu; vše najdete (podobně jako i 38 dalších plus 109 obrázků) v knize. Jistěže vás upozorním, jakmile budu mít zprávu, že se kniha distribuuje. Pokud nebude mapa na obrázku v blogu čitelná, stačí na ni kliknout, zvětší se.

Pokryti blátem, potem, kouřem i krví...

Wellington, který pozoroval Freireho neúspěch, jen s anglickým humorem poznamenal:
„Ještě nikdy jsem neviděl deset tisíc mužů utíkat naráz.“
Pak k nim vyjel, aby pomohl Španěly uklidnit. Vyslal dvě eskadrony těžkých dragounů, kteří měli chytat ty, co poběží příliš daleko od míst boje, a do některých zpanikařených vojáků dokonce bil plochou meče.
„Nic mezi mnou a nepřítelem,“ poznamenal chladně ke svému švagru Pakenhamovi, když se vrátil, neboť se vskutku ocitl příliš vpředu.
Pakenham se domníval, že sir Arthur teď pošle na redutu Lehkou divizi, dostal však strohou odpověď:
„Ať visím, jestli to udělám!“
Nemělo to cenu, útok dalších jednotek by jen násobil ztráty a nejspíš by se o francouzskou obranu rozbil. V úvahu přicházel až poté, co vyrazí Beresford, a Wellington za ním poslal pobočníka, který měl vyřídit, že útok na pruh kopců Calvinetu už je nanejvýš žádoucí, maršál, který předtím dostal ve výběru místa útoku volnou ruku, se ale chtěl držet původního záměru a hodlal dojít s oběma divizemi až na úroveň nejjižnější reduty La Syphière. Když tam dospěl, udělal vpravo v bok a seskupil je do linií ve třech sledech se 4. divizí na čele. Tak hodlal útočit, jenže Soult, který jeho manévr sledoval, tomu chtěl předejít a přikázal Taupinově divizi, stojící dosud v záloze, aby z ní postoupila a Brity napadla dřív, než se dostanou nahoru. Byl to útok z kluzké stráně do boku Beresfordových linií, který neprobíhal tak rychle jako za sucha, podporovaný děly, krytý z pravého boku jezdectvem a posílený nakonec i Roguetovou brigádou z Maransinovy divize (ta byla původně na předměstí Saint-Cyprien, klid na onom úseku ale Soultovi umožnil její přesun přes Garonnu do města jako zálohu).
„Sotva jsme se zformovali,“ líčil události James Anton, jehož pluk stál v bahně pod strání a za sebou měl koryto Hersu „když tu začala ze svahu sestupovat přímo proti našemu čelu za dunění bubnů silná nepřátelská kolona a nejspíš si myslela, že v terénu, v jakém jsme, nedokážeme ani postupovat, ani ustupovat, proto se řítila plná víry v úspěch. Ustoupit jsme vskutku příliš nemohli, břeh, na který jsme se vydrápali, byl na mnoha místech příliš vysoký, abychom z něj skákali, přičemž doskok byl nejistý, leckde se dalo zapadnout po kolena a i tady jsme se s každým krokem bořili hloub a hloub. Jít vpřed bylo jediné, co šlo udělat, takže jsme se toho chopili.
Lehké kompanie z celé divize se už před naším čelem rozvinovaly a bez váhání postupovaly kupředu. My je ztěžka následovali a postavili se té koloně, která začala stoupat nazpět, čímž jsme se stali neoddiskutovatelnými pány údolí.“
John Malcolm od 42nd Highlanders popsal, co se na něj valilo, mnohem dramatičtěji:
„Celý kopec jako kdyby ztmavl a po stranách se objevilo mračno jezdectva a stráň pokryl dým z ohně děl z reduty a nepřítel se valil na nás dolů jako příval. Jejich generálové a důstojníci jeli v čele na koních, přičemž mávali klobouky nad hlavami a do toho zazníval mocný pokřik, jako když hučí mořský příboj. Naši Highlanders jako kdyby jimi prolétla jedna jediná myšlenka, strhli z hlav čepice, zamávali s nimi ve vzduchu a na jejich volání odpověděli trojnásobným cheers. Chvíli pak zavládlo mrtvé ticho a my mohli vidět, jak se nepřítel na chvíli zastavil. V té chvíli srazily lehké kompanie dvaačtyřicátého pluku dobře mířenou palbou několik francouzských vyšších důstojníků, kteří jeli v čele svých pluků. Nepřítel hned vypálil do našich linií salvu a postupoval na nás vprostřed hřmění mušket a děl. Naše jednotky tu palbu opětovaly a, nikterak jejich zuřivým postupem nezaskočeny, stoupaly na kopec a vzali je útokem. Naše bajonety nicméně probodaly jen clonu kouře, neboť protivník změnil názor, zamířil jiným směrem a zmizel nám za jedním z hřebenů kopce...“
Francouzi si za cíl vybrali sousední brigádu, zmíněné Packovy muže však začala od jihu ohrožovat Vialova kavalerie natolik, že se 79th na levém křídle přeskupil do karé a Somersetovi husaři vyjeli zpoza Ansonovy brigády, aby protivníkovu jezdectvu čelili.
Taupinova pěchota, která zatím dál kráčela, klouzala a padala nerozvinutě ze svahu o pár set metrů severněji, zakusila několik anglických salv, v nichž snad ani jedna kulka neminula, a ztrácela na zápalu i sebedůvěře. Divizní generál Éloi Charlemagne Taupin chtěl svou infanterii povzbudit, vyjel vpřed a sletěl z koně se smrtelným zraněním, což byla pro Reyův batalion v čele útoku poslední rána. Francouzští pěšáci se začali zoufale šplhat vzhůru a podkluzovali ještě víc, než cestou dolů. Proběhli kolem reduty La Syphière, jejíž posádku neorganický ústup celé divize vyděsil natolik, že se k nim přidala. Gasquetova brigáda, jedna ze dvou umírajícího Taupina, chtěla přece jen vzdorovat, dostala se však mezi dva ohně Ansonovy a Lambertovy brigády, a navíc na ni začaly létat Congrevovy rakety, spíš děsivé než nebezpečné. Divize zastavila až na odvráceném svahu výšin, u opevněného předměstí Saint-Étienne, kam už spěchaly z města či podél kanálu jednotky Menneho brigády (Darmagnacova divize) a Roguetovy brigády, které na ohrožený úsek přesouval Soult.
Pokud šlo o redutu La Syphière, vzpomínal James Anton na její dobytí následovně:
„V jediné minutě zmizely všechny překážky. Nepřítel prchl, když jsme se drali přes příkop a skrze bahno jako smečka honicích psů a vyděsili je naším hromovým hurá víc, než kdybychom na ně stříleli a udeřili bodáky.
Reduta, kterou jsme získali, sestávala z venkovského domu, obehnaného zdí, dole kamennou, nahoře z hlíny a jílu. Stál v rohu čehosi, co mohlo být předtím zahradou, v půdorysu čtverhrannou a později zpevněnou po třech stranách vykopáním hlubokého suchého příkopu, z něhož zemina vytvořila předprsně...“
Beresford poslal okamžitě hlášení Wellingtonovi, že dobyl La Syphière a rozvinuje se za ní, přičemž hodlá vést další nápor napravo, proti redutě Mas des Augustins. Znamenalo to, že sir Arthur může konečně spustit útok od severu, jenže na tomto směru se zatím odehrávalo intermezzo, působené poněkud zbrklou iniciativou sira Thomase Pictona. Ten, když viděl Freireho Španěly ustupovat, bůhví proč usoudil, že je potřeba vzdálenému Beresfordovi odlehčit a vydal rozkaz k útoku před sebe, na most Jumeaux. Kolem druhé odpolední podnikl tři prudké útoky Brisbaneho brigádou, které Francouzi odrazili, a jediným výsledkem politováníhodné ukvapenosti se stalo 350 mrtvých či raněných na jeho straně.
V půl třetí vyrazili znovu Španělé a toužili po pomstě za utrpěnou porážku i po vavřínech. Znovu se drali k Velké redutě, avšak promyšleněji, ne čelně, ale z boku. Freire, obklopený osobní eskortou, je vedl vzhůru a za cenu mnoha ztrát, především mezi důstojníky, dorazil až k valům reduty, jenže probít se do ní už nedokázal. Nakonec mu nezbylo než zavelet k ústupu směrem k Lehké divizi, stojící už z části na kopci Mamelon de la Pujade.
„Vyšli dobrou půl míli od nepřítele zrychleným krokem. ,Dlouho jim to nevydrží,‘ říkali jsme si. Vyhnali nicméně nepřítele z pár okopů na úbočí kopce a pokračovali vzhůru po stráni, až došli na hlavní silnici, která, jak tak vede svahem, je před nepřátelskou střelbou chránila. Zastavili a ne všichni následovali příklad svých statečných důstojníků a vydali se kupředu. Francouzi po nějakém čase poslali dolů silné oddíly voltižérů, kteří na Španěly spustili palbu a srazili je rovnou z kopce. Naše divize okamžitě vytvořila linii a Španělé se za námi opět seskupili,“ vzpomínal John Blakinstone z Lehké divize.
Byl to sice neúspěch, zaměstnal ale Villatteho divizi v prostoru Grande Redoute natolik, že nemohla pomoci svým druhům jižně odtud, u Mas des Augustins. Směrem k ní se kolem půl třetí stáčela Clintonova 6. divize, která se probila až k silnici na Lavaur.
„V této fázi bitvy byl generál Pack v sedle a stál vprostřed cesty, kde dával jednotkám příklad naprosto nezlomné odvahy. Vidím ho stejně zřetelně jako tehdy, naprosto klidného a nehybného, s flegmatickým úsměvem na tváři vprostřed dokonalé smrště střel i granátů. (...) Pár minut nato jsem si všiml, jak generál Pack zbledl a vypadal, že omdlí. Způsobila to kulka, která mu projela nohou. Odejel pomalu dozadu, kde si nechal ránu ošetřit a za pár minut byl zas zpět,“ vyprávěl John Malcolm s obdivem, který si sir Denis Pack bezpochyby zasloužil, neboť po zbytek boje velel svým mužům dál, aniž si zranění všímal.
Dva skotské pluky, 42nd a 79th, si probily cestu do spojovacího zákopu u reduty a posádku vyhnaly, na což vzpomínal Malcolm následujícími slovy:
„Hned nato jsme se začali formovat do útoku na redutu, vzdálenou od nás přibližně tři sta yardů. Dorazit jsme tam museli přes pár rozoraných polí. Granátníci 42. pluku, následovaní dalšími kompaniemi, proráželi cestu a začínali stoupat od silnice, jakmile se ale jejich čepice objevily nad valy, dopadla na ně zuřivá palba z redut i okopů a ve velmi krátkém čase je doslova vyhladila. Pravé křídlo se přesto rychle přeskupilo do linie a, aniž by čekalo na křídlo levé, které stoupalo od cesty po kompaniích, vyrazilo proti bateriím, které po nás dál chrlily nepřetržitý oheň, kartáče i kulky z mušket. Byla to nejzuřivější a nejhroznější palba, v jaké jsem se kdy ocitl.“
Nedlouho nato už Highlanders útočili na samotnou redutu Mas des Augustins a Malcolm ve svém epicky živém líčení pokračoval:
„Skrze mračna dýmu, které je lemovaly, se znovu zjevila celá linie redut a jako kdyby ji obklopoval požár, načež se za okamžik propadla do tmy. Naši muži tam vtrhli po sekcích. Šest mužů z kompanie, k níž já náležel, jsem viděl naráz padnout, když běželi proti dělu, které stihlo vypálit, a všechna země, po níž jsme postupovali, byla pokrytá mrtvými. Reduta se tyčila hned vedle silnice a chránila ji, leč těsně předtím, než naše jednotky překážku překonaly, ji nepřítel opustil a rozprchl se na všechny strany. Nechal tak celou pevnou linii v našich rukou, stále však držel dva přilehlé opevněné domy, z nichž na nás vedl znepokojivě destruktivní palbu.“
Skotové vzápětí čelili protiútoku tří pluků z Harispeho divize, který je zastihl rozptýlené. Museli se dát na ústup; až budou sčítat ztráty zjistí, že z 1228 mužů přišli o 628, z toho 73 zabitých.
„Naše muškety už se staly nepoužitelnými tím, jak mnohokrát se z nich vystřelilo, a mnozí z mužů popadli muškety francouzské, které tu ležely odhozené, jenže ty se opotřebovaly podobně jako naše a většinou byly k ničemu. Počet těch, co jsme měli po ruce, povážlivě klesl, a tak nepřítel postupoval, aniž se dal zastavit (...). Z praporu zůstaly cáry a lpěla na nich krev těch, kteří jej postupně třímali a s ním v rukou i padli. Standarta s žerdí přeraženou v půli šla z ruky do ruky třem důstojníkům, kteří za našeho postupu jeden pod druhém padli, a teď ji třímal seržant, kolem něhož se semklo pár zbylých vojáků pokrytých blátem, potem, kouřem i krví, kteří se chystali s napřaženými bajonety vzdorovat nepříteli, postupujícímu na nás v koloně. Čelní řad té kolony po nás střílel ničivými salvami a my hájili pozici proti takové přesile, až bylo nebezpečí, že o naše zástavy přijdeme, což by zájmu armády pranic neprospělo. Stáli jsme mezi našimi k nám postupujícími posilami a nepřítelem, když přišel rozkaz, abychom ustoupili. Většina z nás znovu prošla skrz stavení, teď plné zraněných i umírajících, a vyběhla ze dveří směrem k silnici skrze okop reduty, zaplněný mrtvými a raněnými...,“ vyprávěl James Anton, který po několika řádkách dodal:
„V tom zápase náš pluk přišel krom svého plukovníka, zasaženého ve chvíli, kdy volal ,Kupředu!‘, v mrtvých a raněných o dvacet důstojníků, jednoho staršího seržanta a čtyři sta třicet šest nižších.“
Francouzi ustupující a redutu vyklízející Skoty nepronásledovali, postačilo jim redutu znovu obsadit, jenže nedlouho nato poslal Beresford Packovi na pomoc Lambertovu brigádu a Harispeho obrana u reduty se definitivně zhroutila. Britové i Portugalci se nicméně později shodli, že Francouzi bojovali na výšinách skvěle, velmi zmužile, houževnatě a se zápalem, který byl mnohonásobně větší než u Orthez či v bojích na Nivelle a Nive. Platili za to bez ohledu na postavení a hodnost. Kolem půl čtvrté ustřelila dělová kule generálu Jeanu Isidoru Harispemu nohu a brigádní generál Baurot blízko něho utrpěl rovněž zranění. Z 214 důstojníků Harispeho divize jich ostatně bylo zraněno či zabito onoho dne čtyřiašedesát.
Nyní nastal čas, aby se Beresford pustil směrem k Velké redutě, a když řetěz ostrostřelců 6. divize vyrazil, bylo diviznímu generálu Villattemu jasné, že mu hrozí obklíčení. Děla v otevřeném terénu i jejich obsluhy měl už zčásti vyřazené a potahy pobité, takže ani ty nepoškozené kusy neměl v mnoha případech čím vyvézt a od severu na něj nyní útočil nejen prořídlý Freire, ale i jedna brigáda Light Divison. Eugène Casimir Villatte přesto neumdléval, držel postavení, dokud to šlo, a teprve v šest večer usoudil, že nezbývá než Grande Redoute evakuovat. Šlo už vlastně o poslední francouzskou pozici na Calvinetu a o statečný boj na ztracené vartě, neboť už mezi druhou a třetí odpolední bylo většině útočníků jasné, že den patří jim. Všechna děla, která šla vyvézt, dostal Villatte z reduty, dokonce je přepravil i přes kanál a za ním, na předměstí Saint-Étienne, je znovu seskupil do baterií.
Soult očekával ještě před soumrakem pokračování britského útoku, k tomu však nedošlo, neboť kolesnám Beresfordových kanonýrů začínalo být vidět na dno a i patrontašky většiny pěchoty zely prázdnotou, přičemž munici nebylo z čeho tak rychle doplnit.
John Malcolm, který měl tu smůlu, že byl v posledních hodinách boje raněn a padl do zajetí, později líčil, jak vypadalo město, jímž jej vedli:
„Procházel jsem blízko maršála a jeho generálů, kteří si mě s vážnou zvědavostí prohlíželi. Pak mě dovedli do města, v němž panoval zmatek, jaký jsem dosud neviděl. Všude byly ulice plné francouzské armády, obsazeny byly i střechy a okna se zaplnila místními obyvateli. Všude bylo vidět zděšení i vzrušení, neboť Soult byl odhodlán bít se i ve městě a Wellington ovládl pozici, ze které je mohl změnit v trosky.“
Sir Arthur ovšem po jatkách, které by dopadly na civilní obyvatelstvo, netoužil, a nazítří jedenáctého prakticky k žádným větším střetům nedošlo. Bitva u Toulouse skončila a Britové s Portugalci v ní přišli o 4558 vojáků, z toho o 655 zabitých, Freireho tři španělské divize měly ztráty 1922 mužů, z nichž 205 padlo, a oficiální francouzské ztráty byly spočítány na 3236 mužů, z toho 322 zabitých.
Soultovi, pokud nechtěl zůstat v Toulouse jako v pasti, zbývala jediná ústupová cesta ve směru na Carcassonne, tedy přímo k jihu mezi Garonnou a kanálem. Maršál chtěl bojovat dál a už desátého, v den bitvy, poslal urgentní depeši Suchetovi, v níž jej znovu vyzýval, aby pochodoval k Toulouse, pokud mu nepřítel nepřehradil cestu, leč vévoda z Albufery reagoval tak, jako doposud, to jest nijak...
Navečer jedenáctého dal vévoda Dalmatský k velké úlevě Toulousanů povel k odchodu na Carcassonne i za tu cenu, že za sebou musel nechat většinu zásob jak materiálu a munice, tak i proviantu. Nechal ve městě i 1600 raněných včetně tří generálů, neboť ze zkušenosti věděl, že se o ně Britové postarají, jak nejlépe budou moci.
V šest ráno 12. dubna dostal lord Wellington pozvání, aby vjel do Toulouse, a využil je. William Freer z jeho štábu pak vzpomínal:
„Poděšení obyvatelé se zpočátku ve skupinkách, pak jich ale bylo stále víc, snažili opustit svoje domy, a čekali, co v nich napáchají jednotky, které tam vtrhnou. Chování předních hlídek jim dodalo odvahu. Vrhali se k nim, mávali jim jako vysvoboditelům a zasypávali je vavříny stejně jako 3. divizi, která stála v sevřeném tvaru u vstupu do města. Prostým vojákům nebylo dovoleno do města vstoupit. V osm se na mostě, přes který mířila silnice na Paříž, objevil důstojník francouzských Národních gard a měl na sobě emblémy Bourbonů a ptal se po lordu Wellingtonovi. Liliové květy dávaly jasně najevo, čí stranu si vybral...“
Téhož dne došlo k symbolickému předání klíčů i k projevům nechutností místních roajalistů či jakkoli jinak motivovaných horlivců, jež provázejí každou změnu režimu, pokojnou či násilnou. Svržena a rozbita byla Napoleonova socha a horečně se ničila všechna „N“ (jako Napoleon) či „B“ (jako Bonaparte), nemluvě o emblémech včel, symbolech císařství, atd.
V pět odpoledne se objevil plukovník Frederick Ponsonby, kterého poslal z Bordeaux Dalhousie se zprávou, že Napoleon abdikoval.
„Našel Wellingtona jen v košili, jak si stahuje boty: ,Mám pro vás mimořádnou zprávu!‘
,Nu, doufal jsem v ni. Myslím, že se týká míru, už dlouho na to čekám.‘
,Ne, Napoleon abdikoval.‘
,Jakže, abdikoval? Budiž, bylo na čase. Na mou čest ale, to bych nečekal. Hurá!‘ pronesl lord Wellington, zatočil se dokola a luskl prsty,“ tak zní svědectví Johna Hobhouseho o oné chvíli.
Ono zatočení se a lusknutí prsty prý, podle jiných, připomínalo španělské fandango.
Toulouse se u této příležitosti začalo nakvap chystat k slavnostní recepci. Sotva pozvaní s Wellingtonem v čele usedli k tabuli, ohlásili se plukovníci Saint-Simon a Cooke, kteří dorazili až z Paříže a přiváželi čerstvé zprávy i senátní výnos s rozhodnutím, že se Francie vrací pod bílý prapor Bourbonů, a sir Arthur mohl ke všem přítomným pronést:
„Pánové, musím vám sdělit velkou a šťastnou novinu. Evropští vladařové uznali a prohlásili Ludvíka XVIII. králem Francie a Navarry.“
Připíjelo se pravým Champagne, Wellington na zdraví Ludvíka XVIII., generál Álava na Wellingtona „osvoboditele Španělska, Francie i Evropy“, což u jmenovaného vzbudilo mírné rozpaky, vše ale zahladilo mohutné God save the King, provolané britskými důstojníky.
Maršál Soult zatím ustupoval na Castelnaudry a zprávu o císařově bezpodmínečné abdikaci vyslechl ze Saint-Simonových úst ráno třináctého, odmítl však jakkoliv jednat s nepřítelem, dokud neobdrží oficiální zprávu od maršála Berthiera, náčelníka hlavního štábu. Plukovník Saint-Simon skočil na koně a pádil za maršálem Suchetem do Perpignanu. Reakce vévody z Albufery byla zcela odlišná, zprávu přijal jako fakt a okamžitě napsal Wellingtonovi výzvu k ukončení nepřátelských akcí. Pak odejel do Narbonne, kde již 14. dubna složil přísahu věrnosti Bourbonům.
Soult projevil ochotu jednat s protivníkem až 15. dubna, dva dny po Suchetovi, kdy dostal Berthierovy instrukce i informaci o tom, že od 9. dubna nastal mezi Francouzi a spojenci klid zbraní. Teprve pak poslal generála Gazana do Toulouse, aby s Wellingtonem dojednal příměří. Dvaadvacátého se pak v Castres dozvěděl, že byl Paříží ze své funkce odvolán a nahrazen Suchetem, což některé historiky svádí k hypotézám, zda se vévoda z Albufery neodklonil od Napoleona už dřív...

pondělí 21. června 2010

"AZINCOURT" BERNARDA CORNWELLA A JIŘÍHO BENEŠE

Bernarda Corwella, autora série o Richardu Sharpovi, hrdinovi Poloostrovní války, pokládám za jednoho z nejlepších současných spisovatelů, kteří se věnují historickému románu. V Jiřím Benešovi má skvělého překladatele, kterého jsem nedávno požádal, zda by mi něco ze své překladatelské a Cornwellovy autorské dílny neposkytl na blog; nebránil se, leč pravil, že vydání "Sharpova zlata" bude ještě chvilku trvat a to ostatní, co vyšlo, že je známé. Vzpomněl jsem si na "Azincourt", přeložený v minulém roce, což je nádherně živý Cornwellův román o velké bitvě 25. října Léta Páně 1415, svedené na den svatého Kryšpína mezi Jindřichem V. Anglickým a francouzskou rytířskou armádou, kterou angličtí lučištníci na hlavu porazili. V českém vydání totiž chyběly dodatky z mého paperbackového vydání anglického a Jirku Beneše, který "Azincourt" překládal z vydání vázaného, zas překvapilo, že tam žádný dodatek nebyl. Tady byl, krom rozhovoru s autorem, celého monologu krále Jindřicha ze Shakespearovy proslulé hry a textu "Azincourt Carol", dobového anglického chorálu, i Cornwellův výklad o dlouhém luku a lučištnících, mezi něž patří také Nick Hook, hlavní hrdina knihy. Jiří Beneš tuto pasáž přeložil jen pro čtenáře tohoto blogu, kterým děkuje za vlídné ohlasy na romány o Sharpovi... Obrázky, jež já přidal, jsou obaly anglického a amerického vydání knihy (všiměte si, že to americké píše jméno bitvy po anglicku, ne po francouzsku), kresbou lučištníka té doby a obrazem sira Johna Gilberta "Ráno před bitvou u Azincourtu".

I WELLINGTON SI BYL VĚDOM ÚČINNOSTI ANGLICKÝCH LUKŮ
Text Bernarda Cornwella v překladu Jiřího Beneše

Luk byl jako zbraň známý už v nejstarších dobách historie lidstva. Nález dvou luků z tisového dřeva v neolitickém hrobě v Yorkshire dokládá, že se používal už před čtyřmi a půl tisíci lety, a přesto se stal běžnou zbraní až ve 14. a 15. století, a to ještě jen na britských ostrovech.
Střelba z luku je samozřejmě velmi stará dovednost, ale původní luk, používaný pro lov zvěře i boj, byl krátký. Proslulý šíp, který náhodně zasáhl oko anglického krále Harolda II. v bitvě u Hastingsu v roce 1066, byl téměř jistě krátký, vystřelený z krátkého luku.
Krátký luk byl patrně čtyři stopy (přibližně 1,2 m) dlouhý a jak se Harold přesvědčil, byla to zcela postačující zbraň na to, aby zabila nejen vysokou zvěř, neboť se používala obvykle k lovu, ale i člověka. Střelba z krátkého luku byla mnohem snazší než z luku dlouhého. Lučištník natáhl tětivu k oku, takže mohl zamířit pohledem podél dříku šípu podobně jako míří střelec z pušky, když se dívá přes mířidla na hlavni. Pokud lučištník zamířil dobře a šíp letěl správně, s velkou pravděpodobností zasáhl cíl.
S dlouhým lukem se Angličané setkali až při svých válkách ve Walesu na přelomu 12. a 13. století (proto se mu někdy říká waleský, a ne anglický). Svou účinností je překvapil opravdu dokonale, a tak došlo k tomu, že ve druhé polovině 13. století začali angličtí panovníci najímat oddíly waleských lučištníků a s úspěchem je použil ve svých válkách ve Skotsku i Eduard I.
V čem tedy spočívala přednost dlouhého luku, když se uváží jeho nevýhody? S dlouhým lukem se totiž mnohem obtížněji mířilo, protože když chtěl lučištník využít všechnu sílu dlouhého tisového lučiště, musel natáhnout luk až k uchu a nemohl tak mířit pohledem podél dříku šípu. Navíc šíp potom směřoval v případě střelce praváka poněkud zprava doleva a kompenzovat tuto odchylku vyžadovalo zkušenost. Střelba z dlouhého luku tedy byla instinktivní záležitost a tento instinkt, kdy se mířilo spíš myšlenkou než očima, nemohl lučištník získat jinak než dlouholetým cvičením.
Hlavní předností dlouhého luku v boji byla samozřejmě jeho síla. I když šíp vystřelený z krátkého luku mohl zabít člověka, neměl dost energie na to, aby pronikl většinou tehdejší zbroje. Dokonce stačila i drátěná košile. Naproti tomu šíp vystřelený z dlouhého luku dokázal prorazit i plátovou broj. A aby získal takovou sílu, muselo být lučiště velmi tuhé. Dnešní závodní luky mají napínací sílu kolem čtyřiceti liber, ale lučištník u Azincourtu napínal svůj válečný luk silou sto dvaceti liber i více. Už ten, kdo chtěl natáhnout tětivu třeba jen jednou, musel mít obrovskou sílu, a proto střílet jeden šíp za druhým vyžadovalo nejen extrémně silného muže, ale také k tomu uzpůsobenou kostru a svalstvo, které se opět, podobně jako intuitivnost míření, rozvíjelo a sílilo mnohaletým cvičením od dětství. Kostry středověkých anglických lučištníků prozrazují zdeformované kosti horní části trupu, neboť běžná kostní konstrukce neposkytovala pro tak vyvinuté svalstvo dostatečnou oporu. Lučištník měl téměř groteskně vyvinuté paže, hruď a zádové svaly, a proto ani běžný sebesilnější muž nedokázal napnout tětivu až k uchu.
Zvládnout dlouhý bojový luk tedy bylo neobyčejně obtížné, a to zřejmě vysvětluje, proč se v dobách před čtrnáctým stoletím používal tak málo. Přesto se stal téměř náhle zbraní, která naháněla největší hrůzu, a anglické vojsko se díky lučištníkům stalo nejobávanějším vojskem v celém křesťanském světě. Proč?
Jedna domněnka říká, že v období nepokojů na hranicích Anglie, Walesu a Skotska vznikla u obecného lidu potřeba vlastnit účinnou zbraň, s níž bylo možné ohrozit nepřítele na dálku a třeba ze zálohy. Možná je to pravda, ale hraniční oblasti byly vždy neklidné a celá staletí nájezdů předtím žádný velký zájem o dlouhé luky nevyvolala. Podle další teorie se střelba dlouhým lukem stala náhlou zálibou, možná až poblázněním, které povzbuzovaly dobře odměňované soutěže mezi vesnicemi a hrabstvími. Ať už však vedlo k rozmachu lučištnictví cokoliv, výsledkem bylo, že některá hrabství Anglie, Walesu a skotských nížin začala produkovat stovky, nebo spíš tisíce mužů schopných natahovat dlouhý bojový luk. Netrvalo dlouho, aby si této nové zbraně všimla šlechta i nejvyšší moc království a snažila se jí využít. V roce 1252 byl v Anglii vydán zákon, který požadoval, aby se každý muž mezi patnáctým a šedesátým rokem věku ozbrojil lukem, a také výcvik lučištníků byl nařízen zákonem. Obvykle se konal v neděli a v mnohých obcích jsou dodnes ulice, které nesou název The Butts, označující místo, kde lučištníci stříleli na terč – tedy střelnice. Ve 14. století získal dlouhý luk v Anglii takovou popularitu, že se stal doslova anglickou národní zbraní a lučištníci byli díky svým kvalitám prominentním druhem vojska. Král Eduard III. přímo rozkázal, aby všichni jeho poddaní při lidových hrách cvičili střelbu z luků, a roku 1356 si dokonce vytvořil osobní stráž složenou ze sto dvaceti elitních lučištníků vybraných z celého království.

Dobrý válečný luk se vyráběl z tisového dřeva, i když ne z každého. To nejlepší pocházelo ze slunných klimat jižní Evropy a brzy se rozvinul velký obchod, který se zabýval dovozem tisového dřeva pro výrobu luků z Itálie a jižní Francie. Také anglické tisy bylo možné použít, stejně jako dřevo jasanu nebo jilmu. Z žádného domácí dřeva však nebyly luky tak silné jako ty, zhotovené ze vzrostlého středozemního tisu. Základem pro výrobu lučiště byla větev seříznutá v místě, kde se stýkalo tmavé jádrové dřevo se světlejším bělovým. To byl záměr. Tvrdé jádrové dřevo na straně břicha lučiště je pevné a nepoddajné, takže se těžko ohýbá, zatímco světle zbarvené bělové dřevo hřbetu je pružné a klade při ohybu mnohem menší odpor. Přesto, podobně jako jádrová část, má snahu se při ohnutí narovnat a pomáhá při uvolnění tětivy vrátit lučiště do původního tvaru. Pružný hřbet tedy při ohnutí táhne, pevné břicho tlačí a výsledkem je, že uvolněná tětiva prudce vymrští šíp a ten pak letí k cíli. Lučiště vyřezané pouze z jádrového dřeva by bylo příliš tuhé, zatímco z bělového dřeva by se příliš rychle poddávalo tětivě, takže by bylo neustále ohnuté a tím by ztrácelo sílu. Účinný dostřel takového luku byl podle odhadu asi 180 metrů, což je zhruba vzdálenost, na kterou dokáže dobrý golfista odpálit míček. Podle dobových údajů měl být luk stejně velký jako lučištník, tedy zřejmě okolo 170 cm – 180 cm a konce lučiště byly vyztuženy rohovinovým nástavcem se zářezem, za který se zachycovala smyčka navoskované konopné tětivy. K tomu lze dodat, že výrobci luků se brzy stali v Anglii mocným řemeslnickým cechem.
Šípy, obvykle z jasanového dřeva s opeřením, jež muselo být na každém kusu z téhož husího křídla, se vyráběly ve velkém množství a k jejich výrobě se rozvinula imponující organizace, která shromažďovala dokončené šípy z venkovských dílen do velkých měst hrabství, odkud se posílaly do londýnského Toweru, tehdejší hlavní zbrojnice anglických vojsk vysílaných za hranice země. Pět tisíc anglických lučištníků u Azincourtu bylo schopno vystřelit během jedné minuty sedmdesát pět tisíc šípů, to znamená sedm set padesát tisíc během pouhých deseti minut. Efektivita střelby z luku nespočívala ani tak v průraznosti vystřelených šípů, ale v jejich množství, takže při vystřelené salvě se na nepřítele snesla doslova bouře šípů. Výrobci šípů používali různé hroty určené k různému účelu a z nich byly nejdůležitější takzvané bodkins, úzké a ostré hroty (slovo bodkin znamená šídlo, bodec, jehla), které dokázaly prorazit plátový pancíř podobným efektem jako dnešní protipancéřová munice. Od dob Azincourtu se však zbrojíři v Evropě naučili plátovou zbroj zpevňovat, takže zásah šípem vydržela nebo po ní šíp sklouzl stranou. Éra dlouhých bojových luků se uzavřela někdy koncem 16. století, i když ještě v 17. století se objevily úvahy o tom, že by se dlouhý luk mohl použít jako další zbraň pro pěší pikenýry. Účinnosti dlouhých luků si byl vědom i vévoda z Wellingtonu, a dokonce se zajímal o to, zda by nebylo možné postavit oddíly lučištníků a využít je v Poloostrovní válce. Byla to samozřejmě dobrá myšlenka. Dvě stě lučištníků od Azincourtu by si snadno poradilo s desateranásobnou přesilu nepřátel ozbrojených mušketami, neboť mušketa s hladkým vývrtem je velmi nepřesná zbraň a v porovnání s lukem zoufale pomalá. Jenže běžného střelce z muškety lze vycvičit během týdne, zatímco lučištníkem se člověk stává až po deseti letech denodenního cvičení.

Také Francouzi se snažili cvičit vlastní lučištníky, ale zákony, které za tím účelem vydali, byly neúčinné a vše skončilo neúspěchem. Ještě se pokusili opatřit si výrobce luků, šípaře i vlastní lučištníky z Británie, ale těch, co podlehli jejich svodům, bylo velmi málo. Jako protizbraň k anglickým lukům tedy Francouzi vyvinuli kuše. Ty měly sice delší dostřel než luky, ale nasadit novou šipku a natáhnout kuši k dalšímu výstřelu trvalo mnohem déle než u luku a za tu dobu se stačili lučištníci dostat na dostřel a zasypat střelce z kuší šípy. Proto byl nejméně po dobu sta let válečný luk z tisového dřeva králem bitevních polí a angličtí lučištníci se stali po bitvách u Kresčaku, u Poitiers, u Azincourtu a na dalších bojištích nejobávanějšími bojovníky v celé Evropě.

NAPOLEON A DRAK TEMERAIRE

Možná si po chvíli čtení řekněte, co mě to popadlo, mám ale rád pohádkové příběhy, fantasy literaturu a knihy, které si pohrávají s alternativní historií, či na skutečné historii budují děje naprosto fantaskní, a ke všemu ještě miluji draky. Co má ovšem drak společného s Napoleonem? V tomto případě mnohé, neboť jde o bájnou nestvůru z románové fantasy série americké autorky Naomi Novik, kterou napadlo psát o čase napoleonských válek úplně jinak. Představte si, že v té době krom pozemních a námořních sil existovaly i síly vzdušné, představované draky! Drak se líhne z vejce, a když vystrčí hlavičku ze skořápky, bude věrně oddán tomu, koho spatří jako prvního. Britský námořní důstojník Will Laurence má to štěstí, že dobude francouzskou loď, a smůlu, že na ní najde dračí vejce a je u toho, když se drak vylíhne. Pro Laurenceho to znamená přelom, neboť z důstojníka lodí Jeho Veličenstva (HMS; His Majesty Ship) se musí stát důstojníkem dračích vzdušných sil (HMD, His Majesty Dragon), což je v armádní hierarchii, jak fabuluje autorka, postavení ponižující. Okřídlené bájné zvíře dostane jméno Temeraire (které znamená Smělý stejně jako Nerozvážný) a jak roste, zjistí se, že je to drak největší a nejvzácnější, doslova císařský, jehož vejce putovalo až z Číny jako dar samotnému Napoleonovi... To samo o sobě plodí další problémy, byť v prvním svazku (Drak Jeho Veličenstva) jen naznačené, neboť Napoleon se pokouší o invazi do Anglie (pochopitelně i s nasazením vlastních dračích letek) a odražení jeho útoku je líčeno stylem, k němuž Novikovou bezpochyby inspiroval slavný film „Battle of Britain“. Další svazek (Nefritový trůn) vede Laurenceho i Temeraira do Číny a válčí se tu pramálo, zato ve svazku třetím (Dračí pomsta; těžko říci, proč se českému vydavateli nelíbil původní titul „Black Powder War“) se drak i jeho jezdec vrátí právě ve chvíli, kdy Napoleon zahajuje roku 1806 válku s Pruskem. Ze vzduchu tak vidíme bitvu u Saalfeldu a Jeny, odletíme do Berlína a odtud prcháme až do obleženého Gdaňsku... Slavkov je tu zmíněn jen mimochodem, v krátké pasáži, kdy rakouský důstojník Eigher Laurencemu vypráví o útoku na Pratecký kopec: „Nechal nás, ať se chvíli bavíme šarvátkami na pravém křídle, až jsme vyprázdnili náš střed. Pak se objevil: patnáct draků a dvacet tisíc mužů...“ Pro ilustraci ona věta postačí... Čtvrtý svazek (Říše slonoviny) se odehrává v Africe, leč závěr přesunuje Noviková do Francie a Laurence se tu osobně potkává s císařem Francouzů. Pátý, dosud nepřeložený (Victory of Eagles) se točí kolem nové invaze do Anglie a Laurence brání Londýn, leč ve svazku šestém a zatím posledním (Tongues of Serpents) musí s Temerairem prchnout až do Austrálie...

I když se na první pohled zdá, že jde o směs módních Eragonů, okořeněných alternativně-historickými romány ve stylu Harryho Harrisona či Harryho Turtledova, do nichž se přimíchá něco z Forestova Hornblowera či Patricka O´Briena, je „Temeraire“ sympatický drak a příběhy o něm se čtou jako oddechová literatura víc než dobře. Noviková v závěru některého ze svazů napsala, že se v reáliích opírala o „Campaigns of Napoleon“ D. Chandlera a o „History and Atlas of the Napoleonic Wars“ dvojice Espozito/Elting. To je poněkud málo a na bitvě u Saalfeldu či Jeny, z nichž mohla vytěžit mnohem dramatičtější popis (jenže který francouzský drak by pak odrazil Temeraira a pomohl Guindeyovi zabít prince Louise Ferdinanda?), je to hodně znát. Pokud jde o Napoleona, vystupujícího především ve čtvrtém svazku, vykreslila jej zcela v duchu amerického pojetí (což znamená zčásti ve stylu amerického historického velkofilmu, zčásti v duchu obrazu, podávaného americkými středními školami, tedy nevalně).

Zbývá podotknout, že v českém jazyce vydalo čtyři svazky „Temeraira“ renomované nakladatelství Argo, což samo o sobě značí, že jde o dobré knihy, a že mnohem víc zjistíte na autorčiných stránkách www.temeraire.org (prolink je opět v kliknutí na nadpis). Dodávám, že Noviková učinila cosi, co se často nestává. První díl („His Majesty Dragon“) uvolnila a lze jej stáhnout ve formátu -pdf na http://www.suvudu.com/freelibrary/; jako pocvičení v angličtině a oddechovka v letních měsících je to milý dárek.

čtvrtek 17. června 2010

MEISSONIEROVA NAPOLEONSKÁ EPOPEJ





Když jsem měl poprvé čas zamířit do pařížského Musée d´Orsay, chtěl jsem mnohem víc než „Snídani v trávě“ vidět Meissonierův obraz „1814“. Představoval jsem si monumentální plátno rozměrů Gérardova „Slavkova“, na zdi však visel olej na dřevě o rozměrech 51,2 cm na 75,6 cm! Stanul jsem v obdivu a vychutnával… Tehdy jsem netušil, že mistr, který patřil ve druhé polovině 19. století mezi nejoblíbenější francouzské malíře a poté byl kritikou zatracen jako relikt akademismu, věnoval napoleonské tematice ještě několik dalších děl. Což o to, podobnou tématikou se zabývalo nesčetně umělců, jediný Meissonier však do ní vložil cosi víc. V jeho pojetí totiž nejde o pouhou, byť mistrovskou ilustraci historické scény, ale o atmosféru, náladu a dobu. Podobným způsobem ostatně maloval Raffet, i jeho však Edouard Meissonier (1815 až 1891) myšlenkově předstihl. Narozdíl od předchůdců (např. Grose, Gérarda), žáků (Detailla) či následovníků (de Neuvilla) nepojímal Meissonier válečnou scénu jako konkrétní situaci, ale jako syntézu a charakteristiku období. Inspiroval se tehdy vyšlým, populárním a neobyčejně čtivým mnohasvazkovým dílem Adolpha Thierse „Histoire du Consulat et de l´Empire“. Základní Thiersova teze zní zhruba takto: „Bonaparte byl úspěšný, dokud byl spojen s revolucí, národem a armádou. Jakmile se od revoluce odklonil, vyvýšil se nad národ a spěl k pádu.
Pokusím se tuto tezi dokumentovat na pěti dílech, jimž říkám Napoleonský cyklus (třebaže oficiálně do něj patří jen dvě či tři). Současně je seřadím nikoliv podle doby vzniku, ale podle chronologie událostí na nich zobrazených.

Le Matin de Castiglione (1890)
„Castiglionské ráno“ je olej na dřevě o rozměrech 0,87 x 1,39 m, nedokončená studie k zamýšlenému monumentálnímu obrazu, dnes v majetku muzea v Moulins. Měla by zachycovat ráno 5. srpna 1796, z konkrétní události ale nevychází. Vprostřed se žene Bonaparte na koni, před ním jedou guides, generála provází suita (druhá postava vpravo představuje Duroca). Vojáci s klobouky na špicích bodáků a pod trojbarevným revolučním praporem Prvního konzula nadšeně zdraví. Je to kompozice revolučního elánu, pohybu, nadšení a nositelem toho všeho se stává aktivní Bonapartova skupina v popředí. Bonaparte je tu mladý vítězný symbol revoluce, přehlíží své vojáky s mladickým elánem a je takřka jedním z nich.

1805, Cuirassiers avant la charge (1878)
„Rok 1805, Kyrysníci před útokem“, olej na dřevě (rozměry neznám), dnes ve sbírkách Musée Condé v Chantilly u Paříže. Je to zvláštní, klidná a monumentálně perspektivní kompozice 12. kyrysnického pluku. Třebaže vročena do doby slavkovského tažení, nevychází opět z konkrétna, jen je symbolizuje. Sebevědomí kyrysníci čekají na povel, někteří krotí netrpělivé a nervózní koně, jeden sejmul přilbu a upravuje podbradník, otáčejí se po sobě nebo sledují velitele eskadron a pluku před sebou. Bojový šik se táhne do ztracena, před nimi jen zoraná brázda pole. Vpravo za nimi se přesunuje dělo. Napoleon zdánlivě chybí, skrývá se však spolu se štábem v miniaturních figurkách v úpatí kopce pod vsí v pravém rohu. Je to obraz síly Grande Armée, vrcholu úspěchu a vítězství, kyrysníci jsou hráz a neporazitelná síla, armáda Francie, která nedávno vynesla Bonaparta k císařské koruně…

Octobre 1806, Iéna
„Říjen 1806, Jena“ se jmenuje další obraz, který Meissonier už nedokončil. Známý je z leptu Julese Jacqueta (Bibliotheque Nationale, Paris). Hlavní motiv tvoří Napoleonův triumf, přičemž kontrast s Castiglionským ránem bije do očí. Na návrší Napoleon na bělouši, vedle něj a za ním suita, většina se otáčí k divákovi zády. Vlevo vpředu leží tělo bavorského vojáka, první odraz přeměny národní Velké armády v mezinárodní. Na pozadí se ženou masy kyrysníků do útoku, i jim jsou vidět jen záda. Napoleon je nepřehlíží, jenom přihlíží! Jemu je vidět do tváře, má ostrý profil jako z medaile, neosobní, nezúčastněný, nad věcí i davy. Ti, co jedou do útoku, už nejsou druzi ve zbrani, jen malí vojáčci velkého vojevůdce.

1807, Friedland
Nejambicióznější Meissonierův obraz, akvarel a kvaš na papíře (1888) má impozantní rozměr 1,448 x 2,527 m. Nalézá se ve sbírkách The Metropolitan Museum of Art v New Yorku. Hýří uniformami kyrysníků (trysk koní studoval mistr podle rozfázovaných fotografií koňských skoků), gardových jízdních myslivců, gardových pěších granátníků. Kyrysníci se ženou tak, že pověstné Vive l´Empereur je z kompozice doslova cítit. Je to obraz zbožnění velkého vojevůdce vojáky. Vše se pohybuje, doba kypí, letí a kvasí. Císař stojí na vrcholku i na vrcholu vojenského Olympu, vlevo od něj je Lannes, na levém okraji císařské suity stojí Bessieres.

1814, Campagne de France
„Rok 1814, Francouzské tažení“, je nejznámější Meissonierův obraz. Rozměry, materiál i umístění jsem uvedl v úvodu. Často bývá reprodukován s chybným názvem jako 1812 či Ústup z Ruska, k tomu svádí ponurá zimní atmosféra. Jde však o atmosféru bitev u Vauchamps, Champaubert, Arcis… Nejedná se o obraz porážky, jak je někdy nazýván, ale zarputilé snahy vzdorovat, ubránit se, i když vidina porážky se hlásí. V popředí jede na bělouši Napoleon, je první a osamělý, na co všechno myslí s bičem v ruce a zachumpaný do šedivého pláště? Na osud, prohru, pokoření Francie a pád dynastie nebo kalkuluje a kombinuje další fázi tažení, které bylo po taktické stránce mistrovské? Dívá se, ale jako by nechtěl vidět, je ponořený sám do sebe, začíná být osamělý… Vzadu se táhnou unavené kolony, za císařem jede Ney, zatím ještě věrný a s rukou sebevědomě vtisknutou do boku. Pokud je v akci, nemyslí na to, co bude zítra. To Berthier na kraji obrazu (což je historicky nespravedlivé) už vybočuje z řady (na obr. 5, který je výřezem, není tato figura vidět). Po Neyově levém boku jede neochvějný, leč ustaraný Drouot, vedle něj Flahaut.

Zbývá dodat že obrazy vylíčený příběh Napoleonova vzestupu a pádu chtěl Meissonier završit kontrapunktem. „Erfurt, 1810“, měl vystihovat "císaře nad králi", čas, kdy na Napoleona čekali monarchové starých rodů a dveřníci je ohlašovali plnými tituly i jmény. Když přicházel Napoleon, býval ohlášen jen prostým a navýsost pyšně vyzývavým Empereur. Měla to být pýcha moci a izolovanosti ode všech, i od nejurozenějších. A pak měl přijít obraz s názvem „1815, Bellerophon“, zachycující ne izolovanost, ale izolaci a osamělost. Byla by to silueta na palubě britské válečné lodi HMS Bellerophon, hlídaná britskými vojáky, kolem pustý oceán. Padlý velikán, plující na poslední ostrov…

středa 16. června 2010

VIVE L´EMPEREUR

Když moje žena odlétala loni na podzim do Austrálie a ptala se, co mi má krom klobouku z klokaní kůže přivézt (ochránci přírody ať se nepohoršují, klokan je tam zvířátko hodně přemnožené), přál jsem si, ať mi vyfotografuje a přiveze, budou-li prodávat reprodukci, napoleonský obraz. Ne ledajaký, ale jeden z nejslavnějších, který namaloval Édouard Detaille (1848-1912), žák slavného Meissoniera, aktivní účastník války 1870 a vynikající malíř militarií, precizní detailista, který dělal čest svému jménu i učiteli. Plátno o rozměrech 376 x 445 cm (což je impozantní velikost) namaloval roku 1893 a představil je na salonu v Paříži, konaném v duchu názvu "Kouzlo tradice". Dílo tehdy koupila "Art Gallery of New South Wales" v australském Sydney, čímž plátno putovalo k protinožcům, kde je pochopitelně dosud. V uplynulých letech prošlo dosti náročnou restaurací; starší fotografie dobře zachycují, jak bylo v místech za trubačem zkrakelované a místy se i odlupovalo. Nese název "Vive l´Empereur!" a podtitul "Útok 4. husarského v bitvě u Friedlandu, 14. června 1807" Připadá mi případné je připomenout, neboť právě nedávno měla bitva výročí (připočteme-li Marengo a Waterloo, je těch výročí v půli června nějak mnoho)... Je vám tento obraz povědomý? Ano, byl použit na přebalu Marbotových "Pamětí", které vydal před pár lety Leon Křížek...
Pokud jde o moji choť, vskutku přivezla oboje, klobouk i reprodukci, přičemž prohlásila, že Umělecká galerie Nového Jižního Walesu je krásná a Detailleho plátno v ní nejkrásnější, čímž mi udělala dvojnásobnou radost. Pokud by vás zajímaly jiné militaristické sbírky, je zde i "The Defence of Rorke´s Drift" od Alponse de Neuvilla (což je jiný slavný malíř-militarista, Francouz, který proslul emotivními plátny z prusko-francouzské války jako jsou "Poslední náboj" či "Boj o hřbitov v Saint-Privat"); v případě obrazu v Sydney jde o slavnou epizodu z anglo-zulské války, známou ze skvělého filmu "Zulu" (neplést si se "Zulu Down"). Prolink na zmíněnou galerii najdete opět v kliknutí na nadpis příspěvku...

pondělí 14. června 2010

POLÉVKA NAPOLEONSKÝCH VOJSK

Jak už jsem poznamenal v článečku o kuřeti Marengo, je vaření velmi v módě a i já chci přispět se svojí troškou do mlýna, byť je to recept spíše pro Babicu než pro Itala v kuchyni. Příručky pamatují na vše a jedna napoleonská přinášela recept, kterak nejlépe uvařit „soupe“, polévku, spíše vývar, což byla tekutina, tvořící hlavní potravu vojáků nejen Napoleonových, ale i jiných armád. V čase dovolených a prázdnin obsahuje navíc recept řadu postřehů pro táborníky, trampy, skauty a jinou chasu… Musíte ovšem přesně dodržovat postup obsažený v „Manuel d´Infanterie ou résumé de tous les reglements, decrets, usages, renseignements propres a cette arme. Ouvrage renfermant tout ce que doivent savoir les sous-officiers“, díle (jak hlásá podtitul) obsahujícím vše, co musí znáti poddůstojníci. Vyšlo u Magimela v Paříži roku 1808 a celé je najdete na www.austerlitz.org (prolink je opět v nadpisu článku).

„Vodu, která se lije do kotlíku, je třeba odměřovat po jednom litru (jedné pintě) na každý čtvrtkilogram (půllibru) masa: necháme ji vřít na prudkém ohni, aby rychle zpěnila, pak var zmírníme a přidáme osm gramů (dva kusy) soli. Přidáme zeleninu, jaká právě roste, jednu či dvě hodiny předtím, než vyndáme maso. Když se vařilo pět či šest hodin a z vývaru zbyla pětina, namáčíme do něj chléb a necháváme kotlík na ohni až do poslední lžíce, aby vývar nevychladl.

Přijde-li rozkaz vyrazit, aniž jsme stihli polévku uvařit, musí voják maso uvařit napůl, aby o ně nepřišel a aby zabránil zkažení, nebo, jestliže ani na to není čas, je přeudí, tj. vystaví hustému dýmu.

Pokud chceme za dlouhého obléhání či na dlouhé cestě využít kosti, lze zkusit následující postup. Sebereme kosti, které se vařily s hovězinou či jiným masem včera, či kosti, které nepřišly do kotlíku, a rozdrtíme je v moždíři k tomu určenému. Když jsou na kaši, rozprostřeme ji po něčem, co je jako kastrol z bílého železa a má díry jako cedník; toto se nazývá diafragmou. Diafragmu [česky porézní stěnu] ponoříme do hrnce naplněného vodou a při vaření postupujeme jako při přípravě polévky z masa. Půl kilogramu (jednu libru) rozemletých kostí vaříme ve čtyřech litrech (asi čtyři pinty) vody, tj. zhruba v množství vody, jež je třeba na dva kilogramy (čtyři libry) masa. Po šesti hodinách stejného vaření a rychlém zpěnění získáme tři litry dva decilitry bujónu (tři a půl pinty) a s tím i půl libry výživné usazeniny z kostí. Tento vývar se při chladnutí pokryje šedesáti gramy (dvěma uncemi) tuku, který lze použít k přípravě zeleniny; váha vařených kostí klesne na polovinu a získaný bujón se kvalitou rovná vývaru, jaký by poskytly čtyři libry masa.

Při vaření zeleniny je klíčový výběr vody, v níž vaříme. Lze-li, musíme používat vodu tekoucí, průzračnou, bez zápachu a rozpouštějící mýdlo. Přednost dáváme vodě říční a dešťové před vodou pramenitou či rybniční; studny používáme jen tam, kde je půda vápenatá. Rozděluje-li se na tažení zelenina sušená, která se pomalu vaří, špatně nabývá a zůstává tvrdá, tkví příčina v kvalitě užité vody; je-li příliš vápenatá, nedokážeme ve vaření uspět.“


Dobové litografie Christiana Fabera du Faur, württemberského účastníka tažení do Ruska 1812, nechť jsou vám inspirací k vytvoření ohniště. Příjemnou zábavu během šesti hodin vaření a dobrou chuť…

MICHEL NEY ANEB POZDRAV Z PAŘÍŽE

Pro ty, kteří mi psali, kam se v Paříži vydat, mám jeden napoleonský tip, pro mne osobně velmi emotivní a pro turisty dosti neznámý: pomník zhruba na místě popravy maršála Michela Neye, vévody Elchingenského a knížete Moskevského. Zastřeleného "Nejstatečnějšího ze statečných" rehabilitoval až král Ludvík Filip roku 1831 a vláda tzv. druhé republiky rozhodla roku 1848 o pořízení sochy, kterou měl vytvořit Francois Rude, jinak autor proslulého reliéfu "Marseillaise" na pravé straně Arc de Triomphe (při pohledu z Champs Elysées). Odhalena byla až roku 1851, kdy už Francii vládl "malý synovec velkého strýce", tedy Napoleon III. Tento císař měl na Neye obdobný názor jako Napoleon I., slavnosti se nezúčastnil a celý projev vyzněl poněkud rozpačitě, neboť rusovlasý maršál zůstal "persona non grata" jak pro Bourbony, tak pro Bonaparty. Socha tu nicméně je i s impozantním podstavcem, na němž najdete ze stran vytesána jména všech bitev, jichž se "Rougeaud" zúčastnil; je to neuvěřitelný počet. Trochu se schovává pod stromy na konci Boulevard Saint-Michel, kde se k němu připojuje Rue d´Assas, a nejrychleji se sem dostanete linkou RER, z níž vystoupíte na stanici Port-Royal. Mnohem příjemnější je ovšem jít Lucemburskými zahradami až na jejich nejzazší konec směrem k Observatoire... To místo stojí za návštěvu nejen z pietních důvodů, neboť Auguste Rodin, jiný slavný sochař, tvrdil, že krásnější sochu v Paříži nezná...

"KÝM JE PRO VÁS NAPOLEON?" PODRUHÉ

V půli května jsem zde položil otázku: „Kým je pro vás Napoleon?“
Teprve při čtení vašich velmi smysluplných odpovědí mi docházelo, jak velice různorodé názory mohou být. Slíbil jsem, že po čase napíšu i ten svůj, což jsem dělat neměl, protože to vůbec není jednoduché.
Vlastně bych odpověď rozdělil na dvě části.

První část mi velice splývá s dobou a atmosférou koaličních válek, s časy barvitými, plnými dramatických událostí, příběhů, prožitků i emocí, přičemž nejde ani o romantický, ani o romantizující pohled. Z tohoto úhlu je Napoleon ztělesněním velké epopeje, což ovšem neznamená, že bych chtěl něco nekriticky glorifikovat. Přiznávám, že tuto dobu miluji, že mám své oblíbené příběhy, postavy a memoáry...

Druhá část je sám Napoleon a odpovědět nelze ani krátce, ani snadno. Můj postoj k němu se vyvíjel a obdiv k němu časem střídal kritičtější pohled. Čím déle se jeho osobností zabývám, tím více inklinuji k sokratovskému „Vím, že nic nevím“. Pochopitelně mě nejvíce zajímá Napoleon vojevůdce, leč i to je problém, o kterém existují stovky knih. Generál Bonaparte byl bezesporu vojenský génius a tuto genialitu si uchoval hodně dlouho, minimálně do přelomu let 1806 a 1807. Pak se zvolna mění on i soupeři. On žije z podstaty své geniality a protivníky podceňuje , oni se od něj učí. Dlouze by se dalo mluvit i o změně charakteru armád, o výzbroji, taktice, ale to sem nyní nepatří. Jsem přesvědčen o tom, nač upozornil už York von Wartenburg: Napoleon-státník a Napoleon-vojevůdce si zhruba od polského tažení začínají překážet, jeden střídavě omezuje druhého. Pokud jde o státníka, musel bych odlišit vnitřní a zahraniční politiku. Tu druhou charakterizuje neukojitelná expanze, na čemž nic nemění fakt, že mu válku většinou vyhlašovali jiná. Do jisté míry tento postoj zdědil z revolučního myšlení a v samotných základech není podle mne rozdíl, zda se jednalo o vývoz revoluce či univerzálního císařství. Vnitřní politika představuje trochu jinou věc, byť s celým systémem souvisí. Napoleon uzavírá éru revoluce, po letech zmatků zemi stabilizuje a dává jí řád, což je nejvíc patrné v letech 1800 až 1804. Jenže pak začíná kolotoč dalších válek, který zemi vyčerpává. Občas si kladu otázku, co by se stalo, kdyby napoleonské války skončily u Tylže, nebo ještě dřív, po Slavkovu? Co by přinesla redukce armády, onoho obrovského válečného stroje, který vynesl Napoleona k moci? Neznamenala by taková demobilizace vznik nespokojenosti, vzrůst opozice a nové vnitropolitické zápasy? Takto by se dalo pokračovat dál náboženskou otázkou, koloniemi, soupeřením s Británií, francouzskou ochranářskou politikou, nerovnoprávným postavením satelitních spojenců, atd.
Měl bych tyto řádky uzavřít, než se v nich ztratím! Jak to ale formulovat co nejjednodušeji? Napoleon je pro mne velkou osobností, která procházela přirozenými proměnami v závislosti na změnách postavení a okolnostech. Bonaparte a „mladý“ císař představují vůdčí postavu, která vyvádí zemi z krize i ze zmatků, stabilizuje určité vymoženosti Francouzské revoluce a Francii přetváří v republiku střední majetných vrstev, přičemž jí získává velmocenské postavení. Napoleon už vnucuje Evropě svou představu uspořádání, přesněji francouzské dominantní postavení, čímž nutně vzbuzuje nepřátelství., což znásobuje jeho dynastická politika, protěžující klan Bonapartů. Do jisté míry se ocitá v pohybu v kruhu, neboť jej vynesly na trůn vojenské úspěchy a armáda, se kterou musí jednat jako s privilegovanou vrstvou. Jistěže je ve velké míře absolutistickým vládcem, který se nechává omezovat jen tím, co sám vytvořil (Code Napoleon, senát, atd.) a k liberálnímu císařství jej donutí až jaro 1815, kdy je příliš pozdě... V téhle době je člověkem, u nějž se vlastní představy a ideje dostávají do stále většího rozporu s realitou; v tom je možná největší problém. Není to nic nového, podobný osud potkal mnohé velikány, kteří vystoupali tak vysoko, že odtud pro mraky a inverzi už neviděli dolů...
Takže jsem místo odpovědi dal nanejvýš podněty, která, jak doufám, vás přimějí k tomu, abyste ve svých názorech pokračovali a třeba i oponovali...

neděle 13. června 2010

KAREL TOMAN, MALÍŘ A GRAFIK (27. 2. 1931-2. 10. 2000)

Myslím, že poprvé jsem se s kresbami a ilustracemi Karla Marii Tomana setkal v "Egerských hvězdách", románu o jednom obléhání pevnosti v Uhrách v čase tureckých válek. Pak jsem je vídal v časopisech jako byl "Československý voják", "Zápisník", "ABC", v Jiráskových "Vojenských povídkách" či v Grimmelshausenově "Simplicissimovi" a autor těch obrázků se pro mne stával legendou. Jeho napoleonské karty, pohlednice s vojáky od Slavkova či vystřihovánky vojáčků v "Abíčku" patřily k těm inspiracím, skrze něž jsem podvědomě mířil k Napoleonovi... Pak, po mnoha letech a v době, kdy jsem překládal Marbotovy "Paměti", mě na jedné vernisáži v Chodovské tvrzi přítel (a vydavatel Marbota) Leon Křížek Karlu Tomanovi představil. Stál jsem před člověkem, který pro mne byl legendou, a než mi to mohlo dojít, už jsme byli v jiném světě, mezi napoleonskými jezdci, jejich příběhy i historkami, které znal stokrát lépe než já. V jeho ateliéru na Žižkově, kam mě pozval, jsme poprvé nevěděl, na co se dívat dřív, zda na barevné ilustrace k "Černému dni na Bílého hoře" Dušana Uhlíře, které právě tvořil, nebo na hřbety stovek knih, většinou militarií, kde ležel unikát vedle unikátu. "Tohle si musíte přečíst," povídal a sáhl pro nádherném vydání Parquinových memoárů s Myrbachovými ilsutracemi z roku 1890. Už věděl, že píšu knížku o poslední Napoleonově bitvě a vytáhl vzácné "Waterloo" od Carla Bleibtreue, jednu z nejdůkladnějších věcí, které o tomto střetu vznikly. Odjížděl jsem od něj s batohem knih, za čas se vracel pro další a díky jemu jsem objevoval kouzlo memoárů mužů jako byli váleční malíři Albrecht Adam či Faber du Faur, rakouský rytmistr Grueber, saský kyrysník Meerheim a mnozí další. Nebýt jeho Bogdanovičových "Dějin vlastenecké války", Caulaincourtových, Funckových, Peterových, Wohlzogenových a jiných pamětí, nemohl bych tehdy knihu o Napoleonově tažení do Ruska napsat. "A tohle znáte?" říkával, sahal do regálů a přesně věděl, kde co leží... Otevřel mi neuvěřitelný zdroj a také, alespoň si to myslím, svoje srdce... Pak mi půjčil vojenskou knihu, kterou měl asi nejraději, "Avant-postes de la cavalerie legere" generála de Bracka, drobnou věc, která mě doslova okouzlila. Přemlouval Leona Křížka (pro jehož knihu "Pod císařským praporem" tehdy dokončil neuvěřitelnou sérii barevných ilustrací vývoje uniforem habsburské armády), ať on vydá a já přeložím Parquina a Bracka; to první jsme mu splnili, byť se toho nedožil, to druhé ne... V létě roku 2000 jsme se domlouvali, že namaluje pár pérovek k hlavám knížky "Rok 1812: Napoleonovo ruské tažení". Na podzim letěl do Sýrie, jeho dávným snem bylo vidět Krak des Chevaliers a další křižácké hrady. Volali jsme si těsně před odletem, domluvili datum schůzky, až se vrátí, ještě říkal, že mi namaloval saské kyrysníky Garde du Corps a von Zastrow. Už jsme se neviděli. Přiletěl 2. října ze své křižácké výpravy, přistál, v odbavovací hale Ruzyně mu ale puklo srdce... Když mi tu zprávu Leon Křížek zavolal, položil jsem sluchátko a chvíli brečel jak malej kluk...
To, co uměl, snad připomenou dvě pérovky rakouských husarů od Slavkova, otištěné ve fracouzském časopise "Vivat Hussar", a kolorovaná kresba maršála Neye ze soukromé sbírky.

čtvrtek 3. června 2010

VINCENNES, NAPOLEON, ATD

K tomuhle příspěvku jsem si našel hned několik důvodů. Předně je na jedné fotografii ze současné Paříže vidět modré nebe, to abyste nezapomněli, jak v deštivých dnech jara 2010 vypadá. Další příčiny jsou už napoleonské a trochu souvisí i s mým psaním.
Předně musím říci, že jde o Chateau de Vincennes, turisty pomíjenou monumentální památku na východním okraji centra Paříže, přesněji o opevněný areál, jemuž vévodí jeden z nejnádhernějších a nejmohutnějších středověkých donjonů v Evropě, navíc nedávno pečlivě opravený a přístupný (pokud nechcete přímo do něj) zcela volně.
Vstupte do brány a představte si jaro roku 1814 i generála Daumesnila, zdejšího guvernéra, kterého ruský důstojník právě vyzývá, aby spojencům největší arzenál ve Francii vydal. U Wagramu tento muž přišel o nohu, má místo ní protézu, a parlamentáři pyšně (jako na přiložené romantické malbě) odpovídá:
„Rakušané mě připravili o nohu. Řekněte jim, ať mi ji vrátí, nebo přinesou jinou. Do té doby vám radím, abyste se stáhli z dostřelu mých děl, nechcete-li ochutnat, co dovedou!“
Pokud příběh slavného Daumesnila, řečeného Dřevěná noha, neznáte, je v mé knize „Má krev patří Napoleonovi“, kterou loni vydala MOBA.
V hradním příkopu na straně směrem k parku můžete spatřit (viz foto) prostý, jakoby ulomený sloup s vytesaným latinským nápisem „Hic cecidit“. V překladu „Zde zemřel.“ Je to emotivní připomínka popravy vévody d´Enghien, zastřeleného za Bonapartova mlčenlivého a vědomého souhlasu jedné noci v roce 1804 tak, jak ukazuje obraz.
Jeho osud opět najdete v mé knize „Sňatky se smrtí“ o které jsem se na tomto blogu zmiňoval.
Vincennes mimo jiné tvořilo vděčnou exteriérovou kulisu k romantické „love story“ o Napoleonovi a Josefíně, která v těchto týdnech běží, tuším, na Primě, a k níž se v nejbližší době vrátím.
Pro milovníky „Tří mušketýrů“ a jejich pokračování podotýkám, že v donjonu Vincennes si na počátku „Po dvaceti letech“ tropil vévoda de Beaufort šprýmy z kardinála Mazarina a nakonec mu odtud uprchl...
Pro vás, kteří jste mi psali o svých dojmech z Paříže, dodávám, že v sobotu, kdy to turisty u Notre Damu, Sacré Coeur či Tour d´Eiffel přímo přetéká, je zde doslova božský klídek...