pátek 19. ledna 2018

ZÁHADA GÉVAUDANSKÉ BESTIE




Nějak je v lednu málo času, nechci ale nechat blog ladem, a proto jsem sáhl do šuplíku k příběhu děsivému, byť nevojenskému, k událostem, k nimž došlo za vlády Ludvíka XV. v hornatém a nepříliš lidnatém jihofrancouzském kraji Gévaudan, ležícím severně od dnes turisticky proslulých soutěsek Tarn. Obsahuje nejen mnoho neuvěřitelného a děsivého, ale i dodnes nejasného. V „Přísně tajné! 3/2003“ se o něm zmínila v článku „Vlkodlaci: byli či nebyli“ E. Paulová, která jej zakončila touto větou:
„Později se ukázalo, že i toto zvíře byl obrovský vlk. A popis obludy pasačkou? Inu, strach má velké oči a zřejmě právě takhle vznikají pověsti, legendy a pověry.“
Avšak existence tajemného masového zvířecího zabijáka, který si vysloužil jméno Gévaudanská bestie nebo Gévaudanské zvíře, je doložena tolika prameny, popisy, svědky a především obsáhlým seznamem, čítajícím přes stovku obětí, že ji nelze označit za legendu, pověst, nebo výplod pověr. Dodnes se neví, čím vlastně ona Gévaudanská bestie byla, odkud se vzala, zda zabíjela sama, či na něčí příkaz. Nebo jestli se nejednalo o více zvířat. Téměř s jistotou se však ví, že nebyla právě vlkem!
Tento tajemný příběh má mnoho neznámých a několik možných řešení. Jednu variantu nabídl (i českým filmovým a televizním divákům) francouzský film „Bratrstvo vlků“ („Le pacte des Loups“, režie Ch. Gans, 2000). Naše kritika tento snímek odsoudila; kdyby znala historii, na níž film staví, vyjádřila by se možná jinak. Nestává se často, aby scénář respektoval historická fakta a fabuloval směrem k řešení, které současní francouzští badatelé považují za značně pravděpodobné...
 Krvelačný zabiják
Všechno začalo v poslední červnový den Léta Páně 1764. U vsi Hubacs, ve farnosti Saint-Etienne de Lurgares zmizela čtrnáctiletá Jeanne Bouletová a téhož den byla nalezena mrtvá, potrhaná, zohavená. Čtyři dny poté, 3. července, zahynula za podobných okolností dívka ze vsi Habats z téže farnosti, rovněž čtrnáctiletá. Dne 8. července nalezli potrhané a mrtvé patnáctileté děvče z vesnice Masmejean, farnost Puy-Laurent. Ve farnosti Chaudeyrac zahynulo stejně krutě v srpnu patnáctileté děcko… Dne 6. září byla ve farnosti Arzenc roztrhána šestatřicetiletá žena. O deset dní později přibyla oběť v opatství Saint-Flour-de-Mercoire, tentokrát šestnáctiletý chlapec.
            Vsi a farnosti byly v krajích Gévaudan a Vivarais od sebe vzdáleny, odděleny lesy, kopci i horami, lidé cestovali málo a dlouho trvalo, než se zprávy dostaly z jednoho místa na druhé. Teprve na přelomu podzimu si lidé začali dávat dvě a dvě dohromady a znejistěli. Oběti, které dosud přisuzovali divé zvěři, smečce vlků, se jim začaly jevit v jiném světle. Vzrostla ostražitost, s níž šli ruku v ruce strach. Fantazie a pověry se příliš ke slovu nedostaly, na to byla nalezená těla příliš reálná. Občas někdo dokonce ono zabíjející stvoření zahlédl a svědectví se kupodivu shodovala. Pak pár jedinců vyvázlo šelmě, jíž se začalo říkat Zvíře, nebo Bestie (pro což má francouzština týž výraz), ze spárů a mohlo říci víc. Nebylo třeba vymýšlet fámy, skutečnost sama připomínala hrůzný sen. Vlky v těchto krajích vídali lidé až příliš často a znali jejich chování. Zvíře bylo nesrovnatelně větší a vypadalo poněkud jinak, jako kdyby ani nepocházelo z tohoto světa.
Počet obětí zatím rostl, v říjnu dvě dvacetileté dívky, jeden patnáctiletý hoch a jedno dvanáctileté dítě. Do prosince narostl počet mrtvých na osmnáct. Nikdo zatím netušil, že Bestie bude několik sousedících krajů sužovat celkem čtyři roky, během nichž počet těch, které dostane do spárů a zbaví života, dosáhne či přesáhne stovku. Údaje se různí. Podle oficiálních úředních záznamů mělo Zvíře na svědomí 104 zabitých ze 157 napadených. Najdeme však i jiné údaje, 179 napadených, 121 až 130 obětí.
Samotný počet mrtvých nikoho neděsil, tehdy se umíralo nepřirozenou smrtí z mnoha důvodů a třicet zabití či vražd na rok nebylo v tak rozlehlém území ničím neobvyklým. Jenže způsob smrti v tomto případě naznačoval podivně zúžený výběr obětí a zvrácenou shodu, které jasně říkali, že pachatel byl jeden a týž. Nebo nebyl? Během oněch čtyř let se několikrát myslelo (a oficiálně i vyhlásilo), že Bestie byla zlikvidována. Pak se ale znovu vynořila a v krvavém díle pokračovala.
Mědirytina Bestie z r. 1765

Bestie si vybírá
V roce 1986 vyšel v seriózním časopise „Le Dossier de l´Histoire“ obsáhlý příspěvek, jehož autor použil prameny, mapy a počítačovou analýzu. Za základ vzal 130 v historických zápisech identifikovatelných obětí, která statisticky vytřídil. Dospěl k zajímavým závěrům, z nichž uveďme jen část, neboť geografický rozbor by pro českého čtenáře příliš složitý. Oněch 130 obětí tvořilo 79 osob ženského pohlaví, 39 osob pohlaví mužského, zbylých 12 se nedalo zařadit.
Pokud se jednalo o osoby pohlaví mužského, bylo nejstarší šestnáct let. I mezi ženským pohlavím převažovaly dívky do 20 let, většina jich byla čtrnácti či patnáctiletých. I když připustíme, že děti jsou neopatrnější a v tehdejších dobách to byly ony, kdo se pohyboval nejvíc mimo ves (sběr dřeva, hlídání domácích zvířat, atd.), je to podivné. Bestie si málokdy troufla na dospělého, který šel či jel na lov, do sousední vsi, na trh, a pokud to výjimečně udělala, po prvním útoku uprchla…
Další výsledek nebyl objevný, jen statisticky potvrdil jednotlivé zprávy: patnáct obětí ze sta mělo hlavu oddělenou od těla. Něco podobného vlk nejen že nedokáže, ale ani jej to nenapadne udělat! Dodejme, že některé oběti byly nalezeny zčásti svlečené, se zutými botami a staženými punčochami, nebo zcela nahé. Šatstvo se nalezlo, stejně jako hlavy, vždy pár kroků od těla. Bohužel, zápisů o ohledání těla nezůstalo mnoho, ty, které se zachovaly, ale hovoří výmluvně:
„…navíc svrchu řečená žena Jeanne Delmasová byla krom toho poraněna a zhmožděna na páteři v části zad a na prsou měla poranění od drápů svrchu řečeného netvora; krom toho jsme shledali, že řečená žena měla kol krku zařízlá červený pruh, jako kdyby jí svrchu řečený netvor chtěl uříznout hlavu, což je u něj obvyklé, napadne-li ženské pohlaví,“ konstatuje zápis, pořízený ve farnosti Lorcieres 15. února 1776 a podepsaný tuctem svědků, mezi nimiž byli dva faráři, jeden kněz a jeden lékárník.
Divné, velmi podivné…
Dobrý film s pravděpodobným řešením na konci

Statečný Portefaix
Tou dobou už se zhruba vědělo, jak Bestie vypadá, neboť jí pár lidí zahlédlo. Někteří ji zahnali a pár lidí vyvázlo, když předtím hledělo Zvířeti do očí.
            Dne 12. ledna Léta Páně 1675 se vydalo sedm dětí, z toho dvě dívky, společně ze vsi Vileret d´Apcher, farnost Chanaleilles u města Saugues (v němž je dnes muzeum Gévaudanské bestie), aby páslo a střežilo na svazích nejvyšších kopců v okolí stádo. Zápis o tom, co se stalo dál, je dodnes uložen v archivu v Montpellieru a zní (v místy poněkud mnou kráceném překladu) takto:
            „Těch pět chlapců bylo: Jacques André Portefaix, stár 12 let, Jacques Coustou, stár 12 a půl roku, Jean Pic, stár 12 let, Joseph Panefieu, stár osm a půl roku, Jean Veyrier, stár 8 let. Dívky byly Madelaine Chausse, stáří 9 let a Jeanne Gueffier.
            Každé z těch dětí se ozbrojilo holí, na jejíž konec přivázaly železnou zašpičatělou čepel, přes níž nasadily pochvu. Zvířete si všimly, až když bylo u nich. rychle se semkly, sňaly pochvy ze svých nevelkých zbraní, pokřižovaly se a zaujaly obranu. Portefaix, který je vedl, byl nejsilnější. Dívky poslal do druhé řady, za ně dal Panafieua a Veyriera, kteří byli v tlupě nejmenší. Zvíře došlo k nim a několikrát je obešlo. Obracely se samy čelem k němu. Popadlo Josepha Panefieua, jednoho z nejmenších, který byl vzadu. Tři největší děti se na ně vrhly, několikrát je bodly, ani jednou mu však nedokázaly probodnout kůži. Přesto znásobily úsilí a povedlo se jim zvíře donutit, aby kořist pustilo. Stáhlo se na dva kroky, přičemž odneslo část pravé Panafieuovy tváře, kterou před nimi sežralo. Pak na ně vrhlo s ještě větší zuřivostí a stále kolem nich kroužilo. Nejprve čenichem povalilo nejmladší dítě, jímž byl Jean veyrier. Portefaix, Coustou a Pic je zahnali, ono se ale vrátilo a děcko poranilo zuby na rtech. Opět je zahnali. Vrhlo se na to dítě do třetice, hubou je chytlo za ruku a odvleklo. Celá tlupa za ním běžela, Portefaix je povzbuzoval, viděl však, že je nedohoní, pročež nechal Coustoua běžet na jednu stranu a sám běžel na druhou, aby zvíře vehnali do mokřiny, co byla na padesát kroků před nimi, a to se jim povedlo. Zvíře zapadlo do oné mokřiny, zpomalilo běh a děcka je dohnala.
            Jedno z nich, které se zpočátku dobře bránilo, ztratilo odvahu při pohledu na krev z tváře svého bratrance Josepha Panefieua a na to, jak zvíře unáší malého Veyriera v tlamě. Navrhlo, ať utečou a to, co drží, ať mu nechají sežrat.
            Avšak Portefaix v jejich čele křičel, ať se vrátí, že musejí kamaráda vysvobodit, nebo s ním zemřít. A všichni jej následovali, ba i ten, co měl ukousnutý kus tváře. Když zvíře dostihli, řekl jim, že nemají bodat dozadu, kde už zjistili, že kůži neprobodnou, ale ať se zaměří na hlavu a zejména na oči nebo tlamu, která bylo soustavně otevřená. Zasadili mu do hlavy a tlamy vícero ran, oči však nesvedli zasáhnout.  Během boje drželo zvíře tlapou děcko, jejž se zmocnilo, muselo však uhýbat ranám, které se snažily zasáhnout stále otevřenou hlavu a oči a nemělo čas je zakousnout. Nuže, uchopilo do zubů zbraň malého Portefaixe, až ji ohnulo. Při poslední ráně pak uskučilo dozadu, přičemž pustilo malého Veyriera do bláta. Jakmile se to stalo, vrhl se Portefais mezi zvíře a děcko, aby je znovu nechytilo; to vstalo a popadlo Portefaixe zezadu za kabát. Zvíře se stáhlo na jeden pahorek. Ta děcka je pronásledovala a donutila utéci....“
Farář ze vsi Vileret (nebo Villaret), z níž děcka pocházela, ve svém zápisu navíc dodal, že děcka během boje křičela a na onen pokřik že přiběhl na konci boje muž, jenž rovněž dělal hluk a pomohl zvíře zahnat. To že se při útěku vrhlo do bystřiny na půl míle odtud, kde je spatřili tři lidé, jak se ve vodě noří, leze ven a válí ve trávě. Pak zvíře zmizelo po cestě na Mazel, kde zabilo patnáctiletého hocha z farnosti Grezes. Podle téhož zápisu vyvázl malý Veyrier jen s poraněním ruky a lehkým škrábancem na tváři.
Tolik obsah dvou relací, s nimiž se seznámilo i Jeho Veličenstvo, které neuvěřitelně duchapřítomného a statečného Portefaixe odměnilo doživotním důchodem 300 livrů a nechalo vystudovat na náklady státu.
Dvanáctiletého Jacquese Portefaixe se vyptávali na podrobnosti, dva roky po událostech dokonce vznikl pamětní spis, vydaný tiskem a hochem stvrzený, nikdo mu však nevěnoval pozornost, kterou by měl. Portefaix totiž tvrdil, že nešlo o zvíře, ale o „prokletého a zločinem posedlého člověka, přestrojeného samým ďáblem a všem tady známého“. Všichni to buď pokládali za výplod dětské fantazie, nebo raději přešli mlčením to, co se už tehdy šuškalo. Bojoval malý Jacques s člověkem, nebo se zvířetem? Anebo chtěl říci, že Zvíře jednalo na pokyn člověka, který se skrýval někde v pozadí?
Nechme tuto hypotézu zatím stranou, vrátíme se k ní. Zatím dodejme jen, že Jacques Portefaix už víc neřekl (což mu možná někdo poradil, stejně jako to, aby si jméno změnil  jméno...). Pod  jménem Jacques Villaret vystudoval královskou dělostřeleckou školu v Douai, zemřel však ve dvaatřiceti letech, roku 1785, krátce poté, co se stal poručíkem a měl odplout do kolonií...
Portefaixův boj s Bestií

Podoba Monstra
Farář z Lorcieres, místo, v jehož okolí došlo k několika útokům, sepsal podle výpovědi svědků zprávu o vzhledu „divokého zvířete, které děsí a pustoší zemi na pomezí Gévaudanu a Auvergne“. Byl to nepochybně vzdělaný a bystrý muž, který do textu vtělil i své vlastní úvahy a závěry. Jeho popis zní v úplnosti takto:
            „Divoké a kruté zvíře má protáhle tělo, takže je dvojnásob delší než běžný vlk a mnohem vyšší. Přední nohy má nižší, ty jsou silné a zakončené dlouhými tlapami s nebezpečnými drápy, jejichž délka se v měkké půdě či ve sněhu jeví na celý prst. Hlava je mohutná a čelo široké; to se zmenšuje, končí čenichem a obrovskou, takřka ustavičně otevřenou mordou se zuby tak ostrými a vražedným, že zakrátko oddělí lidskou hlavu doslova jak břitvou. Uši jsou mimořádně krátké, avšak rovné a vztyčené, blyštivé oči budí hrůzu, hruď mnohem širší, asi jako koňská, a různobarevná. Zadní nohy vyšší než přední a bez drápů, ježto tyto nohy se otiskují jen jako kdyby to byly podpatky. Boky má narudlé, spodek břicha bílý, hřbet načernalé barvy s černou čárou po celé délce zad, ocas dlouhý, chlupatý a vztyčený. Zvíře je mimořádně hbité a rychlé, lstivé a zchytralé, umí si vybrat z pohlaví to, které má rádo a to pak ničí. Nikdy nepřebývá v lesích, prchá do nich však, je-li pronásledováno, skrývá se v obecních lukách a na pastvinách v kručinkových keřích nebo pod jalovci, zvedne hlavu, aby kořist prozkoumalo, načež se na ni skokem vrhne. Nedávno se zjistilo, že je tak lstivé, že si sedne na zadek vysoko na nějakou skálu či vyvýšeninu aby sledovalo, co se v údolí, na lukách a pastvinách děje, a když pak se chce ke kořisti dostat, plíží se po břiše jako had. Kůži má velmi tuhou, chlupy dlouhé a lesklé.
            Toto je přibližný popis toho divokého zvířete či spíše kruté zrůdy, tak, jak je viděly a pozorovaly různé osoby, které jím byly napadeny; mnoho obyvatel z mé farnosti se stalo její oběti skrze smrtelné nemoci, jež jim způsobila. Nuže, tento popis se v mnohém podobá portrétu, který nechal v Mende nakreslit pan d´Enneval, aby jej poslal ke dvoru.
            Podle tohoto popisu nelze prokázat, že by to dravé a kruté zvíře či spíše ukrutné monstrum bylo vlkem.“
            Místní lidé vídali vlky často, kdyby byla Bestie vlkem, určitě by to poznali. Vlk, tvrdí jejich znalci, navíc není lstivý, a vyhladovělý si nevybírá, přičemž útočí přímo. A pak, byla tu další podivná okolnost. Pár jedinců po Zvířeti vypálilo a bylo si jisto, že neminulo, že však kulka po bestii sklouzla. Další mu zasadili rány píkou, halapartnou, nožem na holí, málokdy však uviděli krev. Pokud se povedlo Bestii zranit do krve, uprchla z dosahu, válela se v hlíně či písku, aby zastavila krvácení, či se vrhala do vody. Ani to by vlk neudělal. 
Jeanne Jouve, která chce vyrvat Bestii svoje děcko...

Král zasahuje
Nebylo divu, že poděšené a rozhořčené hlasy dolehly zanedlouho k místní vrchnosti. Ta věřila (stejně jako dodnes někteří autoři), že jde o vlka a uspořádala několik velkých honů. Byly bezvýsledné a v únoru 1765 vypsal sám vojenský guvernér Languedocu další velký hon, k němuž zmobilizoval lidi z více než stovky farností! Ani kapitán Duhamel, který hon vedl, neměl krom stovek pobitých nevinných vlků úspěch, z rozkazu ministra de Choiseula však v kraji zůstal s dragouny, kteří měli nad bezpečím bdít. Venkované brzy zjistili, že půl stovky dragounů napáchá víc škod než příšera, stěžovali si a místo vojáků přijeli do Gévaudanu z pověření Jeho Veličenstva otec a syn d´ Ennevalové (Dennevalové), normandští šlechtici a proslulí lovci, kteří měli na svém kontě kolem dvanácti stovek vlků. Dennevalům se povedlo odstřelit několik vlků, z toho jednoho dosti mohutného, monstrum však mezi nimi nebylo a vraždilo dál. Dali zvíře podle popisů lidí namalovat a nakonec se vrátili do Normandie.
            Tou dobou už se o Gévaudanském zvířeti mluvilo u dvora a královské noviny „Gazette de France“ následující text:
            „Z Marvejols píší listem z 1. listopadu 1764, že jak se zdá, po dva ěmsíce tu jakési zvíře šíři venkovem zděšení. Už požralo dvě desítky osob, hlavně dětí a žen. Hrůza, kterou vyvolává, brání dřevařům jít do lesa, což činí dřevo vzácným a drahým. Podařilo se to obávané zvíře spatřit zblízka. Je větší než vlk, avšak vpředu nižší a na tlapách má drápy. Má narudlou srst, hodně hrubou hlavu, dlouhou a končícím chrtím čenichem. Obrovská morda je vyzbrojena zuby, které už oddělily nejednu hlavu od těla. Útočí vždy na krk. Konají se veřejné modlitby...“
Nedlouho poté, 14. ledna 1765, tytéž noviny referovaly:
            „Z Mende, 29. prosince 1764. Divoké zvíře, o němž se už před časem v tisku mluvilo, když vneslo děs a způsobilo škody v několika provinciích, je nějakou dobu v našem kraji. Spatřeno bylo před pár dny nějakých deset mil odtud u Saint-Flour a v současnosti se pohybuje po okolí. Předevčírem zhltlo dívenku, která hlídala dobytek míli odtud. Oddíl dragounů je pronásledoval po šest týdnů, aniž se s ním setkal. Provincie nabízí odměnu 3000 livrů komukoliv, kdo to zvíře zabije, nikomu se však na něj nepodařilo na něj narazit a zaútočit.“
            Článek měl velký ohlas za mořem a anglické pamflety, připravené kdykoliv Francouze zesměšňovat, reagovali ironicky:
            „Sto dvacet tisíc mužů bylo poraženo neznámým zvířetem, které požralo 25 000 mužů a zhltlo celý dělostřelecký trén, načež bylo nazítří samo přemoženo kočkou, jíž sežralo koťata!“
            Ludvíku XV. vzkypěla krev a vyslal za Bestií Antoina de Beauterne, královského zbrojíře a vrchního lovčího. Už zmíněný film „Bratrstvo vlků“ nelže, když impozantně předvádí Beauternův průvod. Tvořilo jej 14 lovčích, smečka několika desítek honičů a stopařů jakož i čtyři velcí psi z královského psince v Louvru, z nichž každý už zadávil několik vlků, k tomu služebnictvo, náčiní, osobní věci vrchního lovčího, prostě malý a vznešený průvod. Všichni z napětím očekávali, co přinese na 9. srpna Léta Páně 1765 ohlášený velký hon.
Boj Marie-Jeann Valetové s Bestií, sousoší v Gévaudanu

Úlovek pana de Beauterne
Kromě masakru vlků, jehož se zúčastnilo 117 střelnými zbraněmi vybavených honců, 600 dalších mužů a stovka psů, nepřinesl vůbec nic, pan de Beauterne však byl plný sebedůvěry. Jen málokdo věděl, že napsal vzápětí do královského vlčína do Paříže a žádal o pomoc. Čekal na ni na zámku Besset, ležícím ne půli cesty mezi Besseyre Saint Mary a Songe d´Auvers, vesnicemi, z nichž v první napadla Bestie do jeho příjezdu 11 a v druhé 13 obětí. Zvíře se neobjevilo. Dne 15. září dostal pan de Beauterne konečně dostal vyrozumění, že vyžádaná pomoc je na cestě. Dorazila o dva dny později a vrchní lovčí mohl zpět napsat:
            „Právě mi dorazila pomoc pro hon na vlky, o níž jsem v posledním dopise psal, na níž jsem čekal a která se skládá ze dvou psovodů a tuctu psů. Nasadím je, jak rychle budu moci, a budu vás o průběhu svých operací informovat.“
            Zarážející list! Že by muž, který přijel s takovým vybavením a s tolika psy, čekal na toto?
            Pomoc z Paříže dorazila do nedalekého opatství Chazes, kam se o dva dny později, 21. září, vypravil i Antoine de Beauterne s průvodem a vyzbrojený tak, aby mohl Zvíře skolit, kdyby se objevilo. A ono se objevilo právě v lesní aleji Bois des Dames u onoho opatství!
            „Nastavilo mi pravý bok a otočilo hlavu, aby si mne prohlédlo. Ihned jsem po něm vypálil ránu z pušky nabité pěti dávkami prachu, pětatřiceti broky na vlky a notnou kulí, jejíž výstřel mě odhodil na dva kroky dozadu,“ napsal později.
            První rána šla na padesát kroků, druhá na deset, jedna šla na komoru, další přímo do oka.  Zvíře stálo jak na přehlídce, pak udělalo pětadvacet kroků a padlo mrtvé. Zvíře, jak potvrdili svědci, mělo na délku včetně ocasu 1,9 metru, na výšku 0,86 metru a vážilo 130 liber, tedy 65 kilogramů. Malíř dostal za úkol je vymalovat, řezbář vyřezat, chirurg prohlédnout (přičemž na těle i kůži shledal řadu starých jizev, poranění a zásahů) a vycpavač vycpat.
Tělo Beauternovy oběti se, bohužel, rychle rozkládalo, zachoval tedy hlavu a kůži (z níž slezla většina srsti), což vycpané (nebo možná navlečené na onu dřevěnou skulpturu) odvezl Antoine de Beautrene syn do Versailles ukázat Jeho Veličenstvu i dvoru. Dvořané cítili jisté zklamání, vycpanina vypadala jako velký vlk, kromě mohutnosti na ní nebylo nic zvláštního. Pak je dal hrabě de Saint-Florentin uložit do sbírek Královského kabinetu, odkud se po mnoha desetiletích dostalo do Louvru, kde bylo za příčinou rozpadu kůže v roce 1929 s řádným protokolem vyřazeno a spáleno...
Leč vraťme se k vrchnímu lovčímu. Antoine de Beauterne otec nějaký čas v kraji Gévaudan zůstal, neboť Bestie mohla mít mladé či druha, načež odstřelil 4. října jiného velkého vlka a vlče, 14. října vlčici a 30. října vlče. Pak odcestoval a ve Versailles byl přivítán jako vítěz nad Zvířetem, které do té doby mělo na kontě 57 obětí. Dostal 200 000 livrů, pozemky a tituly i kříž Řádu svatého Ludvíka.
Zvláštní je věc a podivná shoda náhod, o níž se zmiňuje jen málo badatelů, zabývajících se Gévaudanskou bestií. Začátkem září Léta Páně 1765 náhle a překvapivě zmizel z menažerie, tedy zvěřince, pařížské Jardin des Plantes (Botanické zahrady) velký živý karpatský vlk, jehož všichni návštěvníci dobře znali. Hledal jej i muž, který Botanickou zahradu spravoval a rozhojňoval, i dnešním botanikům a zoologům dobře známý Georges Louis Leclerc, hrabě de Buffon. Marně...
Skoro se nabízí otázka, zda nebohý karpatský vlk nepředstavoval onu panem de Beauternem tolik požadovanou pomoc. Nebo že by Gévaudanská bestie náhle stála jak beránek a terč na střelnici, až si vrchní lovčí dvakrát vystřelí? Jak to bylo s rychlým rozkladem zdechliny a srstí, která slezla z kůže při preparování?  Že by pro jistotu, aby dvořané nepoznali vlka ze zvěřince pana de Buffon, zvíře, na které se jezdili dívat? Že by to všechno bylo pro klid království a Jeho Veličenstva, či pro větší slávu a neposkvrněnou prestiž pana Antoina de Beauterne?
Předvedení zabité Bestie královskému dvoru...

Nové oběti
Pověst vrchního lovčího zůstala zachována, i když 2. prosince téhož roku sestoupila Bestie z nebes a v Besseyre Saint Mary těžce poranila dvě děti. Dne 10. prosince těžce poranila mladého pasáka krav v Paulhacu, načež 21. prosince zabila jedenáctiletou Agnes Mourguezovo, kterou našli s hlavou odříznutou, rukama, krkem a hrudníčkem rozervanými drápy. Po ní následovaly další oběti. Z jedné dívenky zbylo tak málo, že místní farář nedokázal sestavit úmrtí list.
            Mimo kraj a u dvora se říkalo, že de Beauterne zabil jedno Zvíře, že však se objevilo jiné. Nelze vyloučit, že měli pravdu, lze jen o tom oprávněně pochybovat tak, jako pochybovali místní. Pan Bes de la Bessiere ze Saint-Chély napsal, že „zvíře, zabité panem Antoinem, nebylo Bestií, která napáchala tolik škod“. Důstojný pán Ollier, farář z Lorciers, muž z centra postižené oblasti, psal, že „Zvíře není mrtvé a že to Zvíře není v žádném případě vlkem“. Jenže tyto hlasy zanikaly, osvícenecký „věk rozumu“ je raději přisuzoval pověrám strachu a tmářství (což jako názor přetrvává dodnes).
Honu na Bestii se nyní ujal jeden z mocných feudálů kraje, Jean Joseph de Chateauneuf- Randon, markýz d´Apcher (ve filmu „Bratrstvo vlků“ vypravěč příběhu). Útoky Zvířete ustaly, do dubna roku 1766 vládl relativní klid, pak ale začaly nanovo a lidé v kraji říkali, že jde možná o mládě původního Monstra, jež zatím dospělo.
Do popředí se nyní dostal lovec z Besseyre Saint-Mary, tedy jednoho z míst, v jejichž okolí útočilo Zvíře už vícekrát. Jmenoval se Jean Chastel, přezdívalo se mu však spíše Masque, Maska. Býval hostinským a měl pověst vynikající lovce, o němž se říkalo, že je „meneur de loups“, vlčí vůdce, tedy osoba, jež uzavřela s vlky smlouvu a jehož poslouchají. Proto ostatně ono přízvisko Maska, které znamenalo cosi jako čaroděje.
Jean Chastel měl dva syny, Pierra a Antoina. Pierre, na vesnické poměry vzdělaný člověk, rovněž bydlel v Besseyre, patřil mezi daňové výběrčí a, jak by se řeklo dnes, vymahače pohledávek na panství madame de Chateauneuf d´Apcher, blízké příbuzné už výše uvedeného markýze, s nímž se dobře znal. Antoine, mladší z Chastelových synů, , představoval „skvrnu rodiny“. Údajů se o něm nezachovalo mnoho, většina z nich pochází z pozdějšího ústního podání a romantické tradice. Podle ní byl tento Antoine ponurý surovec, zapletený pár let předtím do jakési aféry, v níž šlo o vraždu a znásilnění. Před soud se nedostal, raději prý zmizel. Říkalo se, že vyplul na moře, kde jej zajali berberští piráti, kteří jej mučili způsobem, o němž prozradil jen to, že se za něj pomstí. Jiné, možná vyfabulované podrobnosti, říkají, že byl jako otrok v severoafrickém zvěřinci a pak v harému.
Domů se vrátil až po sedmi letech a získal místo hajného paní d´Apcher v nedalekém polesí Teynazere či Ténazeyre. Usadil se tam v hájovně na hoře Mont Mouchet, usedlosti tvořené několika chalupami, kde žil obklopen smečkou psů. Prý měl vazby na hugenoty, jejichž víru zakázal už Ludvík XIV. a kteří se podíleli na poměrně nedávném povstání Camisardů. Často byl vídán ve společnosti ryšavého afgánského chrta, potomka psů, které přivez ze Sýrie synovec markýze d´Apcher. Pro diváky filmu dodejme, že i tato rodina hrála ve scénáři „Bratrstva vlků“ podstatnou roli
Onen synovec (mimochodem přímo klíčová postava filmu) se jmenoval Jean Francois Charles de Molette, nesl titul hraběte de Morangies a měl pověst notorického zhýralce a libertina, což značilo volnomyšlenkáře a nemravu. Alespoň tak jej veřejně ocejchoval v poslední den roku 1764 pan de Beaupré, biskup z Mende, nejvlivnější muž církve v kraji, který Morangiese podezíral z účasti, či dokonce z organizace černých mší.
Dodejme, že všichni tři Chastelové se dostali v době, kdy do kraje přijel vrchní lovčí de Beauterne, do vězení pro výtržnost, neboť se porvali s lidmi z Beauternova doprovodu. Byli propuštěni až poté, co vrchní lovčí odcestoval zpět do Versailles.
Pomník Jeana Chastela

Výstřel Jeana Chastela
V sedm večer 17. června 1767 napadlo Zvíře v místě řečeném Sanil devítiletou Jeannu Bastideovou a zardousilo ji. Markýz d´Apcher okamžitě vyhlásil spolu s markýzem de Pons de la Grange na 19. května velký hon, v němž mělo být prohledáno a vyčištěno právě polesí Teynazere s horou Mont Muchet, tedy revír, o nějž se staral Antoine Chastel. Ona hora ležela mezi třemi Bestií nejvíce sužovanými oblastmi, tedy mezi vesnicemi Besseyre, Paulhac a Margueride.
            K honu s dostavily tři stovky nadháněčů a tucet zkušených myslivců, mezi nimi i Jean Chastel. Ten později vypověděl, že se během honu dostal k místu Songe d´Auvers, kde spatřil Zvíře. Měl prý čas krátce se pomodlit, sundat z nosu brýle, dát je do kapsy, pokřižovat se , sejmout z ramene pušku nabitou posvěcenou kulí a zalícit. Netvor prý stál po celou tu dobu klidně na místě. Pak třeskla rána a cíl padl na místě mrtev. Prý nevypadl jako vlk, spíš jako velký kříženec dogy s afgánským chrtem. Byl velký jako jednoroční býček, měl dlouhé drsné bílé chlupy s rusými skvrnami, na kůži černé pruhy, širokou hruď, velkou hlavu a dlouhý ocas.
            Nadšení neznalo mezí, na poslední leč se sjela na zámek markýze d´Apchera v La Besque šlechta z širokého okolí. Jean Chastel pak dal Zvíře nabalzamovat a vydal se s ním do Versailles, jenže balzamovač odvedl špatnou práci. V lese u Fontainebleau nezbylo než páchnoucí mršinu zakopat. Uchoval jen tlapu, jíž se nakonec uvolil shlédnout velký Buffon, který s odporem prohlásil, že je to tlapa vlčí…
            K dalšímu útoku Bestie už tentokrát nedošlo.
Dalo by se očekávat, že se Jean Chastel vrátí jako hrdina. Opak byl pravdou, dostal sice svoji odměnu, žil však samotářsky a v Besseyre Saint Mary se mu lidé vyhýbali obloukem. Spíš než zachránce v něm viděli osobu podivnou, z níž jde strach… Jeho dva synové z kraje zmizeli a nikdo o nich už nikdy neslyšel. Když pak Jean Chastel zemřel, jeho dům spálili, spáleniště posypali solí (což byla tehdy v kraji notně drahá věc!) a pokropili svěcenou vodou. Teprve před pár lety, v rámci turistického ruchu, byla vztyčen v místě Chastelova domu kámen a na něj připevněn bronzový reliéf s jeho jménem a hypotetickým portrétem.

Po stopách pachatele
O Gévaudanské bestii byla, alespoň ve Francii, napsána úctyhodná řada knih, jejich autoři se však jen málokdy shodli na řešení záhady. Stále je rozšířena verze, podle níž bylo Zvíře velikým vlkem-samotářem, byť se tato hypotéza přesunuje čím dál tím víc do výborů lidových pohádek, pověstí a legend. Z tohoto úhlu se případem zabývala i Genevieve Carbonneová v nádherně vypravené knize „La peur du Loup“ („Strach z vlka“) a z pohledu znalkyně vlčí etologie, tedy chování, ji odmítla. Vlk se mohl dostat nanejvýš už k mrtvému tělu. Způsoby vyhledávání kořisti, útoku a zabíjení, jak je popisují historické dokumenty v souvislosti s Bestií, jsou jeho rase cizí.
            Pochopitelně že v době, kdy Bestie řádila, ji měli mnozí za „bič Boží“ (z čehož těží i film „Bratrstvo vlků“), pověrám o vlkodlacích se však nikdo v postižených krajích neoddával. Spíše lidé věřili, že jde o stvoření z masa a kostí, přičemž některé výpovědi (například Portefaixova či Terezie a Marie-Jeanne Valetové, napadených 11. VIII. 1765která ) naznačovaly, že šlo o zvíře cvičené a člověkem vedené. Zprávy o nezranitelnosti Zvířete přitom nevylučovaly možnost, že ono čtyřnohé stvoření je po způsobu středověkých bojových psů navlečeno v ochranné zbroji. Vařená a tvarovaná volská kůže, kdysi užívaná a ochrannou zbroj koňskou, by mohla dát dostupný a dostačující materiál, obzvláště uvážíme-li, že tehdejší pušky neměly zdaleka průbojnost dnešních.
Některá svědectví (např. Terezie a Marie-Jeanne Valetové, napadených 11. VIII. 1765, které vypověděly, že zvíře uteklo po dvou, přičemž si přední tlapou drželo poraněné břicho) dokonce naznačovala, že se může jednat o člověka, oblečeného do zvířecí kůže! Jiný napadený byl přesvědčen, že Zvíře mělo na břiše cosi jako knoflíky, tedy zapínání. A další svědek tvrdil, že Bestie dokázala vzít děcko pod paží, načež s ním po zadních utekla!
Zvíře bylo inteligentní, dokázalo se vyhnout honům, jako kdyby o nich vědělo, útočilo v krátkém časovém úseku na různých místech, vybíralo si kořist, pohlaví, do jisté míry věk a pečlivě se vyhnulo dospělým. Zvláštní, že nikdy nezaútočilo na bezmocné staré lidi!
Krom toho nutno vzít v úvahu, že Zvíře oplývalo nezvířecí zručností. Čistě odříznout hlavu, svléknout oběti šaty, zout boty, poskládat vše kolem, to by nedokázala ani šelma uprchlá z cirkusu.
Vzato kolem a kolem, těžko svádět na vlky něco, z čeho je až příliš cítiti sadistickou, psychopatickou či zvrácenou sexualitou (nebo z ní pramenícího komplexu) hnanou motivaci.
Není divu, že R.F. Dubois v knize „Vie et mort de la bete de Gévaudan“ („Život a smrt Gévaudanské bestie“), která vyšla ve dvou vydáních na přelomu 80. a 90. let minulého století nadhodil čtyři možná řešení: Monstrum mohlo představovat kombinaci člověk/zvíře, nebo lidé/zvíře, případně člověk/zvířata, či zvířata/lidé. Sám osobně byl pro poslední možnost, tedy pro několik zvířat či smečku ovládanou několika jedinci.
            Největší podezření padá (a padalo už v době, kdy Bestie řádila, jenže pak se na něj zapomnělo), na rodinu Chastelových, eventuálně na hraběte de Morangies (což opět respektoval už několikrát zmiňovaný film). Věděli o datech a místech honů, znali dokonale kraj i zvyky. Usedlost, z níž Antoine Chastel spravoval polesí, ležela takřka v centru mnoha zvířecích agresí. Těšili se důvěře vlivných osob v kraji, především d´Apcherů a de Morangiese. Antoine Chastel žil dostatečně izolovaně, aby ochočil, vychoval a vycvičil smečku zvířat nebo jedince, kterého pak mohl použít. V horách a  lesích mohl mít k dispozici bezpočet úkrytů. On i Charles de Morangies pobývali v Africe, odkud pan hrabě přivez několik exotických exemplářů. V romantické tradici bychom našli i motiv: Chastel se mohl mstít za mučení, které musel v zajetí podstoupit. Byl-li otrokem v harému, lze si mnohé domyslet…
Filmový de Morangies, aristokrat, který měl i ve skutečnosti pravděpodobně vše na svědomí...

Řešení, jedno z mnoha…
Otázkou je, zda po celé čtyři roky útočil jeden a tentýž tvor. Počítačová analýza, o níž už padla zmínka, ukázala, že v různých obdobích během oněch několika let se způsob útoků Bestie a výběr míst poněkud lišil. Jako kdyby útočila různá zvířata, nebo různí lidé používali zvířat víc.
Nejvíce odlišné bylo první období, které se značně omezilo na kraj Vivarais. Paní Aribaud-Farrere přišla v roce 1962 s hypotézou, založenou na zprávách, že tehdy žil zcela osaměle v okolí opatství Mercoire muž ze vznešené rodiny, nazývaný Messire, Pán. Připomínal spíš divokou šelmu a byl považován za vtělení vlkodlaka.
Na jednoho pachatele neukazuje ani mapa. Místa agresí byla od sebe vzdálena 30 – 40 kilometrů, rozdělena pohořími, roklemi, horskými bystřinami i hustými hvozdy. Ještě dnes je to kraj, jímž dálnice, ba ani silnice 1. třídy nevedou…
Největší podezření padá (a nejspíš padalo už v době, kdy Bestie řádila), na rodinu Chastelových. Věděli o datech a místech honů, znali dokonale kraj i zvyky. Usedlost, z níž Antoine Chastel spravoval polesí, ležela takřka v centru mnoha zvířecích agresí. Jenže Chastelové, jak už bylo řečeno, se dostali na čas do vězení za rvačku s Beauternovými lidmi. Lze pokládat za alibi, že mezi uvězněním Chastelů a dnem, kdy Beauterne zastřelil onoho velkého vlka, jehož pak odvezl do Versailles, řádilo Zvíře dál? Co když se o šelmu staral kdosi jiný a použil ji. Že by komplicové, nebo dokonce Morangies?
A co klid, který nastal po odjezdu vrchního lovčího de Beauterne, kdy byli Chastelové zčásti ve vězení a zčásti už na svobodě? Ani ten alibi neposkytuje. Co když čekali, až vycvičí nová zvířata; nelze totiž vyloučit, že zvíře, používané v době Beauternovy přítomnosti, podlehlo zranění, zemřelo přirozenou smrtí, bylo utraceno, nebo čekalo mladé.
Jaké zvíře to mohlo být? Cvičený afgánský chrt (v jehož společnosti byl vídán pan de Morangies) se používal k lovu na gepardy i lvy a dokázal vyvinout odvahu i obrovskou zuřivost. Popis zvířete (i ten, jehož překlad nalezl čtenář výše) sváděl už několik současníků k podezření, že mohlo jít o hyenu, přivezenou z Egypta. I tento exot by naznačoval, že šlo o šelmu z okruhu mladého Chastela či Morangiese…
I konec, poslední střela, vypálená Jeanem Chastelem, po níž se už Bestie neobjevila, naznačuje teorii o vině Antoine Chastela. Zvíře našel starý lovec až příliš snadno, stálo klidně a bez hnutí, nechalo jej sundat brýle, pomodlit, zacílit… Jako kdyby znalo pach toho, kdo na něj mířil, jako kdyby stálo před někým, kdo se o něj staral… Co když otec rozhodl za syna, o jehož činech věděl (nebo se dodatečně dozvěděl), že je čas řádění ukončit? Co když tak rozhodl hrabě Morangies, který se lovu na lidské oběti účastnil, nebo o nich věděl a se zvráceným uspokojením je kryl? Co když tu jistou roli hrála i zvráceně pojatá víra, nikoliv katolická, jak fabuluje film o Gévaudanské bestii, ale hugenotská, neboť hugenoti v onom kraji představovali po povstání Camisardů štvanou zvěř…
Kdo ví? Záhada zůstává nerozřešena a do jisté míry stále žije, nejen v historických knihách a sbírkách pověstí. Nad městečkem Saugues, centrem kraje, v němž kdysi Bestie řádila, se tyčí dřevěná socha Zvířete a za ní stojí soukromé Musée fantastique de la Bete de Gévaudan (otevřeno od půli června do půli září od pondělí do pátku, jinak po předchozí domluvě). Dioramata, plastiky, sochy, které znázorňují útoky zvířete na historické oběti, zápas statečného Portefaixe či neohrožené Marie Valetové a dalších, kázání biskupa z Mende, versailleské dvořany, prohlížející Beauternův úlovek, dragouny štvoucí vlky tu ilustrují příběh, který bude čtenáře i diváky ještě dlouho vzrušovat…

 

pátek 5. ledna 2018

CO NOVÉHO V ROCE 2018?

Posledním příspěvkem loňského roku (pominu-li péefko) byl přehled mých knih, které jsou odevzdány AKCENTu, mému dvornímu nakladatelství, a vyjdou. Teď se dostávám ke slíbenému, tedy k tomu, na čem pracuji, nebo, dá-li pánbu zdraví, pracovat v tom letošním roce hodlám. Nemohu ovšem zaručit, že letos vyjde něco víc než první z následujících titulů:

Zhruba z poloviny, možná té větší, mám hotov komentovaný překlad pamětí z napoleonských časů v onom pyšném stylu "Jiří Kovařík uvádí..." Tentokrát jde o zatraceně zajímavé vzpomínky, jejichž
autorem je kapitán Octave Levavasseur, původně jízdní dělostřelec, který velel jedné baterii u
Slavkova, zažil pruské tažení a už na počátku polského tažení se stal pobočníkem maršála Neye. S ním prošel boji u Guttstadtu a Friedlandu, pak táhl po jeho boku do Španělska, roku 1809 ale službu opustil, byť na osudové ruské tažení a roli "svého maršála" vzpomíná prostřednictvím jiných. Do
aktivní služby se jako Neyův pobočník vrátil až roku 1814 a prožil s ním celé drama francouzské kampaně, která skončila Napoleonovou abdikací. S maršálem zůstal i po návratu krále, byl s ním ve chvíli, kdy se Ney opět přidal k Napoleonovi a poté vyrazil s Nejstatečnějším ze statečných do Belgie. Podal jedno ze dvou klíčových svědectví o Neyově roli u Quatre Bras a Waterloo i o procesu s rusovlasým maršálem a já vážně uvažuji, že zkusím do přílohy prosadit i to druhé svědectví, nepříliš obsáhlou relaci plukovníka Heymese, jiného Napoleonova pobočníka, o Waterloo, neboť Levavasseura doslova doplňuje. Knihu překládám pro ElkaPress a termín odevzdání je v dubnu, proto by mohl na podzim vyjít.

Druhou věcí je v pořadí už čtvrtý svazek BITEV A OSUDŮ VÁLEČNÍKŮ, jehož název je stejně prozatímní jako přiložená idea přebalu. Bude obsahovat především anglickou občanskou válku, zápas Karla I. s parlamentem, a podle rozsahu nejspíš i boje na počátku vlády Ludvíka IV., tedy dobu frondy skrze osudy dvou nádherných postav, Velkého Condého a Turenna. Zatím mám, abych si od překladu odpočinul, první příběh, kde je hlavním hrdinou princ Ruprecht/Rupert Falcký, syn českého "zimního krále", až do bitvy u Edgehillu, která tvoří jádro tohoto vyprávění. Pak půjdem bojovat k Newbury, Naseby, Dunbaru, Marston Mooru a doprovodíme Cromwela na vrchol i Karla Stuarta na popraviště...


Co pak? Návrat k napoleonské době na základě pár námětu facebookových přátel, respektive toho, nač mě přemlouvali, byť jsme se vzpouzel, až jsem to vzal jako výzvu. Bitva národu u Lipska. Příběh jen o ní a postavený na základě pramenů, vzpomínek a dokumentů tak, abych učinil zadost tomu, co o psaní vojenské historie jako věci složité a převelice interdisciplinární napsal v The Face of The Battle John Keegan. Tedy aby to byla kniha čtivá, která v sobě má krom linie dějové i všechny náležitost, topografii, taktiku, strategii, druhy vojsk i zbraní, politické okolnosti, charakteristiky hlavních postav dramatu, analýzu i syntézu... Budu se snažit, aby se to četlo jako knihy mých velkých vzorů, byť z jiné války, Lapierrovo a Collinsovo Hoří už Paříž, nebo Ryanův Příliš vzdálený most.

A co dál? Mohlo by to časově vyjít, abych vypul na moře. Buď pod plachtami do válek především Francouzů z Angličany, tedy do dob znovuzrození francouzského námořnictva za Ludvíka XVI. do časů rozvratu a proher v době Francouzské revoluce až k časům císařství... Nebo v rámci cyklu Válečníků do barokních válek doby Ludvíka XIV. s velkými postavami prince Ruperta, Jakuba Stuarta, de Ruytera, Tourvilla, Duquesna a dalších... V každém případě dojde časem (ať dá pánbu zdraví) na oboje...

Tak mi držte palce, ať to zvládnou hlava i tělo...

středa 27. prosince 2017

POUR FÉLICITER 2018

ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK
HAPPY NEW YEAR
BONNE ANNÉE
GLÜCKLICHES NEUES JAHR

sobota 23. prosince 2017

TŘICETILETÁ VÁLKA: preview z dokončeného a odevzdaného rukopisu


V pořadí třetí dokončenou knihou je třetí svazek Bitev a osudů válečníků s názvem TŘICETILETÁ VÁLKA. Nakladatelství AKCENT jsem předal rukopis se všemi náležitostmí (včetně mojí ideje přebalu) zhruba před měsícem, takže lze předpokládat vydání až ve druhé polovině příštího roku, tedy po zde už anotovaných BOJÍCH O TRŮNY a druhém dílu NAPOLEONA. Měl bych tím ve vánočním čase uzavřít nahlížení pod pokličku s náznakem toho, nač se (jak doufám) můžete v příštím roce těšit. Jak právě počítám, bude v knize 124 vyobrazení a 24 map...
         To, na čem nyní pracuji a co mám v plánu na příští rok, si už nechám jako první příspěvek v době, kdy začněme psát 2018.
         Tak hezké Vánoce a jako poslední dárek těch pár řádek úvodu knihy a obsah...



Válka, která kulminuje
Konflikt, jenž začal vyhozením královských místodržících Slavaty a Martinice z oken České kanceláře Pražského hradu, se mohl zpočátku jevit jako lokální záležitost, jako vzpoura šlechty proti vladaři a zápas stavovského principu s absolutistickým, jakých byla řada. Ani boj protestantů s katolíky nevypadal, že by musel přerůst hranice dědičných zemí rakouských Habsburků, kteří mezi ně počítali už i korunní země české. Nejspíš se očekávalo, že vše proběhne podobně jako náboženské války ve Francii, či soupeření mezi Španělskem a Spojenými provinciemi, tedy uvnitř státního celku, či mezi dvěma státy, jenže do konfliktu zvolna vstupovaly další síly, nejprve katolická Liga v čele s Bavorskem a protihabsburské Uhry Gábora Bethlena, poté falcký kurfiřt Fridrich a nakonec Španělsko, které ukončilo letitý mír se Spojenými provinciemi. Válka kulminovala, spory i rozpory narůstaly a vše nabíralo na obrátkách…
            Dávat knize titul Třicetiletá válka je poněkud nepřesné a současně i domýšlivé. Nepřesné proto, že počátek tohoto konfliktu tvoří dobrou polovinu Bojů o trůny, tedy předchozího svazku této válečnické série. Domýšlivé proto, že nejde o historickou práci, která by léta 1618–1648 souvisle pokryla a syntetizovala. Přesto se mi jevil jako nejvýstižnější, i když se z diplomaticky, společensky, hospodářsky, politicky i vojensky složitého konfliktu soustřeďuje jen na onu vojenskou část. Ani to nečiní souvisle, neboť není přehlednou vojenskou historií oněch třiceti let. Z velké celoevropské války vybírá jen několik podle autorova soudu klíčových bitev a pár osudů vojevůdců, v nichž jsou upřednostněni ti, jejichž jména mají zvuk, a přesto se o nich u nás pramálo ví…

Jedna z celkem čtyřiadvaceti map na ukázku...
OBSAH
Válka, která kulminuje
 TRIUMF AMBROGIA SPINOLY
(Obléhání a kapitulace města Bredy)
Město protkané řekami / Janovan ve španělských službách / Obléhat, nebo dobývat? / Měsíce v zimě a v blátě / Pokus o průlom / Kapitulace / Epilog u Casale
TOIRAS VERSUS BUCKINGHAM
(Anglická invaze na ostrov Ré)
Válka pana de Rohan / Zamilovaný Angličan / Vylodění v zálivu Sablanceaux / Obležení pevnosti Saint-Martin / Buckinghamova porážka / Nůž Johna Feltona
RICHELIEUOVA HRÁZ
(Obléhání La Rochelle)
Král bez loďstva / Ludvík XIII. jde do války / Přehradit plavební kanál! / Kardinál v kyrysu / Útok lorda Denbigha / Ztracené naděje / Útok hraběte Lindseye / Trest i odpuštění
Válečník zE starých časů
(Vzestup Jeana Tserclaese Tillyho, generalissima katolické Ligy)
Neobvyklý portrét / Poslední věrný císaře Rudolfa / Bělohorský vítěz / Bitvy u Mindelsheimu, Wimpfenu a Höchstu / Konec Kristiana Halberstadtského / Bitva u Lutteru / Generalissimus císařských armád
TRPKÉ PLODY VÁLKY
(Jean Tserclaes Tilly, tragédie Magdeburku a prohra u Breitenfeldu)
Švédský vpád / Porážky císařských a pád Frankfurtu / Vzdor panenského města / Magdeburská svatba / Krvavá lázeň / Bitva u Breitenfeldu / Do posledního dechu
KONEC PŮLNOČNÍHO LVA
(Bitva u Lützenu a smrt Gustava II. Adolfa)
Návrat vévody Frýdlantského / Ústup k Lipsku / Rozvíjení dvou armád / Bude to nesnadná bitva! / Pappenheimův poslední útok / Smrt Gustava II. Adolfa / Zastavený postup / Vítězství, nebo prohra?
ZPRÁVA O BITVĚ U NÖRDLINGENU
(Švédská prohra roku 1634 v relaci maršála Horna kancléři Oxenstiernovi)
Válka dvou Ferdinandů / Bojovat, nebo ustoupit? / Změna plánu / Jeden šturm za druhým / Útok Jeana de Werth
KONEC STARÝCH TERCIÍ
(Francouzská fáze války a bitva u Rocroi roku 1643)
Příliš mnoho útoků / Rok se jménem po pevnosti / Dobytí Arrasu / Ofenziva Flanderské armády / Vojsko vévody d’Enghien / Den a noc před bitvou / D’Enghienův obchvat a de L’Hôpitalova prohra / Sirot jde do boje! / Konec španělské slávy
BITVA U JANKOVA
(Zapomenutá klíčová bitva v Čechách)
Tažení Lennarta Torstenssona / Ústup Melchiora von Hatzfeld / Tahy na šachovnici války / Dopadnout jako Kec u Jankova / Hatzfeldova porážka / Dalekosáhlá prohra